Language of document : ECLI:EU:F:2015:71

ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVORPSKÉ UNIE

(druhého senátu)

30. června 2015

Věc F‑129/14

Pierre Dybman

v.

Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ)

„Veřejná služba – Zaměstnanci ESVČ – Úředníci – Disciplinární řízení – Disciplinární sankce – Trestní řízení probíhající v době přijetí disciplinární sankce – Totožnost skutků předložených orgánu oprávněnému ke jmenování a trestnímu soudu – Porušení článku 25 přílohy IX služebního řádu“

Předmět:      Žaloba podaná podle článku 270 SFEU, použitelného na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a, kterou se P. Dybman domáhá zrušení rozhodnutí ze dne 16. ledna 2014, kterým mu vrchní ředitel odpovědný za chod Evropské služby pro vnější činnost (EEAS) jako orgán oprávněný ke jmenování uložil sankci odvolání z funkce bez snížení důchodových nároků, s účinností od 1. února 2014.

Rozhodnutí:      Rozhodnutí ze dne 16. ledna 2014, kterým Evropská služba pro vnější činnost zbavila Pierra Dybmana všech funkcí bez snížení jeho důchodových nároků, se zrušuje. Evropská služba pro vnější činnost ponese vlastní náklady řízení a uhradí náklady řízení vynaložené Pierrem Dybmanem.

Shrnutí

1.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Disciplinární a trestní řízení vedená zároveň ohledně stejných skutků – Účel přerušení disciplinárního řízení – Povinnost dodržovat skutková zjištění trestního soudu – Možnost kvalifikovat tato skutková zjištění s ohledem na pojem disciplinárního provinění

(Služební řád, příloha IX, článek 25)

2.      Úředníci – Disciplinární režim – Disciplinární řízení – Současné disciplinární řízení a trestní stíhání – Povinnost správy přijmout konečné rozhodnutí o situaci úředníka po vynesení konečného rozhodnutí trestním soudem – Meze

(Služební řád, příloha IX, článek 25)

1.       Článek 25 přílohy IX služebního řádu existuje z dvojího důvodu. Na jedné straně tento článek reaguje na obavu, aby nebylo nepříznivě ovlivněno postavení dotčeného úředníka v rámci trestního stíhání vedeného proti němu za skutky, které jsou navíc předmětem disciplinárního řízení u jeho orgánu. Na druhé straně přerušení disciplinárního řízení do doby ukončení trestního řízení zároveň umožňuje vzít v úvahu v rámci disciplinárního řízení skutková zjištění trestního soudce poté, co se jeho rozhodnutí stane pravomocným. Článek 25 přílohy IX služebního řádu zakotvuje zásadu, podle které „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“, která je odůvodněna zejména skutečností, že vnitrostátní trestní soudy mají významnější vyšetřovací pravomoci než orgán oprávněný ke jmenování. Proto v případě, že tytéž skutky mohou být považovány za trestný čin i za porušení úředníkových služebních povinností, je administrativa vázána skutkovými zjištěními, která trestní soud učinil v rámci trestního řízení. Jakmile tento soud v daném případě provede skutková zjištění, administrativa může provést jejich právní kvalifikaci s ohledem na pojem disciplinárního provinění a zejména ověřit, zda zakládají porušení povinností plynoucích ze služebního řádu.

Posouzení skutkového stavu trestním soudem se však může lišit od posouzení orgánem oprávněným ke jmenování v disciplinárním rámci, protože odpovídají právním kvalifikacím, které jsou odlišné a navzájem nezávislé. Každopádně vyžadovat, aby posouzení skutkového stavu trestním soudem a orgánem oprávněným ke jmenování bylo stejné, by znamenalo stanovit dodatečnou podmínku, kterou článek 25 služebního řádu neupravuje.

Z toho vyplývá, že orgánu oprávněnému ke jmenování je zakázáno s konečnou platností rozhodnout o situaci dotyčného úředníka z disciplinárního hlediska, dokud není vydáno konečné rozhodnutí trestního soudu. V opačném případě, pokud by se skutkový stav již považoval za prokázaný správním orgánem, ačkoli trestní soud ještě nerozhodl o věcné správnosti skutkových zjištění, dotyčný zaměstnanec by se v důsledku toho nacházel v těžší situaci, než v jaké by mohl být bez takového rozhodnutí správního orgánu.

Kromě toho zásadu, podle níž „trestní řízení přerušuje řízení disciplinární“, je třeba vykládat restriktivně, pokud se tato zásada musí uplatnit v rámci pouhého vyšetřování před samotným zahájením trestního stíhání ve smyslu vnitrostátního práva.

(viz body 35, 36, 53, 55 a 59)

Odkazy:

Soud prvního stupně: rozsudky ze dne 19. března 1998, Tzoanos v. Komise, T‑74/96, EU:T:1998:58, bod 34; ze dne 21. listopadu 2000, A v. Komise, T‑23/00, EU:T:2000:273, bod 37; ze dne 10. června 2004, François v. Komise, T‑307/01, EU:T:2004:180, body 73 a 75, a ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, EU:T:2008:25, bod 342

Soud pro veřejnou službu: rozsudky ze dne 17. července 2012, BG v. Evropský veřejný ochránce práv, F‑54/11, EU:F:2012:114, a ze dne 18. března 2015, DK v. ESVČ, F‑27/14, EU:F:2015:12, body 38, 49, 66 a 70

2.      Přestože se v disciplinární oblasti může na první pohled zdát politováníhodné, že existence trestního stíhání zahájeného před několika lety vnitrostátním soudem pro téže skutky, které jsou předmětem disciplinárního řízení vedeného proti úředníkovi, brání orgánu oprávněnému ke jmenování, podle článku 25 přílohy IX služebního řádu, s konečnou platností rozhodnout o správní situaci dotyčného úředníka, uvedený orgán musí ještě prokázat, že probíhající vnitrostátní trestní řízení se prodlužuje nepřiměřeně ve vztahu k složitosti věci nebo ve vztahu k trvání podobných řízení, pokud jde o jejich obtížnost. Každopádně má dotyčný úředník plný zájem na tom, aby disciplinární řízení zohlednilo případné konečné rozhodnutí trestního soudu, které vůči němu nekonstatuje vinu.

(viz bod 66)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: rozsudek ze dne 18. března 2015, DK v. ESVČ, EU:F:2015:12, bod 74