Language of document : ECLI:EU:C:2019:445

Prozatímní vydání

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MICHALA BOBKA

přednesené dne 23. května 2019(1)

Věc C239/18

Saatgut-Treuhandverwaltungs GmbH

proti

Freistaat Thüringen

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Thüringer Oberlandesgericht (Durynský vrchní zemský soud, Německo)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Odrůdy rostlin – Systém ochrany – Článek 14 odst. 3 nařízení (ES) č. 2100/94 a článek 11 nařízení (ES) č. 1768/95 – Použití sklizeného materiálu zemědělci – Úřední orgány, které se zabývají dohledem nad zemědělskou produkcí – Pojem – Povinnost poskytovat informace držiteli práva Společenství – Oblast působnosti – Obsah žádosti o informace – Druhy nebo odrůdy – Výjimky z povinnosti poskytovat informace – Dodatečné obtíže nebo náklady spojené se získáním informací z databáze“






I.      Úvod

1.        Společnost Saatgut-Treuhandverwaltungs GmbH (dále jen „navrhovatelka“) zastupuje řadu podniků šlechtitelů osiv, které jsou držiteli odrůdových práv. Podle unijního práva mohou odrůdy botanických rodů a druhů tvořit předmět odrůdových práv Společenství. Držitelé těchto práv duševního vlastnictví dostávají jako náhradu za používání chráněných odrůd úhradu. V této souvislosti jsou držitelé odrůdových práv oprávněni od zemědělců, zpracovatelů nebo úředních orgánů, které se zabývají dohledem nad zemědělskou produkcí, za účelem prosazování svého práva na úhradu požadovat a získávat určité informace.

2.        V rozsudcích ve věcech Schulin(2) a Brangewitz(3) se Soudní dvůr zabýval otázkou typu a rozsahu informací, které mohou držitelé odrůdových práv od zemědělců a zpracovatelů požadovat. V projednávaném případě je Soudní dvůr vyzýván, aby svůj výklad doplnil ve vztahu k žádostem podaným držiteli vůči úředním orgánům: v jakém rozsahu držitel odrůdového práva může za účelem uplatnění svého práva na úhradu získat (jaké) informace od (kterých) úředních orgánů?

II.    Unijní právní rámec

A.      Základní nařízení

3.        Ustanovení čl. 5 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 2100/94 ze dne 27. července 1994 o odrůdových právech Společenství(4) (dále jen „základní nařízení“) zní následovně:

„ ‚Odrůdou‘ ve smyslu tohoto nařízení se rozumí soubor rostlin uvnitř jediného botanického taxonu nejnižšího známého botanického třídění […]“

4.        Článek 13 odst. 2 stanoví, že „[a]niž jsou dotčeny články 15 a 16, vyžadují souhlas držitele níže uvedené úkony, pokud jde o složky odrůdy nebo sklizený materiál chráněné odrůdy – obě dále uváděné jako ‚materiál‘: a) produkce nebo reprodukce (množení); […]“.

5.        Článek 14 základního nařízení je nadepsán „Odchylka od odrůdového práva Společenství“. V odstavci 1 stanovuje, že „[o]dchylně od čl. 13 odst. 2 mohou zemědělci k zajištění zemědělské produkce pro účely množení na šlechtitelských polích ve svém vlastním hospodářství použít produkt sklizně, který ve svém vlastním hospodářství získaly vyšlechtěním rozmnožovacího materiálu odrůdy spadající pod odrůdové právo Společenství, přičemž se nesmí jednat o hybrid nebo syntetickou odrůdu“.

6.        Ustanovení čl. 14 odst. 2 základního nařízení stanoví, že ustanovení odstavce 1 se použije pouze na zemědělské druhy rostlin v něm uvedené.

7.        Klíčové ustanovení, čl. 14 odst. 3, zní následovně:

„Podmínky pro účinnost výjimky podle odstavce 1, jakož i pro zachování oprávněných zájmů šlechtitele rostlin a zemědělce stanoví před vstupem tohoto nařízení v platnost prováděcí pravidla uvedená v článku 114 na základě níže uvedených kritérií:

–        neexistují žádná množstevní omezení na úrovni hospodářství zemědělce, pokud je to nezbytné pro potřeby hospodářství,

–        sklizený produkt může být pro výsev připraven samotným zemědělcem nebo prostřednictvím jemu poskytovaných služeb, aniž jsou dotčena omezující ustanovení, které mohou členské státy stanovit vzhledem ke způsobu, kterým je tento produkt sklizně připraven k výsevu, zejména aby zajistily, že výrobek dodaný k přípravě je identický s výrobkem vzniklým z přípravy,

–        malí zemědělci nejsou povinni platit držiteli odrůdového práva úhradu; za malé zemědělce jsou považováni:

–        v případě rostlinných druhů uvedených v odstavci 2 tohoto článku, na které se vztahuje nařízení Rady (EHS) č. 1765/92 ze dne 30. června 1992, kterým se zřizuje režim podpor pro pěstitele některých plodin na orné půdě [(Úř. věst. 1992, L 181, s. 12)], ti zemědělci, kteří rostliny nešlechtí na ploše větší, než je plocha, která by byla zapotřebí pro produkci 92 tun obilí; pro výpočet plochy se použije čl. 8 odst. 2 výše uvedeného nařízení,

–        v případě ostatních rostlinných druhů, než jsou druhy uvedené v odstavci 2 tohoto článku, ti zemědělci, kteří vyhovují srovnatelně přiměřeným kritériím,

–        malí zemědělci jsou povinni zaplatit držiteli odrůdového práva přiměřenou úhradu, která musí být zjevně nižší než částka, která se v téže oblasti požaduje za licenční výrobu rozmnožovacího materiálu téže odrůdy; skutečná výše této přiměřené úhrady se může časem změnit, přičemž se přihlédne k tomu, do jaké míry je, pokud jde o dotyčnou odrůdu, použito odchylky podle odstavce 1,

–        za dohled nad dodržováním ustanovení tohoto článku nebo ustanovení přijatých na základě tohoto článku jsou výlučně odpovědní držitelé odrůdových práv; při tomto dohledu nesmí přijímat pomoc úředních subjektů,

–        zemědělci, jakož i poskytovatelé zpracovatelských služeb předají držitelům odrůdových práv na jejich žádost příslušné informace; příslušné informace mohou rovněž zaslat úřední subjekty účastnící se dohledu nad zemědělskou produkcí, pokud byly tyto informace shromážděny v rámci jejich běžné činnosti a nejsou spojeny s dodatečnými náklady. Předpisy Společenství a vnitrostátní předpisy o ochraně osob při zpracování a volném oběhu osobních údajů nejsou, pokud jde o osobní údaje, dotčeny.“

B.      Prováděcí nařízení

8.        Článek 11 nařízení Komise (ES) č. 1768/95 ze dne 24. července 1995, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro odchylku podle čl. 14 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2100/94 o odrůdových právech Společenství(5) (dále jen „prováděcí nařízení“), stanoví, že:

„1.      Žádost o informaci určenou úředním orgánům ohledně použití rozmnožovacího materiálu určitých druhů nebo odrůd za účelem výsevu nebo ohledně výsledků tohoto použití je nutno podat písemně. V této žádosti držitel odrůdového práva uvede své jméno a adresu, dotyčnou odrůdu, pro niž požaduje informace, a druh požadovaných informací. Kromě toho musí prokázat vlastnictví.

2.      Orgán může, aniž je dotčen článek 12, požadované informace odepřít, pokud

–      se nezabývá dohledem nad zemědělskou produkcí, nebo

–      není oprávněn tyto informace držitelům odrůdových práv poskytovat na základě právních předpisů Společenství nebo členských států upravujících obecné uvážení ohledně činnosti orgánů, nebo

–      podle právních předpisů Společenství nebo členských států, podle kterých byly informace shromážděny, je na jejich uvážení tyto informace odepřít, nebo

–      požadovaná informace již není k dispozici, nebo

–      tato informace nemůže být opatřena v rámci běžné úřední činnosti orgánů, nebo

–      tato informace může být opatřena pouze s dodatečnými obtížemi nebo náklady, nebo

–      tato informace se vztahuje výlučně na rozmnožovací materiál, který nepatří k odrůdě držitele odrůdového práva.

Dotyčné úřední orgány sdělí Komisi, jakým způsobem zamýšlejí použít uvážení uvedené ve třetí odrážce.

3.      Při poskytování informací nečiní orgány mezi držiteli odrůdových práv žádné rozdíly. Pro účely poskytování požadovaných informací mohou orgány poskytnout držiteli k dispozici kopie podkladů, které pocházejí z dokumentů obsahujících kromě informací vztahujících se k dotyčným odrůdám držitele odrůdového práva další informace, pokud je zajištěno, že neumožní zjištění totožnosti fyzických osob, které jsou chráněny podle článku 12.

4.      Pokud se orgán rozhodne požadované informace odepřít, písemně informuje o tomto rozhodnutí dotyčného držitele odrůdového práva s uvedením důvodů.“

III. Skutkové okolnosti, řízení a předběžné otázky

9.        Navrhovatelkou je německá společnost zabývající se správou svěřeneckého fondu, která jedná především jménem německých podniků šlechtitelů osiv(6). Tyto podniky jsou držiteli odrůdových práv nebo výlučných užívacích práv k chráněným odrůdám zemědělské povahy v Německu. Tyto podniky navrhovatelku pověřily, aby svým vlastním jménem prosazovala právo na úhradu, které držitelům vyplývá ze šlechtění chráněných odrůd rostlin.

10.      Svobodný stát Durynsko (dále jen „odpůrce“), zastoupený prostřednictvím Landesverwaltungsamt (zemský správní úřad), je odpovědný za dohled nad finančními prostředky EU v rámci správy podpor z Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) a dohledu nad nimi podle článku 7 nařízení (EU) č. 1306/2013(7) a článku 1 nařízení v přenesené pravomoci (EU) č. 907/2014(8) (ve spojení s přílohou I.1.A tohoto nařízení).

11.      Podle předkládajícího soudu odpůrce v souvislosti s poskytováním dotací z prostředků EU a odpovídající kontrolou dodržování pravidel způsobilosti shromažďuje a uchovává údaje v databázi Integriertes Verwaltungs- und Kontrollsystem (integrovaný administrativní a kontrolní systém) (dále jen „databáze IS“). Tato databáze obsahuje údaje o zemědělských podnicích na území odpůrce, zejména informace poskytnuté zemědělci, kteří žádají o podporu. Informace o druzích pěstovaných plodin jsou v této databázi zřejmě k dispozici z důvodu zajištění dodržování střídání plodin.

12.      Dopisem ze dne 5. dubna 2016 navrhovatelka požádala o zaslání určitého souboru údajů uložených v databázi IS. Odpůrce poskytnutí těchto údajů odmítl na základě § 9 odst. 1 Thüringer Informationsgesetz (durynský zákon o svobodném přístupu k informacím, dále jen „ThürIFG“).

13.      Dne 23. prosince 2016 podala navrhovatelka k Landgericht Erfurt (zemský soud v Erfurtu, Německo) žalobu směřující k uplatnění práva na informace. Navrhovatelka navrhovala, aby odpůrci byla uložena povinnost poskytnout jí údaje uložené v databázi, konkrétně informace o:

–        jménech a adresách zemědělských podniků,

–        pěstebních plochách jednotlivých podniků v hektarech, jakož i 

–        pěstebních plochách obilí a brambor v hektarech.

14.      Navrhovatelka tvrdila, že měla právo informace od odpůrce získat podle čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení, který by se měl rovněž vztahovat na druhy rostlin. Jako úřední orgán, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí, neměl odpůrce právo poskytnutí požadovaných informací, které měl k dispozici a které by mohly být poskytnuty bez větších dodatečných obtíží a nákladů, odepřít. Podle názoru navrhovatelky žádná ustanovení vnitrostátního práva odpůrci poskytnutí informací neumožňovala odepřít. Ustanovení § 9 odst. 1 ThürIFG nebylo použitelné. Porovnání zájmů podle § 9 odst. 2 ThürIFG vyznívá ve prospěch práva navrhovatelky na informace.

15.      Odpůrce navrhoval, aby byla žaloba zamítnuta, neboť je k odepření dotčených informací oprávněn. V žádném případě není úředním orgánem ve smyslu čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení a toto ustanovení každopádně poskytuje právo na informace jen o odrůdách. Navíc kromě práva na odepření informací, které vyplývá z ThürIFG, má právo informace odepřít i proto, že získání požadovaných informací by bylo spojeno s dodatečnými obtížemi a náklady.

16.      Rozsudkem ze dne 17. srpna 2017 Landgericht Erfurt (zemský soud v Erfurtu) žalobu zamítl. Daný soud uvedl, že odpůrce byl na základě čl. 11 odst. 2 druhé a třetí odrážky prováděcího nařízení ve spojení s jeho článkem 12 oprávněn předmětné informace odepřít.

17.      Navrhovatelka proti tomuto rozhodnutí podala odvolání k Thüringer Oberlandesgericht (durynský vrchní zemský soud, Německo), tj. k předkládajícímu soudu.

18.      V odvolání se navrhovatelka dovolává práva na získání informací od odpůrce na základě čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení a toho, že právo na informace od úředních orgánů se nevztahuje pouze na odrůdy. Je věcí navrhovatelky, aby určila, k jakému účelu tyto informace využije. Informace od odpůrce by jí konkrétně poskytly přehled o výměře skutečných pěstebních ploch zemědělců a o tom, koho je třeba považovat za „malého zemědělce“. Nemusela by tedy žádat o tyto informace samotné malé zemědělce. Navrhovatelka se zavázala uhradit odpůrci veškeré náklady, které by mohly vzniknout při vyhledávání požadovaných údajů, jako například náklady spojené s programováním softwaru.

19.      Landgericht Erfurt (zemský soud v Erfurtu) podle odpůrce správně připustil omezení práva navrhovatelky na informace dle čl. 11 odst. 2 druhé a třetí odrážky prováděcího nařízení. Databáze IS neobsahuje žádné informace týkající se jiných odrůd než konopí nebo chmele, protože zemědělci, kteří žádají o podporu, takové informace vůbec nemusí uvádět. Odpůrce rovněž nemá k dispozici žádné vlastní kapacity pro naprogramování zvláštního vyhledávání, které by bylo nutné ke shromáždění požadovaných údajů. Využití externího poskytovatele služeb by si vyžádalo náklady ve výši 6 000 eur.

20.      Za těchto skutkových a právních okolností se Thüringer Oberlandesgericht (durynský vrchní zemský soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující otázky:

„1.      Zakládá čl. 11 odst. 1 [nařízení č. 1768/95] vůči úředním orgánům právo na informace, které se vztahuje jen na informace o druzích rostlin, aniž by zároveň byly požadovány také informace o chráněné odrůdě?

2.      V případě, že z odpovědi na první otázku vyplyne, že je možné takové právo na informace uplatnit:

a)      Je orgán, který se zabývá kontrolou poskytování zemědělských dotací z prostředků EU a shromažďováním s tím souvisejících údajů, které se týkají též druhů, od zemědělců, kteří žádají o dotace, úředním orgánem, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí ve smyslu čl. 11 odst. 2 první odrážky [nařízení č. 1768/95]?

b)      Je úřední orgán oprávněn odepřít požadovanou informaci, pokud poskytnutí informace vyžaduje zpracování, resp. katalogizaci údajů, které má k dispozici, prostřednictvím třetí osoby, s čímž jsou spojeny finanční náklady ve výši cca 6 000 eur? Hraje nějakou roli okolnost, zda je osoba, která informaci požaduje, ochotna vzniklé náklady uhradit?“

21.      Písemná podání podali navrhovatelka, odpůrce, španělská vláda a Evropská komise. Všichni zmínění předložili svá vyjádření na jednání, které se konalo dne 31. ledna 2019.

IV.    Posouzení

22.      Toto stanovisko je členěno následovně. Začnu úvodními vysvětleními týkajícími se podoby a celkového fungování systému odrůdových práv Společenství, zejména pokud jde o odchylku stanovenou v čl. 14 odst. 3 základního nařízení (část A). Poté se zaměřím na první otázku týkající se druhu informací, které držitelé odrůdového práva podle článku 11 prováděcího nařízení mohou požadovat od úředních orgánů (část B). Nakonec se zaměřím na druhou otázku, která se týká pojmu „úřední orgán, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí“, a otázky, zda příslušné úřední orgány mohou požadované informace odepřít, je-li pro jejich poskytnutí nezbytné další zpracování, přičemž na závěr prozkoumám otázku potenciálních dodatečných nákladů (část C).

A.      Zemědělská výjimka podle čl. 14 odst. 3 základního nařízení

23.      Článek 13 základního nařízení stanoví práva držitele odrůdového práva Společenství. Podle čl. 13 odst. 2 se souhlas držitele v zásadě vyžaduje pro produkci a reprodukci (množení) složek nebo sklizeného materiálu chráněné odrůdy (společně dále jen „materiál“).

24.      Článek 14 základního nařízení stanoví odchylku od požadavku na získání souhlasu držitele („zemědělská výjimka“). Podle čl. 14 odst. 1 mohou zemědělci k zajištění zemědělské produkce pro účely množení na šlechtitelských polích ve svém vlastním hospodářství použít sklizený produkt, který ve svém vlastním hospodářství získali vyšlechtěním rozmnožovacího materiálu odrůdy spadající pod odrůdové právo Společenství, přičemž se nesmí jednat o hybrid nebo syntetickou odrůdu. Ustanovení čl. 14 odst. 2 omezuje rozsah odchylky na v něm uvedené zemědělské druhy rostlin. Ustanovení čl. 14 odst. 3 stanoví prováděcí pravidla s cílem stanovit podmínky pro uplatnění této zemědělské výjimky. Rovněž stanoví kritéria, z nichž by měla prováděcí pravidla vycházet.

25.      Prováděcím nařízením dala Komise zemědělské výjimce konkrétní podobu s cílem zachovat oprávněné zájmy šlechtitele zastoupeného držitelem i zemědělce. Pokud zemědělec využije zemědělskou výjimku, má držitel právo od zemědělce obdržet „přiměřenou úhradu“. Podle čl. 5 odst. 1 prováděcího nařízení výše přiměřené úhrady „může být mezi držitelem hospodářství a dotyčným zemědělcem dohodnuta smluvně“. Pro případ, že taková dohoda mezi držitelem a zemědělcem nebyla uzavřena, čl. 5 odst. 2 prováděcího nařízení stanoví, že „výše úhrady [musí být] výrazně nižší než částka, která je požadována na stejném území za licenční výrobu rozmnožovacího materiálu téže odrůdy nejnižší kategorie přípustné pro úřední uznávání“.

26.      Malí zemědělci, kteří využívají zemědělskou výjimku, nemusí držiteli platit žádnou úhradu. Ustanovení čl. 14 odst. 3 třetí odrážky základního nařízení vymezuje malé zemědělce jako zemědělce, kteří rostliny nepěstují na ploše větší, než je plocha, která by byla zapotřebí pro produkci 92 tun obilí, nebo zemědělce, kteří vyhovují srovnatelně přiměřeným kritériím v závislosti na konkrétním rostlinném druhu.

27.      V rámci takto navrženého systému je znalost informace o tom, kdo se na zemědělskou výjimku spoléhá, nezbytná k tomu, aby držitelé mohli prosazovat svá práva duševního vlastnictví a obdržet (přiměřenou) úhradu, na kterou mají nárok. Prováděcí nařízení proto obsahuje řadu ustanovení, která držitelům umožňují získat informace od několika relevantních subjektů. Ačkoliv Soudní dvůr ve věcech, které se týkaly i navrhovatelky, tato ustanovení již vyložil ve vztahu k informacím, které mají být poskytnuty zemědělci a zpracovateli(9), projednávaná věc se konkrétně týká druhu informací, které mají držitelům poskytnout určité úřední orgány.

B.      První otázka: rozsah práva držitelů na informace vůči úředním orgánům podle článku 11 prováděcího nařízení

28.      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je druh informací, které musí podle článku 11 prováděcího nařízení na žádost držitele poskytnout úřední orgán: je držitel oprávněn získat informace týkající se rostlinných druhů, nebo pouze konkrétních odrůd držitele?

29.      Podle navrhovatelky čl. 14 odst. 3 šestá odrážka základního nařízení spolu s čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení přiznává držitelům právo získat od úředních orgánů informace ve vztahu k druhům a není nutné, aby se žádost o informace týkala určité odrůdy. Držitelé jsou zejména oprávněni získat informace identifikující „malé zemědělce“ ve smyslu čl. 14 odst. 3 třetí odrážky základního nařízení, kteří jsou plně osvobozeni od povinnosti platit držiteli úhradu. Informace, zda je zemědělec malým zemědělcem, by držiteli umožnila od těchto malých zemědělců nepožadovat informace a a fortiori úhradu. Malí zemědělci však sami nejsou definováni prostřednictvím určité odrůdy, ale prostřednictvím ploch, na nichž pěstují určitý rostlinný druh. Navrhovatelka každopádně tvrdí, že povinnost úředních orgánů poskytovat informace je širší než povinnost zemědělců, neboť článek 11 nespecifikuje, co je „relevantní“ informací, která má být poskytnuta.

30.      Podle Komise není právo na informace podle čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení omezeno na odrůdy. Za účelem zjištění, kteří zemědělci jsou malými zemědělci, může zahrnovat druhy. Předmětem žádosti o informace však musí být odrůda. Držitelé tedy nemohou úředním orgánům podávat obecné, široce formulované žádosti o informace, aniž by uvedli, zda zemědělci skutečně získali materiál pro množení chráněných odrůd. Komise rovněž konstatuje, že na žádosti o informace od úředních orgánů se nevztahuje autonomní právo veřejnosti na přístup k dokumentům nebo na opakované použití údajů veřejného sektoru (podle směrnice 2003/98/ES(10)). Jedná se o pouhé právo soukromé povahy, které je vázáno na vztah mezi držiteli a zemědělci.

31.      Odpůrce a španělská vláda namítají, že žádosti o informace adresované úředním orgánům se musí týkat specifických odrůd, a nikoliv druhů. Článek 11 odst. 1 prováděcího nařízení ve spojení s čl. 14 odst. 3 základního nařízení nelze použít k získání obecných informací o zemědělcích.

1.      Rozsah přístupu k informacím, které mají k dispozici úřední orgány, podle článku 11 prováděcího nařízení

32.      Nejprve je nezbytné objasnit vztah mezi zvláštními ustanoveními článku 11 prováděcího nařízení a čl. 14 odst. 3 třetí odrážkou základního nařízení, jakož i vnitrostátními pravidly pro přístup k informacím.

33.      Předkládající soud konkrétně žádá o výklad rozsahu přístupu k informacím podle článku 11 prováděcího nařízení. Podle navrhovatelky je toto ustanovení platným právním základem pro získání mj. informací umožňujících identifikovat „malé zemědělce“, kteří jsou osvobozeni od placení jakýchkoliv úhrad, a kteří by v důsledku toho neměli od držitelů dostávat žádosti o informace.

34.      Článek 11 prováděcího nařízení je zvláštním ustanovením prováděcího aktu, které se týká zemědělské výjimky stanovené v čl. 14 odst. 3 základního nařízení. Proto logicky musí existovat korelace mezi rozsahem čl. 14 odst. 3 základního nařízení a působností článku 11 prováděcího nařízení. Prováděcí nařízení navíc musí respektovat rozsah a limity základu, na kterém bylo přijato.

35.      Je pravda, že čl. 14 odst. 3 třetí odrážka základního nařízení zmiňuje, prostřednictvím výjimky z výjimky, drobné zemědělce. Samotné prováděcí nařízení se však této kategorie netýká, přinejmenším pokud jde o přístup k informacím v držení úředních orgánů. Článek 11 drobné zemědělce nezmiňuje. V rámci prováděcího nařízení jsou drobní zemědělci uváděni pouze v článku 7, v kapitole o úhradě. Toto ustanovení dále pro účely určení toho, kdo je malý zemědělec, definuje „plochy, na kterých se pěstují rostliny“ ve smyslu čl. 14 odst. 3 třetí odrážky základního nařízení(11). Nestanoví však zemědělcům, zpracovatelům nebo úředním orgánům povinnost poskytovat držitelům obecné informace o velikosti těchto ploch.

36.      V následující části prozkoumám, zda lze v této souvislosti slovo „druhy“ obsažené v čl. 11 odst. 1 první větě prováděcího nařízení vykládat jako odkaz na čl. 14 odst. 3 třetí odrážku základního nařízení. Na tomto místě je třeba učinit dvě systémové poznámky.

37.      Zaprvé, i když obecné informace o velikosti obdělávaných ploch mají určitý význam pro výkon práva držitele na úhradu, stále držiteli neumožňují vymáhat nároky týkající se jeho odrůd. Logika obou nařízení začíná použitím odrůd, proti kterému status malého farmáře představuje určitou „obranu“. Nikoliv obráceně. Naopak je třeba v první řadě jako předběžnou informaci prokázat, zda zemědělci použili nebo zamýšleli použít sklizený materiál získaný výsadbou materiálu určitých odrůd. Výjimka týkající se drobných zemědělců obsažená v čl. 14 odst. 3 třetí odrážce základního nařízení může hrát roli pouze v pozdější fázi, jako obranná linie pro ty zemědělce, kteří splňují požadavky k tomuto účelu, v rámci širší množiny zemědělců, kteří pěstují chráněné odrůdy spadající do působnosti čl. 14 odst. 1 základního nařízení.

38.      Zadruhé, i kdyby systémová souvislost mezi čl. 14 odst. 3 třetí odrážkou základního nařízení a článkem 11 prováděcího nařízení nebyla na základě unijního práva nezbytná, je důležité zdůraznit, že článek 11 prováděcího nařízení zároveň nemůže být v žádném případě vykládán jako vyčerpávající, pokud jde o případné žádosti o informace vůči vnitrostátním orgánům.

39.      Členským státům ve skutečnosti není bráněno v poskytování přístupu ke druhům informací, které nespadají pod článek 11. Skutečnost, že unijní právo přístup k určitým informacím neupravuje, nelze vykládat v tom smyslu, že unijní právo k nim „zakazuje přístup“, ale naopak: pokud to unijní právo nevylučuje, na všechny aspekty, které nejsou výslovně upraveny unijním právem, se uplatní vnitrostátní pravidla týkající se přístupu k informacím. Skutečnost, že prováděcí nařízení neobsahuje zvláštní ustanovení týkající se přístupu k informacím umožňujícím držiteli identifikovat malé zemědělce, znamená, že tato problematika jednoduše spadá pod vnitrostátní úpravu.

40.      Za okolností projednávané věci se zdá, že původní žádost navrhovatelky byla podána (a zamítnuta) podle ThürIFG. Soudnímu dvoru rozhodně nepřísluší, aby ve věci, která mu byla předložena, činil skutková zjištění a posouzení, ani aby vykládal a uplatňoval vnitrostátní právo. Je však třeba zdůraznit, že žádosti o informace, které nesouvisí se specifickými odrůdami, mohou držitelé určitě předkládat – a tyto informace mohou získat – na základě vnitrostátního práva, pokud to vnitrostátní právo umožňuje. Pokud jsou informace, které by držitelé chtěli získat, v držení vnitrostátních (veřejných) orgánů a týkají se především administrativních informací shromážděných vnitrostátními orgány, použijí se vnitrostátní pravidla pro přístup k informacím(12).

41.      Chtěl bych tento aspekt zdůraznit, aby bylo zřejmé, že článek 11 prováděcího nařízení nemůže být vykládán úzce a současně výlučně: úzce proto, že by takový výklad nezahrnoval druhy, a výlučně proto, že by tuto problematiku upravoval vyčerpávajícím způsobem, a tak účinně vyloučil jakékoliv současné uplatňování vnitrostátních předpisů o přístupu k informacím.

42.      Z důvodů, které vysvětlím v následujícím oddíle, musím v prvním bodě souhlasit s odpůrcem: žádosti o informace, které mohou být úředním orgánům adresovány podle článku 11 prováděcího nařízení, se skutečně týkají odrůd držitele, který žádost činí. Vyloučení informací o druzích z oblasti působnosti článku 11 však nutně znamená, že tento „prostor“ zůstává obsazen vnitrostátním právem a zúčastnění držitelé mohou žádosti týkající se druhů předkládat podle vnitrostátního práva.

2.      Oblast působnosti článku 11 – odrůdy, nebo druhy?

43.      Dva argumenty založené na gramatickém výkladu by mohly naznačovat, že žádosti o informace se obecně týkají druhů.

44.      Zaprvé čl. 11 odst. 1 první věta prováděcího nařízení skutečně „druhy“ výslovně zmiňuje: „[ž]ádost o informaci určenou úředním orgánům ohledně použití rozmnožovacího materiálu určitých druhů nebo odrůd za účelem výsevu nebo ohledně výsledků tohoto použití je nutno podat písemně“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

45.      Zadruhé, pokud jde o hypotézu, že článek 11 prováděcího nařízení má rovněž za cíl provést čl. 14 odst. 3 třetí odrážku základního nařízení, posledně uvedené ustanovení definuje „malé zemědělce“ prostřednictvím velikosti plochy, na které jsou pěstovány rostlinné druhy uvedené v čl. 14 odst. 2.

46.      Z těchto důvodů by zmínka o „druzích“ v čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení mohla být vykládána tak, že umožňuje podávání žádostí o informace ohledně plochy půdy, na které byly tyto druhy pěstovány, za účelem identifikace „malých zemědělců“.

47.      Kromě těchto dvou argumentů založených na doslovném výkladu neexistují pro podporu výkladu článku 11 prováděcího nařízení obhajovaného navrhovatelkou prakticky žádné právní argumenty. Další doslovný výklad tohoto ustanovení, ale především systematický a teleologický výklad jasně naznačují, že žádosti o informace, které držitelé u úředních orgánů podávají, by se měly týkat specifických odrůd rostlin držitele, který žádost podává.

48.      Zůstaneme-li u doslovného výkladu, čl. 11 odst. 1 druhá a třetí věta prováděcího nařízení stanoví konkrétní požadavky, které musí platná žádost o informace splňovat. Držitel musí mimo jiné uvést „dotyčnou odrůdu, pro niž požaduje informace“, a „musí prokázat vlastnictví“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Vzhledem k tomu, že podle čl. 5 odst. 1 základního nařízení mohou být předmětem odrůdových práv Společenství pouze odrůdy botanických rodů a druhů – a nikoliv druhy obecně –, z čl. 11 odst. 1 poměrně zřetelně vyplývá, že žádosti o informace musí být zaměřeny na odrůdy.

49.      Tento závěr je dále potvrzen zněním čl. 11 odst. 2 sedmé odrážky prováděcího nařízení, podle něhož mohou úřední orgány požadované informace odepřít, „pokud [se] tato informace [...] vztahuje výlučně na rozmnožovací materiál, který nepatří k odrůdě držitele odrůdového práva“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Bylo by poněkud bizarní tvrdit, že čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení umožňuje držitelům požadovat a získávat informace týkající se druhů, zatímco následující ustanovení téhož článku 11 umožňuje takové informace odepřít.

50.      Podle ustálené judikatury je třeba pro výklad ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i kontext, do něhož spadá, při zohlednění systematiky a cílů sledovaných právní úpravou, jejíž je součástí(13). V projednávaném případě teleologický a systematický výklad rovněž hovoří jasně ve prospěch žádostí o informace týkajících se konkrétních odrůd.

51.      Účel zemědělské výjimky je dvojí: zabezpečit zemědělskou produkci a zároveň zajistit, aby zemědělec zaplatil držiteli (spravedlivou) úhradu. Článek 2 prováděcího nařízení zdůrazňuje potřebu zachovat přiměřenou rovnováhu mezi zájmy zemědělce a zájmy držitele, jestliže zemědělec využil k výsadbě na svých polích sklizený materiál jedné nebo více odrůd držitele. Z toho, že zájmy držitele jsou dotčeny použitím jeho odrůd zemědělcem, vyplývá, že držitel potřebuje pro ochranu svých vlastních zájmů specifické informace týkající se odrůd spadajících do působnosti zemědělské výjimky, konkrétně chráněných odrůd spadajících do rostlinných druhů vyjmenovaných v čl. 14 odst. 2 základního nařízení, přičemž se nesmí jednat o hybrid nebo syntetickou odrůdu(14).

52.      Pokud jde o obecný režim týkající se informací, stanovený v základním i v prováděcím nařízení, článek 11 prováděcího nařízení musí být zkoumán společně s jeho články 8 a 9, tak jak je vyložil Soudní dvůr.

53.      Z článku 14 odst. 3 šesté odrážky základního nařízení vyplývá, že tím, kdo je povinen držiteli poskytnout informace podle článku 11 prováděcího nařízení, nejsou jen úřední orgány. Článek 11 prováděcího nařízení je pouze jedním z ustanovení kapitoly 4. V této kapitole, která je věnována informacím, články 8 a 9 stanoví pravidla týkající se informací, které mají držiteli poskytnout zemědělci, respektive zpracovatelé. Obě tato ustanovení jasně stanoví, že informace, které mají poskytovat zemědělci a zpracovatelé, se rovněž týkají odrůd, nikoliv druhů. Kromě toho podle čl. 8 odst. 4 a čl. 9 odst. 4 prováděcího nařízení držitel ve své žádosti o informace uvede „název odrůdy, pro kterou požaduje informace, a odkaz na dotyčné odrůdové právo Společenství“. Pokud to zemědělec nebo zpracovatel vyžaduje, „dokazuje se vlastnictví“.

54.      Tato ustanovení jsou již zcela jasná, neboť v zásadě držiteli umožňují od zemědělců nebo zpracovatelů požadovat a získat pouze informace týkající se odrůd. Soudní dvůr šel dokonce ještě o krok dále, když v rozsudcích ve věcech Schulin a Brangewitz tato ustanovení vyložil poměrně restriktivním způsobem(15).

55.      Ve věci Schulin Soudní dvůr rozhodl, že držitel musí být oprávněn od zemědělce požadovat informace, pokud má určité indicie o tom, že se tento spoléhal nebo bude spoléhat na odchylku stanovenou v čl. 14 odst. 1 základního nařízení(16), a že tak pro účely rozmnožování na svých vlastních polích použil nebo bude používat sklizený materiál získaný výsadbou (na vlastních polích) rozmnožovacího materiálu odrůdy jiné než hybridní nebo syntetické, na kterou se toto právo vztahuje a která spadá pod jeden ze zemědělských druhů rostlin uvedených v čl. 14 odst. 2 základního nařízení(17). Povinnost všech zemědělců, aby držiteli na žádost poskytli všechny relevantní informace výhradně na základě toho, že vykonávají toto povolání, a to dokonce i ty zemědělce, kteří nikdy nevysévali rozmnožovací materiál z odrůdy, na kterou se vztahuje odrůdové právo Společenství k jednomu z rostlinných druhů uvedených v čl. 14 odst. 2, by tudíž byla v rozporu s právem EU(18).

56.      Ve vztahu ke zpracovatelům poskytl Soudní dvůr v rozsudku Brangewitz v podstatě stejnou odpověď, i když poněkud otevřeněji, pravděpodobně aby zohlednil specifičnost zpracovatelů ve srovnání se zemědělci. Uvedl, že čl. 14 odst. 3 základního nařízení ve spojení s článkem 9 prováděcího nařízení je třeba vykládat v tom smyslu, že pokud držitel odrůdového práva disponuje indicií, že poskytovatel zpracovatelských služeb provedl nebo zamýšlí provést tyto úkony v rámci zpracování produktu sklizně, který zemědělci získali výsevem rozmnožovacího materiálu odrůdy držitele odrůdového práva, na kterou se vztahuje výsada zemědělců, za účelem jeho výsevu, zpracovatel má povinnost mu poskytnout relevantní informace týkající se nejen zemědělců, u kterých držitel odrůdového práva disponuje indiciemi, že zpracovatel provedl nebo zamýšlí provést tyto úkony, ale rovněž relevantní informace týkající se všech ostatních zemědělců, pro které provedl nebo zamýšlí provést úkony v rámci zpracování produktu sklizně získaného výsevem rozmnožovacího materiálu dotyčné odrůdy, pokud dotčená odrůda byla zpracovateli ohlášena nebo jiným způsobem oznámena(19).

57.      V této souvislosti je poměrně obtížné pochopit, proč by úřední orgány měly v rámci fungování stejného systému podléhat mnohem širší povinnosti poskytovat informace, které by navíc byly i jiné věcné povahy (s ohledem na typ informací, které by měly být poskytnuty).

58.      Je tomu tak zejména z jednoho závažného systémového důvodu: v rámci obecného systému stanoveného základním a prováděcím nařízením se nezdá, že by povinnost poskytovat příslušné informace držitelům, aby tito mohli vykonávat právo na úhradu, připadala primárně na úřední orgány(20).

59.      Zaprvé se zdá, že čl. 14 odst. 3 pátá a šestá odrážka základního nařízení vytváří mezi adresáty žádostí držitelů o informace hierarchii. Toto ustanovení poměrně kategoricky uvádí, že za dohled nad dodržováním pravidel týkajících se zemědělské výjimky jsou výlučně odpovědní držitelé odrůdových práv a při tomto dohledu nesmí přijímat pomoc úředních subjektů. Držitelé mají získávat informace primárně od zemědělců a poskytovatelů zpracovatelských služeb a až sekundárně od úředních subjektů(21).

60.      Soudní dvůr již zdůraznil, že jelikož nařízení č. 1768/95 je prováděcím nařízením upřesňujícím podmínky pro účinnost výjimky stanovené v čl. 14 odst. 1 základního nařízení, jeho ustanovení nemohou ukládat povinnosti většího rozsahu než povinnosti, které vyplývají ze základního nařízení(22).

61.      Problém s přijetím výkladu předloženého navrhovatelkou (a částečně i Komisí) spočívá v tom, že by logika a systém základního nařízení byly velmi extenzivním výkladem prováděcího nařízení postaveny na hlavu: úřední orgány by se tak fakticky staly výchozím bodem pro všechny žádosti o informace týkajících se odrůd i těch týkajících se druhů. Jak bude rozebráno v následujícím oddíle tohoto stanoviska, nepopírám, že takový přístup by mohl mít smysl, jde-li o zmírnění administrativní zátěže jednotlivých zemědělců a snížení celkové administrativy pro všechny zúčastněné. Nelze však zakrýt, že taková snaha by mohla být jen sotva založena na prostém výkladu jednoho izolovaného ustanovení prováděcího nařízení.

62.      Zadruhé, ve srovnání s články 8 a 9 prováděcího nařízení se zdá, že článek 11 má omezenější rozsah, neboť druhý pododstavec tohoto ustanovení stanoví několik výjimek z povinnosti úředních orgánů poskytovat informace, přičemž potenciální rozsah některých těchto výjimek je velmi široký. Zejména čl. 11 odst. 2 druhá a třetí odrážka na vnitrostátní právní předpisy odkazují poměrně výrazně: úřední subjekty mohou požadované informace jednoduše odepřít, pokud vnitrostátní právní předpisy upravující diskreční pravomoc úředních orgánů jejich poskytnutí vylučují. Z toho vyplývá, že rozsah povinnosti úředních orgánů poskytovat informace se ve srovnání s povinností zemědělců nebo zpracovatelů jeví jako užší. Z tohoto důvodu je opět z hlediska systémového výkladu obtížné vyložit rozsah povinnosti úředních orgánů poskytovat informace extenzivněji než odpovídající povinnosti zemědělců a zpracovatelů.

63.      Z toho vyplývá, že podle současné unijní legislativy musí být čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení vykládán tak, že vyžaduje, aby žádosti o informace vůči úředním orgánům byly formulovány s ohledem na konkrétní chráněné odrůdy dotyčného držitele. Toto ustanovení však členským státům nebrání, aby stanovily možnost přístupu k informacím úředních orgánů o druzích podle vnitrostátních právních předpisů o přístupu k informacím.

3.      Fungování a funkčnost systému

64.      Domnívám se, že nejsilnější argumenty předložené navrhovatelkou a do určité míry i Komisí ve prospěch zahrnutí informací o druzích do působnosti článku 11 prováděcího nařízení mají mimoprávní povahu. Týkají se praktického fungování (nebo spíše nefungování) systému zavedeného prováděcím nařízením.

65.      Navrhovatelka tvrdí, že poskytnutí informací umožňujících identifikaci malých zemědělců úředními orgány by postup pro výkon práva na úhradu učinilo pro všechny dotčené subjekty účinnějším a méně zatěžujícím a nákladným. Komise, která navrhuje výklad, který by rovněž umožňoval zahrnutí druhů do oblasti působnosti článku 11, na jednání uznala, že prováděcí nařízení je starým předpisem sekundární legislativy, který implicitně potřebuje (výkladovou) novelizaci.

66.      Diskuse v rámci písemných vyjádření a na jednání potvrdila, že fungování zemědělské výjimky v praxi je poměrně složité.

67.      Je-li tato výjimka využita, aby se zajistila zemědělská produkce (tedy zájmy zemědělců), je v praxi poněkud obtížné zajistit, aby držitelé obdrželi (spravedlivou) úhradu, na kterou mají nárok (tedy zájmy držitelů zastupujících šlechtitele). Zdá se, že informace, které jsou pro tento účel nezbytné, je z důvodu postupů stanovených těmito texty, tak jak jsou vykládány judikaturou, obtížné získat(23). Tento závěr se zdá být ještě opodstatněnější, pokud vezmeme v úvahu „normální“ situaci, tedy když chráněné odrůdy používají zemědělci, kteří zemědělskou výjimku sami nemohou využít. V tomto scénáři je pro držitele snazší prosazovat svá práva duševního vlastnictví, jelikož je nutný jejich souhlas, a tak držitelé získávají nezbytné informace o používání chráněných odrůd ex ante.

68.      Je třeba připomenout, že dle čl. 2 odst. 2 prováděcího nařízení platí, že „[o]právněné zájmy se nepovažují za chráněné, pokud je jeden nebo více zájmů poškozeno, aniž by se bral ohled na nutnost rozumného vyrovnání zájmů nebo na přiměřenost účinného provádění podmínky vzhledem k jejímu účelu“. Kombinovaný účinek rozsudků ve věcech Schulin a Brangewitz však ve skutečnosti činí získání informací od zemědělců (nebo zpracovatelů) poměrně náročným. Jak bylo vysvětleno výše(24), Soudní dvůr rozhodl, že držitel musí být oprávněn požadovat informace od zemědělce, pokud má určité indicie o tom, že se spoléhal nebo že se bude spoléhat na odchylku stanovenou v čl. 14 odst. 1 základního nařízení(25). Soudní dvůr dodal, že „držiteli by mělo být umožněno, aby přijal opatření, aby se seznámil se jménem a adresou zemědělců, kteří nakupují rozmnožovací materiál jedné z jeho chráněných odrůd rostlin, bez ohledu na délku distribučního řetězce mezi držitelem a zemědělcem(26)“. A „navíc, na základě čl. 13 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 2100/94 může držitel požádat své distributory, aby zaznamenávali jména a adresy zemědělců, kteří nakupují rozmnožovací materiál jedné z jeho odrůd(27)“.

69.      Navrhovatelka však na jednání poměrně přesvědčivě vysvětlila, aniž to kterýkoliv z ostatních účastníků rozporoval, proč spoléhání se na distributory ve skutečnosti nepředstavuje možnost prosazování práv držitele. Žádný takový distribuční řetězec údajně neexistuje, jelikož držitelé zastoupení navrhovatelkou své osivo nedistribuují, ale udělují na výrobu a distribuci licence. Osivo tedy na trh ve skutečnosti uvádějí jiné podniky, což vyvolává dva problémy. Zaprvé, tyto podniky se z důvodu důvěrnosti zdráhají uvádět jména svých klientů. Zadruhé požadavek, aby podniky níže v distribučním řetězci zveřejnily jména svých klientů, by rovněž mohl představovat problém z hlediska práva hospodářské soutěže.

70.      Z toho vyplývá, že v případě neexistence smlouvy mezi zemědělcem (nebo zpracovatelem) a držitelem, která by vymezila relevantní informace, které mají být zemědělcem nebo zpracovatelem držiteli poskytnuty podle čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 prováděcího nařízení, se v praxi zdá být pro držitele obtížné získat informace od zemědělců nebo zpracovatelů.

71.      Na pozadí tohoto praktického kontextu navrhovatelka v podstatě tvrdí, že fungování stávajícího systému je problematické, a pokud by byl přístup k informacím úředních orgánů podle článku 11 vykládán široce, celkové náklady na administrativu a transakční náklady všech zúčastněných by se snížily.

72.      Pokud by se jednalo o přípravu legislativy, měl bych pro takový přístup osobní sympatie. Každé opatření, jehož cílem je zbavit jednotlivce povinnosti poskytovat informace, které již má veřejný orgán k dispozici, by mělo být v zásadě vítáno.

73.      Přesně v tom však spočívá problém: to, co navrhovatelka navrhuje, jde daleko nad rámec toho, co lze běžně považovat za výklad právního ustanovení. Takový výklad by změnil systém a logiku prováděcího nařízení, přičemž by je uvedl do rozporu s logikou základního nařízení(28). Soudní zásah tohoto druhu by také okamžitě vyvolal logické nesrovnalosti napříč celým právním předpisem(29).

74.      Kromě toho by takový izolovaný „výkladový“ zásah mohl také vést k řadě nových otázek. Nelze přehlédnout, že získáním obecnějších informací o pravděpodobně širokém okruhu zemědělců (přinejmenším všech těch, kteří pěstují druhy uvedené v čl. 14 odst. 2 základního nařízení, nebo případně i jiné druhy), včetně těch, kteří nikdy nepoužili nebo nemají v úmyslu použít chráněné odrůdy podle čl. 14 odst. 1, by držitelé získali přístup k informacím významně překračujícím rámec informací potřebných pro ochranu jejich práv duševního vlastnictví. Takové informace by mohly být potenciálně využity pro řadu dalších komerčních cílů, značně vzdálených ochraně práv držitelů na úhradu vůči stávajícím klientům, nebo s ní dokonce zcela nesouvisejících.

75.      Úřední orgány se tedy v systému, který se spoléhá na zemědělce a zpracovatele a dodržování povinností je v něm výlučnou odpovědností držitelů, jak jasně vyplývá z čl. 14 odst. 3 páté a šesté odrážky základního nařízení, na základě unijního práva v současné době nemohou stát hlavními poskytovateli informací.

76.      Na základě všech těchto důvodů platí, že pokud mají problémy uvedené v tomto oddíle skutečně nějaký reálný základ, je na Komisi, která na jednání podle všeho uznala, že současné prováděcí předpisy unijního práva jsou zastaralé, aby navrhla nový systém(30). Je zvláštní pokoušet se přenést tuto odpovědnost na Soudní dvůr, a to zejména v daném legislativním kontextu, kdy je pravděpodobné, že i dobře zamýšlená intervence soudu ve vztahu k jednomu konkrétnímu ustanovení by bez celkové změny logiky systému vytvořila více problémů než řešení(31).

C.      Druhá otázka

77.      Druhá otázka je rozdělena do dvou částí. Zaprvé se předkládající soud dotazuje na definici „úředního orgánu, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí“ ve smyslu čl. 11 odst. 2 první odrážky prováděcího nařízení. A zadruhé se dotazuje, zda takový úřední orgán může odepřít požadované informace, pokud by s poskytnutím těchto informací byly pro daný orgán spojené náklady, které by však byl držitel ochoten nést.

78.      Bez ohledu na negativní odpověď, kterou jsem obhajoval v souvislosti s první otázkou a která činí odpověď na druhou otázku zbytečnou, se přesto budu oběma dotazy předkládajícího soudu v rámci druhé otázky zabývat pro případ, že by Soudní dvůr ve vztahu k podávání žádosti o informace podle čl. 11 odst. 1 prováděcího nařízení zvolil jiný postup. Kromě toho mám rovněž za to, že tyto otázky mají určitý obecný a praktický význam a zaslouží odpověď Soudního dvora, jelikož navrhovatelce nebo jinému držiteli práv duševního vlastnictví nic nebrání, aby kdykoliv podali další žádost podle článku 11 prováděcího nařízení.

1.      Druhá otázka písm. a): jak je definován „úřední orgán, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí“?

79.      Podle čl. 11 odst. 2 první odrážky prováděcího nařízení může úřední orgán informace odepřít, „pokud se nezabývá dohledem nad zemědělskou produkcí“. Je takový veřejný orgán, jako je orgán dotčený v projednávané věci, který se zabývá kontrolou přidělování dotací zemědělcům, úředním orgánem, „který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí“?

80.      Navrhovatelka a Komise zastávají do značné míry stejný názor, ačkoliv založený na mírně odlišných důvodech. Navrhovatelka tvrdí, že orgán odpovědný za unijní zemědělské dotace je úředním orgánem, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí, protože kontrola zákonnosti dotací vyžaduje dohled nad zemědělskou produkcí. Komise tvrdí, že široký výklad tohoto pojmu je odůvodněn zajištěním účinnosti práva na informace. Měl by zahrnovat všechny úřední orgány, které mají informace týkající se zemědělské produkce, včetně orgánů příslušných k vyplácení dotací.

81.      Odpůrce a španělská vláda mají opačný názor. Veřejný orgán odpovědný za unijní dotace není zapojen do dohledu nad rostlinnou výrobou. Se správou unijních dotací je spojena povinnost tohoto orgánu získat určité údaje týkající se odrůd a zemědělců, kteří o dotace žádají, za účelem určení, zda dané odrůdy patří do společného unijního katalogu odrůd zemědělských rostlin. Tento veřejný orgán však nemusí ověřovat, zda jsou tyto odrůdy chráněnými odrůdami a kdo jsou jejich držitelé. Takové informace nejsou pro tento orgán z hlediska plnění jeho úkolů relevantní.

82.      Veřejné orgány, které se zabývají kontrolou unijních dotací, se nepochybně nezabývají zemědělskou produkcí. Při zohlednění jakéhokoliv smysluplného významu tohoto výrazu však téměř nepochybuji, že se takové orgány zabývají dohledem nad zemědělskou produkcí.

83.      Zaprvé, i když se veřejné orgány, které se zabývají kontrolou unijních dotací, nezabývají zemědělskou produkcí, na zemědělskou produkci dohlížejí, protože unijní dotace jsou přizpůsobeny rozsahu a množství produkce daného zemědělce(32). Tyto orgány se tedy rozhodně zabývají dohledem nad zemědělskou produkcí, i když výrobu „nekontrolují“ ve smyslu centrálně plánovaného hospodářství například tak, že by rozhodovaly, zda a na jaké úrovni by měla být produkce omezena.

84.      Je přirozeně relevantní, zda tyto orgány veřejné moci mají v rámci svých celkových kontrolních činností k dispozici přesný typ informací požadovaných navrhovatelkou. To je však jiná otázka. Veřejný orgán se obecně může zabývat dohledem nad zemědělskou produkcí, i když takový dohled nezahrnuje velmi specifický druh informací. Na jednání bylo konstatováno, že odpůrce určité relevantní údaje týkající se odrůd.

85.      Zadruhé čl. 11 odst. 2 prováděcího nařízení již obsahuje několik – spíše široce formulovaných – výjimek(33) z povinnosti poskytovat informace, které úředním orgánům umožňují požadované informace odepřít. Tyto výjimky by však měly být vykládány restriktivně, aby byla zaručena zbytková účinnost daného pravidla. Příliš úzký výklad pojmu „úřední orgán, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí“, jako například omezení tohoto pojmu pouze na subjekty, které byly zřízeny výlučně za účelem provádění článku 11 prováděcího nařízení, by prakticky znemožnil, aby byl jakýkoliv orgán charakterizován jako „úřední orgán, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí(34)“. Tento pojem musí být tudíž vykládán přiměřeným způsobem, který zaručuje účinnost práva držitele na získání (určitých) informací od úředních orgánů(35).

86.      Z toho vyplývá, že orgán veřejné moci pověřený kontrolou přidělování unijních dotací je úředním orgánem, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí. Takový orgán tedy nemůže spoléhat na výjimku z povinnosti poskytnout informace stanovené v čl. 11 odst. 2 první odrážce prováděcího nařízení.

2.      Druhá otázka písm. b): dodatečné náklady

87.      Prostřednictvím druhé otázky písm. b) je Soudní dvůr vyzván, aby určil podmínky, za kterých může úřední orgán odepřít požadované informace, jestliže jsou se zpracováním těchto informací spojeny dodatečné náklady. Dále je vyzván, aby určil, zda tuto odpověď nějak ovlivní skutečnost, že držitel, jakožto autor žádosti o informace, je ochoten tyto náklady uhradit.

88.      Podle navrhovatelky a Komise je třeba rozlišit mezi opatřením informace a jejím zpracováním: úřední subjekt může odepřít informace pouze v případě, že dodatečné náklady jsou spojeny s jejím opatřením, nikoliv s jejím zpracováním. V projednávaném případě je nesporné, že úřední orgán obdržel informace bez dodatečných nákladů. Navrhovatelka a Komise v každém případě tvrdí, že úřední orgán nemůže odmítnout poskytnutí informací, pokud je žadatel připraven tyto náklady uhradit.

89.      Odpůrce a španělská vláda argumentují, že dodatečné úsilí, které by úřední orgán musel na vyhledání vynaložit, by mělo dopad na jeho organizaci a řízení, a mohlo by dokonce ovlivnit běžné plnění jeho úkolů. Ačkoliv informace požadované držitelem jsou v databázi odpůrce k dispozici, pro získání informace z databáze by bylo nutné zavést speciální vyhledávací funkci. Odpůrce uvedl, že nemá vlastní kapacity k naprogramování zvláštního vyhledávání, které bude nutné ke shromáždění požadovaných dat. Za tímto účelem by se musel spoléhat na služby externího poskytovatele. Odhadované náklady by činily přibližně 6 000 EUR.

90.      Podle mého názoru přísluší odpověď na tuto spíše skutkovou otázku předkládajícímu soudu a je na něm, aby rozhodl, zda za okolností projednávaného případu vyžaduje požadované zpracování údajů, které jsou již k dispozici, dodatečnou práci v takovém rozsahu, že od úředního orgánu nelze očekávat její provedení. V následujícím textu však poskytnu několik obecných vodítek(36).

91.      Zaprvé čl. 11 odst. 2 pátá a šestá odrážka prováděcího nařízení stanoví, že úřední orgán může požadované informace odepřít, pokud „tato informace nemůže být opatřena v rámci běžné úřední činnosti orgánů“ nebo „pokud tato informace může být opatřena pouze s dodatečnými obtížemi nebo náklady“.

92.      Odpůrce na jednání připustil, že požadované informace byly v databázi k dispozici, ačkoliv je bez pomoci jiného poskytovatele služeb z databáze nemohl vyextrahovat. Spadá tato situace do některé ze dvou výše uvedených výjimek?

93.      Ačkoliv uznávám význam rozlišení mezi opatřenímzpracováním informací ve vztahu k papírovým dokumentům, na který správně poukázali odpůrce a Komise, nejsem zcela přesvědčen, že toto rozlišení má velkou analytickou hodnotu ve vztahu k elektronickým databázím. V jakékoliv velké elektronické databázi nebo souboru dat bude pravděpodobně obsažen (potenciálně neomezený) rezervoár informací. Skutečný problém a obtíže v praxi představuje potřeba informace z tohoto zdroje strukturovaným a užitečným způsobem vyextrahovat(37).

94.      Samozřejmě platí, že každá žádost o informace vyžaduje od osoby, která je držitelem nebo pravděpodobným držitelem informace, určitou práci. Podle judikatury Soudního dvora k problematice přístupu k dokumentům unijních orgánů by však v zájmu řádné správy pracovní zátěž spojená se zpracováním žádostí o přístup k dokumentům neměla být nepřiměřená(38).

95.      Namísto zaměřování se na rozlišování mezi opatřením dokumentu a jeho zpracováním by tedy v souvislosti s opatřováním informací z elektronických databází nebo souborů údajů mohlo být užitečnější podívat se na celkový objem dodatečné pracovní zátěže. Žádost o informace nelze odmítnout pouze na základě toho, že přináší dodatečnou pracovní zátěž. Otázkou je spíše, kolik dodatečné práce je zapotřebí a kdy se tato pracovní zátěž stává nepřiměřenou.

96.      Jak uvedla navrhovatelka a Komise, v projednávané věci jsou požadované informace v databázi již k dispozici. Vzhledem k tomu, že žádný úřední orgán není výslovně pověřen shromažďováním informací o používání chráněných odrůd, třebaže za jiným účelem, právo na informace by bylo zbaveno podstaty, kdyby bylo odepřeno z důvodu nákladů na zpracování těchto informací.

97.      Tyto dvě úvahy mají určitou váhu, zejména ve specifickém kontextu elektronických databází. V závislosti na struktuře a vnitřní organizaci elektronické databáze z ní lze získat spoustu informací, často s minimálním úsilím. Podobně jako při pohledu skrz kaleidoskop může malá rotace (příkaz nebo kliknutí) zcela změnit obraz(39). V tomto kontextu lze snáze získat všechny druhy informací a lze k nim přistupovat s relativně malým úsilím, přičemž samozřejmě nelze připustit, aby jednotlivé požadavky orgány proměnily ve výzkumné agentury pro soukromé účely.

98.      Proto by mělo být při rozhodování o tom, zda má orgán umožnit přístup k požadovaným údajům navzdory skutečnosti, že je nezbytné tyto údaje nejprve určitým způsobem zpracovat, uplatnit pravidlo rozumnosti a proporcionality. V tomto obecném kontextu přísluší předkládajícímu soudu, aby za okolností projednávaného případu posoudil, zda extrakce požadovaných informací vyžaduje značnou dodatečnou pracovní zátěž, kterou orgán nemůže rozumně nést.

99.      Pokud jde konečně o nabídku navrhovatelky nést dodatečné náklady spojené s extrakcí požadovaných informací z databáze, je třeba na úvod konstatovat, že tato otázka je odlišná od té, zda by měl být k informacím poskytnut přístup. Úvahy o nákladech jsou odlišné od úvah o přístupu. Rozhodnutí o udělení nebo odmítnutí přístupu k informacím není podmíněno tím, zda osoba prohlásí, že je připravena náklady vynaložené orgánem uhradit.

100. To vyplývá nejen z logiky pravidel o přístupu k dokumentům, podle kterých je přístup krokem odděleným od nákladů, ale také ze zásady rovnosti: (ne)schopnost nést náklady by nikdy neměla podmiňovat přístup. Jinak by byl přístup k dokumentům umožněn pouze těm, kdo mohou zaplatit.

101. Úřednímu orgánu tedy přísluší, aby poté, co s ohledem na přiměřenou míru dodatečné pracovní zátěže rozhodl o poskytnutí přístupu, v následujícím a nezávislém kroku určil, zda vzniklé náklady ponese osoba, která o přístup žádá. V tomto ohledu lze opět použít analogii k přístupu k dokumentům unijních orgánů nebo k opakovanému použití informací veřejného sektoru. Konkrétně nařízení (ES) č. 1049/2001 stanoví, že náklady na pořízení a zasílání kopií mohou být účtovány žadateli, ačkoliv tento poplatek nesmí být vyšší než skutečné náklady na jejich pořízení a zaslání(40). Směrnice 2003/98 obdobně stanoví, že jsou-li vybírány poplatky za opakované použití dokumentů, omezují se na mezní náklady vzniklé při jejich rozmnožování, zpřístupňování a rozšiřování(41).

102. Vycházím-li analogicky z těchto pravidel, v projednávaném kontextu by se jevilo rozumné, kdyby úřední orgán, který byl požádán o poskytnutí informací, požádal držitele o úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s poskytnutím těchto informací v mezích skutečných dodatečných nákladů, které úřednímu orgánu v souvislosti se zpracováním informací vznikly.

103. Ustanovení čl. 11 odst. 2 prováděcího nařízení proto musí být vykládáno v tom smyslu, že umožňuje úřednímu orgánu odepřít požadované informace, pokud by zpracování údajů, které jsou již k dispozici, pravděpodobně přineslo nepřiměřenou pracovní zátěž, kterou tento orgán nemůže rozumně nést.

V.      Závěry

104. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené Thüringer Oberlandesgericht (durynský vrchní zemský soud, Německo) odpověděl takto:

–        Ustanovení čl. 11 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 1768/95 ze dne 24. července 1995, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro odchylku podle čl. 14 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2100/94 o odrůdových právech Společenství, musí být vykládáno tak, že vyžaduje, aby žádosti o informace úředním orgánům byly formulovány s ohledem na konkrétní chráněné odrůdy. Toto ustanovení však členským státům nebrání v tom, aby stanovily možnost přístupu k informacím úředních orgánů týkajícím se druhů v souladu s vnitrostátním právem.

–        Orgán veřejné moci, který je pověřen kontrolou přidělování unijních dotací, je úředním orgánem, který se zabývá dohledem nad zemědělskou produkcí. Z toho důvodu takový orgán nemůže sám využít výjimky z povinnosti poskytnout informace stanovené v čl. 11 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1768/95.

–        Článek 11 odst. 2 nařízení č. 1768/95 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje úřednímu orgánu odepřít požadované informace, pokud by zpracování údajů, které jsou již k dispozici, pravděpodobně přineslo nepřiměřenou pracovní zátěž, kterou tento orgán nemůže rozumně nést.


1      Původní jazyk: angličtina.


2      Rozsudek ze dne 10. dubna 2003 (C‑305/00, EU:C:2003:218).


3      Rozsudek ze dne 14. října 2004 (C‑336/02, EU:C:2004:622).


4      Úř. věst. 1994, L 227, s. 1; Zvl. vyd. 03/16, s. 390.


5      Úř. věst. 1995, L 173, s. 14; Zvl. vyd. 03/18, s. 63.


6      Z vnitrostátního spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že navrhovatelka zastupuje více než padesát šlechtitelů, kterými jsou hlavně podniky se sídlem v Německu, přičemž několik z nich má rovněž sídlo v Nizozemsku, Dánsku, Francii a Polsku.


7      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549).


8      Nařízení Komise v přenesené pravomoci ze dne 11. března 2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o platební agentury a další subjekty, finanční řízení, schválení účetní závěrky, jistoty a použití eura (Úř. věst. 2014, L 255, s. 18).


9      Rozsudky ze dne 10. dubna 2003, Schulin (C‑305/00, EU:C:2003:218); ze dne 11. března 2004, Saatgut-Treuhandverwaltungsgesellschaft (C‑182/01, EU:C:2004:135); ze dne 14. října 2004, Brangewitz (C‑336/02, EU:C:2004:622), a ze dne 15. listopadu 2012, Raiffeisen-Waren-Zentrale Rhein-Main (C‑56/11, EU:C:2012:713).


10      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 17. listopadu 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru (Úř. věst. 2003, L 345, s. 90; Zvl. vyd. 13/32, s. 701).


11      Viz také šestý bod odůvodnění prováděcího nařízení, který uvádí, že Komise bude sledovat účinky, které může vymezení pojmu „malý zemědělec“ mít s ohledem na úlohu úhrady.


12      Viz například mé stanovisko ve věci Buccioni (C‑594/16, EU:C:2018:425, bod 32).


13      Viz například rozsudky ze dne 12. října 2017, Kamin und Grill Shop (C‑289/16, EU:C:2017:758, bod 22), a ze dne 19. října 2017, Vion Livestock (C‑383/16, EU:C:2017:783, bod 35 a citovaná judikatura).


14      Toto omezení vyplývá z čl. 14 odst. 1 základního nařízení.


15      Rozsudky ze dne 10. dubna 2003, Schulin (C‑305/00, EU:C:2003:218), a rozsudek ze dne 14. října 2004, Brangewitz (C‑336/02, EU:C:2004:622).


16      Rozsudek ze dne 10. dubna 2003 (C‑305/00, EU:C:2003:218, bod 63).


17      Tamtéž, bod 72.


18      Tamtéž, bod 57.


19      Rozsudek ze dne 14. října 2004 (C‑336/02, EU:C:2004:622, body 65 a 66).


20      Toto není jediný argument – stejná logika se opakovaně uplatní a je zdůrazněna v čl. 16 odst. 1 prováděcího nařízení.


21      Z těchto ustanovení rovněž vyplývá, že ačkoliv by relevantní informace obecně měly být poskytovány zemědělci a zpracovateli, mohou být za určitých podmínek poskytnuty některými úředními subjekty.


22      Toto prohlášení bylo učiněno v rozsudku ze dne 10. dubna 2003, Schulin (C‑305/00, EU:C:2003:218, bod 60), pokud jde o zemědělce, a rozsudku ze dne 14. října 2004, Brangewitz (C‑336/02, EU:C:2004:622, bod 48), pokud jde o zpracovatele.


23      Je třeba poznamenat, že Soudní dvůr ve věci Schulin výslovně zdůraznil „obtíž, kterou má držitel při uplatňování svého práva na informace z důvodu, že […] zkoumáním rostliny nelze odhalit, zda byla získána použitím sklizeného materiálu, nebo nákupem osiva“ (rozsudek ze dne 10. dubna 2003, C‑305/00, EU:C:2003:218, bod 63).


24      Viz body 55 až 56 tohoto stanoviska.


25      Rozsudek ze dne 10. dubna 2003, Schulin (C‑305/00, EU:C:2003:218, bod 63).


26      Tamtéž, bod 66.


27      Tamtéž, bod 68. Ustanovení čl. 13 odst. 2 písm. c) a d) základního nařízení zejména stanoví, že souhlas držitele je nezbytný pro účely nabízení k prodeji, prodeje nebo jiného uvádění na trh.


28      Viz výše, bod 61.


29      V rámci samotného článku 11 prováděcího nařízení, ale také ve vztahu k ostatním jeho ustanoveními – viz body 51 až 62 výše.


30      Obecně k povinnosti unijního zákonodárce držet krok s měnícím se sociálním a hospodářským kontextem (nebo čelit zpochybňování svých právních předpisů co do platnosti) viz mé stanovisko ve věcech Confédération paysanne a další (C‑528/16, EU:C:2018:20, bod 139) a Lietuvos Respublikos Seimas (C‑2/18, EU:C:2019:180, bod 99).


31      Obdobně viz mé stanovisko ve věci Schrems (C‑498/16, EU:C:2017:863, bod 123).


32      Platební agentury, které jsou odpovědné za řízení a kontrolu zemědělských fondů, musí mít zaveden vnitřní kontrolní systém, který poskytuje dostatečné záruky, že platby jsou zákonné a řádné. Tento integrovaný systém musí zahrnovat počítačovou databázi, identifikační systém zemědělských pozemků, žádosti o podporu a integrovaný kontrolní systém. Pokud jde o integrovaný kontrolní systém, za účelem ověření podmínek způsobilosti pro podporu by měly být prováděny kontroly žádostí o podporu. Viz zejména články 59, 67, 68 a 74 nařízení č. 1306/2013.


33      Viz výše, body 8 a 62.


34      Také proto, jak vyplynulo z diskuse na jednání, že nebyla zřízena žádná zvláštní síť pověřených vnitrostátních orgánů, jelikož výchozí a základní dohled podle základního a prováděcího nařízení byl svěřen držiteli.


35      Síla pravidla, podle kterého musí úřední orgány poskytnout informace požadované v souladu se zákonem, je dále zdůrazněna v čl. 11 odst. 4 prováděcího nařízení, který stanoví povinnost písemně odůvodnit odepření přístupu k požadovaným informacím.


36      Přirozeně s výhradou, že následující text je relevantní pouze tehdy, pokud původní žádost skutečně spadá pod článek 11 prováděcího nařízení. V souladu s tím, co bylo uvedeno výše v bodech 38 až 42 tohoto stanoviska, platí, že pokud by vnitrostátnímu správnímu orgánu byla podána žádost týkající se druhů, bylo by použitelné vnitrostátní právo a jeho zásady týkající se přístupu a dodatečných nákladů.


37      Viz zejména rozsudek ze dne 11. ledna 2017, Typke v. Komise (C‑491/15 P, EU:C:2017:5, bod 34). Jinak řečeno, pokud jde o takové elektronické databáze nebo datové soubory, většina skutečných obtíží se pravděpodobně týká zpracování. Informace jsou sice skutečně k dispozici, ale bez vhodné struktury a podání jsou v zásadě bezcenné.


38      Viz například rozsudek ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise (C‑127/13 P, EU:C:2014:2250, body 27 až 28). Viz také mé stanovisko ve věci Typke v. Komise (C‑491/15 P, EU:C:2016:711, bod 41).


39      Viz mé stanovisko ve věci Typke v. Komise (C‑491/15 P, EU:C:2016:711, body 45 a 46).


40      Viz čl. 10 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43).


41      Článek 6 směrnice 2003/98.