ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
20. června 2018 (*)
„Hospodářská soutěž – Správní řízení – Rozhodnutí, kterým se nařizuje provedení kontroly – Kontrola nařízená na základě informací získaných jinou kontrolou – Proporcionalita – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na respektování soukromého života – Právo na obhajobu“
Ve věci T‑621/16,
České dráhy, a.s., se sídlem v Praze (Česká republika), zastoupené K. Muzikářem, J. Kindlem a V. Kučou, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené P. Rossim, A. Biolanem, G. Meessenem, P. Němečkovou a M. Šimerdovou, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh na základě článku 263 SFEU znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2016) 3993 final ze dne 22. června 2016 v řízení podle čl. 20 odst. 4 nařízení (ES) č. 1/2003, které bylo určeno společnosti České dráhy a všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje, a kterým jim bylo nařízeno podrobit se kontrole (věc AT.40401 – Twins),
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení A. M. Collins, předseda, R. Barents a J. Passer (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: L. Grzegorczyk, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 26. října 2017,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, České dráhy, a.s., je akciová společnost. Tato společnost je českým národním železničním dopravcem a je plně vlastněna českým státem. Je zavedeným železničním podnikem v České republice, který působí zejména v oblasti poskytování vnitrostátní a mezinárodní nákladní a osobní dopravy, jakož i v oblasti poskytování služeb správy železniční infrastruktury.
Kontrola Falcon
2 Dne 18. dubna 2016 přijala Evropská komise rozhodnutí C(2016) 2417 final v řízení podle čl. 20 odst. 4 nařízení (ES) č. 1/2003, které bylo určeno společnosti České dráhy a všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje, a kterým jim bylo nařízeno podrobit se kontrole (věc AT.40156 – Falcon).
3 Podle bodů 3 a 4 odůvodnění uvedeného rozhodnutí měla Komise ke dni přijetí tohoto rozhodnutí informace, které naznačovaly, že žalobkyně mohla uplatňovat podnákladové ceny na určitých železničních tratích, včetně – bez omezení – na vnitrostátní trati Praha-Ostrava. K tomuto protiprávnímu jednání mělo docházet přinejmenším od roku 2011.
4 V článku 1 uvedeného rozhodnutí bylo žalobkyni společně se všemi společnostmi, které přímo nebo nepřímo kontroluje, uloženo podrobit se kontrole ohledně její možné účasti na protisoutěžním jednání v rozporu s článkem 102 SFEU v odvětví poskytování osobních železničních dopravních služeb v České republice, zahrnujícím zejména uplatňování podnákladových cen, které by mohly omezit třetí strany v přístupu anebo v rozvoji na trh(u) poskytování osobních železničních dopravních služeb, a jakoukoliv strategii, která má stejný účinek.
5 Kontrola proběhla ve dnech 26. až 29. dubna 2016.
6 Dne 24. června 2016 podala žalobkyně žalobu na zrušení rozhodnutí, kterým byla tato kontrola nařízena (věc T‑325/16, České dráhy v. Komise).
Kontrola Twins
7 Dne 22. června 2016 přijala Komise rozhodnutí C(2016) 3993 final v řízení podle čl. 20 odst. 4 nařízení (ES) č. 1/2003, které bylo určeno žalobkyni a všem společnostem, které přímo nebo nepřímo kontroluje, a kterým jim bylo nařízeno podrobit se kontrole (věc AT.40401 – Twins) (dále jen „napadené rozhodnutí“).
8 Body 2 až 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí znějí:
„(2) Evropská komise (‚Komise‘) má k dispozici informace, které naznačují, že žalobkyně a jiné zavedené železniční podniky uzavřely protisoutěžní dohody nebo se účastnily jednání ve vzájemné shodě týkající se omezení prodeje použitých železničních kolejových vozidel konkurentům.
(3) Komise má podezření, že takovéto dohody nebo jednání ve vzájemné shodě se týkají, přímo nebo nepřímo, České republiky, Slovenské republiky nebo Rakouské republiky a týkají se prodeje železničních kolejových vozidel určených k poskytování služeb osobní železniční dopravy.
(4) Takovéto dohody nebo jednání ve vzájemné shodě mohou být součástí strategie zavedených železničních podniků, která je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, a to za účelem ochrany jejich postavení na trhu poskytování osobních železničních dopravních služeb v České republice, Slovenské republice nebo Rakouské republice a omezení rozvoje hospodářské soutěže nebo vyloučení nových subjektů na těchto trzích tím, že by se omezil přístup soutěžitelům k železničním kolejovým vozidlům.
(5) Komise obdržela informace, které naznačují, že k takovýmto údajným protiprávním dohodám nebo jednání ve vzájemné shodě mělo docházet přinejmenším od roku 2011, kdy konkurenční dopravci začali poskytovat služby v osobní železniční dopravě v České republice, Slovenské republice a v Rakouské republice.
(6) Výše uvedená jednání, pokud se prokáže jejich existence, by představovala jedno nebo více porušení článku 101 Smlouvy o fungování EU.
(7) Předpokládá se, že domnělá protiprávní jednání jsou prováděna v nejpřísnějším utajení. Předpokládá se, že existující dokumentace vztahující se k domnělým protiprávním jednáním je omezena na naprosté minimum a uložena na místech a ve formě, která by usnadnila její utajení, zadržování nebo zničení v případě žádosti o informace nebo ohlášené kontroly.
(8) Aby Komise mohla zjistit všechny relevantní skutečnosti týkající se možných protiprávních jednání a souvislostí, v nichž fungují, je třeba provést kontrolu v prostorách [žalobkyně] podle článku 20 nařízení č. 1/2003.
(9) Aby se zajistila účinnost této kontroly, je třeba, aby byla prováděna bez předchozího upozornění podniku, který je podezřelý z protiprávního jednání.
(10) Je proto třeba přijmout rozhodnutí podle čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, kterým se ukládá, aby se [žalobkyně] podřídil[a] kontrole, a oznámit toto rozhodnutí bezprostředně před kontrolou.“
9 V prvním pododstavci článku 1 napadeného rozhodnutí je uvedeno:
„[Žalobkyni], společně se všemi podniky, které přímo nebo nepřímo kontroluje, se tímto ukládá podrobit se kontrole ohledně její možné účasti na protisoutěžních dohodách nebo jednání ve vzájemné shodě v rozporu s článkem 101 Smlouvy o fungování EU v souvislosti s poskytováním osobních železničních dopravních služeb v České republice, Slovenské republice a v Rakouské republice. Údajná protisoutěžní jednání se týkají omezení prodeje použitých železničních kolejových vozidel konkurentům a rovněž jakékoliv strategie s cílem omezit přístup konkurentům k železničním kolejovým vozidlům.“
10 V článku 2 napadeného rozhodnutí je uvedeno, že „[k]ontrola bude zahájena dne 28. června 2016 nebo krátce poté“.
11 V článku 3 napadeného rozhodnutí je upřesněno, že „[t]oto rozhodnutí je určeno [žalobkyni] společně se všemi společnostmi, které přímo nebo nepřímo kontroluje[; r]ozhodnutí se podle čl. 297 odst. 2 Smlouvy oznamuje [žalobkyni], které je určeno, bezprostředně před kontrolou“.
12 Kontrola proběhla ve dnech 28. června až 1. července 2016.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
13 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 29. srpna 2016 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
14 Tribunál vyzval Komisi v souladu s článkem 89 svého jednacího řádu k předložení určitých dokumentů. Komise této výzvě ve stanovené lhůtě vyhověla.
15 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– napadené rozhodnutí zrušil;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
16 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
17 Na podporu své žaloby předkládá žalobkyně pět žalobních důvodů, které vycházejí:
– z toho, že podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí byly informace opatřené na základě protiprávního rozhodnutí Komise v rámci kontroly Falcon (první žalobní důvod);
– z toho, že dokumenty, na jejichž základě bylo vydáno napadené rozhodnutí, si Komise tak jako tak opatřila protiprávně mimo předmět kontroly Falcon (druhý žalobní důvod);
– z porušení zásady proporcionality (třetí žalobní důvod);
– z porušení povinnosti uvést odůvodnění (čtvrtý žalobní důvod);
– z porušení práv zaručených články 7 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a články 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) (pátý žalobní důvod).
18 Na úvod je třeba poukázat na to, že ačkoli aktem napadeným projednávanou žalobou je skutečně rozhodnutí nařizující předmětnou kontrolu a všechny žalobní důvody se týkají výlučně zrušení tohoto rozhodnutí, některé poznámky a argumenty, které žalobkyně uvedla v rámci písemné části řízení, se nicméně vztahují k průběhu kontroly, kterou Komise na základě napadeného rozhodnutí provedla. O tom ostatně svědčí způsob, jakým žalobkyně formulovala své žalobní důvody znějící na zrušení napadeného rozhodnutí, zejména čtvrtý žalobní důvod.
19 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou nemá způsob uplatnění rozhodnutí nařizujícího kontrolu vliv na legalitu tohoto rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 6. září 2013, Deutsche Bahn a další v. Komise, T‑289/11, T‑290/11 a T‑521/11, EU:T:2013:404, bod 49 a citovaná judikatura), a podnik se proto nemůže dovolávat protiprávnosti průběhu šetření na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení aktu, na jehož základě Komise toto šetření provedla (viz rozsudek ze dne 17. září 2007, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, T‑125/03 a T‑253/03, EU:T:2007:287, bod 55 a citovaná judikatura).
20 V odpověď na argumentaci Komise, která spočívala na shora uvedené judikatuře, však žalobkyně v replice upřesnila, že netvrdí, že by samotný průběh kontroly byl důvodem, proč bylo do její soukromé sféry nedovoleně zasaženo. Na průběh kontroly podle svých slov upozornila, pouze aby „dokreslila“ rozsah zásahu do své soukromé sféry.
21 Při zkoumání žalobních důvodů znějících na zrušení napadeného rozhodnutí je tedy třeba na předmětné poznámky a argumenty nahlížet z tohoto úhlu pohledu.
K prvnímu a druhému žalobnímu důvodu, vycházejícím z protiprávnosti podkladu pro vydání napadeného rozhodnutí
22 Podstatou prvního a druhého žalobního důvodu je tvrzení, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě dokumentů, které si Komise opatřila protiprávně.
23 Na prvním místě žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí musí být zrušeno, protože podkladem pro jeho vydání byly dokumenty zajištěné Komisí během kontroly Falcon. Rozhodnutí nařizující kontrolu Falcon, které žalobkyně napadla ve věci T‑325/16, České dráhy v. Komise, je přitom podle ní nezákonné.
24 Na druhém místě žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí musí být každopádně zrušeno, neboť se zakládá na dokumentech zajištěných během kontroly Falcon a mimo její rámec.
25 Žalobkyně v tomto ohledu uvádí, že se kontrola Falcon týkala možného porušení článku 102 SFEU, zatímco předmětná kontrola (Twins) se týkala článku 101 SFEU. Příslušné dokumenty tedy podle ní byly nepochybně zajištěny mimo rámec kontroly Falcon.
26 Dále je žalobkyně přesvědčena, že se Komise s informacemi o možném porušení článku 101 SFEU neseznámila během kontroly Falcon náhodně, ale že je vyhledávala cíleně. To podle žalobkyně dokládá celá řada dokumentů zajištěných během kontroly Falcon, které přitom vůbec nesouvisejí s předmětem této kontroly a týkají se mimo jiné projektu Railjet a další spolupráce s dopravci z okolních zemí na přeshraniční osobní dopravě, jakož i dalších záležitostí. Žalobkyně mimoto uvádí, že Komise od prosince 2015 šetří možné protisoutěžní praktiky rakouského dopravce ÖBB.
27 Komise navrhuje oba tyto žalobní důvody zamítnout.
28 Komise připouští, že napadené rozhodnutí bylo přijato výlučně na základě informací obsažených v dokumentech, které zajistila během kontroly Falcon. Trvá však na tom, že rozhodnutí, kterým byla nařízena kontrola Falcon, není nezákonné. Komise uvádí, že se navíc s uvedenými informacemi seznámila náhodně během kontroly Falcon. Tyto informace totiž byly obsaženy v dokumentech, které se podle ní týkaly v prvé řadě možného uplatňování predatorních cen, a tudíž spadaly do působnosti rozhodnutí, kterým byla nařízena kontrola Falcon.
29 Komise v tomto ohledu tvrdí, že žalobkyně vykládá předmět kontroly Falcon velice úzce. Domnívá se, že byla oprávněna zajistit i dokumenty, které se týkaly např. hodnot nákladů na jiných železničních tratích, a tudíž tvořily komparátor pro standard alokace nákladů mezi jednotlivými tratěmi, či dokumenty týkající se cenové politiky a strategie kontrolovaného podniku i vzhledem k jiným tratím, a které napomohly Komisi správně posoudit tyto prvky na trati Praha-Ostrava.
30 Pokud jde o šetření možného protisoutěžního jednání rakouského dopravce ÖBB, vedené od roku 2015, Komise zdůrazňuje, že se týkalo jiné záležitosti a nijak nesouviselo s jakoukoliv formou dohody nebo spolupráce mezi ÖBB a podniky v jiných členských státech.
31 V odpověď na organizační procesní opatření uvedená v bodě 14 výše předložila Komise tři dokumenty, které podle ní byly základem pro přijetí napadeného rozhodnutí:
– e-mailová zpráva ze dne 9. května 2012 s přílohou označenou jako „důvěrné“;
– e-mailová zpráva ze dne 21. září 2014 označená jako „důvěrné“;
– e-mailové zprávy ze dne 2. a 3. června 2015 označené jako „důvěrné“.
32 Podle Komise všechny tyto dokumenty obsahují dostatečně závažné indicie odůvodňující podezření z jednání odporujícího pravidlům hospodářské soutěže, kterého se napadené rozhodnutí týká.
33 Stejně tak Komise především uvádí, že tyto tři dokumenty spadají do rámce kontroly Falcon, protože:
– první dokument zmiňuje mezi důsledky liberalizace trhu pro národní dopravce „důvěrné“ a uvádí, že na rozdíl od národních dopravců, včetně žalobkyně, noví konkurenti „důvěrné“, „[důvěrné]“ a „důvěrné“; tyto informace podle Komise napomohly k porovnání příjmů a nákladů v rámci vyšetřování možného uplatňování predatorních cen;
– druhý dokument zmiňuje důvěrné; tato informace podle Komise sloužila k analýze nákladů v rámci vyšetřování možného uplatňování predatorních cen;
– třetí dokument zmiňuje „důvěrné“ („důvěrné“); tato informace podle Komise napomohla k posouzení příjmů žalobkyně v rámci vyšetřování možného uplatňování predatorních cen.
34 Ve svém vyjádření k odpovědi Komise na organizační procesní opatření uvedená v bodě 14 výše žalobkyně nepopřela, že ony tři dokumenty obsahují dostatečně závažné indicie odůvodňující podezření z protiprávního jednání, kterého se napadené rozhodnutí týká. Trvala však na svém postoji, že žádný z těchto tří dokumentů nespadá do předmětu kontroly Falcon.
Úvodní poznámky
35 Na úvod je třeba připomenout, že v souladu s čl. 28 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205) mohou být informace získané během kontroly použity pouze pro ten účel, který je uveden ve zmocnění k provedení kontroly či v rozhodnutí o kontrole (viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, bod 57 a citovaná judikatura).
36 V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že takový požadavek je – vedle ochrany profesního tajemství výslovně uvedeného v článku 28 nařízení č. 1/2003 – určen k ochraně práva podniků na obhajobu, které zaručuje čl. 20 odst. 4 téhož nařízení. Toto právo by totiž bylo vážně ohroženo, kdyby se Komise mohla dovolávat vůči podniku důkazů, které byly získány během kontroly, ale netýkaly by se jejího předmětu nebo účelu (viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, bod 58 a citovaná judikatura).
37 Z toho naproti tomu nelze dovodit, že Komise není oprávněna zahájit vyšetřovací řízení za účelem ověření správnosti nebo doplnění informací, se kterými se náhodně seznámila během předcházející kontroly, v případě, že tyto informace naznačují existenci chování, které je v rozporu s pravidly hospodářské soutěže uvedenými ve Smlouvě. Takový zákaz by totiž šel nad rámec toho, co je k ochraně profesního tajemství a práva na obhajobu nezbytné, a představoval by tedy neodůvodněnou překážku plnění povinnosti Komise dohlížet na dodržování pravidel hospodářské soutěže na společném trhu a odhalovat jednání porušující články 101 a 102 SFEU (viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, bod 59 a citovaná judikatura).
38 Dále je třeba připomenout, že případné zrušení právního aktu Evropské unie působí ex tunc, a v jeho důsledku se tedy zrušovaný akt se zpětnou účinností odstraňuje z právního řádu (rozsudek ze dne 10. října 2001, Corus UK v. Komise, T‑171/99, EU:T:2001:249, bod 50; v tomto smyslu viz také rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, EU:C:1988:199, bod 30, a rozsudek ze dne 13. prosince 1995, Exporteurs in Levende Varkens a další v. Komise, T‑481/93 a T‑484/93, EU:T:1995:209, bod 46).
39 Žalobkyně tedy správně tvrdí, že pokud Komise potvrzuje, že napadené rozhodnutí bylo přijato výlučně na základě dokumentů zajištěných během kontroly Falcon, vedlo by případné zrušení rozhodnutí nařizujícího tuto kontrolu nevyhnutelně ke zrušení napadeného rozhodnutí.
40 V takovém případě by totiž bylo třeba vycházet z toho, že všechny dokumenty zajištěné během kontroly Falcon byly Komisí pořízeny od počátku protiprávně, a tudíž nemohly být použity k nařízení kontroly Twins. Bylo by tedy třeba zrušit také napadené rozhodnutí, aniž by bylo nutné zkoumat ony tři dokumenty, na jejichž základě bylo toto rozhodnutí přijato (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2002, Roquette Frères, C‑94/00, EU:C:2002:603, bod 49 a citovaná judikatura; obdobně viz také rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise, C‑583/13 P, EU:C:2015:404, body 56 až 67 a 71).
41 Dnešním rozsudkem České dráhy v. Komise (T‑325/16) však Tribunál zrušil rozhodnutí nařizující kontrolu Falcon jen zčásti, a sice „v části, v níž se týká jiných tratí než trati Praha-Ostrava a jiného jednání než domnělého uplatňování podnákladových cen“.
42 Toto částečné zrušení uvedeného rozhodnutí nemá za následek, že by zajištění jakýchkoli dokumentů během kontroly Falcon bylo vadné, a nemůže tedy automaticky vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
43 Proto je třeba v projednávané věci posoudit ony tři dokumenty, na které se Komise odvolává, a určit, zda skutečně spadají do předmětu kontroly Falcon, a to s přihlédnutím k dnešnímu rozsudku České dráhy v. Komise (T‑325/16).
44 V tomto ohledu je zaprvé třeba odmítnout argument žalobkyně, že dokumenty, na které se Komise odvolává, každopádně nemohou spadat do předmětu kontroly Falcon, protože se tato kontrola týkala domnělého jednání odporujícího článku 102 SFEU, zatímco kontrola Twins se týkala možného jednání odporujícího článku 101 SFEU.
45 Je totiž zcela možné, a v obecné rovině dokonce běžné, že určitý dokument obsahuje informace k více tématům. První ze tří dokumentů, na něž Komise v projednávané věci poukazuje, je toho ostatně názorným příkladem.
46 Je tedy zcela možné, že dokument obsahuje informace relevantní pro šetření o případném jednání odporujícím článku 102 SFEU a zároveň informace relevantní pro šetření o jednání odporujícím článku 101 SFEU.
47 Nelze proto vyloučit, že Komise v dokumentech, které spadají do předmětu kontroly Falcon týkající se jednání odporujícího článku 102 SFEU, a které tedy mohla Komise cíleně vyhledávat na základě rozhodnutí nařizujícího tuto kontrolu, objevila náhodou dostatečně závažné indicie odůvodňující podezření z jiného protiprávního jednání, tj. v daném případě z možného jednání odporujícího článku 101 SFEU.
48 Pokud jde o ostatní dokumenty zajištěné Komisí v průběhu kontroly Falcon, postačí konstatovat, že se na ně Komise v projednávané věci neodvolává.
49 Zadruhé sice žalobkyně konkrétně poukazuje na určité dokumenty, které byly podle ní zajištěny mimo rámec předmětu kontroly Falcon, avšak netvrdí, že by i tyto dokumenty obsahovaly – tak jako ony tři dokumenty, na které se odvolává Komise – informace spadající do předmětu kontroly Twins.
50 Z toho plyne, že tyto ostatní dokumenty, na které poukazuje žalobkyně, nemohou prokazovat ani zakládat podezření, že obdobná situace jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 18. června 2015, Deutsche Bahn a další v. Komise (C‑583/13 P, EU:C:2015:404), nastala i v projednávané věci, tj. že by pracovníkům Komise byl dán pokyn, aby při kontrole Falcon systematicky vyhledávali nejen dokumenty týkající se tohoto šetření, ale také dokumenty relevantní pro šetření Twins.
51 Zatřetí, pokud jde o šetření možného protisoutěžního jednání rakouského dopravce ÖBB, které Komise vedla od roku 2015, tedy ještě před přijetím rozhodnutí nařizujícího kontrolu Falcon, je nutno konstatovat, že žalobkyně ani ve svém vyjádření k odpovědi Komise na organizační procesní opatření uvedená v bodě 14 výše, ani na jednání nezpochybnila vysvětlení, která v tomto ohledu podala Komise v duplice a podle nichž se toto šetření týkalo jiné záležitosti a nijak nesouviselo s jakoukoliv formou dohody nebo spolupráce mezi ÖBB a podniky v jiných členských státech.
52 Proto je třeba pro účely analýzy prvního a druhého žalobního důvodu brát v úvahu pouze ony tři dokumenty, na něž se odvolává Komise.
K dokumentům, na něž se odvolává Komise
53 Na úvod je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou je analýza nákladů vzniklých podniku v dominantním postavení ústředním bodem při posuzování jeho jednání, pokud je takový podnik podezírán ze zneužití svého dominantního postavení uplatňováním predatorních cen.
54 Za zneužívající je totiž třeba považovat ceny nižší než průměr variabilních nákladů – tj. nákladů měnících se v závislosti na vyrobeném množství – jimiž se podnik v dominantním postavení snaží vytěsnit konkurenta (rozsudek ze dne 3. července 1991, AKZO v. Komise, C‑62/86, EU:C:1991:286, bod 71; rozsudek ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, C‑333/94 P, EU:C:1996:436, bod 41, a rozsudek ze dne 2. dubna 2009, France Télécom v. Komise, C‑202/07 P, EU:C:2009:214, bod 109).
55 Za zneužívající je dále třeba považovat také ceny nižší než průměr celkových nákladů, které zahrnují fixní i variabilní náklady, avšak vyšší než průměr variabilních nákladů, jsou-li stanovovány v rámci plánu, který má za cíl vytěsnit konkurenta (rozsudek ze dne 3. července 1991, AKZO v. Komise, C‑62/86, EU:C:1991:286, bod 72; rozsudek ze dne 14. listopadu 1996, Tetra Pak v. Komise, C‑333/94 P, EU:C:1996:436, bod 41, a rozsudek ze dne 2. dubna 2009, France Télécom v. Komise, C‑202/07 P, EU:C:2009:214, bod 109).
56 Dále platí, že pokud podnik v dominantním postavení stanoví své ceny na úrovni, která pokrývá podstatnou část nákladů na uvedení dotčeného výrobku na trh nebo poskytnutí dotčené služby, konkurent stejně výkonný jako tento podnik bude mít v zásadě možnost těmto cenám konkurovat bez toho, aby se vystavoval dlouhodobě neudržitelným ztrátám. Na takové ceny se tedy nevztahuje zákaz uvedený v článku 102 SFEU, ledaže by byla konstatována existence protisoutěžních účinků v důsledku jednání podniku v dominantním postavení a tento podnik nemohl své jednání odůvodnit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2012, Post Danmark, C‑209/10, EU:C:2012:172, body 38 a 40).
57 Z judikatury navíc vyplývá, že za účelem posouzení legality cenové politiky dominantního podniku je třeba v zásadě vycházet z cenových kritérií založených nejen na nákladech vzniklých samotnému podniku v dominantním postavení, ale také na jeho strategii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. února 2011, TeliaSonera Sverige, C‑52/09, EU:C:2011:83, bod 41 a citovaná judikatura).
58 V projednávané věci je třeba rovnou uvést, že veškeré informace obsažené v dokumentech, na něž se Komise odvolává, a tak jak byly Komisí v těchto dokumentech identifikovány, se skutečně týkají nákladů žalobkyně nebo mohou být relevantní pro posouzení její strategie.
59 Žádná z těchto informací ovšem neobsahuje přesné či konkrétní údaje o nákladech žalobkyně ani sama o sobě neumožňuje prokázat plán žalobkyně mající za cíl vytěsnit konkurenty.
60 První dokument, tj. e-mail ze dne 9. května 2012, totiž obsahuje lakonické konstatování, že jedním z důsledků vstupu nových konkurentů na trh by pro žalobkyni byl „důvěrné“.
61 Dále se v tomto dokumentu obecně uvádí, že národní dopravci na rozdíl od nových konkurentů důvěrné.
62 Ve druhém dokumentu, kterým je e-mail ze dne 21. září 2014, je uvedena cena za důvěrné. Nejedná se však o cenu skutečně zaplacenou za tento materiál, nýbrž o pouhý odhad této ceny v souvislosti s návrhem případného budoucího odkupu tohoto materiálu žalobkyní. Odhadovaná cena mimoto není uvedena jako jediná částka, nýbrž jako interval mezi dvěma částkami, kdy rozdíl mezi těmito částkami činí důvěrné.
63 Konečně ve třetím dokumentu, kterým jsou e-maily z 2. a 3. června 2015, se hovoří pouze o „důvěrné“ na straně žalobkyně.
64 Kromě toho žádná z předmětných informací přímo nesouvisí s tratí Praha-Ostrava.
65 Tyto informace přímo nesouvisejí ani s jinou tratí v České republice. Argument Komise, že byla oprávněna zajistit i dokumenty, které se týkaly hodnot nákladů na jiných železničních tratích, a tudíž tvořily komparátor pro standard alokace nákladů mezi jednotlivými tratěmi, či dokumenty týkající se cenové politiky a strategie kontrolovaného podniku i vzhledem k jiným tratím, a které by napomohly Komisi správně posoudit tyto prvky na trati Praha-Ostrava, je tedy irelevantní.
66 Přesto, navzdory této charakteristice, spadají dokumenty, na které Komise poukazuje, skutečně do předmětu kontroly Falcon, a to z následujících důvodů.
67 Zaprvé je pravda, že předmětné informace, obsažené v těchto dokumentech, ať již jsou posuzovány samostatně či společně, poskytují jen málo údajů o nákladech žalobkyně nebo o její strategii a každopádně neumožňují přesvědčivě určit celkovou úroveň těchto nákladů, natož pak úroveň nákladů připadajících na poskytování osobních železničních dopravních služeb žalobkyně na trati Praha-Ostrava, či prokázat plán žalobkyně mající za cíl vytěsnit konkurenty. Na tyto informace je však nutno nahlížet v kontextu šetření vedeného Komisí.
68 Je totiž třeba uvést, že byť jednotlivě tyto informace neumožňují vyvodit konkrétní a přesný závěr o nákladech žalobkyně, společně s dalšími informacemi obsaženými v jiných dokumentech zajištěných při kontrole Falcon mohou přispět k sestavení více méně podrobného a věrného obrazu o nákladech žalobkyně, či dokonce případně odhalit protisoutěžní strategii.
69 První dokument obsahuje informace, které poskytují údaje o struktuře a povaze nákladů žalobkyně, a to v protikladu k nákladům nových konkurentů, tj. údaje, které se mohou ukázat jako užitečné při analýze dalších dokumentů týkajících se různých nákladů vzniklých žalobkyni.
70 Druhý dokument poskytuje určitý pohled na ceny materiálu používaného žalobkyní též k poskytování předmětných služeb, a tento pohled může být dále upřesněn s pomocí údajů případně obsažených v jiných dokumentech.
71 Konečně první dokument obsahuje informaci o vývoji výnosů žalobkyně („důvěrné“), která je následně potvrzena a vyčíslena ve třetím dokumentu („důvěrné“). Tyto informace přitom poskytují údaje o vývoji výnosů žalobkyně, které mohou být relevantní pro posouzení legality její cenové politiky, zejména pokud by se mělo ukázat, že náklady žalobkyně byly v tomtéž období relativně stabilní. Informace obsažená ve třetím dokumentu („důvěrné“) je mimoto součástí věty, v níž je položena zjevně rétorická otázka („důvěrné“), jež sice může naznačovat mnoho věcí, ale mohla by též napovídat, že strategie žalobkyně nebyla v dané době nutně prosta jakýchkoli protisoutěžních záměrů.
72 Zadruhé ani skutečnost, že žádná z těchto informací přímo nesouvisí s tratí Praha-Ostrava, nijak nesnižuje jejich případnou relevanci.
73 Je totiž zjevné, že v případě takového podniku, jako je žalobkyně, která poskytuje osobní železniční dopravní služby v síti pokrývající celé území členského státu, lze náklady připadající na poskytování těchto služeb na konkrétní trati, v daném případě na trati Praha-Ostrava, rozložit na „přímé náklady“, které připadají výlučně na poskytování těchto služeb na dané trati, a na „nepřímé náklady“, které rovněž nese žalobkyně ve vztahu ke konkrétní trati, ale které nelze přiřadit výlučně k poskytování osobních železničních dopravních služeb na jiné trati.
74 Ostatně Soudní dvůr již uznal, že při analýze nákladů podniku v dominantním postavení se může ukázat, že je nutné zohlednit nejen fixní a variabilní náklady připadající výlučně na předmětnou činnost, ale také „náklady společné“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2012, Post Danmark, C‑209/10, EU:C:2012:172, body 33 a 34).
75 Zatřetí Komise na jednání poukázala na tiskovou zprávu českého orgánu pro hospodářskou soutěž ze dne 4. září 2013, ve které měl vyjádřit pochybnosti ve vztahu k evidenci nákladů a výnosů žalobkyně a vyzvat české ministerstvo dopravy, aby žalobkyni nařídilo vést podrobnější, a tudíž transparentnější evidenci.
76 Tytéž pochybnosti byly ostatně podle Komise vyjádřeny ve znaleckém posudku Univerzity Pardubice (Česká republika), objednaném českým orgánem pro hospodářskou soutěž pro účely jeho šetření údajně zneužívajícího uplatňování cen žalobkyně na trati Praha-Ostrava.
77 S ohledem na tyto skutečnosti, které nebyly žalobkyní zpochybněny, přitom nelze Komisi vytýkat ani to, že se snaží podrobně analyzovat náklady žalobkyně, přičemž zkoumá i informace, které bezprostředně nesouvisejí s předmětnou tratí, namísto toho, aby od šetření prostě upustila ještě před jeho započetím.
78 Vzhledem k výše uvedenému je třeba uzavřít, že dokumenty, na které Komise v projednávané věci poukazuje, získala při kontrole Falcon legálně a že napadené rozhodnutí mohlo být vydáno na základě těchto dokumentů.
79 První a druhý žalobní důvod tedy musí být zamítnuty.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění
80 V rámci čtvrtého žalobního důvodu, který je třeba posoudit před třetím žalobním důvodem, žalobkyně tvrdí, že Komise vymezila v napadeném rozhodnutí předmět a účel kontroly neurčitě a že napadené rozhodnutí rovněž nedostatečně odůvodnila. Napadené rozhodnutí totiž podle ní příliš široce specifikuje období, jímž se má zabývat kontrola, a Komise v odůvodnění napadeného rozhodnutí neoznačuje jakékoli nepřímé důkazy, které by její podezření odůvodňovaly.
81 Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.
82 Z ustálené judikatury vyplývá, že Komise nemá povinnost uvést v rozhodnutí, kterým se nařizuje provedení kontroly, dobu, během níž k domnělým protiprávním jednáním docházelo (viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Orange v. Komise, T‑402/13, EU:T:2014:991, bod 80 a citovaná judikatura).
83 Proto v případě, kdy se Komise navzdory této judikatuře rozhodne uvést dobu, během níž mělo k domnělým protiprávním jednáním docházet, nelze jí vytýkat, že tak učinila příliš široce.
84 První výtka žalobkyně tedy není opodstatněná.
85 Mimoto k prokázání odůvodněnosti kontroly má sice Komise povinnost v rozhodnutí nařizujícím kontrolu podrobně uvést, že má k dispozici poznatky a závažné indicie, na jejichž základě má podezření, že se podnik, na který se vztahuje kontrola, dopustil protiprávního jednání (viz rozsudek ze dne 6. září 2013, Deutsche Bahn a další v. Komise, T‑289/11, T‑290/11 a T‑521/11, EU:T:2013:404, bod 172 a citovaná judikatura), avšak nelze po ní požadovat, aby ve fázi přípravného vyšetřování uvedla vedle domněnek protiprávního jednání, které zamýšlí ověřit, i indicie, tedy informace, které ji vedly k předpokladu o možném porušení článku 101 SFEU. Takovou povinností by totiž byla dotčena rovnováha, kterou judikatura vytvořila mezi ochranou účinnosti šetření a ochranou práva dotyčného podniku na obhajobu (rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Orange v. Komise, T‑402/13, EU:T:2014:991, bod 81).
86 Fáze přípravného vyšetřování totiž začíná běžet k datu, kdy Komise při výkonu pravomocí, které jsou jí svěřeny v článcích 18 a 20 nařízení č. 1/2003, přijme opatření, jimiž je ve svém důsledku vytýkáno protiprávní jednání a která mají významné dopady na situaci podezíraných podniků. Kromě toho až na počátku kontradiktorní fáze správního řízení je dotyčný podnik informován prostřednictvím oznámení námitek o všech podstatných skutečnostech, o které se Komise opírá v tomto stadiu řízení, a má právo nahlížet do spisu, aby byl zaručen účinný výkon jeho práva na obhajobu. Proto může dotyčný podnik plně uplatnit své právo na obhajobu až po zaslání oznámení námitek. Pokud by se toto právo vztahovalo také na fázi řízení předcházející zaslání oznámení námitek, byla by narušena účinnost šetření Komise, protože dotyčný podnik by mohl již ve fázi přípravného vyšetřování identifikovat informace, které jsou Komisi známy, a tedy i informace, které před ní lze nadále tajit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Orange v. Komise, T‑402/13, EU:T:2014:991, bod 78 a citovaná judikatura).
87 Nelze tedy Komisi vytýkat, že v napadeném rozhodnutí pouze konstatovala, že má k dispozici informace, které naznačují, že „žalobkyně a jiné zavedené železniční podniky uzavřely protisoutěžní dohody nebo se účastnily jednání ve vzájemné shodě týkající se omezení prodeje použitých železničních kolejových vozidel konkurentům“ a že „k takovýmto údajným protiprávním dohodám nebo jednání ve vzájemné shodě mělo docházet přinejmenším od roku 2011, kdy konkurenční dopravci začali poskytovat služby v osobní železniční dopravě v České republice, Slovenské republice a v Rakouské republice“.
88 Proto je třeba zamítnout rovněž druhou výtku žalobkyně, a tudíž i celý čtvrtý žalobní důvod.
K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality
89 Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do její soukromé sféry. Zaprvé k vydání napadeného rozhodnutí podle ní neexistoval žádný právně přípustný důvod, neboť Komise nedisponovala podklady opatřenými v souladu s právem. Zadruhé byl podle žalobkyně předmět kontroly v napadeném rozhodnutí vymezen příliš široce; žalobkyně v tomto ohledu odkazuje na svůj čtvrtý žalobní důvod.
90 Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.
91 Je třeba uvést, že mezi účastnicemi řízení je nesporné, že tento žalobní důvod, tak jak jej formulovala žalobkyně, je zcela podmíněn prvním, druhým a čtvrtým žalobním důvodem.
92 I v prvním a druhém žalobním důvodu totiž žalobkyně tvrdí, že pro napadené rozhodnutí neexistují žádné podklady opatřené v souladu s právem. Stejně tak i ve čtvrtém žalobním důvodu poukazuje žalobkyně na příliš široké vymezení předmětu kontroly v napadeném rozhodnutí.
93 Vzhledem k tomu, že první, druhý a čtvrtý žalobní důvod byly zamítnuty, je tedy třeba zamítnout také třetí žalobní důvod.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva žalobkyně na respektování soukromého života a jejího práva na obhajobu
94 Podle žalobkyně napadené rozhodnutí nepřípustně zasáhlo do jejích práv zaručených článkem 7 Listiny a článkem 8 EÚLP. S ohledem na shora uvedené žalobní důvody podle ní napadené rozhodnutí není v souladu se zákonem, sleduje legitimní cíl pouze zdánlivě (formálně), nikoli materiálně, a není v demokratické společnosti nezbytné.
95 Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí rovněž zasáhlo do jejích práv na obhajobu a na spravedlivý proces, zaručených článkem 48 Listiny a článkem 6 EÚLP. V tomto ohledu poukazuje žalobkyně konkrétně na své právo být podrobně seznámena s povahou a důvodem obvinění. Napadené rozhodnutí totiž podle ní neobsahuje v konkrétní rovině odkaz na důkazy, které vedly k jeho vydání. Napadené rozhodnutí se navíc fakticky vztahuje k neohraničenému časovému období.
96 Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.
K první části pátého žalobního důvodu, vycházející z porušení článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP
97 Podle článku 7 Listiny má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.
98 Článek 52 odst. 1 Listiny v tomto ohledu stanoví, že každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto Listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Dále pak při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.
99 Pokud jde o článek 8 EÚLP, čl. 52 odst. 3 Listiny stanoví, že „[p]okud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným [EÚLP], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva“.
100 Stejně tak je ve vysvětleních k Listině (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17) v souvislosti s článkem 7 Listiny upřesněno, že:
„V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny je smysl a rozsah tohoto práva stejný jako práva uvedeného v odpovídajícím článku EÚLP. Z toho vyplývá, že omezení, která na toto právo mohou být oprávněně uvalena, jsou stejná jako omezení povolená zmíněným článkem 8 EÚLP: ‚[…] 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných‘.“
101 Proto vzhledem k tomu, že z judikatury vyplývá, že výkon kontrolních pravomocí svěřených Komisi v čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003 v prostorách podniku představuje zjevný zásah do práva tohoto podniku na respektování jeho soukromého života, obydlí a korespondence (rozsudek ze dne 6. září 2013, Deutsche Bahn a další v. Komise, T‑289/11, T‑290/11 a T‑521/11, EU:T:2013:404, bod 65), je třeba zkoumat, zda napadené rozhodnutí splňuje podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny a v čl. 8 odst. 2 EÚLP.
102 V souladu s těmito podmínkami musí být omezení předně stanoveno zákonem. Předmětné opatření tedy musí mít právní základ (obdobně viz rozsudek ze dne 28. května 2013, Trabelsi a další v. Rada, T‑187/11, EU:T:2013:273, bod 79 a citovaná judikatura).
103 V projednávané věci z východisek napadeného rozhodnutí vyplývá, že bylo přijato na základě čl. 20 odst. 4 nařízení č. 1/2003, kteréžto ustanovení upravuje pravomoc Komise nařídit rozhodnutím kontroly, kterým se musí podniky a sdružení podniků podřídit.
104 Podmínka, že každý zásah do práva na respektování soukromého života musí být „stanoven zákonem“, je tedy splněna.
105 Pokud jde dále o podmínku, že při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého, z judikatury vyplývá, že pravomoci svěřené Komisi článkem 20 nařízení č. 1/2003 mají za cíl umožnit jí plnění úkolu – svěřeného Smlouvami – zajišťovat dodržování pravidel hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Účelem těchto pravidel je zamezit narušování hospodářské soutěže na úkor obecného zájmu, individuálních podniků a spotřebitelů. Výkon pravomocí svěřených Komisi nařízením č. 1/2003 přispívá k zachování režimu hospodářské soutěže tak, jak jej zamýšlejí Smlouvy, který musí podniky nezbytně dodržovat. Za těchto podmínek tedy nic nenasvědčuje tomu, že by nařízení č. 1/2003 tím, že Komisi svěřuje pravomoci provádět kontroly bez předchozího oznámení, představovalo zásah do práva upraveného článkem 7 Listiny a článkem 8 EÚLP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. června 1980, National Panasonic v. Komise, 136/79, EU:C:1980:169, bod 20).
106 Za těchto podmínek a vzhledem k analýze ostatních žalobních důvodů uplatněných v rámci projednávané žaloby, na které žalobkyně v této souvislosti odkazuje, odpovídá i napadené rozhodnutí, které bylo přijato na základě nařízení č. 1/2003, cílům obecného zájmu, které uznává Unie.
107 Pokud jde konečně o otázku, zda napadené rozhodnutí překračuje rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle uvedeného v bodě 105 výše, je nutno konstatovat – vzhledem k zamítnutí třetího a čtvrtého žalobního důvodu – že tomu tak v projednávané věci není.
108 Za těchto podmínek musí být první část pátého žalobního důvodu, vycházející z porušení článku 7 Listiny a článku 8 EÚLP, zamítnuta.
Ke druhé části pátého žalobního důvodu, vycházející z porušení článku 48 Listiny a článku 6 EÚLP
109 Článek 48 odst. 2 Listiny stanoví, že „[k]aždému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu“.
110 Pokud jde o článek 6 EÚLP, vysvětlení k Listině upřesňují následující:
„Článek 48 má totožné znění jako čl. 6 odst. 2 a 3 EÚLP […] V souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny má toto právo stejný smysl a rozsah jako právo zaručené EÚLP.“
111 V tomto ohledu je třeba připomenout, že správní řízení na základě nařízení č. 1/2003, které probíhá před Komisí, se dělí na dvě rozdílné po sobě následující fáze, z nichž každá odpovídá vlastní vnitřní logice, totiž jednak fázi přípravného vyšetřování a jednak kontradiktorní fázi. Fáze přípravného vyšetřování, během které Komise vykonává vyšetřovací pravomoci stanovené nařízením č. 1/2003 a která trvá až do oznámení námitek, má umožnit Komisi shromáždit všechny relevantní skutečnosti, které potvrdí či nepotvrdí existenci jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže, a zaujmout první stanovisko, pokud jde o směřování řízení a o způsob, jak by mělo dále probíhat. Naproti tomu kontradiktorní fáze, která trvá od oznámení námitek do přijetí konečného rozhodnutí, má Komisi umožnit, aby se s konečnou platností vyslovila k vytýkanému protiprávnímu jednání (viz rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 47 a citovaná judikatura).
112 Zaprvé, co se týče fáze přípravného vyšetřování, Soudní dvůr upřesnil, že tato fáze začíná běžet k datu, kdy Komise, při výkonu pravomocí, které jí jsou svěřeny zejména články 18 a 20 nařízení č. 1/2003, přijme opatření, kterými je ve svém důsledku vytýkáno protiprávní jednání a která mají významné dopady na situaci podezíraných podniků. Zadruhé z judikatury Soudního dvora vyplývá, že až na počátku kontradiktorní fáze správního řízení je dotyčný podnik informován prostřednictvím oznámení námitek o všech podstatných skutečnostech, o které se Komise opírá v tomto stadiu řízení, a má právo nahlížet do spisu, aby byl zaručen účinný výkon jeho práva na obhajobu. Proto může dotyčný podnik plně uplatnit své právo na obhajobu až po zaslání oznámení námitek. Pokud by se totiž toto právo vztahovalo také na fázi řízení předcházející zaslání oznámení námitek, byla by narušena účinnost šetření Komise, protože dotyčný podnik by mohl již ve fázi přípravného vyšetřování identifikovat informace, které jsou Komisi známy, a tedy i informace, které před ní lze nadále tajit (viz rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 48 a citovaná judikatura).
113 Je zajisté pravda, že vyšetřovacími opatřeními přijatými Komisí během fáze přípravného vyšetřování, zejména šetřeními a žádostmi o informace na základě článků 18 a 20 nařízení č. 1/2003, je ve své podstatě vytýkáno protiprávní jednání a tato opatření mohou mít významné dopady na situaci podezřelých podniků (rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 50). I když z formálního hlediska nemá dotyčný podnik status „obviněného“ během fáze přípravného vyšetřování, zahájení šetření vůči tomuto podniku, zejména přijetím vyšetřovacího opatření, které se ho týká, nemůže být totiž z věcného hlediska obecně odděleno od existence podezření, a tudíž od implicitní výtky, která odůvodňuje přijetí tohoto opatření (rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 52). Je tudíž třeba vyhnout se tomu, aby právo na obhajobu mohlo být nenapravitelně narušeno během této fáze správního řízení, jelikož přijatá vyšetřovací opatření mohou být určující pro shromáždění důkazů o protiprávnosti jednání podniků, jež mohou zakládat jejich odpovědnost (viz rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 51 a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že Komise je povinna informovat dotyčný podnik o předmětu a cíli probíhajícího vyšetřování ve stadiu prvního opatření přijatého vůči němu. V tomto ohledu musí odůvodnění tomuto podniku zejména umožnit, aby pochopil cíl, jakož i předmět tohoto vyšetřování, což znamená uvést domněnky protiprávního jednání a v tomto kontextu skutečnost, že může čelit výtkám spojeným s tímto případným protiprávním jednáním, aby mohl přijmout opatření, která považuje za užitečná ve svůj prospěch, a připravit tak svoji obhajobu ve stadiu kontradiktorní fáze správního řízení (rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 56).
114 Vzhledem k tomu, že Tribunál měl zejména v rámci čtvrtého žalobního důvodu za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí splňuje požadavky, které v tomto ohledu vyplývají z nařízení č. 1/2003 a z judikatury, lze i požadavky stanovené judikaturou uvedenou v bodě 113 výše považovat za splněné.
115 Za těchto podmínek musí být napadené rozhodnutí, které bylo přijato ve fázi přípravného vyšetřování v rámci správního řízení upraveného nařízením č. 1/2003, považováno za přijaté při dodržení práva žalobkyně na obhajobu.
116 Druhá část pátého žalobního důvodu, vycházející z porušení článku 48 Listiny a článku 6 EÚLP, tedy musí být rovněž zamítnuta.
117 Proto je třeba pátý žalobní důvod, a tudíž i žalobu v plném rozsahu zamítnout.
K nákladům řízení
118 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
119 Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Českým dráhám, a.s. se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 20. června 2018.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |