Language of document : ECLI:EU:F:2016:172

USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(prvního senátu)

20. července 2016

Věc F‑57/12 DEP

Luigi Marcuccio

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Řízení – Určení výše nákladů řízení“

Předmět:      Návrh na určení výše nákladů řízení podaný Evropskou komisí po vydání usnesení Soudu pro veřejnou službu ze dne 7. října 2013, Marcuccio v. Komise (F‑57/12, EU:F:2013:148), jakož i usnesení předsedy Soudu pro veřejnou službu ze dne 3. srpna 2012, Marcuccio v. Komise (F‑57/12 R, EU:F:2012:115)

Rozhodnutí:      Celková částka nákladů řízení, kterou musí Luigi Marcuccio nahradit Evropské komisi z titulu přiznatelné náhrady nákladů řízení ve věci F‑57/12, včetně nákladů řízení souvisejících s řízením o předběžném opatření ve věci F‑57/12 R, se stanovuje na 4 750 eur. K této částce bude třeba přičíst úroky z prodlení za období od oznámení tohoto usnesení až do zaplacení uvedené částky, vypočtené na základě sazby stanovené Evropskou centrální bankou pro hlavní refinanční operace, platné k prvnímu dni měsíce, v němž má k platbě dojít, navýšené o tři a půl procentního bodu.

Shrnutí

1.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Přiznatelná náhrada nákladů řízení – Nutné výdaje vynaložené účastníky řízení – Pojem – Odměna vyplacená orgánem jeho advokátovi – Zahrnutí

[Statut Soudního dvora, čl. 19 první pododstavec a příloha I čl. 7 odst. 1; jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 105 písm. c)]

2.      Soudní řízení – Náklady řízení – Určení – Určení nákladů na základě přesných údajů poskytnutých navrhovatelem nebo, v případě jejich neposkytnutí, na základě spravedlivého posouzení unijním soudem – Paušální povaha odměny advokáta – Neexistence vlivu na posuzovací pravomoc soudu

[Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 105 písm. c)]

1.      Z článku 105 písm. c) jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu vyplývá, že náklady řízení, jejichž náhradu lze přiznat, jsou omezeny na náklady vynaložené v souvislosti s řízením před Soudem a dále na náklady, které byly k tomuto účelu nutné.

Při stanovení výše přiznatelné náhrady nákladů řízení Soud zohlední všechny okolnosti věci až do okamžiku vyhlášení usnesení o určení výše nákladů řízení, a to včetně nutných výdajů souvisejících s řízením o určení výše nákladů řízení.

Jak v tomto ohledu vyplývá z čl. 19 prvního pododstavce statutu Soudního dvora, který se na Soud použije na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu, mohou orgány využít pomoci advokáta. Odměna tohoto advokáta tudíž spadá pod pojem „nezbytné výdaje vynaložené souvislosti s řízením“, aniž je orgán povinen prokázat, že taková pomoc byla objektivně odůvodněná. I když tudíž skutečnost, že Komise v řízení ve věci samé a v řízení o předběžném opatření využila dvou zmocněnců a jednoho externího advokáta, nemá vliv na potenciálně přiznatelnou povahu náhrady těchto nákladů řízení, jelikož neexistuje nic, co by přiznání jejich náhrady v zásadě vylučovalo, může mít vliv na stanovení výše nákladů řízení vynaložených v souvislosti s řízením, které mají být v konečném důsledku nahrazeny.

(viz body 26, 29 a 30)

Odkazy:

Tribunál Evropské unie: usnesení ze dne 23. března 2012, Kerstens v. Komise, T‑498/09 P-DEP, EU:T:2012:147, body 15 a 20, a ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P-DEP, EU:T:2013:269, bod 14

Soud pro veřejnou službu: usnesení ze dne 26. dubna 2010, Schönberger v. Parlament, F‑7/08 DEP, EU:F:2010:32, bod 23

2.      Unijní soud není oprávněn určit výši odměn, které mají být zaplaceny účastníky řízení jejich vlastním advokátům, ale je oprávněn určit, do jaké výše může být náhrada těchto odměn přiznána vůči účastníkovi řízení, kterému bylo uloženo nahradit náklady řízení. Při rozhodování o návrhu na určení výše nákladů řízení není unijní soud povinen vzít v úvahu vnitrostátní sazebník, podle něhož se stanovují odměny advokátů, ani případnou dohodu uzavřenou v této záležitosti mezi dotčeným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci.

Mimoto při neexistenci unijních předpisů, které by měly povahu sazebníku, musí soud volně posoudit okolnosti věci s přihlédnutím k předmětu a povaze sporu, jeho významu z hlediska unijního práva, jakož i obtížnosti věci, rozsahu práce, kterou si soudní řízení vyžádalo od zúčastněných zmocněnců nebo poradců, a hospodářským zájmům, které spor pro účastníky řízení představoval.

Za účelem posouzení nutnosti výdajů skutečně vynaložených v souvislosti s řízením na základě uvedených kritérií musí navrhovatel poskytnout přesné údaje. Na základě téže logiky nemá paušální povaha odměny vliv na posouzení částky vymahatelné z titulu náhrady nákladů řízení Soudem, jelikož ten se opírá o ustálená kritéria stanovená judikaturou a o přesné údaje, které mu musí poskytnout účastníci řízení. I když neposkytnutí takových informací nebrání Soudu v tom, aby na základě spravedlivého posouzení stanovil výši přiznatelné náhrady nákladů řízení, dostává se tím do situace, ve které nevyhnutelně musí požadavky navrhovatele posoudit striktně.

(viz body 27, 28, 33 a 37)

Odkazy:

Soudní dvůr: usnesení ze dne 17. února 2004, DAI v. ARAP a další, C‑321/99 P-DEP, EU:C:2004:103, bod 23

Tribunál Evropské unie: usnesení ze dne 31. března 2011, Tetra Laval v. Komise, T‑5/02 DEP a T‑80/02 DEP, EU:T:2011:129, bod 68, a ze dne 28. května 2013, Marcuccio v. Komise, T‑278/07 P-DEP, EU:T:2013:269, bod 16

Soud pro veřejnou službu: usnesení ze dne 10. listopadu 2009, X v. Parlament, F‑14/08 DEP, EU:F:2009:149, bod 22; ze dne 26. dubna 2010, Schönberger v. Parlament, F‑7/08 DEP, EU:F:2010:32, bod 24, a ze dne 27. září 2011, De Nicola v. EIB, F‑55/08 DEP, EU:F:2011:155, body 40 a 41