Language of document : ECLI:EU:C:2019:423

Prozatímní vydání

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

GERARDA HOGANA

přednesené dne 16. května 2019(1)

Věc C484/18

Société de perception et de distribution des droits des artistes-interprètes de la musique et de la danse (Spedidam)

PG

GF

proti

Institut national de l’audiovisuel

vedlejší účastníci řízení:

Syndicat indépendant des artistes-interprètes (SIA-UNSA),

Syndicat français des artistes-interprètes (CGT)

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de cassation (Kasační soud, Francie)]

„Řízení o předběžné otázce – Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29/ES – Článek 2 písm. b) a čl. 3 odst. 2 – Výlučná práva výkonných umělců – Vnitrostátní právní předpisy, které ve prospěch francouzského Institut National de l’audiovisuel ((INA) upravují zvláštní režim podporující využívání audiovizuálních archivů, který není upraven čl. 5 odst. 2 a 3 směrnice 2001/29 – Prospěch z práv na využívání audiovizuálních archivů bez nutnosti prokazovat souhlas výkonného umělce – Právní domněnka souhlasu výkonných umělců“






I.      Úvod

1.        Je přípustné, aby členský stát ve svých právních předpisech upravujících autorské právo zakotvil domněnku, na základě které se má za to, že výkonný umělec by byl dovolil veřejnoprávnímu orgánu, který byl pověřen úkolem uchovávání audiovizuálních záznamů, aby jeho dílo zveřejnil a v případě potřeby využil, a to prostřednictvím přičitatelného převodu práv tohoto výkonného umělce? To je v podstatě onou základní otázkou řešenou v projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

2.        Tato žádost, která došla kanceláři Soudního dvora dne 20. července 2018 od Cour de cassation (Kasační soud, Francie), se zjevně týká výkladu čl. 2 písm. b), čl. 3 odst. 2 písm. a) a článku 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(2).

3.        Tato žádost byla podána v řízení vedeném mezi Société de perception et de distribution des droits des artistes-interprètes de la musique et de la danse (dále jen „Spedidam“), PG a GF, syny a právními nástupci světově proslulého jazzového bubeníka, ZV, na jedné straně, a Institut national de l’audiovisuel (francouzský Národní institut pro audiovizi, dále jen „INA“) na straně druhé, které se týká nároku na náhradu škody za údajné porušení práv výkonných umělců, jejichž nositeli jsou PG a GF, přičemž předmětného porušení se údajně dopustil INA.

4.        ZV zemřel v roce 1985. V roce 2009 jeho synové zjistili, že INA na svých webových stránkách zveřejnil jisté videozáznamy a samostatný zvukový záznam koncertních vystoupení jejich otce, která se uskutečnila v letech 1959 až 1978. Bezprostředně po tomto zjištění oba synové následně zahájili původní řízení, v němž se coby nositelé autorského práva a práv s ním souvisejících domáhají náhrady škody v souvislosti s tím, co dle jejich názoru představovalo neoprávněné sdělování těchto výkonů jejich zemřelého otce ze strany INA. Není sporu o tom, že synové nikdy nedali svolení s tím, aby byly výkony jejich otce tímto způsobem ze strany INA sdělovány. Jak bude za okamžik ozřejměno, francouzské právo upravuje institut převodu práv souvisejících s právem autorským ve prospěch INA. Podstatou této předběžné otázky je, zda je tato francouzská právní úprava v souladu s požadavky směrnice 2001/29.

5.        Před posouzením kterékoli z těchto právních otázek je však nejprve zapotřebí předestřít dotčenou právní úpravu.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

6.        Body 15, 25, 26, 30 a 32 odůvodnění směrnice 2001/29 zní takto:

„(15) Diplomatická konference konaná pod záštitou Světové organizace pro duševní vlastnictví (WIPO) v prosinci roku 1996 vedla k přijetí dvou nových smluv, ‚Smlouvy WIPO o autorském právu‘ a ‚Smlouvy WIPO o výkonech výkonných umělců a zvukových záznamech‘, které se zabývají ochranou autorů a ochranou výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů. Výše uvedené smlouvy významně aktualizují mezinárodní ochranu autorského práva a práv s ním souvisejících, a to se značným ohledem na takzvanou ‚digitální agendu‘, a zdokonalují prostředky pro celosvětový boj s porušováním autorského práva. [Evropská unie] a většina členských států již uvedené smlouvy podepsala a probíhá příprava ratifikace těchto smluv [Unií] a členskými státy. Tato směrnice rovněž slouží k provádění mnoha nových mezinárodních závazků.

[…]

(25) Právní nejistota týkající se povahy a úrovně ochrany úkonů spojených s přenosem děl chráněných autorským právem a předmětů ochrany chráněných právy s ním souvisejícími, prováděným na požádání prostřednictvím sítě, by měla být vyřešena zavedením harmonizované ochrany na úrovni Společenství. Je třeba vysvětlit, že všichni nositelé práv uznaní touto směrnicí by měli mít výlučné právo na zpřístupňování děl chráněných autorským právem nebo jakýchkoliv jiných předmětů ochrany prostřednictvím interaktivního přenosu na požádání veřejnosti. Takové interaktivní přenosy na požádání se vyznačují tím, že veřejnost má k takovým přenosům přístup z místa a v době, které si zvolí.

(26) Pokud jde o zpřístupňování rozhlasových nebo televizních pořadů vysílacími organizacemi prostřednictvím služeb na požádání, přičemž tyto pořady jako svoji nedílnou součást obsahují hudbu z komerčních hudebních záznamů, musí být s cílem usnadnit vymáhání práv podporováno udělování kolektivních licencí.

[…]

(30) Aniž jsou dotčeny příslušné vnitrostátní právní předpisy týkající se autorského práva a práv s ním souvisejících, mohou být práva uvedená v této směrnici převedena, postoupena nebo mohou podléhat udělení smluvních licencí.

[…]

(32) Tato směrnice stanoví vyčerpávající výčet výjimek a omezení práva na rozmnožování a práva na sdělování veřejnosti. Některé výjimky nebo omezení jsou použitelné popřípadě pouze u práva na rozmnožování. To patřičně zohledňuje rozdílné právní tradice v členských státech, přičemž je zároveň zajištěno fungování vnitřního trhu. Členské státy by měly dospět k jednotnému používání těchto výjimek a omezení, které bude v budoucnu při přezkoumávání prováděcích právních předpisů hodnoceno.“

7.        Článek 2 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na rozmnožování“, zní následovně:

„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:

a) pro autory v případě jejich děl;

b) pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů;

c) pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů;

d) pro výrobce prvotních záznamů filmů ve vztahu k originálům a rozmnoženinám jejich filmů;

[…]“

8.         Článek 3 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, stanoví následující:

„1. Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

2. Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který si zvolí:

a) pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů;

b) pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů;

c) pro výrobce prvotních záznamů filmů v případě originálu a rozmnoženin jejich filmů;

[…]“

9.        Článek 5 této směrnice, nadepsaný „Výjimky a omezení“, uvádí v odstavci 2 následující:

„Členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování podle článku 2 v těchto případech:

[…]

c) u zvláštních úkonů rozmnožování uskutečněných veřejně přístupnými knihovnami, vzdělávacími zařízeními nebo muzei nebo archivy, které nesledují přímý ani nepřímý hospodářský nebo komerční prospěch;

[…]“

10.      Článek 10 směrnice 2001/29, nadepsaný „Přechodná ustanovení“, zní následovně:

„1. Ustanovení této směrnice se vztahují na všechna díla a jiné předměty ochrany uvedené v této směrnici, které jsou ke dni 22. prosince 2002 chráněny právními předpisy členských států v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících nebo splňují kritéria pro ochranu podle ustanovení této směrnice nebo podle ustanovení uvedených v čl. 1 odst. 2.

2. Používáním této směrnice nejsou dotčeny smlouvy uzavřené a práva nabytá před 22. prosincem 2002.“

B.      Francouzské právo

11.      Článek L. 212–3 odst. 1 code de la propriété intellectuelle (zákon o duševním vlastnictví, dále jen „zákon o duševním vlastnictví“) stanoví:

„Záznam výkonu, jeho rozmnožování a sdělování veřejnosti, jakož i jakékoli oddělené využívání zvuku a obrazu výkonu, pokud byl zaznamenán pro zvuk i obraz, jsou možné pouze s písemným svolením výkonného umělce.“

12.      Článek L. 212–4 zákona o duševním vlastnictví stanoví:

„Podpis smlouvy uzavírané mezi výkonným umělcem a výrobcem za účelem výroby audiovizuálního díla představuje svolení se záznamem, rozmnožováním a sdělováním výkonu výkonného umělce veřejnosti.

Tato smlouva stanoví zvláštní odměnu za každý způsob využití díla.“

13.      Článek 49 Loi no 86–1067 du 30 septembre 1986 relative à la liberté de communication (zákon č. 86–1067 ze dne 30. září 1986 o svobodě komunikace, ve znění článku 44 zákona č. 2006/961 ze dne 1. srpna 2006, dále jen „zákon o svobodě komunikace“) stanoví:

„[INA], veřejná instituce státu, která má průmyslovou a obchodní povahu, je zodpovědná za uchovávání a zvyšování hodnoty národního audiovizuálního dědictví.

[…]

II.      [INA] využívá výňatky z audiovizuálních archivů státních vysílacích společností za podmínek stanovených ve specifikacích. Má tak prospěch z práv na využívání těchto výňatků při uplynutí doby jednoho roku od jejich prvního odvysílání.

INA zůstane vlastníkem sdělovacích prostředků a technického materiálu a bude nositelem práv na využívání audiovizuálních archivů státních vysílacích společností […] která na něj byla převedena před zveřejněním zákona č. 2000–719 ze dne 1. srpna 2000 […]

[INA] vykonává užívací práva uvedená v tomto odstavci v souladu s majetkovými a osobnostními právy nositelů autorských práv či práv souvisejících s autorským právem a jejich právními nástupci. Odchylně od článků L. 212–3 a L. 212–4 zákona o duševním vlastnictví se však podmínky využívání děl výkonných umělců uložených v archivech uvedených v tomto článku a odměna, která za takové využívání přísluší, řídí dohodami uzavřenými mezi výkonnými umělci nebo mezi odborovými organizacemi zastupujícími výkonné umělce a [INA]. Tyto dohody musí upravovat zejména sazebník odměn a způsob výplaty těchto odměn.

[…]“

III. Skutkové okolnosti věci v původním řízení

14.      INA je komerční státní orgán zřízený zákonem v roce 1974. Jeho úkolem je uchovávání a zhodnocování národního audiovizuálního dědictví. Vede audiovizuální archivy „státních vysílacích společností“ (rozhlasových a televizních stanic s celostátní působností) a asistuje při jejich využívání.

15.      Jak již bylo zmíněno, PG a GF jsou dva synové a právní nástupci ZV, světoznámého jazzového bubeníka. Tvrdí, že INA nabízel bez jejich svolení na svých webových stránkách 26 videozáznamů a jeden zvukový záznam reprodukující vystoupení jejich zesnulého otce. Podali žalobu na základě článku L. 212–3 zákona o duševním vlastnictví, podle kterého se pro záznam výkonu, jeho rozmnožování a sdělování veřejnosti vyžaduje písemné svolení výkonného umělce.

16.      INA ve své žalobní odpovědi namítá, že článek 49 II zákona o svobodě komunikace mu umožňuje využívat archivy s tím, že výkonným umělcům vyplácí paušální odměnu stanovenou v kolektivních dohodách uzavřených s odborovými organizacemi, které tyto umělce zastupují. PG a GF k tomu mimo jiné uvádějí, že tento právní režim představující výjimku z ochrany výkonných umělců není v souladu s ustanoveními směrnice 2001/29.

17.      Rozsudkem ze dne 24. ledna 2013 Tribunal de grande instance de Paris (soud prvního stupně v Paříži, Francie) nařídil INA zaplatit PG a GF částku ve výši 15 000 EUR na náhradu škody utrpěné v důsledku neoprávněného využívání předmětných interpretací. Rozsudkem ze dne 11. června 2014 cour d'appel de Paris (odvolací soud v Paříži, Francie) potvrdil rozsudek vydaný soudem prvního stupně v meritu.

18.      Tyto dva soudy konkrétně dospěly k závěru, že použití článku 49 II zákona o svobodě komunikace podléhá předchozímu svolení dotčeného výkonného umělce, přičemž INA nepředložil žádný důkaz, který by takové svolení dokládal.

19.      Rozsudkem ze dne 14. října 2015 však Cour de Cassation (Kasační soud, Francie) rozsudek odvolacího soudu zrušil. Rozhodl, že cour d'appel (odvolací soud) pochybil, když dospěl k závěru, že uplatnění odchylného režimu je podmíněno prokázáním skutečnosti, že výkonný umělec dal své svolení s prvním využitím jeho výkonu, čímž do příslušného právního předpisu přidal podmínku, kterou neobsahuje. V návaznosti na tento rozsudek cour d’appel de Versailles (odvolací soud ve Versailles, Francie) na návrh INA zamítl žalobu na náhradu škody, která byla proti němu podána.

20.      Po projednání opravného prostředku podaného právními nástupci proti tomuto rozsudku vyslovil Cour de Cassation (Kasační soud) pochybnosti ohledně slučitelnosti francouzských právních předpisů s unijním právem a ohledně výkladu různých ustanovení směrnice 2001/29.

21.      Podle Cour de Cassation (Kasační soud) nespadá zvláštní režim, který požívá INA, do žádné z výjimek a omezení práv uvedených v článcích 2 a 3 směrnice 2001/29, které jsou zakotveny v článku 5 směrnice. Cour de Cassation (Kasační soud) je rovněž toho názoru, že řešení, které Soudní dvůr přijal v rozsudku ve věci Soulier a Doke(3), se na projednávaný případ nepoužije. Věc Soulier a Doke se týkala rozmnožování komerčně nedostupných knih. Přestože je pravda, že se právní předpisy týkající se komerčně nedostupných knih, o které šlo ve věci Soulier a Doke, odchýlily od ochrany zaručené autorům směrnicí 2001/29, režim zavedený ve prospěch INA v obecném zájmu má za cíl uvést do souladu práva výkonných umělců s právy výrobců coby právy stejné hodnoty v rámci systému uvedené směrnice.

IV.    Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem

22.      Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl řízení přerušit a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Mají být čl. 2 písm. b), čl. 3 odst. 2 písm. a) a článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava vyplývající z čl. 49 odst. II zákona č. 86–1067 ze dne 30. září 1986 o svobodě komunikace, ve znění článku 44 zákona č. 2006–961 ze dne 1. srpna 2006, zavedla ve prospěch Národního institutu pro audiovizi, který má, pokud jde o audiovizuální archiv, užívací práva státních vysílacích společností, odchylnou úpravu stanovící, že podmínky využívání výkonů výkonných umělců a odměny, které za toto využívání náležejí, jsou upraveny smlouvami uzavřenými mezi samotnými výkonnými umělci nebo zaměstnaneckými organizacemi zastupujícími výkonné umělce a tímto institutem s tím, že tyto smlouvy musí upravovat zejména sazebník odměn a způsoby jejich vyplácení?“

23.      Písemná vyjádření byla předložena Spedidam, INA, francouzskou vládou a Evropskou komisí. Kromě toho se tyto subjekty také vyjádřily na jednání, které se konalo dne 21. března 2019.

V.      Analýza

A.      Úvodní poznámka k časové působnosti směrnice 2001/29

24.      Nejprve je potřeba připomenout, že podle čl. 10 odst. 1 směrnice 2001/29 se ustanovení této směrnice vztahují na všechna díla a jiné předměty ochrany uvedené v této směrnici, které jsou ke dni 22. prosince 2002 chráněny právními předpisy členských států v oblasti autorského práva a práv s ním souvisejících.

25.      V projednávané věci není sporu o tom, že poslední událost, která je předmětem řízení, byla zjištěna ke dni 15. prosince 2009 a týká se výkonů, které již byly podle vnitrostátních právních předpisů ke dni 22. prosince 2002 chráněny. Za těchto okolností je tedy směrnice 2001/29 na tyto úkony použitelná(4), čímž nejsou dotčeny, jak je uvedeno v čl. 10 odst. 2 směrnice 2001/29, jakékoli smlouvy uzavřené a práva nabytá před 22. prosincem 2002.

B.      Úloha a fungování INA

26.      Jak již bylo uvedeno, INA odpovídá za ochranu, uchovávání a zhodnocování vysílání francouzských veřejnoprávních televizních a rozhlasových stanic od roku 1949. Plní tak důležitou funkci ve veřejném zájmu, konkrétně funkci ochrany a zvyšování hodnoty francouzského audiovizuálního dědictví.

27.      V tomto ohledu požívá INA podle článku 49 zákona o svobodě komunikace práva na využívání výňatků z audiovizuálních archivů státních vysílacích společností. Tato práva využívá v souladu s osobnostními a majetkovými právy nositelů autorských práv či práv souvisejících s autorským právem a jejich právních nástupců.

28.      INA původně nebyl schopen využívat některé archivy, neboť zjistil, že dokumentace týkající se výroby daného vysílání poměrně často neobsahovala pracovní smlouvy, které byly s příslušnými výkonnými umělci uzavřeny. V mnoha případech se jakýkoli souhlas s přenosem vysílání, který byl případně udělen, buď ztratil, nebo nebylo možné jej snadno nalézt, nebo byl jednoduše jinak nedostupný. V těchto případech byl INA povinen získat písemné svolení výkonných umělců nebo jejich právních nástupců, přičemž se mohlo často ukázat, že jejich identifikace a nalezení budou obtížné, ne-li nemožné.

29.      Předkládající soud připomíná, že umožnění výkonu veřejné služby, kterým byl INA pověřen, si vyžádalo novelizaci článku 49 II zákona o svobodě komunikace, jež byla provedena dne 1. srpna 2006, aby bylo využívání děl výkonných umělců z archivů vázáno na dohody uzavřené INA s výkonnými umělci nebo s organizacemi zastupujícími výkonné umělce.

C.      Platnost mechanismu, jako je mechanismus přijatý ve prospěch INA, ve světle směrnice 2001/29

1.      Použitelnost čl. 2 písm. b), čl. 3 odst. 2 písm. a) a článku 5 směrnice 2001/29

30.      Je nesporné, že úkony, jichž se žalobci v projednávané věci dovolávají proti INA, představují úkony rozmnožování podle čl. 2 písm. b) a sdělování veřejnosti podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/29, jelikož jimi došlo ke zpřístupnění obrazových záznamů a zvukového záznamu obsahujících výkony dotyčného výkonného umělce na webových stránkách INA. Jak již Soudní dvůr jednou rozhodl, „zpřístupnění předmětu ochrany na webových stránkách, k němuž došlo bez souhlasu nositelů práv, porušuje autorské právo a práva s ním související“, která jsou chráněna směrnicí 2001/29(5).

31.      Jak předkládající soud rovněž podotýká, článek 49 II zákona o svobodě komunikace nespadá do žádné z výjimek a omezení, které jsou členské státy oprávněny stanovit dle článku 5 směrnice 2001/29(6). S tím souhlasí všichni účastníci, kteří podali písemná vyjádření.

2.      K výkladu čl. 2 písm. b) a čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/29

32.      Článek 2 písm. b) směrnice 2001/29 uvádí, že členské státy stanoví pro výkonné umělce výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé rozmnožování záznamů jejich výkonů jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě; čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/29 uvádí, že členské státy stanoví pro výkonné umělce výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění záznamů jejich výkonů veřejnosti.

33.      Ve věci Soulier a Doke Soudní dvůr rozhodl, že obdobná ochrana poskytovaná autorům ve vztahu k rozmnoženině jejich děl a sdělování jejich děl veřejnosti musí být chápána zejména v tom smyslu, že „není omezena na požívání práv zaručených čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, ale vztahuje se také na výkon uvedených práv“(7). Soudní dvůr doplnil, že „práva, která autorům zaručují čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, mají preventivní povahu v tom smyslu, že každé rozmnožení díla či jeho sdělení veřejnosti třetí osobou vyžaduje předchozí svolení jeho autora“(8). Na rozdíl od výkladu předestřeného generálním advokátem(9) Soudní dvůr konstatoval, že „[č]lánek 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 však neupřesňují způsob, jakým musí být předchozí svolení autora vyjádřeno, takže tato ustanovení nelze vykládat v tom smyslu, že ukládají, aby takové svolení bylo nutně vyjádřeno explicitně. Naopak je třeba mít za to, že uvedená ustanovení rovněž umožňují vyjádřit jej implicitně“(10), při splnění přísných podmínek. Podle Soudního dvora bylo totiž nezbytné, aby vnitrostátní právní úprava zahrnovala mechanismus zajišťující skutečné a individuální informování výkonných umělců, přičemž požívání a výkon práv na rozmnožování a sdělování veřejnosti přiznané výkonným umělcům nemohou být podrobeny žádné formalitě(11).

34.      Je zjevné, že tento výklad čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 by se měl přinejmenším analogicky vztahovat i na čl. 2 písm. b) a čl. 3 odst. 2 písm. a) téže směrnice týkající se výkonných umělců.

35.      Zaprvé, práva chráněná těmito různými ustanoveními jsou ve znění příslušného předpisu upravena totožně a bezpodmínečně. Zadruhé, stejně jako je výklad čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 podporován čl. 5 odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl(12) – podle níž platí, že požívání a výkon práv na rozmnožování a sdělování veřejnosti není podroben žádné formalitě –, je identický výklad čl. 2 písm. b) a čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/29 podporován článkem 20 Smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech (dále jen „WPPT“), která byla přijata v Ženevě dne 20. prosince 1996 a obsahuje podobný zákaz(13). Zatřetí, mezi právy autora a právy výkonného umělce neexistuje žádná hierarchie(14).

36.      Souběžně s tímto výkladem článků 2 a 3 směrnice 2001/29 je nutno podotknout, že Soudní dvůr ve věci Luksan rovněž rozhodl, že „unijní právo je nutno vykládat v tom smyslu, že členským státům ponechává možnost stanovit domněnku převodu na producenta kinematografického díla i u takových práv na užití kinematografického díla, jako jsou práva dotčená ve věci v původním řízení (právo na vysílání pomocí družice, právo na rozmnožování a veškerá další práva na sdělování díla veřejnosti prostřednictvím jeho zpřístupnění), není-li taková domněnka nevyvratitelná, a nevylučuje-li tedy možnost hlavního režiséra uvedeného díla stanovit ve smlouvě jinak“(15). V této souvislosti je rovněž nezbytné zdůraznit, jak to Soudní dvůr učinil ve věci Soulier a Doke, že „podmínky, za kterých lze připustit implicitní svolení, musejí být vymezeny striktně, aby nebyla zbavena obsahu samotná zásada předchozího svolení autora“(16).

37.      Odpověď ve věci Luksan je omezena na producenta kinematografického díla pouze z důvodu konkrétních skutkových okolností tohoto případu. I když je dále pravda, že Soudní dvůr odůvodnění tohoto rozsudku založil především na čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem, který stanoví domněnku převodu práva na pronájem na výrobce filmu(17), je nicméně rozsah výkladu této zásady presumpce převodu Soudním dvorem za určitých okolností širší. Tato zásada musí být rovněž použitelná na práva zaručená směrnicí 2001/29, a to bez ohledu na druh dotčeného díla. Jak totiž Soudní dvůr v tomto případu zdůraznil, investice potřebné na výrobu takových produktů, jako jsou filmy nebo multimediální produkty, jsou v obou případech značné(18). Jak Soudní dvůr obecně konstatoval, to je důvodem, proč „unijní zákonodárce […] při přijímání směrnice 2001/29 […] [neměl v úmyslu] vyloučit použití takového institutu, jako je právní domněnka převodu, v případě práv na užití díla upravených uvedenou směrnicí“(19).

38.      Ve světle shora uvedených úvah se proto domnívám, že mechanismus domněnky souhlasu musí být v zásadě rovněž použitelný na práva na užívání audiovizuálního díla, jako jsou práva na rozmnožování a jakékoli jiné právo na sdělování veřejnosti prostřednictvím zpřístupnění díla, jak stanoví směrnice 2001/29(20).

39.      To platí zejména v kontextu (poměrně) staré audiovizuální nahrávky – jako je nahrávka v projednávané věci –, v jejímž případě může být nyní po tak dlouhé době obtížné nalézt příslušný důkazní materiál (pokud vůbec kdy existoval), v němž bude zachycen souhlas výkonného umělce s užíváním tohoto díla jinou osobou. Stejně jako ve věci Soulier a Doke je taktéž relevantní, že předmětné právní předpisy sledují cíl spočívající v určité formě udělování licencí na autorská práva na bázi právní domněnky „v kulturním zájmu spotřebitelů a společnosti jako celku“(21).

40.      Soudní dvůr musí zároveň dbát na to, aby zajistil, že žádná taková legislativní domněnka nebude natolik extenzivní, aby de facto oslabovala výlučnou povahu práva náležejícího nositelům práv.

41.      Výraz „domněnka“ použitý ve věci Luksan lze sice v zásadě použít i na spor v projednávané věci, avšak mezi oběma případy rovněž existují významné rozdíly. Jedním z důležitých aspektů rozhodnutí ve věci Luksan je to, že Soudní dvůr konstatoval, že členské státy mají možnost přijmout vnitrostátní právní předpisy, které stanoví domněnku převodu práv z pronájmu filmu z filmového režiséra na producenta filmu, neboť to splňuje jeden z cílů, na něž poukazuje bod 5 preambule směrnice 2006/115, a sice „umožnit producentovi návratnost investice, kterou vynaložil na realizaci kinematografického díla“(22).

42.      Tato úvaha se na projednávanou věc nepoužije, neboť mezi ZV a INA neexistoval žádný dřívější obchodní vztah, natož jakýkoli náznak toho, že by INA jako třetí osoba financoval natáčení předmětných výkonů. Daná legislativní domněnka je tak v projednávané věci v plném rozsahu jednoduše založena na pojetí veřejného zájmu, a sice že je žádoucí, aby bylo televizní dědictví využitelné i za okolností, kdy by získání skutečného souhlasu výkonných umělců (nebo jejich dědiců) mohlo být jinak přespříliš obtížné či dokonce nemožné.

43.      Žádné právní předpisy tohoto druhu týkající se autorských práv, které jsou založeny na zásadě přičitatelného nebo předpokládaného souhlasu, nesmí poškozovat výlučné právo výkonného umělce, ledaže k tomu dojde v rozsahu nezbytném k tomu, aby bylo dosaženo splnění cíle právní úpravy. Pouze za těchto okolností by bylo možno říci, že vnitrostátní právní předpisy dodržují zásadu proporcionality, pokud jde o ochranu práv duševního vlastnictví(23).

44.      V tomto ohledu je však nutno podotknout, že článek 49 zákona o svobodě komunikace patrně zajišťuje a provádí převod práv výkonného umělce na základě implicitního souhlasu ve prospěch INA. Domnívám se, že z důvodů uvedených výše by to za daných okolností znamenalo neúměrné zasahování do výlučné povahy práv výkonného umělce. Domnívám se, že z odůvodnění poskytnutého Soudním dvorem ve věci Soulier a Doke(24) přinejmenším implicitně vyplývá, že k takovým převodům musí docházet v přiměřené míře a nemohou ubírat na výlučné povaze tohoto práva, ledaže k tomu dojde v rozsahu, v němž je to pro daný účel zjevně nezbytné.

45.      To je dle mého názoru jádrem problému příslušné vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení, neboť pokud by byla jednoduše zavedla určitou formu režimu konkludentního poskytování licencí na autorská práva ve prospěch INA, byl by tento režim v souladu s požadavky směrnice 2001/29. Právní úprava v projednávané věci jde však mnohem dále, neboť neupravuje konkludentní licenci ve prospěch INA, ale spíše implicitní souhlas s převodem práv těchto výkonných umělců. Tento nepřiměřený způsob, jakým vnitrostátní právní předpisy působí, má tak za následek rozpor těchto právních předpisů s požadavky unijního práva.

VI.    Závěry

46.      Proto navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Cour de cassation (Kasační soud, Francie) následovně:

„Článek 2 písm. b), čl. 3 odst. 2 písm. a) a článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládány tak, že vylučují takovou vnitrostátní právní úpravu, jako je úprava vyplývající z článku 49 II loi no 86–1067 du 30 septembre 1986 relative à la liberté de communication (zákon č. 86–1067 ze dne 30. září 1986 o svobodě komunikace), ve znění článku 44 zákona č. 2006–961 ze dne 1. srpna 2006, v rozsahu, v němž tato vnitrostátní právní úprava stanoví převod práv výkonných umělců na Institut national de l’audiovisuel (francouzský Národní institut pro audiovizi).“


1–      Původní jazyk: angličtina.


2–      Úř. věst. 2001, L 167, s. 10.


3–      Rozsudek ze dne 16. listopadu 2016 (C‑301/15, EU:C:2016:878).


4–      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Pelham a Haas (C‑476/17, EU:C:2018:1002, body 21 až 24).


5–      Rozsudek ze dne 27. března 2014, UPC Telekabel Wien (C‑314/12, EU:C:2014:192, bod 25).


6–      Lze připomenout, že bod 32 odůvodnění směrnice 2001/29 upřesňuje, že tento výčet výjimek a omezení práva na rozmnožování a práva na sdělování veřejnosti je taxativní. Taxativnost tohoto ustanovení potvrdil i Soudní dvůr (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. listopadu 2016, Soulier a Doke, C‑301/15, EU:C:2016:878, bod 26, a rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Renckhoff, C‑161/17, EU:C:2018:634, bod 16).


7–      Rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Soulier a Doke (C‑301/15, EU:C:2016:878, bod 31).


8–      Rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Soulier a Doke (C‑301/15, EU:C:2016:878, bod 33).


9–      Viz stanovisko generálního advokáta M. Watheleta ve věci Soulier a Doke (C‑301/15, EU:C:2016:536, body 38 a 39).


10–      Rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Soulier a Doke (C‑301/15, EU:C:2016:878, bod 35).


11–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2016, Soulier a Doke (C‑301/15, EU:C:2016:878, body 43 a 50).


12–      Pařížský akt ze dne 24. července 1971, pozměněný dne 28. září 1979 (dále jen „Bernská úmluva“).


13–      WPPT byla jménem Evropského společenství schválena rozhodnutím Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000 (Úř. věst. 2000, L 89, s. 6; Zvl. vyd. 11/33, s. 208). Podle článku 20 WPPT „[p]ožívání a výkon práv stanovených v této smlouvě není podrobeno žádné formalitě“. Je zbytečné připomínat, že „[v] tomto ohledu je nesporné, jak vyplývá z patnáctého bodu odůvodnění směrnice 2001/29, že jedním z cílů této směrnice je provedení některých nových závazků, které pro Unii vyplývají ze […] Smlouvy WPPT. Za těchto podmínek musí být pojmy obsažené v uvedené směrnici vykládány v největším možném rozsahu ve světle [této Smlouvy]“ (rozsudek ze dne 15. března 2012, SCF Consorzio Fonografici, C‑135/10, EU:C:2012:140, bod 52). Podobné ustanovení (článek 17) existuje v Pekingské smlouvě o audiovizuálních výkonech, kterou přijala Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) v Pekingu dne 24. června 2012. Tato smlouva byla Evropskou unií podepsána, ale dosud nevstoupila v platnost.


14–      S výjimkou osobnostních práv. V tomto smyslu viz de Visscher, F., a Michaud, B., Précis du droit d’auteur et des droits voisins, Bruxelles, Bruylant, 2000, č. 304.


15–      Rozsudek ze dne 9. února 2012 (C‑277/10, EU:C:2012:65, bod 87). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


16–      Rozsudek ze dne 16. listopadu 2016 (C‑301/15, EU:C:2016:878, bod 37).


17–      Úř. věst. 2006, L 376, s. 28.


18–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 2012, Luksan (C‑277/10, EU:C:2012:65, bod 83).


19–      Rozsudek ze dne 9. února 2012, Luksan (C‑277/10, EU:C:2012:65, bod 85).


20–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 2012, Luksan (C‑277/10, EU:C:2012:65, bod 86), v němž Soudní dvůr uvedl, že „takovou úpravu domněnky převodu, jako je úprava stanovená v souvislosti s právem na pronájem a půjčování původně v čl. 2 odst. 5 a 6 směrnice 92/100 a poté v zásadě převzatá do čl. 3 odst. 4 a 5 směrnice 2006/115, musí být možné použít i na taková práva na užití kinematografického díla, jako jsou práva dotčená ve věci v původním řízení (právo na vysílání pomocí družice, právo na rozmnožování a veškerá další práva na sdělování díla veřejnosti prostřednictvím jeho zpřístupnění)“.


21–       Rozsudek ze dne 16. listopadu 2016 (C‑301/15, EU:C:2016:878, bod 45).


22–      Rozsudek ze dne 9. února 2012 (C‑277/10, EU:C:2012:65, bod 79).


23–       Viz článek 17 a čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.


24–      Rozsudek ze dne 16. listopadu 2016 (C‑301/15, EU:C:2016:878).