ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE
(druhý senát)
30. dubna 2014
Věc F‑28/13
José Manuel López Cejudo
v.
Evropská komise
„Veřejná služba – Vyšetřování vedené Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) – Denní příspěvek – Článek 10 přílohy VII služebního řádu – Vrácení neoprávněně vyplacených částek – Srážky z platu – Článek 85 služebního řádu – Úmysl oklamat správu – Přiměřená lhůta“
Předmět: Žaloba podaná podle článku 270 SFEU, jenž je použitelný na smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, jíž se J. M. López Cejudo domáhá zrušení sdělení ze dne 6. července 2012, jímž orgán oprávněný ke jmenování Evropské komise (dále jen „OOJ“) žalobci sdělil své rozhodnutí o vrácení denních příspěvků společně s úroky, které žalobce pobíral v letech 1997 a 1998, jakož i zrušení rozhodnutí ze dne 17. prosince 2012, jímž OOJ zamítl stížnost podanou žalobcem pokud jde o tyto příspěvky (dále jen „rozhodnutí o zamítnutí stížnosti“).
Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. López Cejudo ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
Shrnutí
1. Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Povinnost uvést odůvodnění – Dosah
(Článek 296 druhý pododstavec SFEU; služební řád, čl. 25 druhý pododstavec)
2. Úředníci – Náhrada výdajů – Denní příspěvek – Podmínky přiznání
(Služební řád, články 20 a 71; příloha VII, čl. 10 odst. 2)
3. Úředníci – Vrácení neoprávněně vyplacených částek – Podmínky – Zjevná nesprávnost platby – Znalost dotčené osoby – Kritéria
(Služební řád, článek 85; příloha VII, článek 10)
4. Úředníci – Vrácení neoprávněně vyplacených částek – Promlčecí lhůta – Zaměstnanec, jenž úmyslně oklamal správu – Nemožnost namítat uvedenou lhůtu vůči správě – Porušení povinnosti péče – Neexistence
(Služební řád, články 11, 71 a čl. 85 druhý pododstavec)
1. Požadavek stanovený v čl. 296 druhém pododstavci SFEU, rovněž stanovený v čl. 25 druhém pododstavci služebního řádu, má za cíl umožnit Soudu přezkoumat legalitu rozhodnutí nepříznivě zasahujících do právního postavení dotčených osob a poskytnout jim dostatečné informace pro účely zjištění, zda jsou tato rozhodnutí opodstatněná, nebo zda jsou stižena vadou umožňující zpochybnit jejich legalitu. Z toho plyne, že odůvodnění musí být v zásadě sděleno dotčené osobě ve stejném okamžiku jako rozhodnutí nepříznivě zasahující do jejího právního postavení. Jestliže orgán oprávněný ke jmenování poskytl dostatečné odůvodnění v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti a jestliže toto rozhodnutí potvrzuje sdělení, jímž tentýž orgán sdělil žalobci rozhodnutí o vrácení denních příspěvků, musí být legalita původního aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení dotčené osoby přezkoumána s přihlédnutím k odůvodnění obsaženému v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, jelikož se toto odůvodnění považuje za shodné s tímto aktem. Rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, jestliže je akt, který je předmětem žaloby, vydán za souvislostí, které byly dotčenému úředníkovi známy, tedy souvislostí vyplývajících z jednotlivých jednání s Evropským úřadem pro boj proti podvodům, a které mu umožňují pochopit dosah vůči němu přijatého opatření. To platí tím spíš, jestliže propracovaný charakter stížnosti svědčí o tom, že žalobce pochopil důvody, na jejichž základě se Komise rozhodla prostřednictvím svého sdělení přistoupit k vymáhání sporných denních příspěvků.
(viz body 34 a 36 až 38)
Odkazy:
Soudní dvůr: 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, bod 22; 7. března 1990, Hecq v. Komise, C‑116/88 a C‑149/88, bod 26; 28. února 2008, Neirinck v. Komise, C‑17/07 P, bod 50
Soud pro veřejnou službu: 13. února 2012, Marcuccio v. Komise, F‑118/11 R, bod 73; 19. března 2013, Infante Garcia-Consuegra v. Komise, F‑10/12, bod 14 a citovaná judikatura; 11. července 2013, Tzirani v. Komise, F‑46/11, body 138 až 140
2. Je-li úředník povinen změnit své bydliště, aby splnil povinnosti podle článku 20 služebního řádu, denní příspěvek v zásadě směřuje k nahrazení výloh a nesnází způsobených nezbytností přestěhovat se a dočasně se usídlit v místě nového zaměstnání. Přiznání denních příspěvků je tak podřízeno splnění dvou podmínek, a to jednak podmínce, že dotčená osoba změnila své bydliště, aby splnila povinnosti podle článku 20 služebního řádu, a jednak podmínce, že nesla výlohy nebo nesnáze způsobené nezbytností přestěhovat se nebo se dočasně usídlit v místě zaměstnání. Jelikož jsou tyto dvě podmínky kumulativní, nelze denní příspěvek přiznat zejména úředníkovi, jenž neprokáže, že nesl tyto výlohy nebo nesnáze. Ačkoli nárok na denní příspěvek vskutku vzniká dokonce i před tím, než si dotčená osoba změní bydliště do místa svého zaměstnání, či nového místa zaměstnání, čl. 10 odst. 2 třetí pododstavec přílohy VII služebního řádu stanoví, že se denní příspěvek v žádném případě neposkytuje po dni, kdy se úředník přestěhoval za účelem splnění požadavků uvedených v článku 20 služebního řádu. Den stěhování tak představuje mezní datum, jež automaticky ukončuje přiznání denního příspěvku. Tento důvod pro zánik nároku na denní příspěvek však nic nemění na skutečnosti, že dotčená osoba musí splnit přinejmenším obě podmínky stanovené v článku 20 služebního řádu, aby mohla uvedený příspěvek získat.
(viz body 43, 44, 46 a 47)
Odkazy:
Soudní dvůr: 5. února 1987, Mouzourakis v. Parlament, 280/85, bod 9
Soud prvního stupně: 10. července 1992, Benzler v. Komise, T‑63/91, bod 20
Soud pro veřejnou službu: 2. prosince 2008, Baniel-Kubinova a další v. Parlament, F‑131/07, body 17 a 24; výše uvedený rozsudek Infante Garcia-Consuegra v. Komise, bod 29 a citovaná judikatura
3. Podle čl. 85 prvního pododstavce služebního řádu platí, že aby mohla být neoprávněně vyplacená částka vrácena, je nezbytné poskytnout důkaz, že příjemce skutečně věděl o nesprávnosti platby nebo že nesprávnost byla tak zjevná, že o ní příjemce nemohl nevědět. V tomto ohledu má každý úředník postupující s běžnou péčí znát služební řád. Kromě toho s přihlédnutím k funkční skupině, do níž dotyčný úředník patří, jeho vysoké platové třídě, značné senioritě a rozsáhlým zkušenostem jak v oblasti účetnictví, tak změn místa zaměstnání, nemůže důvodně tvrdit, že se mu právní úprava týkající se denních příspěvků zdála složitá a že nebyl schopen provést nezbytná ověření.
(viz body 61 až 63)
Odkazy:
Soudní dvůr: 11. října 1979, Berghmans v. Komise, 142/78, bod 9
Soud prvního stupně: 19. května 1999, Connolly v. Komise, T‑34/96 a T‑163/96, bod 168; 15. července 2004, Gouvras v. Komise, T‑180/02 a T‑113/03, bod 111; 16. května 2007, F v. Komise, T‑324/04, body 144 a 145 a citovaná judikatura
Soud pro veřejnou službu: 9. září 2008, Ritto v. Komise, F‑18/08, bod 29; 12. března 2014, CR v. Parlament, F‑128/12, bod 45
4. Obecně platí, že cílem sledovaným článkem 85 služebního řádu je ochrana finančních zájmů Evropské unie ve zvláštním kontextu vztahů mezi unijními orgány a jejich zaměstnanci, tedy osobami, jež jsou k těmto orgánům vázány povinností zvláštní loajality, napříště formálně připomenuté v článku 11 služebního řádu. Druhá věta druhého pododstavce článku 85 služebního řádu se vztahuje na situaci, kdy zaměstnanec ve snaze o neoprávněné získání platby úmyslně oklame orgán oprávněný ke jmenování zejména tím, že mu opomene poskytnout veškeré informace týkající se jeho osobní situace nebo ho opomene seznámit se změnami, jež nastaly v jeho osobní situaci, nebo podnikne kroky, aby uvedenému orgánu ztížil zjištění neoprávněnosti vyplacených částek, jež přijal, včetně poskytnutí nesprávných nebo nepřesných informací.
Denní příspěvek je svou povahou dávka opakující se v čase. Dotčená osoba tedy musí splnit podmínky jejího přiznání nejen v okamžiku původní žádosti, ale rovněž v průběhu období, po něž jsou tyto příspěvky pobírány. Dotčené osobě tak náleží, zejména na základě povinnosti loajality, aby správě oznámila veškeré změny, jež mohou mít dopad na její nárok na dotčenou dávku. Dotčená osoba se při pochybnostech může obrátit na správu a předložit jí výklad článku 10 přílohy VII služebního řádu, jejž samostatně učinila, aby si zajistila platbu většiny příspěvků stanovených podle článku 71 služebního řádu.
Je třeba zamítnout jako neopodstatněný argument, podle něhož správa, aby se mohla odvolat na čl. 85 druhý pododstavec druhou větu služebního řádu, musí být v podstatě schopna prokázat ve lhůtě pěti let poté, co došlo k protiprávnímu jednání, že byla úmyslně oklamána ze strany dotčené osoby a že bez tohoto důkazu se toto jednání musí považovat za promlčené. Takový argument totiž zcela opomíjí samotné znění tohoto ustanovení, a kdyby mu bylo třeba vyhovět, zbavil by toto ustanovení veškerého užitečného účinku. Kromě toho s přihlédnutím k její vůli oklamat správu nemůže dotčená osoba orgánu oprávněnému ke jmenování vyčítat porušení jeho povinnosti péče v případě, kdy povinnost loajality, nyní formálně připomenutou v článku 11 služebního řádu, porušil právě úředník.
(viz body 66, 67, 69, 78, 79 a 103)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 29. září 2005, Thommes v. Komise, T‑195/03, bod 126
Soud pro veřejnou službu: výše uvedený rozsudek CR v. Parlament, bod 61