Language of document : ECLI:EU:F:2014:106

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(první senát)

22. května 2014

Věc F‑42/13

CU

v.

Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV)

„Veřejná služba – Dočasný zaměstnanec – Smlouva na dobu neurčitou – Rozhodnutí o ukončení pracovní smlouvy“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se CU domáhá zrušení rozhodnutí Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV) ze dne 16. října 2012 o ukončení jeho smlouvy dočasného zaměstnance na dobu neurčitou, a v případě potřeby i zrušení rozhodnutí ze dne 31. ledna 2013 a rozhodnutí ze dne 24. dubna 2013, kterými byla zamítnuta jeho stížnost, a uložení povinnosti EHSV nahradit mu vzniklou majetkovou újmu a zaplatit mu částku 15 000 eur jako náhradu morální újmy.

Rozhodnutí:      Rozhodnutí Evropského hospodářského a sociálního výboru ze dne 16. října 2012 a ze dne 31. ledna 2013, jimiž byla vypovězena smlouva dočasného zaměstnance na dobu neurčitou uzavřená s CU, se zrušují. Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru se ukládá povinnost zaplatit CU částku 25 000 eur. Ve zbývající části se žaloba zamítá. Evropský hospodářský a sociální výbor ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené CU.

Shrnutí

1.      Žaloby úředníků – Předcházející stížnost adresovaná administrativě – Nové rozhodnutí, které má stejný předmět a stejný důvod jako napadené rozhodnutí – Stížnost podaná proti prvnímu rozhodnutí – Přípustnost

(Služební řád, články 90 a 91; pracovní řád ostatních zaměstnanců, článek 117)

2.      Úředníci – Zásady – Právo na obhajobu – Rozsah – Povinnost vyslechnout dotčenou osobu před přijetím rozhodnutí o propuštění

[Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. a)]

3.      Úředníci – Dočasní zaměstnanci – Výpověď pracovní smlouvy na dobu neurčitou pro narušení vztahu důvěry – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah

[Listina základních práv Evropské unie, čl. 41 odst. 2 písm. c)]

1.      Mít za to, že stížnost podaná dočasným zaměstnancem se stala bezpředmětnou z důvodu rozhodnutí orgánu oprávněného uzavírat pracovní smlouvy nahradit své první rozhodnutí druhým, které má, co se týče ukončení smlouvy dočasného zaměstnance, stejný obsah, by znamenalo přiznat administrativě pravomoc vyžadovat od dotčeného zaměstnance podání tolika stížností, kolik rozhodnutí přijala administrativa k napravení určitých vad, ačkoliv akt nepříznivě zasahující do právního postavení, o který se jedná, jeho předmět a důvod zůstávají přesně ty samé.

(viz bod 23)

2.      Podle čl. 41 odst. 2 písm. a) Listiny základních práv Evropské unie má každý právo být vyslechnut před přijetím jemu určeného individuálního opatření, které by se jej mohlo nepříznivě dotknout. K tomu, aby porušení práva být vyslechnut mohlo vést ke zrušení rozhodnutí o propuštění, je třeba přezkoumat, zda řízení mohlo mít v případě neexistence této vady jiný výsledek. Pokud má orgán možnost volby mezi ukončením smlouvy dočasného zaměstnance a jeho odchodem do důchodu, má tím spíše důvod k tomu, aby jej před tím, než se rozhodne pro jedno či druhé řešení, vyslechl. Argument orgánu, že dočasnému zaměstnanci bylo umožněno vyjádřit jeho stanovisko při pohovoru konaném po rozhodnutí o propuštění, by znamenal zbavit základní právo být vyslechnut jeho podstaty, tj. základní právo spočívající v možnosti dočasného zaměstnance vyjádřit své stanovisko k opatření, které se jej negativně dotýká, a v povinnosti orgánu seznámit se s tímto stanoviskem před přijetím jeho rozhodnutí, čímž je zaručeno, že přijímané rozhodnutí není stiženo věcnými vadami a představuje výsledek odpovídajícího zvážení služebního zájmu a zájmu dotčené osoby.

(viz body 33 a 38 až 41)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 11. července 2013, Tzirani v. Komise, F‑46/11, bod 136; 12. prosince 2013, CH v. Parlament, F‑129/12, body 33 a 38

3.      Povinnost administrativy odůvodnit svá rozhodnutí, zakotvená v čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv Evropské unie, představuje základní zásadu unijního práva, od které se lze odchýlit pouze z naléhavých důvodů. Cílem této povinnosti je poskytnout dotčené osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je stiženo vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost, a umožnit unijnímu soudu vykonávat přezkum legality sporného rozhodnutí. I když je pravda, že pouhé konstatování toho, že vztah důvěry byl narušen, může stačit k odůvodnění rozhodnutí o propuštění, a že v případě, kdy je takové rozhodnutí založeno pouze na takovém konstatování, musí být požadavek na přesné uvedení skutkových okolností odhalujících nebo prokazujících takové narušení vztahu důvěry v odůvodnění rozhodnutí nutně omezený, nic to nemění na tom, že pouhá zmínka o narušení vztahu důvěry, bez jakéhokoliv upřesnění skutkových okolností odhalujících nebo prokazujících toto narušení, nestačí k tomu, aby dočasný zaměstnanec zjistil, zda je toto rozhodnutí opodstatněné, a aby umožnila unijnímu soudu provést přezkum legality. Pokud je odůvodnění rozhodnutí o ukončení smlouvy dočasného zaměstnance, které konstatuje narušení vztahu důvěry, pouze obecná a stereotypní formulace, která neobsahuje žádnou konkrétní informaci týkající se dotčené osoby, rozhodnutí ve skutečnosti zcela postrádá odůvodnění.

(viz body 42, 44 a 49)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 20. února 2002, Roman Parra v. Komise, T‑117/01, bod 31; 29. září 2005, Napoli Buzzanca v. Komise, T‑218/02, bod 74

Soud pro veřejnou službu: 24. února 2010, P v. Parlament, F‑89/08, bod 73; výše uvedený rozsudek Tzirani v. Komise, body 137 a 139