Language of document : ECLI:EU:C:2019:652

Prozatímní vydání

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 29. července 2019(1)

Věc C555/18

K. H. K.

proti

B. A. C.,

E. E. K.

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sofijskim rajonným sadem (obvodní soud v Sofii, Bulharsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (EU) č. 655/2014 – Řízení o evropském příkazu k obstavení účtů – Pojem ‚veřejná listina‘ – Platební rozkaz k pohledávce“






I.      Úvod

1.        Podle rozsudku Denilauler(2), vyhlášeného Soudním dvorem v roce 1979, se na předběžné nebo zajišťovací opatření vydané ex parte nevztahuje režim uznávání a výkonu stanovený Bruselskou úmluvou(3). Tato judikatura byla následně kodifikována v nařízení (EU) č. 1215/2012(4). Skutečnost, že předběžná a zajišťovací opatření nepodléhala režimu uznávání a výkonu, sjednocenému na úrovni unijního práva, byla jedním z důvodů, proč byly unijní právní předpisy upravující výkonu rozhodnutí vydaných v platebních řízeních některými považovány za Achillovu patu evropského soudního prostoru pro věci občanské(5).

2.        Téměř 35 let po rozsudku Denilauler(6) bylo v roce 2014 přijato nařízení (EU) č. 655/2014(7), kterým unijní normotvůrce zavedl evropský příkaz k obstavení. Evropský příkaz k obstavení si zachovává účinek „překvapení“ ve vztahu k dlužníkovi a je automaticky uznán v ostatních členských státech, aniž se vyžaduje zvláštní řízení(8).

3.        Svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce žádá předkládající soud Soudní dvůr, aby poprvé vyložil nařízení č. 655/2014.

4.        V souladu s žádostí Soudního dvora se toto stanovisko omezí na analýzu první ze tří předběžných otázek, kterou se předkládající soud táže na pojem „veřejná listina“, jenž je obsažen v čl. 4 bodě 10 nařízení č. 655/2014 a přesněji na to, zda musí být veřejná listina ve smyslu tohoto nařízení vykonatelná.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

5.        Článek 4 bod 8 nařízení č. 655/2014 vymezuje pojem „rozhodnutí“ jako „jakékoli rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je označeno, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem“. Článek 4 bod 10 tohoto nařízení vymezuje rovněž pojem „veřejná listina“, a to jako „písemnost, která byla formálně vyhotovena nebo registrována jako veřejná listina v určitém členském státě a jejíž pravost:

a)      se vztahuje na podpis i obsah listiny a

b)      byla ověřena orgánem veřejné moci nebo jiným orgánem k tomu zmocněným“.

6.        Kapitola 2 uvedeného nařízení, nadepsaná „Postup pro získání příkazu k obstavení“, obsahuje článek 5, nadepsaný „Dostupnost“, který stanoví:

„Příkaz k obstavení má věřitel k dispozici v těchto případech:

a)      předtím, než dá věřitel podnět k zahájení řízení v určitém členském státě vůči dlužníkovi ve věci samé, nebo ve kterékoli fázi během řízení až do vydání rozhodnutí nebo schválení či uzavření soudního smíru;

b)      poté, co věřitel v určitém členském státě obdržel rozhodnutí, uzavřel soudní smír či obdržel veřejnou listinu, jež vyžadují, aby dlužník uhradil věřitelovu pohledávku.“

7.        Článek 14 odst. 1 téhož nařízení stanoví:

„Získal-li věřitel v určitém členském státě vykonatelné rozhodnutí, soudní smír, nebo veřejnou listinu, jež vyžaduje, aby dlužník uhradil věřitelův nárok, a věřitel má důvody domnívat se, že dlužník má u banky v konkrétním členském státě jeden či více účtů, avšak nezná ani jméno nebo adresu banky, ani IBAN, BIC či jiné bankovní číslo umožňující identifikovat banku, může požádat soud, u něhož byl návrh na vydání příkazu k obstavení podán, aby požádal, aby orgán pro informace členského státu výkonu získal informace nezbytné k umožnění identifikace banky nebo bank a účtu či účtů dlužníka.

Bez ohledu na první pododstavec může věřitel podat žádost uvedenou v daném pododstavci, pokud rozhodnutí, soudní smír nebo veřejná listina, které získal, dosud nejsou vykonatelné a částka k obstavení je s ohledem na relevantní okolnosti významná a pokud věřitel předložil důkazy postačující k tomu, aby byl soud přesvědčen o naléhavé potřebě informací o účtu, neboť existuje riziko, že bez těchto informací bude následné vymáhání pohledávky věřitele vůči dlužníkovi pravděpodobně ohroženo a že by to v důsledku mohlo vést k zásadnímu zhoršení finanční situace věřitele.“

B.      Bulharské právo

8.        Z článku 47 odst. 1 Graždanského procesualného kodeksu (občanský soudní řád, dále jen „GPK“) vyplývá, že není-li po dobu jednoho měsíce možné zastihnout odpůrce na adrese uvedené ve spise nebo nalézt osobu, která je ochotna zásilku převzít, lze doručení v zásadě provést vyvěšením oznámení na úřední desce. Podle čl. 47 odst. 5 GPK může vést vyvěšení oznámení na úřední desce k tomu, že je oznámení považováno za doručené i přes skutečnost, že se odpůrce skutečně se spisem neseznámil.

9.        Kapitola 37 GPK, která upravuje řízení o platebním rozkazu, obsahuje článek 410, nadepsaný „Návrh na vydání platebního rozkazu“, který stanoví:

„(1)      Navrhovatel může podat návrh na vydání platebního rozkazu:

1.      v souvislosti s peněžní pohledávkou nebo pohledávkou na zastupitelné věci, je-li pro tento nárok příslušný okresní soud;

2.      v souvislosti s vydáním movité věci, kterou dlužník obdržel s povinností jejího vrácení nebo která je zatížena zástavním právem nebo byla dlužníkovi předána se závazkem převodu vlastnictví, je-li pro tento nárok příslušný okresní soud.

(2)      (dodatek – DV č. 86 z roku 2017) Návrh musí obsahovat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí a splňovat podmínky čl. 127 odst. 1 a 3 a čl. 128 bodů 1 a 2. V návrhu musí být uvedeno též bankovní spojení nebo jiný způsob platby.“

10.      Podle čl. 415 odst. 1 a 5 GPK platí:

„(1)      Soud poučí navrhovatele o možnosti podání žaloby na určení jeho pohledávky v případech, kdy:

1.      byl ve stanovené lhůtě podán odpor;

2.      byl platební rozkaz doručen dlužníkovi v souladu s čl. 47 odst. 5;

3.      soud zamítl návrh na vydání platebního rozkazu.

[…]

(5)      Nepředloží-li navrhovatel důkazy o včasném podání žaloby, prohlásí soud platební rozkaz a rozhodnutí o jeho výkonu podle článku 418 za zcela či částečně neplatné.“

11.      Podle článku 416 GPK platí:

„Není-li odpor podán ve stanovené lhůtě nebo je-li vzat zpět nebo stane-li se rozsudek, jímž se určuje pohledávka, pravomocným, stává se platební rozkaz vykonatelným. Na základě platebního rozkazu nařídí soud výkon rozhodnutí a tuto skutečnost vyznačí na platebním rozkazu.“

12.      Kapitola 56 GPK, kterou bylo nařízení č. 655/2014 provedeno do bulharského práva, obsahuje článek 618a, který stanoví:

„(1)      Návrh na vydání evropského příkazu k obstavení účtů lze před podáním žaloby podat k soudu prvního stupně, který je příslušný pro spor ve věci samé.

(2)      Návrh na vydání evropského příkazu k obstavení účtů lze po vyhotovení veřejné listiny ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení [č. 655/2014] podat u příslušného soudu prvního stupně.

(3)      Žalobce může kdykoli v průběhu soudního řízení až do jeho ukončení navrhnout, aby soud, u něhož je řízení vedeno, vydal evropský příkaz k obstavení účtů. Je-li návrh na vydání evropského příkazu k obstavení účtů podán v rámci řízení o kasačním opravném prostředku, je příslušný odvolací soud.

(4)      Návrh na vydání evropského příkazu k obstavení účtů lze podat po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, který rozhoduje ve věci samé, nebo po schválení soudního smíru.“

III. Skutkový stav ve věci v původním řízení

13.      Na základě článku 410 GKP podal žalobce u Sofijského rajonného sadu (obvodní soud v Sofii, Bulharsko) návrh na vydání platebního rozkazu vůči dvěma dlužníkům.

14.      Dne 5. dubna 2018 tento soud vydal na základě článku 410 GPK platební rozkaz. Dne 18. dubna 2018 byly opisy tohoto rozkazu zaslány dlužníkům na jejich adresy v Sofii, jak byly uvedeny navrhovatelem a odpovídaly adresám zapsaným z úřední povinnosti ve vnitrostátním registru obyvatel.

15.      Vzhledem k tomu, že dlužníci nebyli na uvedených adresách zastiženi a nereagovali na oznámení umístěná na jejich dveřích nebo na jejich schránce v dvoutýdenní lhůtě, oznámení se v souladu s bulharskou právní úpravou vrátila.

16.      Usnesením ze dne 2. srpna 2018 Sofijski rajonen sad (obvodní soud v Sofii) informoval navrhovatele, že může podat žalobu na určení své pohledávky vůči dlužníkům na základě čl. 415 odst. 1 bodu 2 GPK. Oznámení tohoto usnesení bylo zasláno navrhovateli dne 3. srpna 2018.

17.      Než bylo uvedené usnesení oznámeno navrhovateli, podal navrhovatel dne 2. srpna 2018 návrh na vydání evropského příkazu k obstavení účtů dlužníků ve Švédsku.

18.      Následně dne 2. srpna 2018 Sofijski rajonen sad (obvodní soud v Sofii) uložil, aby byl návrh a jeho přílohy předány předsedovi II. občanskoprávního oddělení tohoto soudu za účelem zahájení zvláštního řízení a jmenování soudce zpravodaje v souladu s článkem 618a GKP. Předseda II. občanskoprávního oddělení však postoupil věc III. občanskoprávnímu oddělení, 155. senátu tohoto soudu, který je předkládajícím soudem v projednávané věci, a nařídil mu, aby rozhodl, s tím, že uvedl, že rozkaz vydaný na základě článku 410 GPK představuje veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014 a že není nutné zahajovat zvláštní řízení.

19.      Předkládající soud nesdílí stanovisko předsedy II. občanskoprávního oddělení. Domnívá se, že rozkaz na základě článku 410 GPK, který se nestal vykonatelným, nepředstavuje veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014 z důvodu, že podle čl. 415 odst. 5 GPK platí, že nepředloží-li navrhovatel důkazy o včasném podání žaloby, uvedený rozkaz musí být prohlášen za neplatný. Tento soud podotýká, že v projednávané věci neexistuje vykonatelný rozkaz, který by představoval veřejnou listinu a na základě kterého by soud mohl v rámci řízení o platebním rozkazu vydat evropský příkaz k obstavení. Za těchto podmínek může být evropský příkaz k obstavení účtům vydán pouze v rámci zvláštního řízení ve věci samé.

IV.    Předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

20.      Za těchto podmínek se Sofijski rajonen sad (obvodní soud v Sofii) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je dosud nevykonatelný platební rozkaz podle článku 410 [GPK] veřejnou listinou ve smyslu čl. 4 bodu 10 [nařízení č. 655/2014]?

2)      Není-li platební rozkaz podle článku 410 [GPK] veřejnou listinou, musí být na návrh věřitele zahájeno zvláštní řízení, které je odlišné od řízení na základě čl. 5 písm. a) [nařízení č. 655/2014]?

3)      Je-li platební rozkaz podle článku 410 [GPK] veřejnou listinou, je soud povinen rozhodnout ve lhůtě stanovené čl. 18 odst. 1 [nařízení č. 655/2014], pokud vnitrostátní předpis stanoví, že se lhůty během soudních prázdnin staví?“

21.      Soudnímu dvoru předložila písemné vyjádření pouze Evropská komise. Jednání se nekonalo.

V.      Analýza

22.      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda takový nevykonatelný platební rozkaz, jako je platební rozkaz dotčený ve věci v původním řízení, odpovídá charakteristikám veřejné listiny ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014 a zda v důsledku toho navrhovatel obdržel veřejnou listinu, jež vyžaduje, aby dlužník uhradil pohledávku, ve smyslu čl. 5 písm. b) tohoto nařízení.

23.      Touto otázkou hodlá předkládající soud vyřešit v rámci téhož soudu situaci, která je podobná situaci negativního sporu o příslušnost k rozhodování o evropském příkazu k obstavení. Tento spor má původ ve skutečnosti, že předseda II. občanskoprávního oddělení Sofijského rajonného sadu (obvodní soud v Sofii) rozhodl, že rozkaz na základě článku 410 GPK představuje veřejnou listinu, a nařídil III. občanskoprávnímu oddělení, 155. senátu téhož soudu, aby rozhodl o návrhu na vydání evropského příkazu k obstavení, přičemž měl za to, že nebylo nutné zahajovat zvláštní řízení. Naopak, předseda 155. senátu má za to, že „v současné době neexistuje vykonatelný rozkaz, který by představoval veřejnou listinu“ a na základě kterého by soud mohl v rámci bulharského řízení o platebním rozkazu vydat evropský příkaz k obstavení.

24.      Několik aspektů týkajících se použití bulharského práva, které se v projednávané věci dotýkají právní situace navrhovatele, ovšem postrádá jasnost. V důsledku toho se budu muset věnovat otázkám, kterých se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce výslovně netýká, aby bylo možno poskytnout předkládajícímu soudu užitečnou odpověď.

25.      V tomto duchu a v reakci na obavy předkládajícího soudu učiním nejprve několik obecných poznámek k řízení o platebním rozkazu v bulharském právu, které je upraveno v článku 410 a násl. GPK (body 26 až 31 tohoto stanoviska). Poté učiním poznámky, které se týkají obou předpokladů, na kterých je podle všeho založena první otázka, a sice první předpoklad, podle kterého nebyl platební rozkaz ze dne 5. dubna 2018 prohlášen za neplatný (body 33 až 34 tohoto stanoviska), a druhý předpoklad, podle kterého platební rozkaz v bulharském právu odpovídá – kromě jeho případně relevantní vykonatelné povahy – charakteristikám veřejné listiny ve smyslu nařízení č. 655/2014 (body 36 až 46 tohoto stanoviska). Konečně, na základě všech těchto úvah posoudím relevanci vykonatelnosti věřitelova titulu v systému zavedeném tímto nařízením (body 53 a násl. tohoto stanoviska).

A.      K řízení o platebním rozkazu

26.      Podle vysvětlení předkládajícího soudu umožňuje řízení o platebním rozkazu, upravené v článku 410 a násl. GPK, určit existenci pohledávky mezi určitými osobami, základ této pohledávky a její nevyvratitelnou povahu. Toto řízení je fakultativní, neboť věřitel není povinen podat návrh na vydání platebního rozkazu a namísto toho může uplatnit svou pohledávku v běžném řízení.

27.      Pokud se věřitel rozhodne podat návrh na základě článku 410 GPK, musí specifikovat základ své pohledávky a její výši. Naproti tomu, není povinen předkládat jakýkoli dokument, který by pohledávku osvědčoval.

28.      Věřitel nemůže přistoupit k nucenému výkonu své pohledávky, dokud se nestane platební rozkaz vykonatelným.

29.      Proto, aby se stal platební rozkaz vykonatelným, musí být totiž doručen dlužníkovi a dlužník se musí zdržet podání odporu na základě článku 414 GPK. V tomto případě vydá soud v souladu s článkem 416 GPK na základě tohoto platebního rozkazu rozhodnutí o jeho výkonu.

30.      Naproti tomu, podá-li dlužník odpor, sdělí soud věřiteli v souladu s čl. 415 odst. 1 GPK, že je oprávněn podat žalobu na určení své pohledávky ve lhůtě jednoho měsíce, což vede ke zvláštnímu řízení, v jehož rámci tento soud rozhodne formou rozhodnutí. Pokud se toto rozhodnutí stane pravomocným, potvrdí platební rozkaz a na základě tohoto platebního rozkazu a tohoto rozhodnutí je vydáno rozhodnutí o výkonu.

31.      Zároveň soud sdělí věřiteli, že může podat žalobu na určení své pohledávky rovněž tehdy, pokud ve skutečnosti nedošlo k oznámení platebního rozkazu, ale má se za to, že k oznámení tohoto rozkazu došlo na základě čl. 47 odst. 5 GPK. V tomto případě vede podání žaloby na určení pohledávky rovněž ke zvláštnímu řízení, které probíhá způsobem popsaným výše. Nicméně nepředloží-li – jako je tomu v projednávané věci – navrhovatel důkaz o podání žaloby na určení své pohledávky, prohlásí soud platební rozkaz za neplatný podle čl. 415 odst. 5 GPK.

32.      Před dalším projednáním je tedy třeba určit, zda byl platební rozkaz ze dne 5. dubna 2018 prohlášen za neplatný. Pokud by totiž byl tento platební rozkaz prohlášen za neplatný v souladu s čl. 415 odst. 5 GPK, nebude podle mého názoru potřeba zkoumat otázku, zda tento rozkaz představuje veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014.

B.      Platební rozkaz, po jehož vydání nebyla podána žaloba na určení pohledávky

33.      Jak jsem právě uvedl, z právního rámce, tak jak byl vyložen vnitrostátním soudem, vyplývá, že pokud je oznámení platebního rozkazu provedeno na základě čl. 47 odst. 5 GPK a poté není, jako je tomu ve věci v původním řízení, podána věřitelem žaloba na určení pohledávky, musí být platební rozkaz prohlášen za neplatný na základě čl. 415 odst. 5 GPK. Mimoto je podle právní nauky třeba tento platební rozkaz prohlásit za neplatný, jelikož je třeba ukončit jeho právní existenci i přes skutečnost, že nemá právní účinky a není vykonatelný(9).

34.      V rozsahu, v němž se první předběžná otázka vztahuje k dosud nevykonatelnému platebnímu rozkazu, lze přitom tuto otázku chápat v tom smyslu, že podle předkládajícího soudu nebyl platební rozkaz ze dne 5. dubna 2018 prohlášen za neplatný(10). Z toho důvodu – aniž bych se chtěl vyjadřovat k souladu řešení zvoleného vnitrostátními soudy s bulharským právem – je třeba považovat za prokázané, že platební rozkaz ze dne 5. dubna 2018 nebyl prohlášen za neplatný.

35.      V této fázi je třeba dále zkoumat, zda takový platební rozkaz, jako je platební rozkaz dotčený ve věci v původním řízení, odpovídá – kromě jeho dosud nevykonatelné povahy – charakteristikám veřejné listiny ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014, které jsou výslovně a nezpochybnitelně stanoveny tímto nařízením.

C.      Platební rozkaz jako veřejná listina s ohledem na nařízení č. 655/2014

36.      Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že konstatování, podle kterého platební rozkaz představuje v bulharském právu veřejnou listinu ve smyslu nařízení č. 655/2014, má svůj základ v postoupení věci v původním řízení předkládajícímu soudu předsedou II. občanskoprávního oddělení. Předseda II. občanskoprávního oddělení měl totiž při postoupení věci III. občanskoprávnímu oddělení za to, že platební rozkaz vydaný na základě článku 410 GPK představuje veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014.

37.      Předkládající soud se v tomto ohledu omezuje na konstatování, že podle něj úvahy předsedy II. občanskoprávního oddělení „nejsou relevantní“. Podrobněji uvádí, že platební rozkaz vydaný na základě článku 410 GPK, který není vykonatelný, nepředstavuje veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014, jelikož jej lze prohlásit za neplatný(11), není-li ve stanovené lhůtě podána žaloba na určení. Z toho vyvozuji, že podle předkládajícího soudu nebrání kvalifikaci platebního rozkazu jako „veřejné listiny“ neexistence vykonatelnosti jako taková, ale možnost jeho zrušení. Je třeba nicméně podotknout, že možnost zrušení je typická spíše pro rozhodnutí než pro veřejné listiny.

38.      Z jiných důvodů, než je důvod spojený s jeho nevykonatelností, mám rovněž pochybnosti o kvalifikaci takového platebního rozkazu jako veřejné listiny ve smyslu nařízení č. 655/2014.

39.      Pro připomenutí – proto, aby listina mohla představovat veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014, musí být zaprvé tato písemnost formálně vyhotovena nebo registrována jako veřejná listina v určitém členském státě, zadruhé musí být pravost této listiny ověřena orgánem veřejné moci nebo jiným orgánem k tomu zmocněným a zatřetí se tato pravost musí vztahovat zejména na podpis i obsah listiny.

40.      Z vysvětlení právní nauky vyplývá, že v bulharském právu se na veřejné listiny vztahuje čl. 179 odst. 1 GPK, podle kterého úřední písemnost vyhotovená orgánem při výkonu jeho funkcí, ve stanovené formě a podle stanovených postupů, představuje důkaz o prohlášeních a jednáních, které byly před ním učiněny(12).

41.      Kromě toho z čl. 618a odst. 2 GPK, tak jak byl uveden v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, vyplývá, že bulharské soudy jsou oprávněny vyhotovovat veřejné listiny. A priori mám za to, že platební rozkaz vydaný na základě článku 410 GPK odpovídá prvním dvěma charakteristikám veřejné listiny ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014.

42.      Nicméně, jak zřejmě podotýká Komise, není jasné, proč by měl platební rozkaz vydaný na základě článku 410 GPK představovat listinu, jejíž pravost se vztahuje na obsah této listiny, přičemž tato pravost je pojmem unijního práva a musí být předmětem autonomního výkladu.

43.      Jak jsem uvedl v bodě 27 tohoto stanoviska, při podání návrhu na základě článku 410 GPK není navrhovatel povinen předkládat jakýkoli dokument, který by osvědčoval jeho pohledávku. Navrhovatel je povinen předložit pouze své prohlášení týkající se základu a výše této pohledávky. Na základě tohoto prohlášení soud vydá platební rozkaz, který bude zejména obsahovat, jak vyplývá z čl. 412 bodů 6 a 8 GPK, povinnost, kterou musí dlužník splnit, jakož i přesnou lhůtu, ve které musí dlužník uspokojit navrhovatele.

44.      Z článku 411 odst. 2 GPK vyplývá, že soud nevydá platební rozkaz zejména v situacích, kdy návrh věřitele nesplňuje požadavky článku 410 GPK nebo je v rozporu se zákonem nebo s dobrými mravy. Nicméně posuzování provedené za tímto účelem se netýká – a vzhledem k neexistenci jakéhokoli dokumentu od věřitele – nemůže týkat opodstatněnosti povinnosti, kterou musí dlužník splnit.

45.      Za těchto okolností se nejeví jako pravděpodobné, že se pravost platebního rozkazu vztahovala na obsah rozkazu, jelikož tento obsah, který nezohledňuje opodstatněnost pohledávky, je omezen na povinnost dlužníka uspokojit věřitele. V důsledku toho se domnívám, že platební rozkaz vydaný na základě článku 410 GPK nelze považovat za veřejnou listinu ve smyslu nařízení č. 655/2014.

46.      Je tak věcí předkládajícího soudu, aby posoudil, zda se pravost platebního rozkazu v bulharském právu vztahuje na jeho obsah a podpis. V případě záporné odpovědi si předkládající soud – vzhledem ke skutečnosti, že nařízení č. 655/2014 uvádí tři druhy titulů, které mohou představovat základ pro evropský příkaz k obstavení, a sice rozhodnutí, soudní smír a veřejnou listinu – bude povinen položit otázku, zda tento soudní příkaz představuje rozhodnutí ve smyslu tohoto nařízení. Osobně se domnívám, že tomu tak je.

D.      Dopady zjištění, podle kterého platební rozkaz v bulharském právu nepředstavuje veřejnou listinu ve smyslu nařízení č. 655/2014

47.      Jak jsem právě konstatoval, platební rozkaz nepředstavuje v bulharském právu veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014. Při zohlednění těchto aspektů budu proto, abych předkládajícímu soudu poskytl užitečnou odpověď, pokračovat ve své analýze představením systému zavedeného nařízením č. 655/2014. Z této analýzy vyplyne, že požadavek vykonatelnosti je použit jednoznačným způsobem ve vztahu ke třem druhům titulů, které mohou představovat základ pro evropský příkaz k obstavení.

48.      Navíc závěry z posuzování jednoho z argumentů Komise podporují přístup, ve kterém bude východiskem systém tohoto nařízení.

49.      Komise uvádí, že pojmy srovnatelné s pojmem „veřejná listina“ obsahují jiné předpisy unijního mezinárodního práva soukromého, zejména nařízení (ES) č. 805/2004(13), (ES) č. 4/2009(14) a č. 1215/2012, jakož i Bruselská a Luganská(15) úmluva. Podle Komise ze všech těchto předpisů vyplývá, že veřejná listina musí být vykonatelná v členském státě původu. Vzhledem k tomu, že tyto předpisy stanoví jednoznačný pojem „veřejná listina“, je třeba z důvodů systematické povahy chápat definici obsaženou v čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014 v tom smyslu, že k tomu, aby listina mohla být považována za veřejnou listinu, musí být vykonatelná.

50.      Mám nicméně pochybnosti ohledně přímých analogií uvedených Komisí mezi nařízeními č. 805/2004, č. 4/2009 a č. 1215/2012 na jedné straně a nařízením č. 655/2014 na straně druhé, a to vzhledem k odlišným cílům sledovaným všemi těmito nařízeními.

51.      Evropský exekuční titul zavedený nařízením č. 805/2004 má za cíl umožnit přímo prostřednictvím exekučního řízení uspokojení věřitele. Kromě zajišťovacích a předběžných opatření totéž platí o veřejných listinách podle nařízení č. 4/2009 a č. 1215/2012. Naproti tomu evropský příkaz k obstavení má za cíl dočasně ochránit pohledávku, kterou může mít věřitel, a zajistit, že nebude zabráněno případnému následnému vymáhání této pohledávky prostřednictvím exekučního řízení nebo že toto vymáhání nebude ztíženo. Evropský příkaz k obstavení tak může být obzvláště relevantní tehdy, pokud věřitel nemá dosud vykonatelný titul, a tudíž nemůže přistoupit k nucenému výkonu tohoto titulu na základě ustanovení nařízení č. 805/2004, č. 4/2009 a č. 1215/2012.

52.      Jak dále podotýká Komise, čl. 4 bod 10 nařízení č. 655/2014, který obsahuje definici pojmu „veřejná listina“ připomenutou v bodě 39 tohoto stanoviska, neuvádí vykonatelnost takové listiny. Stejně tak tomu je v nařízeních č. 805/2004, č. 4/2009 a č. 1215/2012, na které Komise rovněž poukazuje(16). Naopak vykonatelnost veřejné listiny hraje významnou úlohu v systémech pohybu právních nástrojů, zavedených těmito nařízeními(17). Stejně tak se domnívám, že v projednávané věci se nelze omezit na analýzu pojmů „rozhodnutí“, „soudní smír“ nebo „veřejná listina“ bez přihlédnutí k systému zavedenému nařízením č. 655/2014. Odpověď na obavy předkládajícího soudu se musí nacházet nikoli mimo toto nařízení, ale v něm.

E.      Systém zavedený nařízením č. 655/2014 a dichotomie procesních prostředků, na nichž stojí

53.      Nařízení č. 655/2014 zavádí právní rámec, který stanoví podmínky řízení o vydání evropského příkazu k obstavení, jeho vydání a zčásti jeho výkonu. V tomto rámci je na základě znění článku 5 tohoto nařízení situace věřitele, který navrhuje vydání evropského příkazu k obstavení poté, co získal titul (rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu), odlišná od situace věřitele, který navrhuje vydání evropského příkazu k obstavení předtím, než zahájí řízení ve věci samé nebo během tohoto řízení až do okamžiku, kdy je vydáno rozhodnutí nebo až do schválení nebo uzavření soudního smíru.

54.      Kromě toho dichotomie procesních prostředků, uvedená v článku 5 nařízení č. 655/2014, pokračuje v jiných aspektech(18).

55.      Předně z čl. 6 odst. 1, 3 a 4 nařízení č. 655/2014 vyplývá, že pokud věřitel dosud nezískal titul, jsou k vydání evropského příkazu k obstavení příslušné soudy členského státu, které jsou příslušné rozhodovat ve věci samé v souladu s příslušnými platnými předpisy v oblasti příslušnosti(19). Dále, pokud věřitel již získal rozhodnutí nebo soudní smír, jsou k vydání evropského příkazu k obstavení pro pohledávku uvedenou v těchto titulech příslušné soudy členského státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno nebo v němž byl soudní smír schválen nebo uzavřen. Konečně, pokud věřitel získal veřejnou listinu, jsou k vydání evropského příkazu k obstavení pro pohledávku uvedenou v této listině příslušné soudy určené k tomuto účelu v členském státě, v němž byla listina vyhotovena.

56.      Dále čl. 7 odst. 1 a 2 nařízení č. 655/2014 stanoví podmínky vydání evropského příkazu k obstavení. Z článku 7 odst. 1 tohoto nařízení vyplývá, že věřitel musí vždy předložit dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že existuje naléhavá potřeba zajišťovacího opatření ve formě příkazu k obstavení (riziko periculum in mora). Článek 7 odst. 2 uvedeného nařízení přitom stanoví, že pokud věřitel dosud nezískal titul, na jehož základě má dlužník uhradit jeho pohledávku, musí předložit rovněž dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že věřitel pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky (fumus boni iuris).

57.      Konečně článek 12 nařízení č. 655/2014 se týká jistoty, kterou musí věřitel složit výměnou za zajišťovací povahu obstavení. Jak vyplývá z čl. 12 odst. 1 tohoto nařízení a jak uvádí bod 18 odůvodnění tohoto nařízení, v případě, že věřitel dosud nezískal titul, by poskytnutí jistoty mělo být pravidlem. Naproti tomu, podle čl. 12 odst. 2 uvedeného nařízení platí, že pokud věřitel již získal titul, měla by být vhodnost složení jistoty ponechána na volném uvážení soudu.

58.      Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky pro vydání evropského příkazu k obstavení jsou méně přísné tehdy, pokud věřitel již získal titul, přičemž výše uvedená ustanovení nařízení č. 655/2014 neupřesňují, zda musí být takový titul vykonatelný.

59.      Je tak třeba odpovědět nikoli na otázku, zda vykonatelná musí být veřejná listina ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014, posuzovaném samostatně, ale na otázku, zda vykonatelný musí být titul, který musí mít věřitel proto, aby bylo možné mít za to, že získal titul ve smyslu výše uvedených ustanovení. Pojem „veřejná listina“, jakož i pojmy „rozhodnutí“ a „soudní smír“ musí být totiž vykládány vzhledem k systému zavedenému tímto nařízením. To je znázorněno druhou a třetí předběžnou otázkou předkládajícího soudu, které se vztahují k ustanovením nařízení č. 655/2014 – a sice k článkům 5 a 18 tohoto nařízení – která vycházejí ze stejného rozlišování. Kromě toho z bodu 14 odůvodnění nařízení č. 655/2014 vyplývá, že podmínky pro vydání evropského příkazu k obstavení by měly odrážet odpovídající rovnováhu mezi zájmy věřitele na získání takového příkazu a zájmy dlužníka na tom, aby se zabránilo zneužití tohoto příkazu. Výklad pojmů „rozhodnutí“, „soudní smír“ a „veřejná listina“ totiž může tuto rovnováhu narušit.

F.      Vykonatelné tituly v systému zavedeném nařízením č. 655/2014

1.      Závěry vycházející z uvedení vykonatelných titulů a dosud nevykonatelných titulů v nařízení č. 655/2014

60.      V návaznosti na argumentaci, podle které se nelze omezit na analýzu pojmu „veřejná listina“ ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014 bez zohlednění ostatních ustanovení tohoto nařízení, Komise tvrdí, že nezbytnost vykonatelnosti lze vyvodit z čl. 14 odst. 1 prvního a druhého pododstavce nařízení č. 655/2014. Podle Komise lze vzhledem k tomu, že toto nařízení obsahuje v této své části výslovná zvláštní ustanovení týkající se veřejných listin, které nejsou vykonatelné, stěží předpokládat, že v ostatních ustanoveních uvedeného nařízení zahrnuje pojem „veřejná listina“ vykonatelné veřejné listiny i veřejné listiny, které vykonatelné nejsou.

61.      Aniž by byl dotčen závěr, ke kterému dospívá Komise, její odůvodnění, podle kterého již ze srovnání použití pojmu „veřejná listina“ v čl. 14 odst. 1 nařízení č. 655/2014 a v ostatních článcích tohoto nařízení vyplývá, že veřejná listina ve smyslu čl. 4 bodu 10 uvedeného nařízení musí nutně být vykonatelná, mne zcela nepřesvědčuje.

62.      Článek 14 odst. 1 nařízení č. 655/2014 totiž jasně odlišuje situace, ve kterých věřitel získal vykonatelný titul (rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu), na základě kterého je dlužník povinen uhradit jeho pohledávku, od situací, ve kterých věřitel získal dosud nevykonatelný titul. Bylo by možné argumentovat, že dosud nevykonatelná veřejná listina, uvedená v čl. 14 odst. 1 druhém pododstavci nařízení č. 655/2014, stále představuje veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 bodu 10 tohoto nařízení. Článek 4 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, stanoví terminologický rámec, který je společný pro všechna následující ustanovení. V důsledku toho je třeba se při respektování tohoto rámce a ve snaze o konzistentnost domnívat, že listina nemusí k tomu, aby představovala veřejnou listinu ve smyslu tohoto posledně uvedeného ustanovení, být vykonatelná.

63.      Článek 14 odst. 1 nařízení č. 655/2014 stanoví ovšem přísnější požadavky na získávání informací týkajících se účtů dlužníka, pokud věřitel dosud nezískal vykonatelný titul, ve srovnání s požadavky, které se použijí tehdy, pokud věřitel vykonatelný titul získal. Věřitel, který získal titul, který není dosud vykonatelný, musí totiž zejména přesvědčit soud o naléhavé potřebě informací o účtu, neboť existuje riziko, že bez těchto informací bude následné vymáhání jeho pohledávky pravděpodobně ohroženo, a že by to v důsledku mohlo vést k zásadnímu zhoršení finanční situace věřitele.

64.      I když je pravda, že v čl. 14 odst. 1 nařízení č. 655/2014 normotvůrce odlišil vykonatelné tituly od titulů, které dosud nejsou vykonatelné (a nikoli jako v ostatních ustanoveních tohoto nařízení případ, kdy věřitel získal titul, od případu, kdy věřitel titul nezískal(20)), za účelem odlišení třech případů, a sice případu, kdy věřitel získal vykonatelný titul (čl. 14 odst. 1 první pododstavec nařízení č. 655/2014), případu, kdy věřitel získal titul, který není dosud vykonatelný (čl. 14 odst. 1 druhý pododstavec tohoto nařízení), a konečně případu, kdy věřitel nezískal titul (mimo čl. 14 odst. 1 uvedeného nařízení). To může vést k závěru, že s ohledem na veškerá ustanovení nařízení č. 655/2014 situace, kdy existuje titul, který není dosud vykonatelný, neodpovídá situaci, kdy žádný titul neexistuje.

65.      V článku 14 odst. 1 nařízení č. 655/2014 bylo ovšem nezbytné rozlišit tři případy namísto dvou proto, aby věřiteli, který má dosud nevykonatelný titul, byla přiznána možnost podat žádost týkající se informací o účtech dlužníka. Podle čl. 14 odst. 1 druhého pododstavce nařízení č. 655/2014 je totiž věřitel, jenž získal titul, který není dosud vykonatelný, oprávněn podat takovou žádost, zatímco věřitel, který nezískal titul, nemá právo tak učinit. Kromě toho, jak vyplývá z jiných ustanovení tohoto nařízení, věřitel, který má vykonatelný titul, se stále nachází ve zvýhodněné situaci, neboť není povinen přesvědčovat soud o naléhavé potřebě získat informace týkající se účtů dlužníka.

66.      Z výše uvedeného vyvozuji, že pouze pro účely čl. 14 odst. 1 nařízení č. 655/2014 nelze považovat existenci nevykonatelného titulu za neexistenci jakéhokoli titulu. Kromě toho čl. 14 odst. 1 první a druhý pododstavec nařízení č. 655/2014 sleduje stejnou logiku jako zejména čl. 7 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, který rozlišuje mezi situací věřitele, který získal titul, a situací věřitele, který jej dosud nezískal, a v souvislosti s posledně uvedenou situací stanoví přísnější podmínky pro vydání evropského příkazu k obstavení.

67.      Stručně řečeno, v této fázi lze tvrdit, že k tomu, aby bylo možné se mít za to, že věřitel získal titul (rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu), na jehož základě je dlužník povinen uhradit pohledávku ve smyslu ustanovení nařízení č. 655/2014, musí být tento titul vykonatelný v členském státě původu. Jak prokáži dále, toto zjištění, sdílené ostatně částí právní nauky(21), je potvrzeno závěry, které vycházejí z ostatních ustanovení tohoto nařízení, a sice článků 7, 18 a 34 tohoto nařízení.

2.      Závěry, které lze vyvodit z jiných ustanovení nařízení č. 655/2014

68.      Jak jsem vysvětlil v bodě 59 tohoto stanoviska, výklad pojmů, které vymezují tituly (rozhodnutí, soudní smír a veřejná listina), může narušit rovnováhu mezi zájmy věřitele a zájmy dlužníka. Z článku 7 nařízení č. 655/2014 vyplývá, že jakmile věřitel získal titul, na jehož základě je dlužník povinen uhradit pohledávku, dotčený soud již nezkoumá při vydání evropského příkazu k obstavení pro pohledávku uvedenou v tomto titulu, zda bude vyhověno návrhu věřitele ve věci samé.

69.      Přijmout výklad, podle kterého titul získaný věřitelem nemusí být vykonatelný v členském státě původu, by narušilo rovnováhu, kterou by měly podmínky pro vydání evropského příkazu k obstavení odrážet. Při vydání evropského příkazu k obstavení na základě dosud nevykonatelného titulu nemůže totiž dotčený soud požadovat po věřiteli, aby jej přesvědčil o fumus boni iuris pohledávky uvedené v titulu. Mohlo by se přitom ukázat, že evropský příkaz k obstavení je vydán na základě titulu, který, jako v projednávané věci, vychází z prohlášení věřitele, aniž byla ověřena opodstatněnost pohledávky.

70.      To je podle mého názoru důvod, proč k tomu, aby bylo možné mít za to, že věřitel získal titul, musí být titul získaný věřitelem vykonatelný v členském státě původu.

71.      To rovněž vysvětluje, proč jsou lhůty stanovené v čl. 18 odst. 1 a 2 nařízení č. 655/2014 k rozhodnutí o návrhu na vydání evropského příkazu k obstavení kratší v případě, kdy věřitel již získal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu. V tomto případě je soud zbaven povinnosti zkoumat fumus boni iuris návrhu věřitele ve věci samé.

72.      Kromě toho z čl. 34 odst. 1 písm. b) bodu iii) nařízení č. 655/2014 vyplývá, že na základě návrhu podaného dlužníkem se výkon evropského příkazu k obstavení v členském státě výkonu ukončí, když vykonatelnost rozhodnutí, jehož výkon se věřitel snažil pomocí tohoto příkazu k obstavení zajistit, byla v členském státě původu pozastavena. To může naznačovat, že u evropského příkazu k obstavení vydaného tak, že věřitel nebyl povinen prokazovat fumus boni iuris, vychází vykonatelnost tohoto evropského příkazu k obstavení pro pohledávku uvedenou v titulu z vykonatelnosti tohoto aktu v členském státu původu(22).

73.      Závěry, které plynou z mé analýzy, se jsou podle všeho potvrzeny i s přihlédnutím k historickému výkladu nařízení č. 655/214.

3.      Historický výklad

74.      Je třeba uvést, že návrh nařízení předložený Komisí(23), který byl základem nařízení č. 655/2014, vycházel z podobné dichotomie jako je ta, ze které vychází toto nařízení.

75.      Především článek 5 tohoto návrhu rozlišoval jednak situace, ve kterých navrhovatel navrhl vydání evropského příkazu k obstavení před zahájením soudního řízení ve věci samé nebo kdykoli během tohoto řízení, nebo dále poté, co navrhovatel získal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu proti odpůrci, jež jsou vykonatelné v členském státě původu, ale ještě nebyly prohlášeny za vykonatelné v členském státě výkonu, kde je takové prohlášení vyžadováno, a jednak situace, kdy navrhovatel podá návrh na vydání evropského příkazu k obstavení po vydání rozhodnutí, soudního smíru nebo veřejné listiny proti odpůrci, jež jsou ze zákona vykonatelné v členském státě výkonu nebo tam byly prohlášeny za vykonatelné.

76.      Dále jsou podle návrhu nařízení podmínky pro vydání v případě, kdy věřitel již má titul, který je vykonatelný v členském státu původu, méně přísné než v případě, kdy vykonatelný titul dosud nemá. Mimoto jsou tyto podmínky ještě méně přísné tehdy, když má věřitel titul, který je vykonatelný v členském státě výkonu(24). Je třeba poznamenat, že podle čl. 7 odst. 2 ve spojení s čl. 5 odst. 1 návrhu nařízení se požadavek fumus boni iuris stanovený v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014 nepoužije, pokud má věřitel veřejnou listinu vykonatelnou v členském státě původu.

77.      Konečně v souladu s článkem 23 návrhu nařízení se prohlášení vykonatelnosti zruší v situacích, kdy věřitel navrhuje vydání evropského příkazu k obstavení poté, co získal titul, který je vykonatelný v členském státě výkonu nebo v něm byl prohlášen za vykonatelný.

78.      Rozlišení mezi tituly, které jsou vykonatelné pouze v členském státě původu, a tituly považovanými za vykonatelné rovněž v členském státě výkonu, bylo opuštěno po přijetí obecného přístupu k návrhu nařízení Radou Evropské unie(25). V této fázi byla formulována ustanovení, která provádějí rozlišení mezi situací věřitele, který získal titul, na jehož základě je dlužník povinen uhradit pohledávku, a situací věřitele, který tento titul nezískal. Podmínky pro vydání evropského příkazu k obstavení, které byly stanoveny pro situace, kdy měl věřitel vykonatelný titul v členském státě původu, se staly použitelnými v situacích, kdy věřitel měl („získal“) titul, na jehož základě byl dlužník povinen uhradit pohledávku. Stejně jako nařízení č. 655/2014 vycházel obecný přístup Rady z úplného zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti.

79.      Analýza přípravných prací nařízení č. 655/2014 tak potvrzuje můj závěr, že k tomu, aby bylo možné mít za to, že věřitel získal titul (rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu), na jehož základě je dlužník povinen uhradit pohledávku, musí být titul vykonatelný v členském státě, ve kterém byl vydán, schválen, uzavřen nebo vyhotoven.

80.      Konečně je pravda, že se zdá, že bod 18 odůvodnění nařízení č. 655/2014, jenž se týká jistoty, kterou je věřitel povinen složit za podmínek stanovených v článku 12 tohoto nařízení, je v rozporu se závěrem, který jsem právě uvedl. V tomto bodě odůvodnění se uvádí, že věřitel, který získal titul, může mít ve skutečnosti k dispozici dosud nevykonatelné rozhodnutí nebo rozhodnutí, které je předběžně vykonatelné. Nicméně tento bod odůvodnění, který nemá normativní povahu a mimoto nebyl předmětem podrobné diskuse v průběhu prací na přípravě nařízení č. 655/2014, nemůže zpochybnit koherentní závěry vycházející ze systematického a historického výkladu tohoto nařízení.

81.      Závěrem nemohu vyloučit, že při pracích na přípravě nařízení č. 655/2014 chtěla Rada tím, že kvalifikovala situace, ve kterých má věřitel vykonatelný titul, jako jsou situace, ve kterých věřitel získal titul, na jehož základě je dlužník povinen uhradit jeho pohledávku, odlišit tyto situace od situací, ve kterých věřitel má titul, který není dosud vykonatelný. Tento výraz je totiž obsažen pouze v článcích 5, 7 a 14 tohoto nařízení.

82.      Tato vůle ovšem zřejmě nebyla v nařízení č. 655/2014 provedena. Bod 12 odůvodnění tohoto nařízení v této souvislosti zaprvé vysvětluje, že na rozdíl od situace, kdy věřitel nezískal titul, na jehož základě je dlužník povinen zaplatit, může situace, kdy získal titul, odpovídat případu, kdy má rozhodnutí, které není dosud vykonatelné. Zadruhé články 6 (příslušnost k vydání evropského příkazu k obstavení) a 18 (lhůty pro vydání evropského příkazu k obstavení) uvedeného nařízení prošly během přípravných prací vývojem a takovou vůli neodrážejí. Rada totiž zachovala podmínky, které podle návrhu Komise byly použitelné na situace, kdy věřitel má titul vykonatelný v členském státě původu. Tyto články dále odlišují pouze situace, kdy věřitel nezískal titul, od situací, kdy získal titul, aniž je upřesněno, zda tento titul ukládá dlužníkovi, aby zaplatil. Zatřetí v návaznosti na obecný přístup Rady byl bod 13 odůvodnění nařízení č. 655/2014 obohacen o vysvětlení, podle kterého by se „řízením ve věci samé“ mělo rozumět jakékoli řízení zaměřené na získání exekučního titulu k související pohledávce. Z toho vyvozuji, že i podle Rady představuje získání vykonatelného titulu rozhodující hranici, která odděluje oba procesní prostředky, na nichž stojí systém zavedený nařízením č. 655/2014.

G.      Závěrečné poznámky

83.      I přes nedostatek podrobných informací o aspektech, které mohou být předmětem pochybností v projednávané věci, jsem uvedl na základě mého představení systému nařízení č. 655/2014 úvahy, které mohou být pro předkládající soud užitečné.

84.      Z mé analýzy vyplývá, že platební rozkaz v bulharském právu nepředstavuje veřejnou listinu ve smyslu nařízení č. 655/2014 a odpovídá spíše charakteristikám rozhodnutí ve smyslu tohoto nařízení.

85.      Nicméně v rámci tohoto nařízení je požadavek vykonatelnosti uplatněn jednoznačně ve vztahu ke třem druhům titulů (rozhodnutí, soudní smír a veřejná listina), které mohou představovat základ pro evropský příkaz k obstavení.

86.      Moje analýza mě navíc přivedla rovněž ke konstatování, že je třeba odpovědět nikoli na to, zda vykonatelná musí být veřejná listina ve smyslu čl. 4 bodu 10 nařízení č. 655/2014, posuzovaného samostatně, ale na to, zda vykonatelný musí být titul (rozhodnutí, soudní smír nebo veřejná listina), který musí mít věřitel proto, aby bylo možné mít za to, že získal listinu, která ukládá dlužníkovi zaplacení jeho pohledávky, ve smyslu ustanovení tohoto nařízení.

87.      Proto, aby bylo možné mít v systému tohoto nařízení za to, že věřitel získal titul (rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu), který ukládá dlužníkovi zaplacení jeho pohledávky, ve smyslu zejména čl. 5 písm. b) uvedeného nařízení, musí mít tento věřitel vykonatelný titul v členském státě, ve kterém byl vydán, schválen, uzavřen nebo vyhotoven.

88.      Výklad, podle kterého musí být titul získaný věřitelem vykonatelný v členském státě původu, neznamená, že věřitel, který získal dosud nevykonatelný titul, nemůže z tohoto titulu získat žádnou výhodu v řízení o vydání evropského příkazu k obstavení. Pro tohoto věřitele je snazší přesvědčit příslušný soud, že bude pravděpodobně vyhověno jeho návrhu ve věci samé proti dlužníkovi. Navíc není vyloučeno, že v souladu s čl. 12 odst. 1 druhým pododstavcem nařízení č. 655/2014 bude tento věřitel zproštěn povinnosti složit jistotu. Kromě toho – na rozdíl od opačného výkladu – nebrání řešení nastíněné v tomto stanovisku tomu, aby příslušný soud požadoval po věřiteli prokázání fumus boni iuris u pohledávky uvedené v dosud nevykonatelném titulu zejména tehdy, když byl tento titul vydán výlučně na základě jednostranného prohlášení věřitele.

VI.    Závěry

89.      S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr poskytl na první předběžnou otázku položenou Sofijskim rajonným sadem (obvodní soud v Sofii, Bulharsko) následující odpověď:

„Článek 4 bod 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech, musí být vykládán v tom smyslu, že takový platební rozkaz, jako je platební rozkaz dotčený ve věci v původním řízení, nepředstavuje veřejnou listinu ve smyslu tohoto nařízení, jelikož obsah tohoto rozkazu, který nezohledňuje opodstatněnost pohledávky, je omezen na povinnost dlužníka uspokojit věřitele, a tudíž se pravost této listiny nevztahuje na její obsah ve smyslu zamýšleném unijním normotvůrcem.

V systému nařízení č. 655/2014 musí k tomu, aby bylo možné mít za to, že věřitel získal titul (rozhodnutí, soudní smír, veřejnou listinu), který ukládá dlužníkovi zaplacení pohledávky, ve smyslu čl. 5 písm. b) tohoto nařízení, existovat titul vykonatelný v členském státě, ve kterém byl vydán, schválen, uzavřen nebo vyhotoven.“


1–      Původní jazyk: francouzština.


2–       Rozsudek ze dne 21. května 1980 (125/79, EU:C:1980:130).


3–      Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 3, dále jen „Bruselská úmluva“).


4–       Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1). Z článku 2 písm. a) tohoto nařízení vyplývá, že pojem „rozhodnutí“ nezahrnuje předběžná nebo zajišťovací opatření, jež byla nařízena soudem příslušným ve věci samé, aniž by byl žalovaný předvolán k soudu, ledaže bylo rozhodnutí obsahující uvedené opatření před jeho výkonem doručeno žalovanému. V tomto smyslu viz rovněž Cuniberti, G., Migliorini, S., The European Account Preservation Order Regulation.Commentary, Cambridge University Press, Cambridge – New York, 2018, s. 5.


5–       Viz Zelená kniha Komise o zlepšení účinnosti výkonu soudních rozhodnutí v Evropské unii: obstavení bankovních účtů, COM(2006) 618 final. Viz rovněž Monteiro, L. V., „The Bank Account Preservation Procedure in the European Union Regulation (EU) No 655/2014 of the European Parliament and of the Council of 15 May 2014“, EU Law Journal, 2015, sv. 1(1), s. 122.


6–       Rozsudek ze dne 21. května 1980 (125/79, EU:C:1980:130).


7–       Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2014, L 189, s. 59).


8–       Pokud jde o hlavní rozdíl mezi nařízením č. 1215/2012 a nařízením č. 655/2014, viz Lagus, J., „Freezing Europe: The European Account Preservation Order and Forum Shopping in the European Judicial Area“, Tidskrift utgiven av Juridiska Föreningen i Finland, 2018, sv. 3–4, s. 246 a 249.


9–       Viz zejména Popova, V., „Order for Payment Proceedings in bulgarian Civil Procedure Law“, Civil Procedure Review, 2011, sv. 2(3), s. 34.


10–       Je třeba uvést, že v jiné části předkládacího rozhodnutí předkládající soud uvádí, že platební rozkaz lze prohlásit za neplatný, pokud nebyla podána žaloba na určení pohledávky. Mně se přitom jeví, že z čl. 415 odst. 5 GPK vyplývá nikoli to, že v takovém případě soud „může prohlásit [platební rozkaz] za neplatný“, ale že jej „prohlásí za neplatný“.


11–       Viz poznámka pod čarou 10.


12–       Viz Beaumont, P., Fitchen, J., a Holliday, J., The evidentiary effects of authentic acts in the Member States of the European Union, in the context of successions, s. 72 „Bulgaria“, Musseva, B., http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/STUD/2016/556935/IPOL_STU%282016 %29556935_EN.pdf.


13–      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (Úř. věst. 2004, L 143, s. 15; Zvl. vyd. 19/07, s. 38).


14–      Nařízení Rady ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1).


15–      Úmluva o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – uzavřená v Luganu dne 16. září 1988 (Úř. věst. 1988, L 319, s. 9).


16–       Viz čl. 4 bod 3 nařízení č. 805/2004, čl. 2 odst. 1 bod 3 nařízení č. 4/2009 a čl. 2 písm. c) nařízení č. 1215/2012.


17–       Viz čl. 25 odst. 1 nařízení č. 805/2004, článek 48 nařízení č. 4/2009 a článek 58 nařízení č. 1215/2012.


18–       Viz Guinchard, E., „De la première saisie conservatoire européenne. Présentation du règlement no 655/2014 instituant une procédure d’ordonnance européenne de saisie conservatoire des comptes bancaires“, Revue trimestrielle de droit européen, č. 4, 2014, s. 922.


19–       Je skutečností, že na rozdíl od čl. 6 odst. 1 nařízení č. 655/2014 článek 618a GPK výslovně nestanoví, že věřitel může navrhnout vydání evropského příkazu k obstavení před získáním veřejné listiny. Nicméně nic nenaznačuje, že by bulharské právo mohlo bránit možnosti věřitele navrhnout v takové situaci vydání evropského příkazu k obstavení. Předkládající soud se podle všeho vskutku domnívá, že v projednávané věci je tomu tak a že je třeba zahájit za tímto účelem zvláštní řízení. Ostatně čl. 5 písm. a) nařízení č. 655/2014 nezmiňuje ani situaci, ve které věřitel, který dosud nezískal veřejnou listinu, navrhuje vydání evropského příkazu k obstavení předtím, než bylo zahájeno řízení ve věci samé, nebo během tohoto řízení. Vyplývá to ze skutečnosti, že normotvůrce pravděpodobně považoval za neobvyklé, aby veřejné listiny byly „vydávány“ v řízeních ve věci samé.


20–       Viz zejména články 7 a 12 nařízení č. 655/2014.


21–       Viz zejména Monteiro, L. V., op. cit., s. 129. Tato autorka uvádí, že za existence nařízení č. 655/2014 se vše stává jednodušší pro věřitele, kteří získali vykonatelné tituly, zatímco ti věřitelé, kteří dosud takový titul nezískali, musí prokázat fumus boni iuris.


22–       Je třeba uvést, že podle výkladů čl. 34 odst. 1 písm. b) bodu iii) nařízení č. 655/2014 v právní nauce se toto ustanovení použije pouze tehdy, pokud jde o evropský příkaz k obstavení vydaný pro pohledávku uvedenou v titulu vydaném ve prospěch věřitele. Viz Cuniberti, G., Migliorini, S., op. cit., s. 291. Z toho vyvozuji, že rovněž podle právní nauky k tomu, aby bylo možné mít za to, že věřitel získal titul ve smyslu několika ustanovení nařízení č. 655/2014, musí být titul vykonatelný.


23–       Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech [COM(2011) 445 final, dále jen „návrh nařízení“].


24–       Viz návrh nařízení, s. 6.


25–       Obecný přístup Rady k návrhu nařízení, kterým se zavádí evropský příkaz k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech, předložený dne 28. listopadu 2013 (16991/13 ADD 1).