Language of document : ECLI:EU:C:2016:760

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MICHALA BOBKA

přednesené dne 11. října 2016(1)

Věc C‑439/16 PPU

Emil Milev

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud, Bulharsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Směrnice (EU) 2016/343 – Posílení některých aspektů presumpce neviny – Články 3 a 6 – Časová působnost – Vnitrostátní právní úprava, která zakazuje ve fázi soudního řízení přezkum existence důvodného podezření, že obviněný spáchal trestný čin – ‚Stanovisko‘ nejvyššího soudu, kterým shledal rozpor mezi vnitrostátní právní úpravou a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – Prostor pro uvážení ponechaný vnitrostátním soudům k rozhodnutí o použití či nepoužití uvedené úmluvy“





I –    Úvod

1.        V souladu s Nakazatelno-procesualen kodex (trestní řád, dále jen „TŘ“) nemůže soud, který posuzuje rozhodnutí o vazbě, přezkoumat v soudní fázi trestního řízení otázku existence důvodného podezření, že byl spáchán trestný čin. Tato právní úprava vedla k mnoha odsuzujícím rozsudkům ze strany Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Podle ustálené judikatury ESLP čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) „vyžaduje, aby soudy, kterým byla předložena žádost o propuštění, mimo jiné přezkoumaly, zda existuje důvodné podezření, že vazebně stíhaný spáchal trestný čin(2)“.

2.        Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) na základě žádosti Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud, Bulharsko) konstatoval, že je tato vnitrostátní procesní úprava v rozporu s čl. 5 odst. 4 EÚLP ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) této úmluvy (dále jen „stanovisko Nejvyššího soudu“). Ponechal však vnitrostátním soudům volbu, zda použijí judikaturu ESLP, nebo vnitrostátní právní úpravu, u které se očekává zásah zákonodárce.

3.        Toto řízení o předběžné otázce se týká souladu stanoviska Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) se směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem(3). Zvláštnost této věci spočívá v tom, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená v rámci trestního řízení vedeného proti Emilovi Milevovi a jeho vzetí do vazby došla Soudnímu dvoru několik měsíců po vstupu směrnice 2016/343 v platnost a s významným předstihem před uplynutím lhůty pro její provedení ve vnitrostátním právu.

II – Právní rámec

A –    Unijní právo

1.      Listina

4.        V souladu s článkem 6 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) „[má] [k]aždý [...] právo na svobodu a osobní bezpečnost.“

5.        Článek 47 Listiny, nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, zní:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.

[...]“

6.        Článek 48 Listiny, nadepsaný „Presumpce neviny a právo na obhajobu“, zní:

„1.      Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

2.      Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.“

2.      Směrnice 2016/343

7.        Podle bodů 16 a 22 odůvodnění směrnice 2016/343:

„(16) Presumpce neviny by byla porušena, pokud by veřejná prohlášení učiněná orgány veřejné moci nebo soudní rozhodnutí jiná než o vině označovala podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Taková prohlášení nebo soudní rozhodnutí by neměla vzbuzovat dojem, že je taková osoba vinná. Tím by neměly být dotčeny úkony trestního stíhání, jejichž cílem je prokázat vinu podezřelé nebo obviněné osoby, jako je obvinění, ani soudní rozhodnutí, v jejichž důsledku se stává podmíněný trest vykonatelným, za podmínky, že je dodrženo právo na obhajobu. Rovněž by tím neměla být dotčena předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijímají justiční nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či usvědčujících důkazech, jako jsou rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, pokud taková rozhodnutí neoznačují podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou. Před přijetím předběžného rozhodnutí procesní povahy by měl příslušný orgán nejprve ověřit, zda jsou důkazy usvědčující podezřelou nebo obviněnou osobu dostatečně průkazné pro dotčené rozhodnutí, a rozhodnutí by tyto usvědčující důkazy mělo uvádět.

[…]

(22)      Důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby leží na obžalobě a jakákoli pochybnost by se měla vykládat ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby. K porušení presumpce neviny dojde tehdy, pokud by bylo důkazní břemeno přesunuto z obžaloby na obhajobu, aniž by tím byly dotčeny jakékoli vyhledávací pravomoci soudu z moci úřední, nezávislost soudní moci při posuzování viny podezřelé nebo obviněné osoby a uplatnění domněnek na základě skutečností či právních předpisů ve vztahu k trestní odpovědnosti podezřelé nebo obviněné osoby. Takové domněnky by měly být vymezeny v přiměřeném rozsahu s přihlédnutím k významu projednávané věci a při zachování práva na obhajobu, přičemž použité prostředky by měly být důvodně přiměřené sledovanému zákonnému účelu. Tyto domněnky by měly být vyvratitelné a v každém případě by měly být použity pouze tehdy, je-li dodrženo právo na obhajobu.“

8.        Podle článku 3 směrnice 2016/343, nadepsaného „Presumpce neviny“, „[č]lenské státy zajistí, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba považována za nevinnou, dokud její vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“

9.        V souladu s čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice 2016/343, nadepsaným „Označování na veřejnosti za vinného“:

„1.      Členské státy přijmou opatření nezbytná k zajištění toho, aby do doby, než byla podezřelé nebo obviněné osobě prokázána vina zákonným způsobem, nebyla tato osoba ve veřejných prohlášeních orgánů veřejné moci a soudních rozhodnutích jiných než o vině označována za vinnou. Tím nejsou dotčeny úkony prováděné v rámci trestního stíhání, jejichž účelem je prokázat vinu podezřelé nebo obviněné osoby, ani předběžná rozhodnutí procesní povahy, která přijaly soudní nebo jiné příslušné orgány a jež jsou založena na podezření či na usvědčujících důkazech.

2. Členské státy zajistí, aby pro případ porušení povinnosti neoznačovat podezřelé nebo obviněné osoby za vinné, stanovené v odstavci 1 tohoto článku, byla k dispozici vhodná opatření v souladu s touto směrnicí, a zejména s článkem 10.“

10.      Článek 6 směrnice 2016/343, nadepsaný „Důkazní břemeno“, zní takto:

„1.      Členské státy zajistí, aby důkazní břemeno při prokazování viny podezřelé nebo obviněné osoby leželo na obžalobě. Tím není dotčena případná povinnost soudce nebo příslušného soudu vyhledávat důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch podezřelé nebo obviněné osoby a právo obhajoby předkládat důkazy v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy.

2.      Členské státy zajistí, aby veškeré pochybnosti v otázce viny byly vykládány ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby, včetně případu, kdy soud posuzuje, zda má být dotčená osoba zproštěna obžaloby.“

11.      Podle článku 10 směrnice 2016/343, nadepsaného „Právní ochrana“:

„1.      Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby měly účinný prostředek právní ochrany, pokud jsou jejich práva přiznaná touto směrnicí porušena.

2.      Aniž jsou dotčena vnitrostátní pravidla a systémy pro přípustnost důkazních prostředků, zajistí členské státy, aby při posuzování výpovědi podezřelé nebo obviněné osoby nebo hodnocení důkazů získaných při porušení jejího práva nevypovídat či neobviňovat sama sebe byla dodržena práva na obhajobu a na spravedlivý proces.“

12.      Směrnice 2016/343, která byla zveřejněna dne 11. března 2016, vstoupila v platnost v souladu s jejím článkem 15 dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie. Článek 14 odst. 1 této směrnice stanoví, že členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 1. dubna 2018.

B –    Bulharské právo

13.      Podle článku 56 odst. 1 TŘ může být obviněný adresátem donucovacího opatření v případě, že „důkazy ve vyšetřovacím spise nasvědčují důvodnému podezření ze spáchání trestného činu a existuje-li jeden z důvodů uvedených v článku 57.“ V souladu s článkem 57 TŘ jsou tato donucovací opatření přijímána, aby bylo zabráněno tomu, že obviněný uprchne, spáchá trestný čin nebo se bude vyhýbat výkonu pravomocného odsouzení za trestný čin. Článek 58 odst. 4 TŘ uvádí vyšetřovací vazbu mezi těmito donucovacími opatřeními.

14.      Podle čl. 63 odst. 1 TŘ se rozhodne o vyšetřovací vazbě, jestliže „existuje důvodné podezření, že obviněný spáchal trestný čin, za který lze uložit trest odnětí osobní svobody nebo jiný přísnější trest, a jestliže z důkazů ve věci vyplývá, že skutečně hrozí, že obviněný uprchne nebo spáchá trestný čin.“ Podle čl. 64 odst. 4 TŘ, který se týká předsoudní fáze, „soud přijme donucovací opatření spočívající v uvalení vyšetřovací vazby, jestliže jsou splněny podmínky stanovené v čl. 63 odst. 1, a nejsou-li splněny, může soud rozhodnout o nepřijetí donucovacího opatření, nebo přijmout mírnější opatření.“

15.      V souladu s čl. 256 odst. 1 bodem 2 TŘ rozhodne soudce zpravodaj pro účely přípravy jednání o donucovacím opatření bez posouzení otázky existence důvodného podezření, že byl spáchán trestný čin. Uvedené omezení se podle bodu 3 tohoto ustanovení použije rovněž v případě žádosti týkající se donucovacího opatření spočívajícího v uvalení vyšetřovací vazby, jestliže soud přezkoumává, zda jsou splněny podmínky pro zmírnění nebo zrušení donucovacího opatření.

16.      Podle čl. 270 odst. 1 TŘ lze otázku zmírnění donucovacího opatření vznést kdykoli v průběhu soudního řízení. Podle článku 270 odst. 2 TŘ rozhodne soud usnesením na veřejném zasedání, aniž posoudí otázku existence důvodného podezření, že byl spáchán trestný čin.

III – Skutkový stav a předběžná otázka

17.      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že E. Milev je obviněn z osmi trestných činů, v nichž jsou zahrnuty vedení zločinecké a ozbrojené organizované skupiny; únos; krádež a založení požáru automobilu; pokus o vraždu příslušníka policie; jakož i ozbrojené přepadení banky a dvou čerpacích stanic. Za tyto trestné činy lze uložit tresty odnětí svobody, přičemž nejmírnějším trestem je trest tři roky odnětí svobody a nejpřísnějším trestem je odnětí svobody na doživotí bez možnosti zmírnění trestu.

18.      Emil Milev je ve vazbě od 24. listopadu 2013. Příslušný soud měl v přípravné fázi za to, že stále existuje důvodné podezření, že dotčené trestné činy spáchal E. Milev.

19.      Ode dne, kterým věc vstoupila do fáze soudního řízení, tedy od 8. června 2015, rozhodoval na žádost obviněného předkládající soud [Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud, Bulharsko)] opakovaně o propuštění z vyšetřovací vazby, avšak nepřezkoumával existenci či neexistenci důvodného podezření, že dotčené trestné činy spáchal E. Milev. Článek 270 odst. 2 TŘ ve spojení s čl. 256 odst. 3 druhou větou tohoto řádu totiž v tomto stadiu řízení zakazují soudu analyzovat důvodné podezření, že osoba je pachatelem trestného činu.

20.      Předkládající soud shledal rozpor mezi uvedenou vnitrostátní právní úpravou a čl. 5 odst. 4 EÚLP ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) této úmluvy, které umožňují držet jednotlivce ve vazbě pouze za předpokladu, že existuje „důvodné podezření ze spáchání trestného činu“. Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud) vzhledem k nemožnosti zaručit standardy legality vazby v souladu s EÚLP opakovaně zrušil opatření spočívající v uvalení vyšetřovací vazby. Tato zrušující rozhodnutí však byla zrušena v odvolacím řízení.

21.      V této souvislosti předkládající soud požádal Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud), aby rozhodl o této otázce. Na jednání, které se konalo dne 7. dubna 2016, potvrdilo plénum trestního senátu Nejvyššího soudu, že existuje rozpor mezi čl. 5 odst. 4 EÚLP ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) této úmluvy a vnitrostátními předpisy, které soudu zakazují, aby rozhodl o důvodném podezření, že obviněný spáchal trestný čin. Jak vyplývá ze zápisu z jednání, soudci vyjádřili pochybnosti ohledně praktických možností, jak současně zajistit dodržování čl. 5 odst. 4 EÚLP ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) této úmluvy a dodržování čl. 6 odst. 1 EÚLP, který se týká nestrannosti soudů. Nominace odlišného soudního kolegia, které by bylo příslušné výlučně k rozhodnutí o důvodech držení ve vazbě, byla považována za problematickou. Podle soudců by totiž takové opatření představovalo nebezpečí narušení řádného fungování soudů, které mají k dispozici pouze omezený počet činných soudců.

22.       Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) tak dospěl k následujícímu závěru, a sice že: „[J]e zřejmé, že nejsme s to navrhnout žádné řešení tohoto problému. Jednoznačně jsme toho názoru, že každé soudní kolegium musí posoudit, zda dá přednost EÚLP, nebo vnitrostátnímu zákonu, a zda může v daném kontextu rozhodnout.“ Předseda pléna trestního senátu Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) nařídil, aby kopie zápisu byla zaslána jak předkládajícímu soudu, tak ministerstvu spravedlnosti za účelem legislativní změny.

23.      Podle předkládajícího soudu má toto stanovisko Nejvyššího soudu hodnotu výkladového rozsudku. Je proto závazné pro všechny soudní orgány včetně jednotlivých kolegií samotného Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud).

24.      Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud) se v souvislosti s novou žádostí podanou E. Milevem o změnu vyšetřovací vazby v mírnější opatření rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je vnitrostátní judikatura – konkrétně závazné stanovisko Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) (vydané po přijetí směrnice 2016/343[…], avšak před uplynutím lhůty pro její provedení), podle kterého Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) poté, co shledal rozpor mezi čl. 5 odst. 4 EÚLP ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) této úmluvy a vnitrostátními právními předpisy (čl. 270 odst. 2 TŘ), které se týkaly vzetí či nevzetí v úvahu důvodného podezření spáchání trestného činu (v rámci přezkumného řízení o prodloužení donucovacího opatření spočívajícího v uvalení ‚vyšetřovací vazby‘ v soudní fázi trestního řízení), v podstatě poskytl soudům rozhodujícím o skutkových i právních otázkách svobodu v rozhodování o tom, zda je třeba dodržovat EÚLP – v souladu s články 3 a 6 směrnice 2016/343 (pokud jde o presumpci neviny a důkazní břemeno v rámci trestních řízení)?“

25.      Vzhledem k tomu, že E. Milev je stále ve vazbě, požádal předkládající soud o projednání věci v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

26.      Rozhodnutím čtvrtého senátu Soudního dvora ze dne 17. srpna 2016 byl dán souhlas s tímto řízením.

27.      Emil Milev i Evropská komise předložili písemná vyjádření. Jednání konaného dne 22. září 2016 se účastnila pouze Komise.

IV – Analýza

A –    Úvodní poznámky

28.      Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká souladu směrnice 2016/343 a stanoviska Nejvyššího soudu, jak je zachyceno v zápise ze dne 7. dubna 2016. Předkládající soud má pochybnosti o této otázce, jelikož poté, co shledal rozpor mezi vnitrostátními právními předpisy a čl. 5 odst. 4 EÚLP ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) této úmluvy, přiznal Nejvyšší soud svým stanoviskem nižším soudům svobodu v rozhodování o tom, zda je třeba dodržovat EÚLP, nebo použít vnitrostátní právní předpisy, které jsou s ní v rozporu.

29.      Tato otázka je problematická ze dvou důvodů. Zaprvé ke dni, kdy bylo vydáno předkládací rozhodnutí, ještě neuplynula lhůta pro provedení směrnice 2016/343. Zadruhé není naprosto zřejmé, že obsah stanoviska Nejvyššího soudu spadá do věcné působnosti uvedené směrnice.

30.      Pokud jde o první bod, předkládající soud odůvodnil přípustnost své vlastní žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tím, že zdůraznil, že vnitrostátní orgány jsou v souladu s judikaturou Soudního dvora povinny zdržet se během lhůty k provedení směrnic přijímání opatření, která by mohla vážně ohrozit výsledek stanovený těmito směrnicemi. Podle předkládajícího soudu tomu tak je v případě stanoviska Nejvyššího soudu, které bylo přijato po vstupu směrnice 2016/343 v platnost.

31.      S ohledem na uvedené úvahy nemůže být dle mého názoru tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nepřípustná. Stejný názor zastává rovněž Komise.

32.      Zaprvé je třeba uvést, že pokud se otázky položené vnitrostátními soudy, kterým byl předložen skutečný spor, týkají výkladu unijního práva, svědčí jim domněnka relevantnosti(4).

33.      Zadruhé stanovisko Nejvyššího soudu bylo vydáno dne 7. dubna 2016, tedy po vstupu směrnice 2016/343 v platnost dne 31. března 2016 podle jejího článku 15. V souladu s judikaturou Soudního dvora a vzhledem k tomu, že směrnice již v době skutkových okolností v původním řízení vstoupila v platnost, musí být její výklad považován za užitečný pro předkládající soud k tomu, aby mohl rozhodnout při zohlednění povinnosti nepřijmout opatření, jež by mohla vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí(5).

34.      Za těchto okolností se domnívám, že je třeba odpovědět na předběžnou otázku, přičemž je třeba se zaměřit na stanovisko Nejvyššího soudu a výše uvedenou povinnost zdržet se. V tomto stanovisku provedu tuto analýzu v části B.

35.      Otázka, která se týká povinnosti vážně neohrozit výsledek směrnice 2016/343 během lhůty pro její provedení je však odlišná od základní otázky týkající se slučitelnosti stanoviska Nejvyššího soudu (a tudíž vnitrostátních právních předpisů) s uvedenou směrnicí.

36.      Z níže uvedených důvodů by projednávaná věc dle mého názoru neměla vést k takové analýze. V zájmu plné nápomoci Soudnímu dvoru je však stručné posouzení této problematiky nastíněno v části C.

B –    Ohrožuje stanovisko Nejvyššího soudu cíle směrnice 2016/343 vážně?

1.      Právní účinky směrnic před uplynutím lhůty pro provedení

37.      V rámci předběžné otázky položené dlouho před uplynutím lhůty k provedení směrnice nelze členským státům vytýkat, že ještě nepřijaly opatření k jejímu provedení do vnitrostátního práva(6). Z ustálené judikatury nicméně vyplývá, že směrnice má právní účinky vůči členským státům, jimž je určena, od svého vyhlášení, nebo od data svého oznámení(7). Je totiž dobře známo, že na základě čl. 4 odst. 3 SEU ve spojení s článkem 288 SFEU podléhají členské státy povinnosti zdržet se přijetí ustanovení, která by mohla vážně ohrozit dosažení výsledku stanoveného směrnicí(8). Tato povinnost zdržet se se použije na všechna opatření obecného nebo zvláštního charakteru(9). Vztahuje se na všechny orgány členských států včetně vnitrostátních soudů(10).

2.      Stanovisko Nejvyššího soudu

38.      Předběžná otázka byla položena Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud) za účelem přezkoumání, zda stanovisko Nejvyššího soudu porušuje výše uvedenou povinnost zdržet se. V této souvislosti je třeba ověřit, zda stanovisko Nejvyššího soudu může vážně ohrozit dosažení cíle stanoveného směrnicí 2016/343.

39.      Předkládací rozhodnutí vyzdvihuje, že by Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud) dospěl k velmi odlišnému řešení, kdyby použil zásadu konformního výkladu ve vztahu ke směrnici 2016/343, která v okamžiku vydání stanoviska již vstoupila v platnost.

40.      Je přitom třeba předně zdůraznit, že povinnost vykládat vnitrostátní právo v souladu se směrnicí se ukládá vnitrostátním soudům teprve od doby, kdy uplynula lhůta pro její provedení(11). Povinnosti, jak jsou vyjádřeny v judikatuře Adeneler a ostatní (C‑212/04, EU:C:2006:443) v souladu s judikaturou Inter-Environnement Wallonie (C‑129/96, EU:C:1997:628), které nesou vnitrostátní soudy během lhůty pro provedení, je třeba více relativizovat. Vnitrostátní soudy se musí „v co největším rozsahu zdržet výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení“(12).

41.      Z toho důvodu je třeba mít na paměti především to, že výše uvedená povinnost zdržet se neznamená, že se směrnice 2016/343 již bude používat ani že vnitrostátní právo bude vykládáno v souladu s uvedenou směrnicí. Naopak povinnost zdržet se míří pouze na opatření, která mohou vést k vážnému ohrožení cílů sledovaných uvedenou směrnicí. Tato povinnost tedy zakazuje členským státům přijmout opatření, která představují vážný zásah do těchto cílů a jejichž právní účinky přetrvávají i po uplynutí lhůty pro provedení(13).

42.      Pokud jde o cíle směrnice 2016/343, z jejího článku 1 písm. a) vyplývá, že uvedená směrnice stanoví společná minimální pravidla týkající se některých aspektů presumpce neviny v trestním řízení. Směrnice 2016/343 přitom usiluje o posílení důvěry členských států v systémy jiných členských států, a tím usnadňuje vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech(14).

43.      Z věcného hlediska nelze vyloučit, že absence soudního přezkumu „důvodného podezření“ v rámci přezkumu rozhodnutí o vyšetřovací vazbě může ohrozit účinnou ochranu presumpce neviny, jejíž dodržování je zaručeno směrnicí 2016/343(15). Dosažení cílů uvedené směrnice však podle mého názoru nemůže být zpochybněno takovým vnitrostátním opatřením, jako je stanovisko Nejvyššího soudu.

44.      Obecně nelze vyloučit, že soudní rozhodnutí může vážně ohrozit dosažení stanoveného výsledku po uplynutí této lhůty(16).

45.      Tři okolnosti však ukazují, že tomu tak v projednávané věci není. Zaprvé stanovisko Nejvyššího soudu – které bylo vydáno krátce po vstupu směrnice 2016/343 v platnost – nelze považovat za opatření k provedení směrnice. Rovněž nemůže být považováno za výklad opatření k provedení uvedené směrnice. Článek 270 TŘ totiž nepředstavuje opatření, které směřuje k provedení směrnice 2016/343, ani opatření, které může zajistit soulad vnitrostátního práva s touto směrnicí.

46.      Zadruhé stanovisko Nejvyššího soudu zajišťuje vnitrostátním soudům prostor pro uvážení, když jim přiznává možnost nepoužít vnitrostátní právní úpravu. Na skutečnosti, že stanovisko Nejvyššího soudu může být vnímáno tak, že obsahuje závazné pokyny(17), nezáleží. Stanovisko Nejvyššího soudu totiž nevede k žádné změně předchozího stavu tak, že by představovalo překážku v dosahování výsledků sledovaných směrnicí 2016/343.

47.      Konečně stanovisko Nejvyššího soudu nemá žádný vliv na rozhodnutí, která má zákonodárce učinit při provedení směrnice 2016/343.

48.      Z meritorního hlediska se stanovisko Nejvyššího soudu vyjadřuje ke konfliktu mezi vnitrostátním právem a EÚLP. Zdůrazňuje totiž rozpor mezi vnitrostátními právními předpisy a článkem 5 EÚLP a domnívá se, že je nezbytný zásah vnitrostátního zákonodárce, aby bylo zajištěno dodržování článků 5 a 6 EÚLP. V tomto ohledu skutečnost, že stanovisko Nejvyššího soudu bylo zasláno ministerstvu spravedlnosti za účelem vyvolání změny právních předpisů, potvrzuje, že místo aby vážně ohrožovalo cíle směrnice 2016/343, naopak podněcuje k jejich dosažení.

49.      Nelze proto tvrdit, že stanovisko Nejvyššího soudu ohrožuje výsledky sledované směrnicí 2016/343, jelikož předkládá řešení způsobilá přispívat k dosažení cílů směrnice. Z toho a fortiori vyplývá, že stanovisko Nejvyššího soudu nemůže vážně ohrozit dosažení cílů sledovaných uvedenou směrnicí.

3.      Obecné zásady unijního práva a základní práva

50.      Odkaz předkládajícího soudu na rozsudek Mangold(18) nevede k odlišnému závěru.

51.      Z judikatury zajisté vyplývá, že obecné zásady práva – jakož i Listina – jsou použitelné v oblasti působnosti unijního práva(19). Za tímto účelem mohou být od data vstupu v platnost uvedené směrnice považovány za patřící do působnosti směrnice nejen vnitrostátní předpisy, jejichž výslovným účelem je provedení této směrnice, ale rovněž vnitrostátní předpisy existující před tímto datem, které mohou zajistit dosažení souladu vnitrostátního práva s touto směrnicí(20).

52.      V projednávané věci nepředstavuje stanovisko Nejvyššího soudu opatření k provedení směrnice ani opatření, které může zajistit dosažení souladu vnitrostátního práva s touto směrnicí. Za takových okolností pouhý odkaz předkládajícího soudu na směrnici, jejíž lhůta k provedení ještě neskončila a jejíž cíle nebyly vážně ohroženy, není dostatečný k tomu, aby situace dotčená ve věci v původním řízení spadala do působnosti unijního práva(21).

4.      Závěry

53.      Za těchto okolností navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud) tak, že stanovisko Nejvyššího soudu vydané v průběhu lhůty k provedení směrnice 2016/343 nemůže vážně ohrozit cíle stanovené touto směrnicí, pokud přiznává soudům svobodu rozhodnout se mezi použitím čl. 5 odst. 4 EÚLP ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) této úmluvy a použitím vnitrostátních právních předpisů odporujících těmto ustanovením.

C –    Výklad směrnice 2016/343

1.      Úvodní poznámky

54.      Pokud se Soudní dvůr rozhodne sledovat návrh předložený v předchozím bodě, nebude třeba se zabývat úvahami, které se týkají výkladu ustanovení směrnice 2016/343.

55.      Předkládající soud uvedl, že je možné vykládat vnitrostátní právo konformně se směrnicí 2016/343. Komise v této souvislosti poté, co dospěla k závěru, že stanovisko Nejvyššího soudu vážně neohrožuje výsledky sledované touto směrnicí, navrhla přeformulovat předběžnou otázku. Konkrétně navrhla provést výklad uvedené směrnice a přezkum slučitelnosti takové vnitrostátní právní úpravy, jako je úprava, jež je předmětem stanoviska Nejvyššího soudu, s touto směrnicí.

56.      Komise na jednání uvedla, že taková otázka by byla přípustná v rozsahu, v němž nelze vyloučit, že některé vnitrostátní systémy uznávají vnitřní povinnost konformního výkladu ještě před uplynutím lhůty pro provedení.

57.      V projednávané věci žádná skutečnost ve spise předloženém Soudnímu dvoru nenasvědčuje tomu, že v Bulharsku tomu tak je. Vzhledem k neexistenci jasných informací ze strany předkládajícího soudu by přijetí takového přístupu šlo podle mého názoru proti judikatuře, která stanovila meze přípustnosti čistě hypotetických předběžných otázek(22).

58.      Bez ohledu na tyto výhrady poskytují úvahy, které následují, výklad ustanovení směrnice 2016/343 ve snaze plně napomoci Soudnímu dvoru v případě, že by si přál vydat se cestou navrhovanou Komisí – což bych nedoporučoval. Každopádně tyto úvahy jsou relevantní pouze v případě, kdy vnitrostátní systém zakotvuje konformní výklad před uplynutím lhůty pro provedení. Nelze je v žádném případě chápat jako rozšíření povinností členských států během lhůty pro provedení směrnice 2016/343.

2.      Výklad směrnice 2016/343

59.      Komise tvrdí, že situace E. Mileva spadá do působnosti směrnice 2016/343 v rozsahu, v němž je stíhán v soudním stadiu trestního řízení.

60.      Sdílím stanovisko Komise k tomuto bodu.

61.      Ačkoliv vyšetřovací vazba není předmětem zvláštních právních předpisů Evropské unie, soudní rozhodnutí o vyšetřovací vazbě totiž spadají do ochrany presumpce neviny, jak je zaručena směrnicí 2016/343.

62.      Jak uvedla Komise, vyplývá to z článku 2 a bodu 12 odůvodnění směrnice 2016/343, podle kterých se vztahuje na fyzické osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení, ve všech stadiích trestního řízení od okamžiku, kdy se určitá osoba stane podezřelou ze spáchání trestného činu. Rozhodnutí o vyšetřovací vazbě jsou nadto v bodě 16 odůvodnění této směrnice uvedena příkladmo jako patřící mezi opatření, na něž se vztahuje článek 4 uvedené směrnice, jakožto na „předběžná rozhodnutí procesní povahy“.

63.      Presumpce neviny proto může být namítána proti soudním rozhodnutím ve věci vyšetřovací vazby.

64.      Soudní rozhodnutí ve věci vyšetřovací vazby totiž v konkrétních případech mohou vést k porušení základního práva na presumpci neviny, jak je vyjádřeno v čl. 48 odst. 1 Listiny. Smysl a rozsah tohoto ustanovení jsou stejné jako smysl a rozsah čl. 6 odst. 2 EÚLP, jak vyplývá z čl. 52 odst. 3 Listiny a vysvětlení k němu.

65.      ESLP v tomto ohledu rozhodl, že v rámci zachování umístění ve vyšetřovací vazbě nelze nahlížet na podezření stejně jako na formální konstatování o vině(23). ESLP totiž rozlišuje mezi prohlášeními „která odrážejí dojem, že dotyčná osoba je vinna, a prohlášeními, která se omezují na popis stavu podezření“, přičemž činí závěr, že „prvně uvedená prohlášení porušují presumpci neviny, zatímco druhá prohlášení jsou považována za slučitelná s duchem článku 6 [EÚLP]“(24).

66.      Výklad článku 3 směrnice 2016/343 ve spojení s článkem 48 Listiny tak umožňuje konstatovat podobně, jak činí Komise, že bulharský režim – jenž neumožňuje soudu, který rozhoduje v soudním stadiu trestního řízení, aby se vyslovil k „důvodnému podezření“ – nemůže být odůvodněn ani z hlediska nestrannosti soudu, ani z hlediska presumpce neviny(25).

67.      Soudní rozhodnutí týkající se vyšetřovací vazby však mohou za zvláštních okolností představovat porušení zásady nestrannosti soudu, jakož i dodržení presumpce neviny – která je úzce spojená s touto zásadou. Tak tomu je například v případě, že soud odůvodňuje vyšetřovací vazbu na základě „zvláště hodnověrných podezření, že dotyčný spáchal trestný čin“(26) nebo v případě, že rozhodnutí o vazbě obsahuje prohlášení, která jdou nad rámec popisu stavu podezření(27).

68.      Otázka, která v projednávané věci vyvstala, směřuje ovšem k naprosto opačnému scénáři, a sice k absenci soudního přezkumu důvodného podezření, že obviněný spáchal trestný čin.

69.      V této souvislosti se Komise domnívá, že povinnost soudu přezkoumat existenci důvodného podezření, že obviněný spáchal trestný čin, nevyplývá z obecné zásady dodržování presumpce neviny, ani z ustanovení směrnice 2016/343. Takový požadavek vyplývá s přihlédnutím k judikatuře ESLP pouze z článku 5 EÚLP jakožto procesní záruky základního práva na svobodu. Podle Komise neobsahuje směrnice 2016/343 ustanovení upřesňující požadavky stran umístění nebo držení ve vyšetřovací vazbě. Vzhledem k tomu, že tato otázka není upravena uvedenou směrnicí ani jiným nástrojem unijního práva, se na ni tedy unijní právo nevztahuje.

70.      S tímto výkladem se neztotožňuji.

71.      V rámci EÚLP, která představuje úplný systém ochrany lidských práv, představuje totiž článek 5 EÚLP zvláštní ustanovení, které se týká opatření zahrnujících zbavení svobody. ESLP proto přezkoumává existenci „důvodného podezření“ v rámci vyšetřovací vazby ve světle článku 5 EÚLP. Posledně uvedené ustanovení obsahuje zvláštní pravidlo v odstavci 4 ve spojení s odstavcem 1 písm. c) uvedeného článku, a sice že soudy, kterým byla předložena žádost o propuštění, musí přezkoumat, zda existuje důvodné podezření, že vazebně stíhaný spáchal trestný čin. Není proto překvapivé, že stížnosti proti Bulharské republice v této souvislosti vycházely z článku 5 EÚLP(28), protože toto pravidlo lze považovat za lex specialis(29) ve vztahu k presumpci neviny.

72.      Skutečnost, že se povinnost přezkoumat „důvodné podezření“ v judikatuře ESLP systematicky opírá o článek 5 EÚLP, nicméně nebrání tomu, aby taková povinnost vyplývala rovněž z požadavků vztahujících se na presumpci neviny.

73.      V kontextu unijního práva má čl. 52 odst. 3 Listiny za následek to, že smysl a rozsah práv zaručených Listinou jsou pro odpovídající práva stejné jako smysl a rozsah, které v ní obsaženým právům přikládá uvedená úmluva. Neznamená to však, že zvláštní standardy vytvořené judikaturou ESLP v souvislosti s určitým základním právem nemohou představovat v rámci unijního práva prvky, které tvoří obsah chráněný jinými základními právy.

74.      Zvláště nelze takové omezení uložit v rámci výkladu z hlediska základních práv v případě aktu sekundárního práva, který sleduje jinou vnitřní logiku. Systém ESLP totiž umožňuje přezkoumat dotčené výtky ve vztahu ke konkrétnějším ustanovením, zatímco systém ochrany základních práv podle Listiny se v tomto ohledu liší, jelikož se pojí výlučně k oblasti působnosti unijního práva.

75.      Proto nelze při výkladu směrnice 2016/343 ohledně některých aspektů presumpce neviny chápat obsah a smysl záruk stanovených v článku 3 této směrnice, jakož i v čl. 48 odst. 1 Listiny restriktivně, a to z důvodů uvedených Komisí. V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 52 odst. 3 Listiny nebrání tomu, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu ve srovnání s ochranou vyplývající z EÚLP.

76.      V této souvislosti je logická spojitost mezi kritériem „důvodného podezření“ ve stadiu vyšetřovací vazby a presumpcí neviny, jak je zaručena v článku 3 směrnice 2016/343 a čl. 48 odst. 1 Listiny, naprosto nesporná. Jak uvádí předkládající soud, presumpce neviny způsobuje v praxi nemožnost přijmout represivní opatření vůči osobě obviněné ze spáchání trestného činu před tím, než se přinejmenším prokáže existence důvodného podezření, že je pachatelem tohoto činu. Každé zbavení svobody bez odsuzujícího rozsudku bezpochyby představuje „závažnou odchylku od zásad svobody jednotlivce a presumpce neviny“(30). Existence „důvodného podezření“ tedy představuje v rámci EÚLP jedno z kritérií, která umožňují zbavit jedince osobní svobody před vydáním odsuzujícího rozsudku, bez ohledu na presumpci neviny(31). V konkrétních souvislostech vyšetřovací vazby je tak požadavek týkající se „důvodného podezření“ spojený se zárukou presumpce neviny.

77.      Podle mého názoru je neexistence jakéhokoliv soudního přezkumu důvodného podezření, že obviněný spáchal trestný čin, způsobilá porušit presumpci neviny.

78.      Takové pojetí presumpce neviny je kromě toho podporováno systematickým přezkumem ustanovení směrnice 2016/343 týkajících se některých konkrétních aspektů presumpce neviny.

79.      Spojitost mezi nutností prokázat přiměřené minimální důvodné podezření a presumpcí neviny vyplývá z článku 4 směrnice 2016/343 vykládaného ve světle bodu 16 odůvodnění této směrnice.

80.      Podle článku 4 uvedené směrnice se povinností zajistit, aby soudní rozhodnutí jiná než o vině neoznačovala podezřelého jako osobu vinnou před tím, než byla jeho vina prokázána, rozumí, že „nejsou dotčen[a] předběžná rozhodnutí procesní povahy [...], jež jsou založena na podezření či na usvědčujících důkazech.“ Mezi těmito rozhodnutími uvádí zmíněný bod 16 odůvodnění mimo jiné rozhodnutí o vyšetřovací vazbě. Kromě toho výslovně uvádí, že před přijetím takového rozhodnutí by měl příslušný orgán „nejprve ověřit, zda jsou důkazy usvědčující podezřelou nebo obviněnou osobu dostatečně průkazné pro dotčené rozhodnutí.“ Uvedené rozhodnutí „by tyto usvědčující důkazy mělo uvádět“.

81.      Článek 4 směrnice 2016/343 v této souvislosti ponechává členským státům prostor pro uvážení, přičemž současně promítá povinnost zakládat taková předběžná rozhodnutí procesní povahy, jako je rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, na dostatečném odůvodnění. Unijní normotvůrce chtěl na jednu stranu stanovit, že taková rozhodnutí nepředstavují sama o sobě porušení presumpce neviny, i když odkazují na existující podezření. Normotvůrce však na druhou stranu výslovně zmínil, že soudy mohou být povinny zakládat svá rozhodnutí na dostatečném odůvodnění. Uvedená směrnice proto odráží požadavek na přezkum důvodů, které mohou odůvodnit předběžná opatření založená na podezření, jako je rozhodnutí o vyšetřovací vazbě. Členské státy tudíž musí dodržovat záruky vyplývající z Listiny, pokud využívají výše uvedené možnosti ohledně „procesních opatření“.

82.      Záruky presumpce neviny obsažené v článku 4 směrnice 2016/343 se mi tak jeví jako uplatnitelné jak v případě „pozitivního“ jednání soudu (například rozhodnutí, které obsahuje prohlášení o vině), tak v případě ze své podstaty „negativního“ opomenutí, jako je tomu v případě úplné absence soudního přezkumu podezření, které tvoří základ pro rozhodnutí o vyšetřovací vazbě, v průběhu soudní fáze trestního řízení.

83.      Je třeba rovněž zdůraznit, že čl. 4 odst. 2 směrnice 2016/343 ukládá v souladu s článkem 10 této směrnice členským státům povinnost přijmout vhodná opatření v případě nesplnění povinnosti neoznačovat podezřelé nebo obviněné osoby za vinné. Podezřelí nebo obvinění musí totiž mít podle uvedeného článku 10 účinný prostředek právní ochrany. V případě absence jakéhokoli soudního přezkumu „důvodného podezření“ by přitom takový prostředek nemohl být účinný.

84.      Z těchto důvodů je dle mého názoru držení osoby ve vazbě bez jakéhokoliv soudního přezkumu „důvodného podezření“ způsobilé porušit zásadu presumpce neviny ve smyslu článku 3 směrnice 2016/343, jakož i záruky poskytované články 4 a 10 uvedené směrnice.

V –    Závěry

85.      S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud, Bulharsko) následovně:

„Stanovisko Varhoven kasacionen sad (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) vydané v průběhu lhůty pro provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem, nemůže vážně ohrozit cíle stanovené touto směrnicí, pokud přiznává soudům svobodu rozhodnout se mezi použitím čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, ve spojení s čl. 5 odst. 1 písm. c) této úmluvy, a použitím vnitrostátních právních předpisů odporujících těmto ustanovením.“


1 – Původní jazyk: francouzština.


2 – Viz např. ESLP, 27. března 2012, Nikolaj Gerdžikov v. Bulharsko, CE:ECHR:2012:0327JUD002706104, bod 26 a citovaná judikatura.


3 – Úř. věst. 2016, L 65, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.


4 – Rozsudek ze dne 5. dubna 2011, Société fiduciaire nationale d'expertise comptable (C‑119/09, EU:C:2011:208, bod 21 a citovaná judikatura).


5 – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2009, TB-VAB a Galatea (C‑261/07 a C‑299/07, EU:C:2009:244, body 35 až 41) a ze dne 21. července 2011, Azienda Agro-Zootecnica Franchini a Eolica di Altamura (C‑2/10, EU:C:2011:502, bod 69).


6 – Viz např. rozsudky ze dne 18. prosince 1997, Inter-Environnement Wallonie (C‑129/96, EU:C:1997:628, bod 43); ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 114), a ze dne 15. října 2009, Hochtief a Linde-Kca-Dresden (C‑138/08, EU:C:2009:627, bod 25).


7 – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 119).


8 – Viz např. rozsudky ze dne 18. prosince 1997, Inter-Environnement Wallonie (C‑129/96, EU:C:1997:628, bod 45); ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 121), a ze dne 13. března 2014, Jetair a BTWE Travel4you (C‑599/12, EU:C:2014:144, bod 35).


9 – Viz např. rozsudek ze dne 4. května 2016, Komise v. Rakousko (C‑346/14, EU:C:2016:322, bod 50 jakož i citovaná judikatura).


10 – Viz např. rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 122).


11 – Rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 115).


12 – Rozsudek ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, EU:C:2006:443, bod 123).


13 – V tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky Kokott ve věci Nomarchiaki Aftodioikisi Aitoloakarnanias a další (C‑43/10, EU:C:2011:651, bod 108).


14 – Viz body 9 a 10 odůvodnění směrnice.


15 – Viz bod 57 a násl. tohoto stanoviska.



16 – Může tomu tak být zejména v případě rozhodnutí, pokud jde o prováděcí opatření směrnice přijatá během lhůty pro její provedení. V tomto smyslu viz názor generálního advokáta Mazáka ve věci Kadzoev (C‑357/09 PPU, EU:C:2009:691, bod 35).


17 – Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že stanovisko bylo vydáno po naprosto zvláštním řízení. Specializiran nakazatelen sad (Zvláštní trestní soud), který požádal Nejvyšší soud o napadené stanovisko, totiž ve svém usnesení ze dne 9. března 2016 připouští, že jeho žádost o výklad postrádá právní základ. V předkládacím rozhodnutí se však tvrdí, že dotčené stanovisko má závaznou povahu. V této souvislosti se omezím na konstatování, že přísluší vnitrostátnímu soudu, aby právní a skutkový rámec vymezil v rámci své odpovědnosti. Soudnímu dvoru nepřísluší ověřovat jeho správnost.


18 – Rozsudek ze dne 22. listopadu 2005, Mangold (C‑144/04, EU:C:2005:709).


19 – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson (C‑617/10, EU:C:2013:105, bod 21).


20 – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. července 2011, Azienda Agro-Zootecnica Franchini a Eolica di Altamura (C‑2/10, EU:C:2011:502, bod 70), a ze dne 7. září 2006, Cordero Alonso (C‑81/05, EU:C:2006:529, bod 29).


21 – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. září 2008, Bartsch (C‑427/06, EU:C:2008:517, bod 15 a násl.).


22 – V tomto ohledu je možné stanovit paralelu s linií judikatury, kterou zahájil rozsudek ze dne 18. října 1990, Dzodzi (C‑297/88 a C‑197/89, EU:C:1990:360). Soudní dvůr totiž prohlásil, že má pravomoc rozhodnout o předběžných otázkách týkajících se unijního práva v situacích, kdy se skutkový stav v původním řízení nacházel mimo jeho působnost, ale ustanovení unijního práva se stala použitelnými v důsledku toho, že na ně odkázalo vnitrostátní právo. Nicméně „i když Soudní dvůr může za takových okolností poskytnout požadovaný výklad, nepřísluší mu, aby tak činil z vlastního podnětu, pokud ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá, že předkládající soud skutečně má takovou povinnost“. Viz usnesení ze dne 12. května 2016, Sahyouni (C‑281/15, EU:C:2016:343, bod 28). Viz rovněž usnesení ze dne 30. ledna 2014, C., C‑122/13, EU:C:2014:59, bod 15).


23 – Viz např. ESLP, ze dne ze dne 20. prosince 2005, Jasiński v. Polsko, CE:ECHR:2005:1220JUD003086596, bod 55; ze dne 20. dubna 2010, Chesne v. Francie, CE:ECHR:2010:0422JUD002980806 bod 36, a ze dne 13. června 2013, Romenskij v. Rusko CE:ECHR:2013:0613JUD002287502 bod 27.


24 – Viz např. ESLP, ze dne 31. března 2016, Petrov a Ivanova v. Bulharsko, CE:ECHR:2016:0331JUD004577310, bod 44 a citovaná judikatura.


25 – V tomto smyslu ESLP rozhodl ohledně bulharských právních předpisů, které zakazují soudcům analyzovat důvodné podezření dotyčného ze spáchání trestného činu, že „snaha zajistit nestrannost trestního soudu nemůže odůvodnit takové omezení rozsahu přezkumu, který vykonávají soudy ohledně oprávněnosti vyšetřovací vazby“. Viz např. ESLP ze dne 26. července 2001, Iližkov v. Bulharsko, CE:ECHR:2001:0726JUD003397796, bod 97, a ze dne 27. března 2012, Gerdžikov v. Bulharsko, CE:ECHR:2012:0327JUD002706104, bod 28.


26 – Ve vztahu k čl. 6 odst. 1 (nestrannost soudů) viz ESLP, ze dne 24. května 1989, Hauschildt v. Dánsko, CE:ECHR:1989:0524JUD001048683, bod 52. V některých věcech ESLP přezkoumal nejprve stížnosti na základě čl. 6 odst. 1 EÚLP. Následně nepovažoval za nutné provést takový přezkum ve světle čl. 6 odst. 2. Viz ESLP ze dne 13. června 2013, Romenskij v. Rusko, CE:ECHR:2013:0613JUD002287502, bod 31.


27 – V tomto smyslu ve vztahu k čl. 6 odst. 2 EÚLP viz ESLP, ze dne 27. února 2007, Nešťák v. Slovensko, CE:ECHR:2007:0227JUD006555901, body 88 až 91; ze dne 20. listopadu 2011, Fedorenko v. Rusko, CE:ECHR:2011:0920JUD003960205, body 88 až 93, a ze dne 10. listopadu 2015, Slavov a další v. Bulharsko, CE:ECHR:2015:1110JUD005850010, bod 130.


28 – Viz např. rozsudky ESLP citované předkládajícím soudem ze dne 25. března 1999, Nikolova v. Bulharsko [GC], CE:ECHR:1999:0325JUD003119596, body 61 až 66; ze dne 26. července 2001, Iližkov v. Bulharsko, CE:ECHR:2001:0726JUD003397796, body 95 až 97; ze dne 21. července 2003, Christov v. Bulharsko, CE:ECHR:2003:0731JUD003543697, body 116 až 120; ze dne 9. června 2005, I. I. v. Bulharsko, CE:ECHR:2005:0609JUD004408298, body 103 až 106; ze dne 21. prosince 2006, Vassilev v. Bulharsko, CE:ECHR:2006:1221JUD006254400, body 33 až 39; 13. listopadu 2008, Bočev v. Bulharsko, CE:ECHR:2008:1113JUD007348101, body 64 až 66 a 71; ze dne 21. dubna 2009, Rangelov v. Bulharsko, CE:ECHR:2009:0423JUD001438703, body 44 až 47; ze dne 22. října 2009, Dimitrov v. Bulharsko, CE:ECHR:2009:1022JUD003627502, body 86 až 90; ze dne 26. listopadu 2009, Korijski v. Bulharsko, (ECHR:2009:1126JUD001925703, body 44 až 46; ze dne 27. března 2012, Gerdžikov v. Bulharsko, CE:ECHR:2012:0327JUD002706104.


29 – V tomto smyslu viz Stefan Trechsel, Human Rights in Criminal Proceedings, OUP 2005, s. 180. Například ve věci Erdem v. Německo stěžovatel tvrdil, že doba trvání jeho vyšetřovací vazby nedodržela čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 2 EÚLP. ESLP poté, co rozhodl, že takové zbavení svobody porušilo čl. 5 odst. 3 EÚLP, nepovažoval za nutné přezkoumat samostatně výtku stěžovatele z hlediska čl. 6 odst. 2 EÚLP (ESLP ze dne 5. července 2001, Erdem v. Německo, CE:ECHR:2001:0705JUD003832197, bod 49).


30 –       ESLP, ze dne 10. listopadu 1969, Stögmüller v. Rakousko, CE:ECHR:1969:1110JUD000160262, bod 4.


31 – Při rozhodování o čl. 5 odst. 3 EÚLP [(týkajícím se doby trvání zbavení svobody za podmínek čl. 5 odst. 1 písm. c) EÚLP], ESLP rozhodl, že „pokračování v uvěznění je odůvodněno v projednávané věci pouze tehdy, když konkrétní skutečnosti prokazují skutečný požadavek veřejného zájmu převažující, bez ohledu na presumpci neviny, nad pravidlem dodržování osobní svobody stanoveným v článku 5 [EÚLP]“. Viz např. ESLP, ze dne 26. října 2000, Kudla v. Polsko, CE:ECHR:2000:1026JUD003021096, bod 110.