Language of document : ECLI:EU:C:2020:49

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

GERARDA HOGANA

přednesené dne 29. ledna 2020(1)

Věc C762/18

QH

proti

Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria,

vedlejší účastnice řízení:

Prokuratura na Republika Bulgaria

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rajonen sad Haskovo (okresní soud Haskovo, Bulharsko)]

Věc C37/19

CV

proti

Iccrea Banca SpA Istituto Centrale del Credito Cooperativo

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie)]

„Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 2003/88/ES – Článek 7 – Článek 31 Listiny základních práv Evropské unie – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Pracovník, s nímž byl protiprávně rozvázán pracovní poměr a který byl opětovně přijat do zaměstnání soudním rozhodnutím – Vyloučení nároku na nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok za dobu od rozvázání pracovního poměru do opětovného přijetí do zaměstnání – Neexistence nároku na finanční náhradu za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok za tutéž dobu v případě následného zrušení pracovního poměru“






I.      Úvod

1.        Má pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za dobu od rozvázání pracovního poměru do okamžiku opětovného přijetí do zaměstnání, pokud je prokázáno, že byl s tímto pracovníkem rozvázán pracovní poměr protiprávně? Tak zní v zásadě otázka, která je společná pro uvedené dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jež se týkají výkladu článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby(2).

2.        Tyto žádosti byly podány v rámci dvou soudních řízení, kdy první je vedeno mezi QH a Varchoven kasacionen sad na Republika Bulgaria (Nejvyšší kasační soud, Bulharsko) (dále jen „VKS“) a druhé mezi CV a jejím bývalým zaměstnavatelem společností Iccrea Banca SpA Istituto Centrale del Credito Cooperativo (dále jen „Iccrea Banca“). Přestože řízení o uvedených žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce nebyla spojena pro účely písemné a ústní části řízení, otázky vznesené v těchto řízeních jsou podobné. Je tedy vhodné přednést v případě obou těchto věcí pouze jedno stanovisko.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

1.      Listina základních práv Evropské unie

3.        Článek 31 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), nadepsaný „Slušné a spravedlivé pracovní podmínky“, stanoví:

„1.      Každý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost.

2.      Každý pracovník má právo na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na denní a týdenní odpočinek a na každoroční placenou dovolenou.“

2.      Směrnice 2003/88

4.        Článek 7 směrnice 2003/88, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, stanoví:

„1.      Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.

2.      Minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru.“

B.      Bulharské právo

5.        Podle článku 224 odst. 1 Kodeks na truda (zákoník práce) platí, že „[p]ři ukončení pracovního poměru má pracovník nárok na finanční náhradu za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok […], není-li tento nárok na uvedenou dovolenou promlčen“.

6.        Článek 354 odst. 1 zákoníku práce stanoví, že „za odpracovanou dobu se uznává i období, během kterého netrval pracovní poměr […] [kdy se] [z]aměstnanec nebo pracovník […] nenacházel v pracovním poměru z důvodu ukončení pracovního poměru, které příslušné orgány označily jako protiprávní, a to od okamžiku ukončení pracovního poměru do okamžiku opětovného nastoupení do zaměstnání“.

C.      Italské právo

7.        Podle článku 10 Decreto legislativo 8 aprile 2003, n. 66, Attuazione delle direttive 93/104/CE e 2000/34/CE concernenti taluni aspetti dell’organizzazione dell’orario di lavoro (legislativní nařízení č. 66 ze dne 8. dubna 2003 o provádění směrnic 93/104/ES(3) a 2000/34/ES(4) o některých aspektech úpravy pracovní doby) ze dne 8. dubna 2003 (GURI č°87, ze dne 14. dubna 2003) placená dovolená za kalendářní rok nemůže být nahrazena příslušnou náhradou za nevyčerpanou dovolenou, s výjimkou případu ukončení pracovního poměru.

8.        Článek 52 Contratto collettivo nazionale di lavoro (CCNL) del 7.12.2000 per le Banche di Credito Cooperativo, Casse Rurali ed Artigiane (Vnitrostátní kolektivní pracovní smlouva ze dne 7. prosince 2000 pro družstevní záložny), použitelná ratione temporis, uvádí, že „[n]ároku na dovolenou se nelze vzdát. […] V případě ukončení pracovního poměru má pracovník, který zcela nebo částečně nevyčerpal dovolenou za probíhající kalendářní rok […], nárok na náhradu odpovídající odměně za nevyčerpané dny dovolené. V případě nepřítomnosti v práci se délka dovolené sníží o jednu dvanáctinu za
každý celý měsíc nepřítomnosti […]“.

9.        Podle článku 53 téže smlouvy jsou dny dovolené za „zrušené svátky“, které nejsou vyčerpány v průběhu kalendářního roku, vypořádány v rámci poslední odměny obdržené v příslušném roce.

III. Spory v původních řízeních a předběžné otázky

A.      Věc C762/18

10.      Paní QH byla zaměstnána od 1. září 1985 jako učitelka hudby na základní škole. Dne 29. dubna 2004 se ředitel školy rozhodl ukončit tento pracovní poměr. Paní QH toto rozhodnutí napadla žalobou a Rajonen sad Plovdiv (okresní soud v Plovdivu, Bulharsko) konstatoval v rozsudku, který nabyl právní moci, že toto ukončení pracovního poměru bylo protiprávní, a QH byla opět přijata do zaměstnání.

11.      Rozhodnutím ze dne 13. listopadu 2008 ředitel školy opětovně ukončil pracovní poměr s QH, avšak tentokrát proti tomuto ukončení nepodala QH žádnou žalobu.

12.      Dne 1. července 2009 podala QH žalobu proti škole u Rajonen sad Plovdiv (okresní soud v Plovdivu), ve které se domáhala zaplacení částky 7 125 bulharských lev (BGN) (přibližně 3 641 euro) jako finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou za kalendářní rok v rozsahu 285 dnů, konkrétně za 57 dnů ročně za období od 30. dubna 2004 do 30. listopadu 2008. Dále požadovala zaplacení částky 1 100 BGN (přibližně 562 eura) z titulu náhrady škody vzniklé z důvodu prodlení s platbou prvně uvedených částek za období od 30. listopadu 2008 do 1. července 2009. Rozsudkem ze dne 15. dubna 2010 Rajonen sad Plovdiv (okresní soud v Plovdivu) uvedenou žalobu zamítl.

13.      Paní QH podala odvolání k Okružen Sad Plovdiv (krajský soud v Plovdivu, Bulharsko), který rozsudkem ze dne 10. února 2011 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž bylo posledně uvedeným rozsudkem zamítnuto návrhové žádání znějící na finanční náhradu a náhradu škody. Paní QH podala proti rozsudku Okružen Sad Plovdiv (krajský soud v Plovdivu) kasační stížnost k VKS. VKS však tuto kasační stížnost odmítl rozhodnutím ze dne 25. října 2011 jako nepřípustnou.

14.      VKS stran hmotněprávní otázky, kterou vznesla žalobkyně, a sice zda pracovníkovi, jehož pracovní poměr byl protiprávně ukončen, přísluší finanční náhrada za nevyčerpanou placenou dovolenou za kalendářní rok podle čl. 224 odst. 1 zákoníku práce za dobu od ukončení pracovního poměru do okamžiku, v němž bylo na základě pravomocného rozsudku nařízeno opětovné přijetí zaměstnance do zaměstnání, konstatoval, že Okružen Sad Plovdiv (krajský soud v Plovdivu) rozhodl o této otázce v souladu se závaznou judikaturou VKS. Podle této judikatury platí, že v době od ukončení pracovního poměru do prohlášení neplatnosti tohoto ukončení na základě pravomocného rozsudku a okamžiku opětovného přijetí tohoto pracovníka na původní pracovní místo tento pracovník ve skutečnosti nevykonával žádnou práci v pracovněprávním vztahu. Za tuto dobu mu tak nevznikl žádný nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok na základě čl. 224 odst. 1 zákoníku práce.

15.      Paní QH následně podala proti VKS žalobu k předkládajícímu soudu Rajonen Sad Haskovo (okresní soud Haskovo, Bulharsko) na zaplacení náhrady újmy z titulu hmotné újmy, která vznikla žalobkyni tím, že usnesení VKS ze dne 25. října 2011 je v rozporu s unijním právem. Kromě porušení článku 267 SFEU má QH za to, že VKS byl povinen použít článek 7 směrnice 2003/88 a vyhovět jejímu nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok za dobu, po kterou tuto dovolenou nemohla čerpat kvůli protiprávnímu ukončení pracovního poměru.

16.      Za těchto okolností Rajonen Sad Haskovo (okresní soud Haskovo) vzhledem ke svým pochybnostem, zda je judikatura VSK slučitelná s článkem 7 směrnice 2003/88, rozhodnutím ze dne 26. listopadu 2018, které Soudní dvůr obdržel dne 4. prosince 2018, přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Má být čl. 7 odst. 1 směrnice [2003/88] vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě anebo judikatuře, podle nichž zaměstnanci, s nímž byl protiprávně rozvázán pracovní poměr, a následně bylo soudem nařízeno jeho opětovné přijetí do zaměstnání, nevzniká žádný nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za dobu od rozvázání pracovního poměru do okamžiku opětovného nastoupení do zaměstnání?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku: Má být ustanovení čl. 7 odst. 2 směrnice [2003/88] vykládáno v tom smyslu, že toto ustanovení brání vnitrostátní právní úpravě a/nebo judikatuře, podle nichž tomuto zaměstnanci nevzniká v případě opětovného ukončení pracovního poměru žádný nárok na finanční náhradu za nevyčerpanou dobu placené dovolené za kalendářní rok od okamžiku předchozího rozvázání pracovního poměru do okamžiku opětovného nastoupení do zaměstnání?“

B.      Věc C37/19

17.      Paní CV, zaměstnankyně společnosti Iccrea Banca, byla dne 11. července 2002 propuštěna v důsledku hromadného propouštění. V návaznosti na žalobu podanou CV rozhodl Tribunale di Roma (soud prvního stupně v Římě, Itálie) o jejím opětovném přijetí do zaměstnání a CV dne 6. října 2003 znovu nastoupila do zaměstnání.

18.      Dopisem ze dne 13. října 2003 a 15. listopadu 2003 společnost Iccrea Banca s okamžitou platností opětovně propustila CV a zprostila ji povinnosti vykonávat práci v průběhu výpovědní doby. Výše uvedené výpovědi byly následně rozsudky, které se staly pravomocné, prohlášeny za neplatné a CV byla znovu přijata do zaměstnání. Paní CV byla nakonec propuštěna dne 17. září 2010.

19.      V mezidobí podala CV žalobu k italským soudům za účelem obdržení finanční náhrady od společnosti Iccrea Banca za placenou dovolenou za kalendářní rok a „zrušené svátky“, na něž jí vznikl nárok, avšak v průběhu let 2003 a 2004 je nevyčerpala.

20.      Pokud jde o otázku položenou CV, Corte d’appello di Roma (odvolací soud v Římě, Itálie) uvedl, že CV neměla nárok na žádnou finanční náhradu za dovolenou nevyčerpanou v době mezi propuštěním a opětovným přijetím do zaměstnání, protože taková náhrada je nutně spojena s „neuskutečněným odpočinkem“, ke kterému však nebyl konkrétní důvod, neboť CV v tomto období nepracovala.

21.      Proti tomuto rozsudku podala CV kasační opravný prostředek ke Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie). Uvedený soud poté, co připomněl judikaturu Soudního dvora k článku 7 směrnice 2003/88, zdůraznil některé relevantní aspekty své vlastní vnitrostátní judikatury týkající se propouštění, opětovného přijetí do zaměstnání a práva na finanční náhradu.

22.      Za těchto okolností Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) vzhledem ke svým pochybnostem o tom, zda je uvedená vnitrostátní judikatura slučitelná s článkem 31 Listiny a článkem 7 směrnice 2003/88, rozhodl ve svém rozhodnutí ze dne 27. listopadu 2018, které Soudní dvůr obdržel dne 21. ledna 2019, o přerušení řízení a položení následující předběžné otázky:

„Musí být čl. 7 odst. 2 směrnice [2003/88] a čl. 31 odst. 2 [Listiny], a to i pokud jsou posuzovány samostatně, vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle nichž po ukončení pracovního poměru nárok na zaplacení finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou (a za právní institut, jako jsou tzv. ‚zrušené svátky‘, které mají srovnatelnou povahu a funkci jako dovolená za kalendářní rok) nevzniká v případě, kdy pracovník nemohl tento nárok, omezený na dobu mezi jednáním zaměstnavatele a následným opětovným přijetím do zaměstnání, uplatnit před ukončením pracovního poměru z důvodu protiprávní události (výpověď, o které bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem vnitrostátního soudu, který vedl k retroaktivnímu obnovení pracovního poměru), kterou lze přičíst zaměstnavateli?“

IV.    Řízení před Soudním dvorem

23.      Ve věci C‑762/18 podaly písemné vyjádření QH, VKS, bulharská, italská a polská vláda a Evropská komise. Ve věci C‑37/19 podaly písemné vyjádření CV, společnost Iccrea Banca, italská a polská vláda a Komise.

24.      Všichni tito účastníci řízení, kromě VKS a společnosti Iccrea Banca, přednesli ústní vyjádření před Soudním dvorem na jednání konaném dne 11. prosince 2019.

V.      Analýza

A.      K příslušnosti Soudního dvora a přípustnosti otázek

1.      K příslušnosti Soudního dvora ve věci C762/18

25.      Zaprvé bulharská vláda tvrdí, že Soudní dvůr není příslušný ke zkoumání otázek položených Rajonen sad Haskovo (okresní soud Haskovo), jelikož k prvnímu rozvázání pracovního poměru žalobkyně došlo dne 29. dubna 2004, tedy před přistoupením Bulharské republiky k Evropské unii dne 1. ledna 2007. Soudní dvůr není příslušný k zodpovězení otázky týkající se výkladu unijního práva položené v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce soudem členského státu, jestliže skutkové okolnosti, na které by se toto právo uplatnilo, předcházejí přistoupení tohoto státu k Unii.

26.      V tomto ohledu je třeba poznamenat, jak vyplývá z článku 2 Aktu o podmínkách přistoupení Bulharské republiky a Rumunska a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie(5), že ustanovení původních smluv a aktů přijatých orgány před přistoupením – jako je směrnice 2003/88 – jsou pro Bulharsko závazná ode dne přistoupení, a proto se použijí na budoucí účinky situací, které vznikly před přistoupením(6).

27.      Je pravda, že v projednávané věci došlo k prvnímu rozvázání pracovního poměru před přistoupením Bulharska. Je však nesporné, že k prohlášení neplatnosti uvedeného rozvázání pracovního poměru a opětovnému přijetí do zaměstnání došlo po tomto přistoupení. Na rozdíl od vyjádření bulharské vlády jsem toho názoru, že předběžné otázky se týkají právních důsledků protiprávního rozvázání pracovního poměru a následného opětovného přijetí do zaměstnání, a nikoliv samotného rozvázání pracovního poměru. Tyto skutečnosti a jejich právní účinky jsou jako takové dostatečně nezávislé a jasně se vztahují k událostem následujícím po lednu roku 2007, což by odůvodnilo předpoklad o příslušnosti Soudního dvora v projednávané věci(7).

28.      Z výše uvedeného vyplývá, že argumenty předložené bulharskou vládou, jimiž zpochybňuje příslušnost Soudního dvora projednat otázky předkládajícího soudu, musí být odmítnuty. Podle mého názoru je směrnice 2003/88 použitelná ratione temporis, pokud jde o právní účinky, které nastaly po 1. lednu 2007.

29.      Zadruhé VKS i bulharská vláda tvrdí, že v době mezi prvním rozvázáním pracovního poměru žalobkyně a jejím opětovným přijetím do zaměstnání žalobkyně nebyla „pracovníkem“ ve smyslu směrnice 2003/88, a tudíž se na ni uvedená směrnice nebo obecně unijní právo nevztahovalo, takže Soudní dvůr není příslušný k rozhodnutí předběžných otázek.

30.      Tuto argumentaci je také třeba odmítnout. Předběžné otázky se totiž týkají právě nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok souvisejícího s protiprávním rozvázáním pracovního poměru pracovníka a jeho opětovným přijetím na jeho pracovní místo v návaznosti na rozhodnutí soudu. Jinými slovy, předkládající soud se táže, zda má být doba mezi protiprávním rozvázáním pracovního poměru pracovníka a jeho opětovným přijetím na jeho původní pracovní místo považována za dobu skutečného výkonu práce pro účely stanovení nároku tohoto opětovně přijatého pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok. Vzhledem k tomu, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok je stanoven ve směrnici 2003/88, spadá do výkladové pravomoci Soudního dvora.

2.      K přípustnosti předběžné otázky položené ve věci C37/19

31.      Ve svém písemném vyjádření italská vláda namítala, že předběžná otázka položená Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) by měla být prohlášena za nepřípustnou z důvodu nedostačujícího skutkového rámce a neexistence odkazů na konkrétní právní předpisy nebo praxi.

32.      Úvodem je namístě připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší v rámci řízení zahájeného podle článku 267 SFEU rozhodnout o slučitelnosti vnitrostátních právních norem s právem Unie ani vykládat vnitrostátní právní a správní předpisy, je nicméně příslušný k tomu, aby poskytl předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu týkající se unijního práva, které umožní předkládajícímu soudu posoudit takovou slučitelnost za účelem rozhodnutí věci, která je mu předložena(8).

33.      V tomto ohledu postačuje uvést, že ačkoliv je pravda, že vysvětlení týkající se všech žalobních důvodů uplatněných na podporu odvolání, které je projednáváno před předkládajícím soudem, může být matoucí, Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) přesto jasně identifikuje žalobní důvod vztahující se k předběžné otázce a okolnosti, za kterých otázka vyvstala. Kromě toho, předkládající soud přesně identifikuje unijní akty, jejichž výklad je potřeba, jakož i vnitrostátní judikaturu, která může být v rozporu s uvedenými akty.

34.      Z těchto skutečností uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je proto zřejmé, že odpověď na položenou otázku je užitečná pro řešení sporu, o němž rozhoduje předkládající soud, a je tudíž přípustná.

B.      K první otázce ve věci C762/18

35.      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda má být čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě anebo judikatuře, podle které pracovníkovi, s nímž byl protiprávně rozvázán pracovní poměr a následně bylo soudem nařízeno jeho opětovné přijetí do zaměstnání, nevzniká nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za dobu od rozvázání pracovního poměru do okamžiku opětovného přijetí do zaměstnání.

36.      Rámec, v němž je třeba provést výklad čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, je nyní již určen dostatečně.

37.      Zaprvé, jak je patrné ze samotného znění čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, každý pracovník má nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů, což je nárok, který je třeba podle ustálené judikatury Soudního dvora považovat za zvlášť důležitou zásadu unijního sociálního práva(9). Kromě toho je nyní tento nárok náležející každému pracovníkovi, jakožto základní zásada unijního sociálního práva odrážející se v článku 7 směrnice 93/104 a článku 7 směrnice 2003/88, výslovně zakotven jako základní právo v čl. 31 odst. 2 Listiny(10). Z toho tedy vyplývá, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok by neměl být vykládán restriktivně(11).

38.      Zadruhé je vhodné připomenout účel nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok přiznávaného čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 každému pracovníkovi, jímž je umožnit pracovníkovi, aby si odpočinul od vykonávání úkolů, které mu ukládá pracovní smlouva, a aby měl čas na uvolnění a mimopracovní zájmy(12). Tento účel, který odlišuje nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok od jiných druhů dovolené sledujících jiné účely, je však založen na předpokladu, že pracovník skutečně pracoval v průběhu referenční doby(13).

39.      Jak totiž Soudní dvůr objasnil ve svém rozsudku ze dne 4. října 2018 ve věci Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799), „účel spočívající v umožnění pracovníkovi odpočinout si předpokládá, že tento pracovník vykonával činnost odůvodňující nárok na čas na odpočinek, uvolnění a mimopracovní zájmy, aby byla zajištěna ochrana jeho bezpečnosti a zdraví upravená ve směrnici 2003/88. Nároky na placenou dovolenou za kalendářní rok musí být tudíž stanoveny v závislosti na skutečně odpracovaném období na základě pracovní smlouvy“(14).

40.      Zatřetí, je nicméně jasné, že – slovy generálního advokáta P. Mengozziho – v určitých konkrétních situacích Soudní dvůr „přerušil souvislost, která se předpokládala mezi poskytováním skutečné práce a nárokem na placenou dovolenou za kalendářní rok“(15).

41.      Tato souvislost byla přerušena, protože Soudní dvůr uznal, že existují určité okolnosti v zásadě nezávislé na vůli pracovníka, kdy členský stát nemůže vázat nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok na podmínku, že tento pracovník skutečně pracoval. V současnosti tyto příklady zahrnují pracovní volno z důvodu nemoci(16) a mateřskou dovolenou(17). Naproti tomu se uvedená judikatura neuplatní na situaci pracovníka, který během referenčního období čerpal rodičovskou dovolenou(18), nebo na pracovníka, jehož povinnost vykonávat práci byla pozastavena (jakož i povinnost zaměstnavatele platit mu mzdu) v důsledku uplatnění zásady „zkrácení pracovní doby na nulu“ („Kurzarbeit Null“)(19).

42.      V této souvislosti je tedy pro zodpovězení první předběžné otázky položené Rajonen Sad Haskovo (okresní soud Haskovo) nezbytné posoudit, zda je situace pracovníka, který nemohl pracovat, protože s ním byl protiprávně rozvázán pracovní poměr a následně bylo soudem nařízeno jeho opětovné přijetí do zaměstnání, „podstatně odlišná“(20) od situace pracovníka, který nemůže pracovat v důsledku nemoci či kvůli mateřské dovolené.

43.      S ohledem na kritéria vyžadovaná pro splnění podmínek výjimky ze skutečného výkonu práce v průběhu referenčního období za účelem čerpání placené dovolené za kalendářní rok se nedomnívám, že se situace dotčená v projednávané věci podstatně liší od pracovního volna z důvodu nemoci nebo mateřské dovolené.

44.      Z judikatury již uvedené v tomto stanovisku lze totiž vyvodit, že kritéria upravující tuto výjimku jsou v zásadě zaprvé, že nepřítomnost v práci není předvídatelná(21), a zadruhé, že je nezávislá na vůli pracovníka(22). Jinými slovy, uvedené situace mají společné to, že odpovídají fyzickým nebo psychickým stavům, které trvají(23).

45.      Druhé uvedené kritérium je výslovně použito v čl. 5 odst. 4 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 132 ze dne 24. června 1970 o placené dovolené za kalendářní rok, v revidovaném znění, pro nepřítomnosti v práci, které musí být „započítány do doby výkonu práce“. Jak je nicméně uvedeno v bodě 6 odůvodnění směrnice 2003/88 a jak již Soudní dvůr několikrát zdůraznil, zásady této úmluvy musí být zohledněny pro účely výkladu uvedené směrnice(24).

46.      Kromě toho situace, v nichž je výjimka uznána, charakterizují také určitá fyzická či psychická omezení snášená pracovníkem(25) nebo potřeba chránit určitý biologický stav(26).

47.      Zdá se mi, že všechna tato kritéria jsou v situaci, kdy byl s pracovníkem protiprávně rozvázán pracovní poměr, ale později bylo soudem nařízeno jeho opětovné přijetí do zaměstnání, splněna. Pracovník nacházející se v takové situaci totiž nebyl schopen vykonávat své povinnosti z důvodu, který nebyl předvídatelný a byl nezávislý na jeho vůli.

48.      V zásadě se nejeví být spravedlivé, aby pracovník, jemuž byla odepřena možnost pracovat v době po rozvázání pracovního poměru z důvodu, který spočíval z povahy věci v protiprávním jednání zaměstnavatele, utrpěl v důsledku toho újmu. Jinými slovy, vzhledem k tomu, že nebýt protiprávního jednání zaměstnavatele, které vedlo k rozvázání pracovního poměru s pracovníkem, tento pracovník by nadále pracoval v průběhu dané doby a jeho nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok by tak neměl být v důsledku toho ohrožen. V této souvislosti je užitečné připomenout, že zaměstnavatel musí dbát na to, aby pracovníkům umožnil uplatnit nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok(27).

49.      Dodávám také, že za těchto okolností se výjimka ve prospěch zaměstnavatelů, kteří se musí potýkat s rizikem, že pracovník může příliš nakumulovat období nepřítomnosti, a s obtížemi, které z toho mohou vyplývat pro organizaci práce, neuplatní(28).

50.      Zaprvé se tato výjimka může uplatnit jen za „zvláštních okolností“(29). Zadruhé, zaměstnavatel, který pracovníkovi neumožní čerpat jeho nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, musí nést důsledky svého jednání, což znamená, že jakékoliv případné pochybení ze strany zaměstnavatele v tomto ohledu je irelevantní(30). Je však třeba poznamenat, že to platí i v případě pracovníka, s nímž je protiprávně rozvázán pracovní poměr. Svým způsobem tomuto pracovníkovi skutečně nebylo umožněno uplatnit včas svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok, a to z důvodu pochybení jeho zaměstnavatele.

51.      Za těchto okolností proto nemohu uznat, že se v projednávaných věcech jedná o „zvláštní okolnosti“ výslovně uvedené Soudním dvorem v jeho dřívější judikatuře. V opačném případě nelze vyloučit riziko, že bude zaměstnavatel, který protiprávně rozvázal pracovní poměr se zaměstnancem, zproštěn svých povinností. Takové situaci však musí být zabráněno(31).

52.      Tento výklad výjimky je také v souladu s již připomenutou zásadou, že základní právo na placenou dovolenou za kalendářní rok nemůže být vykládáno restriktivně. Z toho vyplývá, že jakákoliv výjimka z režimu Evropské unie v oblasti úpravy pracovní doby zavedeného směrnicí 2003/88 musí být vykládána tak, že její dosah je omezen na to, co je přísně nutné pro ochranu zájmů, kterou tato výjimka chrání.

53.      S ohledem na uvedené úvahy jsem proto dospěl k závěru, že pokud vnitrostátní právní úprava stanoví, že pracovník, s nímž byl protiprávně rozvázán pracovní poměr, musí být opětovně přijat do své práce, čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny brání takové vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře či praxi, podle nichž tento pracovník nemá nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za dobu od rozvázání jeho pracovního poměru do okamžiku jeho opětovného přijetí do zaměstnání.

C.      Ke druhé předběžné otázce ve věci C762/18 a předběžné otázce ve věci C37/19

54.      Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu ve věci C‑762/18 a předběžné otázky ve věci C‑37/19 je, zda čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře nebo praxi, podle nichž po ukončení pracovního poměru nárok na zaplacení finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou nevzniká v případě, kdy pracovník nemohl tento nárok, omezený na dobu mezi protiprávním jednáním zaměstnavatele a následným opětovným přijetím do zaměstnání, uplatnit před ukončením pracovního poměru, a to z důvodu výpovědi prohlášené za protiprávní rozhodnutím vnitrostátního soudu, které vedlo k retroaktivnímu obnovení pracovního poměru.

55.      Z ustálené judikatury vyplývá, že nárok na dovolenou za kalendářní rok je pouze jednou ze složek práva na placenou dovolenou za kalendářní rok jakožto základního unijního práva a že jeho součástí je i nárok na proplacení dovolené(32).

56.      Z toho vyplývá, že finanční náhrada, na niž měl nárok pracovník, který nemohl z důvodů nezávislých na své vůli čerpat svůj nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok před ukončením pracovního poměru, musí být vypočítána tak, aby uvedený pracovník byl v situaci, která je srovnatelná se situací, ve které by byl, pokud by čerpal uvedený nárok během trvání svého pracovního poměru(33). Jak již Soudní dvůr konstatoval, tento nárok na finanční náhradu za dovolenou za kalendářní rok nevyčerpanou ke dni ukončení pracovněprávního poměru je právem, které souvisí s právem na „placenou“ dovolenou za kalendářní rok(34).

57.      Zadruhé je také zřejmé, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 nestanoví pro vznik nároku na finanční náhradu jinou podmínku než tu, že pracovní poměr skočil a pracovník nevyčerpal všechnu dovolenou za kalendářní rok, na kterou měl nárok ke dni ukončení tohoto poměru(35). Mimoto, důvod ukončení pracovního poměru není relevantní pro nárok na finanční náhradu stanovený v čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88(36).

58.      Jak jsem již uvedl, je třeba odpovědět na první předběžnou otázku tak, že pracovník, s nímž byl protiprávně rozvázán pracovní poměr a který byl následně opětovně přijat do zaměstnání, musí mít nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za dobu od rozvázání pracovního poměru do okamžiku jeho opětovného přijetí do zaměstnání. Z toho tudíž vyplývá, že je třeba odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny je třeba následně vykládat v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře či vnitrostátní praxi, podle nichž po ukončení pracovního poměru nárok na zaplacení finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou nevzniká v případě, kdy pracovník nemohl tento nárok, omezený na dobu mezi protiprávním jednáním zaměstnavatele a následným opětovným přijetím do zaměstnání, uplatnit před ukončením pracovního poměru, a to z důvodu výpovědi prohlášené za protiprávní rozhodnutím vnitrostátního soudu, které vedlo k retroaktivnímu obnovení pracovního poměru.

59.      Jestliže však pracovník získal v době mezi protiprávním rozvázáním jeho pracovního poměru a opětovným přijetím na původní pracovní místo jiné zaměstnání, nemůže požadovat po prvním zaměstnavateli finanční náhradu za dobu, kdy vykonával práci na novém pracovním místě. Za těchto zvláštních okolností by obdržení finanční náhrady v plné výši od prvního zaměstnavatele vedlo ke kumulaci nároků na placenou dovolenou za kalendářní rok, což již neodráží skutečný účel tohoto nároku.

60.      Takový přístup by rovněž dalece přesahoval zásadu stanovenou Soudním dvorem ve věcech, jako je věc Dicu(37), konkrétně, že nárok pracovníka na placenou dovolenou za kalendářní rok by neměl být ohrožen událostmi, které jsou v zásadě nezávislé na jeho vůli. Stejně jako by pracovník neměl v tomto ohledu utrpět újmu z důvodu protiprávního jednání zaměstnavatele, které vedlo k rozvázání pracovního poměru, neměl by být především ani odměněn poskytnutím vyšší finanční náhrady za placenou dovolenou za kalendářní rok, než na jakou by měl nárok, pokud by s ním nikdy pracovní poměr rozvázán nebyl.

61.      Lze dodat, že za těchto zvláštních okolností měl pracovník možnost odpočívat od výkonu práce, již byl povinen vykonávat na základě své nové pracovní smlouvy, nebo měl případně nárok na to, aby obdržel od nového zaměstnavatele finanční náhradu za dobu práce vykonávané na základě uvedené smlouvy.

VI.    Závěry

62.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Rajonen sad Haskovo (okresní soud Haskovo, Bulharsko) a Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) následovně:

„1)      Pokud vnitrostátní právní úprava stanoví, že pracovník, s nímž byl protiprávně rozvázán pracovní poměr, musí být opětovně přijat do zaměstnání, čl. 7 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby a čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře či praxi, podle nichž tento pracovník nemá nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok za dobu od rozvázání pracovního poměru do okamžiku opětovného přijetí do zaměstnání.

2)      Článek 7 odst. 2 směrnice 2003/88 a čl. 31 odst. 2 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě nebo judikatuře či vnitrostátní praxi, podle nichž po ukončení pracovního poměru nárok na zaplacení finanční náhrady za nevyčerpanou dovolenou nevzniká v případě, kdy pracovník nemohl tento nárok, omezený na dobu mezi protiprávním jednáním zaměstnavatele a následným opětovným přijetím do zaměstnání, uplatnit před ukončením pracovního poměru, a to z důvodu výpovědi prohlášené za protiprávní rozhodnutím vnitrostátního soudu, které vedlo k retroaktivnímu obnovení pracovního poměru, s výjimkou jakékoliv doby, po kterou byl uvedený pracovník zaměstnán u jiného zaměstnavatele.“


1–      Původní jazyk: angličtina.


2–      Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381.


3–      Směrnice Rady ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 1993, L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197).


4–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. června 2000, kterou se mění směrnice Rady 93/104 (Úř. věst. 2000, L 195, s. 41; Zvl. vyd. 05/04, s. 27).


5–      Úř. věst. 2005, L 157, s. 203.


6–      Obdobně viz rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević (C‑630/17, EU:C:2019:123, bod 42).


7–      Viz a contrario usnesení ze dne 11. května 2011, Semerdžiev (C‑32/10, nezveřejněno, EU:C:2011:288, body 27 a 29).


8–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. září 2003, Jaeger  (C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 43), a ze dne 18. září 2019, VIPA (C‑222/18, EU:C:2019:751, bod 28).


9–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. června 2001, BECTU (C‑173/99, EU:C:2001:356, bod 43); ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další (C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 54), a ze dne 4. října 2018, Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 24).


10–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 58). Viz také pro další kvalifikaci nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok jako základní právo pracovníka rozsudky ze dne 12. června 2014, Bollacke (C‑118/13, EU:C:2014:1755, bod 22), a ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (C‑684/16, EU:C:2018:874, bod 31).


11–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. listopadu 2012, Heimann a Toltschin (C‑229/11 a C‑230/11, EU:C:2012:693, bod 23), a ze dne 29. listopadu 2017, King (C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 58).


12–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další (C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 25); ze dne 4. října 2018, Dicu  (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 27), a ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 41).


13–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2018, Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 28).


14–      Bod 28 tohoto rozsudku.


15–      Stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:195, bod 21).


16–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další (C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 41); ze dne 24. ledna 2012, Dominguez (C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 20), a ze dne 4. října 2018, Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 29).


17–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. března 2004, Merino Gómez (C‑342/01, EU:C:2004:160, body 33 a 41).


18–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2018, Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 31).


19–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Heimann a Toltschin (C‑229/11 a C‑230/11, EU:C:2012:693, bod 26).


20–      Tyto výrazy použil Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 8. listopadu 2012, Heimann a Toltschin (C‑229/11 a C‑230/11, EU:C:2012:693, bod 27).


21–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další (C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 51), a ze dne 4. října 2018, Dicu  (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 32). Viz také a contrario rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Heimann a Toltschin (C‑229/11 a C‑230/11, EU:C:2012:693, bod 29).


22–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. listopadu 2017, King (C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 49), a ze dne 4. října 2018, Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 32).


23–      V tomto smyslu viz Gardin, A., „Acquisition de droits à congés payés par un salarié en congé parental: l’assimilation à du temps de travail effectif ne s’impose pas“, Note sous CJUE 4 octobre 2018’, Revue de jurisprudence sociale, 2/19, s. 83.


24–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další (C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, body 37 a 38); ze dne 4. října 2018, Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 32), a ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 81).


25–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2018, Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 33 a citovaná judikatura).


26–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2018, Dicu (C‑12/17, EU:C:2018:799, bod 34 a citovaná judikatura).


27–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Kreuziger (C‑619/16, EU:C:2018:872, bod 51).


28–      K této výjimce viz rozsudky ze dne 22. listopadu 2011, KHS (C‑214/10, EU:C:2011:761), a ze dne 29. listopadu 2017, King (C‑214/16, EU:C:2017:914).


29–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King (C‑214/16, EU:C:2017:914, body 55 a 56).


30–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, King  (C‑214/16, EU:C:2017:914, body 61 a 63).


31–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (C‑684/16, EU:C:2018:874, bod 43).


32–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další (C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 60); ze dne 12. června 2014, Bollacke (C‑118/13, EU:C:2014:1755, bod 20); ze dne 29. listopadu 2017, King (C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 35), a ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, body 39 a 58).


33–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2009, Schultz-Hoff a další (C‑350/06 a C‑520/06, EU:C:2009:18, bod 61), a ze dne 29. listopadu 2017, King (C‑214/16, EU:C:2017:914, bod 52).


34–      Rozsudky ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, body 58 a 83), a Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (C‑684/16, EU:C:2018:874, body 72 a 75).


35–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. června 2014, Bollacke (C‑118/13, EU:C:2014:1755, bod 23), a ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 44).


36–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. července 2016, Maschek (C‑341/15, EU:C:2016:576, bod 28), a ze dne 6. listopadu 2018, Bauer a Willmeroth (C‑569/16 a C‑570/16, EU:C:2018:871, bod 45).


37–      Rozsudek ze dne 4. října 2018, Dicu  (C‑12/17, EU:C:2018:799).