Language of document : ECLI:EU:C:2019:1010

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PRIITA PIKAMÄEA

přednesené dne 26. listopadu 2019(1)

Věc C610/18

AFMB Ltd a další

proti

Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Centrale Raad van Beroep (odvolací soud ve věcech sociálního zabezpečení a veřejné služby, Nizozemsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Určení použitelných právních předpisů – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Článek 14 odst. 2 písm. a) – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Článek 13 odst. 1 písm. b) – Řidiči v mezinárodní silniční dopravě – Založení společnosti v jiném členském státě – Pojem ‚zaměstnavatel‘ – Pojem ‚zneužití práva‘ “






1.        V předmětném řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU předkládá Centrale Raad van Beroep (odvolací soud ve věcech sociálního zabezpečení a veřejné služby, Nizozemsko) Soudnímu dvoru tři otázky týkající se výkladu čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998(2) (dále jen „nařízení č. 1408/71“), a čl. 13 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení(3), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012(4) (dále jen „nařízení č. 883/2004“).

2.        Toto řízení o předběžné otázce má svůj základ ve sporu mezi AFMB Ltd (dále jen „AFMB“), společností usazenou na Kypru, jakož i několika řidiči mezinárodní silniční dopravy, a Raad van bestuur van de Sociale verzekeringsbank (správní rada sociální pojišťovny, Nizozemsko; dále jen „RSVB“) ohledně rozhodnutí posledně uvedené, podle něhož se na uvedené řidiče nepoužijí kyperské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení, ale nizozemské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení. Toto správní rozhodnutí je napadeno společností AFMB, která se za účelem použití kyperských právních předpisů dovolává pracovních smluv uzavřených s uvedenými řidiči, ve kterých je AFMB výslovně označena jako „zaměstnavatel“, a to bez ohledu na skutečnost, že tito řidiči jsou obvykle k dispozici nizozemským dopravcům, se kterými AFMB uzavřela smlouvy o správě vozového parku.

3.        Vyjasnění sporné otázky, kdo by měl být ve věci v původním řízení považován za „zaměstnavatele“ ve smyslu čl. 13 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 883/2004 – AFMB nebo nizozemské podniky – má nezanedbatelný význam, jelikož umožňuje určit, jaké vnitrostátní právní předpisy se použijí v oblasti sociálního zabezpečení, aby bylo řidičům v mezinárodní silniční dopravě zaručeno jejich právo na přístup k vnitrostátním systémům sociálního zabezpečení nezávisle na skutečnosti, že byli zaměstnáni v jiných členských státech než ve státu jejich původu. V této souvislosti však nelze ztrácet ze zřetele dopad na jednotný trh Evropské unie, zejména na zásady volného pohybu a volné hospodářské soutěže, který může mít použití vnitrostátní právní úpravy členského státu, jenž stanoví potenciálně nižší sociální náklady než členský stát, kde zaměstnanec zpravidla bydlí nebo pracuje. Vzhledem k tomu, že unijní právo v současné fázi svého vývoje pouze koordinuje vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení místo toho, aby je harmonizovalo(5), mohou být rozdíly mezi těmito systémy výrazné. V důsledku toho nemůže být v některých případech vyloučeno, že to, co je jedním členským státem považováno za legitimní konkurenční výhodu spojenou se sídlem podniku, bude jiným členským státem považováno za praktiku zneužívající základní svobody uvedené ve Smlouvách. Tyto případy ukazují jen některé zvláště citlivé aspekty, které je třeba zohlednit v rámci analýzy základních právních otázek.

I.      Právní rámec

A.      Nařízení č. 1408/71

4.        Nařízení č. 1408/71 bylo přijato 14. června 1971 a nabylo účinnosti dne 1. října 1972. Od té doby bylo toto nařízení několikrát pozměněno. Použije se rovněž na státy Evropského sdružení volného obchodu (dále jen „ESVO“) na základě dohody o Evropském hospodářském prostoru („dohoda EHP“)(6) a dvoustranných dohod uzavřených se Švýcarskou konfederací(7)(8).

5.        Hlava II nařízení č. 1408/71, nadepsaná „Určení použitelných právních předpisů“, obsahuje články 13 až 17.

6.        Článek 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Obecná pravidla“, stanoví:

„S výhradou článku 14c a 14f podléhají na osoby, na které se vztahuje toto nařízení, pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se stanoví v souladu s touto hlavou.“

7.        Článek 13 odst. 2 tohoto nařízení stanoví:

„S výhradou článků 14 až 17:

a)      pracovník zaměstnaný na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu nebo i když podnik nebo zaměstnavatel, který jej zaměstnává, má sídlo nebo místo podnikání na území jiného členského státu;

[…]“

8.        Článek 14 odst. 1 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zvláštní pravidla pro jiné osoby než námořníky vykonávající závislou činnost“, stanoví:

„Pravidlo uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. a) se použije s výhradou těchto výjimek a zvláštností:

1)      a)      osoba zaměstnaná na území členského státu podnikem, pro nějž obvykle pracuje, která je vyslána tímto podnikem na území jiného členského státu, aby tam pro něj vykonala práci, nadále podléhá právním předpisům prvního členského státu za předpokladu, že očekávané trvání této práce nepřekračuje 12 měsíců a že není vyslána, aby nahradila jinou osobu, které skončila doba jejího vyslání;

[…]“

9.        Článek 14 odst. 2 téhož nařízení stanoví:

„Osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům určeným takto:

a)      osoba patřící mezi zaměstnance, již cestují nebo létají, která je zaměstnancem podniku, jenž na cizí nebo na vlastní účet provozuje mezinárodní přepravu cestujících nebo zboží po železnici, silnici, ve vzduchu nebo po vnitrozemských vodních cestách a má sídlo nebo místo podnikání na území členského státu, podléhá právním předpisům posledně uvedeného státu, s těmito výjimkami:

[…]

ii)      pokud je osoba zaměstnaná převážně na území členského státu, ve kterém má bydliště, podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když podnik, který ji zaměstnává, nemá na tomto území sídlo nebo místo podnikání ani pobočku nebo stálé zastoupení;

[…]“

B.      Nařízení č. 883/2004

10.      Nařízení č. 1408/71 bylo zrušeno nařízením č. 883/2004, které bylo přijato dne 29. dubna 2004 a nabylo účinnosti dne 1. května 2010. Použije se na státy ESVO na základě dohody o EHP(9) a dvoustranných dohod uzavřených se Švýcarskou konfederací(10).

11.      Hlava II nařízení č. 883/2004, nadepsaná „Určení použitelných právních předpisů“, obsahuje články 11 až 16.

12.      Článek 11 odst. 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecná pravidla“, stanoví:

„Osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určí v souladu s touto hlavou.“

13.      Článek 12 odst. 1 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zvláštní pravidla“, stanoví:

„Osoba, která jako zaměstnanec provozuje v členském státě činnost jménem zaměstnavatele, jenž zde běžně vykonává své činnosti, a která je tímto zaměstnavatelem vyslána do jiného členského státu, aby zde konala práci jménem tohoto zaměstnavatele, podléhá i nadále právním předpisům prvního členského státu, nepřesahuje-li předpokládaná doba trvání takové práce 24 měsíců a není-li daná osoba vyslána za účelem nahrazení jiné vyslané osoby.“

14.      Článek 13 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Na osobu, která jako zaměstnanec obvykle pracuje ve dvou nebo více členských státech, se vztahují:

a)       právní předpisy členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li podstatnou část své činnosti v tomto členském státě, nebo

b)       nevykonává-li podstatnou část své činnosti v členském státě, na jehož území má bydliště,

i)      právní předpisy členského státu, na jehož území se nachází sídlo nebo místo podnikání podniku nebo zaměstnavatele, pokud je tato osoba zaměstnána jedním podnikem nebo zaměstnavatelem; nebo

[…]“

15.      Článek 90 odst. 1 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Zrušení“, stanoví:

„Nařízení [č. 1408/71] se zrušuje ode dne použitelnosti tohoto nařízení.

Nařízení [č. 1408/71] však zůstává v platnosti a nadále má právní účinky pro účely:

[…]

c)      Dohody o Evropském hospodářském prostoru a Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na druhé straně o volném pohybu osob a jiných dohod, které obsahují odkaz na nařízení [č. 1408/71], do změny těchto dohod s ohledem na toto nařízení.“

II.    Skutkový základ sporu, původní řízení a předběžné otázky

16.      Jak je uvedeno výše, žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi AFMB a několika řidiči nákladních vozidel v mezinárodní dopravě, kteří mají bydliště v Nizozemsku, a RSVB ohledně vydávání „osvědčení A1“(11) od 2. října 2013 do 9. července 2014, ve kterých RSVB osvědčila, že dotčení pracovníci podléhají nizozemským právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení. Období uvedená v osvědčeních se liší případ od případu, ale žádné z nich časově nespadá do doby před 1. říjnem 2011 a po 26. květnu 2015 (dále jen „sporná období“).

17.      RSVB má za to, že nizozemští dopravci, kteří zaměstnali řidiče, již jsou jim plně k dispozici na dobu neurčitou, kteří skutečně vykonávají pravomoc udělovat řidičům pokyny a kteří ve skutečnosti nesou mzdové náklady, musí být považováni za „zaměstnavatele“ za účelem uplatňování pravidel unijního práva o koordinaci systémů sociálního zabezpečení.

18.      AFMB toto posouzení zpochybňuje především tvrzením, že za „zaměstnavatele“ musí být považována ona z toho důvodu, že s řidiči uzavřela smlouvy, v nichž bylo výslovně ujednáno použití kyperského práva, a že z tohoto důvodu je třeba považovat za použitelné kyperské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení.

19.      V několika rozhodnutích vydaných v červenci 2014 prohlásila RSVB za neopodstatněné námitky podané jménem AFMB proti rozhodnutím z října 2013.

20.      Soud prvního stupně v Amsterdamu (Nizozemsko) zamítl rozsudkem ze dne 25. března 2016 žaloby podané jménem AFMB proti výše uvedeným rozhodnutím z července 2014 jako neopodstatněné.

21.      Předkládající soud, před kterým v současné době probíhá řízení, zastává názor, že vyřešení sporu v původním řízení závisí mimo jiné na výkladu pravidel unijního práva o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Žádá o vyjasnění otázky, kdo byl „zaměstnavatelem“ řidičů během sporných období – dopravci usazení v Nizozemsku nebo AFMB – a tedy o určení členského státu, jehož právní úprava v oblasti sociálního zabezpečení se má použít.

22.      V tomto kontextu Centrale Raad van Beroep (odvolací soud ve věcech sociálního zabezpečení a veřejné služby) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      a)      Musí být čl. 14 odst. 2 písm. a) [nařízení č. 1408/71] vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, je třeba řidiče nákladních vozidel vykonávajícího závislou činnost v mezinárodní dopravě považovat za součást osádky vozidel:

i)      dopravce, který dotyčného najal, kterému je dotyčný na dobu neurčitou fakticky plně k dispozici, který vůči němu skutečně vykonává pravomoc udělovat mu pokyny a který ve skutečnosti musí nést mzdové náklady, nebo

ii)      podniku, který formálně uzavřel pracovní smlouvu s řidičem nákladního vozidla a který mu na základě dohody uzavřené s dopravcem uvedeným v bodě i) vyplácel odměnu za vykonanou práci a odváděl z ní příspěvky na sociální zabezpečení v členském státě, ve kterém se nachází sídlo tohoto podniku, a nikoli v členském státě, v němž se nachází sídlo dopravce uvedeného v bodě i);

iii)      jak podniku uvedeného v bodě i), tak i podniku uvedeného v bodě ii)?

b)      Musí být čl. 13 odst. 1 písm. b) [nařízení č. 883/2004] vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, je třeba za zaměstnavatele řidiče nákladních vozidel vykonávajícího závislou činnost v mezinárodní dopravě považovat:

i)      dopravce, který dotyčného najal, kterému je dotyčný na dobu neurčitou fakticky plně k dispozici, který skutečně vykonává pravomoc udělovat dotyčnému pokyny a který ve skutečnosti musí nést mzdové náklady, nebo

ii)      podnik, který s řidičem formálně uzavřel pracovní smlouvu a který mu na základě dohody uzavřené s dopravcem uvedeným v bodě i) vyplácel odměnu za vykonanou práci a odváděl z ní příspěvky na sociální zabezpečení v členském státě, ve kterém se nachází sídlo tohoto podniku, a nikoli v členském státě, v němž se nachází sídlo dopravce uvedeného v bodě i);

iii)      jak podnik uvedený v bodě i), tak podnik uvedený v bodě ii)?

2)      V případě, že se za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, za zaměstnavatele považuje podnik uvedený v první otázce v písm. a) bodě ii) a v první otázce v písm. b) bodě ii):

Vztahují se na spor v původním řízení pro účely použití čl. 14 odst. 2 písm. a) [nařízení č. 1408/71] a čl. 13 odst. 1 písm. b) [nařízení č. 883/2004] analogicky, a to zcela nebo zčásti, zvláštní podmínky, za kterých se mohou výjimek ze zásady státu zaměstnání, které jsou uvedeny v čl. 14 odst. 1 písm. a) [nařízení č. 1408/71] a v článku 12 [nařízení č. 883/2004], dovolávat zaměstnavatelé jako agentury práce a jiní zprostředkovatelé?

3)      V případě, že se za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, za zaměstnavatele považuje podnik uvedený v první otázce v písm. a) bodě ii) a v první otázce v písm. b) bodě ii) a odpověď na druhou otázku bude záporná:

Představují skutečnosti a okolnosti uvedené v této žádosti skutkový stav, který je třeba posoudit jako zneužití unijního práva nebo zneužití práva ESVO? Pokud ano, jaký důsledek z toho plyne?“

III. Řízení před Soudním dvorem

23.      Předkládací rozhodnutí ze dne 20. září 2018 bylo kanceláři Soudního dvora doručeno dne 25. září 2018.

24.      Účastníci původního řízení, nizozemská, česká, francouzská, kyperská, maďarská, rakouská vláda a vláda Spojeného království, jakož i Evropská komise předložili písemná vyjádření ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie.

25.      Na jednání konaném dne 17. září 2019 přednesli vyjádření zástupci účastníků původního řízení, nizozemské, francouzské, kyperské a rakouské vlády, jakož i Komise.

IV.    Právní analýza

A.      Úvodní poznámky

1.      Cíle a fungování pravidel Unie v oblasti koordinace systémů sociálního zabezpečení

26.      Pro lepší porozumění předběžným otázkám položeným předkládajícím soudem, jakož i výzvám, kterým tento soud čelí ve věci v původním řízení, je nutno úvodem připomenout cíle a fungování pravidel Unie v oblasti koordinace systémů sociálního zabezpečení.

27.      Jak vyplývá z bodů 1 a 45 odůvodnění nařízení č. 883/2004 – které provedlo modernizaci a zjednodušení pravidel obsažených v nařízení č. 1408/71, při zachování téhož cíle – účelem uvedeného nařízení je zajistit koordinaci vnitrostátních systémů sociálního zabezpečení v členských státech, aby byl zaručen účinný výkon práva na volný pohyb osob, a přispět tak ke zlepšení životní úrovně a podmínek zaměstnání osob, které se pohybují v rámci Unie(12).  

28.      Ustanovení hlavy II („Určení použitelných právních předpisů“) těchto nařízení, jejíž součástí jsou ustanovení, které má Soudní dvůr v projednávané věci vyložit, představují úplný a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je podrobit pracovníky, kteří se pohybují uvnitř Unie, systému sociálního zabezpečení jediného členského státu, aby se zamezilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a komplikacím, které z něj mohu pramenit, ale taktéž, aby se zabránilo tomu, že osoby spadající do působnosti těchto nařízení budou zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení, pokud by se na ně žádná právní úprava nevztahovala(13).

29.      Právní předpisy Unie týkající se koordinace systémů sociálního zabezpečení tedy stanoví objektivní kritéria umožňující určit vnitrostátní právní předpisy použitelné na pracovníka v přeshraniční situaci. Článek 11 odst. 3 písm. a) nařízení č. 883/2004 zavádí obecnou zásadu „lex loci laboris“, podle které se na pracovníka uplatní právní předpisy členského státu, ve kterém pracovník vykonává závislou činnost. Tato obecná zásada směřuje k tomu, aby se na všechny pracovníky, kteří vykonávají činnost v téže zemi, vztahovaly stejné právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení a aby pobírali stejné sociální dávky(14). Pouze tak lze zabránit nežádoucím formám konkurence prostřednictvím mzdových nákladů, a v důsledku toho i tlaku na vnitrostátní systémy sociálního zabezpečení.

30.      Z této zásady se nicméně uplatní určité výjimky ve zvláštních případech stanovených v následujících ustanoveních a zejména v čl. 13 odst. 1 písm. a) nařízení č. 883/2004, z něhož vyplývá, že na osobu, která obvykle vykonává závislou činnost ve dvou nebo více členských státech, se vztahují právní předpisy členského státu, na jehož území má bydliště, vykonává-li podstatnou část své činnosti v tomto členském státě. Naopak pro případ, že tato osoba nevykonává podstatnou část své činnosti v členském státě, kde má bydliště, čl. 13 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení stanoví použití právních předpisů členského státu, na jehož území se nachází sídlo nebo místo podnikání podniku nebo zaměstnavatele, pokud je tato osoba zaměstnána jedním podnikem nebo zaměstnavatelem.

31.      Z předkládacího rozhodnutí(15) vyplývá, že podle vnitrostátního soudu se ve věci v původním řízení uplatní čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 z toho důvodu, že řidiči obvykle vykonávali svou činnost ve dvou či několika členských státech Unie nebo ESVO. Jak uvádí předkládající soud, řidiči pracovali částečně, avšak nikoli převážně v zemi svého bydliště, tedy v Nizozemsku, a nevykonávali tam podstatnou část své činnosti, která má být zohledněna. Vyvozuje z toho, že nizozemské právní předpisy nemohou být prohlášeny za použitelné na základě určení země místa bydliště podle čl. 13 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení, ale pouze na základě určení země místa sídla zaměstnavatele podle čl. 13 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení. Předkládající soud vysvětluje, že postavení „zaměstnavatele“ má rozhodující význam pro rozhodnutí sporu v původním řízení vzhledem k tomu, že AFMB má své sídlo na Kypru. Podle mého názoru nelze toto posouzení zpochybnit, jelikož zjištění skutkového stavu věci v původním řízení a aplikace příslušných předpisů Unie přísluší vnitrostátnímu soudu.

32.      Vzhledem k tomu, že jádrem sporu v původním řízení je případné použití čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004, je třeba se zabývat tímto ustanovením blíže. Podle tohoto ustanovení je hraničním určovatelem pro určení použitelných vnitrostátních právních předpisů sídlo zaměstnavatele. V tomto kontextu konstatuji, že normotvůrce nepřevzal znění původního čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71, který obsahoval zvláštní ustanovení použitelné na zaměstnance podniku, kteří cestují a provádějí na cizí účet mezinárodní přepravu cestujících nebo zboží po silnici, a který též prosazoval použití vnitrostátních právních předpisů členského státu, v němž měl zaměstnavatel své sídlo. Podotýkám, že i přes rozdílná znění mají obě ustanovení zcela totožný cíl(16). Zdá se totiž, že normotvůrce jednoduše opustil podrobnější znění dříve platného ustanovení, které se týkalo konkrétního případu mezinárodní silniční dopravy, ve prospěch ustanovení formulovaného obecněji. Nové ustanovení je napříště formulováno dostatečně široce, aby zahrnovalo nejen mezinárodní silniční dopravu, ale i jiné závislé činnosti vykonávané ve dvou nebo více členských státech. Předkládající soud si toho patrně byl vědom, proto formuloval svoji první předběžnou otázku s odkazem na obě ustanovení. Z toho vyplývá, že skutkový stav věci v původním řízení může spadat do působnosti obou těchto ustanovení. Proto se mi v zásadě jeví jako možné poskytnout společný výklad čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 a čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004.

2.      Použití ratione loci a ratione temporis nařízení č. 1408/71 a č. 883/2004 na projednávaný případ

33.      Bez ohledu na jejich totožný legislativní cíl se ukazuje jako potřebné zabývat se otázkou použití těchto dvou nařízení ratione lociratione temporis, jelikož některé členské státy, které předložily vyjádření, vyslovily pochybnosti ohledně přípustnosti první předběžné otázky písm. a), která se týká výkladu nařízení č. 1408/71.

34.      Jak je uvedeno v části připomínající skutkový základ sporu v původním řízení, je třeba zaprvé uvést, že AFMB byla založena dne 10. května 2011, a zadruhé, že sporná období profesní činnosti řidičů pokrývají dobu od 1. října 2011 do 26. května 2015. Jinak řečeno, všechny tyto události nastaly po 1. květnu 2010, kdy v Unii nabylo účinnosti nařízení č.883/2004. Proto se na první pohled jeví jako nezbytné použít na věc v původním řízení výlučně toto nařízení.

35.      Mám nicméně za to, že způsob, jakým je třeba vykládat nařízení č. 883/2004, by mohl být užitečný i pro lepší porozumění nařízení č. 1408/71, a to tím spíše, že toto nařízení bylo po určitou dobu nadále účinné ve státech ESVO(17), kde řidiči měli též pracovat během sporných období. Společný výklad ustanovení těchto dvou nařízení poskytnutý Soudním dvorem by mohl přinést užitečné pokyny pro jiné podobné věci, které spadají do působnosti jednoho z uvedených nařízení, což by umožnilo zajistit jejich jednotné uplatňování na území Unie a států ESVO(18). S ohledem na toto pozadí je třeba považovat první předběžnou otázku písmeno a), která žádá Soudní dvůr, aby se vyjádřil rovněž k výkladu nařízení č. 1408/71, za přípustnou.

36.      S ohledem na předcházející úvahy se ve své analýze zaměřím zvláště na ustanovení nařízení č. 883/2004, přičemž na odpovídající ustanovení nařízení č. 1408/71 budu též odkazovat, pokud to budu považovat za nezbytné. Níže uvedená vyjádření jsou relevantní pro rovnocenná ustanovení obou těchto nařízení(19).

B.      K první předběžné otázce

1.      Potřeba vytvořit kritéria pro určení použitelných právních předpisů

37.      První předběžnou otázkou – na kterou je třeba odpovědět současně ohledně aspektů týkajících se obou nařízení, jichž se týká, a to z výše uvedených důvodů – se předkládající soud táže, kdo má pro účely čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004(20) postavení „zaměstnavatele“ řidiče nákladního vozidla, který vykonává závislou činnost v mezinárodní silniční dopravě, pokud je tento plně k dispozici dopravci, který ve skutečnosti nese mzdové náklady a vykonává skutečnou pravomoc udělovat dotyčnému pokyny, přičemž řidič však uzavřel svoji pracovní smlouvu s jiným podnikem, který mu vyplácí odměnu za vykonanou práci z titulu smlouvy uzavřené s dopravcem.

38.      Pojem „zaměstnavatel“ není unijním právem definován. Nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení neobsahují ani přímý odkaz na právo členských států pro účely určení smyslu a dosahu tohoto pojmu. Podle ustálené judikatury Soudního dvora z požadavků jak jednotného uplatňování unijního práva, tak ze zásady rovnosti v této situaci vyplývá, že dotčený pojem musí mít v celé Unii autonomní a jednotný výklad(21), jenž musí zohledňovat kontext ustanovení, v němž je tento pojem používán, a cíl sledovaný nařízeními o koordinaci(22).

39.      Autonomní výklad se mně jeví tím důležitější, že pojem „zaměstnavatel“ představuje hraniční určovatel pro použití kolizní normy, jejímž účelem je určit jakožto použitelné právo právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení jediného členského státu. Tohoto cíle zjevně dosaženo není, pokud rozdíly mezi právními předpisy členských států vedou k rozdílným právním režimům.

40.      Předkládající soud si klade otázku, zda je třeba vycházet pouze z pracovní smlouvy, z několika objektivních kritérií, nebo zda je třeba kombinovat obě možnosti za účelem určení, kdo je v postavení „zaměstnavatele“ za takových okolností, jako jsou okolnosti ve sporu v původním řízení. Přístup vycházející pouze z existence smluvního vztahu by byl podle mého názoru příliš formalistický. Takový přístup lze z oprávněných důvodů zamítnout, mimo jiné pro nebezpečí obcházení ochrany poskytované nařízeními o koordinaci prostřednictvím uměle vytvořených právních uspořádání. Bylo by tedy rozumnější zvolit přístup, který by řádně zohlednil skutečnou situaci pracovníků na jednotném trhu, jakož i složitost současných pracovněprávních vztahů. Rozmanitost právních uspořádání, která připadají v soukromém právu v úvahu mezi tím, kdo poptává službu, a tím, kdo ji poskytuje a kdo může službu poskytnout buďto sám, pomocí subdodavatele či vyslaného zaměstnance nebo pomocí jiných prostředků za účelem splnění svých smluvních závazků, vyžaduje pružnější přístup v analýze. Určení „zaměstnavatele“ na základě posouzení všech relevantních okolností konkrétního případu a za použití objektivních kritérií se mi jeví jako nejvhodnější. Mělo by zabránit tomu, aby byly základní svobody jednotného trhu zneužívány nebo aby přispívaly k obcházení pravidel.

2.      Analýza judikatury Soudního dvora

41.      Judikatura Soudního dvora v oblasti sociálního zabezpečení, pracovněprávních vztahů a mezinárodního práva soukromého poskytuje podle mého názoru řadu ukazatelů ve prospěch diferencovaného přístupu. V následujících úvahách se pokusím určit několik užitečných kritérií pro účely uvedeného posouzení jednotlivých konkrétních případů.

a)      Prvky charakterizující pracovněprávní vztah

42.      Považuji za nutné zdůraznit, že judikatura se patrně více soustředila na postavení „pracovníka“ než na postavení „zaměstnavatele“. Najdeme v ní totiž relativně málo prvků, které by umožnily vyvodit, co posledně uvedené postavení charakterizuje. Zajisté je zjevně nemožné analyzovat práva a povinnosti zaměstnance a opomenout při tom práva a povinnosti zaměstnavatele, vzhledem k tomu, že oba jsou konečně vázáni pracovněprávním vztahem.

43.      Proto je třeba se za účelem vyjasnění postavení „zaměstnavatele“ nejprve zabývat obecnou definicí pracovněprávního vztahu v judikatuře. Podle ustálené judikatury je pracovněprávní poměr charakterizován především okolností, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu(23). Je tedy třeba určit kritéria, která Soudní dvůr vytvořil pro účely stanovení existence vztahu podřízenosti mezi pracovníkem a zaměstnavatelem, který charakterizuje pracovněprávní vztah ve třech výše uvedených oblastech unijního práva.

b)      Kritéria vyplývající z judikatury v oblasti sociálního zabezpečení

44.      Z judikatury v oblasti sociálního zabezpečení vyplývá, že určující jsou nejen smluvní vztahy, ale i skutečná pracovní situace pracovníka. Za účelem určení vztahu podřízenosti charakterizujícího pracovněprávní vztah jsou zohledňovány všechny relevantní objektivní okolnosti případu.

45.      Podle ustálené judikatury totiž použití systému kolizních norem zavedeného nařízeními o koordinaci závisí pouze na objektivní situaci, v níž se pracovník nachází a která vyplývá ze všech relevantních poznatků ve spise(24). Konkrétně ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 4. října 2012, Format(25), Soudní dvůr vysvětlil, jak postupovat při určování vnitrostátních právních předpisů použitelných v oblasti sociálního zabezpečení v případě, kdy zaměstnanec pracoval ve dvou či více členských státech. V této věci Soudní dvůr rozhodl, že „dotyčný orgán případně může kromě znění smluvních dokumentů zohlednit i takové faktory, jako je způsob, kterým byly pracovní smlouvy uzavřené mezi dotčeným zaměstnavatelem a zaměstnancem dříve plněny v praxi, okolnosti, za nichž byly tyto smlouvy uzavřeny, a obecněji charakteristické znaky a způsoby výkonu činností dotčeným podnikem, pokud tyto faktory mohou ozřejmit skutečnou povahu předmětné pracovní činnosti“. Soudní dvůr doplnil, že „nehledě na znění těchto smluvních dokumentů [je povinností dotyčné vnitrostátní instituce pověřené provedením uvedeného posouzení], aby opřela svá zjištění o skutečnou situaci zaměstnance“(26).

46.      Věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 17. prosince 1970, Manpower(27), týkající se vysílání pracovníků agenturou práce, je z mého pohledu v tomto kontextu zvlášť relevantní, protože Soudní dvůr zde stanovil užitečná kritéria. Z tohoto rozsudku lze vyvodit, že za „zaměstnavatele“ ve smyslu nařízení o koordinaci lze považovat stranu, která má odpovědnost za zaměstnání pracovníka, za vyplácení jeho odměny za práci, za jeho postih a jeho propuštění(28). To ukazuje, že Soudní dvůr zohledňuje skutečnou pracovní situaci a neopírá se pouze o pracovní smlouvu.

c)      Kritéria vyplývající z judikatury v oblasti pracovněprávních vztahů

47.      Analýza judikatury v oblasti pracovněprávních vztahů rovněž umožňuje učinit závěr, že zaměstnavatel musí být určen pomocí všech relevantních objektivních okolností případu. Z tohoto pohledu strana, se kterou pracovník formálně uzavřel pracovní smlouvu, není nutně „zaměstnavatelem“.

48.      Ve svém rozsudku Danosa(29), který se týkal výkladu směrnice 92/85/EHS(30), Soudní dvůr nejprve připomněl základní charakteristiku pracovněprávního vztahu, již uvedenou výše(31), která spočívá ve vztahu podřízenosti, v jehož rámci je pracovník podroben kontrole(32), a dále upřesnil, že „právní kvalifikace a forma tohoto vztahu ve vnitrostátním právu ani povaha právního vztahu mezi těmito dvěma osobami nejsou [v tomto ohledu] určující“(33).

49.      Lze uvést rovněž rozsudek Albron Catering(34) týkající se výkladu směrnice 2001/23/ES(35), v němž Soudní dvůr rozhodl, že zaměstnavatelem může být též podnik, do kterého jsou pracovníci skutečně přiděleni, „a to navzdory neexistenci smluvních vztahů s uvedenými zaměstnanci“(36).

50.      Konečně co se týče vztahu podřízenosti, který charakterizuje každý pracovněprávní vztah, je třeba uvést rozsudek Haralambidis(37), který se zabýval otázkou, zda je předseda přístavního orgánu v postavení „pracovníka“ ve smyslu čl. 45 odst. 1 SFEU. Soudní dvůr odpověděl kladně, když usoudil, že italský ministr infrastruktury a dopravy má řídící a kontrolní pravomoci, jakož i pravomoc ukládat v případě potřeby uvedenému předsedovi sankce(38). Co se týče právní povahy vztahu mezi těmito dvěma osobami, Soudní dvůr připomněl svoji ustálenou judikaturu, podle které „veřejnoprávní nebo soukromoprávní povaha zaměstnaneckého vztahu není rozhodující“(39).

d)      Kritéria vyplývající z judikatury v oblasti mezinárodního práva soukromého

51.      Soudní dvůr se rovněž staví příznivě k posouzení všech okolností konkrétního případu v rámci výkladu kolizních norem v oblasti soukromého práva. Podle této judikatury přísluší vnitrostátnímu soudu, aby při určování konkrétního místa, kde zaměstnanec plní své povinnosti vůči zaměstnavateli, vycházel ze souboru indicií.

52.      V rozsudku Voogsgeerd(40), jehož předmětem byl výklad ustanovení Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (dále jen „Římská úmluva“(41)), Soudní dvůr rozhodl, že pro zjištění, zda je podnik skutečně v postavení „zaměstnavatele“, musí vnitrostátní soud zohlednit „všechny objektivní faktory, které mu umožňují prokázat existenci skutečné situace, která je odlišná od situace vyplývající ze smlouvy“(42).

53.      V rozsudku Koelzsch(43), který se zabýval rovněž výkladem ustanovení uvedené úmluvy a který se týkal, tak jako projednávaná věc, práce v oblasti dopravy, Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud musí zohlednit všechny okolnosti, které charakterizují práci pracovníka, zejména „určit, ve kterém státě se nachází místo, ze kterého zaměstnanec uskutečňuje své služební jízdy, dostává příkazy ke svým služebním jízdám a organizuje svoji práci, jakož i místo, kde se nacházejí pracovní nástroje“(44). Vnitrostátní soud „musí rovněž ověřit, do jakých míst je přeprava převážně uskutečňována, na jakých místech se provádí překládka zboží, jakož i do jakého místa se zaměstnanec po uskutečnění svých služebních jízd vrací“(45).

54.      Pro účely určení místa, kde zaměstnanec plní své povinnosti vůči zaměstnavateli, je relevantní též rozsudek ze dne 14. září 2017, Nogueira a další(46), jehož předmětem byl výklad nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(47) v odvětví osobní letecké dopravy. V tomto rozsudku Soudní dvůr potvrdil platnost výše uvedených indicií, které se uplatní na pracovněprávní vztahy v oblasti dopravy a které musí vnitrostátní soudy zohledňovat(48). Tato metoda vycházející z indicií umožňuje podle Soudního dvora „nejlépe zohlednit realitu právních vztahů, neboť musí zohlednit všechny skutečnosti charakterizující činnost pracovníka“(49). V tomto kontextu je důležité zdůraznit, že Soudní dvůr upozorňuje, že je třeba zamezit, aby byl hraniční určovatel pro použití unijního práva „používán jako nástroj nebo aby nepřispíval k uplatňování strategií k obcházení pravidel“(50).

55.      Nedávno musel Soudní dvůr vyložit ve svém rozsudku ze dne 11. dubna 2019, Bosworth a Hurley(51), Úmluvu o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(52), a zejména pojem „pracovník“. Poté, co připomněl vztah podřízenosti jakožto předpoklad každého pracovního poměru i potřebu prokázat existenci takového vztahu v rámci každého konkrétního případu v závislosti na všech znacích a okolnostech charakterizujících vztahy, které existují mezi stranami, Soudní dvůr rozhodl, že „neexistence formální smlouvy nebrání tomu, aby se jednalo o pracovněprávní poměr“ ve smyslu relevantních ustanovení uvedené úmluvy(53).

3.      Použití výše uvedených kritérií na okolnosti věci v původním řízení

56.      Poté, co byla určena řada užitečných kritérií pro určení, kdo je v pracovněprávním vztahu v postavení zaměstnavatele, ve druhém kroku je namístě použít je na okolnosti sporů v původním řízení. Ačkoli přísluší předkládajícímu soudu, aby v nezbytném rozsahu ověřil skutkový stav a případně aplikoval čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004(54) na spor, který je mu předložen, nic to nemění na tom, že Soudnímu dvoru přísluší podat výklad unijního práva s ohledem na takový skutkový a právní stav, který je popsán předkládajícím soudem, aby byly tomuto soudu poskytnuty skutečnosti potřebné pro vyřešení sporu, který mu byl předložen(55).

57.      Nejprve podotýkám, že smluvní vztah, podle kterého by společnost AFMB byla formálně zaměstnavatelem řidičů, má pouze indikativní hodnotu. Proto je dle mého názoru legitimní zpochybnit postavení zaměstnavatele, jehož se AFMB dovolává – alespoň co se týče pravidel pro koordinaci v oblasti sociálního zabezpečení – v případě, že by neodpovídalo skutečnosti pracovněprávního vztahu, což je třeba ověřit níže na základě skutečností uvedených ve spise.  

58.      Jak uvádí předkládající soud(56), zúčastnění pracovali jak před, tak i během sporných období jako řidiči zaměstnaní v mezinárodní silniční dopravě a řídili výhradně nákladní vozidla provozovaná na účet a na riziko dopravců usazených v Nizozemsku. Během sporných období byli tito řidiči ve skutečnosti zaměstnáni na dobu neurčitou a byli plně k dispozici těmto dopravcům, jimiž byli většinou zaměstnáni před spornými obdobími.

59.      Jak podotýká předkládající soud(57), co se týče každodenního fungování se po formálním přistoupení AFMB v říjnu 2011 ve vztazích mezi pracovníky a jejich původními zaměstnavateli usazenými v Nizozemsku nezměnilo nic či pouze velmi málo. Tito zaměstnavatelé totiž i nadále rozhodovali v záležitostech najímání, základních pracovních podmínek, činností a propouštění pracovníků. Zdá se, že AFMB nenajímala řidiče sama, ale že dopravci usazení v Nizozemsku spíše umístili své pracovníky pod záštitu AFMB. Předkládající soud ostatně odkazuje(58), jako na příklad, na kontrolní pravomoc, kterou měli dopravci usazení v Nizozemsku ve vztahu k základním pracovním podmínkám, na praxi AFMB bezodkladně propouštět řidiče, které tyto podniky již nepotřebovaly.

60.      Co se týče mzdových nákladů, nutno konstatovat, že ačkoli AFMB vyplácela řidičům odměnu za práci přímo, tato byla patrně financována podniky usazenými v Nizozemsku, které byly podle informací poskytnutých předkládajícím soudem povinny(59) platit AFMB určité částky na základě smluv, které s AFMB uzavřely. Třebaže nelze AFMB považovat jednoduše za pouhou „poštovní schránku“, bylo by přesto možné pokládat ji za jakéhosi správce mezd, ale nikoli za skutečného zaměstnavatele. Předkládající soud jde ve svém popisu skutkového rámce(60) tak daleko, že považuje AFMB za zaměstnavatele „téměř jen papírového“. Na základě těchto údajů, jakož i ze znění první předběžné otázky lze usoudit, že řídící a kontrolní pravomoc ve vztahu k řidičům náležela podnikům usazeným v Nizozemsku.

61.      Na základě výše uvedeného a bez ohledu na posouzení skutkového stavu, jež přísluší provést předkládajícímu soudu, mám za to, že pouze dopravci usazení v Nizozemsku musí být pokládáni za „zaměstnavatele“ řidičů dotčených v původním řízení ve smyslu čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004.

62.      Z toho vyplývá, že právními předpisy v oblasti sociálního zabezpečení použitelnými na takovou situaci, jako je situace v původním řízení, jsou právní předpisy státu toho dopravce, který dotyčného najal, kterému je dotyčný zaměstnanec ve skutečnosti plně k dispozici na dobu neurčitou, který vykonává skutečnou pravomoc udělovat mu pokyny a který ve skutečnosti nese mzdové náklady, tedy v projednávané věci Nizozemsko.

4.      Odpověď na první předběžnou otázku

63.      Na základě těchto úvah je namístě odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 13 odst. 1 písm. b) bod i) nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti sporů v původním řízení, se za zaměstnavatele řidičů nákladních vozidel vykonávajících závislou činnost v mezinárodní silniční dopravě považuje dopravce, který dotyčného najal, kterému je dotyčný na dobu neurčitou fakticky plně k dispozici, který vůči němu skutečně vykonává pravomoc udělovat pokyny a který ve skutečnosti musí nést mzdové náklady, s výhradou ověření skutkového stavu, jež přísluší provést předkládajícímu soudu.

C.      K druhé předběžné otázce

64.      Ve druhé předběžné otázce, kterou položil podpůrně, se předkládající soud táže zejména na to, zda by v případě, že by AFMB měla být považována za „zaměstnavatele“, platily analogicky, zcela či částečně, zvláštní podmínky platné při vysílání pracovníků pro účely použití čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71 a článku 12 nařízení č. 883/2004 ve sporech v původním řízení. Odkaz na možnou analogii lze vysvětlit tím, že účastníci původního řízení nezpochybňují, že tato ustanovení se ve sporech v původním řízení nepoužijí.

65.      Vzhledem k tomu, že navrhuji odpovědět na první otázku v tom smyslu, že za „zaměstnavatele“ lze považovat pouze podniky usazené v Nizozemsku, není namístě vyjadřovat se ke druhé otázce. Pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k jinému závěru, mám za to, že je třeba na tuto otázku odpovědět záporně, a to z důvodů, které vysvětlím níže.

66.      Stejně jako v rámci své analýzy týkající se první otázky se zaměřím na výklad článku 12 nařízení č. 883/2004, jelikož obsahuje v podstatě totožné ustanovení jako čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, i přes nepatrné rozdíly ve znění(61).

67.      Podle mého názoru se článek 12 nařízení č. 883/2004 nemůže použít z toho důvodu, že ve věcech v původním řízení se nejedná o „vyslání“ v pravém slova smyslu, ale spíše o „poskytnutí“ pracovníků na dobu neurčitou ze strany AFMB podnikům usazeným v Nizozemsku.

68.      Potřeba jasně rozlišovat zřetelně vyvstává ve světle výkladu pojmu „vyslání“ judikaturou. Soudní dvůr ve svém rozsudku FTS(62) rozhodl, že výjimky ze zásady státu zaměstnání, stanovené výše uvedenými ustanoveními, se v případě zapojení agentury práce mohou uplatnit pouze při splnění dvou podmínek: první podmínka, která se týká nezbytného vztahu mezi podnikem, který vysílá pracovníka do jiného členského státu, než ve kterém je usazen, a takto vyslaným pracovníkem, vyžaduje zachování organického vztahu mezi tímto podnikem a tímto pracovníkem po dobu jeho vyslání. Druhá podmínka, která souvisí se vztahem mezi uvedeným podnikem a členským státem, ve kterém je usazen, vyžaduje, aby tento podnik obvykle vykonával na území tohoto členského státu významnou činnost(63).

69.      Pro určení existence takového organického vztahu je podle judikatury(64) zásadní ze všech okolností vyvodit, že pracovník podléhá pravomoci agentury práce. Tato podmínka nutně vychází z předpokladu, že tento podnik má vůči pracovníkovi řídící, kontrolní a případně i sankční pravomoci. Jinak řečeno, agentura práce musí vykonávat výsady typicky vyhrazené „zaměstnavateli“. V rámci odpovědi na první otázku však již bylo zjištěno, že ve věci v původním řízení tato role náležela dopravcům usazeným v Nizozemsku(65). Ze spisu navíc vyplývá, že vztah mezi řidiči a AFMB byl v zásadě omezen pouze na vyplácení odměny za práci a na placení příspěvků na sociální zabezpečení kyperskému orgánu. Je ostatně třeba poukázat na to, že tato informace nebyla ve vyjádření AFMB popřena. V důsledku toho se mi první podmínka nejeví v projednávané věci jako splněná.

70.      Co se týče druhé podmínky, je třeba nejprve uvést – ve shodě s několika účastníky řízení – že tato není stanovena v čl. 13 odst. 1 písm. b) bodě i) nařízení č. 883/2004(66). Hraničním určovatelem stanoveným v těchto ustanoveních je pouze místo usazení zaměstnavatele. Domnívám se proto, že je problematické zavést cestou výkladu další podmínku vyžadující „výkon významné činnosti na území členského státu, kde je [podnik] usazen“, navzdory jednoznačnému znění uvedených ustanovení. Je nutno mít na zřeteli, že dotčená podmínka byla původně vyvozena judikaturou ve vztahu k jinému ustanovení, konkrétně k čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71(67), který odpovídá v současné době platnému čl. 12 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Použít ji na jiné ustanovení, bez zohlednění jejího specifického charakteru, by znamenalo překročit rozsah působnosti ustanovení čl. 13 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 883/2004. K tomu se připojuje skutečnost, že návrh legislativní změny, který se ubíral tímto směrem, byl v nedávné době Radou zamítnut, jak uvedla Komise ve svém vyjádření(68). Bez ohledu na pochybnosti, které vzbuzuje uplatnění tohoto postupu v praxi, podotýkám, že sám předkládající soud má potíže s použitím navrhované podmínky „významné činnosti“, s ohledem na nedostatek informací v tomto ohledu. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že z písemností ve spise se mu nedaří vyvodit, zda AFMB tuto podmínku splňuje či nikoli(69). Proto se nedomnívám, že by tento přístup mohl být relevantní pro vyřešení sporů v původním řízení.

71.      Z výše uvedených důvodů navrhuji odpovědět na druhou předběžnou otázku záporně.

D.      K třetí předběžné otázce

1.      Pojem „zneužití práva“ v judikatuře

72.      Ve své třetí předběžné otázce, položené ještě podpůrněji, se předkládající soud táže, zda takové okolnosti, jako jsou okolnosti sporů v původním řízení – v případě, že by AFMB měla být považována za „zaměstnavatele“ a že by se neuplatnily zvláštní podmínky pro vysílání pracovníků – představují situaci, kterou lze označit za zneužití unijního práva(70).

73.      S ohledem na odpovědi navrhované na první a druhou otázku se budu touto třetí otázkou zabývat pouze pro úplnost, pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k odlišným odpovědím na první dvě otázky.

74.      Podle ustálené judikatury se totiž subjekty práva nemohou norem unijního práva dovolávat podvodně nebo zneužívajícím způsobem(71). Totéž platí pro právní akty Unie, které byly začleněny do dohody EHP(72) a do dvoustranných úmluv se Švýcarskou konfederací. Ke zjištění existence zneužívajícího jednání je zapotřebí naplnění objektivního a subjektivního prvku(73). Pokud jde zaprvé o objektivní prvek, jeho zjištění vyžaduje, aby ze všech objektivních skutečností vyplývalo, že i přes formální dodržení podmínek stanovených unijní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou(74). Zadruhé je k takovému zjištění rovněž zapotřebí subjektivního prvku v tom smyslu, že ze všech objektivních skutečností musí vyplývat, že hlavním účelem dotčených transakcí je získání neoprávněné výhody(75). O zakázané zneužívající jednání se totiž nejedná v případě, že dotčené operace mohou mít jiný důvod, než je pouhé získání výhody.

2.      Použití kritérií stanovených judikaturou na projednávaný případ

75.      Znění předkládacího rozhodnutí(76) přináší potřebu kriticky hodnotit právní uspořádání zavedené AFMB a jejími smluvními partnery, silničními dopravci usazenými mimo Kypr. Konkrétně má předkládající soud pochybnosti o tom, že je s unijním právem slučitelné takové právní uspořádání, které společnosti umožňuje zvolit si určité sídlo v podstatě s cílem, aby jeho zaměstnanci ze zákona podléhali právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení členského státu Unie nebo ESVO, v němž jsou uloženy relativně nízké příspěvky na sociální zabezpečení.

76.      Před zodpovězením položené otázky je třeba připomenout, že Soudní dvůr nemůže sám rozhodnout, zda má být jednání považováno za zneužívající. Přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v souladu s pravidly dokazování podle vnitrostátního práva ověřil, zda jsou ve sporu v původním řízení naplněny prvky zakládající zneužívající praktiky(77). Soudní dvůr však může při rozhodování o předběžné otázce podat upřesnění, aby předkládajícímu soudu poskytl vodítko při jeho výkladu unijního práva(78).

a)      Ověření objektivního prvku

77.      Co se týče objektivního prvku, po hloubkovém posouzení skutkového rámce jsem toho názoru, že za účelem použití čl. 13 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 883/2004 jsou ve sporech v původním řízení u AFMB splněny podmínky charakterizující postavení „zaměstnavatele“ pouze formálně. Jak bylo uvedeno výše(79), AFMB dosáhla tohoto postavení jen díky složitému soukromoprávnímu uspořádání, přitom její smluvní partneři vykonávali skutečnou kontrolu zaměstnanců, což je zpravidla výsadou zaměstnavatele v rámci pracovněprávního vztahu(80). Navíc AFMB mohla využívat základních svobod vnitřního trhu, aby se usadila na Kypru a odsud poskytovala služby – co se týče správy odměn za práci a příspěvků na sociální zabezpečení – dopravcům usazeným v Nizozemsku. S přispěním všech těchto faktorů se AFMB podařilo prezentovat se oficiálně jako „zaměstnavatel“ před orgány příslušnými v oblasti sociálního zabezpečení a být za zaměstnavatele patrně uznána v určitých členských státech(81).

78.      Domnívám se, že skutečnost, že příslušné vnitrostátní orgány případně uznaly AFMB jako „zaměstnavatele“, a v důsledku toho vydaly osvědčení A1 na základě informací obsažených ve spisech ve věcech v původním řízení, představuje nesprávné použití čl. 13 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 883/2004, v rozsahu, v němž vede k tomu, že na řidiče jsou použity kyperské, a nikoli nizozemské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení – navzdory faktu, že skuteční zaměstnavatelé jsou usazeni v Nizozemí(82). Takový výsledek by byl v rozporu s cílem právní úpravy, ze kterého vycházejí kolizní normy, jež mají umožnit vnitrostátním orgánům určit jednoduše, tedy na základě objektivních, jasných a předem určených kritérií, skutečného zaměstnavatele pracovníka, jeho sídlo či místo podnikání a touto cestou v konečném důsledku určit systém sociálního zabezpečení použitelný v daném případě. Ostatně podotýkám, že bez ohledu na relativní jednoduchost kolizních norem může být rozdíl mezi zdánlivým a skutečným stavem v předmětné věci pro příslušné vnitrostátní orgány matoucí, a musí tedy být posouzen tak, že představuje možné ohrožení správného fungování mechanismu koordinace systémů sociálního zabezpečení zavedeného normotvůrcem Unie.

b)      Ověření subjektivního prvku

79.      Co se týče subjektivního prvku, poukazuji na rozhodnutí Soudního dvora, že pro zjištění existence tohoto druhého prvku pojícího se s úmyslem dotčených subjektů lze vzít v úvahu čistě umělý charakter dotčených plnění(83). Subjektivní prvek dle mého názoru v tomto případě vyplývá ze zjevného úmyslu AFMB a jejích smluvních partnerů obejít nizozemskou právní úpravu v oblasti sociálního zabezpečení za účelem optimalizace jejích hospodářských činností(84). Jak bylo uvedeno výše(85), většina dotčených řidičů byli zaměstnanci s bydlištěm v Nizozemsku, předtím než byli zaměstnáni u AFMB. Cílem formálního zaměstnání u AFMB bylo patrně vyjmout je z působnosti nizozemské právní úpravy, která by se jinak použila, a to na základě čl. 13 odst. 1 písm. b) bodu i) nařízení č. 883/2004.

80.      Jak nicméně Soudní dvůr zdůraznil ve své judikatuře(86), kolizní normy stanovené v nařízeních o koordinaci jsou v členských státech obligatorní a nelze připustit, aby pojištěné osoby spadající do jejich působnosti bránily jejich účinkům tím, že budou mít možnost se jim vyhnout. Kogentní povaha těchto pravidel zaručuje správné fungování zavedeného koordinačního mechanismu. Jeví se tedy jako nezbytné, aby je dodržovali i ostatní subjekty, včetně zaměstnavatelů, kteří jsou zpravidla povinni přispívat na sociální zabezpečení.

81.      S výhradou posouzení, jež přísluší učinit předkládajícímu soudu, mělo vytvoření tohoto právního uspořádání patrně za následek zhoršení sociální ochrany řidičů, zatímco bývalí zaměstnavatelé tím zřejmě získali výhody, pokud jde o mzdové náklady. Právě takový byl patrně cíl AFMB, vezmeme-li v úvahu různá svědectví osob podílejících se na jejím řízení, citovaná předkládajícím soudem(87), která byla zveřejněna na internetových stránkách AFMB a ve kterých tito chválí uvedené výhody, tedy to, že ušetřili na mzdových nákladech a současně si zachovali skutečnou kontrolu nad řidiči.

82.      V důsledku toho se přikláním k tomu, aby byl na základě dostupných informací učiněn závěr, že došlo ke zneužití práva.

83.      Pokud předkládající soud určí, že oba prvky zakládající zneužití práva jsou přítomny, je povinen z toho vyvodit důsledky tím, že odmítne použít čl. 13 odst. 1 písm. b) bod i) nařízení č. 883/2004(88) na spory v původním řízení. AFMB by se tedy nemohla dovolávat svého údajného postavení zaměstnavatele v rámci požadavku, aby RSVB prohlásila kyperské právní předpisy za použitelné na dotčené řidiče(89).

3.      Odpověď na třetí předběžnou otázku

84.      S ohledem na všechny tyto skutečnosti je třeba odpovědět na třetí předběžnou otázku v tom smyslu, že skutečnosti a okolnosti popsané v předkládacím rozhodnutí svědčí o existenci situace zakládající zneužití práva. V důsledku toho se AFMB nemůže dovolávat čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 s cílem dosáhnout použití kyperského práva sociálního zabezpečení.

V.      Závěry

85.      S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Centrale Raad van Beroep (odvolací soud ve věcech sociálního zabezpečení a veřejné služby, Nizozemsko) následovně:

„1)      Článek 14 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998, a čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012, musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti sporů v původním řízení, se za zaměstnavatele řidičů nákladních vozidel vykonávajících závislou činnost v mezinárodní silniční dopravě považuje dopravce, který dotyčného najal, kterému je dotyčný na dobu neurčitou fakticky plně k dispozici, který vůči němu skutečně vykonává pravomoc udělovat mu pokyny a který ve skutečnosti musí nést mzdové náklady, s výhradou ověření skutkového stavu, jež přísluší provést předkládajícímu soudu.

2)      Zvláštní podmínky, za kterých se mohou zaměstnavatelé jako agentury práce a jiní zprostředkovatelé dovolávat výjimek ze zásady státu zaměstnání a které jsou uvedeny v čl. 14 odst. 1 písm. a) nařízení (EHS) č. 1408/71 a v článku 12 nařízení (ES) č. 883/2004, neplatí analogicky pro účely použití čl. 14 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení č. 1408/71 a čl. 13 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení č. 883/2004.

3)      Skutečnosti a okolnosti popsané v předkládacím rozhodnutí svědčí o existenci situace zakládající zneužití práva. V důsledku toho se AFMB nemůže dovolávat čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 ani čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 s cílem dosáhnout použití kyperského práva sociálního zabezpečení.“


1      Původní jazyk: francouzština.


2      Úř. věst. 1998, L 209, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 308.


3      Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72.


4      Úř. věst. 2012, L 149, s. 4.


5      Rozsudek ze dne 14. října 2010, van Delft a další (C‑345/09, EU:C:2010:610, bod 84).


6      Dohoda o Evropském hospodářském prostoru (Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3). Nařízení č. 1408/71 je součástí této dohody od okamžiku jejího podpisu a nabylo účinnosti spolu s ní dne 1. ledna 1994.


7      Dohoda mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob (Úř. věst. 2009, L 353, s. 71).


8      Pro zjednodušení musí být pojem „členský stát“, tak jak je užíván v tomto stanovisku, chápán tak, že zahrnuje kromě členských států Unie též státy EHP, jakož i Švýcarskou konfederaci.


9      Nařízení č. 883/2004 bylo začleněno do Dohody o EHP rozhodnutím Smíšeného výboru EHP č. 76/2011 ze dne 1. července 2011, kterým se mění příloha VI (Sociální zabezpečení) a protokol 37 k Dohodě o EHP (Úř. věst. 2011, L 262, s. 33). Použije se na Island, na Lichtenštejnsko a na Norsko od 1. června 2012.


10      Nařízení č. 883/2004 bylo začleněno do Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob, a to rozhodnutím Smíšeného výboru č. 1/2012 zřízeného podle dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob ze dne 31. března 2012, kterým se nahrazuje příloha II této dohody o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2012, L 103, s. 51). Na Švýcarskou konfederaci se použije od 1. dubna 2012.


11      „Osvědčení A1“ je dokument vydaný příslušným orgánem členského státu na základě nařízení č. 883/2004 (dříve nazývané „osvědčení E101“ podle nařízení č. 1408/71), který osvědčuje, že pracovník, který se přemisťuje uvnitř Unie, je pojištěn v systému sociálního zabezpečení tohoto členského státu. Slouží k prokázání placení příspěvků na sociální zabezpečení v jiném členském státě Unie například u vyslaných pracovníků nebo osob pracujících v několika členských státech současně.


12      Rozsudek ze dne 13. července 2017, Szoja (C‑89/16, EU:C:2017:538, bod 34).


13      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2006, Piatkowski (C‑493/04, EU:C:2006:167, bod 21).


14      Rozsudek ze dne 6. září 2018, Alpenrid a další (C‑527/16, EU:C:2018:669, body 97 a 98).


15      Viz body 7.1.3 předkládacího usnesení.


16      Jak uvedl generální advokát Y. Bot ve svém stanovisku ve věci Chain (C‑189/14, EU:C:2015:345, bod 25), znění čl. 13 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004 neprošlo zásadními změnami.


17      Do 31. května 2012 na Islandu, v Lichtenštejnsku a v Norsku a do 31. března 2012 ve Švýcarsku.


18      Co se týče Islandu, Lichtenštejnska a Norska, Soudní dvůr uvedl ve své judikatuře, že jeho pravomoc vykládat dohody EHP na základě článku 267 SFEU platí pouze ve vztahu k Unii, zatímco Soudní dvůr ESVO má pravomoc vyjadřovat se k výkladu dohody EHP ve státech ESVO na základě čl. 108 odst. 2 této dohody a na základě článku 34 Dohody mezi státy ESVO o zřízení Kontrolního úřadu a Soudního dvora (viz rozsudek ze dne 15. června 1999, Andersson a Wåkerås-Andersson, C‑321/97, EU:C:1999:307, body 28 a 29). Bez ohledu na toto rozdělení soudní pravomoci, které odráží institucionální strukturu „dvou pilířů“ EHP – kterými jsou Unie a ESVO – probíhá mezi oběma soudy dialog, což přispívá k homogenitě výkladu a aplikace společných právních aktů (viz stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci Marques Almeida, C‑300/10, EU:C:2012:414, poznámka pod čarou 25). Co se týče Švýcarska, existují zde rovněž paralelní orgány v tom smyslu, že pravomoc Soudního dvora vykládat dvoustranné úmluvy na základě článku 267 SFEU platí pouze ve vztahu k Unii, zatímco soudy Švýcarské konfederace a v posledním stupni federální soud, mají pravomoc ve vztahu ke Švýcarské konfederaci (viz rozsudek ze dne 6. října 2011, Graf a Engel, C‑506/10, EU:C:2011:643). Federální soud nicméně zohledňuje relevantní judikaturu Soudního dvora, zejména v oblasti volného pohybu osob. Nelze proto vyloučit, že Soudní dvůr ESVO a švýcarské soudy budou v budoucnu zvažovat použití judikatury Soudního dvora vyplývající z projednávané věci na nařízení o koordinaci v oblasti sociálního zabezpečení, která jsou součástí dohody EHP a dvoustranné úmluvy o volném pohybu osob.


19      Co se týče praxe Soudního dvora, spočívající v přeformulování předběžných otázek v závislosti na použitelnosti unijního práva ratione temporis s cílem poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, viz rozsudky ze dne 14. září 2017, Delgado Mendes (C‑503/16, EU:C:2017:681, body 31 a 32), jakož i ze dne 25. října 2018, Roche Lietuva (C‑413/17, EU:C:2018:865, body 17 až 20).


20      Za účelem právní analýzy jde o ustanovení rovnocenné ustanovení čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71.


21      Jako jeden z četných příkladů viz rozsudek ze dne 18. října 2016, Nikiforidis (C‑135/15, EU:C:2016:774, bod 28 a citovaná judikatura).


22      Viz rozsudek ze dne 6. září 2018, Alpenrid a další (C‑527/16, EU:C:2018:669, body 88 až 98).


23      Rozsudek ze dne 4. prosince 2014, FNV Kunsten Imformatie en Media (C‑413/13, EU:C:2014:2411, bod 34).


24      Viz rozsudky ze dne 14. října 2010, van Delft a další (C‑345/09, EU:C:2010:2010, bod 52 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 16. května 2013, Wencel (C‑589/10, EU:C:2013:303, bod 52).


25      C‑115/11, EU:C:2012:606.


26      Rozsudek ze dne 4. října 2012, Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe (C‑115/11, EU:C:2012:606, body 45 a 46).


27      35/70, EU:C:1970:120.


28      Rozsudek ze dne 17. prosince 1970, Manpower (35/70, EU:C:1970:120, body 17 a 18).


29      Rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, Danosa (C‑232/09, EU:C:2010:674).


30      Směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. 1992, L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110).


31      Viz bod 43 tohoto stanoviska.


32      Rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, Danosa (C‑232/09, EU:C:2010:674, body 46 a 47).


33      Rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, Danosa (C‑232/09, EU:C:2010:674, body 39 a 40).


34      Rozsudek ze dne 21. října 2010, Albron Catering (C‑242/09, EU:C:2010:625).


35      Směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (Úř. věst. 2001, L 82, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 98).


36      Rozsudek ze dne 21. října 2010, Albron Catering (C‑242/09, EU:C:2010:625, body 21 a 31).


37      Rozsudek ze dne 10. září 2014, Haralambidis (C‑270/13, EU:C:2014:2185).


38      Rozsudek ze dne 10. září 2014, Haralambidis (C‑270/13, EU:C:2014:2185, bod 30).


39      Rozsudek ze dne 10. září 2014, Haralambidis (C‑270/13, EU:C:2014:2185, bod 40).


40      Rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Voogsgeerd (C‑384/10, EU:C:2011:842).


41      Úř. věst. 2005, C 169, s. 10.


42      Rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Voogsgeerd (C‑384/10, EU:C:2011:842, bod 62).


43      Rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch (C‑29/10, EU:C:2011:151).


44      Rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch (C‑29/10, EU:C:2011:151, bod 49).


45      Rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch (C‑29/10, EU:C:2011:151, bod 49).


46      C‑168/16 a C‑169/16, EU:C:2017:688.


47      Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.


48      Rozsudek ze dne 14. září 2017, Nogueira a další (C‑168/16 a C‑169/16, EU:C:2017:688, body 59 a 60).


49      Rozsudek ze dne 14. září 2017, Nogueira a další (C‑168/16 a C‑169/16, EU:C:2017:688, bod 62).


50      Rozsudek ze dne 14. září 2017, Nogueira a další (C‑168/16 a C‑169/16, EU:C:2017:688, bod 62).


51      C‑603/17, EU:C:2019:310.


52      Úmluva podepsaná v Luganu dne 30. října 2007, jejíž uzavření bylo schváleno jménem Společenství rozhodnutím Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008 (Úř. věst. 2009, L 147, s. 1).


53      Rozsudek ze dne 11. dubna 2019, Bosworth a Hurley (C 603/17, EU:C:2019:310, bod 27).


54      Nebo případně čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71, v závislosti na územní působnosti a působnosti ratione temporis pravidel pro koordinaci v sociální oblasti.


55      Rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, Chateignier (C‑346/05, EU:C:2006:711, bod 22).


56      Viz bod 5.2.2 předkládacího rozhodnutí.


57      Viz bod 5.2.6 předkládacího rozhodnutí.


58      Viz bod 5.2.6 předkládacího rozhodnutí.


59      Viz bod 5.2.3 předkládacího rozhodnutí


60      Viz body 7.1.5 předkládacího rozhodnutí.


61      Viz bod 36 tohoto stanoviska.


62      Rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C‑202/97, EU:C:2000:75).


63      Rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C‑202/97, EU:C:2000:75, body 21 až 24), jakož i ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 34).


64      Rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C‑202/97, EU:C:2000:75, bod 24).


65      Viz bod 61 tohoto stanoviska.


66      Ani v čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71, tedy v rovnocenném ustanovení.


67      Rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C‑202/97, EU:C:2000:75, bod 40).


68      V roce 2016 Komise navrhla ve svém návrhu nařízení, kterým se mění nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a nařízení (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 [dokument COM (2016)815] nahradit stávající čl. 14 odst. 5a nařízení (ES) č. 987/2009 následujícím odstavcem: „5a. Za účelem použití hlavy II základního nařízení se pod pojmem ‚sídlo nebo místo podnikání‘ rozumí sídlo nebo místo podnikání, kde jsou přijímána zásadní rozhodnutí podniku nebo kde je jeho správní ústředí, pod podmínkou, že podnik vykonává v tomto členském státě významnou činnost.“. Kurzivou opatřil autor stanoviska. Rada ministrů však zavedení kritéria „významné činnosti“ zamítla.


69      Viz bod 7.2.5 předkládacího rozhodnutí.


70      Předkládající soud ve své otázce hovoří o „právu ESVO“. Je nicméně pravděpodobné, že předkládající soud ve skutečnosti odkazuje na právo EHP, jakož i na dohodu o přidružení se Švýcarskou konfederací. Je tedy namístě tuto otázku přeformulovat.


71      Viz rozsudky ze dne 21. února 2006, Halifax a další (C‑255/02, EU:C:2006:121, bod 68), a ze dne 28. července 2016, Kratzer (C‑423/15, EU:C:2016:604, bod 37).


72      Viz rozsudky Soudního dvora ESVO ze dne 13. září 2017, Yara International ASA (E-15/16, EFTA Court Report 2017, 434, bod 49), z něhož vyplývá, že zákaz zneužití práva představuje „charakteristický znak práva EHP“, jakož i rozsudek ze dne 3. října 2012, Arcade Drilling (E‑15/11, EFTA Court Report 2012, 676, body 88 a 89), ve kterém Soudní dvůr ESVO vychází z judikatury Soudního dvora.


73      Viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer (C‑423/15, EU:C:2016:604, bod 38).


74      Viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer (C‑423/15, EU:C:2016:604, bod 39 a citovaná judikatura).


75      Viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer (C‑423/15, EU:C:2016:604, bod 40 a citovaná judikatura).


76      Viz bod 7.3 předkládacího rozhodnutí.


77      Viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer (C‑423/15, EU:C:2016:604, body 41 a 42 a citovaná judikatura).


78      Viz rozsudky ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses (C‑419/14, EU:C:2015:832, bod 34), a ze dne 22. listopadu 2017, Cussens a další (C‑251/16, EU:C:2017:881, bod 59).


79      Viz body 57 až 61 tohoto stanoviska.


80      V tomto kontextu viz rozsudek ze dne 17. prosince 2015, WebMindLicenses (C‑419/14, EU:C:2015:832, bod 50), ve kterém Soudní dvůr odmítá zneužívající jednání, když jako příklad uvádí uzavírání smluv vytvářejících zcela umělé uspořádání s cílem zakrýt totožnost poskytovatele služby.


81      Podle informací poskytnutých AFMB považovaly členské státy jako Belgie, Německo, Španělsko, Polsko a Rumunsko AFMB za zaměstnavatele a rozhodly na základě jejího sídla o použitelnosti kyperských právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení na své rezidenty.


82      Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 51), objektivní stránka spočívá v nesplnění podmínek požadovaných pro získání a uplatnění potvrzení E 101.


83      Viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer (C‑423/15, EU:C:2016:604, body 41 a 42, jakož i citovaná judikatura).


84      Viz rozsudek ze dne 6. února 2018, Altun a další (C‑359/16, EU:C:2018:63, bod 52), z něhož vyplývá, že subjektivní stránka je zpravidla naplněna, pokud má dotyčná osoba v úmyslu obejít podmínky vydání potvrzení E 101 nebo se jim vyhnout s cílem získat s tím spojenou výhodu.


85      Viz bod 58 tohoto stanoviska.


86      Viz rozsudky ze dne 14. října 2010, van Delft a další (C‑345/09, EU:C:2010:610), a ze dne 13. července 2017, Szoja (C‑89/16, EU:C:2017:538, bod 42).


87      Viz bod 5.2.9 předkládacího rozhodnutí.


88      Totéž platí pro čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 v závislosti na použití ratione lociratione temporis pravidel pro koordinaci v sociální oblasti.


89      Tento důsledek podle mého názoru vyplývá z argumentace obsažené ve stanovisku generálního advokáta M. Poiarese Madura ve věci Halifax a další (C‑255/02, EU:C:2005:200, bod 68, 71 a 97), podle které není dovoleno dovolávat se právního ustanovení přiznávajícího právo získat výhody, které jsou nelegitimní a zcela nesouvisející s účelem uvedeného ustanovení. Prakticky to znamená, že dotčené právní ustanovení musí být vykládáno v rozporu se svým doslovným zněním tak, že ve skutečnosti takové právo nepřiznává.