Language of document : ECLI:EU:C:2019:524

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE

přednesené dne 20. června 2019(1)

Věc C213/18

Adriano Guaitoli,

Concepción Casan Rodriguez,

Alessandro Celano Tomassoni,

Antonia Cirilli,

Lucia Cortini,

Mario Giuli,

Patrizia Padroni

proti

easyJet Airline Co. Ltd

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie)]

„Řízení o předběžné otázce – Letecká doprava – Nařízení (ES) č. 261/2004 – Články 5, 7, 9 a 12 – Žaloba na paušální náhradu škody a náhradu individuálních škod, které vznikly cestujícím v případě zrušení nebo významného zpoždění letů – Mezinárodní a vnitrostátní místní soudní příslušnost – Použitelná ustanovení – Montrealská úmluva – Článek 33 – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Článek 7 odst. 1 – Vztah mezi těmito ustanoveními“






I.      Úvod

1.        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie) se týká především výkladu článku 33 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě(2) (dále jen „Montrealská úmluva“), který určuje soudní příslušnost v případě žaloby na určení odpovědnosti podané vůči leteckému dopravci, která spadá do oblasti působnosti uvedeného nástroje.

2.        Předkládající soud se v podstatě Soudního dvora táže, jaký vztah má tato úmluva s nařízením (EU) č. 1215/2012(3), které upravuje mimo jiné soudní příslušnost v oblasti, na kterou se vztahuje(4), pokud cestující v letecké dopravě podají žalobu na náhradu škody různého druhu.

3.        Tato žádost byla podána v rámci přeshraničního sporu mezi leteckou společností a několika cestujícími, který se týká částek požadovaných cestujícími jak z titulu standardizované náhrady škody podle nařízení (ES) č. 261/2004(5), tak z titulu individuální náhrady škody, která jim byla způsobena zrušením letu tam, jakož i zpožděním zpátečního letu, přičemž oba lety provozovala tato letecká společnost.

4.        Zaprvé Soudní dvůr bude muset určit, zda za takových okolností musí být místně příslušný soud určen podle článku 33 Montrealské úmluvy anebo podle čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012. S ohledem na níže uvedené důvody a za níže uvedených podmínek souhlasím s tím, aby oba tyto nástroje byly použity vedle sebe v závislosti na předmětu dotčeného návrhového žádání.

5.        Zadruhé v případě, že článek 33 Montrealské úmluvy bude prohlášen za použitelný takovým způsobem, jak mám v úmyslu navrhnout, bude muset Soudní dvůr rozhodnout, zda toto ustanovení musí být vykládáno tak, že určuje přidělení soudní příslušnosti pouze na mezinárodní úrovni, mezi dotčené státy, nebo také na vnitrostátní úrovni mezi soudy daného státu. Přikláním se k druhému výkladu.

6.        Zatřetí, pokud bude rozhodnuto, že článek 33 Montrealské úmluvy neurčuje místně příslušný soud rovněž na vnitrostátní úrovni, bude na Soudním dvoru, aby upřesnil, zda je třeba uplatnit toto ustanovení samostatně, nebo ve spojení s čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, aby bylo možné takový soud určit. Vzhledem k odpovědím, které jsou podle mě vhodné k zodpovězení dvou předchozích předběžných otázek, mám za to, že nebude třeba odpovídat na třetí otázku, která je položena pouze podpůrně.

II.    Právní rámec

A.      Montrealská úmluva

7.        Montrealská úmluva vstoupila ve vztahu k Evropské unii v platnost dne 28. června 2004.

8.        Preambule této úmluvy ve třetím pododstavci uvádí, že státy, které jsou smluvními stranami této úmluvy, „uzn[ávají] význam zajištění ochrany zájmů spotřebitelů v mezinárodní letecké dopravě a nutnost zajištění spravedlivých náhrad na základě principu odškodnění“. Navíc podle pátého odstavce „společný krok států k další harmonizaci a kodifikaci některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu formou nové úmluvy je nejvhodnějším prostředkem pro dosažení spravedlivého vyvážení zájmů“.

9.        V kapitole III uvedené úmluvy, nazvané „Odpovědnost dopravce a rozsah náhrad škody“, je obsažen článek 19, nadepsaný „Zpoždění“, který stanoví, že „[d]opravce odpovídá za škody způsobené zpožděním letecké dopravy cestujících, zavazadel nebo nákladu. Dopravce však neodpovídá za škody způsobené zpožděním, jestliže prokáže, že on sám a jeho zaměstnanci a agenti učinili veškerá možná opatření, která lze spravedlivě požadovat, aby škodu odvrátili, nebo že nebylo v jejich silách, aby tak učinili“.

10.      Článek 33, nadepsaný „Soudní příslušnost“, který se nachází v téže kapitole III, ve svých odstavcích 1 a 4 uvádí:

„1.      Žalobu o náhradu škody je možno podat podle volby žalobce na území jedné ze smluvních stran, buď u soudu, kde má dopravce bydliště, nebo u soudu hlavního sídla jeho podnikání nebo u soudu v místě jeho podnikání, ve kterém byla přepravní smlouva sjednána, nebo u soudu v místě určení.

[...]

4.      Pro soudní řízení platí právní řád soudu, který bude případ projednávat.“

B.      Unijní právo

1.      Nařízení č. 261/2004

11.      Článek 1 nařízení č. 261/2004, nadepsaný „Předmět“, stanoví v odst. 1 písm. b) a c), že toto nařízení „stanoví za podmínek v něm stanovených minimální práva cestujících [zejména v případě, že] je jejich let zrušen [a] v případě zpoždění letu“.

12.      Článek 5 tohoto nařízení, nadepsaný „Zrušení letu“, v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.      V případě zrušení letu:

a)      je dotčeným cestujícím nabídnuta provozujícím leteckým dopravcem pomoc v souladu s článkem 8;

b)      je dotčeným cestujícím nabídnuta provozujícím leteckým dopravcem pomoc v souladu s čl. 9 odst. 1 písm. a) a odst. 2 a v případě přesměrování, jestliže [důvodně] očekávatelný čas nového odletu je alespoň následující den po plánovaném odletu zrušeného letu, pomoc stanovená v čl. 9 odst. 1 písm. b) a c);

c)       mají dotčení cestující v souladu s článkem 7 právo na náhradu škody od provozujícího leteckého dopravce [...].

2.      Jestliže jsou cestující informováni o zrušení, musí jim být poskytnuto vysvětlení ohledně možné náhradní dopravy.“

13.      Článek 7 odst. 1 písm. a) téhož nařízení, nadepsaný „Právo na náhradu škody“, stanoví, že „cestující obdrží náhradu ve výši [...] 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1 500 kilometrů“ za podmínek uvedených v tomto článku.

14.      Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Právo na poskytnutí péče“, v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.      Odkazuje-li se na tento článek, jsou cestujícím zdarma nabídnuty:

a)      strava a občerstvení v rozsahu přiměřeném čekací době;

b)      ubytování v hotelu, pokud

–      se pobyt na jednu noc nebo více nocí stane nezbytným, nebo

–      se nezbytným stane pobyt delší než zamýšlený cestujícím;

c)      přeprava mezi letištěm a místem ubytování (hotelem nebo jiným zařízením).

2.      Navíc jsou cestujícím zdarma nabídnuty dva telefonní hovory, podání dvou zpráv telexem nebo faxem nebo elektronickou poštou.“

15.      Článek 12 odst. 1 nařízení č. 261/2004, nadepsaný „Další náhrady“, stanoví v odstavci 1, že toto nařízení „se použije, aniž jsou dotčena práva cestujících požadovat další náhrady. Náhrady poskytnuté podle [uvedeného] nařízení mohou být od dalších náhrad odečteny“.

2.      Nařízení č. 1215/2012

16.      Na spor v původním řízení je ratione temporis použitelné nařízení č. 1215/2012 podle jeho čl. 66 odst. 1 nařízení, neboť řízení před předkládajícím soudem bylo zahájeno po 10. lednu 2015(6).

17.      Článek 7 bod 1 písm. a) a b), který se nachází v kapitole II nařízení č. 1215/2012, nazvané „Příslušnost“, v oddíle 2, nadepsaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví, že „[o]soba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

1)      a)      pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;

b)      pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“.

18.      V oddíle 4 téže kapitoly, který je nazvaný „Příslušnost u spotřebitelských smluv“, se v čl. 17 odst. 3 uvedeného nařízení stanoví, že uvedený oddíl „se nevztahuje na přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně“.

19.      Článek 67 obsažený v kapitole VII uvedeného nařízení, nazvané „Vztah k jiným nástrojům“, uvádí, že tímto nástrojem „není dotčeno uplatňování ustanovení, kterými se upravuje příslušnost a uznání a výkon rozhodnutí ve zvláštních věcech a která jsou obsažena v právních aktech Unie nebo ve vnitrostátních právních předpisech harmonizovaných k provedení těchto aktů“.

20.      V téže kapitole VII uvedeného nařízení se v čl. 71 odst. 1 stanoví, že tímto nástrojem „nejsou dotčeny smlouvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech“.

III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

21.      Pánové Adriano Guaitoli, Alessandro Celano Tomassoni, Mario Giuli a paní Concepción Casan Rodriguez, Antonia Cirilli, Lucia Cortini, Patrizia Padroni (dále jen „A. Guaitoli a další“) zakoupili letenky na zpáteční lety z Fiumicina (Itálie) na Korfu (Řecko) provozované společností easyJet Airline Company Ltd (dále jen „easyJet“), což je letecký dopravce se sídlem v Lutonu (Spojené království).

22.      V případě letu plánovaného na dne 4. srpna 2015 ve 20:20 hodin, A. Guaitoli a další utrpěli rostoucí zpoždění a po něm následovalo zrušení jejich letu, který byl odložen na druhý den na 16:45 hodin. Během čekání jim nebylo navrženo nastoupit na let jiné společnosti ani neobdrželi žádnou nabídku občerstvení nebo jiné pomoci, ani žádnou jinou formu odškodnění, a to navzdory formální žádosti zaslané v tomto smyslu společnosti easyJet.

23.      Během zpátečního letu, který se měl uskutečnit dne 14. srpna 2015 v 23:25 hodin, utrpěli rovněž významné zpoždění, jehož trvání nebylo v předkládacím rozhodnutí upřesněno.

24.      Dne 28. června 2016 A. Guaitoli a další podali u Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě), v jehož místě mají bydliště, žalobu, v níž se domáhali, aby bylo společnosti easyJet na základě článků 5, 7, 9 a 12 nařízení č. 261/2004 nařízeno, že jim musí z titulu škody vzniklé zrušením letu tam a zpožděním letu zpátky vyplatit paušální náhrady a nahradit bezdůvodně vynaložené náklady, jakož i nahradit další majetkové i nemajetkové újmy(7).

25.      Na svou obranu vznesla společnost easyJet úvodem dvě námitky týkající se nedostatku příslušnosti. Pokud jde o první námitku týkající se hodnoty sporu, tu Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě) zamítl. Co se týče druhé námitky ohledně místní příslušnosti, tento soud měl za to, že je třeba určit rozhodná pravidla zejména s ohledem na vztah mezi článkem 33 Montrealské úmluvy a článkem 5 nařízení č. 44/2001 (nyní článek 7 nařízení č. 1215/2012), jakož i s ohledem na prostor případně ponechaný vnitrostátním pravidlům pro určení příslušnosti, přičemž upřesnil, že se bydliště žalobců v původním řízení nachází v jeho vlastním obvodě, zatímco letiště Fiumicino se nachází v obvodě Tribunale di Civitavecchia (soud v Civitavecchia, Itálie).

26.      V tomto kontextu rozhodnutím ze dne 26. února 2018, které Soudnímu dvoru došlo dne 26. března 2018, se Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba v případě, že se cestující, jehož let měl zpoždění nebo byl zrušen, domáhá kromě paušálních a jednotných náhrad stanovených v článcích 5, 7 a 9 nařízení č. 261/2004 také náhrady škody podle článku 12 tohoto nařízení, použít článek 33 Montrealské úmluvy, anebo je „příslušnost soudu“ (jak mezinárodní, tak vnitrostátní) v každém případě upravena článkem 5 nařízení č. 44/2001?

2)      Je třeba v prvním případě uvedeném v první otázce vykládat článek 33 Montrealské úmluvy v tom smyslu, že upravuje pouze rozdělení příslušnosti mezi státy, anebo v tom smyslu, že upravuje také vnitrostátní místní příslušnost v rámci jednoho smluvního státu?

3)      V prvním případě uvedeném ve druhé otázce, je použití článku 33 Montrealské Úmluvy „výlučné“ a brání použití článku 5 nařízení č. 44/2001, anebo lze obě ustanovení použít společně, tedy takovým způsobem, že bude přímo určena jak příslušnost smluvního státu, tak i vnitrostátní místní příslušnost jeho soudů?“

27.      Písemná vyjádření Soudnímu dvoru předložili A. Guaitoli a další, společnost easyJet, italská vláda, jakož i Evropská komise. Ve věci nebylo nařízeno jednání.

IV.    Analýza

A.      Úvodní poznámky

28.      Předtím, než posoudím meritum tří předběžných otázek položených předkládajícím soudem, jak je uvedeno výše(8), považuji za užitečné zmínit úvahy plynoucí z judikatury Soudního dvora týkající se všech těchto otázek.

29.      Zaprvé, pokud jde o výklad Montrealské úmluvy, připomínám, že její ustanovení jsou nedílnou součástí unijního právního řádu(9), takže Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat o jejím výkladu v souladu s pravidly mezinárodního práva, která jsou pro Evropskou unii závazná, a zejména článkem 31 Vídeňské úmluvy(10), podle něhož musí být smlouva vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k jejímu předmětu a účelu(11). Navíc s ohledem na cíl Montrealské úmluvy, kterým je sjednocení pravidel týkajících se mezinárodní letecké dopravy, Soudní dvůr již rozhodl, že pojmům obsaženým v této úmluvě, aniž jsou v ní definovány, se „musí dostat jednotného a autonomního výkladu, bez ohledu na jejich různé významy ve vnitrostátním právu států, které jsou smluvními stranami této úmluvy“(12).

30.      Dále zdůrazňuji, že i když předkládající soud v celém svém rozhodnutí a zejména v první a třetí předběžné otázce formálně odkázal na článek 5 nařízení č. 44/2001, je třeba použít ustanovení rovnocenného obsahu uvedená v článku 7 nařízení č. 1215/2012(13), který je na projednávaný případ použitelný ratione temporis(14). V tomto ohledu zdůrazňuji, že podle ustálené judikatury může být Soudní dvůr nucen, s cílem poskytnout vnitrostátním soudům užitečnou odpověď, zohlednit normy unijního práva, na které není odkazováno v předběžných otázkách(15).

31.      Po uvedení těchto obecných připomínek je nyní třeba postupně analyzovat jednotlivé otázky položené v projednávané věci.

B.      Ke vztahu mezi Montrealskou úmluvou a nařízením č. 1215/2012 v případě žaloby na náhradu škody, jež spadá do oblasti působnosti této úmluvy i nařízení č. 261/2004 (první otázka)

1.      K předmětu první předběžné otázky

32.      V první předběžné otázce je Soudní dvůr v podstatě vyzván, aby rozhodl, zda v případě, že se cestující, který utrpěl zpoždění nebo zrušení mezinárodního letu, soudně domáhá přiznání nejen paušální náhrady a náhrady nákladů podle článků 5, 7 a 9 nařízení č. 261/2004, ale také náhrady za další škody ve smyslu článku 12 téhož nařízení(16), musí být soud příslušný ratione loci určen podle článku 33 Montrealské úmluvy nebo podle článku 7 nařízení č. 1215/2012.

33.      A. Guaitoli a další navrhují společnou odpověď na všechny tři předběžné otázky a tvrdí, že jak článek 33 Montrealské úmluvy, tak článek 7 nařízení č. 1215/2012 stanoví pouze hraniční určovatele umožňující stanovit, ve kterém členském státě má být spor vyřešen, a nikoli určit místně příslušný soud(17). Naproti tomu společnost easyJet tvrdí, že článek 33 této úmluvy je třeba zohlednit vždy, když se cestující domáhá náhrady za škody vzniklé v důsledku zpoždění letu na základě této úmluvy. Podle italské vlády musí být příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, posouzena jednak na základě nařízení č. 1215/2012, pokud jde o žádost o náhradu škody založenou na nařízení č. 261/2004, a jednak na základě Montrealské úmluvy, pokud jde o žádost o náhradu škody vyplývající z nesplnění dotčené přepravní smlouvy. Stejně tak Komise má za to, že se soudní příslušnost musí řídit jednak čl. 7 bodem 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, pokud jde o tu část žaloby, která zní na náhradu škody vyplývající z nařízení č. 261/2004, a jednak článkem 33 Montrealské úmluvy, pokud jde o tu část žaloby, která zní na další náhradu škody vyplývající ze zpoždění a spadající do působnosti uvedené úmluvy.

34.      S tímto názorem souhlasím. Předtím, než vysvětlím, jak je podle mého názoru v takovém řízení, jako je původní řízení, třeba použít vedle sebe pravidla pro určení příslušnosti, která jsou stanovena v nařízení č. 1215/2012 a v článku 33 Montrealské úmluvy, je podle mě nezbytné načrtnout způsob, jakým jsou vzájemně provázána hmotněprávní pravidla týkající se odpovědnosti leteckých dopravců uvedená v nařízení č. 261/2004 a v dané úmluvě. Právě z kombinace režimů odpovědnosti stanovených v těchto dvou nástrojích podle mě vyplývá nutnost uplatnit souběžně pravidla pro určení příslušnosti stanovená v nařízení č. 1215/2012 a pravidla stanovená v článku 33 uvedené úmluvy.

2.      Ke dvěma právním režimům odpovědnosti leteckého dopravce použitelnýmtakovém sporu, jako je sporpůvodním řízení

35.      Jak uvedla většina zúčastněných, kteří předložili vyjádření v projednávané věci, z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že existují dva režimy odpovědnosti leteckého dopravce vůči cestujícím, přičemž první se zakládá na nařízení č. 261/2004 a druhý na Montrealské úmluvě, a oba tyto nástroje jsou použitelné ve sporu v původním řízení.

36.      Připomínám, že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že práva vycházející z ustanovení nařízení č. 261/2004 a Montrealské úmluvy spadají do odlišných „právní rámců“. Poukázal na to, že nařízení č. 261/2004 zavádí režim standardizované a okamžité náhrady škody(18), pokud jde o nepohodlí způsobené zpožděním nebo zrušením letu, jenž zaujímá místo před Montrealskou úmluvou, a je tudíž autonomní ve vztahu k režimu zavedenému touto úmluvou(19).

37.      Na rozdíl od ustanovení nařízení č. 261/2004, články 19 a následující Montrealské úmluvy upravují podmínky, za nichž mohou dotčení cestující v případě zpoždění letu podat žalobu na nápravu individuální újmy ve formě náhrady škody, která musí být posuzována případ od případu podle rozsahu způsobených škod, a jež v důsledku toho může být nahrazena pouze a posteriori a individuálně(20).

38.      Článek 1 nařízení č. 261/2004 zdůrazňuje, že práva, která zavádí ve prospěch cestujících v letecké dopravě, jsou pouze minimální. Kromě toho jeho článek 12 stanoví jednak, že toto nařízení se použije, aniž je dotčeno právo na další náhradu na základě jiných nástrojů(21), a jednak, že náhrada poskytnutá podle tohoto nařízení může být od dalších náhrad odečtena(22). Vnitrostátní soud proto může leteckému dopravci uložit, aby odškodnil cestující v plné výši škody, kterou utrpěli v důsledku porušení jeho smluvních povinností, a to na základě jiného právního základu, než je nařízení č. 261/2004, zejména podle Montrealské úmluvy nebo vnitrostátních právních předpisů(23). Soudní dvůr upřesnil, že stejně jako na základě ustanovení kapitoly III uvedené úmluvy může být škoda, kterou lze odškodnit jako „další“ škodu na základě článku 12 uvedeného nařízení, jak majetkovou, tak nemajetkovou újmou(24).

39.      Konkrétně je v projednávaném případě nesporné, že právo na paušální a jednotnou náhradu škody cestujícího v důsledku zrušení nebo významného zpoždění letu, které plyne z článků 5 až 7 nařízení č. 261/2004(25), představuje nárok nezávislý na individuální náhradě škody způsobené zpožděním letu, které se lze domáhat podle článku 19 Montrealské úmluvy(26).

40.      Soudní dvůr dále rozhodl, že pokud letecký dopravce nesplní své povinnosti převzít náklady na dopravu, které pro něj vyplývají z čl. 5 odst. 1 písm. b) a článku 9 nařízení č. 261/2004, může cestující podat žalobu na náhradu škody na základě těchto ustanovení, aniž taková žaloba na poskytnutí plnění odpovídajícího splnění povinností může být chápána tak, že jejím cílem je získání náhrady škody, která má jakožto individuální náprava kompenzovat škodu vyplývající ze zrušení dotčeného letu za podmínek upravených Montrealskou úmluvou. Nároky cestujících v letecké dopravě na základě jejich práv podle uvedeného nařízení totiž nelze považovat za „další náhradu škody“ ve smyslu článku 12 tohoto nařízení(27).

41.      Po tomto nezbytném připomenutí hlavních poznatků plynoucích z judikatury, která se týká vztahu mezi hmotněprávními pravidly obsaženými v nařízení č. 261/2004 i v Montrealské úmluvě, je nyní třeba se zabývat otázkou, která ustanovení musí být použita za účelem určení soudu příslušného k posouzení jednotlivých návrhových žádání vznesených v původním řízení, která vykazují tu zvláštnost, že spadají jak pod nařízení č. 261/2004, tak pod Montrealskou úmluvu.

3.      K pravidlům pro určení příslušnosti, která se použijí podle základu jednotlivých návrhových žádání vznesenýchtitulu odpovědnosti leteckého dopravce

42.      Na základě následujících důvodů mám za to, že v případě žaloby na náhradu škody, která má smíšenou povahu, jako ve sporu v původním řízení, musí být příslušný soud určen jednak na základě relevantních ustanovení nařízení č. 1215/2012, pokud jde o návrhová žádání, která se řídí nařízením č. 261/2004, a jednak na základě článku 33 Montrealské úmluvy, pokud jde o návrhová žádání, na která se vztahuje tato úmluva. Mimoto se budu zabývat praktickými dopady takto navrženého výkladu.

a)      K pravidlům pro určení příslušnosti, která se vztahují na návrhová žádání podle nařízení č. 261/2004

43.      Soudní dvůr již potvrdil, že „[j]elikož se [...] nároky založené na ustanoveních nařízení č. 261/2004 a nároky založené na ustanoveních Montrealské úmluvy řídí odlišnými právními rámci, pravidla pro určování mezinárodní příslušnosti stanovená v této úmluvě se na návrhy, které jsou podány pouze na základě nařízení č. 261/2004, neuplatní, jelikož tyto návrhy musí být posouzeny z hlediska nařízení č. 44/2001“(28). Z formulace, kterou jsem zvýraznil, lze odvodit, jak uvádí předkládající soud, že tato analýza patrně platí pouze v případě žalob založených výhradně na ustanoveních nařízení č. 261/2004.

44.      Nicméně úvahy uvedené v této judikatuře jsou podle mého názoru relevantní mutatis mutandis i pro takový spor, jako je spor v původním řízení, v němž se nároky žalobců zakládají částečně na ustanoveních nařízení č. 261/2004 a zároveň částečně na jiných právních předpisech. To, že existují různé právní rámce, totiž v tomto případě rovněž znamená, že se na práva vyplývající z nařízení č. 261/2004 a na práva vyplývající z Montrealské úmluvy vztahují odlišná pravidla mezinárodní příslušnosti(29).

45.      Z toho podle mě vyplývá, že mezinárodní příslušnost soudu členského státu rozhodovat o první části uvedených nároků závisí na příslušných ustanoveních nařízení č. 44/2001, nebo – jak je tomu v projednávaném případě – spíše na nařízení č. 1215/2012, které je použitelné ratione temporis, a nikoli na článku 33 uvedené úmluvy. Jinými slovy, jsem toho názoru, že pokud jde o návrhová žádání směřující k přiznání paušální náhrady škody a náhrady výdajů, jejichž právním základem jsou ustanovení nařízení č. 261/2004, musí soud, u kterého bylo řízení zahájeno, posoudit svou příslušnost podle nařízení č. 1215/2012, a konkrétně ve sporu v původním řízení s ohledem na jeho články 4 a 7(30).

46.      Připomínám, že podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 může být žalovaný, který má bydliště v členském státě, žalován u soudů tohoto členského státu. Nicméně čl. 7 bod 1 uvedeného nařízení stanoví pravidlo zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech, které umožňuje žalobci zvolit si jiný hraniční určovatel, a to místo splnění závazku, na němž je žaloba založena, přičemž podle čl. 7 bodu 1 písm. b) má jít o místo, kde dotčená služba byla nebo měla být poskytnuta. Jak uvádí předkládající soud ve své první předběžné otázce, Soudní dvůr rozhodl, že toto pravidlo určuje soudní příslušnost jak na mezinárodní úrovni, tak na úrovni vnitrostátní(31). Pokud jde konkrétně o služby mezinárodní letecké dopravy, Soudní dvůr toto ustanovení vyložil v tom smyslu, že si žalobce může vybrat mezi soudem, v jehož obvodu se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, která jsou sjednána v dotčené smlouvě(32).

b)      K pravidlům pro určení příslušnosti, která se vztahují na návrhová žádání podle Montrealské úmluvy

47.      Stejně jako společnost easyJet, italská vláda a Komise jsem toho názoru, že pokud jde o žaloby založené na Montrealské úmluvě či konkrétně, jak je tomu v projednávaném případě, o návrhová žádání spadající do oblasti působnosti této úmluvy, použijí se pravidla pro soudní příslušnost stanovená v článku 33 této úmluvy(33).

48.      Použití článku 33 Montrealské úmluvy je totiž možné s ohledem na ustanovení nařízení č. 1215/2012, kterými se řídí vztahy s ostatními nástroji upravujícími soudní příslušnost na území Unie, a sice na článek 67 a čl. 71 odst. 1 uvedeného nařízení. Tyto články umožňují použít pravidla pro určení soudní příslušnosti ve specifických oblastech, mezi které nepochybně spadá letecká doprava, přičemž tato pravidla jsou obsažena jak v unijních aktech, tak v úmluvách, jichž jsou členské státy smluvními stranami. Montrealská úmluva je přitom nyní nedílnou součástí unijního právního řádu(34) a v oblastech, na něž se vztahuje její oblast působnosti, má dokonce přednost před takovými akty sekundárního práva Unie, jako je nařízení č. 261/2004(35).

49.      Domnívám se proto, že v případě žaloby, jež částečně spadá do oblasti působnosti ustanovení Montrealské úmluvy, a konkrétně jejího článku 19 o náhradě škody způsobené zpožděným letem(36), musí soud, u kterého bylo řízení zahájeno, určit svou příslušnost k rozhodování o této části žaloby podle článku 33 uvedené úmluvy, který žalobci umožňuje vybrat si soud, u kterého bude žalovat dotčeného leteckého dopravce na území jednoho ze států, které jsou stranami úmluvy, a to buď soud, v jehož obvodě má dopravce sídlo nebo kde se nachází jiný podobný hraniční určovatel(37), nebo soud, v jehož obvodě se nachází cílové místo určení dotčeného letu.

c)      K praktickým důsledkům navrhovaného výkladu

50.      Z výše uvedeného vyplývá, že v rámci takové žaloby na určení odpovědnosti leteckého dopravce, jako je žaloba dotčená v původním řízení, musí podle mě soud, u něhož bylo řízení zahájeno, posoudit svou příslušnost tím, že vedle sebe použije čl. 4 odst. 1 ve spojení s čl. 7 bodem 1 nařízení č. 1215/2012, pokud jde o návrhová žádání založená na ustanoveních nařízení č. 261/2004, a článek 33 Montrealské úmluvy, pokud jde o návrhová žádání, na něž se vztahuje článek 19 Montrealské úmluvy.

51.      Rád bych zdůraznil, že pokud by Soudní dvůr přijal takto navržený výklad, riziko rozmělnění soudní příslušnosti mezi soudy různých států v případě rozhodování o takové hybridní žalobě by podle mého názoru bylo v praxi poměrně omezené. Lze totiž konstatovat, že existují dvě kritéria pro určení soudní příslušnosti, která jsou společná pro nařízení č. 1215/2012 a pro Montrealskou úmluvu, tj. nejen místo bydliště nebo sídlo žalovaného, ale také místo určení letu(38), což jsou kritéria, mezi kterými se cestující mohou volně rozhodovat(39), pokud chtějí žalovat leteckého dopravce, takovým způsobem, který umožní, aby o všech návrhových žádáních rozhodoval tentýž soud. Možná souhra pravidel vzájemné souvislosti stanovených v článku 30 nařízení č. 1215/2012 by navíc mohla zabránit existenci několika, či dokonce vzájemně si konkurujících soudních řízení.

52.      Na základě všech těchto úvah se domnívám, že na první položenou otázku je třeba odpovědět tak, že pokud je účelem žaloby podané cestujícími v letecké dopravě přiznání nároků na paušální a jednotnou náhradu škody podle článků 5, 7, 9 a 12 nařízení č. 261/2004, jakož i náhradu za další škody spadající do oblasti působnosti Montrealské úmluvy, musí soud členského státu, u něhož bylo zahájeno řízení, posoudit svou příslušnost, pokud jde o první část těchto nároků, podle příslušných ustanovení nařízení č. 1215/2012, a pokud jde o druhou část uvedených nároků, podle článku 33 této úmluvy.

C.      K určení mezinárodní příslušnosti a vnitrostátní místní příslušnosti podle čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy (druhá otázka)

1.      K předmětu druhé předběžné otázky

53.      Druhá předběžná otázka je předložena Soudnímu dvoru pro případ, že první otázku zodpoví v tom smyslu, jak jsem navrhnul výše, že článek 33 Montrealské úmluvy je použitelný pro určení soudní příslušnosti za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, pokud jde o návrhová žádání znějící na individuální náhradu škody, na která se vztahuje tato úmluva, a nikoli nařízení č. 261/2004.

54.      Soudnímu dvoru je v podstatě předložena nová otázka, zda je v takovém případě cílem uvedeného článku 33, a konkrétně jeho odstavce 1(40), rozdělit příslušnost ratione loci v případě přeshraničního sporu pouze na mezinárodní úrovni, tj. mezi státy, které jsou stranami této úmluvy, nebo také na vnitrostátní úrovni, tj. mezi soudy každého z těchto států.

55.      Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě) má pochybnosti ohledně výkladu článku 33 Montrealské úmluvy, který patrně zastává Corte suprema di cassazione (Kasační soud, Itálie)(41), podle něhož toto ustanovení pouze určuje, který smluvní stát je příslušný v přeshraničních sporech, aniž je dotčeno uplatňování vnitrostátních pravidel platných v tomto státě, pokud jde o určení příslušného soudu v tomto státě.

56.      Tento soud uvádí, že pokud je tento výklad správný, použití italských procesních pravidel povede k tomu, že se sám prohlásí za příslušný k projednání sporu v původním řízení(42). Naopak, pokud by byl tento článek 33 vykládán v tom smyslu, že přímo určuje soud příslušný v rámci každého smluvního státu, aniž je tím dotčeno použití vnitrostátního procesního práva pro zbytek, příslušným soudem by pak byl Tribunale di Civitavecchia (soud v Civitavecchia), v jehož obvodu se nachází letiště odletu a příletu daného letu.

57.      Rozpor mezi oběma výše zmíněnými přístupy, který se objevuje v judikatuře ostatních států, které jsou smluvními stranami Montrealské úmluvy(43), vyplývá rovněž z vyjádření předložených v projednávané věci. A Guaitoli a další, jakož i italská vláda tvrdí, že článek 33 Montrealské úmluvy upravuje pouze rozdělení soudní příslušnosti mezi signatářské státy(44), zatímco společnost easyJet a Komise jsou názoru, že podle kritérií stanovených v uvedeném ustanovení se má určit i místní příslušnost v každém státě. Z níže uvedených důvodů, které navazují na výše zmíněná pravidla výkladu(45), souhlasím s tímto druhým názorem.

2.      K jazykovému výkladu

58.      Pokud jde o znění článku 33 Montrealské úmluvy, chtěl bych zdůraznit, že za závazné se považuje pouze šest jazykových verzí tohoto nástroje, které byly označeny za „autentické“, mezi nimiž se nachází tři verze odpovídající úředním jazykům Unie, což jsou angličtina, španělština a francouzština(46). Z toho vyplývá, že úvahy předložené v projednávané věci, konkrétně s ohledem na překlad článku 33 do italštiny, nemohou být rozhodující.

59.      Kromě toho připomínám, že pojmy obsažené v Montrealské úmluvě musí být vykládány jednotným a autonomním způsobem, takže Soudní dvůr při výkladu těchto pojmů v rámci řízení o předběžné otázce musí zohlednit nikoli různé významy, které jim mohou být dány ve vnitrostátních právech členských států Unie, ale výkladová pravidla obecného mezinárodního práva, která jsou pro Unii závazná(47).

60.      V projednávané věci se domnívám, že na rozdíl od toho, co tvrdí italská vláda a co je patrně názorem Corte suprema di cassazione (Kasační soud)(48), z nadpisu článku 33 Montrealské úmluvy, přinejmenším v anglickém, španělském a francouzském znění(49), nelze odvodit, že záměrem autorů tohoto ustanovení bylo omezit rozsah působnosti pravidel v něm obsažených na rozdělení soudní příslušnosti pouze na úrovni smluvních států. Právě naopak se domnívám, že konkrétně výraz „Juridiction compétente“ [„Příslušný soud“] použitý ve francouzské jazykové verzi odkazuje spíše na přidělení příslušnosti nikoli určitému státu, nýbrž „soudu“ [„juridiction“], což je výraz, který je v tomto jazyce běžně používán k obecnému označení jakéhokoli orgánu, který vykonává soudní pravomoc.

61.      Mé přesvědčení je podpořeno zněním čl. 33 odst. 1(50), alespoň v anglickém, španělském a francouzském jazyce. Stejně jako předkládající soud, společnost easyJet a Komise konstatuji, že toto ustanovení přiděluje příslušnost konkrétnímu soudu na základě jednotlivých následujících kroků. Předně se tento odstavec 1 vztahuje na „území jednoho ze smluvních států“(51), následně určuje, který soud mezi soudy, které se nachází na daném území, může být příslušný ratione loci, a to za použití výrazu „soud“(52) v jednotném čísle, a nikoli v množném čísle, a to dvakrát(53), za účelem stanovení různých hraničních určovatelů, na nichž může žalobce založit svou žalobu na určení odpovědnosti, což jsou kritéria, z nichž každé odkazuje na konkrétní místo(54).

62.      Používání této terminologie však není bezvýznamné, jak již bylo zdůrazněno v podobném kontextu ohledně Bruselské úmluvy(55), která rovněž obsahuje pravidla pro určení soudní příslušnosti použitelná na žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti. Účelem znění tohoto typu je umožnit žalobci, aby zahájil řízení přímo u jednoho ze soudů určených tímto způsobem, aniž musí zohlednit vnitrostátní pravidla místní příslušnosti platná v dotyčném státě, a to i v případě, že by použití těchto pravidel tomuto soudu nepřiznalo příslušnost(56).

63.      Soudní dvůr ostatně vyložil ustanovení unijního práva upravující soudní příslušnost, která jsou formulována podobně jako ustanovení, které je předmětem projednávané předběžné otázky, a sice tak, že stanoví hraniční určovatel soudu v jednotném čísle, v tom smyslu, že „určuj[í] mezinárodní i místní příslušnost“ a „směřuj[í] ke sjednocení kolizních norem v oblasti soudní příslušnosti, a tedy k přímému stanovení příslušného soudu, aniž by odkazoval[a] na vnitrostátní pravidla členských států“(57). Podle mého názoru tomu tak musí být i v projednávaném případě(58).

64.      V konečném důsledku se stejně jako předkládající soud, společnost easyJet a Komise domnívám, že pokud by účelem čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy bylo opravdu určit pouze příslušnost soudů jednoho smluvního státu jako celku a ponechat určenému státu volnost při určování místně příslušného soudu podle jeho vnitrostátních pravidel, jak navrhují A. Guaitoli a další i italská vláda, autoři tohoto ustanovení by se jistě bývali rozhodli použít jinou formulaci, která by pro tento účel byla vhodnější.

3.      K teleologickému výkladu

65.      Ve světle stanovených cílů Montrealské úmluvy a cílů plynoucích z jejího čl. 33 odst. 1 se domnívám, že výklad tohoto ustanovení, který navrhuji, je vhodnější, aby přispěl k dosažení těchto cílů, než by tomu bylo v případě opačného výkladu.

66.      Soudní dvůr již několikrát prohlásil, že z preambule Montrealské úmluvy(59) vyplývá, že státy, které jsou jejími smluvními stranami, si jako hlavní cíle vytyčily nejen „zajištění ochrany zájmů spotřebitelů v mezinárodní letecké dopravě“, ale také „další harmonizac[e] a kodifikac[e] některých pravidel pro [tuto] dopravu [...] pro dosažení spravedlivého vyvážení zájmů“, zejména pokud jde o zájmy leteckých dopravců a cestujících(60).

67.      V projednávaném případě, pokud by byl čl. 33 odst. 1 uvedené úmluvy vykládán v tom smyslu, že pravidla, která jsou v ní obsažena, zakládají soudní příslušnost pouze jednoho ze smluvních států, a nikoli přímo konkrétního soudu, nebylo by to podle mě v souladu se snahou o hlubší sjednocení pravidel, kterou vyjádřili autoři tohoto nástroje(61), jehož cílem je co nejvíce zabránit odkazování na různé vnitrostátní právní předpisy. Kromě toho se domnívám, že takový výklad neumožňuje dostatečně chránit zájmy spotřebitelů tak, aby zajišťoval spravedlivou rovnováhu se zájmy leteckých dopravců.

68.      V tomto ohledu zdůrazňuji, že účelem přijetí pravidel, která přímo určují místně příslušný soud, je obvykle usnadnit provádění těchto pravidel jak orgány států, tak dotčenými osobami, a zajistit náležitou blízkost mezi tímto soudem a předmětem sporu, který má řešit(62). Kromě toho se domnívám, že tato pravidla v zájmu žalobců i žalovaných zajišťují větší předvídatelnost a větší právní jistotu než v případě, kdy všechny soudy jednoho státu mohou být příslušné, a proto musí strany sporu analyzovat vnitrostátní předpisy, aby bylo možné určit, který z těchto soudů je místně příslušný(63). Považuji však za důvodné se domnívat, že takové byly záměry autorů čl. 33 odst. 1, když zvolili výše uvedené znění. Užitečný účinek tohoto ustanovení by proto podle mého názoru mohl být změněn v případě opačného výkladu, než který prosazuji.

4.      Ke kontextuálnímu výkladu

69.      Způsob, jakým doporučuji vykládat čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy, podle mého názoru nikterak neodporuje kontextu, do něhož toto ustanovení spadá.

70.      V tomto ohledu poznamenávám, že italská vláda odkazuje na výše uvedenou judikaturu Corte suprema di cassazione (Kasační soud)(64), podle níž čl. 33 odst. 1 upravuje pouze rozdělení příslušnosti mezi státy, které jsou smluvními stranami Montrealské úmluvy, zejména z důvodu obsahu odstavce 4 téhož článku, podle kterého se „[p]rocesní záležitosti [...] řídí právem soudu, kterému je žaloba podána“(65). Z posledně uvedeného ustanovení tato vláda odvozuje, že státům, které jsou stranami úmluvy, je v rámci jejich procesní autonomie ponechána možnost regulovat veškerou procesní oblast, která není výslovně upravena touto úmluvou, a že je proto třeba použít vnitrostátní procesní pravidla, aby bylo možné určit, který vnitrostátní soud je místně příslušný.

71.      Ve stejném duchu A. Guaitoli a další v zásadě tvrdí, že pokud by autoři článku 33 Montrealské úmluvy bývali chtěli regulovat vnitrostátní místní příslušnost každého smluvního státu, bývali by museli zavést ustanovení, jimiž se řídí rovněž příslušnost související s hodnotou sporu, avšak dotyční autoři to neučinili.

72.      Nicméně tyto argumenty musí být podle mě odmítnuty. Stejně jako předkládající soud a společnost easyJet se totiž domnívám, že je třeba vykládat čl. 33 odst. 1 ve spojení s odstavcem 4 tohoto článku v tom smyslu, že výslovným cílem tohoto prvního ustanovení je upravovat příslušnost ratione loci nejen na úrovni smluvních států, ale rovněž na úrovni jejich soudů, aniž je dotčeno použití platných právních předpisů státu, v němž se nachází soud, u něhož bylo zahájeno řízení, pokud jde o ostatní procesní otázky.

73.      Jinými slovy, jsem toho názoru, že odkaz na vnitrostátní právní předpisy uvedený v čl. 33 odst. 4 Montrealské úmluvy musí být chápán jako zbytkový, neboť se vztahuje na procesní pravidla odlišná od jednotných hraničních určovatelů upravujících příslušnost ratione loci, které uvádí odstavec 1. Můj názor potvrzuje i předmět dalších odkazů na právo soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, uvedených v článcích 35 a 45 této úmluvy(66).

74.      V rámci autonomie, která je tak v procesní oblasti ponechána státům, které jsou stranami úmluvy, mají tyto státy podle mého názoru volnost při určení rozsahu místní a věcné příslušnosti soudů, které se nachází na jejich území(67). Upřesňuji však, že tato autonomie by podle mého názoru měla být omezena nutností nezpochybňovat cíle úmluvy a nezbavit ustanovení této úmluvy jejich užitečného účinku prostřednictvím pravidel vyplývajících z legis fori(68).

75.      Podle mého názoru je proto třeba na druhou předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely žalob na náhradu škody spadajících do oblasti působnosti uvedené úmluvy(69) upravuje nejen rozdělení soudní příslušnosti mezi státy, jež jsou stranami této úmluvy, ale i rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého z těchto států.

D.      K uplatňování Montrealské úmluvy samostatně nebo společně s nařízením č. 1215/2012 (třetí otázka)

76.      Třetí předběžná otázka je položena pro případ, že Soudní dvůr rozhodne, v rozporu s mým výše uvedeným návrhem, že cílem článku 33 Montrealské úmluvy, který se použije v případě žaloby spadající do působnosti jejích ustanovení, je upravovat pouze rozdělení soudní příslušnosti mezi státy, které jsou stranami této úmluvy.

77.      Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě) se v podstatě ptá, zda by v takovém případě měl být uplatněn výlučně článek 33 uvedené úmluvy tak, že by byl překážkou pro uplatnění článku 7 nařízení č. 1215/2012, nebo zda by se tato dvě ustanovení měla použít společně tak, aby se přímo určila jak soudní příslušnost daného státu, tak i místní příslušnost jednoho ze soudů v tomto státě.

78.      Tento soud uvádí, že v případě výlučného použití Montrealské úmluvy a určení vnitrostátní místní příslušnosti podle vnitrostátních právních předpisů, v souladu s výkladem Corte suprema di cassazione (Kasační soud)(70), by byl příslušný rozhodovat o sporu v původním řízení. Naopak v případě společného použití této úmluvy, a to za účelem rozdělení příslušnosti mezi státy, a uvedeného nařízení, a to doplňkově pro určení vnitrostátní příslušnosti, by byl příslušný Tribunale di Civitavecchia (soud v Civitavecchia).

79.      Avšak s ohledem na odpověď, kterou jsem navrhl na první dvě předběžné otázky, pokud jde o vztah mezi Montrealskou úmluvou a nařízením č. 1215/2012, mám za to, že není třeba odpovídat na třetí otázku, která je bezpředmětnou, ani se k ní šířeji vyjadřovat.

V.      Závěry

80.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky, které předložil Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie), následovně:

„1)      Pokud je účelem žaloby podané cestujícími v letecké dopravě přiznání nároků na paušální a jednotnou náhradu škody podle článků 5, 7, 9 a 12 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, jakož i přiznání náhrady za další škody spadající do oblasti působnosti Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2001/539/ES ze dne 5. dubna 2001, musí soud členského státu, u něhož bylo zahájeno řízení, posoudit svou příslušnost, pokud jde o první část těchto nároků, podle příslušných ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a pokud jde o druhou část uvedených nároků, podle článku 33 této úmluvy.

2)      Článek 33 odst. 1 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999, musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely žalob na náhradu škody spadajících do oblasti působnosti uvedené úmluvy upravuje nejen rozdělení soudní příslušnosti mezi státy, jež jsou stranami této úmluvy, ale i rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého z těchto států.“


1      Původní jazyk: francouzština.


2      Úř. věst. 2001, L 194, s. 39; Zvl. vyd. 07/05, s. 492. Tato úmluva, uzavřená v Montrealu dne 28. května 1999, byla jménem Evropského společenství schválena rozhodnutím Rady 2001/539/ES ze dne 5. dubna 2001 (Úř. věst. 2001, L 194, s. 38; Zvl. vyd. 07/05, s. 491).


3      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).


4      Upřesňuji, že se předběžné otázky týkají nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), ale na spor v původním řízení se vztahuje nařízení č. 1215/2012 (viz bod 16 tohoto stanoviska).


5      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (Úř. věst. 2004, L 46, s. 1; Zvl. vyd. 07/08, s. 10).


6      Viz bod 24 tohoto stanoviska.


7      Konkrétně podle tohoto soudu A. Guaitoli a další požadovali, aby byla společnost easyJet odsouzena k tomu, že jim musí podle „článků 5, 7, 9 a 12 [nařízení č. 261/2004 vyplatit jednak] náhradu škody, náhradu výdajů a náhradu za dodatečné škody vyplývající ze zrušení letu [tam] (výši 815 eur za každého) a ii) [jednak] náhradu škody v souvislosti se zpožděním [zpátečního] letu (ve výši 250 eur pro každého žalobce), a tudíž [...] k vyplacení celkové částky 7 455 EUR (tj. 1 065 eur pro každého žalobce), a to navíc k náhradě nemajetkové újmy, která bude stanovena ex aequo et bono“. Dotčené osoby „zahrnují mezi škody, za které žádají náhradu (nad rámec paušálních náhrad) z důvodu zrušení letu tam, náhradu výdajů vynaložených na přepravu z letiště a na letiště, náhradu výdajů vynaložených na stravu a ubytování, které jim neposkytli, peněžní částku odpovídající ceně rezervované a zaplacené a jednodenní výletní plavby s místem vyplutí z Korfu, jakož i částku 200 eur na osobu jako náhradu jednoho dne ztracené dovolené a nemajetkovou újmu, jež má být určena ex aequo et bono“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).


8      Viz bod 1 a násl. tohoto stanoviska.


9      Ode dne vstupu v platnost uvedeného v bodě 7 tohoto stanoviska.


10      Úmluva o smluvním právu, uzavřená ve Vídni dne 23. května 1969 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 1155, s. 331).


11      Viz zejména rozsudky ze dne 22. listopadu 2012, Espada Sánchez a další (C‑410/11, EU:C:2012:747, body 20 až 22); ze dne 17. února 2016, Air Baltic Corporation (C‑429/14, EU:C:2016:88, body 23 a 24), a ze dne 12. dubna 2018, Finnair (C‑258/16, EU:C:2018:252, body 19 až 22).


12      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. května 2010, Walz (C‑63/09, EU:C:2010:251, body 21 a 22). Pokud jde o pojmy obsažené v nařízení č. 44/2001, obdobně viz rovněž rozsudky ze dne 16. května 2013, Melzer (C‑228/11, EU:C:2013:305, bod 34 a násl.), a ze dne 7. března 2018, flightright a další (C‑274/16, C‑447/16 a C‑448/16, EU:C:2018:160, body 56 a 58). Důsledky této judikatury na projednávaný případ se budu zabývat v bodech 58 a následujících tohoto stanoviska.


13      Pokud jde o podobnost mezi zněním těchto dvou článků, zejména s ohledem na jejich bod 1, a o skutečnost, že se výklad Soudního dvora týkající se ustanovení nařízení č. 44/2001 vztahuje i na rovnocenná ustanovení nařízení č. 1215/2012, viz zejména rozsudky ze dne 15. června 2017, Kareda (C‑249/16, EU:C:2017:472, body 8 a 27); ze dne 7. března 2018, flightright a další (C‑274/16, C‑447/16 a C‑448/16, EU:C:2018:160, body 13, 57, 61, 70 a 78), jakož i ze dne 15. listopadu 2018, Kuhn (C‑308/17, EU:C:2018:911, bod 31).


14      Viz rovněž bod 16 tohoto stanoviska.


15      Viz zejména rozsudky ze dne 22. října 2015, Impresa Edilux a SICEF (C‑425/14, EU:C:2015:721, bod 20), a ze dne 19. prosince 2018, AREX CZ (C‑414/17, EU:C:2018:1027, body 34 a 35).


16      Pokud jde o přesný obsah jednotlivých bodů návrhového žádání, o nichž má předkládající soud rozhodnout, viz poznámka pod čarou 7 tohoto stanoviska.


17      Podle mého názoru je tato argumentace důležitější pro druhou předběžnou otázku, kterou se budu zabývat v bodech 53 a násl. tohoto stanoviska, než pro první otázku.


18      Tj. aniž cestující musí snášet nepříjemnosti související s podáním žaloby na náhradu škody k vnitrostátnímu soudu.


19      Viz zejména rozsudky ze dne 9. července 2009, Rehder (C‑204/08, EU:C:2009:439, bod 27); ze dne 23. října 2012, Nelson a další (C‑581/10 a C‑629/10, EU:C:2012:657, body 46, 49 až 55, 57 a 74); ze dne 22. listopadu 2012, Cuadrench Moré (C‑139/11, EU:C:2012:741, bod 32), a ze dne 10. března 2016, Flight Refund (C‑94/14, EU:C:2016:148, bod 46).


20      Viz zejména rozsudky ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA (C‑344/04, EU:C:2006:10, bod 42 a násl.); ze dne 10. července 2008, Emirates Airlines (C‑173/07, EU:C:2008:400, bod 42), a ze dne 22. prosince 2008, Wallentin-Hermann (C‑549/07, EU:C:2008:771, bod 32). K tomu viz Grigorieff, C.-I., „Le régime d’indemnisation de la convention de Montréal“, Revue européenne de droit de la consommation, 2012, č. 4, s. 670 a násl.


21      Chtěl bych poukázat na to, že předmětem článku 12 nařízení č. 261/2004 není samo o sobě stanovit právní základ pro získání odškodnění, nýbrž vyjasnit vztah mezi náhradou škody podle uvedeného nařízení a náhradou, které se lze domoci jinak.


22      Z toho plyne, že cestujícím může příslušet jak standardizované odškodnění stanovené v ustanoveních nařízení č. 261/2004, tak náhrada skutečné škody na základě jiných ustanovení, aniž je umožněno nadměrné vyrovnání.


23      Viz rozsudky ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA (C‑344/04, EU:C:2006:10, bod 47), a ze dne 13. října 2011, Sousa Rodríguez a další (C‑83/10, EU:C:2011:652, body 37 a 38).


24      Viz rozsudky ze dne 6. května 2010, Walz (C‑63/09, EU:C:2010:251, body 29 a 39), a ze dne 13. října 2011, Sousa Rodríguez a další (C‑83/10, EU:C:2011:652, bod 41).


25      Podotýkám, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že žalobci v původním řízení utrpěli významné zpoždění na zpátečním letu, ale výslovně se nedovolávali článku 6 nařízení č. 261/2004, který stanoví právo na poskytnutí péče od leteckého dopravce v takovém případě. Kromě toho Soudní dvůr vyložil články 5, 6 a 7 téhož nařízení „v tom smyslu, že [...] lze na cestující zpožděných letů nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů, a že se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle článku 7 uvedeného nařízení, jestliže z důvodu zpoždění letu utrpí ztrátu času tří nebo více hodin“ (zejména rozsudky ze dne 19. listopadu 2009, Sturgeon a další, C‑402/07 a C‑432/07, EU:C:2009:716, bod 69, a ze dne 26. února 2013, Folkerts, C‑11/11, EU:C:2013:106, bod 32).


26      Viz zejména rozsudky ze dne 9. července 2009, Rehder (C‑204/08, EU:C:2009:439, bod 27); ze dne 22. listopadu 2012, Cuadrench Moré (C‑139/11, EU:C:2012:741, bod 28), a ze dne 10. března 2016, Flight Refund (C‑94/14, EU:C:2016:148, bod 45).


27      Viz rozsudky ze dne 13. října 2011, Sousa Rodríguez a další (C‑83/10, EU:C:2011:652, body 38, 42 až 44 a 46), a ze dne 31. ledna 2013, McDonagh (C‑12/11, EU:C:2013:43, body 19 až 24).


28      Viz rozsudky ze dne 9. července 2009, Rehder (C‑204/08, EU:C:2009:439, body 27 a 28), a ze dne 10. března 2016, Flight Refund (C‑94/14, EU:C:2016:148, body 43 a 46).


29      Pokud jde o použití různých pravidel pro určení příslušnosti v závislosti na hmotněprávním pravidlu, jehož se žalobce dovolává, k žalobě týkající se odpovědnosti v rámci „nároků ze smlouvy“ anebo „deliktní odpovědnosti“ ve smyslu článku 5 nařízení č. 44/2001, viz mé stanovisko ve věci Bosworth a Hurley (C‑603/17, EU:C:2019:65, body 70 až 90).


30      Upřesňuji, že podle čl. 17 odst. 3 nařízení č. 1215/2012 se pravidla zvláštní příslušnosti ve prospěch spotřebitelů, která toto nařízení stanoví a která zejména umožňují, aby byl podnikatel žalován „u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel“, nepoužijí, pokud zakoupená služba spočívá, jak je tomu ve sporu v původním řízení, v poskytnutí letu, kdy smlouva neposkytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (viz rovněž rozsudek ze dne 11. dubna 2019, Ryanair, C‑464/18, EU:C:2019:311, bod 28).


31      Viz rozsudek ze dne 3. května 2007, Color Drack (C‑386/05, EU:C:2007:262, bod 30).


32      Viz zejména rozsudky ze dne 7. března 2018, flightright a další (C‑274/16, C‑447/16 a C‑448/16, EU:C:2018:160, body 67 a 68), a ze dne 11. července 2018, Zurich Insurance a Metso Minerals (C‑88/17, EU:C:2018:558, body 15 až 18).


33      V tomto smyslu viz také stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci Prüller-Frey (C‑240/14, EU:C:2015:325, bod 29), a stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Flight Refund (C‑94/14, EU:C:2015:723, bod 52).


34      Viz rovněž bod 29 tohoto stanoviska.


35      Viz rozsudky ze dne 10. července 2008, Emirates Airlines (C‑173/07, EU:C:2008:400, bod 43), a ze dne 22. prosince 2008, Wallentin-Hermann, (C‑549/07, EU:C:2008:771, bod 28).


36      S ohledem na okolnosti sporu v původním řízení upřesňuji, že tato úmluva neobsahuje ustanovení týkající se zrušení letu (viz rovněž stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Emirates Airlines, C‑173/07, EU:C:2008:145, bod 58).


37      Tj. „místo hlavní provozovny“ dotčeného dopravce nebo „místo provozovny [tohoto dopravce], kde byla uzavřena přepravní smlouva“.


38      V tomto ohledu Komise odkazuje v tomto smyslu na stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Emirates Airlines (C‑173/07, EU:C:2008:145, bod 47 a násl.), a tvrdí, že pojem „místo určení“ ve smyslu článku 33 Montrealské úmluvy nesmí být vykládán příliš restriktivně tak, aby v případě letu tam a zpět, jako je tomu ve věci v původním řízení, pod něj mohlo spadat i místo určení letu nazpátek. I když se domnívám, že takový přístup je správný, mám za to, že výklad tohoto pojmu není v projednávaném případě nutný, neboť předkládající soud není v žádném případě příslušný podle tohoto kritéria, protože letiště Fiumicino se nenachází v jeho obvodě.


39      Upozorňuji, že naopak místo odletu dotčeného letu, což je další hraniční určovatel povolený čl. 7 bodem 1 nařízení č. 1215/2012, jak ho vykládá Soudní dvůr, není uvedeno v článku 33 Montrealské úmluvy.


40      Všechny tři předběžné otázky se zajisté týkají „článku 33 Montrealské úmluvy“ jako celku. Domnívám se však, že v projednávané věci není třeba vykládat odstavce 2 a 3 uvedeného článku, které se týkají pouze „škod vzniklých v důsledku smrti nebo újmy na zdraví cestujícího“, a to jak vzhledem k předmětu původního řízení, který se týká újmy způsobené zrušením a zpožděním letů, tak vzhledem k důvodům uvedeným v předkládacím rozhodnutí, které odkazují výhradně na obsah čl. 33 odst. 1. Naproti tomu stručně uvedu obsah odstavce 4 uvedeného článku, a to jako kontextuální prvek výkladu odstavce 1 (body 70 a násl. tohoto stanoviska).


41      V tomto ohledu odkazuje předkládající soud na dvě rozhodnutí uvedeného soudu, která jsou citována jako: „rozsudek č. 15028/05 a usnesení č. 11183/05“.


42      A. Guaitoli a další tvrdí, že použití codice di procedura civila (italský občanský soudní řád) a codice del consume (italský spotřebitelský zákoník) by v projednávané věci založilo soudní příslušnost Tribunale ordinario di Roma (soud prvního stupně v Říme), a to podle místa, kde vznikl sporný závazek nebo kde musí být splněn nebo kde mají bydliště dotčení spotřebitelé.


43      Viz Dettling-Ott, R., „Article 33“, In Giemulla, E., a Schmid, R. (eds.), Montreal Convention, Kluwer, Nizozemsko, 2010, body 21 a násl., jakož i Dettling-Ott, R., „Artikel 33“, In de Giemulla, E., a Schmid, R. (eds.), Montrealer Übereinkommen, Luchterhand, Německo, 2016, body 21 a násl.


44      Italská vláda uvádí, že tento výklad odpovídá převládající judikatuře Corte suprema di cassazione (Kasační soud), s odkazem na usnesení č. 8901 ze dne 4. května 2016, podle něhož se „[č]l. 33 odst. 1 Montrealské úmluvy [...], jak je zjevné z jeho názvu (‚příslušný soud‘), nevztahuje na věcnou příslušnost ve sporech mezi cestujícími a leteckými dopravci, ale upravuje [...] rozdělení příslušnosti mezi soudy v různých státech. To je potvrzeno v odstavci 4 uvedeného článku, který stanoví, že spory mezi leteckými dopravci a cestujícími se „řídí právem soudu, u něhož bylo zahájeno řízení“, včetně z toho vyplývajícího práva rozdělit příslušnost mezi různé soudy téhož státu v závislosti na hodnotě sporu“. A. Guaitoli a další citují rovněž toto rozhodnutí a další rozhodnutí jako: „Cass. S.U. 6630/1993, Cass. Ord.za 11183/2005, Cass. 15028/2005, Cass. S.U. 13689/2006, Cass. S.U. 22035/2014 a Cass. Ord.za 8901/2016“.


45      Viz bod 29 tohoto stanoviska.


46      Pokud jde o zohlednění šesti jazykových znění, v nichž byla Montrealská úmluva vyhotovena (tj. v anglickém, arabském, čínském, španělském, francouzském a ruském jazyce), viz rozsudky ze dne 6. května 2010, Walz (C‑63/09, EU:C:2010:251, bod 24), a ze dne 17. února 2016, Air Baltic Corporation (C‑429/14, EU:C:2016:88, body 23 a 31 až 34).


47      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. května 2010, Walz (C‑63/09, EU:C:2010:251, body 21 a 22).


48      Viz judikatura citovaná v poznámce pod čarou 44 tohoto stanoviska.


49      Konkrétně „Jurisdiction“, „Jurisdicción“ a „Juridiction compétente“. Rád bych upozornil na to, že název zvolený pro překlad uvedeného článku 33 do italského jazyka (jazykové znění, které není autentické) zní: „Competenza giurisdizionale“.


50      Odstavec 1, jehož výklad je v projednávané věci zvláště důležitý, a to z důvodů uvedených v poznámce pod čarou 40 tohoto stanoviska.


51      Stejně tak v anglickém znění: „the territory of one of the States Parties“ a ve španělském znění: „el territorio de uno de los Estados Partes“.


52      Stejně tak v anglickém znění: „the court“ a ve španělském znění: „el tribunal“.


53      Poznamenávám, že tato formulace odpovídá znění čl. 28 odst. 1 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, podepsané ve Varšavě dne 12. října 1929 (dále jen „Varšavská úmluva“), kterou Montrealská úmluva nahradila (viz první pododstavec preambule a článek 55 této úmluvy).


54      Připomínám, že žalobce si může zvolit „buď [...] soud[...], kde má dopravce bydliště, nebo [...] soud[...] hlavního sídla jeho podnikání nebo [...] soud[...] v místě jeho podnikání, ve kterém byla přepravní smlouva sjednána, nebo [...] soud[...] v místě určení“.


55      Úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, uzavřená v Bruselu dne 27. září 1968 (Úř. věst. 1972, L 299, 1972, s. 32), na kterou navázala nařízení č. 44/2001 a č. 1215/2012.


56      Viz Jenardova zpráva k Bruselské úmluvě (Úř. věst. 1979, C 59, s. 22), která se týká „zvláštních pravidel soudní příslušnosti“ uvedených zejména v čl. 5 odst. 1 uvedené úmluvy, podle něhož „žalovaný, který má bydliště nebo sídlo na území smluvního státu, může být žalován v jiném smluvním státě [...] pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek byl nebo měl být splněn“, což se liší od pravidla obecné příslušnosti uvedeného v článku 2, úmluvy, který odkazuje na „soudy státu [v němž má žalovaný bydliště nebo sídlo]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Tak je tomu i v nařízeních č. 44/2001 a č. 1215/2012.


57      Pokud jde o čl. 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001 (rovnocenný čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy), viz rozsudek ze dne 3. května 2007, Color Drack (C‑386/05, EU:C:2007:262, bod 30), a pokud jde o čl. 3 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1), viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Sanders a Huber (C‑400/13 a C‑408/13, EU:C:2014:2461, bod 30).


58      Pokud jde o zbývající prostor, který čl. 33 odst. 4 Montrealské úmluvy ponechává vnitrostátním procesním pravidlům, viz body 70 a násl. tohoto stanoviska.


59      Konkrétně s ohledem na třetí a pátý pododstavec této preambule.


60      Viz rozsudky ze dne 6. května 2010, Walz (C‑63/09, EU:C:2010:251, body 30 a násl.); ze dne 22. listopadu 2012, Espada Sánchez a další (C‑410/11, EU:C:2012:747, body 29 a 30); ze dne 17. února 2016 Air Baltic Corporation (C‑429/14, EU:C:2016:88, body 38 a 48), a ze dne 12. dubna 2018, Finnair (C‑258/16, EU:C:2018:252, body 34 a 43).


61      Je třeba poznamenat, že se Montrealská úmluva snaží harmonizovat co nejvíce aspektů hmotného práva i určení příslušnosti v oblasti její působnosti.


62      Ve stejném smyslu viz Jenardova zpráva k Bruselské úmluvě (s. 22), op. cit. poznámka pod čarou 56.


63      Pokud jde o čl. 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, obdobně viz rozsudky ze dne 3. května 2007, Color Drack (C‑386/05, EU:C:2007:262, body 22 až 30); ze dne 9. července 2009, Rehder (C‑204/08, EU:C:2009:439, bod 45); ze dne 7. března 2018, flightright a další (C‑274/16, C‑447/16 a C‑448/16, EU:C:2018:160, body 70 až 75); ze dne 11. července 2018, Zurich Insurance a Metso Minerals (C‑88/17, EU:C:2018:558, body 15 až 24), a ze dne 4. října 2018, Feniks (C‑337/17, EU:C:2018:805, bod 44).


64      Viz poznámka pod čarou 44 tohoto stanoviska.


65      Tento odstavec 4 v anglickém znění: „[q]uestions of procedure shall be governed by the law of the court seised of the case“ a ve španělském znění: „[l]as cuestiones de procedimiento se regirán por la ley del tribunal que conoce el caso“. Slovní spojení v překladu tohoto ustanovení do italského jazyka (znění, které samo o sobě není autentické) je: „[s]i applicano le norme procedurali del tribunale adito“. Kromě toho čl. 28 odst. 2 Varšavské úmluvy uváděl: „Procesní záležitosti se řídí právem soudu, kterému je žaloba podána“.


66      Odkaz v prvním případě na výpočet lhůty pro podání žaloby a v druhém případě na účinky návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení nebo postup, který se na něj vztahuje.


67      Tyto státy by tak mohly například zřídit specializované soudy. Pokud jde o nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1), obdobně viz rozsudek ze dne 9. ledna 2015, RG (C‑498/14 PPU, EU:C:2015:3, body 41 a 51 až 54).


68      Pokud jde o vztah mezi procesními pravidly platnými v členských státech Unie a pravidly o soudní příslušnosti stanovenými nařízením č. 44/2001 nebo nařízením č. 1215/2012 nebo též nařízením č. 4/2009, viz obdobně rozsudky ze dne 15. března 2012, G (C‑292/10, EU:C:2012:142, bod 44 a násl.); ze dne 18. prosince 2014, Sanders a Huber (C‑400/13 a C‑408/13, EU:C:2014:2461, body 30 až 32); ze dne 10. března 2016, Flight Refund (C‑94/14, EU:C:2016:148, body 62 a 66), a ze dne 31. května 2018, Nothartová (C‑306/17, EU:C:2018:360, bod 28).


69      Naproti tomu z důvodů uvedených v odpovědi na první otázku (bod 32 a násl. tohoto stanoviska) je třeba určit soudní příslušnost za použití ustanovení nařízení č. 1215/2012, pokud jde o návrhová žádání týkající se nároku na paušální a jednotnou náhradu škody podle ustanovení nařízení č. 261/2004.


70      Viz judikaturu uvedenou v poznámkách pod čarou 41 a 44 tohoto stanoviska.