STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
Henrika Saugmandsgaarda Øeho
přednesené dne 26. května 2016(1)
Věc C230/15
Brite Strike Technologies Inc.
proti
Brite Strike Technologies SA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a výkon soudních rozhodnutí – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 71 – Použitelnost smlouvy o zvláště vymezené věci – Úmluva Beneluxu o duševním vlastnictví – Úmluva, jež vstoupila v platnost po tomto nařízení, avšak převzala obsah předchozí úmluvy – Nařízení č. 44/2001 – Článek 22 bod 4 – Spor týkající se ochranné známky Beneluxu – Příslušnost soudů všech tří států Beneluxu nebo pouze jednoho z nich – Kritérium použité za účelem případné identifikace tohoto státu“
I – Úvod
1. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko) se týká výkladu čl. 22 bodu 4 a článku 71 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2) obvykle nazývané „nařízení Brusel I“.
2. Tato žádost se týká řízení probíhajícího před uvedeným nizozemským soudem, ve kterém vyvstala otázka určení soudu příslušného ratione loci k rozhodnutí o žalobě americké společnosti na prohlášení neplatnosti ochranné známky Beneluxu lucemburské společnosti.
3. Předkládající soud, vědom si toho, že pravidla pro určení příslušnosti v případě přeshraničních sporů jednotlivců týkající se platnosti ochranné známky jsou obsažena jak v čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001, tak v článku 4.6 Úmluvy Beneluxu o duševním vlastnictví (ochranné známky a vzory) ze dne 25. února 2005(3) (dále jen „ÚBDV“), se táže na způsob, jakým se ustanovení těchto dvou právních aktů mají uplatnit v případě, kdy se překrývá jejich věcná, územní a časová působnost.
4. Podle článku 71 nařízení č. 44/2001 není vstupem tohoto nařízení v platnost zpochybněna použitelnost smluv upravujících příslušnost ve zvláště vymezených věcech, které již zavazují členské státy Unie. Soudnímu dvoru se předkládá otázka, zda z tohoto článku vyplývá, že musí být v projednávaném případě dána přednost ÚBDV, když sice vstoupila v platnost po uvedeném nařízení, avšak převzala obzvláště v článku 4.6 obsah předchozích úmluv Beneluxu.
5. V případě, že by měl Soudní dvůr za to, že ustanovení nařízení č. 44/2001 musí mít přednost před ustanoveními ÚBDV, žádá předkládající soud o určení toho, zda z čl. 22 bodu 4 tohoto nařízení vyplývá, že soudy všech tří států Beneluxu mají v případě takového sporu, jako je spor v původním řízení, stejnou mezinárodní příslušnost, a pokud by tomu tak nebylo, upřesnit kritéria umožňující označit soudy jediného příslušného členského státu, a to případně za použití článku 4.6 ÚBDV v této fázi.
II – Právní rámec
A – Nařízení č. 44/2001
6. Článek 2 bod 1 uvedeného nařízení stanoví obecné pravidlo příslušnosti, podle něhož: „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“
7. Článek 22 bod 4 prvního pododstavce uvedeného nařízení, který se nachází v oddíle 6 kapitole II, nadepsané „Výlučná příslušnost“, stanoví, že „[b]ez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost [...] pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů, ochranných známek a průmyslových vzorů nebo jiných podobných práv, která vyžadují udělení nebo zápis, soudy členského státu, na jehož území bylo požádáno o udělení nebo zápis nebo kde byly uděleny nebo zapsány nebo platí za udělené nebo zapsané na základě právního aktu Společenství nebo mezinárodní smlouvy“.
8. Druhý pododstavec výše uvedeného bodu 4 upřesňuje, že „[p]ro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost evropského patentu uděleného pro členský stát“(4), „mají bez ohledu na bydliště stran výlučnou příslušnost soudy tohoto členského státu, aniž je dotčena příslušnost Evropského patentového úřadu podle Úmluvy o udělování evropských patentů podepsané v Mnichově dne 5. října 1973“(5).
9. Článek 71 téhož nařízení uvedený v kapitole VII tohoto nařízení, nadepsané „Vztah k jiným nástrojům“, stanoví:
„1. Tímto nařízením nejsou dotčeny smlouvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech.
2. Aby byl zajištěn jednotný výklad, použije se odstavec 1 tímto způsobem:
a) toto nařízení nebrání tomu, aby soud členského státu, který je stranou smlouvy o zvláště vymezené věci, založil svoji příslušnost v souladu s takovou smlouvou i tehdy, když má žalovaný bydliště na území jiného členského státu, který není smluvní stranou takové smlouvy. V každém případě takový soud použije článek 26 tohoto nařízení;
[…]“(6)
10. Nařízení č. 44/2001 bylo zrušeno nařízením (EU) č. 1215/2012(7), obvykle nazývaným „nařízení Brusel I bis“, avšak toto nařízení se nepoužije na soudní spory, které byly stejně jako spor v původním řízení zahájeny před 10. ledna 2015(8). Pravidla pro určení příslušnosti stanovená v čl. 2 odst. 1, čl. 22 bodu 4 a článku 71 nařízení č. 44/2001 byla převzata do čl. 4 odst. 1, čl. 24 bodu 4 a článku 71 nařízení č. 1215/2012 s několika změnami, které nemají vliv na celkový obsah prvně jmenovaných ustanovení(9). Nařízení (EU) č. 542/2014(10) změnilo uvedené nařízení podstatněji tím, že jím byly vloženy články 71a až 71d za účelem upravení vztahů(11) mezi tímto nařízením a dohodou o Jednotném patentovém soudu(12) a dohodou o Soudním dvoru Beneluxu(13).
B – ÚBDV
11. Podle svého článku 5.2 zrušila ÚBDV od 1. září 2006 jednak úmluvu Beneluxu o ochranných známkách podepsanou v Bruselu dne 19. března 1962(14), ke které byl připojen jednotný zákon Beneluxu o ochranné známce(15), a jednak úmluvu Beneluxu o (průmyslových) vzorech podepsanou v Bruselu dne 25. října 1966(16), ke které byl připojen jednotný zákon Beneluxu o (průmyslových) vzorech(17).
12. Podle preambule ÚBDV je jejím cílem zejména:
– „nahradit dohody, jednotné zákony a pozměňující protokoly v oblasti ochranných známek a (průmyslových) vzorů Beneluxu jedinou úmluvou upravující systematicky a přehledně zároveň ochranné známky i práva průmyslových vzorů;“
– „stanovit rychlé a účinné postupy […] k přizpůsobení právní úpravy Beneluxu právní úpravě Společenství a mezinárodním smlouvám, které již byly ratifikovány třemi Vysokými smluvními stranami,“ a
– „nahradit Úřad pro ochranné známky Beneluxu a Úřad pro (průmyslové) vzory Beneluxu Organizací Beneluxu pro duševní vlastnictví (ochranné známky a průmyslové vzory) vykonávající svou úlohu prostřednictvím rozhodovacích a vykonávacích úřadů majících vlastní i doplňkové pravomoci“(18).
13. Článek 4.6 ÚBDV, nadepsaný „Místní příslušnost“, přebírající v podstatě článek 37 BMW(19) a článek 29 BTMW(20), stanoví ve vztahu ke sporům fyzických nebo právnických osob(21):
„1. Mimo výslovná ujednání o místní příslušnosti soudu se tato příslušnost řídí ve věci ochranných známek a (průmyslových) vzorů podle bydliště žalovaného nebo podle místa, kde sporný závazek vznikl, nebo kde byl nebo měl být splněn. Místo, kde byla ochranná známka nebo (průmyslový) vzor přihlášen nebo zapsán, nemůže být v žádném případě samo o sobě základem pro určení příslušnosti.
2. Pokud výše uvedená kritéria neumožňují určit místní příslušnost, může žalobce podat žalobu u soudu svého bydliště nebo pobytu, nebo pokud nemá bydliště nebo pobyt na území Beneluxu u soudu podle svého výběru, a to v Bruselu, Haagu nebo Lucemburku.
3. Soudy použijí pravidla definovaná v odst. 1 a 2 i bez návrhu a výslovně určí svou příslušnost.
[…]“
III – Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
14. Dne 4. února 2010 přihlásila společnost Brite Strike Technologies SA se sídlem v Lucemburku (Lucemburské velkovévodství) u OBPI se sídlem v Haagu slovní označení „Brite Strike“ za účelem jeho zápisu jako ochranné známky Beneluxu.
15. Dne 21. září 2012 podala americká společnost Brite Strike Technologies Inc., jejíž výrobky byly distribuovány zejména společností Brite Strike Technologies SA, k rechtbank Den Haag (soud v Haagu) žalobu proti této společnosti na prohlášení neplatnosti uvedené ochranné známky na základě článků 2.4(22) a 2.28(23) ÚBDV, přičemž uvedla, že ji žalovaná zapsala ve zlé víře, čímž porušila práva, která jí svědčí jakožto první známé uživatelce dotčeného označení na území Beneluxu.
16. Brite Strike Technologies SA vznesla námitku místní nepříslušnosti, přičemž tvrdila, že, jelikož je žalovanou stranou, měla být žaloba podána v Lucembursku, kde má provozovnu, a nikoli v Haagu, kde byla dotčená ochranná známka zapsána.
17. Podle předkládajícího soudu je třeba k rozhodnutí o této procesní námitce určit, zda pravidlo pro určení příslušnosti uvedené v článku 4.6 ÚBDV, z něhož podle něj vyplývá, že není příslušný k rozhodování o tomto sporu(24), musí mít přednost před pravidlem pro určení příslušnosti uvedeným v čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001, které mu naopak umožňuje prohlásit se za příslušný soud.
18. V tomto ohledu cituje rechtbank Den Haag (soud v Haagu) rozsudek Gerechtshof Den Haag (Odvolací soud v Haagu) ze dne 26. listopadu 2013(25), v němž měl tento soud za to, že pravidla pro určení příslušnosti stanovená nařízením č. 44/2001 musí mít přednost před pravidly uvedenými v ÚBDV, neboť „i když jsou v podstatě doplněním předchozích smluv Beneluxu a i když jsou příslušná pravidla pro určení příslušnosti totožná“, tato úmluva „vstoupila v platnost později než [uvedené] nařízení“, „takže jeho článek 4.6 nelze považovat za zvláštní právní úpravu ve smyslu článku 71 [tohoto nařízení]“(26).
19. Předkládající soud má nicméně za to, že existuje nejistota ohledně významu článku 71, jakož i způsobu, jakým má být čl. 22 bod 4 nařízení č. 44/2001 případně použit v rámci takového sporu, jako je spor v původním řízení týkající se platnosti ochranné známky Beneluxu.
20. Za těchto okolností se rechtbank Den Haag (soud v Haagu) rozhodnutím ze dne 13. května 2015, došlým Soudnímu dvoru dne 20. května 2015, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Má se na ÚBDV pohlížet (z důvodů uvedených v bodech 28 až 34 rozsudku Gerechtshof Den Haag [odvolací soud v Haagu] ze dne 26. listopadu 2013 nebo jiných důvodů) jako na pozdější úmluvu, takže článek 4.6 ÚBDV nemůže být považován za zvláštní úpravu ve smyslu článku 71 nařízení [č. 44/2001]?
V případě kladné odpovědi na tuto otázku:
2) Vyplývá z článku 22 bodu 4 nařízení [č. 44/2001], že mezinárodní příslušnost rozhodnout ve věci mají jak belgické, tak nizozemské a lucemburské soudy?
3) Není-li tomu tak: Jak se má v takovém případě, jako je tento, určit, zda mají mezinárodní příslušnost belgické, nizozemské nebo lucemburské soudy? Lze při tomto (bližším) určení mezinárodní příslušnosti (navzdory všemu) použít článek 4.6 ÚBDV?“
21. Písemné vyjádření bylo předloženo pouze Evropskou komisí. Ve věci nebylo nařízeno jednání s přednesem řečí.
IV – Analýza
A – K výkladu článku 71 nařízení č. 44/2001
1. K předmětu první předběžné otázky
22. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, aby Soudní dvůr určil vztah mezi pravidly pro určení příslušnosti stanovenými v článku 4.6 ÚBDV a v nařízení č. 44/2001 s ohledem na článek 71 tohoto nařízení, když dojde k tomu, že se rozsah působnosti těchto dvou aktů, jež se úplně nepřekrývají, shoduje co do územní, časové a věcné působnosti.
23. Vzhledem k tomu, že se spor v původním řízení týká platnosti ochranné známky Beneluxu, je čl. 22 bod 4 nařízení č. 44/2001 ustanovením, které předkládající soud obzvláště zvažuje pro založení své příslušnosti v projednávané věci, přičemž uvádí, že by mohly být příslušné soudy jiných členských států, pokud by se naopak použil článek 4.6 ÚBDV. Svou první otázku však formuloval způsobem, který zahrnuje všechna ustanovení nařízení č. 44/2001. Mám také za to, že problematika vzájemného působení těchto dvou mezinárodních instrumentů nevyvstává pouze z hlediska uvedeného čl. 22 bodu 4. Je totiž možné, že v různých případech budou v kolizi jiná pravidla pro určení příslušnosti stanovená tímto nařízením s pravidly v článku 4.6 ÚBDV v soudním řízení o ochraně ochranných známek a (průmyslových) vzorů(27). Je tedy třeba v průběhu zkoumání první otázky položené v projednávané věci vést tuto možnost v patrnosti a poskytnout takovou odpověď, která může mít obecnou platnost.
24. Cílem článku 71 nařízení č. 44/2001 je vyhradit použití pravidel pro určení příslušnosti stanovených ve smlouvách uzavřených členskými státy mezi sebou nebo se třetími státy ve „zvláště vymezených věcech“(28). Věcná působnost ÚBDV má přitom zvláštní povahu ve vztahu k uvedenému nařízení. V tomto směru upřesňuji, že oproti dojmu, který může vyvolat zkrácené znění jejího názvu, nepokrývá ÚBDV všechna práva duševního vlastnictví, ale omezuje se na „ochranné známky a (průmyslové) vzory“(29). Nařízení č. 44/2001, zejména jeho čl. 22 bod 4, zahrnuje širší spektrum práv duševního vlastnictví(30). Z výhrady formulované v uvedeném článku 71 by tudíž mělo za obvyklých okolností vyplývat, že se na spor v původním řízení použijí pravidla pro určení příslušnosti uvedená v článku 4.6 ÚBDV, a nikoli pravidla v čl. 22 bodu 4 tohoto nařízení.
25. Soudní dvůr však vyložil znění tohoto článku 71 v tom smyslu, že „pravidla soudní příslušnosti […] uvedená ve zvláštních smlouvách, jejichž stranami již členské státy byly v době nabytí účinnosti tohoto nařízení, [mají] v zásadě za následek, že se nepoužijí ustanovení tohoto nařízení týkající se stejné otázky“, pokud spadá spor do rozsahu působnosti takové smlouvy(31). Svůj restriktivní výklad založil na závěru, že na rozdíl od uvedeného článku 71, který používá výraz „jsou [stranami]“, článek 57 Bruselské úmluvy, od níž je tento článek odvozen, používal formulaci „jsou nebo budou [stranami]“ a upřesnil tak, že na rozdíl od nařízení č. 44/2001, nebrání úmluva použití jiných pravidel pro určení soudní příslušnosti, ke kterým se smluvní státy mohou i v budoucnu zavázat uzavřením zvláštních smluv(32).
26. Rechtbank Den Haag (soud v Haagu) se Soudního dvora táže na způsob, jakým je třeba v projednávané věci použít tyto zásady vzájemného působení vzhledem k tomu, že ÚBDV sice byla uzavřena po vstupu nařízení č. 44/2001 v platnost(33), avšak jejím cílem bylo hlavně sloučit dvě úmluvy Beneluxu, které byly uzavřeny před tímto datem(34). Jinými slovy, ptá se, zda musí být ÚBDV kvalifikována jako „pozdější“ smlouva vůči tomuto nařízení, z čehož podle něj vyplývá, že jak uvedl Gerechtshof Den Haag (odvolací soud v Haagu) v jiné věci(35), musí být ve sporu v původním řízení použity ustanovení posledně uvedeného nástroje, a nikoli úmluvy.
27. Komise navrhuje odpovědět na první předběžnou otázku tak, že z důvodu data svého vstupu v platnost nespadá ÚBDV ratione temporis do rozsahu působnosti výhrady stanovené v článku 71 nařízení č. 44/2001, a tedy pravidla pro určení příslušnosti uvedená v článku 4.6 této úmluvy nemohou mít přednost před pravidly uvedeného nařízení. Zastávám názor, že i když je ÚBDV formálně pozdějším právním aktem než nařízení č. 44/2001, zvláštní pravidla pro určení příslušnosti, která obsahuje, převážně předcházejí pravidlům stanoveným tímto nařízením, a musí mít tedy před nimi z níže popsaných důvodů přednost.
2. K použití ustanovení článku 71 nařízení č. 44/2001 vzhledem k pravidlům pro určení příslušnosti stanoveným ÚBDV
a) K rozsahu zásady přednosti zvláštních dřívějších smluv stanovené v článku 71 nařízení č. 44/2001
28. Bod 25 odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádí, že přednost daná zvláštním smlouvám článkem 71 je odůvodněna „[s] ohledem na mezinárodní závazky členských států“. Jak uvádí Komise, hlavní zájem vyjádřený v tomto bodě odůvodnění odkazuje převážně na dohody uzavřené se třetími státy(36). Nicméně není sporu o tom, že výhrada formulovaná v tomto článku 71 směřuje i ke smlouvám uzavřeným toliko mezi členskými státy, jako je tomu v případě úmluv Beneluxu.
29. V tomto ohledu zdůrazňuji, že na rozdíl od několika dalších nařízení, jež se také vztahují k justiční spolupráci v občanských věcech, nařízení č. 44/2001 neobsahuje ustanovení, podle nichž by se „použ[ilo] mezi členskými státy přednostně ve vztahu k úmluvám uzavřeným výlučně mezi dvěma a více členskými státy v rozsahu, ve kterém se týkají předmětu právní úpravy tohoto nařízení“(37), kterážto formulace vede k vyloučení smluv mezi členskými státy – na rozdíl od smluv uzavřených se třetími státy – i když se jedná o smlouvy, které jsou ve vztahu k dotčenému nařízení zvláštní a dřívější.
30. Tato zvláštní povaha nařízení č. 44/2001 je o to významnější, že v roce 2012 bylo toto nařízení celkově přepracováno a navzdory zjištěným praktickým obtížím týkajícím se posouzení rozsahu uvedeného článku 71(38) unijní normotvůrce jeho obsah nezměnil(39). Článek 71 nařízení č. 1215/2012, který nahradil nařízení č. 44/2001, byl sice významně doplněn nařízením č. 542/2014(40), avšak nebyla tím omezena zásada, podle níž umožňují pravidla pro určení soudní příslušnosti stanovená zvláštními smlouvami včetně těch uzavřených výlučně mezi členskými státy odchýlit se od pravidel upravených nadále v nařízení č. 1215/2012.
31. Druhým cílem sledovaným článkem 71 nařízení č. 44/2001, který podle mě musí hrát v projednávané věci důležitou roli, je řádné zohlednění skutečnosti, že pravidla pro určení příslušnosti stanovená zvláštními smlouvami byla přijata s ohledem na zvláštní povahu oblastí, jichž se týkají, a tedy přinášejí určitý užitek, který je třeba zachovat(41). To platí zejména pro pravidla pro určení příslušnosti přizpůsobená právům duševního vlastnictví, která se nachází v mezinárodních smlouvách, jež autoři tohoto nařízení nezamýšleli vyloučit(42).
32. Z výše uvedeného vyvozuji, že článek 71 nařízení č. 44/2001 byl koncipován tak, aby zachoval používání pravidel pro určení příslušnosti uvedených ve zvláštních smlouvách uzavřených členskými státy před jeho vstupem v platnost, jestliže je obsah těchto pravidel lépe přizpůsobený dotčené oblasti, a pokud v souladu s judikaturou Soudního dvora odpovídají zásadám, jimiž se řídí soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech v rámci Evropské unie(43). Mám za to, že tento vstřícný přístup má být uplatňován zejména ohledně článku 4.6 ÚBDV s ohledem na jeho obsah.
b) K převzetí pravidel do ÚBDV pro určení příslušnosti uvedených ve zvláštních úmluvách před vstupem nařízení č. 44/2001 v platnost
33. Předkládající soud i Komise uvádějí, že ÚBDV nahradila úmluvy, které byly ve všech třech členských státech tvořící Benelux platné od roku 1971 pro ochranné známky a od roku 1975 pro (průmyslové) vzory, aniž přinesla významné obsahové změny. Zejména článek 4.6 ÚBDV, který je v projednávané věci jediným relevantním ustanovením(44), doslovně přejímá pravidla pro určení příslušnosti uváděné v těchto dřívějších právních aktech, přičemž přináší toliko terminologickou úpravu, jež si vyžádala skutečnost, že se nový text týká současně ochranných známek i (průmyslových) vzorů(45).
34. Komise nicméně uvádí, že na odpověď na první předběžnou otázku nemá vliv skutečnost, že jsou ustanovení ÚBDV obdobná ustanovením v úmluvách Beneluxu, jež nahradila. Jsem naopak toho názoru, že je nezbytné zohlednit skutečnost, že při přijetí uvedeného článku 4.6 všechny tři smluvní státy ÚBDV toliko zachovaly obsah zvláštních ustanovení, které byly použitelné již před vstupem nařízení č. 44/2001 v platnost, aniž byly později významně měněny.
35. Vzhledem k tomu, že jedním z účelů článku 71 nařízení č. 44/2001 je umožnit použití pravidel, jež jsou více přizpůsobené zvláštní povaze dané oblasti(46), mám za to, že tyto úvahy odůvodňují přednost pravidel pro určení příslušnosti převzatých do článku 4.6 ÚBDV před pravidly stanovenými tímto nařízením. Jak uznává Komise, jedním z cílů ÚBDV je stanovení zvláštních pravidel, která by zohledňovala specifickou povahu ochranné známky Beneluxu, tedy jednotné ochranné známky, která není rozdělena mezi dotyčné členské státy ani není zvláště vázaná k některému z těchto států. Pravidla pro určení příslušnosti převzatá v článku 4.6 ÚBDV jsou podle mého mínění lépe přizpůsobena sporům týkajícím se ochranné známky Beneluxu než pravidla pro určení příslušnosti stanovená nařízením č. 44/2001.
36. To platí zejména pro pravidlo uvedené v čl. 22 bodu 4 tohoto nařízení, které na rozdíl od článku 4.6 ÚBDV nebylo koncipováno pro takové spory, jako je spor v původním řízení. Později se vrátím k limitům případného použití uvedeného čl. 22 bodu 4 na projednávaný spor, avšak nyní bych chtěl zmínit hlavní důvody tohoto negativního závěru. V tomto ohledu zdůrazňuji, že znění tohoto ustanovení neumožňuje přímo určit soud příslušný k rozhodování sporu tohoto typu(47), zatímco článek 4.6 ÚBDV uvádí řadu přesnějších kritérií k určení příslušnosti(48). Tento článek také vylučuje – na rozdíl od čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001 – aby místo, kde byla ochranná známka přihlášena nebo zapsána, bylo samo o sobě základem pro určení příslušnosti, a tím zabraňuje koncentraci příslušnosti v jednom ze států Beneluxu(49). Konečně uvádím, že i samotný unijní normotvůrce se rozhodl pro přijetí pravidel pro určení příslušnosti odchylujících se od nařízení č. 44/2001, když byla práva duševního vlastnictví této povahy, jež mají jednotný účinek ve vícero členských států, zavedena na úrovni Unie(50).
37. Kromě toho mám za to, že použití pravidel pro určení příslušnosti stanovené v článku 4.6 ÚBDV v projednávaném případě nijak neporušuje, ba právě naopak, základní zásady, které jsou základem soudní spolupráce členských států v občanských a obchodních věcech, jejíž dodržování zajišťuje v těchto věcech v případě použití pravidel obsažených v mezinárodních úmluvách zvláštní povahy Soudní dvůr(51). Vzhledem k jejich zvláštní povaze, zejména že určují soud, který má nejlepší předpoklady k rozhodování o žalobě týkající se platnosti ochranné známky Beneluxu přesnějším a vyváženějším způsobem, než který umožňuje čl. 22 bod 4 nařízení č. 44/2001(52), splňují podle mého názoru pravidla stanovená v článku 4.6 ÚBDV ty z uvedených zásad, jež jsou pro pravidla určování příslušnosti relevantní(53).
38. Kromě toho nesdílím názor Komise, že rozhodne-li Soudní dvůr, že má článek 4.6 ÚBDV přednost před konkurenčními ustanoveními nařízení č. 44/2001, bylo by to v rozporu s pravidlem uvedeným v čl. 3 odst. 2 SFEU rozvedeným v judikatuře Soudního dvora, podle něhož nemohou členské státy uzavírat smlouvy, které mohou „ovlivnit společná pravidla“, jako jsou pravidla stanovená v nařízení č. 44/2001, „či změnit jejich působnost“, neboť pravomoc Unie je v této oblasti výlučná(54). Je pravda, že Soudní dvůr rovněž učinil závěr ohledně určité smlouvy uzavřené se třetími státy – avšak výslovně se neomezil na výše uvedený případ – že čl. 71 odst. 1 tohoto nařízení „neumožňuje členským státům zavést uzavřením nových zvláštních smluv nebo změnou již platných smluv pravidla, která mají přednost před nařízením č. 44/2001“(55).
39. Mám však za to, že jelikož se pravidla pro určení příslušnosti uvedená v článku 4.6 ÚBDV omezují na převzetí ustanovení CBM a CBDM, která existovala před vstupem nařízení č. 44/2001 v platnost, když sloučily tyto dva texty, nelze mít za to, že přijetí ÚBDV může ovlivnit ustanovení tohoto nařízení či změnit jeho působnost ani, že je ÚBDV „novou zvláštní smlouvou“ nebo smlouvou, která by „měnila již platné smlouvy“ ve smyslu citované judikatury.
40. V tomto konkrétním kontextu, kdy jsou dvě úmluvy Beneluxu předcházející nařízení č. 44/2001 předmětem pouhého přepracování do jiné úmluvy Beneluxu, která již byla podepsána a ratifikována po tomto nařízení, musí zásada přednosti zvláštních smluv, která je uvedena v článku 71 tohoto nařízení, podle mého názoru převážit nad úvahami upřednostňujícími formu před podstatou. Názor zastávaný Komisí by vedl k pochybnému výsledku bránícímu členským státům v provedení toliko formulačních či čistě formálních změn, jež musí být podle mého odlišeny od změn věcných, které jsou citovanou judikaturou zakázány.
41. Neformální výklad článku 71 nařízení č. 44/2001, který navrhuji, je podle mého posílen obecnějšími úvahy vycházejícími z primárního práva EU. Z článku 350 SFEU(56) totiž vyplývá, že zvláštní regionální smlouvy, které jsou uzavírány v rámci Beneluxu, musí být zachovány, pokud umožňují lepší dosažení jím sledovaných cílů než ustanovení unijního práva a pokud jsou nezbytné k zajištění řádného fungování režimu Beneluxu(57). Jsem toho názoru, že v projednávaném případě bylo skutečně vhodné, ba nezbytné, aby všechny tři státy Beneluxu v článku 4.6 ÚBDV zachovaly pravidla pro určení zvláštní příslušnosti, která dříve přijaly za účelem zajištění hladkého a vyváženého fungování režimu existující jednotné ochranné známky(58). Tento názor je založen na skutečnosti, že jednak uvedenému režimu, který zcela nahradil právní předpisy těchto států v dotčené věci(59), dodnes neodpovídají ustanovení unijního práva(60), a jednak použití ustanovení nařízení č. 44/2001 podle mě nenabízí v tomto konkrétním kontextu stejně uspokojivý výsledek jako článek 4.6.
42. Proto podle mě spadá ÚBDV pod kvalifikaci smluv o zvláště vymezené věci, jíž jsou členské státy stranou ve smyslu článku 71 nařízení č. 44/2001, a tudíž musí mít pravidla pro určení soudní příslušnosti uvedená v článku 4.6 této úmluvy přednost před pravidly stanovenými tímto nařízením v případě, že se jejich rozsah působnosti překrývá. Proto navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že tento článek 71 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že přeshraniční spor spadá do působnosti jak tohoto nařízení, tak i ÚBDV, může členský stát v souladu prvním odstavcem uvedeného článku, uplatnit pravidla o soudní příslušnosti upravená v článku 4.6 této úmluvy.
B – K výkladu čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001
1. Ke druhé a třetí předběžné otázce
43. Druhá a třetí otázka byla předkládajícím soudem předložena toliko podpůrně pouze pro případ, že v odpovědi na první položenou otázku bude mít Soudní dvůr za to, že ustanovení nařízení č. 44/2001 musí mít přednost před pravidlem pro určení příslušnosti uvedeným v článku 4.6 ÚBDV. Domnívám se však, že by tomu tak nemělo být. Pokud Soudní dvůr dá za pravdu výkladu článku 71 tohoto nařízení, který navrhuji, nebude třeba na tyto dvě otázky odpovídat. Nicméně pro úplnost předkládám k tomuto bodu následující úvahy.
44. Nejprve upřesňuji, že vzhledem ke spojitosti mezi otázkami, které se podle mě obě týkají smyslu a dosahu, který má být dán čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001 v rámci takového sporu, jako je spor v původním řízení, je třeba, pokud se na ně má odpovědět, zkoumat společně.
45. Podle předkládajícího soudu, kdyby mělo být použito pravidlo pro určení příslušnosti uvedené v čl. 22 bodu 4 ve sporu, který se jako v projednávané věci týká případné neplatnosti ochranné známky Beneluxu, existuje v tomto konkrétním kontextu pochybnost o významu výrazu „soudy členského státu, na jehož území bylo požádáno o udělení nebo zápis“, jenž podle tohoto ustanovení představuje relevantní hraniční určovatel ve věci platnosti ochranné známky.
46. K odůvodnění své druhé otázky předkládající soud v podstatě uvádí, že podání přihlášky ochranné známky Beneluxu má jednotnou platnost na celém území Beneluxu, takže soudy každého z členských států, který jej tvoří – tedy jak soudy belgické, tak lucemburské a nizozemské – by mohly být vzhledem ke znění uvedeného čl. 22 bodu 4 společně příslušné.
47. V případě, že tento výklad nebude Soudním dvorem přijat, žádá svou třetí otázkou o upřesnění toho, který z těchto tří členských států bude mít jako jediný mezinárodní příslušností v této věci a zda mohou být kritéria místní příslušnosti uvedená v článku 4.6 ÚBDV použita v této fázi za účelem určení tohoto státu.
48. Ve svém vyjádření Komise podle mě správně doporučuje odpovědět na druhou otázku tak, že „čl. 22 bod 4 nařízení [č. 44/2001] musí být vykládán v tom smyslu, že ve sporu, jehož předmětem je zápis nebo platnost ochranné známky Beneluxu, je k rozhodování sporu mezinárodně příslušný jak belgický, tak nizozemský i lucemburský soud“. Ke třetí otázce se Komise nevyjadřuje. K této věci uvedu několik poznámek.
2. K soudům příslušným k rozhodování ve sporech o platnost ochranné známky Beneluxu v případě použití čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001
a) Ke znění pravidla o určení příslušnosti uvedeném v čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001
49. Připomínám, že jak uvádí článek 22 ab initio nařízení č. 44/2001, mají všechna pravidla pro určení příslušnosti uvedená v bodech 1 až 5 tohoto článku společné specifikum v tom, že se použijí bez ohledu na místo bydliště účastníků řízení(61) a stanovují výlučnou a kogentní příslušnost, která se specifickou silou platí jak pro jednotlivce, tak pro soud(62). Jelikož se tak odchylují nejen od obecného pravidlo stanoveného v článku 2 tohoto nařízení, které směřuje k ochraně žalovaného, ale rovněž od možnosti prorogace, která se účastníkům řízení v zásadě nabízí(63), musí být tato speciální ustanovení vykládána restriktivně(64).
50. Na rozdíl od toho, co uvádí Komise v písemném vyjádření(65), odkazuje čl. 22 bod 4 nařízení č. 44/2001, který se týká „soud[ů] členského státu“ v jejich souhrnu, toliko na členský stát, jehož soudy jsou na základě tohoto ustanovení příslušné ratione materiae, avšak neurčuje příslušnost uvnitř dotčeného členského státu, jak rozhodl i Soudní dvůr(66).
51. První pododstavec bodu 4 článku 22 stanoví, že pokud se přeshraniční spor týká zápisu nebo platnosti práva duševního vlastnictví, jež vyžaduje udělení nebo zápis, jako v případě ochranné známky, mají mezinárodní příslušnost výlučně „soudy členského státu, na jehož území bylo požádáno o udělení nebo zápis nebo kde byly uděleny nebo zapsány nebo platí za udělené nebo zapsané na základě právního aktu Společenství nebo mezinárodní smlouvy“. Druhý pododstavec téhož bodu 4 doplňuje, že ve zvláštní oblasti evropského patentu upraveného Mnichovskou úmluvou „pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost evropského patentu uděleného pro členský stát, mají bez ohledu na bydliště stran výlučnou příslušnost soudy tohoto členského státu“(67).
52. Takovéto výlučné navázání upravené v obou uvedených pododstavcích ve prospěch členského státu, kterého se přímo týká udělení předmětného práva, má své přesné opodstatnění. Je odrazem vůle normotvůrce vyhovět cílům souvisejícím s blízkostí mezi soudem a právním sporem a řádným výkonem spravedlnosti, které jsou uvedeny v bodě 12 odůvodnění nařízení č. 44/2001 jakožto odůvodnění výjimek ze zásady příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného.
53. Má se za to, že soudy státu, kde toto právo vyvolá právní účinky, jsou „nejlépe s to“(68) rozhodnout o jeho zápisu nebo platnosti s ohledem na použitelné právo, což jsou obecně právní předpisy téhož státu, na jehož území má být ochrana tohoto práva zaručena(69). Jak zdůrazňuje Komise, existuje tradičně silná vazba mezi ochranou práv duševního vlastnictví a státní svrchovaností(70). V tomto ohledu Soudní dvůr také zdůrazňuje, že udělení takových práv, jako je patent, předpokládá zásah vnitrostátních správních orgánů a že spory s tím související byly v několika členských státech vyhrazeny specializovaným soudům(71).
54. Právě ve světle těchto poznatků vyplývajících jak z právních předpisů, tak judikatury a při zohlednění významných zvláštností práva duševního vlastnictví dotčeného v původním řízení je třeba zkoumat způsob, jakým musí být v daném případě případně použita ustanovení čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001
b) K případnému výkladu čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001 v projednávané věci
55. Úvodem upřesňuji, že pokud by Soudní dvůr rozhodl, že – na rozdíl od odpovědi na první předběžnou otázku, již navrhuji – má být v takovém sporu, jako je spor v původním řízení, použito nařízení č. 44/2001, jeví se mi vzhledem k jeho znění zjevné, že soud příslušný k rozhodování o „platnosti“ dotčené ochranné známky Beneluxu musí určit právě pravidlo pro určení příslušnosti stanovené v čl. 22 bodu 4, a nikoli v jiných ustanovení tohoto nařízení(72).
56. Určujícím faktorem soudní příslušnosti u sporů, na něž se vztahuje tento čl. 22 bod 4, je úzká vazba, jež musí existovat mezi předmětným právem duševního vlastnictví a územím, na němž může toto právo požívat ochrany(73). Pokud jde přitom konkrétně o právo s jednotným účinkem, jaký představuje ochranná známka Beneluxu, která je platná ve všech třech státech Beneluxu a požívá jednotné ochrany(74), mám za to, že pojem „území“, na který odkazuje čl. 22 bod 4 prvního pododstavce nařízení č. 44/2001, musí být chápán tak, že v projednávané věci odkazuje na celé území Beneluxu(75), které je přirovnatelné k území členského státu, jak již v podobném případě rozhodl Soudní dvůr(76). Mám tedy za to, že ve specifickém případě ochranné známky Beneluxu, jsou území těchto tří států označena kolektivně a soudy každého z nich jsou potenciálně příslušné, neboť u všech lze mít za to, že jsou „nejlépe s to“ použít jednotný režim přijatý uvedenými státy týkající se této ochranné známky.
57. Zdůrazňuji, že pravidlo o určení vnitrostátní soudní příslušnosti, které je výslovně stanoveno pro evropský patent v druhém pododstavci čl. 22 bodu 4, není přenosné na ochrannou známku Beneluxu, neboť předmětné režimy jsou zcela odlišné(77). Evropský patent se totiž od ochranné známky Beneluxu liší v tom, že není jednotným právním titulem, ale odpovídá souboru jednotlivých národních patentů(78). Jak uvádí Komise, „z právního hlediska se v podstatě nadále jedná o různé patenty, které zůstávají jednotlivě spojené s dotčeným vnitrostátním územím“. To odůvodňuje skutečnost, že soudní příslušnost zůstává spojena s každým státem, na jehož území je ochrana evropského patentu požadována, jako je tomu v případě čistě národních práv duševního vlastnictví.
58. Právě s ohledem na skutečnost, že pravidla pro určení příslušnosti zavedená Bruselskou úmluvou a převzatá nařízením č. 44/2001, nejsou úplně přizpůsobena zvláštnostem práv duševního vlastnictví jednotné povahy, byla přijata zvláštní pravidla pro určování příslušnosti pro práva tohoto typu na úrovni evropského Společenství a poté Evropské unie. To platí v případě „(průmyslových) vzorů Společenství“(79), „ochranné známky Společenství“, která se nedávno stala „ochrannou známkou Evropské unie“(80), jakož i pro „evropský patent s jednotným účinkem“(81).
59. Ve svém písemném vyjádření má Komise za to, že tyto „odchylné režimy však nevedou k tomu, že by mohl být příslušný soud členského státu, v němž právo duševního vlastnictví není platné“(82). Zdůrazňuji, že předmětná ustanovení, a zejména ta ustanovení týkající se platnosti ochranné známky Evropské unie, vedou k úplnému vyloučení pravidla stanoveného v čl. 22 bodu 4 tohoto nařízení, neboť tím že stanovují příslušnost centralizovaného úřadu pro návrhy na prohlášení neplatnosti podané v hlavním řízení a zvláštních soudů pro návrhy na prohlášení neplatnosti podávané na základě vzájemné žaloby – zejména v rámci řízení o porušení práv z ochranné známky – jsou takovými soudy v zásadě soudy členských států, kde má žalovaný bydliště(83).
60. Podobně jako Komise uznávám, že mají-li soudy tří členských států Unie stejné předpoklady, aby byly příslušné k rozhodování o žalobách týkajících se neplatnosti ochranné známky Beneluxu, vede navrhovaný striktní výklad uvedeného čl. 22 bodu 4 k výsledku, který není s ohledem na cíle nařízení č. 44/2001(84)„optimální“. Nicméně za předpokladu, že by toto nařízení bylo považováno za použitelné na takovou žalobu, musí tento výklad podle mého názoru převážit vzhledem ke znění i odůvodnění čl. 22 bodu 4 a vzhledem ke zvláštnostem práva duševního vlastnictví dotčeného v této věci(85).
61. Ostatně mám za to, že tento negativní závěr musí být upřesněn, neboť je pravděpodobné, že v praxi to bude často rechtbank Den Haag (soud v Haagu), u kterého bude řízení – jako ve sporu v původním řízení – zahájeno na základě místa, kde byla dotčená ochranná známka Beneluxu přihlášena nebo zapsána(86). Skutečnost, že si žalobce může vybrat soud jednoho z těchto tří států může podle mého nepochybně nutit žalovaného, aby se hájil v jazyce, který neovládá, a vést k forum shopping. Nicméně tato možnost volby vede k praktickým následkům, které jsou méně výrazné v konkrétním kontextu ochranné známky Beneluxu, než je tomu obecně, jelikož použitelný právní režim byl mezi těmito členskými státy zcela harmonizován a je vykládán jednotně(87).
c) K nemožnosti doplňujícího použití článku 4.6 ÚBDV
62. Předkládající soud, k tomu, aby překonal omezení, ke kterým by vedlo případné použití čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001 na spor týkající se práva duševního vlastnictví s jednotným účinkem, jako je ochranná známka Beneluxu(88), uvažuje o možnosti doplňujícího využití pravidel pro „místní příslušnost“ uvedených v článku 4.6 ÚBDV za účelem určení konkrétního státu Beneluxu, kterému náleží soudní příslušnost v této oblasti(89).
63. Úvodem zdůrazňuji, že článek 4.6 ÚBDV stanoví pravidla pro určení příslušnosti v několika stupních(90), která jsou svou podstatou zásadně odlišná od pravidla pro určení výlučné příslušnosti v čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001. Dodávám, že podle ustálené judikatury musí být taková ustanovení nařízení č. 44/2001, jako je jeho čl. 22 bod 4, vykládány autonomně, a nikoli s odkazem na právo členských států(91).
64. Ostatně mám za to, že jakýkoli odkaz na toto ustanovení ÚBDV, i kdyby byl pouze subsidiární povahy, je vyloučen za předpokladu, že by Soudní dvůr rozhodl, že se tato úmluva nepoužije s ohledem na nařízení č. 44/2001 na základě jeho článku 71. K vyřešení kompetenčních sporů či konfliktů mezi řízeními, jež mohou vzniknout z takového sporu, jako je tomu ve sporu v původním řízení, by totiž byly použitelné toliko ustanovení nařízení č. 44/2001.
65. Skutečnost, že by se podle mého názoru mohl žalobce obrátit na soudy toho či onoho státu Beneluxu, pokud by měl být čl. 22 bod 4 uvedeného nařízení na takový spor použit, vyvolává obtíže, které však nejsou nepřekonatelné, neboť samotné toto nařízení obsahuje jejich řešení. V případě souběžných řízení, je mezinárodní příslušnost mezi těmito třemi státy určena na základě pravidla upřednostňujícího „soud, u něhož bylo řízení zahájeno“, jež je uvedeno v článcích 27 až 30 téhož nařízení upravující případy souběžně probíhajících řízení, které se mohou objevit mezi soudy členských států(92), a to ve světle judikatury Soudního dvora k uvedeným článkům(93).
66. Proto v případě, že by Soudní dvůr považoval za nutné rozhodnout o druhé a třetí předběžné otázce, je podle mě třeba odpovědět tak, že čl. 22 bod 4 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že k rozhodování přeshraničního sporu týkajícího se zápisu nebo platnosti ochranné známky Beneluxu, jsou mezinárodně příslušné soudy každého ze tří členských států, na jehož území má toto právo duševního vlastnictví účinky a musí být jednotně chráněno, tedy Belgické království, Lucemburské velkovévodství a Nizozemské království“.
V – Závěry
67. S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené rechtbank Den Haag (soud v Haagu, Nizozemsko) odpověděl následovně:
„Článek 71 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že přeshraniční spor spadá do působnosti jak tohoto nařízení, tak Úmluvy Beneluxu o duševním vlastnictví (ochranné známky a vzory) podepsané v Haagu dne 25. února 2005, může členský stát v souladu s čl. 71 odst. 1 tohoto nařízení uplatňovat pravidla pro určení soudní příslušnosti upravená v článku 4.6 této úmluvy.“