Language of document : ECLI:EU:F:2014:268

USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(druhý senát)

10. prosince 2014

Věc F‑115/13

Christina Helwig

v.

Evropská agentura pro životní prostředí (EEA)

„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanec – Neobnovení pracovní smlouvy na dobu určitou – Žaloba zjevně nepřípustná nebo po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná“

Předmět:      Žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, kterou Ch. Helwig napadá rozhodnutí, jímž Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) odmítla obnovit její smlouvu smluvního zaměstnance, a kterou se domáhá náhrady škody způsobené tímto rozhodnutím.

Rozhodnutí:      Žaloba se odmítá jako zjevně nepřípustná a po právní stránce zjevně zcela neopodstatněná. Christina Helwig ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou agenturou pro životní prostředí.

Shrnutí

1.      Úředníci – Smluvní zaměstnanci – Neobnovení pracovní smlouvy na dobu určitou – Posuzovací pravomoc administrativy – Povinnost péče příslušející administrativě – Zohlednění zájmů dotčeného zaměstnance – Soudní přezkum – Meze

(Služební řád, článek 7; pracovní řád ostatních zaměstnanců, články 47 a 119)

2.      Úředníci – Smluvní zaměstnanci – Přijímání – Obnovení pracovní smlouvy na dobu určitou – Rozdílné zacházení se zaměstnanci při skončení platnosti smlouvy – Neexistence diskriminace – Podmínky

(Pracovní řád ostatních zaměstnanců, články 47 a 119)

1.      Možnost obnovit smlouvu smluvního zaměstnance na dobu určitou je pouhou možností, která je ponechána na posouzení příslušného orgánu, přičemž orgány mají v tomto ohledu širokou posuzovací pravomoc při organizaci svých útvarů v závislosti na úkolech, které jim byly uloženy, a při přidělování zaměstnanců, které mají k dispozici, za účelem plnění těchto úkolů, za podmínky, že je toto přidělování prováděno v zájmu služby.

Kromě toho má oprávněný orgán při rozhodování o postavení zaměstnance povinnost zohlednit veškeré skutečnosti, které mohou být pro jeho rozhodnutí určující, tedy nejen zájem služby, ale zejména i zájem dotčeného zaměstnance. To totiž vyplývá z povinnosti administrativy jednat s náležitou péčí, která odráží rovnováhu mezi vzájemnými právy a povinnostmi, kterou služební řád úředníků Evropské unie a obdobně pracovní řád ostatních zaměstnanců vytvořily ve vztazích mezi orgánem veřejné správy a jeho zaměstnanci.

Povinnost jednat s náležitou péčí však nelze vykládat tak, že zahrnuje povinnost administrativy ověřit před rozhodnutím o neobnovení smlouvy smluvního zaměstnance na dobu určitou, zda tento zaměstnanec nemůže být přeložen na jiné pracovní místo.

Vzhledem k široké posuzovací pravomoci, kterou mají v této souvislosti orgány, se každopádně soudní přezkum omezuje na absenci zjevně nesprávného posouzení nebo zneužití pravomoci.

(viz body 18 až 20 a 22)

Odkazy:

Soud prvního stupně: rozsudky Kyrpitsis v. HSV, T‑13/95, EU:T:1996:50, bod 52; Potamianos v. Komise, T‑160/04, EU:T:2008:438, bod 30, a ETF v. Landgren, T‑404/06 P, EU:T:2009:313, bod 162

Tribunál Evropské unie: rozsudek Komise v. Macchia, T‑368/12 P, EU:T:2014:266, bod 59

2.      Rozhodnutí agentury Unie neobnovit smlouvu smluvního zaměstnance, zatímco jiným smluvním zaměstnancům bylo při uplynutí jejich smlouvy na dobu určitou nabídnuto obnovení jejich smlouvy smluvního zaměstnance a převedení na jinou práci v uvedené agentuře, nemůže představovat porušení zásady rovného zacházení, není-li prokázáno, že se dotčený smluvní zaměstnanec s ohledem na povahu činností, které dosud vykonával, kvalitu dosavadních výkonů a profil v úvahu připadajících pracovních míst, která mohou být nabídnuta, nachází – z hlediska možného obnovení jeho smlouvy – v situaci srovnatelné se situací jiných smluvních zaměstnanců.

(viz body 28 a 29)