Language of document : ECLI:EU:C:2019:22

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

NILSE WAHLA

přednesené dne 15. ledna 2019(1)

Věc C52/18

Christian Fülla

proti

Toolport GmbH

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Amtsgericht Norderstedt (okresní soud v Norderstedtu, Německo)]

„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Směrnice 1999/44/ES – Prodej spotřebního zboží – Práva spotřebitele – Rozpor dodaného zboží se smlouvou – Dodatečné uvedení zboží do stavu souladu – Povinnosti prodávajícího – Určení místa, kde musí být zboží zpřístupněno pro účely opravy nebo náhradního dodání zboží (místo dodatečného plnění) – Význam ‚značných obtíží pro spotřebitele‘ – Význam ‚bezplatné opravy‘ – Právo na odstoupení od smlouvy“






1.        Existuje v unijním právu pro případ prodeje zboží spotřebitelům, kdy je spotřební zboží nabýváno na základě smlouvy uzavřené při použití prostředků komunikace na dálku a později se ukáže, že není s touto smlouvou v souladu, jednoznačné pravidlo, které určuje, kde je spotřebitel povinen toto zboží zpřístupnit prodávajícímu pro účely jeho uvedení do stavu souladu?

2.        V éře digitálního obchodování se tato otázka stává nanejvýš důležitou, zejména jde-li o těžké nebo objemné spotřební zboží. V projednávané věci předložené Amtsgericht Norderstedt (okresní soud v Norderstedtu, Německo) se jednalo o „párty“ stan o velikosti 5 x 6 metrů, který byl údajně dodán s vadami.

3.        Odpověď na tuto otázku bude vyžadovat, aby se Soudní dvůr vypořádal s řadou otázek, které se řídí směrnicí 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (dále jen „směrnice“)(2).

I.      Právní rámec

A.      Unijní právo

4.        Směrnice do určité míry harmonizovala povinnost prodávajícího uvést spotřební zboží do souladu se smlouvou.

5.        V odůvodnění směrnice je uvedeno následující:

„(1)      vzhledem k tomu, že podle čl. 153 odst. 1 a 3 [ES] přispěje Společenství k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím opatření, která Společenství přijme podle článku 95 [ES];

(2)      vzhledem k tomu, že vnitřní trh zahrnuje oblast bez vnitřních hranic, v níž je zaručen volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu; že volný pohyb zboží se netýká pouze podnikatelského sektoru, ale i soukromých fyzických osob; že to znamená, že spotřebitelům z jednoho členského státu musí být na základě existence jednotné minimální soustavy přiměřených pravidel umožněno volně nakupovat na území jiného členského státu;

[…]

(12)      vzhledem k tomu, že v případě rozporu se smlouvou může prodejce nabídnout spotřebiteli jakoukoli existující možnost zjednání nápravy, aby došlo ke smírnému narovnání; že o přijetí nebo odmítnutí dotyčného návrhu rozhoduje spotřebitel;

[…]

(19)      vzhledem k tomu, že členské státy mohou stanovit lhůtu, během které spotřebitelé musí oznámit prodávajícímu rozpor se smlouvou; že členské státy mohou poskytnout vyšší úroveň ochrany spotřebitele tím, že nestanoví žádnou takovou povinnost; že v každém případě mají mít spotřebitelé v celém Společenství k dispozici lhůtu alespoň dvou měsíců, během níž by oznámili prodávajícímu rozpor se smlouvou;“.

6.        Článek 2 odst. 2 směrnice stanoví:

„Předpokládá se, že spotřební zboží je v souladu se smlouvou, jestliže:

a)      souhlasí s popisem prodávajícího a má vlastnosti spotřebního zboží, které prodávající spotřebiteli předvedl ve formě vzorku nebo vzoru;

b)      se hodí k účelu, který spotřebitel požadoval a o němž prodávajícího informoval v době uzavření smlouvy a s nímž prodávající souhlasil;

c)      se hodí k účelům, ke kterým se zboží tohoto druhu obvykle používá;

d)      vykazuje jakost a vlastnosti, které jsou obvyklé u zboží tohoto druhu a které může spotřebitel rozumně očekávat s ohledem na charakter spotřebního zboží, a rovněž zejména na veřejné vyjádření v reklamě nebo na etiketách prodávajícího, výrobce nebo jeho zástupce o konkrétních vlastnostech zboží.“

7.        Článek 3 směrnice se týká práv spotřebitelů ve vztahu ke smlouvám o prodeji spotřebního zboží a souvisejících záruk. Tento článek stanoví:

„1.      Prodávající odpovídá spotřebiteli za každý rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží.

2.      V případě rozporu se smlouvou má spotřebitel nárok buď na bezplatné uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě prostřednictvím opravy, nebo náhradního dodání zboží podle ustanovení odstavce 3 nebo na přiměřené snížení kupní ceny nebo na odstoupení od smlouvy podle ustanovení odstavců 5 a 6.

3.      Spotřebitel může požadovat u prodávajícího nejprve bezplatnou opravu nebo bezplatné náhradní dodání spotřebního zboží za předpokladu, že takové plnění není nemožné nebo nepoměrné.

Zjednání nápravy se považuje za nepoměrné v případě, že by pro prodávajícího znamenalo vznik nákladů, které by ve srovnání s ostatními možnostmi zjednání nápravy zohlednily:

–        hodnotu, kterou by spotřební zboží mělo bez rozporu se smlouvou,

–        význam rozporu se smlouvou a

–        značné obtíže, které by zjednání nápravy představovalo pro spotřebitele.

Oprava nebo náhradní dodání zboží se musí uskutečnit v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh spotřebního zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval.

4.      Výraz ‚bezplatný‘ v odstavcích 2 a 3 zahrnuje náklady vynaložené na uvedení spotřebního zboží do stavu souladu, zejména náklady spojené se zasláním a náklady na vynaloženou práci a materiál.

5.      Spotřebitel může požadovat přiměřené snížení kupní ceny nebo může odstoupit od smlouvy:

–        jestliže nemá nárok na opravu ani na náhradní dodání zboží nebo

–        jestliže prodávající nezjednal nápravu v přiměřené lhůtě nebo

–        jestliže prodávající nezjednal nápravu bez značných obtíží pro spotřebitele.

6.      Při nevýznamném rozporu se smlouvou nemá spotřebitel právo odstoupit od smlouvy.“

8.        Článek 8 odst. 2 dále stanoví, že: „Členské státy mohou za účelem zajištění vyšší úrovně ochrany spotřebitele v oblasti působnosti této směrnice přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější předpisy, které jsou v souladu se Smlouvou.“

B.      Německé právo

9.        Směrnice byla do německého práva provedena prostřednictvím novelizací Bürgerliches Gesetzbuch (německý občanský zákoník, dále jen „BGB“).

10.      Ustanovení § 439 BGB stanoví ohledně dodatečného plnění následující:

„1)      V rámci dodatečného plnění se může kupující rozhodnout, zda bude požadovat buď odstranění vady, nebo dodání věci bez vady.

2)      Prodávající nese nutné náklady na dodatečné splnění závazku, zejména náklady na dopravu, zaslání, vynaloženou práci a materiál.

3)      [] může prodávající odmítnout způsob dodatečného splnění závazku zvolený kupujícím jen tehdy, pokud by v rámci tohoto způsobu splnění závazku musel vynaložit nepřiměřené náklady. V tomto ohledu je třeba zohlednit zejména hodnotu, kterou by mělo zboží v bezvadném stavu, význam vady a otázku, zda by bylo možné bez závažných obtíží pro kupujícího uskutečnit jiný způsob dodatečného splnění závazku. Právo kupujícího se v tomto případě omezuje na jiný způsob dodatečného splnění závazku; tím není dotčeno právo prodávajícího odmítnout i tento způsob splnění závazku za podmínek stanovených v první větě.

4)      Dodá-li prodávající v rámci dodatečného splnění závazku bezvadné zboží, může od kupujícího požadovat vrácení vadného zboží v souladu s ustanoveními § 346 až § 348.“

11.      Ve vztahu k místu plnění uvádí § 269 BGB následující:

„1)      Není-li místo plnění určeno a nelze-li jej určit z okolností, a zejména z povahy závazkového vztahu, k plnění dochází v místě, kde má dlužník bydliště nebo sídlo v době vzniku závazkového vztahu.

2)      Vznikl-li závazek v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka a měl-li dlužník provozovnu v jiném místě než v místě svého bydliště nebo sídla, je místo bydliště nebo sídla nahrazeno místem této provozovny.

3)      Pouhá skutečnost, že dlužník nesl náklady odeslání, neumožňuje dospět k závěru, že místo, kde má dojít k odeslání, musí být považováno za místo plnění.“

II.    Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

12.      V roce 2015 zakoupil žalobce v původním řízení od žalované telefonicky stan o velikosti 5 x 6 metrů (popsaný jako „Partytent“). Stan byl dodán do bydliště žalobce. Žalobce následně určité vady stanu reklamoval. Žalovaná zamítla všechny reklamace vad jako neodůvodněné.

13.      Žalobce požadoval dodatečné plnění, tedy opravu vad nebo dodání náhradního stanu. Předmětné spotřební zboží však žalované nezaslal, ani jí to nenabídl.

14.      O místě tohoto dodatečného plnění spolu strany v daném okamžiku nejednaly. Ani ze smlouvy uzavřené mezi stranami v tomto ohledu nic nevyplývá.

15.      Teprve v průběhu původního řízení žalovaná poprvé tvrdila, že místem dodatečného plnění je její místo podnikání.

16.      Podle předkládajícího soudu je určení místa dodatečného plnění klíčové pro určení toho, zda žalobce žalované dal možnost odstranit vady nebo poskytl přiměřenou lhůtu ve smyslu čl. 3 odst. 5 druhé odrážky směrnice, aby mohl od smlouvy odstoupit.

17.      Vzhledem k tomu, že měl Amtsgericht Norderstedt (okresní soud v Norderstedtu, Německo) pochybnosti ohledně správného výkladu příslušných ustanovení unijního práva, rozhodl se řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba článek 3 odst. 3 třetí pododstavec [směrnice] vykládat v tom smyslu, že spotřebitel musí podnikateli nabídnout spotřební zboží zakoupené na dálku, aby mu umožnil opravu nebo náhradní dodávku, vždy pouze v místě, na kterém se spotřební zboží nachází?

2)      V případě záporné odpovědi:

Je třeba článek 3 odst. 3 třetí pododstavec [směrnice] vykládat v tom smyslu, že spotřebitel musí podnikateli nabídnout spotřební zboží zakoupené na dálku, aby mu umožnil opravu nebo náhradní dodávku, vždy v místě podnikání podnikatele?

3)      V případě záporné odpovědi:

Jaká kritéria vyplývají z článku 3 odst. 3 třetího pododstavce [směrnice] pro stanovení místa, na kterém musí spotřebitel podnikateli nabídnout spotřební zboží zakoupené na dálku, aby mu umožnil opravu nebo náhradní dodávku?

4)      Pokud se místo, na kterém musí spotřebitel nabídnout podnikateli spotřební zboží zakoupené na dálku k prohlídce a umožnění dodatečného plnění, nachází – vždy nebo v konkrétním případě – v místě podnikání podnikatele:

Je s článkem 3 odst. 3 prvním pododstavcem ve spojení s článkem 3 odst. 4 [směrnice] slučitelné, že spotřebitel musí nejprve uhradit náklady na dopravu tam a zpět nebo vyplývá z povinnosti ‚bezplatné opravy‘, že je prodávající povinen uhradit zálohu?

5)      Pokud se místo, na kterém musí spotřebitel nabídnout podnikateli spotřební zboží zakoupené na dálku k prohlídce a umožnění dodatečného plnění, nachází – vždy nebo v konkrétním případě – v místě podnikání podnikatele a povinnost spotřebitele nejprve uhradit náklady je v souladu s článkem 3 odst. 3 prvním pododstavcem ve spojení s článkem 3 odst. 4 [směrnice]:

Je třeba článek 3 odst. 3 třetí pododstavec ve spojení s článkem 3 odst. 5 druhou odrážkou [směrnice] vykládat v tom smyslu, že spotřebitel, který podnikateli závadu pouze oznámil, aniž by mu nabídl dopravu spotřebního zboží do místa podnikatele, není oprávněn vypovědět smlouvu?

6)      Pokud se místo, na kterém musí spotřebitel nabídnout podnikateli spotřební zboží zakoupené na dálku k prohlídce a umožnění dodatečného plnění, nachází – vždy nebo v konkrétním případě – v místě podnikání podnikatele, ale povinnost spotřebitele nejprve uhradit náklady není v souladu s článkem 3 odst. 3 prvním pododstavcem ve spojení s článkem 3 odst. 4 směrnice:

Je třeba článek 3 odst. 3 třetí pododstavec ve spojení s článkem 3 odst. 5 druhou odrážkou [směrnice] vykládat v tom smyslu, že spotřebitel, který podnikateli závadu pouze oznámil, aniž mu nabídl dopravu spotřebního zboží do místa podnikatele, není oprávněn vypovědět smlouvu?“

18.      Písemná vyjádření v tomto řízení předložily německá a francouzská vláda a Evropská komise. Soudní dvůr v souladu s čl. 76 odst. 2 jednacího řádu rozhodl tak, že od veřejného slyšení se upouští.

III. Analýza

19.      Svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se předkládající soud v podstatě domáhá návodu na určení místa plnění pro účely odstranění vad spotřebního zboží formou opravy nebo náhradního dodání zboží a zjištění vlivu této skutečnosti na právo spotřebitele od smlouvy odstoupit.

20.      Než se však dostaneme k podstatě předběžných otázek, je potřeba věnovat se námitce německé vlády, že žádost předkládajícího soudu je nepřípustná.

A.      Přípustnost

21.      Německá vláda tvrdí, že přípustnost této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je „přinejmenším sporná“. Namítá, že skutkové okolnosti případu i relevantní ustanovení vnitrostátního práva byly načrtnuty pouze v hrubých rysech. Při zodpovídání předběžných otázek, tak jak byly předkládajícím soudem prezentovány, by Soudní dvůr musel vycházet z řady hypotéz a domněnek.

22.      Německá vláda si je vědoma skutečnosti, že na základě judikatury Soudního dvora platí domněnka přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, přesto navrhuje, aby byly předložené předběžné otázky přinejmenším přeformulovány.

23.      Je třeba mít na paměti, že v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU založeného na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za následně vydané soudní rozhodnutí, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se tedy předběžné otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(3).

24.      Soudní dvůr může odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah ke skutkovým okolnostem nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také tehdy, pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými k tomu, aby na jemu předložené otázky poskytl užitečnou odpověď(4).

25.      Dle mého názoru tyto podmínky v tomto případě splněny nejsou.

26.      Předkládající soud popsal skutkové okolnosti původního řízení i relevantní ustanovení vnitrostátního práva sice stručně, ale dostatečně určitě, aby měl Soudní dvůr veškeré rozhodné skutkové a právní podklady nezbytné k vydání rozsudku.

27.      Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jasně plyne, že předkládající soud žádá o výklad směrnice, aby byl schopen určit místo plnění pro účely odstranění vad předmětného zboží, a tudíž posoudit, zda je žalobce v původním řízení oprávněn od smlouvy odstoupit.

28.      Ve světle shora uvedeného je nutno předběžné otázky posoudit jako přípustné a věnovat se rozboru merita věci.

B.      Podstata věci

29.      Pro případ, že by žádost předkládajícího soudu nebyla prohlášena za nepřípustnou, navrhuje německá vláda, aby byly předběžné otázky položené Amtsgericht Norderstedt (okresní soud v Norderstedtu) přeformulovány. V tomto ohledu uvádí, že předběžné otázky by měly být vykládány jako dotaz na to, zda správný výklad směrnice brání provedení relevantních ustanovení německého práva.

30.      Dle mého názoru přeformulování předběžných otázek potřeba není. Vnitrostátní soud, který otázky předkládá, je podle mne nejpovolanější k určení obsahu otázek potřebných k vyřešení případu, jenž je před ním projednáván.

31.      Domnívám se však, že by bylo nejlepší posuzovat některé z předběžných otázek předložených Amtsgericht Norderstedt (okresní soud v Norderstedtu) společně.

32.      Z předběžných otázek plynou tři samostatné problémy týkající se výkladu článku 3 směrnice. Svou první, druhou a třetí otázkou se předkládající soud v zásadě snaží určit místo, kde musí být spotřební zboží zpřístupněno či dáno k dispozici, aby mohlo být uvedeno do stavu souladu (místo dodatečného plnění). Čtvrtá předběžná otázka se pak zabývá tím, zda z požadavku na „bezplatnou opravu“ plyne, že prodávající je povinen poskytnout zálohu na náklady přepravy, které by mohly spotřebiteli vzniknout v souvislosti s předáváním zboží prodávajícímu. A konečně, pátá a šestá předběžná otázka se týkají okolností, za nichž může být spotřebitel oprávněn od smlouvy odstoupit v případě, že zakoupené spotřební zboží není v souladu se smlouvou.

33.      Po několika předběžných poznámkách ohledně kontextu a účelu směrnice a jejího článku 3 se budu jednotlivě věnovat každému z těchto tří problémů.

1.      Předběžné poznámky

34.      Předmětná směrnice je jedním z opatření, která byla unijním normotvůrcem přijata s cílem zajistit jednotnou minimální úroveň ochrany spotřebitelů v rámci celé Evropské unie před vadným plněním ze smlouvy o prodeji spotřebního zboží. Smyslem této ochrany je podpořit a usnadnit přeshraniční nákupy spotřebitelů(5).

35.      Vysoká úroveň ochrany spotřebitelů ale není jediným cílem směrnice. Její ustanovení rovněž usilují u udržení určité rovnováhy mezi povinnostmi jednotlivých účastníků. Na jedné straně směrnice určuje povinnosti prodávajících v případě spotřebního zboží, které je v rozporu se smlouvou. Na druhé straně směrnice zakotvuje povinnosti, které musí plnit spotřebitelé, aby o svá práva nepřišli(6).

36.      V tomto smyslu není všeobjímajícím cílem směrnice přidávat ke smluvním povinnostem sjednaným mezi stranami povinnosti další, ale spíše usnadnit výkon povinností, tak jak byly mezi stranami sjednány. Pouze v případě vadného plnění smlouvy ze strany prodávajícího jsou ukládány další povinnosti, které mohou v některých případech překročit povinnosti zakotvené ve smlouvě(7).

37.      Důležité však je, že směrnice se nesnaží uvést spotřebitele do výhodnějšího postavení, než které by si mohli nárokovat na základě smlouvy o prodeji; směrnice pouze usiluje o obnovení stavu, který by nastal, kdyby prodávající dodal zboží v souladu se smlouvou hned na začátku. V tomto ohledu je nutno podotknout, že směrnice poskytuje pouze minimální úroveň ochrany. Členské státy nesmí oslabit záruky zakotvené unijním normotvůrcem, mohou však přijmout ustanovení přísnější(8).

38.      Závěrem je také nutno zdůraznit, že směrnice upravuje pouze ty aspekty, které se týkají výhradně ochrany spotřebitelů při koupi zboží, které není v souladu se smlouvou. Otázkami týkajícími se uzavírání smlouvy mezi smluvními stranami, vad smlouvy, jejích účinků či jiných forem neúplného plnění se tento legislativní nástroj nezabývá; tyto otázky jsou upraveny pouze vnitrostátním právem(9).

39.      Článek 3 směrnice konkrétně zakotvuje práva spotřebitele, kterému bylo prodáno spotřební zboží, jež je v okamžiku dodání v rozporu se smlouvou. Toto ustanovení odráží stejné zásady, jimiž se řídí směrnice jako celek.

40.      Proto čl. 3 odst. 1 stanoví, že prodávající odpovídá spotřebiteli za každý rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží. Pokud není dodané spotřební zboží v souladu se smlouvou, prodávající nesplnil své povinnosti plynoucí ze smlouvy o prodeji, a musí tudíž nést následky tohoto vadného plnění(10).

41.      Podle čl. 3 odst. 2 tak platí, že za těchto okolností má spotřebitel nárok na bezplatnou opravu nebo náhradní dodání zboží, na přiměřenou slevu z ceny, nebo na odstoupení od smlouvy ve vztahu k tomuto zboží. Článek 3 odst. 5 směrnice jasně upřednostňuje zachování povinností plynoucích ze smlouvy o prodeji. Spotřebitel musí dát prodávajícímu příležitost předmětné spotřební zboží opravit nebo vyměnit. Pouze v případě, že tak prodávající neučiní, má spotřebitel nárok na slevu z ceny nebo na odstoupení od smlouvy(11).

42.      Článek 3 odst. 3 zakotvuje určité podmínky pro uvedení zboží do stavu souladu prostřednictvím opravy nebo náhradního dodání. Zboží je nutno uvést do souladu bezplatně, v přiměřené lhůtě, aniž to spotřebiteli způsobí značné obtíže. Jak již Soudní dvůr v minulosti uvedl, tyto tři požadavky jsou projevem zřetelné snahy unijního normotvůrce poskytnout spotřebitelům účinnou ochranu(12).

43.      Směrnice současně přihlíží i k zájmům prodávajícího. Zaprvé směrnice zakotvuje dvouletou lhůtu pro uplatnění nároků (reklamaci)(13). Zadruhé prodávající může odmítnout opravu nebo náhradní dodání zboží v případě, že je uvedení do stavu souladu neproveditelné nebo neúměrné(14).

44.      Jak Soudní dvůr podotkl ve věci Gebr. Weber a Putz, cílem uvedeného článku 3 je nastolit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy spotřebitele a zájmy prodávajícího tím, že spotřebiteli jako slabší straně smlouvy zaručí úplnou a účinnou ochranu pro případ, že prodávající řádně nesplní své smluvní závazky, přičemž zároveň umožňuje zohlednit úvahy hospodářského rázu, kterých se dovolává prodávající(15).

45.      Stejně jako jiné nástroje unijního spotřebitelského práva usiluje směrnice o obnovení rovnováhy ve vztahu mezi spotřebitelem a prodávajícím, a představuje tedy vyjádření zásady smluvní svobody stran. Směrnice však neusiluje o uvedení spotřebitele do jedinečně výhodného postavení(16).

46.      Otázky předložené na základě této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je nutno analyzovat ve světle tohoto základního principu směrnice.

2.      Kde musí být spotřební zboží zpřístupněno pro účely jeho uvedení do stavu souladu (místo dodatečného plnění)?

47.      Prostřednictvím své první, druhé a třetí otázky se předkládající soud v zásadě snaží určit místo plnění pro účely uvedení spotřebního zboží do stavu souladu (místo dodatečného plnění). Odpověď na tuto otázku pak zodpoví i to, zda postačuje, aby spotřebitel předmětné spotřební zboží zpřístupnil v místě, kde se toto zboží nachází (obvykle místo jeho bydliště), nebo zda je spotřebitel povinen zboží zpřístupnit v místě podnikání prodávajícího.

48.      Strany, které předložily svá vyjádření, mají na tento problém odlišné názory, což je vlastně jádrem podané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

49.      Francouzská vláda i Komise zdůrazňují vysokou úroveň ochrany spotřebitele, o kterou usiluje směrnice, avšak francouzská vláda tvrdí, že požadavky na uvedení do stavu souladu zakotvené v článku 3 směrnice mohou být splněny pouze v případě, že jedinou povinností spotřebitele bude zpřístupnit předmětné zboží v místě, kde se toto zboží nachází. Komise na druhou stranu zastává mírně odlišný názor, že spotřebitel může být povinen zboží zpřístupnit v místě podnikání prodávajícího, ledaže by to pro spotřebitele představovalo značné obtíže.

50.      Německá vláda uvádí, že požadavek na bezplatné uvedení zboží do stavu souladu nedostačuje k odůvodnění závěru, že zboží musí být vždy zpřístupněno v místě, kde se nachází. Dále tvrdí, že z požadavku „bez značných obtíží pro spotřebitele“ plyne, že po spotřebiteli je možno žádat překonání nevýznamných obtíží. Jelikož se čas a úsilí spojené se zpřístupněním zboží v místě podnikání prodávajícího mohou lišit, mělo by místo, kde musí být spotřební zboží zpřístupněno za účelem jeho uvedení do souladu se smlouvou, záviset na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu.

51.      Článek 3 neurčuje výslovně, kde musí být zpřístupněno zboží, které je v rozporu se smlouvou, pro účely opravy nebo náhradního dodání, ani se touto otázkou, pokud je mi známo, ještě nezabýval Soudní dvůr.

52.      Přestože však článek 3 nestanoví výslovně, kde musí být vadné spotřební zboží zpřístupněno, aby mohlo být uvedeno do stavu souladu, zakotvuje v tomto ohledu určité požadavky. Jak je uvedeno výše, oprava nebo náhradní dodání spotřebního zboží, které je v rozporu se smlouvou, musí být bezplatné, musí být provedeny v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele.

a)      Požadavek na bezplatné uvedení zboží do stavu souladu

53.      Požadavek na to, aby bylo zboží uvedeno do stavu souladu bezplatně, je dále rozveden v čl. 3 odst. 4, který stanoví, že tento výraz zahrnuje „náklady vynaložené na uvedení spotřebního zboží do stavu souladu, zejména náklady spojené se zasláním a náklady na vynaloženou práci a materiál“.

54.      Soudní dvůr ve věci Gebr. Weber a Putz uvedl, že unijní normotvůrce zamýšlel učinit z „bezplatného“ uvedení spotřebního zboží prodávajícím do stavu odpovídajícího smlouvě podstatný prvek ochrany, kterou spotřebiteli tato směrnice zaručuje. Smyslem tohoto požadavku je ochrana spotřebitele před rizikem finančních nákladů, které by mohly odradit spotřebitele od uplatnění jeho nároků, pokud by taková ochrana neexistovala(17).

55.      Článek 3 odst. 3 však rovněž stanoví, že prodávající je oprávněn bezplatnou opravu nebo náhradní dodání zboží odmítnout, je-li to nemožné nebo nepoměrné. Zjednání nápravy se považuje za nepoměrné v případě, že by pro prodávajícího znamenalo vznik nepřiměřených nákladů(18).

56.      V tomto smyslu bere směrnice v potaz nejen ochranu spotřebitele, ale rovněž úvahy hospodářského rázu na straně prodávajícího. Pokud by byl prodávající nucen hradit nepřiměřené náklady spojené s opravou nebo náhradním dodáním zboží, které je v rozporu se smlouvou, v konečném důsledku by prodávající navýšil své ceny. Takto vzniklé náklady by navíc dopadly na spotřebitele jako celek.

57.      Nicméně není zřejmé, zda požadavek „bezplatnosti“ znamená, že spotřebitel má pouze právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uvedením spotřebního zboží do stavu souladu, nebo zda má právo na zjednání nápravy bez nutnosti jakéhokoli vkladu (finančního či jiného) ze své strany.

58.      Domnívám se, že odpověď na tuto otázku se skrývá ve dvou zbývajících požadavcích zmíněných v článku 3 směrnice.

b)      Požadavek na uvedení zboží do stavu souladu v přiměřené lhůtě

59.      Článek 3 odst. 3 třetí pododstavec rovněž stanoví, že oprava nebo náhradní dodání zboží musí být provedeny v přiměřené lhůtě. Tento požadavek souvisí s cílem unijního normotvůrce spočívajícím v rychlém a smírném řešení jakýchkoli sporů mezi spotřebitelem a prodávajícím(19).

60.      Zpřístupnění zboží v místě podnikání prodávajícího by za určitých okolností mohlo zajistit rychlou opravu nebo náhradní dodání zboží. Za těchto okolností by mohla uběhnout poměrně dlouhá doba, než by mohl prodávající zajistit prohlídku v místě, kde se zboží nachází, nebo zorganizovat jeho přepravu do místa podnikání prodávajícího, zejména pokud je místo podnikání prodávajícího v jiné zemi.

61.      Na druhou stranu, pokud již prodávající má vytvořenou logistickou síť pro doručování zboží v místě, kde se toto zboží nachází, mohlo by být pro prodávajícího rychlejší a úspornější, pokud by zboží prohlédl v místě, kde se toto zboží nachází, nebo zajistil jeho přepravu.

62.      Viděno výlučně z hlediska rychlosti vyřízení věci se proto zdá, že místo, kde by mělo být spotřební zboží zpřístupněno pro účely uvedení do stavu souladu, závisí na okolnostech každého jednotlivého případu.

c)      Požadavek na uvedení zboží do stavu souladu bez značných obtíží pro spotřebitele

63.      Třetím požadavkem specifikovaným v čl. 3 odst. 3 je, aby bylo zboží uvedeno do stavu souladu bez značných obtíží pro spotřebitele. Při posuzování oněch značných obtíží je potřeba brát v úvahu druh spotřebního zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval(20).

64.      Místo, kde musí být spotřební zboží zpřístupněno pro účely uvedení do souladu (místo dodatečného plnění), proto nemůže být zvoleno takovým způsobem, aby spotřebiteli způsobilo značné obtíže. Argumentací a contrario lze však uzavřít, že spotřebitel je při realizaci opravy nebo náhradního dodání zboží povinen akceptovat nevýznamné nebo menší obtíže. V souladu se zněním třetího pododstavce čl. 3 odst. 3 platí, že při posuzování toho, zda je něco značnou obtíží pro spotřebitele, je nutno brát v potaz druh daného spotřebního zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval.

65.      Ve věci Gebr. Weber a Putz Soudní dvůr konstatoval, že s ohledem na vysokou úroveň ochrany spotřebitele, která je cílem směrnice, nelze výraz „bez značných obtíží pro spotřebitele“ vykládat restriktivně(21).

66.      Na první pohled se může zdát, že si Soudní dvůr v tomto tvrzení do určité míry protiřečí. Tím, že tyto obtíže kvalifikoval jako značné, unijní normotvůrce patrně zamýšlel nastavit poměrně vysokou laťku pro ten druh obtíží, které může být spotřebitel nucen snášet. Extenzivnější výklad tohoto výrazu však tuto laťku poněkud snižuje.

67.      Podle mého názoru je tento výraz nutno vykládat tak, aby bylo dosaženo určité rovnováhy mezi zájmem na ochraně spotřebitele a zájmem na tom, aby kvalifikace zavedená unijním normotvůrcem nepozbyla své účinnosti. Jsem proto toho názoru, a to i ve světle obiter dictum Soudního dvora ve věci Gebr. Weber a Putz, že tento výraz v každém případě nemůže vést k takovému výkladu, který jednostranně upřednostňuje zájmy spotřebitele. To platí především ve světle cíle směrnice spočívajícího v nastavení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy spotřebitele na jedné straně a úvahami hospodářského rázu ve vztahu k prodávajícímu na straně druhé.

68.      Dle mého názoru proto můžeme o značných obtížích hovořit tam, kde je břemeno natolik zatěžující, že spotřebitele odrazuje od uplatnění jeho práv(22). Stejně jako v případě jiných nástrojů unijního práva na ochranu spotřebitelů však platí, že předmětné posouzení nelze činit na základě toho, co by od uplatnění jeho práv mohlo odradit jednoho konkrétního spotřebitele. Při tomto posuzování je nutno jako relevantní měřítko používat spíše objektivní standard takového druhu břemene, které by odradilo průměrného spotřebitele(23).

69.      Za účelem zajištění rychlé opravy nebo náhradního dodání zboží by průměrný spotřebitel mohl být ochoten zajistit přepravu předmětného spotřebního zboží do místa podnikání prodávajícího nebo je dát k dispozici v nedalekém servisu. To však bude obecně záviset na povaze daného zboží. Pokud je předmětné spotřební zboží poměrně kompaktní a lze je snadno zaslat běžnou poštou, lze předpokládat, že zpřístupnění zboží v místě podnikání prodávajícího nezpůsobí spotřebiteli značné obtíže. Pokud je naopak toto zboží objemné nebo vyžaduje zvláštní zacházení z nějakého jiného důvodu, bude spotřebitel s tím, aby sám zajišťoval přepravu, váhat více.

70.      Místo, kde musí být spotřební zboží zpřístupněno, aby byly splněny požadavky čl. 3 odst. 3, proto bude patrně záviset na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu.

71.      Tyto úvahy v každém případě platí pro spotřební zboží zakoupené při použití prostředků komunikace na dálku. V případě, kdy spotřebitel zakoupil předmětné zboží v místě podnikání prodávajícího a kdy navíc toto zboží nevyžaduje zvláštní montáž, lze dle mého názoru předpokládat, že zpřístupnění tohoto zboží v místě podnikání prodávajícího nebude pro spotřebitele představovat značné obtíže.

d)      Další poznámky

72.      Bylo by možno namítat, že určování místa, kde musí být zboží zpřístupněno pro účely opravy nebo náhradního dodání, na základě posouzení závislého na okolnostech každého jednotlivého případu neskýtá právě vysoký stupeň právní jistoty. Mohou nastat případy, kdy nebude od samého začátku jasně patrné, kde musí být zboží zpřístupněno za účelem jeho uvedení do stavu souladu.

73.      Jistotu však lze zvýšit opatřeními přijatými prodejci nebo členskými státy.

74.      Zaprvé v zájmu spokojenosti spotřebitelů, jakož i v zájmu rychlého a smírného vyřešení sporů ohledně souladu zboží se smlouvou, mohou prodejci dobrovolně poskytovat určité služby navazující na koupi zboží (například prohlídky vadných domácích spotřebičů v místě bydliště spotřebitele nebo zpáteční poštovné). V některých zemích to již dokonce funguje.

75.      Zadruhé, jelikož směrnice představuje opatření minimální harmonizace a ponechává určitý prostor členským státům, mohou tyto v ustanoveních svých vnitrostátních právních předpisů určit místo, kde musí být spotřební zboží zpřístupněno za účelem jeho uvedení do stavu souladu, s přihlédnutím k požadavkům zakotveným v čl. 3 odst. 3. Navíc dle čl. 8 odst. 2 směrnice platí, že členské státy mohou vždy za účelem zajištění vyšší úrovně ochrany spotřebitele přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější předpisy. V zájmu právní jistoty proto mohou členské státy uzákonit zvláštní pravidla pro určité kategorie zboží.

76.      Závěrem k první, druhé a třetí předběžné otázce navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl v tom smyslu, že čl. 3 odst. 3 třetí pododstavec směrnice je nutno vykládat tak, že místo, kde je spotřebitel povinen nabídnout podnikateli spotřební zboží získané na základě smlouvy uzavřené na dálku za účelem umožnění opravy nebo náhradního dodání zboží, musí vnitrostátní soud určit s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem případu, který projednává. V tomto ohledu je potřeba, aby bylo místo, kde musí být zboží zpřístupněno, takové, aby byla zajištěna oprava nebo náhradní dodání zboží bezplatně, v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh daného spotřebního zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval.

77.      Pro případ, že předkládající soud dojde k závěru, že v tomto konkrétním případě je spotřebitel povinen předmětné spotřební zboží zpřístupnit v místě podnikání prodávajícího, bude otázka, zda má spotřebitel nárok na zálohu na náklady přepravy, které mu případně vzniknou, projednána níže v tomto stanovisku.

3.      Zahrnuje požadavek na „bezplatnou opravu“ nárok spotřebitele na zálohu na přepravní náklady?

78.      Čtvrtou předběžnou otázkou předkládající soud Soudní dvůr žádá, aby rozhodl, zda z požadavku na „bezplatnou opravu“ plyne, že prodávající je povinen poskytnout zálohu na náklady přepravy, které by mohly spotřebiteli vzniknout v souvislosti se zpřístupněním zboží prodávajícímu.

79.      Výraz „bezplatný“ je definován v čl. 3 odst. 4 směrnice jako výraz označující nezbytné „náklady vynaložené na uvedení spotřebního zboží do stavu souladu, zejména náklady spojené se zasláním a náklady na vynaloženou práci a materiál“. Jak Soudní dvůr uvedl již v případu Quelle, z příslovce „zejména“, jež použil unijní normotvůrce, vyplývá, že tento výčet je orientační, a nikoli taxativní povahy(24).

80.      Ze znění čl. 3 odst. 4 jasně plyne, že spotřebitel v každém případě nemá povinnost hradit náklady vynaložené na přepravu spotřebního zboží, které je v rozporu se smlouvou, zpět prodávajícímu. Jak jsem však naznačil v bodě 57 výše, z tohoto ustanovení již natolik jasně neplyne, zda požadavek „bezplatnosti“ zahrnuje pouze právo spotřebitele na náhradu nákladů, které mu případně vzniknou v důsledku uvádění spotřebního zboží do stavu souladu, nebo zda tento požadavek znamená, že po spotřebiteli nelze v průběhu tohoto procesu, ani dočasně, požadovat žádný finanční příspěvek.

81.      Vzhledem k rozsudku ve věci Gebr. Weber a Putz se zdá, že Soudní dvůr konkludentně akceptoval druhý uvedený výklad(25). V tomto rozsudku Soudní dvůr navíc uvedl, že ze znění směrnice, jakož i ze souvisejících přípravných prací na ní (travaux préparatoires) vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel učinit z „bezplatného“ uvedení spotřebního zboží prodávajícím do stavu odpovídajícího smlouvě podstatný prvek ochrany, kterou spotřebiteli tato směrnice zaručuje. Cílem této povinnosti prodávajícího spočívající v „bezplatném“ uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě je ochrana spotřebitele před rizikem finančních nákladů, které by mohly odradit spotřebitele od uplatnění jeho nároků, pokud by taková ochrana neexistovala(26).

82.      Ze shora uvedeného by bylo možno uzavřít, že spotřebiteli by měla být vždy poskytnuta záloha na přepravní náklady.

83.      Avšak směrnice neusiluje pouze o ochranu zájmů spotřebitele. Směrnice se rovněž snaží tyto zájmy vyvažovat úvahami hospodářského rázu na straně prodávajícího. Kromě toho směrnice rovněž upřednostňuje rychlé vyřešení jakýchkoli problémů týkajících se souladu se smlouvou.

84.      Záloha na přepravní náklady placená prodávajícím povede vždy k prodloužení doby nezbytné pro uvedení spotřebního zboží do stavu souladu. Tato záloha na přepravní náklady by navíc mohla pro prodávajícího znamenat nepřiměřenou administrativní zátěž. To by platilo zejména tam, kde by se po provedení prohlídky ukázalo, že předmětné zboží žádnými vadami netrpí.

85.      Domnívám se proto, že je v souladu se základním principem směrnice, aby byli spotřebitelé povinni zaplatit předem přepravní náklady za účelem prohlídky zboží nebo jeho uvedení do stavu souladu v místě podnikání prodávajícího. V souladu s judikaturou Soudního dvora však platí, že tyto přepravní náklady nesmí být natolik vysoké, aby představovaly finanční zátěž, která spotřebitele od uplatnění jejich práv odradí.

86.      Zda bude, či nebude tato hranice překročena, musí být podle mého názoru určeno na základě všech okolností každého jednotlivého případu, s přihlédnutím k takovým aspektům, jako je například výše přepravních nákladů, hodnota spotřebního zboží nebo dostupné prostředky nápravy v případě, že by prodávající předem zaplacené náklady neproplatil.

87.      Navrhuji proto, aby Soudní dvůr odpověděl na čtvrtou předběžnou otázku v tom smyslu, že čl. 3 odst. 3 první pododstavec ve spojení s čl. 3 odst. 4 směrnice nebrání tomu, aby byl spotřebitel povinen zaplatit předem náklady na přepravu tam a/nebo zpět, pokud to nebude představovat finanční zátěž, která spotřebitele od uplatnění jeho práv odradí.

4.      Kdy má spotřebitel nárok na odstoupení od smlouvy?

88.      Pátá a šestá předběžná otázka se týkají okolností, za nichž může být spotřebitel oprávněn od smlouvy odstoupit, pokud zakoupené zboží není v souladu se smlouvou. Problém konkrétně spočívá v tom, zda spotřebitel, který pouze prodávajícímu oznámil, že spotřební zboží není v souladu se smlouvou, ale toto zboží prodávajícímu nezpřístupnil v místě podnikání prodávajícího ani poskytnutí tohoto zboží v místě podnikání prodávajícího nenabídl, může využít čl. 3 odst. 5 směrnice k odstoupení od smlouvy.

89.      Podle čl. 3 odst. 5 směrnice platí, že spotřebitel má nárok na snížení kupní ceny nebo odstoupení od smlouvy: 1) jestliže oprava ani náhradní dodání zboží není možné nebo by představovalo nepřiměřenou zátěž pro prodávajícího; 2) jestliže prodávající neprovedl opravu nebo náhradní dodání zboží v přiměřené lhůtě nebo 3) jestliže prodávající nezjednal nápravu bez značných obtíží pro spotřebitele. Navíc platí, že právo na odstoupení od smlouvy spotřebiteli nenáleží v případě pouze nevýznamného rozporu se smlouvou(27).

90.      Článek 3 tak zakotvuje jasné pořadí prostředků nápravy, na něž má spotřebitel nárok v případě, že je spotřební zboží v rozporu se smlouvou. V rámci tohoto pořadí je odstoupení od smlouvy až posledním prostředkem nápravy. Směrnice dává zcela jasně přednost splnění smlouvy, a to v zájmu obou stran této smlouvy(28).

91.      To je dle mého názoru důvod, proč musí být možnost odstoupení od smlouvy vykládána restriktivně.

92.      S ohledem na skutečnost, že směrnice usiluje o udržení určité rovnováhy mezi povinnostmi různých stran smlouvy(29), plynou z článku 3 směrnice v případě, že spotřební zboží není v souladu se smlouvou, určité povinnosti jak spotřebiteli, tak prodávajícímu.

93.      Spotřebitel je povinen poskytnout prodávajícímu dostatečnou příležitost uvést spotřební zboží do stavu souladu. Pro tyto účely se vyžaduje určité aktivní jednání na straně spotřebitele. Zaprvé je spotřebitel povinen prodávajícího informovat o rozporu předmětného spotřebního zboží se smlouvou a o tom, který prostředek nápravy dle čl. 3 odst. 3 směrnice (oprava nebo náhradní dodání zboží) si zvolil. Zadruhé je spotřebitel povinen spotřební zboží, které není v souladu se smlouvou, prodávajícímu zpřístupnit.

94.      Prodávající je na druhou stranu povinen provést opravu nebo náhradní dodání v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele. Prodávající je oprávněn opravu nebo náhradní dodání odmítnout pouze v případě, že je nemožné nebo nepoměrné(30).

95.      Spotřebitel je oprávněn požadovat snížení kupní ceny nebo od smlouvy odstoupit pouze v případě, že prodávající nesplní své povinnosti dle článku 3. Jak je uvedeno výše, pokud je rozpor předmětného spotřebního zboží se smlouvou pouze nevýznamný, spotřebiteli právo na odstoupení od smlouvy nesvědčí vůbec.

96.      V projednávané věci řeší předkládající soud otázku, zda spotřebitel splnil své povinnosti dle článku 3, a je tedy oprávněn od smlouvy odstoupit, když není zřejmé, na jakém místě musí být spotřební zboží zpřístupněno pro účely uvedení do stavu souladu.

97.      Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené Amtsgericht Norderstedt (okresní soud v Norderstedtu) nejsou zřejmé všechny podrobnosti jednání mezi spotřebitelem a prodávajícím. Zdá se však, že smluvní strany nejednaly o tom, kde by mělo být zboží zpřístupněno pro účely jeho uvedení do stavu souladu. Z informací ve spisu plyne, že spotřebitel pouze požádal, aby bylo dané spotřební zboží uvedeno do stavu souladu v místě jeho bydliště. Na druhou stranu prodávající uvedl, že předmětné spotřební zboží mělo být zpřístupněno v místě jeho podnikání poprvé až v řízení u předkládajícího soudu.

98.      Domnívám se, že spotřebitel tím splnil své povinnosti dle článku 3. Jak Soudní dvůr uvedl ve věci Faber, nemůže jít tato povinnost spotřebitele nad rámec povinnosti oznámit prodávajícímu rozpor se smlouvou. S ohledem na slabší postavení, ve kterém se spotřebitel vůči prodávajícímu nachází, jde-li o informace o vlastnostech tohoto zboží a stavu, ve kterém bylo prodáno, spotřebitele rovněž nelze nutit, aby vymezil konkrétní příčinu tohoto rozporu se smlouvou(31).

99.      Na základě informací poskytnutých předkládajícím soudem se ale naopak zdá, že prodávající za těchto okolností své povinnosti dle článku 3 nesplnil. Povinnost zjednat nápravu v přiměřené lhůtě znamená, dle mého názoru, že v přiměřené lhůtě musí být rovněž podniknuty veškeré kroky nezbytné ke zjednání nápravy, za podmínky, že spotřebitel prodávajícímu jasně sdělil, že spotřební zboží je v rozporu se smlouvou, a poskytl určité penzum podrobných informací týkajících se povahy předmětného zboží, sjednaných smluvních podmínek a projevů tvrzeného rozporu se smlouvou(32).

100. Za těchto okolností, v situaci, kdy prodávající ve vztahu ke spotřebiteli pouze tvrdí, že předmětné zboží je ve stavu souladu a nepodnikne žádné kroky k tomu, aby zboží alespoň prohlédl, lze jeho postoj dle mého názoru postavit naroveň absolutní nečinnosti a dovodit, že své povinnosti dle článku 3 směrnice nesplnil. Prodávající by byl přinejmenším povinen spotřebitele v přiměřené lhůtě informovat, kde musí být dané spotřební zboží zpřístupněno pro účely uvedení do stavu souladu. Jelikož prodávající jedná v rámci výkonu svého podnikání, lze od něj spíše očekávat, že bude vědět, kde je nutno spotřební zboží zpřístupnit pro účely jeho uvedení do stavu souladu.

101. V případu projednávaném u předkládajícího soudu je proto nutno mít za to, že lhůta, v níž mělo být dané spotřební zboží uvedeno do stavu souladu, již začala běžet.

102. Ovšem základním předpokladem výkonu kteréhokoli z práv dle článku 3 směrnice je, že dané spotřební zboží nebylo v době dodání ve stavu souladu. Jelikož dle směrnice platí domněnka souladu zboží se smlouvou(33), je stále nutné prokázat, že dané zboží ve skutečnosti v souladu se smlouvou není, než bude spotřebitel moci od smlouvy odstoupit(34).

103. Odpověď na pátou a šestou předběžnou otázku proto musí znít tak, že spotřebitel je oprávněn odstoupit od smlouvy o prodeji spotřebního zboží, pokud prodávající nepodnikl žádné kroky, včetně poskytnutí informace o tom, kde musí být zboží zpřístupněno pro účely jeho uvedení do stavu souladu prostřednictvím některého z prostředků nápravy dle čl. 3 odst. 3 směrnice, ledaže je rozpor se smlouvou pouze nevýznamný nebo nebyl prokázán.

IV.    Závěr

104. S ohledem na předcházející posouzení navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Amtsgericht Norderstedt (okresní soud v Norderstedtu, Německo) takto:

„Článek 3 odst. 3 třetí pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží je nutno vykládat tak, že místo, kde je spotřebitel povinen nabídnout podnikateli spotřební zboží získané na základě smlouvy uzavřené na dálku za účelem umožnění jeho opravy nebo náhradního dodání, musí být vnitrostátním soudem určeno s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem daného případu. V tomto ohledu platí, že místo, kde musí být spotřební zboží zpřístupněno, musí vyhovovat požadavku bezplatného provedení opravy nebo náhradního dodání zboží v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval.

Článek 3 odst. 3 první pododstavec ve spojení s čl. 3 odst. 4 směrnice 1999/44/ES nebrání tomu, aby byl spotřebitel povinen zaplatit předem náklady na přepravu tam a/nebo zpět, pokud to nebude představovat finanční zátěž, která spotřebitele od uplatnění jeho práv odradí.

Článek 3 odst. 3 třetí pododstavec směrnice 1999/44/ES ve spojení s čl. 3 odst. 5 druhou odrážkou této směrnice je nutno vykládat tak, že spotřebitel, který oznámil vadu prodávajícímu, má nárok na odstoupení od smlouvy, pokud prodávající nepodnikl žádné kroky, včetně poskytnutí informace o tom, kde musí být spotřební zboží zpřístupněno pro účely jeho uvedení do stavu souladu prostřednictvím některého z prostředků nápravy dle čl. 3 odst. 3 směrnice 1999/44/ES, ledaže je rozpor se smlouvou pouze nevýznamný nebo nebyl prokázán.“


1–      Původní jazyk: angličtina.


2–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. května 1999 (Úř. věst. 1999, L 171, s. 12; Zvl. vyd. 15/04, s. 223).


3–      Viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 35 a citovaná judikatura.


4–      Viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 36 a citovaná judikatura.


5–      Viz bod 2 odůvodnění směrnice, jakož i návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o prodeji spotřebního zboží a souvisejících zárukách [COM(95) 520 final], s. 1 a násl.


6–      Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o prodeji spotřebního zboží a souvisejících zárukách, s. 7.


7–      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, body 57 až 60.


8–      Viz čl. 8 odst. 2 směrnice, jakož i rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 60 a citovaná judikatura.


9–      Viz čl. 8 odst. 1 směrnice a návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o prodeji spotřebního zboží a souvisejících zárukách, s. 6.


10–      V tomto směru viz rozsudek ze dne 17. dubna 2008, Quelle, C‑404/06, EU:C:2008:231, bod 41.


11–      V tomto směru viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 72.


12–      Viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 52 a citovaná judikatura.


13–      Viz čl. 5 odst. 1 směrnice.


14–      Viz čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec směrnice.


15–      Rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 75.


16–      Pro srovnání viz mé stanovisko ve věci Kásler a Káslerné Rábai, C‑26/13, EU:C:2014:85, body 27 až 29 a 105.


17–      Viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 46 a citovaná judikatura.


18–      Viz čl. 3 odst. 3 druhý pododstavec směrnice a v tomto směru rozsudek ze dne 17. dubna 2008, Quelle, C‑404/06, EU:C:2008:231, bod 42. Viz též rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 58.


19–      Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o prodeji spotřebního zboží a souvisejících zárukách, s. 14 a 15.


20–      Viz třetí pododstavec čl. 3 odst. 3 směrnice.


21–      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 53.


22–      Srov. rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 46.


23–      V tomto směru viz například rozsudek ze dne 25. července 2018, Dyson, C‑632/16, EU:C:2018:599, bod 56 (o nekalých obchodních praktikách), a rozsudek ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další, C‑186/16, EU:C:2017:703, bod 47 (týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách).


24–      Viz rozsudek ze dne 17. dubna 2008, Quelle, C‑404/06, EU:C:2008:231, bod 31.


25–      Viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 61.


26–      Viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 46 a citovaná judikatura.


27–      Viz čl. 3 odst. 6 směrnice.


28–      V tomto směru viz též rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 72.


29–      Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o prodeji spotřebního zboží a souvisejících zárukách, s. 7.


30–      Viz čl. 3 odst. 3 směrnice.


31–      V tomto směru viz čl. 5 odst. 2 směrnice, s přihlédnutím k bodu 19 odůvodnění směrnice. Viz též rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C‑497/13, EU:C:2015:357, body 62 a 63.


32–      V tomto směru viz rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C‑497/13, EU:C:2015:357, bod 63.


33–      Viz čl. 2 odst. 2 směrnice.


34–      Viz rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C‑497/13, EU:C:2015:357, bod 52.