Language of document : ECLI:EU:C:2019:447

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

23. května 2019(i)(*)

„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitele – Směrnice 1999/44/ES – Rozpor dodaného zboží se smlouvou – Článek 3 – Nárok spotřebitele na bezplatné uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě v přiměřené lhůtě či bez značných obtíží pro spotřebitele – Určení místa, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu spotřební zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě – Pojem ‚bezplatné‘ uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě – Nárok spotřebitele na odstoupení od smlouvy“

Ve věci C‑52/18,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Amtsgericht Norderstedt (Okresní soud Norderstedt, Německo) ze dne 27. prosince 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 29. ledna 2018, v řízení

Christian Fülla

proti

Toolport GmbH,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, C. Toader, A. Rosas, L. Bay Larsen a M. Safjan (zpravodaj), soudci,

generální advokát: N. Wahl,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za německou vládu T. Henzem, M. Hellmannem, J. Möllerem a A. Berg, jako zmocněnci,

–        za francouzskou vládu D. Colasem, J. Trabandem a A.-L. Desjonquères, jako zmocněnci,

–        za Evropskou komisi N. Ruiz Garcíou a M. Noll-Ehlersem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 15. ledna 2019,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží (Úř. věst. 1999, L 171, s. 12; Zvl. vyd. 15/04, s. 223).

2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Ch. Füllou a společností Toolport GmbH, založenou podle německého práva, ohledně žádosti o vrácení kupní ceny za stan v důsledku uplatněného nároku Ch. Fülly na odstoupení od kupní smlouvy.

 Právní rámec

 Unijní právo

3        Body 1 a 10 až 12 odůvodnění směrnice 1999/44 uvádějí:

„(1)      vzhledem k tomu, že podle čl. 153 odst. 1 a 3 [ES] přispěje Společenství k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím opatření, která Společenství přijme podle článku 95 [ES];

[…]

(10)      vzhledem k tomu, že v případě rozporu zboží se smlouvou, musí mít spotřebitel právo požadovat bezplatné uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, přičemž se může rozhodnout mezi opravou a náhradním dodáním zboží, v opačném případě pak musí mít právo na snížení kupní ceny nebo na odstoupení od smlouvy;

(11)      vzhledem k tomu, že nejprve může spotřebitel požadovat u prodávajícího opravu zboží nebo náhradu zboží, ledaže by takové zjednání nápravy bylo neproveditelné nebo neúměrné; že se musí objektivně zjišťovat, zda je takové zjednání nápravy neúměrné; že za neúměrné je považováno takové zjednání nápravy, které v porovnání s jinými formami přináší nepřiměřené náklady; že při odpovědi na otázku, zda je jedná o nepřiměřené náklady, bude rozhodující, zda náklady na zjednání takové nápravy by byly jednoznačně vyšší než náklady na zjednání jiné formy nápravy;

(12)      vzhledem k tomu, že v případě rozporu se smlouvou může prodejce nabídnout spotřebiteli jakoukoli existující možnost zjednání nápravy, aby došlo ke smírnému narovnání; že o přijetí nebo odmítnutí dotyčného návrhu rozhoduje spotřebitel;“

4        Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti a definice“, v odstavci 1 stanoví:

„Cílem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy jednotlivých členských států týkající se některých aspektů prodeje spotřebního zboží a záruk na spotřební zboží s cílem zajistit jednotnou základní úroveň ochrany spotřebitele v rámci vnitřního trhu.“

5        Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Soulad se smlouvou“, v odstavci 1 stanoví:

„Prodávající je povinen předat spotřebiteli zboží, které je v souladu s kupní smlouvou“.

6        Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Práva spotřebitele“, zní následovně:

„1.      Prodávající odpovídá spotřebiteli za každý rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží.

2.      V případě rozporu se smlouvou má spotřebitel nárok buď na bezplatné uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě prostřednictvím opravy, nebo náhradního dodání zboží podle ustanovení odstavce 3 nebo na přiměřené snížení kupní ceny nebo na odstoupení od smlouvy podle ustanovení odstavců 5 a 6.

3.      Spotřebitel může požadovat u prodávajícího nejprve bezplatnou opravu nebo bezplatné náhradní dodání spotřebního zboží za předpokladu, že takové plnění není nemožné nebo nepoměrné.

Zjednání nápravy se považuje za nepoměrné v případě, že by pro prodávajícího znamenalo vznik nákladů, které by ve srovnání s ostatními možnostmi zjednání nápravy zohlednily:

–        hodnotu, kterou by spotřební zboží mělo bez rozporu se smlouvou,

–        význam rozporu se smlouvou a

–        značné obtíže, které by zjednání nápravy představovalo pro spotřebitele.

Oprava nebo náhradní dodání zboží se musí uskutečnit v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh spotřebního zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval.

4.      Výraz ‚bezplatný‘ v odstavcích 2 a 3 zahrnuje náklady vynaložené na uvedení spotřebního zboží do stavu souladu, zejména náklady spojené se zasláním a náklady na vynaloženou práci a materiál.

5.      Spotřebitel může požadovat přiměřené snížení kupní ceny nebo může odstoupit od smlouvy:

–        jestliže nemá nárok na opravu ani na náhradní dodání zboží nebo

–        jestliže prodávající nezjednal nápravu v přiměřené lhůtě nebo

–        jestliže prodávající nezjednal nápravu bez značných obtíží pro spotřebitele.

6.      Při nevýznamném rozporu se smlouvou nemá spotřebitel právo odstoupit od smlouvy.“

7        Článek 8 směrnice 1999/44, nadepsaný „Vnitrostátní právo a minimální ochrana“, v odstavci 2 stanoví:

„Členské státy mohou za účelem zajištění vyšší úrovně ochrany spotřebitele v oblasti působnosti této směrnice přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější předpisy, které jsou v souladu se Smlouvou.“

 Německé právo

8        Směrnice 1999/44 byla do německého práva provedena prostřednictvím novelizací Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník, dále jen „BGB“). Ustanovení § 269 BGB, nadepsaného „Místo plnění smlouvy“, stanoví:

„1.      Není-li místo plnění určeno a nelze-li jej určit z okolností, a zejména z povahy závazkového vztahu, dochází k plnění v místě, kde měl dlužník bydliště nebo sídlo v době vzniku závazkového vztahu.

2.      Vznikl-li závazek v souvislosti s podnikatelskou činností dlužníka a měl-li dlužník provozovnu v jiném místě než v místě svého bydliště nebo sídla, je místo bydliště nebo sídla nahrazeno místem této provozovny.

3.      Pouhá skutečnost, že dlužník nesl náklady na odeslání, neumožňuje dospět k závěru, že místo, na které má být zboží odesláno, musí být považováno za místo plnění.“

9        Ustanovení § 439 BGB, nadepsaného „Dodatečné splnění závazku“, ve znění použitelném na spor v původním řízení, stanovil:

„1.      V rámci dodatečného plnění se může kupující rozhodnout, zda bude požadovat buď odstranění vady, nebo dodání věci bez vady.

2.      Prodávající nese nutné náklady na dodatečné splnění závazku, zejména náklady na dopravu, zaslání, vynaloženou práci a materiál.

3.      [P]rodávající může odmítnout způsob dodatečného splnění závazku zvolený kupujícím jen tehdy, pokud by v rámci tohoto způsobu splnění závazku musel vynaložit nepřiměřené náklady. V tomto ohledu je třeba zohlednit zejména hodnotu, kterou by mělo zboží v bezvadném stavu, význam vady a otázku, zda by bylo možné bez značných obtíží pro kupujícího uskutečnit jiný způsob dodatečného splnění závazku. Právo kupujícího se v tomto případě omezuje na jiný způsob dodatečného splnění závazku; tím není dotčeno právo prodávajícího odmítnout i tento způsob splnění závazku za podmínek stanovených v první větě.

4.      Dodá-li prodávající v rámci dodatečného splnění závazku bezvadné zboží, může od kupujícího požadovat vrácení vadného zboží v souladu s ustanoveními § 346 až § 348.“

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

10      Dne 8. července 2015 Ch. Fülla zakoupil telefonicky od společnosti Toolport stan o velikosti 5 x 6 m.

11      Po dodání stanu do bydliště Ch. Fülly zjistil posledně uvedený rozpor tohoto zboží se smlouvou a požádal Toolsport, aby uvedla toto zboží do stavu odpovídajícího smlouvě v místě jeho bydliště. Stan společnosti Toolsport nezaslal, ani jí nenabídl tak učinit. Společnost Toolsport odmítla reklamace Ch. Fülly, týkající se rozporu uvedeného stanu se smlouvou, jelikož je považovala za neodůvodněné. Současně nesdělila Ch. Füllovi, že doprava stanu do místa jejího podnikání je nezbytná, ani mu nenabídla zaplatit zálohu na náklady na dopravu.

12      Zúčastněné strany v daném okamžiku nejednaly o místě uvedení stanu do stavu odpovídajícího smlouvě. Kromě toho ze smlouvy uzavřené mezi zúčastněnými stranami v tomto ohledu nic nevyplývá.

13      Za těchto okolností požadoval Ch. Fülla odstoupení od smlouvy a vrácení ceny za nákup tohoto stanu výměnou za vrácení tohoto stanu.

14      Jelikož společnost Toolport tomuto požadavku nevyhověla, podal Ch. Fülla žalobu k Amtsgericht Norderstedt (okresní soud Norderstedt, Německo).

15      V rámci řízení před uvedeným soudem společnost Toolport poprvé uvedla, že místem uvedení dotčeného spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě je místo jejího podnikání.

16      Podle předkládajícího soudu určení místa uvedení dotčeného spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě je zásadní pro rozhodnutí, zda Ch. Fülla umožnil společnosti Toolport provést opravu nebo náhradní dodání tohoto zboží v „přiměřené lhůtě“ ve smyslu čl. 3 odst. 5 směrnice 1999/44, a byl tedy oprávněn odstoupit od smlouvy podle tohoto ustanovení.

17      V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že v německém právním řádu se místo uvedení dotčeného spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě určí podle § 269 BGB, podle něhož je nejprve rozhodující to, co bylo dohodnuto mezi stranami. Pokud smluvní ujednání o místě plnění chybí, je třeba vycházet z daných okolností, zejména z povahy závazkového vztahu. Nelze-li z něj vyvodit žádné definitivní závěry, je třeba za místo uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě považovat místo, kde měl dlužník v době vzniku závazkového vztahu bydliště nebo provozovnu.

18      Z toho důvodu předkládající soud uvádí, že podle judikatury Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) musí být § 269 BGB vykládán v tom smyslu, že v projednávaném případě by spotřebitel byl povinen poskytnout prodávajícímu dotčené zboží za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě v místě jeho podnikání.

19      Předkládající soud však vyslovuje pochybnosti o slučitelnosti takového výkladu se směrnicí 1999/44 a uvádí, že s ohledem na vlastnosti dotčeného zboží může organizace dopravy pro spotřebitele představovat „značné obtíže“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 této směrnice.

20      Podle uvedeného soudu je místem uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, které může zajistit co nejširší ochranu spotřebitele, místo, kde se takové zboží nachází. Takový přístup umožňuje prodávajícímu, aby provedl sám nejúčinnější kontrolu tohoto zboží. Prodávající tak může uvedené zboží zkontrolovat v místě, kde se nachází, nebo si věc – na své náklady a dle svých pokynů – nechat zaslat.

21      Naproti tomu, stanovení místa uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě podle okolností každého konkrétního případu by mělo být podle předkládajícího soudu vyloučeno, jelikož přináší, přinejmenším spotřebiteli, právní nejistotu.

22      Předkládající soud si rovněž klade otázku, zda zásada bezplatného uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, stanovená v čl. 3 odst. 3 prvním pododstavci směrnice 1999/44, zahrnuje nárok spotřebitele požadovat po prodávajícím, aby mu předem zaplatil náklady na dopravu tohoto zboží do místa jeho podnikání za účelem jeho opravy nebo náhradního dodání.

23      Za těchto podmínek se Amtsgericht Norderstedt (okresní soud, Norderstedt) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba čl. 3 odst. 3 třetí pododstavec směrnice 1999/44 vykládat v tom smyslu, že spotřebitel musí podnikateli poskytnout spotřební zboží zakoupené na dálku, aby mu umožnil opravu nebo náhradní dodání, vždy pouze v místě, na kterém se spotřební zboží nachází?

2)      V případě záporné odpovědi na první otázku:

Je třeba čl. 3 odst. 3 třetí pododstavec směrnice 1999/44 vykládat v tom smyslu, že spotřebitel musí podnikateli poskytnout spotřební zboží zakoupené na dálku, aby mu umožnil opravu nebo náhradní dodání, vždy v místě podnikání podnikatele?

3)      V případě záporné odpovědi na druhou otázku:

Jaká kritéria vyplývají z čl. 3 odst. 3 třetího pododstavec směrnice 1999/44 pro určení místa, na kterém musí spotřebitel podnikateli poskytnout spotřební zboží zakoupené na dálku, aby mu umožnil opravu nebo náhradní dodání?

4)      Pokud se místo, na kterém musí spotřebitel poskytnout podnikateli spotřební zboží zakoupené na dálku k prohlídce a umožnění dodatečného plnění, nachází – vždy nebo v konkrétním případě – v místě podnikání podnikatele:

Je s článkem 3 odst. 3 prvním pododstavcem ve spojení s článkem 3 odst. 4 směrnice 1999/44 slučitelné, že spotřebitel musí nejprve uhradit náklady na dopravu tam a zpět, nebo vyplývá z povinnosti ‚bezplatné opravy‘, že je prodávající povinen uhradit zálohu?

5)      Pokud se místo, na kterém musí spotřebitel poskytnout podnikateli spotřební zboží zakoupené na dálku k prohlídce a umožnění dodatečného plnění, nachází – vždy nebo v konkrétním případě – v místě podnikání podnikatele a povinnost spotřebitele nejprve uhradit náklady je v souladu s čl. 3 odst. 3 prvním pododstavcem ve spojení s článkem 3 odst. 4 směrnice 1999/44/ES:

Je třeba čl. 3 odst. 3 třetí pododstavec ve spojení s čl. 3 odst. 5 druhou odrážkou směrnice 1999/44 vykládat v tom smyslu, že spotřebitel, který podnikateli závadu pouze oznámil a nenabídl mu dopravu spotřebního zboží do místa jeho podnikání, není oprávněn odstoupit od smlouvy?

6)      Pokud se místo, na kterém musí spotřebitel poskytnout podnikateli spotřební zboží zakoupené na dálku k prohlídce a umožnění dodatečného plnění, nachází – vždy nebo v konkrétním případě – v místě podnikání podnikatele, ale povinnost spotřebitele nejprve uhradit náklady není v souladu s článkem 3 odst. 3 prvním pododstavcem ve spojení s článkem 3 odst. 4 směrnice 1999/44:

Je třeba čl. 3 odst. 3 třetí pododstavce ve spojení s čl. 3 odst. 5 druhou odrážkou směrnice 1999/44 vykládat v tom smyslu, že spotřebitel, který podnikateli závadu pouze oznámil a nenabídl mu dopravu spotřebního zboží do místa jeho podnikání, není oprávněn odstoupit od smlouvy?“

 K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

24      Podle německé vlády je přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce sporná, jelikož skutkové okolnosti případu i relevantní ustanovení vnitrostátního práva byly načrtnuty pouze v hrubých rysech a relevantnost položených otázek pro rozhodnutí sporu nelze vyvodit pouze ze skutkových okolností.

25      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pokud se položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 7. března 2018, flightright a další, C‑274/16, C‑447/16 a C‑448/16, EU:C:2018:160, bod 46 a citovaná judikatura).

26      V projednávaném případě popis skutkových okolností sporu v původním řízení v předkládacím rozhodnutí uvedený v bodech 10 až 15 tohoto rozsudku a popis relevantního vnitrostátního právního rámce uvedený v bodech 8 až 9 tohoto rozsudku jsou dostatečně jasné a úplné, aby Soudní dvůr mohl podat užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny.

27      Jak mimoto vyplývá z bodů 16 až 22 tohoto rozsudku, předkládající soud uvádí důvody, které ho vedly k položení otázky Soudnímu dvoru ohledně výkladu rozsahu práv spotřebitele podle článku 3 směrnice 1999/44 v rámci sporu v původním řízení, a zejména že je pro rozhodnutí sporu nezbytné určení místa, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu spotřební zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě.

28      Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

 K předběžným otázkám

 K prvním třem otázkám

29      Podstatou prvních tří otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda čl. 3 odst. 3 směrnice 1999/44 musí být vykládán v tom smyslu, že místem, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě, je vždy místo, kde se nachází toto zboží, nebo není-li tomu tak, vždy místo, kde se nachází místo podnikání prodávajícího, nebo není-li tomu tak, jaká kritéria vyplývají z tohoto ustanovení pro určení tohoto místa.

30      Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 2 směrnice 1999/44 má spotřebitel v případě rozporu se smlouvou při dodání zboží nárok buď na bezplatné uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě prostřednictvím opravy, nebo na náhradní dodání zboží podle čl. 3 odst. 3 této směrnice, nebo není-li možné toto uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě, na přiměřené snížení kupní ceny nebo na odstoupení od smlouvy podle odstavců 5 a 6 tohoto článku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. dubna 2008, Quelle, C‑404/06, EU:C:2008:231, bod 27).

31      Článek 3 odst. 3 první a třetí pododstavec této směrnice uvádí, že spotřebitel může požadovat u prodávajícího nejprve bezplatnou opravu nebo bezplatné náhradní dodání spotřebního zboží za předpokladu, že takové plnění není nemožné nebo nepoměrné. Oprava nebo náhradní dodání zboží se musí za tímto účelem uskutečnit v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh spotřebního zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval.

32      V tomto ohledu je třeba uvést, že i když čl. 3 odst. 3 směrnice 1999/44 nestanoví místo, kde musí být zboží, které je v rozporu se smlouvou, poskytnuto prodávajícímu za účelem jeho opravy nebo náhradního dodání, nic to nemění na tom, že toto ustanovení stanoví některé podmínky, které mají vymezit takové uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě. Jakákoli oprava nebo náhradní dodání zboží musí být tedy bezplatné, musí být provedeny v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele. Tyto tři podmínky jsou projevem zjevné vůle unijního normotvůrce zajistit spotřebiteli účinnou ochranu (rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 52).

33      Z toho vyplývá, že místo, kde má být zboží, které je v rozporu se smlouvou, poskytnuto prodávajícímu za účelem jeho opravy či náhradního dodání, musí zaručit uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, které splňuje uvedené tři požadavky.

34      Co se tedy zaprvé týče požadavku „bezplatného“ uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, který znamená vyloučení jakéhokoli finančního nároku prodávajícího v rámci plnění tohoto požadavku, ať už ve formě opravy nebo náhradního dodání zboží, které je v rozporu se smlouvou a jeho cílem je chránit spotřebitele před rizikem finančních nákladů, které by jej mohly odradit od uplatnění jeho nároků, pokud by taková ochrana neexistovala (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. dubna 2008, Quelle, C‑404/06, EU:C:2008:231, bod 34), je třeba uvést, že nemůže být podmíněn místem, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě.

35      Článek 3 odst. 3 první a druhý pododstavec směrnice 1999/44 uvádí, že prodávající může odmítnout bezplatnou opravu nebo náhradní dodání zboží, je-li to buď nemožné, nebo nepřiměřené, jelikož toto zjednání nápravy v porovnání s jinými formami přináší prodávajícímu nepřiměřené náklady. Kritéria, na jejichž základě lze posoudit nepřiměřenost takových nákladů, která jsou uvedena v čl. 3 odst. 3 druhém pododstavci této směrnice, však odkazují na hodnotu, kterou by spotřební zboží mělo bez rozporu se smlouvou, na význam rozporu se smlouvou a na otázku, zda by jiný způsob zjednání nápravy mohl být proveden bez značných obtíží pro spotřebitele, a použijí se bez ohledu na místo, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě.

36      Co se týče zadruhé požadavku uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě „v přiměřené lhůtě“, je třeba poznamenat, že rychlost takového uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě se může lišit podle místa, do něhož je spotřebitel povinen za tímto účelem zboží prodávajícímu poskytnout.

37      Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 60 svého stanoviska, za určitých okolností a zejména pokud se zboží nachází v jiném státě, než je stát místa jeho podnikání, by mohl prodávající potřebovat mnohem více času pro provedení kontroly tohoto zboží za účelem jeho opravy či jeho náhradního dodání na tomto místě. V takovém případě není vyloučeno, že by poskytnutí zboží prodávajícímu v místě jeho podnikání mohlo zaručit jeho rychlejší uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě.

38      Naproti tomu, pokud má prodávající k dispozici síť poprodejní služby nebo logistiku v místě, kde se zboží nachází, jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě může být rychlejší, pokud prodávající zkontroluje toto zboží na tomto místě nebo zařídí sám dopravu tohoto zboží do jeho místa podnikání.

39      Zatřetí podle čl. 3 odst. 3 třetího pododstavce směrnice 1999/44 se uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě musí uskutečnit „bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval“.

40      Z toho vyplývá, že místo, kde musí být zboží poskytnuto prodávajícímu za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího ve smlouvě, nemůže být určeno podle toho, že spotřebiteli nevzniknou žádné obtíže, jelikož toto poskytnutí zboží obvykle vyžaduje z jeho strany určitou investici času a úsilí spojeného s balením a předáním zboží, nýbrž že mu nevzniknou značné obtíže, tedy – jak uvedl generální advokát v bodě 68 svého stanoviska – obtíže, které by mohly odradit průměrného spotřebitele od uplatnění svých nároků.

41      V tomto ohledu je totiž třeba zohlednit skutečnost, že cílem článku 3 směrnice 1999/44 je nastolit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy spotřebitele a zájmy prodávajícího tím, že spotřebiteli jako slabší straně smlouvy zaručí úplnou a účinnou ochranu pro případ, že prodávající řádně nesplní své smluvní závazky, přičemž zároveň umožňuje zohlednit úvahy hospodářského rázu, kterých se dovolává prodávající (rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 75).

42      Za účelem posouzení, zda v rámci uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě může situace představovat značné obtíže pro průměrného spotřebitele, je třeba zohlednit povahu zboží a účel, pro který tento spotřebitel uvedené zboží vyžadoval.

43      V některých případech by mohlo vzhledem k povaze zboží, zejména vysoké hmotnosti, významnému objemu, mimořádné křehkosti, nebo dokonce obzvláště komplexním požadavkům na jeho zaslání, jakož i k jeho užití zamýšlenému průměrným spotřebitelem, zejména vyžadujícímu jeho předchozí instalaci, představovat jeho zaslání do místa podnikání prodávajícího pro tohoto spotřebitele značné obtíže, což je v rozporu s požadavky uvedenými v čl. 3 odst. 3 třetím pododstavci směrnice 1999/44.

44      Naproti tomu v jiných případech lze předpokládat, že zaslání do místa podnikání prodávajícího kompaktního zboží, které nevyžaduje zvláštní zacházení ani zvláštní způsob dopravy, nemůže pro uvedeného spotřebitele představovat značné obtíže.

45      Z toho důvodu závisí určení místa, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě, které může nejlépe zajistit takové uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě bezplatně a v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, na okolnostech každého konkrétního případu.

46      V tomto ohledu, pokud jde o úvahy spojené s právní jistotou, je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 směrnice 1999/44 má tato směrnice zajistit jednotnou základní úroveň ochrany spotřebitele v oblasti, kterou upravuje. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že členské státy mohou stanovit ve vnitrostátní právní úpravě místo nebo místa, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě, pokud splňují podmínky čl. 3 odst. 3 uvedené směrnice. Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti taková přísnější ustanovení pro zachování vysoké úrovně ochrany spotřebitele, jako jsou zvláštní ustanovení pro některé kategorie zboží.

47      Z toho vyplývá, že při aplikaci takto přijatého vnitrostátního práva jsou vnitrostátní soudy, které mají podat jeho výklad, povinny vzít v úvahu veškeré normy vnitrostátního práva a použít metody výkladu tímto právem uznané s cílem vyložit jej v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice 1999/44, aby bylo dosaženo výsledku sledovaného touto směrnicí a bylo tak vyhověno čl. 288 třetímu pododstavci SFEU. Tento požadavek konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům povinnost změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli této směrnice (rozsudek ze dne 19. dubna 2016, DI, C‑441/14, EU:C:2016:278, body 31 a 33 a citovaná judikatura).

48      Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba na první tři otázky odpovědět tak, že čl. 3 odst. 3 směrnice 1999/44 musí být vykládán v tom smyslu, že členské státy mají nadále pravomoc stanovit místo, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě podle tohoto ustanovení. Toto místo musí vyhovovat požadavku bezplatného provedení opravy nebo náhradního dodání zboží v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval. V tomto ohledu musí vnitrostátní soud provést výklad v souladu se směrnicí 1999/44 a případně změnit ustálenou judikaturu, pokud je založena na výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli této směrnice.

 Ke čtvrté otázce

49      Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 2 až 4 směrnice 1999/44 musí být vykládán v tom smyslu, že právo spotřebitele na „bezplatné“ uvedení tohoto zboží zakoupeného na dálku do stavu odpovídajícího smlouvě zahrnuje povinnost prodávajícího uhradit předem náklady na jeho dopravu do místa podnikání prodávajícího, aby mohl toto zboží uvést do stavu odpovídajícího smlouvě.

50      Podle článku 3 odst. 4 této směrnice pojem „bezplatné“ označuje nezbytné náklady, které jsou vynaloženy na uvedení spotřebního zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, zejména náklady spojené se zasláním a náklady na vynaloženou práci a materiál.

51      Jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 34 tohoto rozsudku, tato povinnost bezplatného uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, z které měl unijní normotvůrce v úmyslu učinit základní prvek ochrany spotřebitele zajištěné směrnicí 1999/44, má poskytnout spotřebiteli ochranu před rizikem finančních nákladů, které by jej mohly odradit od uplatnění jeho nároků, pokud by taková ochrana neexistovala (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. dubna 2008, Quelle, C‑404/06, EU:C:2008:231, body 33 a 34).

52      Současně, jak bylo uvedeno v bodě 41 tohoto rozsudku, cílem této směrnice není pouze ochrana zájmů spotřebitele tím, že mu zaručí úplnou a účinnou ochranu pro případ, že prodávající řádně nesplní své smluvní závazky, avšak současně se rovněž snaží tyto zájmy vyvažovat úvahami hospodářského rázu, kterých se dovolává prodávající (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 75).

53      Ve světle těchto úvah je třeba uvést, že povinnost prodávajícího zaplatit předem náklady na dopravu zboží zakoupeného na dálku a odporujícího smlouvě do místa jeho podnikání může prodloužit dobu, která je nezbytná pro uvedení takového zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, což ztěžuje jeho realizaci v přiměřené lhůtě. Tak by tomu bylo zejména v případě, kdy prodávající nevystaví ofrankované zpáteční etikety a je povinen zaplatit takovou zálohu. Taková povinnost může představovat významnou zátěž pro prodávajícího zejména v případě, kdy se po kontrole takového zboží ukáže, že toto zboží není vadné.

54      Za těchto podmínek vyvážení zájmů spotřebitele a prodávajícího, o které usiluje směrnice 1999/44, nevyžaduje, aby povinnost bezplatného uvedení zboží do stavu odpovídajícího smlouvě zahrnovala vedle povinnosti prodávajícího hradit spotřebiteli náklady na dopravu tohoto zboží do místa jeho podnikání rovněž povinnost hradit systematicky tyto náklady spotřebiteli.

55      Toto vyvážení zájmů za účelem ochrany spotřebitele však vyžaduje, jak vyplývá z bodů 34 a 40 tohoto rozsudku, aby náklady na dopravu, které nese spotřebitel, nepředstavovaly zátěž, která by odradila průměrného spotřebitele, aby uplatnil svá práva. V tomto ohledu musí vnitrostátní soud při přezkumu, zda náklad může odradit takového spotřebitele od uplatnění svých práv, zohlednit, jak uvedl generální advokát v bodě 86 svého stanoviska, okolnosti každého jednotlivého případu, zejména takové skutečnosti, jako je výše nákladů na dopravu, hodnota zboží, které je v rozporu se smlouvou, nebo právní či faktická možnost spotřebitele uplatnit své nároky v případě, kdy prodávající neuhradí náklady na dopravu uplatněné spotřebitelem.

56      Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 2 až 4 směrnice 1999/44 musí být vykládán v tom smyslu, že právo spotřebitele na „bezplatné“ uvedení zboží zakoupeného na dálku do stavu odpovídajícího smlouvě nezahrnuje povinnost prodávajícího předem zaplatit náklady na dopravu tohoto zboží za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě do místa podnikání tohoto prodávajícího, ledaže skutečnost, že by spotřebitel uhradil předem tyto náklady, představuje nadměrnou zátěž, která by jej odradila od uplatnění svých práv, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.

 K pátéšesté otázce

57      Podstatou páté a šesté otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 3 odst. 5 druhou odrážkou směrnice 1999/44 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, má spotřebitel, který informoval prodávajícího o rozporu zboží zakoupeného na dálku se smlouvou, aniž poskytl toto zboží prodávajícímu v místě jeho podnikání za účelem uvedení tohoto zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, nárok na odstoupení od smlouvy z důvodu nezjednání nápravy v přiměřené lhůtě.

58      V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 3 odst. 3 a 5 této směrnice stanoví jasný postup provedení způsobů zjednání nápravy, na které má spotřebitel nárok v případě rozporu zboží se smlouvou.

59      Článek 3 odst. 3 první pododstavec uvedené směrnice stanoví, že spotřebitel může požadovat u prodávajícího nejprve bezplatnou opravu nebo bezplatné náhradní dodání spotřebního zboží za předpokladu, že takové plnění není nemožné nebo nepřiměřené.

60      Pouze v případě, kdy spotřebitel nemá nárok ani na opravu či náhradní dodání zboží, které je v rozporu smlouvu, nebo kdy prodávající neprovedl jeden z těchto způsobů nápravy v přiměřené lhůtě nebo bez nadměrné zátěže pro spotřebitele, může spotřebitel podle čl. 3 odst. 5 této směrnice vyžadovat odstoupení od smlouvy, s výjimkou, kdy podle čl. 3 odst. 6 směrnice 1999/44 je rozpor zboží se smlouvou nevýznamný.

61      Vzhledem k tomu, že z čl. 3 odst. 3 a 5 směrnice 1999/44 ve spojení s bodem 10 odůvodnění této směrnice v tomto ohledu vyplývá, že tato směrnice upřednostňuje v zájmu obou smluvních stran splnění smlouvy prostřednictvím obou primárních způsobů zjednání nápravy před zrušením smlouvy (v tomto smyslu rozsudek ze dne 16. června 2011, Gebr. Weber a Putz, C‑65/09 a C‑87/09, EU:C:2011:396, bod 72), stanoví uvedená směrnice za tímto účelem v případě rozporu zboží se smlouvou některé pozitivní povinnosti jak pro spotřebitele, tak pro prodávajícího.

62      Podle čl. 3 odst. 3 prvního pododstavce směrnice 1999/44 spotřebitel, který si přeje uvést zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, musí dát prodávajícímu dostatečnou možnost uvést takové zboží do tohoto stavu. Za tímto účelem musí informovat prodávajícího o tomto rozporu zboží se smlouvou a způsobu zjednání nápravy, jejž si zvolil, a to opravu, nebo výměnu. Kromě toho je spotřebitel povinen dát prodávajícímu takové zboží, které je v rozporu se smlouvou, k dispozici.

63      Prodávající je povinen provést případnou opravu nebo náhradní dodání bezplatně a v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele a je oprávněn odmítnout tak učinit pouze tehdy, pokud by to bylo nemožné nebo nepřiměřené. Jak tedy vyplývá z bodu 60 tohoto rozsudku, spotřebitel může požadovat odstoupení od smlouvy pouze tehdy, pokud prodávající nesplnil v tomto ohledu své povinnosti, které ukládá čl. 3 odst. 3 směrnice 1999/44.

64      V projednávaném případě předkládající soud uvádí, že účastníci původního řízení se ani nedohodli ani neprojednávali místo, kde má být sporné zboží poskytnuto prodávajícímu za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě. Naproti tomu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že spotřebitel Ch. Fülla informoval prodávajícího, společnost Toolport, o nedostatcích zboží a požadoval po této společnosti, aby uvedla uvedené zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, což však nevyvolalo žádné jednání ze strany společnosti Toolport. Posledně uvedená pouze uvedla, a to poprvé až v řízení u předkládajícího soudu, že předmětné zboží jí mělo být dáno k dispozici v místě jejího podnikání. Podle předkládajícího soudu by vzhledem k povaze předmětného zboží mohla organizace dopravy do místa podnikání prodávajícího znamenat pro spotřebitele „značné obtíže“ ve smyslu čl. 3 odst. 3 této směrnice.

65      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že spotřebitel, který jasně informoval prodávajícího o rozporu zboží zakoupeného na dálku, jehož doprava do místa podnikání prodávajícího mu může způsobit značné obtíže, a který poskytl prodávajícímu toto zboží v místě svého bydliště za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě, aniž za to obdržel od prodávajícího informace o místě, kde mu má být zboží poskytnuto za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě nebo jiné zjevné potvrzení, a který uvedenému prodávajícímu z tohoto důvodu neposkytl toto zboží na předmětném místě, splnil povinnost náležité péče, kterou mu ukládá čl. 3 odst. 3 první pododstavec směrnice 1999/44 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C‑497/13, EU:C:2015:357, body 61 až 63).

66      Naproti tomu povinnost prodávajícího provést určitý způsob zjednání nápravy v přiměřené lhůtě, při jehož nesplnění má spotřebitel podle čl. 3 odst. 5 druhé odrážky směrnice 1999/44 právo odstoupit od smlouvy, není splněna, pokud prodávající nepřijme vhodné opatření, aby alespoň provedl kontrolu zboží, které je v rozporu se smlouvou, včetně informování spotřebitele v přiměřené lhůtě o místě, kde mu zboží, které je v rozporu se smlouvou, musí být poskytnuto za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě.

67      Vzhledem k výše uvedeným úvahám je třeba na pátou a šestou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 3 odst. 5 druhou odrážkou směrnice 1999/44 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, má spotřebitel, který informoval prodávajícího o rozporu se smlouvou zboží zakoupeného na dálku, jehož doprava do místa podnikání prodávajícího by pro něj znamenala značné obtíže, a který poskytl prodávajícímu toto zboží v místě svého bydliště za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě, nárok na odstoupení od smlouvy z důvodu nezjednání nápravy v přiměřené lhůtě, pokud prodávající nepřijal vhodné opatření za účelem uvedení tohoto zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, včetně informování spotřebitele o místě, kde mu musí být toto zboží poskytnuto za účelem uvedení tohoto zboží do stavu odpovídajícího smlouvě. V tomto ohledu přísluší vnitrostátnímu soudu, aby na základě výkladu v souladu se směrnicí 1999/44 zaručil právo tohoto spotřebitele na odstoupení od smlouvy.

 K nákladům řízení

68      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

1)      Článek 3 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží musí být vykládán v tom smyslu, že členské státy mají nadále pravomoc stanovit místo, kde je spotřebitel povinen poskytnout prodávajícímu zboží zakoupené na dálku za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě podle tohoto ustanovení. Toto místo musí vyhovovat požadavku bezplatného provedení opravy nebo náhradního dodání zboží v přiměřené lhůtě a bez značných obtíží pro spotřebitele, přičemž je třeba vzít v úvahu druh zboží a účel, pro který spotřebitel spotřební zboží vyžadoval. V tomto ohledu musí vnitrostátní soud provést výklad v souladu se směrnicí 1999/44 a případně změnit ustálenou judikaturu, pokud je založena na výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli této směrnice.

2)      Článek 3 odst. 2 až 4 směrnice 1999/44 musí být vykládán v tom smyslu, že právo spotřebitele na „bezplatné“ uvedení zboží zakoupeného na dálku do stavu odpovídajícího smlouvě nezahrnuje povinnost prodávajícího předem zaplatit náklady na dopravu tohoto zboží za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě do místa podnikání tohoto prodávajícího, ledaže skutečnost, že by spotřebitel uhradil předem tyto náklady, představuje nadměrnou zátěž, která by jej odradila od uplatnění svých práv, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.

3)      Článek 3 odst. 3 ve spojení s čl. 3 odst. 5 druhou odrážkou směrnice 1999/44 musí být vykládán v tom smyslu, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, má spotřebitel, který informoval prodávajícího o rozporu se smlouvou zboží zakoupeného na dálku, jehož doprava do místa podnikání prodávajícího by pro něj znamenala značné obtíže, a který poskytl prodávajícímu toto zboží v místě svého bydliště za účelem jeho uvedení do stavu odpovídajícího smlouvě, nárok na odstoupení od smlouvy z důvodu nezjednání nápravy v přiměřené lhůtě, pokud prodávající nepřijal vhodné opatření za účelem uvedení tohoto zboží do stavu odpovídajícího smlouvě, včetně informování spotřebitele o místě, kde mu musí být toto zboží poskytnuto za účelem uvedení tohoto zboží do stavu odpovídajícího smlouvě. V tomto ohledu přísluší vnitrostátnímu soudu, aby na základě výkladu v souladu se směrnicí 1999/44 zaručil právo tohoto spotřebitele na odstoupení od smlouvy.

Podpisy.


i–      Bod 47 tohoto znění byl po jeho prvním on‑line zpřístupnění předmětem jazykové úpravy.


*      Jednací jazyk: němčina.