Language of document : ECLI:EU:C:2018:837

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 17. října 2018(1)

Věc C82/17 P

TestBioTech eV

European Network of Scientists for Social and Environmental Responsibility eV

Sambucus eV

proti

Evropské komisi

„Kasační opravný prostředek – Životní prostředí – Geneticky modifikované produkty – Rozhodnutí Komise o povolení uvedení produktů, které obsahují geneticky modifikovanou sóju MON 87701 x MON 89788, na trh – Nařízení (ES) č. 1367/2006 – Článek 10 – Žádost o vnitřní přezkum správního aktu podle práva životního prostředí – Důkazní břemeno“






 Úvod

1.        V projednávaném kasačním opravném prostředku se sdruženími TestBioTech eV, European Network of Scientists for Social and Environmental Responsibility eV a Sambucus eV (dále jen „navrhovatelky“) domáhají zaprvé zrušení rozsudku Tribunálu ze dne 15. prosince 2016 ve věci Testbiotech a další v. Komise (T‑177/13, nezveřejněný, EU:T:2016:736, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zamítl jejich žalobu na neplatnost rozhodnutí Evropské komise ze dne 8. ledna 2013(2) (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým Komise informovala TestBioTech, že nesouhlasí s žádným z tvrzení vznesených v rámci odůvodnění žádosti o vnitřní přezkum [prováděcího] rozhodnutí [Komise] 2012/347/EU ze dne 28. června 2012 o povolení uvedení produktů, které obsahují geneticky modifikovanou sóju MON 87701 x MON 89788 (MON-877Ø1–2 x MON-89788–1), sestávají z ní nebo jsou z ní vyrobeny, na trh podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1829/2003[(3)] (Úř. věst. 2012, L 171, s. 13; dále jen „rozhodnutí o povolení“). Zadruhé se navrhovatelky domáhají zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i totožných rozhodnutí Komise určených European Network of Scientists for Social and Environmental Responsibility a Sambucus, nebo podpůrně vrácení věci Tribunálu.

2.        Pokud jde o toto stanovisko, v rámci právní otázky vznesené tímto kasačním opravným prostředkem se Soudní dvůr bude zabývat povahou, rozsahem a „důkazním břemenem“ týkajícím se mechanismu vnitřního přezkumu stanoveného v článku 10 nařízení (ES) č. 1367/2006(4).

 Právní rámec

 Mezinárodní právo

3.        Článek 9 odst. 1 až 4 Aarhuské úmluvy(5) stanoví:

„1.      Každá strana v rámci své vnitrostátní právní úpravy zajistí, aby každý, kdo se domnívá, že jeho žádost o informace podle článku 4 byla ignorována, neprávem zamítnuta, ať již částečně nebo plně, nesprávně zodpovězena nebo nebyla jinak vyřízena podle ustanovení článku 4, měl možnost dosáhnout přezkoumání postupu před soudem nebo jiným nezávislým a nestranným orgánem zřízeným ze zákona.

V případě, že strana zajišťuje toto přezkoumání soudem, zajistí rovněž, aby dotyčná osoba měla také možnost urychleného postupu stanoveného zákonem, a to zdarma či za nízký poplatek, vedoucího k novému projednání orgánem veřejné správy nebo k přezkumu nezávislým a nestranným orgánem jiným než soudem.

Konečná rozhodnutí podle tohoto odstavce 1 budou závazná pro orgány veřejné správy, které mají požadovanou informaci k dispozici. Důvody budou uvedeny písemně přinejmenším v těch případech, kdy přístup k informacím byl zamítnut podle tohoto odstavce.

2.      Každá strana v rámci své vnitrostátní právní úpravy zajistí, aby osoby z řad dotčené veřejnosti

a)      mající dostatečný zájem, nebo

b)      u nichž trvá porušování práva v případech, kdy to procesní správní předpis strany požaduje jako předběžnou podmínku,

mohly dosáhnout toho, že soud nebo jiný nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem přezkoumá po stránce hmotné i procesní zákonnost jakýchkoliv rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti podle ustanovení článku 6 a v případech, kdy je tak stanoveno vnitrostátním právem a aniž by tím byl dotčen odstavec 3 článku 9, i dalších relevantních ustanovení této úmluvy.

Co představuje dostatečný zájem a porušování práva, bude určeno v souladu s požadavky vnitrostátního práva a v souladu s cílem poskytnout dotčené veřejnosti široký přístup k právní ochraně v rozsahu působnosti této úmluvy. K tomuto účelu je zájem jakékoli nestátní neziskové organizace splňující požadavky čl. 2 odst. 5 pokládán za dostatečný pro účely písmene a). U těchto organizací se bude pro účely písmene b) předpokládat, že mají práva, která mohou být porušována.

Ustanovení tohoto odstavce 2 nevylučují možnost předběžného přezkoumání správním orgánem a neovlivní požadavek, aby byly vyčerpány postupy správního přezkoumávání před předáním věci k soudnímu přezkoumání tam, kde to vnitrostátní právo vyžaduje.

3.      Navíc – aniž by tím bylo dotčeno přezkoumání zmíněné výše v odstavcích 1 a 2 – každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo nečinnosti ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí.

4.      Navíc – a aniž by tím byl dotčen odstavec 1 – postupy přezkoumání uvedené v odstavcích 1, 2 a 3 mají zajistit přiměřenou a účinnou nápravu, včetně právně přikázaných úlev ve vhodných případech, a měly by být čestné, spravedlivé, včasné a neměly by vyžadovat vysoké náklady. Rozhodnutí vydaná podle tohoto článku budou předávána či archivována v písemné formě. Rozhodnutí soudů, a kdykoli možno i jiných orgánů, budou veřejně dostupná.“

 Unijní právo

4.        Body 11, 18, 19 a 21 odůvodnění nařízení č. 1367/2006 zní takto:

„(11)      Individuálně určené správní akty by měly podléhat možnému vnitřnímu přezkumu v případech, kdy mají právně závazné a vnější účinky. […]

[…]

(18)      Ustanovení čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy umožňuje přístup k soudním nebo jiným přezkumným řízením za účelem napadení jednání nebo nečinnosti soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními práva týkajícího se životního prostředí. Ustanovení o přístupu k právní ochraně by měla být slučitelná se Smlouvou. V této souvislosti je vhodné, aby se toto nařízení vztahovalo pouze na jednání a nečinnost orgánů veřejné správy.

(19)      V zájmu zajištění přiměřených a účinných opravných prostředků, včetně postupů před Soudním dvorem Evropských společenství podle příslušných ustanovení Smlouvy o ES, je vhodné, aby orgán nebo subjekt Společenství, který vydal akt, jenž má být napaden, nebo který v případě údajné nečinnosti opomenul jednat, měl příležitost znovu posoudit své předchozí rozhodnutí nebo jednat v případě nečinnosti.

[…]

(21)      Pokud byly předcházející žádosti o vnitřní přezkum neúspěšné, měla by mít dotyčná nevládní organizace možnost podat žalobu k Soudnímu dvoru v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy.“

5.        Článek 10, nadepsaný „Žádost o vnitřní přezkum správních aktů“, stanoví, že

„1.      Každá nevládní organizace splňující kritéria podle článku 11 je oprávněna požádat o vnitřní přezkum orgán nebo subjekt Společenství, který přijal správní akt podle práva životního prostředí nebo který, jedná-li se o případ údajné nečinnosti, takový akt přijmout měl.

Tato žádost musí být podána písemně a ve lhůtě nepřesahující šest týdnů ode dne, kdy byl správní akt přijat, oznámen nebo zveřejněn, podle toho, co nastane později, nebo jedná-li se o případ údajné nečinnosti, šest týdnů ode dne, kdy byl daný správní akt požadován. V žádosti se uvedou důvody pro přezkum.

2.      Orgán nebo subjekt Společenství uvedený v odstavci 1 každou takovou žádost posoudí, ledaže je daná žádost zjevně neopodstatněná. V písemné odpovědi, kterou odešle co nejdříve, avšak nejpozději do dvanácti týdnů od obdržení žádosti, uvede orgán nebo subjekt Společenství své odůvodnění.

3.      Není-li orgán nebo subjekt Společenství i přes náležitou pečlivost schopen jednat v souladu s odstavcem 2, informuje nevládní organizaci, která žádost podala, co nejdříve a nejpozději ve lhůtě uvedené v daném odstavci o důvodech bránících mu v jednání a o době, kdy zamýšlí splnit svou povinnost jednat.

V každém případě jedná orgán nebo subjekt Společenství do osmnácti týdnů od obdržení žádosti.“

6.        Podle článku 12 téhož nařízení („Řízení před Soudním dvorem“) platí, že

„1.      Nevládní organizace, která podala žádost o vnitřní přezkum podle článku 10, může podat žalobu k Soudnímu dvoru v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy.

2.      Nesplní-li orgán nebo subjekt Společenství svou povinnost jednat podle čl. 10 odst. 2 nebo 3, může nevládní organizace podat žalobu k Soudnímu dvoru v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy.“

 Okolnosti sporu

7.        Navrhovatelky jsou německá nezisková sdružení. TestBioTech eV podporuje nezávislý výzkum a veřejnou debatu o dopadech biotechnologie. European Network of Scientists for Social and Environmental Responsibility eV má za cíl rozvoj vědy a výzkumu pro ochranu životního prostředí, biologické rozmanitosti a lidského zdraví před negativními dopady nových technologií a jejich produktů. Sambucus eV se zabývá kulturními činnostmi.

8.        Dne 14. srpna 2009 podala společnost Monsanto Europe SA v souladu s články 5 a 17 nařízení č. 1829/2003 příslušnému orgánu Nizozemska žádost o uvedení potravin, složek potravin a krmiv, které obsahují sóju MON 87701 x MON 89788, sestávají z ní nebo jsou z ní vyrobeny, na trh (dále jen „sója“). Žádost se týkala také uvedení na trh modifikované sóji obsažené v jiných produktech než potravinách a krmivech, které ji obsahují nebo z ní sestávají, pro stejná použití jako jakákoliv jiná sója, s výjimkou pěstování.

9.        Dne 15. února 2012 vydal Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) v souladu s články 6 a 18 nařízení č. 1829/2003 souhrnné stanovisko. V bodě 3 tohoto stanoviska EFSA vysvětlil, že jeho vědecká komise pro geneticky modifikované organismy přijala dne 25. ledna 2012 vědecké stanovisko k žádosti (EFSA-GMO-NL-2009-73) společnosti Monsanto týkající se uvedení modifikované sóji odolné vůči hmyzu a tolerantní vůči herbicidům určené pro potraviny a krmiva na trh, dovozu a zpracování podle nařízení č. 1829/2003 (The EFSA Journal 2012;10(2):2560, 1-34), ve kterém konstatovala, že modifikovaná sója byla v rámci jejího zamýšleného použití tak bezpečná, jako srovnávací plodina, která nebyla geneticky modifikovaná, pokud jde o možné účinky na lidské zdraví nebo zdraví zvířat nebo na životní prostředí. Vědecká komise mimoto dospěla k závěru, že křížení modifikované sóji v rámci jejího zamýšleného použití nevedlo k interakci mezi sojou MON 87701 x MON 89788, které by mohly ovlivnit bezpečnost modifikované sóji, pokud jde o možné účinky na lidské zdraví nebo zdraví zvířat nebo na životní prostředí. V tomto souhrnném stanovisku EFSA dospěl k závěru, že „splnila požadavky v článcích 6 a 18 [nařízení č. 1829/2003] na uvedení [modifikované sóji] na trh“.

10.      Komise v rozhodnutí o povolení povolila za určitých podmínek pro účely čl. 4 odst. 2 a čl. 16 odst. 2 nařízení č. 1829/2003:

–        potraviny a složky potravin, které obsahují modifikovanou sóju, sestávají z ní nebo jsou z ní vyrobeny;

–        krmiva, která obsahují modifikovanou sóju, sestávají z ní nebo jsou z ní vyrobena;

–        modifikovanou sóju přítomnou v jiných produktech než potravinách a krmivech, které ji „obsahují“ nebo z ní sestávají, pro stejná použití jako jakákoliv jiná sója, s výjimkou pěstování.

11.      V bodech 4, 6 a 7 odůvodnění rozhodnutí o povolení Komise vysvětlila, že dne 15. února 2012 EFSA vydal příznivé stanovisko v souladu s články 6 a 18 nařízení č. 1829/2003, ve kterém dospěl k závěru, že modifikovaná sója popsaná v žádosti byla tak bezpečná, jako její protějšek, který nebyl geneticky modifikován, pokud jde o možné účinky na lidské zdraví a zdraví zvířat nebo na životní prostředí. Komise mimoto konstatovala, že EFSA také dospěl k závěru, že žadatelem předložený plán monitorování životního prostředí sestávající z plánu celkového dohledu byl v souladu se zamýšleným použitím daných produktů. Na tomto základě Komise považovala za vhodné povolit modifikovanou sóju a všechny produkty, které ji obsahují nebo z ní sestávají, a potraviny a krmiva z ní vyrobené, jak jsou popsány v žádosti o povolení.

12.      Všechny navrhovatelky svými dopisy ze dne 6. srpna 2012 požádaly Komisi, aby provedla vnitřní přezkum rozhodnutí o povolení podle článku 10 nařízení č. 1367/2006. Navrhovatelky měly mimo jiné za to, že posouzení, že modifikovaná sója byla v podstatě rovnocenná svému protějšku, bylo chybné, že nebyly vzaty v úvahu synergické nebo kombinované účinky, imunologická rizika nebyla dostatečně posouzena a nebylo požadováno sledování účinků na zdraví.

13.      Napadeným rozhodnutím ze dne 8. ledna 2013 komisař pro zdraví informoval TestBioTech, že Komise nesouhlasila s žádným z právních a vědeckých tvrzení uplatněných v rámci odůvodnění žádosti o vnitřní přezkum rozhodnutí o povolení. Komise měla tedy za to, že rozhodnutí o povolení bylo v souladu s nařízením č. 1829/2003. Komise konkrétně odmítla argumenty vznesené v žádosti TestBioTech o vnitřní přezkum, a to, že rozhodnutí o povolení bylo protiprávní z důvodu, že rozhodnutí EFSA, že sója byla „v podstatě rovnocenná“, bylo chybné, že nebyly vzaty v úvahu synergické nebo kombinované účinky, imunologická rizika nebyla dostatečně posouzena a nebylo požadováno sledování účinků na zdraví.

14.      Téhož dne zaslal komisař pro zdraví European Network of Scientists for Social and Environmental Responsibility a poté Sambucus druhé a třetí rozhodnutí, která jsou v podstatě totožná s napadeným rozhodnutím zaslaným TestBioTech.

15.      V těchto třech rozhodnutích Komise uznala, že navrhovatelky splnily kritéria stanovená v článku 11 nařízení č. 1367/2006, a byly proto jako nevládní organizace ve smyslu tohoto článku oprávněny požádat o vnitřní přezkum.

 Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek

16.      Návrhem ze dne 18. března 2013 podaly navrhovatelky žalobu k Tribunálu na neplatnost napadeného rozhodnutí.

17.      Na podporu své žaloby navrhovatelky v zásadě předložily čtyři žalobní důvody, jimiž tvrdily zaprvé neexistenci podstatné rovnocennosti modifikované sóji s jejím odpovídajícím protějškem, zadruhé neposouzení synergických nebo kombinovaných účinků a toxicity, zatřetí absenci vyčerpávajícího imunologického posouzení a začtvrté nesledování spotřeby produktů obsahujících modifikovanou sóju po vydání povolení uvedení na trh.

18.      Komise, EFSA a také společnost Monsanto Europe a společnost Monsanto Company (dále jen „Monsanto“) navrhly, aby Tribunál žalobu odmítl jako zčásti nepřípustnou a zamítl jako zčásti neopodstatněnou.

19.      V napadeném rozsudku Tribunál žalobu odmítl jako zčásti nepřípustnou a zamítl jako zčásti neopodstatněnou a uložil navrhovatelkám povinnost nahradit náklady řízení (s výjimkou nákladů vynaložených vedlejšími účastníky).

 Návrhová žádání účastnic řízení před Soudním dvorem

20.      Svým kasačním opravným prostředkem se navrhovatelky domáhají toho, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, zrušil napadené rozhodnutí nebo podpůrně vrátil věc Tribunálu a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

21.      Komise tvrdí, že Soudní dvůr by měl zamítnout kasační opravný prostředek a uložit navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

 Posouzení kasačního opravného prostředku

22.      Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelky předkládají pět důvodů. Zaprvé tvrdí, že Tribunál pochybil ve svém závěru, že některé jejich argumenty, důkazy nebo materiály byly nepřípustné. Zadruhé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když uložil nesprávné a nereálné důkazní břemeno neziskovým sdružením, která podala žádost o přezkum podle článku 10 a 12 nařízení č. 1367/2006. Zatřetí tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když neuznal, že pokyny EFSA vydané v souladu s jeho zákonnými povinnostmi vedou k legitimnímu očekávání, že budou dodrženy. Začtvrté tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že dvoufázové posouzení bezpečnosti vyžadované nařízením č. 1829/2003 nemusí být dodrženo. Zapáté a konečně tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl tvrzení navrhovatelek, že Komise nedostatečně prošetřila možnou toxicitu sóji a nepožadovala sledování dopadu sóji po udělení povolení.

23.      Na žádost Soudního dvora omezím svou analýzu na druhý důvod kasačního opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že tento důvod se týká povahy, rozsahu a podmínek vnitřního přezkumného řízení a soudní kontroly rozhodnutí o přezkumu podle článku 10 nařízení č. 1367/2006, nejprve tyto faktory posoudím na abstraktní úrovni a poté je konkrétně uplatním na druhý důvod kasačního opravného prostředku.

 Povaha, rozsah a podmínky vnitřního přezkumného řízení podle článku 10 nařízení č. 1367/2006

24.      Zaměřím se tedy na výklad (týkající se znění, struktury, legislativní historie a účelu) článku 10 nařízení č. 1367/2006 a navrhnu konkrétní kritéria, která mají být dodržena ve vnitřním přezkumném řízení.

 Znění a struktura článku 10 nařízení č. 1367/2006

25.      Podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006 každá nevládní organizace splňující kritéria podle článku 11 uvedeného nařízení je oprávněna požádat o vnitřní přezkum orgán nebo subjekt Unie, který přijal správní akt podle práva životního prostředí. Tato žádost musí být podána písemně a ve lhůtě nepřesahující šest týdnů ode dne, kdy byl správní akt přijat, oznámen nebo zveřejněn, podle toho, co nastane později. V žádosti musí být uvedeny důvody pro přezkum(6). Podle čl. 10 odst. 2 unijní orgán nebo subjekt uvedený v odstavci 1 každou takovou žádost musí posoudit, ledaže je daná žádost zjevně neopodstatněná. V písemné odpovědi, kterou odešle co nejdříve, avšak nejpozději do dvanácti týdnů od obdržení žádosti, musí unijní orgán nebo subjekt uvést své odůvodnění.

26.      Z tohoto znění tedy vyplývá, že předpokladem pro posouzení žádosti příslušným unijním orgánem nebo subjektem, je že žádost 1) musí obsahovat důvody a 2) neměla by být zjevně neopodstatněná. Co však nelze ze znění tohoto ustanovení přímo vyvodit jsou přesnější kritéria týkající se opodstatnění uvedených důvodů.

 Vnitřní přezkumné řízení z hlediska struktury a rámce nařízení č. 1367/2006

27.      Článek 12 nařízení č. 1367/2006, který je posledním ustanovením hlavy IV nařízení o vnitřním přezkumu a přístupu k právní ochraně, stanoví ve svém prvním odstavci, že nevládní organizace, která podala žádost o vnitřní přezkum podle článku 10, může podat žalobu k Soudnímu dvoru v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy.

28.      Podle mého názoru by bylo v rozporu se zásadou řádného výkonu spravedlnosti, pokud by byl žadatel oprávněn doplnit nebo upřesnit důvody pro vnitřní přezkum v řízení před Soudním dvorem Evropské unie. Žadatel proto musí výslovně uvést všechny důvody pro vnitřní přezkum již v samotné žádosti.

29.      V rámci řízení před Tribunálem bylo analogicky poukázáno na jiné přezkumné řízení v unijní legislativě. V bodě 51 napadeného rozsudku Tribunál podle všeho učinil paralelu(7) mezi článkem 10 nařízení č. 1367/2006 a čl. 4 odst. 5 a čl. 8 odst. 3 směrnice 91/414/EHS(8).

30.      Nemyslím si, že analogie se směrnicí 91/414 je vhodná. Jak totiž Soudní dvůr uvedl v pasáži rozsudku Stichting Zuid-Hollandse Milieufederatie, na kterou analogicky poukázal Tribunál, „ze znění čl. 4 odst. 5 a čl. 8 odst. 3 směrnice 91/414 ve vzájemném spojení [kromě toho] vyplývá, že předmětem tohoto přezkoumávání není nové hodnocení samotné účinné látky, ale hodnocení konečného přípravku na ochranu rostlin a k takovému přezkoumávání se přistoupí z podnětu vnitrostátních orgánů, a nikoli z podnětu dotčených jednotlivců.“(9) Článek 4 odst. 5 směrnice 91/414 tudíž stanoví přezkum povolení přípravku na ochranu rostlin „pokud existují náznaky, že některý z požadavků uvedených v odstavci 1[(10)] přestal být plněn. V těchto případech mohou členské státy požadovat, aby žadatel o povolení nebo strana, jíž bylo podle článku 9 uděleno povolení rozšířeného použití, předložili další informace nezbytné pro přezkoumání. Povolení může být v případě potřeby prodlouženo na dobu nezbytnou pro dokončení přezkoumání a k poskytnutí těchto dalších informací.“

31.      Z výše uvedeného vyplývá, že účelem přezkumného řízení podle čl. 4 odst. 5 a čl. 8 odst. 3 směrnice 91/414 je nové hodnocení konečného přípravku na ochranu rostlin, tj. nové hodnocení konkrétního výstupu. Naproti tomu vnitřní přezkumné řízení podle článku 10 nařízení č. 1367/2006, které se ostatně použije na jakýkoliv „správní akt podle práva životního prostředí“, se týká přezkumu správního řízení, aniž by nezbytně ovlivňovalo věcný závěr rozhodnutí o povolení(11).

32.      Ostatně to samé platí pro přezkum podle článku 21 nařízení č. 1107/2009(12). Toto nařízení, které zrušilo směrnici 91/414, upravuje v článku 21 přezkumné řízení s ohledem na nové vědeckotechnické poznatky a údaje získané na základě sledování. Toto nemůže být podstatou vnitřního přezkumného řízení podle článku 10 nařízení č. 1367/2006. Jak vyplývá z odstavců 2 a 3 tohoto ustanovení, vnitřní přezkumné řízení je s povolovacím procesem chronologicky spojeno tak úzce, že důvodem vnitřního přezkumného řízení nemůže být to, že by měly být zohledněny nové vědeckotechnické poznatky a údaje získané na základě sledování, které se mezitím mohly vyskytnout. Vnitřní přezkumné řízení je zde naopak proto, aby určilo, zda existují skutečnosti, které mohly být přehlédnuty v průběhu povolovacího řízení.

 Legislativní historie

33.      Jak je připomenuto v bodě 3 odůvodnění nařízení č. 1367/2006, Společenství podepsalo Aarhuskou úmluvu dne 25. června 1998 a schválilo ji dne 17. února 2005. Navíc body 4, 5, 6, 7, 9, 12, 13, 16, 17 a 18 odůvodnění nařízení výslovně odkazují na Aarhuskou úmluvu.

34.      Nařízení č. 1367/2006 proto obsahuje ustanovení, která „použ[ívají] požadavky úmluvy na orgány a subjekty Společenství.“(13) Nařízení č. 1367/2006 se tudíž podílí na legislativě provádějící Aarhuskou úmluvu do unijního práva(14). Použije se na unijní orgány a subjekty v rámci použití Aarhuské úmluvy(15).

35.      Články 10 a 12 nařízení č. 1367/2006 jsou určeny k provedení čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, podle kterého každá strana této úmluvy zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením, aby mohly vznášet námitky proti jednání, aktům nebo nečinnosti ze strany soukromých osob nebo orgánů veřejné správy, jež jsou v rozporu s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí, do unijního práva(16).

36.      V tomto smyslu má vnitřní přezkumné řízení podle článku 10 usnadnit „kvalifikovaným subjektům“ přístup k právní ochraně, který by tyto subjekty neměly podle čl. 263 odst. 4 SFEU, jak je vykládán Soudním dvorem(17). Když je rozhodnutí o žádosti o vnitřní přezkum určeno tomuto kvalifikovanému subjektu, je splněno kritérium, že se ho bezprostředně dotýká podle čl. 263 odst. 4 SFEU, a tento subjekt může zahájit řízení před Soudním dvorem (článek 12 nařízení č. 1367/2006 ve spojení s čl. 263 odst. 4 SFEU).

37.      Na základě legislativní historie lze tedy argumentovat, že podmínky, které mají být splněny, by neměly být pro žadatele příliš zatěžující. Jestliže by byly podmínky pro vnitřní přezkum příliš přísné, tohoto legislativního záměru by nebylo dosaženo. Přesnější kritéria však podle mého názoru nelze dovodit z historie nařízení 1367/2006.

 Účel vnitřního přezkumného řízení

38.      V bodě 51 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, jak je uvedeno výše, že „účelem tohoto přezkumu není nové hodnocení povolení k uvedení sporných produktů na trh“.

39.      To znamená, že účel vnitřního přezkumu musí být stále ještě vymezen. Tato otázka závisí na možném výsledku takového vnitřního přezkumného řízení. V bodě 52 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že orgán nebo subjekt, který přijal rozhodnutí o povolení, „musí žádost posoudit, a jakmile je vnitřní přezkum skončen, může žádost o vnitřní přezkum zamítnout odůvodněným rozhodnutím jako neopodstatněnou nebo z důvodu, že vnitřní přezkum nevedl k jinému výsledku, než k výsledku dosaženému rozhodnutím o povolení, nebo – když to právo dovoluje – přijmout jakékoliv jiné opatření, které považuje za vhodné, ke změně rozhodnutí o povolení, včetně změny, pozastavení platnosti nebo zrušení povolení“.

40.      Z výše uvedeného vyplývá, že vnitřní přezkum může vést ke zrušení rozhodnutí o povolení. Účelem vnitřního přezkumného řízení je proto znovu posoudit řízení, které vedlo k rozhodnutí o povolení, a to za účelem ověření, zda by nové informace nebo nové hodnocení již známých skutečností mohly odůvodnit změnu rozhodnutí o povolení.

41.      Tento účel je zcela v souladu se zásadou obezřetnosti v právu životního prostředí, podle které pokud přetrvávají nejasnosti ohledně existence nebo dopadu rizika na lidské zdraví, mohou být přijata ochranná opatření, aniž je nutné čekat na to, až bude plně prokázána existence a závažnost tohoto rizika(18).

42.      Vnitřní přezkumné řízení může pomoci odhalit nebezpečí, která nebyla zjištěna v průběhu povolovacího řízení.

43.      Tento účel je navíc v souladu s cíli Aarhuské úmluvy, které by nepochybně měly být vzaty v potaz při výkladu článku 10 nařízení č. 1367/2006(19). Jak je dobře známo, tato úmluva má v záležitostech týkajících se životního prostředí tři cíle – zaprvé usnadnění přístupu k informacím, zadruhé podporu podílu veřejnosti na rozhodování a zatřetí zajištění přístupu k právní ochraně, přičemž relevantním cílem v dané věci je zjevně lepší přístup k právní ochraně(20).

44.      Článek 10 nařízení č. 1367/2006 stanoví, že rozhodnutí je vydáno na podkladě žádosti o vnitřní přezkum. Toto rozhodnutí – určené nevládní organizaci, která zahájila přezkumné řízení – může být následně napadeno podle článku 12 nařízení č. 1367/2006 vykládaného ve spojení s čl. 263 odst. 4 SFEU. Články 10 a 12 nařízení č. 1367/2006 proto usnadňují přístup k právní ochraně podle ustanovení Smlouvy, protože jejich použití vede k individuálnímu rozhodnutí pro účely čl. 263 odst. 4 SFEU.

 Kritéria, která mají být uplatněna na přezkumné řízení

45.      Z výše uvedeného výkladu vyplývá, že otázka, zda by přezkumné řízení mělo být zahájeno, nemůže být ponechána na uvážení orgánu nebo subjektu, který je k přezkumu příslušný. To by bylo v rozporu s účelem přezkumného řízení, jak je uveden výše.

46.      Pokud jde o hloubku přezkumu, navrhuji, aby byla v průběhu přezkumného řízení uplatněna následující kritéria a učiněny následující kroky.

47.      Zaprvé jakýkoliv argument předložený v žádosti o vnitřní přezkum by měl být vzat v úvahu, ledaže je tento argument zjevně neopodstatněný podle čl. 10 odst. 2 nařízení č. 1367/2006. Příslušnému orgánu nebo subjektu se ukládá důkazní břemeno, aby prokázal, že tento argument je zjevně neopodstatněný. To lze vyvodit z pojmu „ledaže“ v čl. 10 odst. 2 nařízení.

48.      Zadruhé příslušný unijní orgán nebo subjekt by se měl poradit s EFSA nebo jakoukoli jinou agenturu nebo orgánem, které se zúčastnily povolovacího řízení, aby ověřil, zda jsou argumenty v žádosti opodstatněné.

49.      Zatřetí příslušný unijní orgán nebo subjekt by měl vydat rozhodnutí o žádosti o vnitřní přezkum s podrobným odůvodněním každého konkrétního argumentu v žádosti, ledaže je tento argument zjevně neopodstatněný. Dané důvody by měly umožnit žadateli, aby porozuměl odůvodnění příslušného orgánu nebo subjektu.

 Odůvodnění, které by měl uvést žadatel

50.      Z účelu přezkumného řízení, jak je uveden výše, lze rovněž vyvodit, že břemeno tvrzení, které nese u vnitřního přezkumného řízení žadatel, by nemělo být příliš přísné pro účely zahájení vnitřního přezkumného řízení(21).

51.      Pokud jde o strukturu a účel článků 10 a 12 nařízení č. 1367/2006, jak jsou popsány výše, je třeba připomenout, že 1) důvody musí být alespoň „uvedeny“, a 2) žádost nesmí být zjevně neopodstatněná. Z toho na jedné straně vyplývá, že zjevně neopodstatněná tvrzení ke splnění těchto kritérií nestačí. Na druhé straně žádné ustanovení nestanoví, že navrhovatelky mají povinnost nést věcné břemeno tvrzení prostřednictvím předložení podpůrných důkazů.

52.      Jestliže se však žadatelé domáhají více než jen pouhého posouzení jejich argumentů, lze od žadatelů o vnitřní přezkumné řízení očekávat, že předloží konkrétní a přesné argumenty, které mohou být s to zpochybnit skutkový stav, na němž je rozhodnutí o povolení založeno. Protože rozhodnutí o povolení je přijato orgánem – Komisí – po konzultaci s jiným správním orgánem – EFSA – existuje domněnka pravdivosti, úplnosti a správnosti rozhodnutí o povolení, protože je v samé povaze těchto orgánů, že jsou nestranné. Žádost o takovýto hlubší vnitřní přezkum by proto měla být založena na argumentech, které toto zpochybní. Žadatelé o přezkum by měli být schopni založit své tvrzení na jakémkoliv důvodu nebo důkazu, který by vyvolal závažné pochybnosti, pokud jde o výše uvedenou domněnku. Úplné důkazy nejsou nikdy zapotřebí. Na druhé straně spekulace také nebudou dostačující.

 Diskreční pravomoc a soudní přezkum

53.      Komise disponuje širokou diskreční pravomocí, pokud jde o výsledek přezkumu: může zaprvé dospět k závěru, že přezkum nevyžaduje přezkum ([povolovacího] řízení); může zadruhé obnovit povolovací řízení – s otevřeným výsledkem; může zatřetí, jak Tribunál v bodě 52 napadeného rozsudku správně konstatoval, „přijmout jakékoliv jiné opatření, které považuje za vhodné, ke změně rozhodnutí o povolení, včetně změny, pozastavení platnosti nebo zrušení povolení“. Začtvrté v případě zjevně neopodstatněné žádosti o vnitřní přezkum může – bez ohledu na druhý a třetí krok uvedený výše – zamítnout žádost jako zjevně neopodstatněnou. Tato diskreční pravomoc závisí na kvalitě argumentů předložených žadateli: čím jsou opodstatněnější, tím více musí Komise směřovat k přezkumu povolovacího řízení.

54.      Pokud jde tedy o hloubku soudního přezkumu rozhodnutí o vnitřním přezkumu podle článku 10 nařízení č. 1367/2006, je třeba říci, že článek 12, jehož dva odstavce jednoduše stanoví, že adresát rozhodnutí o přezkumu může podat žalobu k Soudnímu dvoru v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy, neobsahuje žádná kritéria, pokud jde o hloubku soudní kontroly.

55.      Jak Tribunál správně uvedl v bodě 77 napadeného rozsudku, podle ustálené judikatury je soudní přezkum rozhodnutí omezen, pokud obsahují komplexní hodnocení skutkového stavu, a proto zahrnuje širokou diskreční pravomoc orgánu vydávajícího rozhodnutí. Unijní judikatura nemůže při přezkumu takových rozhodnutí nahradit svým posouzením skutkových poznatků posouzení uvedeného orgánu. Unijní soud se v takovém případě omezuje na zkoumání věcné správnosti skutkového stavu a právních kvalifikací, které z něj tento orgán dovodil, a zejména zda jednání posledně uvedeného není postiženo zjevným pochybením nebo překročením pravomoci(22).

56.      Jak Tribunál také správně uvedl v bodě 76 napadeného rozsudku, toto omezení je zcela v souladu s Aarhuskou úmluvou. Článek 9 odst. 3 této úmluvy stanoví, že „každá strana zajistí, aby osoby z řad veřejnosti splňující kritéria, pokud jsou nějaká stanovena ve vnitrostátním právu, měly přístup ke správním nebo soudním řízením“. Po přizpůsobení Evropské unii postačuje, aby podmínky pro přístup k právní ochraně byly stejné jako podmínky stanovené obecně podle unijního práva. Takže v případě omezeného soudního přezkumu upraveného v unijním právu lze toto omezení použít také tehdy, když má být unijní legislativní akt v souladu s Aarhuskou úmluvou.

 Druhý důvod kasačního opravného prostředku

 Argumenty účastníků řízení

57.      V rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení věci tím, že uložil nesprávné a nereálné důkazní břemeno nevládním organizacím, které podaly žádosti o přezkum podle článku 10 a 12 nařízení č. 1367/2006.

58.      Podle navrhovatelek Tribunál použil v bodech 67, 83 a 88 napadeného rozsudku důkazní břemeno neobvyklým způsobem, který je v projednávané věci nepřijatelný, a následně uložil toto důkazní břemeno způsobem, který není v souladu s jeho vlastním závěrem, že nevládní organizace nejsou povinny prokázat, že geneticky modifikovaný organismus je nebezpečný.

59.      V bodě 67 napadeného rozsudku tedy Tribunál uplatnil analogicky důkazní kritérium uvedené ve věci Schräder v. CPVO(23) na věci podléhající nařízení č. 1367/2006 a uvedl, že třetí strana napadající povolení o uvedení na trh musí předložit podstatné důkazy, které mohou vyvolat závažné pochybnosti o legalitě udělení povolení“. Tribunál samostatně uvedl, že podmínkou je, že žadatel „musí poskytnout soubor důkazů vyvolávající závažné pochybnosti o legalitě rozhodnutí o povolení“ (bod 88 napadeného rozsudku). Podle navrhovatelek není jasné, zda má být s těmito kritérii zacházeno stejným způsobem.

60.      V každém případě se Tribunál mýlil, když dospěl k závěru, že takto vysokoprahové kritérium by mělo být použito na věci zahájené podle článků 10 nebo 12 nařízení 1367/2006, protože předmětné situace nejsou podobné. Žaloby podle článku 12 nařízení č. 1367/2006 jsou zahájeny proti rozhodnutím vydaným na podkladě žádostí o vnitřní přezkum(24) (podaných podle článku 10 nařízení č. 1367/2006), a nikoliv proti rozhodnutí o povolení uvedení na trh. Účelem žádostí o vnitřní přezkum je zohlednit opodstatněné pochybnosti. Ve věci Schräder v. CPVO(25) se Soudní dvůr zabýval důkazním a právním břemenem uloženým v případě, když třetí osoba přímo napadla rozhodnutí o nezrušení povolení prostřednictvím zcela odlišných řízení o prohlášení neplatnosti.

61.      Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení věci tím, že dospěl na základě tohoto důkazního břemene v bodech 134, 135, 148 až 150, 157, 163 až 168, 170, 205 až 209, 217 až 224, 230, 231, 238 až 243, 246, 247, 256, 282, 287 a 289 k závěru, že navrhovatelky neprokázaly, že modifikovaná sója je nebezpečná.

62.      Komise konstatuje, že úroveň dokazování navržená Tribunálem je zcela namístě vzhledem k povaze vnitřního přezkumného řízení stanoveného nařízením 1367/2006. V této souvislosti je podle Komise logické, že by Tribunál měl rozhodnout, že žadatel, který napadá platnost rozhodnutí o vnitřním přezkumu odkazem na podkladový správní akt (akt, který není předmětem samotného řízení o prohlášení neplatnosti), musí prokázat, že předložil v žádosti o vnitřní přezkum důkazy vyvolávající závažné pochybnosti o legalitě podkladového správního aktu, aby dosáhl zrušení rozhodnutí o vnitřním přezkumu. Bez takového kritéria by nebyl rozdíl mezi kritériem pro žadatele napadajícího legalitu podkladového správního aktu a žadatele napadajícího rozhodnutí o vnitřním přezkumu vztahující se k témuž podkladovému správnímu aktu.

63.      Komise tvrdí, že úroveň dokazování stanovená Tribunálem navíc není, na rozdíl od názoru navrhovatelek, „vysokoprahovým kritériem“. To neznamená, že by žadatel o vnitřní přezkum musel přepracovat hodnocení rizik nebo přinést důkazy, že povolený geneticky modifikovaný organismus je nebezpečný: pouze musí, jak Tribunál jasně vysvětlil v bodě 67 napadeného rozsudku, předložit pádné důkazy, které mohou vyvolat závažné pochybnosti o legalitě přijetí rozhodnutí o povolení.

64.      Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatelky, tedy že „cílem žádostí o [vnitřní přezkum] je uznat opodstatněnost vznesených pochybnosti“, podle Komise není možné, aby v případě, že žadatel vyjádří jakékoliv pochybnosti o platnosti povolení, přestože tyto pochybnosti nejsou závažné, musel orgán pozastavit platnost povolení a prošetřit tyto pochybnosti, aby zjistil, zda jsou opodstatněné (například výzvou žadateli o povolení provedení dalších studií či zkoušek). Tribunál se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení v bodech 67, 83 a 88 napadeného rozsudku.

65.      Pokud jde o ostatní aspekty zpochybněné druhým důvodem kasačního opravného prostředku, Komise tvrdí, že navrhovatelky nezpochybňují, že právním kritériem uplatněným u všech těchto napadených aspektů bylo kritérium, které navrhovatelky napadly v první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, konkrétně, že musely předložit důkaz vzbuzující závažné pochybnosti o legalitě rozhodnutí o povolení. V důsledku toho není v této části kasačního opravného prostředku vzneseno samostatné nesprávné právní posouzení. Z tohoto důvodu by druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku měla být odmítnuta jako zjevně nepřípustná.

 Analýza

66.      Podle článků 10 a 12 nařízení č. 1367/2006 1) důvody pro vnitřní přezkum musí být alespoň „uvedeny“ a 2) žádost nesmí být zjevně neopodstatněná. Jak jsem uvedl výše, nepodložená tvrzení ke splnění těchto kritérií nestačí. Nicméně neexistuje žádné ustanovení, podle něhož žadatelé o přezkum nesou skutečné břemeno tvrzení a musí předložit důkazy.

67.      Jak však Komise správně uvedla, existuje zásadní rozdíl mezi povolovacím řízením vedoucím k rozhodnutí o povolení a přezkumným řízením, jehož důsledkem může, ale nemusí být obnovení povolovacího řízení. Navrhovatelky současně nemají aktivní legitimaci podle čl. 263 odst. 4 SFEU, aby přímo napadly samotné rozhodnutí o povolení, neboť nejsou rozhodnutím o povolení přímo ani individuálně dotčeny.

68.      Jak je uvedeno výše, pokud chtějí navrhovatelky důkladnější přezkumné řízení, lze tedy od žadatelů o vnitřní přezkumné řízení očekávat, že předloží konkrétní a přesné argumenty, které mohou být s to zpochybnit skutkový stav, na němž je rozhodnutí o povolení založeno. Protože rozhodnutí o povolení je přijato nestranným orgánem – Komisí – po konzultaci s jiným nestranným orgánem – EFSA – existuje určitá domněnka pravdivosti, úplnosti a správnosti povolovacího řízení a rozhodnutí o povolení. Žádost o vnitřní přezkum by proto měla být založena na argumentech, které toto zpochybní. Žadatelé by měli být schopni založit svou argumentaci na jakémkoli důvodu nebo „důkazu“, který by mohl vyvolat závažné pochybnosti o výše uvedené domněnce. Úplné důkazy nejsou nikdy zapotřebí. Na druhé straně spekulace také nebudou dostačující.

69.      Kritérium formulované Tribunálem by proto mělo být chápáno jako zásadní podmínka, která vyžaduje, aby žadatel o důkladnější vnitřní přezkum předložil argumenty, které vyvolají závažné pochybnosti o povolovacím řízení nebo rozhodnutí o povolení. Vzhledem k tomu se tedy Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení v bodech 67, 83 a 88 napadeného rozsudku.(26)

70.      Pokud jde o další aspekty druhého důvodu kasačního opravného prostředku, Komise správně upozornila na skutečnost, že navrhovatelky nezpochybňují, že právním kritériem uplatněným u všech těchto napadených aspektů bylo kritérium, které navrhovatelky napadly v první části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, konkrétně, že musely předložit důkaz vzbuzující závažnou pochybnost o legalitě rozhodnutí o povolení. V důsledku toho není v této části kasačního opravného prostředku vzneseno samostatné nesprávné právní posouzení a tato část musí tedy být odmítnuta jako zjevně nepřípustná.

71.      Druhý důvod kasačního opravného prostředku proto musí být zamítnut.

 Závěry

72.      S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám a bez předjímání opodstatněnosti dalších důvodů kasačního opravného prostředku navrhuji, aby Soudní dvůr odmítl jako zčásti nepřípustný a zamítl jako zčásti neopodstatněný druhý důvod kasačního opravného prostředku vznesený TestBioTech eV, European Network of Scientists for Social and Environmental Responsibility eV a Sambucus eV proti rozsudku Tribunálu ze dne 15. prosince 2016, TestBioTech a další v. Komise (T‑177/13, nezveřejněný, EU:T:2016:736).


1–      Původní jazyk: angličtina.


2–      S referenčním číslem Ares(2013) 19605.


3–      Nařízení ze dne 22. září 2003 o geneticky modifikovaných potravinách a krmivech (Úř. věst. 2003, L 268, s. 1; Zvl. vyd. 13/32, s. 432).


4–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (Úř. věst. 2006, L 264, s. 13).


5–      Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsaná v Aarhusu dne 25. června 1998 a schválená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. 2005, L 124, s. 1) (dále jen „Aarhuská úmluva“).


6–      Pro podrobnější procesní pravidla upravující žádost o vnitřní přezkum viz rozhodnutí Komise ze dne 13. prosince 2007, které stanoví podrobná pravidla pro použití nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 o Aarhuské úmluvě pokud jde o žádosti o vnitřní přezkum správních aktů (2008/50/ES) (Úř. věst. 2008, L 13, s. 24). Podle tohoto rozhodnutí musí žadatel o přezkum poskytnout „příslušné informace a dokumentaci na podporu těchto důvodů“, viz čl. 1 bod 3 uvedeného rozhodnutí.


7      Tribunál odkazuje na rozsudek ze dne 10. listopadu 2005, Stichting Zuid-Hollandse Milieufederatie (C‑316/04, EU:C:2005:678, bod 68).


8–      Směrnice Rady ze dne 15. července 1991 o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh (Úř. věst. 1991, L 230, s. 1; Zvl. vyd. 03/11, s. 332).


9–      Viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2005, Stichting Zuid-Hollandse Milieufederatie (C‑316/04, EU:C:2005:678, bod 68).


10–      Který se v zásadě týká bezpečnosti a účinnosti přípravku. Vkládá se nová poznámka pod čarou.


11–      Viz také stanovisko generálního advokáta Niila Jääskinena ve spojených věcech Rady a Parlamentu proti Komisi a Komise proti Vereniging Milieudefensie and Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht (C‑401/12 P až C‑403/12 P, EU:C:2014:310, bod 130). Žaloba podle článku 12 nařízení č. 1367/2006 se netýká rozhodnutí o povolení, nýbrž odpovědi orgánu nebo instituce, k nimž byla podána žádost o vnitřní přezkum, což je v daném případě napadené rozhodnutí.


12–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1107/2009 ze dne 21. října 2009 o uvádění přípravků na ochranu rostlin na trh a o zrušení směrnic Rady 79/117/EHS a 91/414/EHS (Úř. věst. 2009, L 309, s. 1).


13–      Bod 4 odůvodnění nařízení č. 1367/2006.


14–      Mimoto viz směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/35/ES ze dne 26. května 2003 o účasti veřejnosti na vypracovávání některých plánů a programů týkajících se životního prostředí a o změně směrnic Rady 85/337/EHS a 96/61/ES, pokud jde o účast veřejnosti a přístup k právní ochraně (Úř. věst. 2003, L 156, s. 17; Zvl. vyd. 15/07, s. 466) a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS (Úř. věst. 2003, L 41, s. 26; Zvl. vyd. 15/07, s. 375).


15–      Aarhuská úmluva je však historicky ještě více provázaná s unijním právem. Skutečně existuje vzájemné obohacování mezi unijním právem životního prostředí a Aarhuským režimem podle mezinárodního práva, neboť dřívější směrnice Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 1985, L 175, s. 40; Zvl. vyd. 15/01, s. 248) a směrnice Rady 90/313/EHS ze dne 7. června 1990 o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí (Úř. věst. 1990, L 158, s. 56; Zvl. vyd. 15/01, s. 402) sloužily jako „model na mezinárodní úrovni a jejich základní filozofie je převzata Aarhuskou úmluvou.“ Viz návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty ES, COM(2003) 622 final, s. 3.


16–      Jak Soudní dvůr nicméně objasnil, nelze se dovolávat čl. 9 odst. 3 pro účely posouzení legality čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1367/2006, viz rozsudek ze dne 13. ledna 2015, Rada a další v. Vereniging Milieudefensie and Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht (C‑401/12 P až C‑403/12 P, EU:C:2015:4, bod 61).


17      Viz návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty ES, COM(2003) 622 final, s. 7. Viz také stanovisko generálního advokáta Niila Jääskinena ve spojených věcech Rada a Parlament v. Komise a Komise v. Vereniging Milieudefensie and Stichting Stop Luchtverontreiniging Utrecht (C‑401/12 P až C‑403/12 P, EU:C:2014:310, bod 123 a násl.)


18–      Rozsudek ze dne 9. září 2003, Monsanto Agricoltura Italia a další (C‑236/01, EU:C:2003:431, bod 111 a citovaná judikatura).


19–      V tomto smyslu viz bod 36 výše a v obecnější rovině mé stanovisko ve věci Saint-Gobain Glass Deutschland v. Komise (C‑60/15 P, EU:C:2016:778, body 37 až 41).


20–      K aspektům přístupu k informacím viz např. moje stanovisko ve věci Saint-Gobain Glass Deutschland v. Komise (C‑60/15 P, EU:C:2016:778, bod 37 a násl.).


21–      V tomto smyslu je třeba připomenout, že existuje rozdíl mezi – procesním – důkazním břemenem (onus probandi) a – hmotněprávním – břemenem tvrzení (onus proferendi). V této věci otázka nespočívá v tom, na kom leží důkazní břemeno ve sporném řízení před soudem, ale zda a v jakém rozsahu musí žadatel opodstatnit svou žádost o vnitřní přezkum. V tomto smyslu viz moje stanovisko ve věci combit Software (C‑223/15, EU:C:2016:351, bod 42 s poznámkou pod čarou 18) a stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci Španělsko v. Lenzing (C‑525/04 P, EU:C:2007:73, body 27 až 29).


22–      Rozsudky ze dne 9. června 2005, HLH Warenvertrieb a Orthica (C‑211/03, C‑299/03 a C‑316/03 až C‑318/03, EU:C:2005:370, bod 75), a ze dne 21. ledna 1999, Upjohn (C‑120/97, EU:C:1999:14, bod 34 a citovaná judikatura).


23–      Rozsudek ze dne 21. května 2015 (C‑546/12 P, EU:C:2015:332, bod 57).


24–      Žádost občas zmateně používá pojem „opětovné posouzení“ namísto „přezkum“.


25–      Rozsudek ze dne 21. května 2015, Schräder v. CPVO (C‑546/12 P, EU:C:2015:332).


26–      Rád bych také zdůraznil v tomto bodě, že nevidím rozpor mezi body 88 a 170 napadeného rozsudku. Bod 88 uvádí kritéria, která mají být použita, zatímco bod 170 uvádí výsledek analýzy.