Language of document : ECLI:EU:C:2018:266

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MELCHIORA WATHELETA

přednesené dne 19. dubna 2018(1)

Spojené věci C84/17 P, C85/17 P a C95/17 P

Société des produits Nestlé SA

proti

Mondelez UK Holdings & Services Ltd, dříve Cadbury Holdings Ltd,

Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) (C‑84/17 P)

a

Mondelez UK Holdings & Services Ltd, dříve Cadbury Holdings Ltd

proti

Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) (C‑85/17 P)

a

Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO)

proti

Mondelez UK Holdings & Services Ltd, dříve Cadbury Holdings Ltd (C‑95/17 P)

„Kasační opravný prostředek – Ochranná známka Evropské unie – Trojrozměrná ochranná známka tvořená tvarem čtyřdílné tabulky čokolády – Návrh na prohlášení neplatnosti podaný navrhovatelkou – Zamítnutí návrhu na prohlášení neplatnosti odvolacím senátem“






I.      Úvod

1.        Svými kasačními opravnými prostředky se společnosti Société des produits Nestlé SA (dále jen „Nestlé“) a Mondelez UK Holdings & Services Ltd (dále jen „Mondelez“) a Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) v projednávaných věcech domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 15. prosince 2016, Mondelez UK Holdings & Services v. EUIPO – Société des produits Nestlé (Tvar tabulky čokolády) (T‑112/13, nezveřejněný, EU:T:2016:735, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí druhého odvolacího senátu EUIPO ze dne 11. prosince 2012 (věc R 513/2011–2) vydané v řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi Cadbury Holdings a Nestlé (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2.        Projednávaná věc nabízí Soudnímu dvoru příležitost vyjasnit výklad čl. 7 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství(2) a bodů 60 až 63 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307). Konkrétněji umožní vyjasnit význam geografického rozsahu důkazu, který musí být poskytnut, aby bylo možné určit, že ochranná známka získala užíváním rozlišovací způsobilost.

II.    Právní rámec

3.        Článek 1 odst. 2 nařízení (ES) č. 207/2009 stanoví:

„Ochranná známka [Evropské unie] má jednotnou povahu. Má stejné účinky v celé [Unii]: může být zapsána, převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celé [Unie]. Tato zásada platí, nestanoví-li toto nařízení jinak.“

4.        Článek 7 nařízení č. 207/2009 stanoví:

„1.      Do rejstříku se nezapíšou:

[…]

b)      ochranné známky, které postrádají rozlišovací způsobilost;

[…]

2      Odstavec 1 se použije, i když důvody k zamítnutí existují jen v části [Unie].

3      Odst. 1 písm. b), c) a d) se nepoužije, pokud ochranná známka získala užíváním ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které je požadován její zápis do rejstříku, rozlišovací způsobilost.“

5.        Článek 52 nařízení č. 207/2009 stanoví:

„1.      Ochranná známka [Evropské unie] se prohlásí za neplatnou na základě návrhu podaného u [EUIPO] nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení:

a)      pokud byla ochranná známka [Evropské unie] zapsána v rozporu s článkem 7;

[…]

2.      Byla-li ochranná známka [Evropské unie] zapsána v rozporu s čl. 7 odst. 1 písm. b), c) nebo d), nemůže být prohlášena za neplatnou, pokud v důsledku užívání získala po svém zápisu rozlišovací způsobilost pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána.

[…]“

III. Skutečnosti předcházející sporu

6.        Dne 21. března 2002 podala společnost Nestlé k EUIPO přihlášku k zápisu trojrozměrné ochranné známky pro svůj výrobek „Kit Kat 4 fingers“, který je tvořen čtyřmi lichoběžníkovými tyčinkami spojenými na obdélníkovém základě:

Image not found

7.        Přihláška k zápisu byla podána pro relevantní výrobky třídy 30 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků. EUIPO uplatnil výhradu proti části výrobků, pro které byla podána přihláška k zápisu, a sice: „čokoláda, čokoládové výrobky, cukrovinky, bonbony“. V důsledku této výhrady bylo výše uvedené označení zapsáno dne 28. července 2006 jako ochranná známka Evropské unie pro relevantní výrobky třídy 30 odpovídající následujícímu popisu: „bonbony, pekařské zboží, jemné nebo trvanlivé pečivo, sušenky, koláče, oplatky“ (dále jen „sporná ochranná známka“).

8.        Dne 23. března 2007 podala společnost Cadbury Schweppes plc (později Cadbury Holdings Ltd a následně Mondelez) k EUIPO návrh na prohlášení neplatnosti uvedeného zápisu, a to zejména na základě čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. Dne 11. ledna 2011 zrušovací oddělení EUIPO jejímu návrhu vyhovělo a prohlásilo spornou ochrannou známku za neplatnou.

9.        Na základě odvolání podaného společností Nestlé druhý odvolací senát sporným rozhodnutím zrušil rozhodnutí zrušovacího oddělení. Dospěl konkrétně k závěru, že sporná ochranná známka sice nepochybně postrádá rozlišovací způsobilost ve vztahu k výrobkům, pro které byla zapsána, avšak společnost Nestlé prokázala v souladu s čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, že daná ochranná známka získala užíváním ve vztahu k týmž výrobkům rozlišovací způsobilost.

IV.    Žaloba k Tribunálu a napadený rozsudek

10.      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. února 2013 podala společnost Mondelez žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí. Na podporu své žaloby uvedla tři důvody. Tribunál se zabýval pouze prvním žalobním důvodem, který vycházel z porušení čl. 52 odst. 2 nařízení č. 207/2009 ve spojení s čl. 7 odst. 3 téhož nařízení a byl rozdělen na čtyři části.

11.      V bodech 21 až 44 napadeného rozsudku Tribunál posoudil a vyhověl druhé části prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez. Z bodů 41 až 44 napadaného rozsudku vyplývá, že podle Tribunálu rozhodl druhý odvolací senát nesprávně, když určil, že společnost Nestlé prokázala užívání sporné ochranné známky ve vztahu k pekařskému zboží, jemnému nebo trvanlivému pečivu, koláčům a oplatkám. S ohledem na výše uvedené se Tribunál zabýval zbývajícími částmi prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez pouze ve vztahu k bonbonům a sušenkám.

12.      V bodech 45 až 64 napadeného rozsudku Tribunál posoudil a odmítl první část prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez ohledně tvrzení, že sporná ochranná známka není užívána v podobě, v jaké byla zapsána.

13.      V bodech 65 až 111 napadaného rozsudku Tribunál posoudil a odmítl třetí část prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez ohledně tvrzení, že sporná ochranná známka není užívána jako ukazatel původu a že důkazy nejsou v tomto směru dostatečné. V tomto ohledu Tribunál na jedné straně v bodě 94 napadeného rozsudku uvádí, že důkazy o řádném užívání sporné ochranné známky předložené společností Nestlé před EUIPO jsou relevantními důkazy, které – pokud jsou hodnoceny v jejich souhrnu – dokládají, že relevantní veřejnost vnímá uvedenou ochrannou známku jako ukazatel obchodního původu dotčených výrobků. Na druhé straně pak Tribunál v bodě 107 zmíněného rozsudku uvádí, že druhý odvolací senát „přezkoumal, zda tím [sporná] ochranná známka získala rozlišovací způsobilost, a podložil své závěry ohledně takového získání rozlišovací způsobilosti konkrétně ve vztahu k Dánsku, Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Nizozemsku, Rakousku, Finsku, Švédsku a Spojenému království“.

14.      Nakonec Tribunál v bodech 112 až 178 napadeného rozsudku posoudil čtvrtou část prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez. V bodech 142 a 143 zmíněného rozsudku uvádí, že se druhý odvolací senát dopustil nesprávného posouzení, když v podstatě konstatoval, že k prokázání rozlišovací způsobilosti získané užíváním v celé Unii postačí doložit, že podstatná část veřejnosti v Unii ve všech členských státech a všech regionech dohromady považuje určitou ochrannou známku za ukazatel obchodního původu výrobků, které jsou danou známkou označeny, a že není nutné prokazovat rozlišovací způsobilost ochranné známky získanou jejím užíváním ve všech dotčených členských státech.

15.      Jak nicméně vyplývá z bodů 144 a 145 napadeného rozsudku, podle Tribunálu není vyloučeno, že i přes nesprávný výklad kritéria pro účely prokázání rozlišovací způsobilosti ochranné známky získané jejím užíváním v celé Unii druhý odvolací senát uplatnil dané kritérium správně v rámci hodnocení důkazů předložených společností Nestlé. Tribunál proto dospěl k závěru, že je třeba posoudit hodnocení důkazů provedené druhým odvolacím senátem.

16.      Na základě posouzení důkazů týkajících se Dánska, Německa, Španělska, Francie, Itálie, Nizozemska, Rakouska, Finska, Švédska a Spojeného království dospěl Tribunál v bodech 146, 148, 151, 153, 155, 158, 159, 164 a 167 k závěru, že rozhodnutí druhého odvolacího senátu, podle kterého bylo prokázáno získání rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky ve všech uvedených členských státech, je správné.

17.      V bodě 173 napadeného rozsudku nicméně Tribunál uvádí, že druhý odvolací senát neodpověděl konkrétně na otázku, zda bylo prokázáno získání rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky v Belgii, Irsku, Řecku a Portugalsku, a že tyto státy ani neuvedl ve výčtu států, ve vztahu k nimž bylo podle jeho názoru takové získání rozlišovací způsobilosti prokázáno.

18.      V bodě 176 zmíněného rozsudku má Tribunál za to, že se druhý odvolací senát dopustil nesprávného posouzení, když konstatoval, že sporná ochranná známka získala rozlišovací způsobilost užíváním v [celé] Unii, přičemž nezohlednil, že získání takové způsobilosti bylo prokázáno pouze pro část, byť podstatnou, jejího území.

19.      V bodech 177 až 179 napadeného rozsudku Tribunál rozhodl, že je třeba vyhovět čtvrté části prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez a zrušit sporné rozhodnutí v plném rozsahu, protože druhý odvolací senát nemohl platně posoudit rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky získané jejím užíváním, aniž se vyslovil k tomu, jakým způsobem je uvedená ochranná známka vnímána relevantní veřejností v Belgii, Irsku, Řecku a Portugalsku a aniž zhodnotil důkazy předložené pro tyto členské státy.

V.      Řízení před Soudním dvorem

20.      Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑84/17 P se společnost Nestlé domáhá, aby Soudní dvůr:

–        zrušil napadený rozsudek z důvodu, že Tribunál porušil čl. 7 odst. 3 a čl. 52 odst. 2 nařízení č. 207/2009, a

–        uložil společnosti Mondelez náhradu nákladů řízení.

21.      Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑85/17 P se společnost Mondelez domáhá, aby Soudní dvůr zrušil odůvodnění Tribunálu uvedené v bodech 37 až 44, 58 až 64, 78 až 111 a 144 až 169 napadeného rozsudku a dále část bodu 177 téhož rozsudku, kde se uvádí: „ačkoli bylo prokázáno, že [sporná] ochranná známka získala rozlišovací způsobilost užíváním v Dánsku, Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Nizozemsku, Rakousku, Finsku, Švédsku a ve Spojeném království“.

22.      Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑95/17 P se EUIPO domáhá, aby Soudní dvůr:

–        zrušil napadený rozsudek a

–        uložil společnosti Mondelez náhradu nákladů řízení.

23.      Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 10. května 2017 byly věci C‑84/17 P, C‑85/17 P a C‑95/17 P spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

24.      Ve své kasační odpovědi ve věci C‑85/17 P se společnost Nestlé domáhá, aby Soudní dvůr:

–        odmítl uvedený kasační opravný prostředek jako zjevně nepřípustný nebo jej zamítl jako zjevně neopodstatněný, a to usnesením nebo podpůrně rozsudkem,

–        nevyhověl kasačnímu opravnému prostředku, pokud by byl přípustný, a zrušil napadený rozsudek a

–        v každém případě uložil společnosti Mondelez náhradu nákladů řízení.

25.      Ve své kasační odpovědi ve věcech C‑84/17 P a C‑95/17 P se společnost Mondelez domáhá, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravné prostředky podané společností Nestlé a EUIPO a

–        uložil společnosti Nestlé a EUIPO náhradu nákladů řízení v příslušných věcech.

26.      Ve své kasační odpovědi ve věcech C‑84/17 P, C‑85/17 P a C‑95/17 P se EUIPO domáhá, aby Soudní dvůr:

–        vyhověl kasačnímu opravnému prostředku podanému společností Nestlé,

–        zamítl kasační opravný prostředek podaný společností Mondelez a

–        uložil společnosti Mondelez náhradu nákladů řízení vzniklých EUIPO.

27.      Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 13. listopadu 2017 podala Evropská asociace vlastníků ochranných známek (European Association of Trade Mark Owners, dále jen „Marques“) návrh, aby jí bylo povoleno vedlejší účastenství ve věci C‑84/15 P na podporu návrhových žádání společnosti Nestlé. Usnesením ze dne 12. ledna 2018 předseda Soudního dvora uvedenému návrhu vyhověl. S ohledem na pozdní podání zmíněného návrhu povolil sdružení Marques, aby předneslo své vyjádření na jednání.

28.      Dne 22. února 2018 se konalo jednání, na kterém přednesly svá ústní vyjádření společnosti Nestlé a Mondelez, sdružení Marques a EUIPO.

VI.    K přípustnosti kasačního opravného prostředku podaného společností Mondelez ve věci C85/17 P

A.      Argumentace účastníků řízení

29.      Společnost Nestlé tvrdí, že kasační opravný prostředek podaný společností Mondelez je nepřípustný, jelikož se jím posledně uvedená nedomáhá úplného ani částečného zrušení napadeného rozsudku, ale zrušení části odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že jeho výrok má zůstat nezměněn.

30.      Společnost Mondelez tvrdí, že i když Tribunál vyhověl její žalobě a zrušil sporné rozhodnutí, je její kasační opravný prostředek přípustný, jelikož Tribunál odmítl některé její argumenty v rámci posouzení jejího prvního žalobního důvodu, vycházejícího z porušení čl. 7 odst. 3 a čl. 52 odst. 2 nařízení č. 207/2009. Vzhledem k tomu, že druhý odvolací senát EUIPO je podle ní vázán tím, že dané argumenty odmítl, při novém posouzení, které bude muset provést po zrušení sporného rozhodnutí, má společnost Mondelez za to, že by měla mít právo zpochybnit napadený rozsudek.

B.      Posouzení

31.      Kasační opravný prostředek podaný společností Mondelez je zjevně nepřípustný ze dvou důvodů. Zaprvé společnost Mondelez není účastníkem, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno, jak vyžaduje článek 56 statutu Soudního dvora Evropské unie. Zadruhé návrhové žádání v jejím kasačním opravném prostředku nesměřuje k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí obsaženého ve výroku napadeného rozsudku, jak vyžaduje čl. 169 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, ale ke zrušení některých částí odůvodnění uvedeného rozsudku.

1.      K souladu kasačního opravného prostředku s článkem 56 druhým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie

32.      Článek 56 statutu Soudního dvora stanoví, že kasační opravný prostředek může podat „kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovým žádáním nebylo zcela nebo zčásti vyhověno“(3).

33.      Podle judikatury Soudního dvora není účastník, který se domáhal, aby Tribunál zrušil akt Evropské unie, považován za účastníka, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno, pokud Tribunál jeho návrhovému žádání vyhověl(4), a to ani v případě, že Tribunál odmítl několik jeho argumentů, než vyhověl odvolacímu důvodu, na jehož základě bylo rozhodnuto o zrušení(5).

34.      V projednávané věci se společnost Mondelez s výjimkou otázky nákladů řízení nedomáhá, aby Tribunál „[z]rušil [sporné] rozhodnutí, kromě konstatování dotčeného senátu, že daná ochranná známka postrádá inherentní rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) [nařízení č. 207/2009]“(6).

35.      Napadeným rozsudkem Tribunál částečně vyhověl druhé a čtvrté části prvního žalobního důvodu(7) a zrušil sporné rozhodnutí z důvodu porušení čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009.

36.      Podle vysvětlení EUIPO předneseného na jednání lze z uvedeného zrušení dovodit, že pokud by nebyl podán kasační opravný prostředek, byl by odvolací senát EUIPO vzhledem k odůvodnění a výroku napadeného rozsudku nucen potvrdit rozhodnutí zrušovacího oddělení ze dne 11. ledna 2011, kterým byla sporná ochranná známka prohlášena za neplatnou, přičemž takové prohlášení je hlavním cílem návrhu na prohlášení neplatnosti podaného společností Mondelez.

37.      S ohledem na výše uvedené nelze mít za to, že by některému návrhovému žádání společnosti Mondelez předloženému Tribunálu nebylo zcela nebo zčásti vyhověno.

38.      Pokud je mně i účastníkům řízení známo, uznal Soudní dvůr jedinou výjimku z tohoto pravidla ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 20. září 2001, Procter & Gamble v. OHIM (C‑383/99 P, EU:C:2001:461), v níž se společnost Procter & Gamble domáhala, „aby Soudní dvůr [z]rušil rozsudek [Tribunálu] v rozsahu, v jakém Tribunál rozhodl, že odvolací senát [EUIPO] neporušil čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. [207/2009]“(8). Ve svém rozsudku Soudní dvůr připomněl, že v řízení v prvním stupni se společnost Procter & Gamble ve svých návrhových žádáních domáhala toho, aby „Tribunál zaprvé [z]rušil rozhodnutí [EUIPO], kterým posledně uvedený rozhodl, že daná ochranná známka nesplňuje podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. [207/2009], a zadruhé, podpůrně, aby zrušil rozhodnutí [EUIPO], kterým posledně uvedený prohlásil [její] argumentaci […] vycházející z čl. 7 odst. 3 uvedeného nařízení za nepřípustnou“(9).

39.      Na tomto základě Soudní dvůr rozhodl, že rozsudkem Tribunálu byl odmítnut první důvod uvedený společností Procter & Gamble a rozhodnutí EUIPO bylo zrušeno na základě podpůrného důvodu, takže v platnosti zůstala ta část uvedeného rozhodnutí, která se týká souladu dané ochranné známky s požadavky stanovenými v čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. 207/2009, což znamená, že EUIPO musí přehodnotit pouze svůj výklad čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, v důsledku čehož je zrušení, o kterém rozhodl Tribunál, ve skutečnosti pouze částečné(10).

40.      Uvedené rozhodnutí nelze použít obdobně v projednávané věci. Zaprvé se společnost Mondelez na rozdíl od společnosti Procter & Gamble ve svých návrhových žádáních nedomáhá zrušení napadeného rozsudku, ale pouze zrušení některých bodů odůvodnění Tribunálu. Zadruhé, ačkoli společnost Mondelez uvedla ve své žalobě podané k Tribunálu několik žalobních důvodů, Tribunál se zabýval pouze důvodem vycházejícím z čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, kterému vyhověl, byť nejprve odmítl některé body uplatněné společností Mondelez v rámci daného žalobního důvodu. Vzhledem k tomu, že nebyl odmítnut primární žalobní důvod, nezůstala podle mého názoru v projednávané věci v platnosti žádná část rozhodnutí EUIPO, která by nebyla napadeným rozsudkem Tribunálu zrušena. V tomto smyslu mám za to, že nelze v žádném směru obdobně použít rozsudek ze dne 20. září 2001, Procter & Gamble v. OHIM (C‑383/99 P, EU:C:2001:461).

41.      Za těchto okolností nelze společnost Mondelez považovat za účastníka, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno, ve smyslu článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie.

2.      K souladu kasačního opravného prostředku s čl. 169 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora

42.      Podle čl. 169 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora„[n]ávrhové žádání v kasačním opravném prostředku musí směřovat k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí Tribunálu obsaženého ve výroku tohoto rozhodnutí“(11).

43.      Podle Soudního dvora se „toto ustanovení týká základní zásady v oblasti kasačních opravných prostředků, podle níž kasační opravný prostředek musí směřovat pouze proti výroku napadeného rozhodnutí Tribunálu a nesmí se týkat pouze změny některých důvodů tohoto rozhodnutí“(12).

44.      Soudní dvůr navíc několikrát rozhodl, že pokud se nejedná o obranu proti kasačnímu důvodu uplatněnému navrhovatelkou v řízení o kasačním opravném prostředku, je návrh na nahrazení odůvodnění nepřípustný pro neexistenci právního zájmu na jeho podání z důvodu, že daný návrh není způsobilý přinést v důsledku prospěch účastníku řízení, který jej podal(13).

45.      V projednávané věci z kasačního opravného prostředku vyplývá, že společnost Mondelez se svými návrhovými žádáními v kasačním opravném prostředku nedomáhá částečného nebo úplného zrušení rozhodnutí Tribunálu obsaženého ve výroku tohoto rozhodnutí, ale zrušení odůvodnění Tribunálu uvedeného v bodech 37 až 44, 58 až 64, 78 až 111, 144 až 169 a 177 napadeného rozsudku.

46.      Takový návrh není v souladu s čl. 169 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, ale představuje návrh na nahrazení odůvodnění. Za tímto účelem nemá společnost Mondelez právní zájem na jeho podání.

47.      Z výše uvedených důvodů mám za to, že kasační opravný prostředek podaný společností Mondelez ve věci C‑85/17 P je zjevně nepřípustný a musí být odmítnut.

VII. K věci samé

48.      Jediným důvodem kasačního opravného prostředku společnosti Nestlé ve věci C‑84/17 P a druhým důvodem kasačního opravného prostředku EUIPO ve věci C‑95/17 P je Tribunálu vytýkáno porušení čl. 52 odst. 2 nařízení č. 207/2009 ve spojení s čl. 7 odst. 3 uvedeného nařízení, kterého se měl dopustit závěrem, že majitel ochranné známky Evropské unie musí prokázat, že daná ochranná známka získala rozlišovací způsobilost užíváním v každém členském státě posuzovaném samostatně. Společnost Nestlé a EUIPO mají za to, že toto posouzení vychází z nesprávného výkladu a použití bodů 60 až 63 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307).

49.      První důvod uplatněný úřadem EUIPO ve věci C‑95/17 P se ve skutečnosti týká stejné otázky, ačkoli formálně vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

50.      Oba kasační opravné prostředky proto posoudím společně.

A.      Argumentace účastníků řízení

51.      Společnost Nestlé(14) a EUIPO, podporovaní sdružením Marques, kritizují napadený rozsudek, pokud se jedná o rozsah území Evropské unie, na kterém musí být prokázána rozlišovací způsobilost sporné ochranné známky získaná jejím užíváním. Podle jejich názoru Tribunál svým rozhodnutím obsaženým v bodě 139 napadeného rozsudku, podle něhož musí být rozlišovací způsobilost získaná užíváním prokázána na celém území Unie, a nikoli pouze na podstatné části nebo na většině jejího území a podle něhož proto nelze určit, že daná ochranná známka získala takovou způsobilost, pokud předložené důkazy nezahrnují některou část Unie, byť by se jednalo o nepodstatnou část nebo jen jediný členský stát, porušil čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 a výklad uvedeného ustanovení podaný Soudním dvorem v bodech 60 až 63 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307).

52.      Podle společnosti Nestlé, sdružení Marques a EUIPO měl Tribunál nesprávně za to, že se druhý odvolací senát dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že stačí prokázat, že podstatná část veřejnosti v celé Evropské unii, ve všech členských státech a všech regionech jako celek považuje určitou ochrannou známku za ukazatel obchodního původu výrobků, které jsou spornou ochrannou známkou označeny, a že není nutné prokázat rozlišovací způsobilost získanou užíváním ve všech dotčených členských státech(15).

53.      Podle nich tedy Tribunál neprávem rozhodl, že se druhý odvolací senát EUIPO dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že sporná známka získala rozlišovací způsobilost, aniž se zabýval vnímáním uvedené ochranné známky ze strany relevantní veřejnosti v Belgii, Irsku, Řecku a Portugalsku a aniž provedl hodnocení důkazů předložených ohledně těchto členských států(16).

54.      Společnost Nestlé, sdružení Marques a EUIPO tvrdí, že uvedený výklad Tribunálu je v rozporu s jednotnou povahou ochranné známky Evropské unie a se samotnou existencí jednotného trhu, jelikož se zaměřuje na vnitrostátní trhy posuzované jednotlivě.

55.      Naproti tomu společnost Mondelez má za to, že Tribunál vyložil a uplatnil čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 a rozsudek ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307) správně. Podle ní nepostačuje, když má ochranná známka Evropské unie rozlišovací způsobilost v podstatné části Unie, pokud nemá rozlišovací způsobilost v jiné části Unie, byť by takovou jinou část představoval jediný členský stát.

56.      Podle společnosti Mondelez by jiný závěr vedl k paradoxnímu důsledku, kdy by ochranná známka, jejíž zápis musel být v jediném členském státě zamítnut z důvodu, že daná známka nemá rozlišovací způsobilost, mohla být přesto zapsána jako ochranná známka Evropské unie, a tudíž by bylo možné ji uplatnit u soudů daného členského státu.

B.      Posouzení

1.      Úvodní poznámky

57.      Otázky týkající se geografického rozsahu důkazu, který musí být poskytnut, aby bylo možné určit, že ochranná známka získala užíváním rozlišovací způsobilost v souladu s čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, a výkladu bodů 60 až 63 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), nejsou nové.

58.      Přesně stejnou otázku totiž položila společnost Louis Vuitton Malletier v kasačním opravném prostředku podaném ve spojených věcech C‑363/15 P a C‑364/15 P, protože stejně jako společnost Nestlé, sdružení Marques a EUIPO tvrdila, že Tribunál nesprávně vyžadoval, aby byl důkaz o rozlišovací způsobilosti kaštanově hnědého a béžového šachovnicového vzoru a šedého kostkovaného vzoru předložen pro každý členský stát. Účastníci řízení však uzavřeli ve věci kompromis před konáním jednání(17).

59.      Kasační opravné prostředky podané v projednávané věci dávají Soudnímu dvoru opět příležitost vyjasnit s konečnou platností výklad bodů 60 až 63 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307).

2.      Územní rozsah důkazu vyžadovaného v čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009

60.      Nejprve je třeba uvést, že ve smyslu článku 1 odst. 2 nařízení č. 207/2009 má ochranná známka Evropské unie jednotnou povahu a má stejné účinky v celé Evropské unii. Jak rozhodl Tribunál v bodě 119 napadeného rozsudku, „ochranná známka Evropské unie má jednotnou povahu, což znamená, že má stejné účinky v celé Evropské unii. Z jednotné povahy ochranné známky Evropské unie vyplývá, že označení může být zapsáno, pouze pokud má rozlišovací způsobilost v celé Unii. Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení ve spojení s odstavcem 2 téhož článku musí být tudíž přihláška k zápisu ochranné známky zamítnuta, pokud daná ochranná známka postrádá rozlišovací způsobilost v části Unie“(18).

61.      Článek 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 stanoví výjimku z absolutních důvodů pro zamítnutí zápisu stanovených v odst. 1 písm. b) až d) téhož článku ve prospěch ochranných známek, které získaly užíváním rozlišovací způsobilost.

62.      Zásady použitelné na výklad tohoto ustanovení jsou stanoveny v rozsudcích ze dne 22. června 2006, Storck v. OHIM (C‑25/05 P, EU:C:2006:422), a ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307).

63.      V bodě 83 rozsudku ze dne 22. června 2006, Storck v. OHIM (C‑25/05 P, EU:C:2006:422), Soudní dvůr rozhodl, že „ochranná známka může být zapsána na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. [č. 207/2009] pouze tehdy, pokud [byl] poskytnut důkaz, že získala užíváním rozlišovací způsobilost v části [Unie], ve které neměla takovou způsobilost ab initio ve smyslu odst. 1 písm. b) téhož článku“.

64.      V uvedeném bodě zmíněného rozsudku Soudní dvůr doplnil, že část Unie, která podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009 stačí k zamítnutí zápisu ochranné známky, „může případně představovat jediný členský stát“.

65.      Společnost Nestlé tvrdí, že v důsledku příliš přísně nastaveného důkazního břemene v uvedeném rozsudku se až na jedinou výjimku nepodařilo dosud žádnému hospodářskému subjektu poskytnout dostatečné důkazy. Je také toho názoru, že v rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), použil Soudní dvůr vhodnější přístup k otázce územního rozsahu požadovaného důkazu.

66.      Připomínám, že věc, ve které byl vydán posledně uvedený rozsudek, se týkala přihlášky k zápisu trojrozměrného označení ve formě velikonočního čokoládového zajíčka s červenou stužkou jako ochranné známky Evropské unie a že společnost Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli předložila důkazy, které měly prokázat získání rozlišovací způsobilosti užíváním, pouze pro tři z tehdejších patnácti členských států, a to konkrétně pro Německo, Rakousko a Spojené království.

67.      V bodě 60 zmíněného rozsudku Soudní dvůr nejprve připomněl bod 83 rozsudku ze dne 22. června 2006, Storck v. OHIM (C‑25/05 P, EU:C:2006:422). Na základě této judikatury dále rozhodl, že závěr Tribunálu, podle kterého musí ochranná známka, jejíž zápis je požadován, získat užíváním rozlišovací způsobilost v celé Unii, není stižen nesprávným právním posouzením, jelikož se společnosti Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli nepodařilo prokázat, že dotčená ochranná známka „má inherentní rozlišovací způsobilost a že tento závěr platí pro celé unijní území“(19). Soudní dvůr doplnil, že důkazy poskytnuté pro tři členské státy nejsou dostatečné k prokázání, že dotčená ochranná známka, „má inherentní rozlišovací způsobilost v patnácti členských státech, a že tedy získání rozlišovací způsobilosti této ochranné známky užíváním nesmí být v těchto členských státech vyžadováno“(20).

68.      Pokud jde o argument společnosti Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli vycházející z jednotné povahy ochranné známky Evropské unie, podle kterého nesmí posouzení otázky, zda ochranná známka získala užíváním rozlišovací způsobilost, vycházet z vnitrostátních trhů posuzovaných samostatně, Soudní dvůr rozhodl, že „i když je […] pravda, že získání rozlišovací způsobilosti ochranné známky užíváním je třeba prokázat pro část Unie, ve které tato ochranná známka neměla takovou způsobilost ab initio, bylo by přílišné vyžadovat, aby důkaz o takovém získání byl poskytnut pro každý členský stát samostatně“(21).

69.      Soudní dvůr nicméně zamítl kasační opravný prostředek podaný společností Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, jelikož v bodě 63 svého rozsudku rozhodl, že „pokud jde o projednávaný případ, Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, neboť [společnost Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli] v každém případě nepodala kvantitativně dostatečný důkaz, že ochranná známka, jejíž zápis je požadován, získala užíváním rozlišovací způsobilost na celém unijním území“(22).

70.      Je třeba upozornit na chybu v anglickém překladu uvedené pasáže. Zatímco německé a francouzské znění zmiňují v tomto bodě neexistenci kvantitativně dostatečného důkazu („keinen quantitativ hinreichenden Nachweis“), v anglickém znění se hovoří pouze o neexistenci dostatečného důkazu („sufficiently proved“). Vzhledem k tomu, že rozhodným zněním uvedeného rozsudku je německé znění, není důvod se domnívat, že příslovce „dostatečně“ neznamená kvantitativně dostatečný důkaz.

71.      Z tohoto upřesnění lze dovodit, že ve zmíněném rozsudku dospěl Soudní dvůr k závěru, podle kterého společnost Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli zjevně neposkytla kvantitativně dostatečný důkaz, ze kterého by bylo možné provést extrapolaci pro celou Unii, když poskytla důkazy pouze pro tři členské státy.

72.      Zajímavé je, že obdobná chyba se objevila ve francouzském znění napadaného rozsudku. Zatímco v bodech 125 a 130 napadeného rozsudku ve znění v anglickém jazyce, který je jednacím jazykem, se hovoří o kvantitativně dostatečném důkazu, v týchž bodech napadeného rozsudku ve francouzském znění se hovoří o kvantitativně dostatečném důkazu (bod 125) a kvalitativně dostatečném důkazu (bod 130).

73.      Tento překlep Tribunálu ve francouzském znění nejspíše vysvětluje stanovisko Tribunálu v bodech 139 až 143 a 175 až 178 napadeného rozsudku, jehož podstatou je rozhodnutí, že získání rozlišovací způsobilosti užíváním nelze určit extrapolací na základě důkazů prokazujících pouze to, že podstatná část relevantní veřejnosti v celé Unii, chápané jako členské státy a všechny regiony dohromady, vnímá určitou ochrannou známku jako ukazatel obchodního původu výrobků nebo služeb označených danou ochrannou známkou, a to ani v případě, že počet obyvatel členských států, pro které byl důkaz poskytnut, představuje 90 % počtu obyvatel Unie.

74.      Podle Tribunálu jinými slovy souvisí rozlišovací způsobilost nejen s většinou členských států a obyvatel, ale také s institutem „geografické reprezentativnosti“ v tom smyslu, že dotčená ochranná známka musí získat rozlišovací způsobilost ve vnímání veřejnosti ve všech částech unijního území, které nemusí nutně odpovídat hranicím jednotlivých členských států.

75.      Body 60 až 63 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), poskytují pouze částečnou odpověď na tuto otázku. Společnost Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli předložila důkazy, které měly prokázat získání rozlišovací způsobilosti užíváním, pouze pro tři členské státy, a to konkrétně pro Německo, Rakousko a Spojené království. Za takových okolností, kdy opomenula velké regiony Evropské unie, bylo jasné, že dané důkazy nejsou dostatečné, aby mohly sloužit jako základ pro extrapolaci na celou Unii.

76.      Je pravda, že v bodě 62 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), Soudní dvůr rozhodl, že „by bylo přílišné vyžadovat, aby důkaz o takovém získání byl poskytnut pro každý členský stát samostatně“.

77.      Z toho však nevyplývá, jak uznává EUIPO v bodě 43 svého kasačního opravného prostředku, že by mohl přihlašovatel ochranné známky opomenout celé regiony a trhy. Jak naopak připomněl EUIPO v bodě 53 uvedeného opravného prostředku, je třeba vzít v potaz geografickou významnost a rozložení jednotlivých regionů, ve kterých bylo prokázáno získání rozlišovací způsobilosti, aby bylo zajištěno, že důkazy sloužící jako základ pro extrapolaci na celou Unii se týkají kvantitativně a geograficky reprezentativního vzorku.

78.      Ačkoli by pro potřeby této extrapolace neměla být zohledňována území jednotlivých členských států jako takových(23), existence jednotného vnitřního trhu Evropské unie neznamená, že neexistují vnitrostátní či regionální trhy. Je totiž obvyklé, že hospodářské subjekty, jako je společnost Nestlé, sdružují za účelem distribuce svých výrobků nebo služeb některé vnitrostátní trhy, a to z několika důvodů, jako je například jejich geografická blízkost, vzájemné historické vazby nebo společný jazyk, zvyklosti či obyčeje. V tomto smyslu za takových podmínek a s ohledem na dotčené výrobky mohou být důkazy poskytnuté pro některé trhy považovány z hlediska, které společnost Mondelez na jednání označila jako „srovnatelnost trhů“, za dostatečné, aby byly pokryty i trhy, které byly při poskytnutí důkazu opomenuty, nebo pro které nebyl předložen kvantitativně dostatečný důkaz. Konkrétně je možné vzhledem k podobnosti dotčených trhů, že pro některé výrobky nebo služby důkazy poskytnuté pro španělský trh budou postačovat také pro portugalský trh, nebo že důkazy poskytnuté pro britský trh budou postačovat také pro trh irský apod.

79.      Kvantitativně a geograficky dostatečný důkaz o získání rozlišovací způsobilosti užíváním v celé Unii vyžaduje zohlednění této rozmanitosti v rámci Unie pro každý výrobek nebo službu. V uvedeném smyslu nemůže být určitá ochranná známka ochrannou známkou Evropské unie vyznačující se jednotnou povahou, pokud ji relevantní veřejnost v části Unie nevnímá jako ukazatel původu výrobků nebo služeb, které jsou takovou známkou označeny.

80.      V tomto ohledu je třeba upřesnit, že regiony nebo části Unie, ve kterých musí být prokázáno získání rozlišovací způsobilosti, nejsou předem dané, ale musí být určeny u každé přihlášky k zápisu pro výrobky a služby označené dotčenou ochrannou známkou.

81.      Na rozdíl od toho, co tvrdí EUIPO, to neznamená, že by neexistence důkazů týkajících se pouze Lucemburska byla dostatečným důvodem vylučujícím získání rozlišovací způsobilosti, pokud byly poskytnuty důkazy pro ostatní členské státy. Pokud je ve vztahu k výrobkům a službám označeným dotčenou ochrannou známkou Lucembursko součástí stejného trhu jako Belgie, Francie či Německo a pokud byl poskytnut dostatečný důkaz pro jeden ze států, s nimiž tvoří Lucembursko stejný trh, není nutné poskytovat zvláštní důkaz pro Lucembursko. Článek 7 odst. 2 a 3 nařízení č. 207/2009 a body 60 až 63 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), je podle mého názoru třeba vykládat v tomto smyslu.

82.      Existenci požadavku, aby důkazy o získání rozlišovací způsobilosti byly nejen kvantitativně dostatečné, ale také geograficky reprezentativní, dokládá také příklad puzzle, který uvádí EUIPO v bodě 42 svého kasačního opravného prostředku(24).

83.      Podíváme-li se na uvedený příklad z druhé strany, pokud bude většina dílků puzzle přestavovat tělo koně a jediným chybějícím dílkem potřebným ke složení celého obrázku bude dílek představující hlavu, může mít tato skutečnost podstatný význam. Není totiž vyloučeno, že i když by bylo možné z většiny dílků usuzovat, že puzzle představuje obrázek koně, je chybějícím dílkem ve skutečnosti horní část těla člověka. V tom případě by se nejednalo o koně, ale o kentaura. Takové nebezpečí hrozí, pokud poskytnuté důkazy nebudou zahrnovat některé vybrané členské státy.

84.      V tomto smyslu Tribunál správně rozhodl ve věcech, ve kterých byly vydány rozsudky ze dne 21. dubna 2015, Louis Vuitton Malletier v. OHIM – Nanu-Nana (Vyobrazení kaštanově hnědého a béžového šachovnicového vzoru) (T‑359/12, EU:T:2015:215), a ze dne 21. dubna 2015, Louis Vuitton Malletier v. OHIM – Nanu-Nana (Vyobrazení šedého kostkovaného vzoru) (T‑360/12, nezveřejněný, EU:T:2015:214), a na které Tribunál odkazuje v bodě 128 napadeného rozsudku, že získání rozlišovací způsobilosti nebylo prokázáno z důvodu neposkytnutí důkazů ohledně Dánska, Portugalska, Finska a Švédska, přestože se podle společnosti Louis Vuitton Malletier důkazy, jež poskytla, týkaly jedenácti z patnácti členských států, což představovalo 92,5 % obyvatel Evropské unie. Společnost Louis Vuitton Malletier totiž vůbec neposkytla důkazy pro severské státy, které představují část Unie, ani neprokázala, že důkazy poskytnuté pro ostatní členské státy jsou reprezentativní i pro uvedené země. Vzhledem k tomuto opomenutí nebylo možno určit, že dotčený šachovnicový či kostkovaný vzor získal rozlišovací způsobilost v celé Unii.

85.      V projednávané věci vyplývá z bodů 60 až 87 sporného rozhodnutí a z bodů 146 až 173 napadeného rozsudku, že společnost Nestlé poskytla důkazy pro čtrnáct z patnácti členských států, jež mělo Evropské společenství v rozhodném období. Jediným členským státem, pro který nebyl poskytnut žádný důkaz, bylo Lucembursko. Ačkoli společnost Nestlé předložila průzkumy trhu pro většinu členských států, z bodů 84 až 87 sporného rozhodnutí a z bodu 173 napadeného rozsudku nicméně vyplývá, že informace poskytnuté ohledně Belgie, Irska, Řecka a Portugalska(25) nebyly dostatečné, aby bylo možno určit, že relevantní veřejnost v daných státech identifikuje společnost Nestlé jako obchodní původ výrobku označeného spornou ochrannou známkou.

86.      Tribunál nicméně před tím, než v bodech 176 a 177 napadeného rozsudku učinil závěr, podle kterého druhý odvolací senát nemohl platně dokončit posouzení rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky získané jejím užíváním v celé Unii, když nebyly poskytnuty dostatečné důkazy ohledně Belgie, Irska, Řecka a Portugalska, neposoudil, zda by rozlišovací způsobilost získanou užíváním ve vztahu k výrobku označenému spornou ochrannou známkou bylo možné extrapolovat na základě důkazů poskytnutých pro jiné vnitrostátní či regionální trhy.

87.      Ačkoli se Tribunál měl v zásadě zmíněnou otázkou zabývat, společnost Nestlé na jednání potvrdila, že do spisu nezaložila důkazy směřující k prokázání, že důkazy poskytnuté pro dánský, německý, španělský, francouzský, italský, nizozemský, rakouský, finský, švédský a britský trh jsou ve vztahu k výrobku označenému spornou ochrannou známkou platné rovněž pro belgický, irský, řecký, lucemburský a portugalský trh, nebo mohou sloužit jako základ pro extrapolaci získání rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky jejím užíváním v uvedených státech. V tomto smyslu ve vztahu k dotčenému výrobku neprokázala srovnatelnost belgického, irského, řeckého a lucemburského trhu s některými jinými vnitrostátními trhy, pro které poskytla společnost Nestlé dostatečné důkazy.

88.      Vzhledem k neexistenci důkazů v tomto směru neměl Tribunál jinou možnost než zrušit rozhodnutí druhého odvolacího senátu EUIPO, což také učinil.

89.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr kasační opravné prostředky podané společností Nestlé a EUIPO zamítl.

VIII. K nákladům řízení

90.      Podle článku 137 jednacího řádu Soudního dvora, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, se o nákladech řízení rozhoduje v rozsudku, jímž se končí řízení. Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu, na nějž se odkazuje v čl. 184 odst. 1, se účastníku řízení, který neměl ve věci úspěch, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

91.      Podle čl. 184 odst. 2 uvedeného jednacího řádu kromě toho rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný.

92.      Konečně čl. 140 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se rovněž na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, zejména stanoví, že Soudní dvůr může rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci, než členský stát nebo orgán.

93.      Ve věci C‑84/17 P společnost Mondelez navrhovala, aby byla společnosti Nestlé uložena náhrada nákladů, a jelikož posledně uvedená neměla ve věci úspěch, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení vzniklých společnosti Mondelez. Je namístě rozhodnout, že úřad EUIPO a sdružení Marques ponesou vlastní náklady řízení.

94.      Ve věci C‑85/17 P navrhovaly společnost Nestlé a EUIPO, aby byla společnosti Mondelez uložena náhrada nákladů, a jelikož posledně uvedená neměla ve věci úspěch, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení vzniklých společnosti Nestlé a EUIPO.

95.      Ve věci C‑95/17 P navrhovala společnost Mondelez, aby byla EUIPO uložena náhrada nákladů, a jelikož posledně uvedený neměl ve věci úspěch, je namístě mu uložit náhradu nákladů řízení vzniklých společnosti Mondelez. Společnost Nestlé ponese vlastní náklady řízení.

IX.    Závěry

96.      Ve věci C‑84/17 P, Société des produits Nestlé SA v. EUIPO a Mondelez UK Holdings & Services Ltd, navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný,

–        uložil společnosti Société des produits Nestlé, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé společnosti Mondelez UK Holdings & Services Ltd., a

–        uložil Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) a Evropské asociaci vlastníků ochranných známek (European Association of Trade Mark Owners), že ponesou vlastní náklady řízení.

97.      Ve věci C‑85/17 P, Mondelez UK Holdings & Services Ltd v. EUIPO, navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        odmítl kasační opravný prostředek jako zjevně nepřípustný a

–        uložil společnosti Mondelez UK Holdings & Services, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé společnosti Société des produits Nestlé a EUIPO.

98.      Ve věci C‑95/17 P, EUIPO v. Mondelez UK Holdings & Services Ltd, navrhuji, aby Soudní dvůr:

–        zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný,

–        uložil EUIPO, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené společností Mondelez UK Holdings & Services Ltd., a

–        uložil společnosti Société des produits Nestlé SA, že ponese vlastní náklady řízení.


1      Původní jazyk: francouzština.


2      Úř. věst. 2009, L 78, s. 1. Uvedené nařízení bylo zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1). Článek 7 odst. 3 se nezměnil.


3      V uvedeném ustanovení se objevují podstatné lingvistické odchylky v různých jazykových zněních statutu Soudního dvora Evropské unie, jelikož v řadě z nich se neodkazuje na návrhová žádání účastníků řízení. V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci British Airways v. Komise (C‑122/16 P, EU:C:2017:406, body 40 a 41).


4      Viz rozsudek ze dne 29. dubna 2004, IPK-München a Komise (spojené věci C‑199/01 P a C‑200/01 P, EU:C:2004:249, bod 42).


5      Viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa (spojené věci C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, body 44 a 45).


6      Bod 61 první odrážka odst. 1 její žaloby podané k Tribunálu ve věci T‑112/13.


7      Viz body 11 až 19 tohoto stanoviska.


8      Bod 11 daného rozsudku.


9      Viz bod 19 daného rozsudku.


10      Viz body 24 a 25 daného rozsudku.


11      Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


12      Viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, British Airways v. Komise (C‑122/16 P, EU:C:2017:861, bod 51). Rovněž viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa (spojené věci C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, body 43 až 45).


13      Viz rozsudky ze dne 21. prosince 2011, Iride v. Komise (C‑329/09 P, nezveřejněno, EU:C:2011:859, body 49 a 50); ze dne 11. července 2013, Ziegler v. Komise (C‑439/11 P, EU:C:2013:513, bod 42), a ze dne 13. ledna 2015, Rada a Komise v. Stichting Natuur en Milieu et Pesticide Action Network Europe (spojené věci C‑404/12 P a C‑405/12 P, EU:C:2015:5, bod 31).


14      Společnost Nestlé neuvádí jasně a přesně konkrétní body napadeného rozsudku, nicméně podle mého názoru z bodu 21 jejího kasačního opravného prostředku jasně vyplývá, že ve skutečnosti má na mysli stejné body jako EUIPO ve svém kasačním opravném prostředku.


15      Viz body 141 až 143 napadeného rozsudku.


16      Viz body 175 až 179 napadeného rozsudku.


17      Viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 21. července 2016, Louis Vuitton Malletier v. EUIPO (spojené věci C‑363/15 P a C‑364/15 P, nezveřejněné, EU:C:2016:595).


18      V tomto smyslu rovněž viz rozsudek ze dne 22. června 2006, Storck v. OHIM (C‑25/05 P, EU:C:2006:422, body 81 až 83).


19      Bod 61 daného rozsudku.


20      Bod 61 daného rozsudku.


21      Bod 62 daného rozsudku.


22      Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


23      Podle Soudního dvora „učinit v tomto kontextu závěr, že je v rámci režimu Společenství upravujícího ochranné známky nutné přikládat zvláštní význam územím členských států, by znamenalo zmařit uskutečnění cílů [sledovaných nařízením č. 207/2009] a narušit jednotnou povahu ochranné známky Společenství“ (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 42).


24      Rovněž viz metodické pokyny EUIPO týkající se průzkumu ohledně ochranných známek Evropské unie, část B, oddíl 4, kapitola 14, s. 8, znění ze dne 1. října 2017, k dispozici na internetových stránkách EUIPO na adrese: https://euipo.europa.eu/tunnel-web/secure/webdav/guest/document_library/contentPdfs/law_and_practice/designs_practice_manual/WP/examination_of_applications_for_registered_community_designs_cs.pdf. Podle úřadu EUIPO vyplývá ze zásady stanovené Soudním dvorem v bodě 62 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), že „pokud připodobníme evropské území k puzzle, nemusí být neschopnost prokázat rozlišovací způsobilost na jednom či více trzích nutně rozhodná, pokud ‚chybějící dílek‘ neovlivňuje celkový obraz, podle kterého podstatná část relevantní evropské veřejnosti vnímá dané označení jako ochrannou známku v různých částech nebo regionech Evropské unie“.


25      Jednalo se o tabulku označenou „Nielsen“ a reklamní materiály. Zejména viz body 84 až 87 sporného rozhodnutí.