Language of document : ECLI:EU:C:2020:181

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 5. března 2020(1)

Spojené věci C698/18 a C699/18

SC Raiffeisen Bank SA

proti

JB (C698/18)

a

BRD Groupe Société Générale SA

proti

KC (C699/18)

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunalul Specializat Mureş (specializovaný soud v Mureş, Rumunsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 93/13/EHS – Určení zneužívající povahy smluvních ujednání – Smlouva o úvěru týkající se osobní půjčky – Soudní úprava – Žaloba podle obecného práva, která nepodléhá promlčení – Žaloba podle obecného práva týkající se osobních nebo věcných práv, která podléhá promlčení – Objektivní okamžik, kdy se spotřebitel dozví o existenci zneužívajícího ujednání“






1.        Projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu směrnice 93/13/EHS(2) ve specifickém kontextu smluv o úvěru, které již byly v plném rozsahu splněny. Konkrétněji tyto žádosti umožní Soudnímu dvoru jasně určit, zda se tato směrnice použije i poté, co bude smlouva v plném rozsahu splněna, a případně, zda žaloba na vrácení částek získaných na základě smluvních ujednání považovaných za zneužívající může podléhat tříleté promlčecí lhůtě, která začíná plynout od okamžiku, kdy byla smlouva ukončena. Jedná se tak v podstatě o určení časového rozsahu ochrany, kterou uvedená směrnice přiznává spotřebitelům.

I.      Právní rámec

A.      Unijní právo

2.        Podle čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 se „spotřebitelem“ rozumí fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání.

3.        Podle čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

B.      Rumunské právo

4.        Článek 1 odst. 3 Legea nr. 193/2000 privind clauzele abuzive din contractele încheiate între profesioniști și consumatori (zákon č. 193/2000 o zneužívajících ujednáních ve smlouvách uzavřených mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli) ze dne 6. listopadu 2000 (Monitorul Oficial al României, č. 560 ze dne 10. listopadu 2000), opětovně zveřejněného v roce 2012 (Monitorul Oficial al României, č. 543 ze dne 3. srpna 2012) a naposledy pozměněného v roce 2014 (dále jen „zákon č. 193/2000“), zakazuje, aby prodávající nebo poskytovatelé vkládali do spotřebitelských smluv zneužívající ujednání. Kromě toho článek 6 tohoto zákona stanoví, že zneužívající ujednání nejsou vůči spotřebiteli účinná.

5.        Článek 12 odst. 1 a 4 uvedeného zákona stanoví:

„1.      Je-li zjištěno použití adhezních smluv, které obsahují zneužívající ujednání, obrátí se orgány dohledu uvedené v článku 8 na soud místa bydliště nebo sídla prodávajícího nebo poskytovatele a navrhnou, aby mu byla uložena povinnost změnit stávající smlouvy tak, že odstraní zneužívající ujednání.

[...]

4.      Ustanoveními odstavců 1 až 3 není dotčeno právo spotřebitele, vůči němuž je uplatňována adhezní smlouva obsahující zneužívající ujednání, dovolávat se za podmínek stanovených zákonem neplatnosti ujednání prostřednictvím žaloby nebo námitky.“

6.        Článek 993 Codul civil (občanský zákoník) z roku 1864, použitelný ke dni uzavření smluv ve věcech v původním řízení, mimo jiné stanoví, že ten, kdo plní dluh v mylném přesvědčení, že je dlužníkem, má vůči věřiteli nárok na vrácení zaplacené částky.

7.        Podle článku 1 Decretul nr. 167/1958 privitor la prescripția extinctivă (nařízení č. 167 o promlčení) ze dne 10. dubna 1958 (Monitorul Oficial al României, č. 19 ze dne 21. dubna 1958), opětovně zveřejněného:

„Právo podat žalobu na uplatnění věcných práv se promlčí, pokud nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené zákonem.

Zánik práva podat žalobu ohledně primárního nároku způsobuje zánik práva podat žalobu ohledně nároků souvisejících.“

8.        Podle článku 2 tohoto nařízení platí, že „[n]eplatnosti právního aktu se lze kdykoli dovolávat prostřednictvím žaloby nebo námitky“.

9.        Článek 7 uvedeného nařízení stanoví:

„Promlčecí lhůta začíná plynout ode dne vzniku práva podat žalobu nebo práva podat návrh na výkon rozhodnutí.

U závazků splatných na výzvu věřitele, jakož i u závazků, u nichž není lhůta pro splnění stanovena, začíná promlčecí lhůta plynout ode dne vzniku právního vztahu.“

10.      Článek 8 téhož nařízení stanoví:

„Promlčení práva podat žalobu na náhradu škody způsobené protiprávním jednáním začíná plynout ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo musel dozvědět o existenci škody a osobě, která je za škodu odpovědná.

Ustanovení předchozího pododstavce se použijí i v případě bezdůvodného obohacení.“

II.    Spory v původním řízení a předběžné otázky

A.      Věc C698/18, Raiffeisen Bank

11.      V červnu 2008 uzavřel žalobce ve věci v původním řízení se společností SC Raiffeisen Bank SA (dále jen „Raiffeisen Bank“) smlouvu o úvěru na dobu 84 měsíců, která skončila v roce 2015, kdy byl úvěr splacen v plné výši.

12.      Vzhledem k tomu, že se žalobce domníval, že některá smluvní ujednání byla zneužívající, podal v prosinci 2016 k Judecătoria Târgu Mureş (soud prvního stupně v Târgu Mureş, Rumunsko) žalobu, kterou se domáhal určení zneužívající povahy uvedených ujednání, vrácení částek zaplacených na jejich základě, jakož i zaplacení zákonných úroků.

13.      Společnost Raiffeisen Bank uplatnila námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce, přičemž tvrdila, že žalobce již nebyl v postavení spotřebitele ve smyslu zákona č. 193/2000 z důvodu, že ke dni podání žaloby smluvní vztahy mezi stranami zanikly, jelikož smlouva o úvěru skončila v průběhu předchozího roku na základě jejího splnění v plném rozsahu.

14.      V prvním stupni vnitrostátní soud vyhověl žalobě žalobce v plném rozsahu.

15.      Jelikož měla společnost Raiffeisen Bank za to, že toto rozhodnutí nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, podala odvolání k předkládajícímu soudu, přičemž zopakovala argument, že žalobce pozbyl postavení spotřebitele před podáním žaloby v důsledku ukončení smlouvy o úvěru z důvodu jejího splnění v plném rozsahu.

16.      V tomto kontextu se Tribunalul Specializat Mureş (specializovaný soud v Mureș, Rumunsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru v obou dotčených věcech následující předběžné otázky:

„1)      Připouštějí ustanovení [směrnice 93/13], a sice body 12, 21 a 23 odůvodnění, čl. 2 písm. b), čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a článek 8 této směrnice, v souladu se zásadou procesní autonomie ve spojení se zásadami rovnocennosti a efektivity, existenci souboru soudních prostředků nápravy tvořeného žalobou podle obecného práva, která nepodléhá promlčení a jejímž cílem je určit zneužívající povahu některých ujednání obsažených ve spotřebitelských smlouvách, a žalobou podle obecného práva na uplatnění osobních a věcných práv, která podléhá promlčení a prostřednictvím které je sledován cíl [uvedené] směrnice spočívající ve vyloučení účinků všech závazků vzniklých a splněných na základě ujednání, u něhož byla určena zneužívající povaha ve vztahu ke spotřebiteli?

2)       V případě kladné odpovědi na první otázku brání tato ustanovení výkladu vyplývajícímu z uplatnění zásady jistoty občanskoprávních vztahů, podle kterého je objektivním okamžikem, od něhož by spotřebitel věděl nebo měl vědět o existenci zneužívajícího ujednání, okamžik ukončení smlouvy o úvěru, v rámci které měl postavení spotřebitele?“

B.      Věc C699/18, BRD Groupe Société Générale

17.      V květnu 2003 uzavřeli žalobce ve věci v původním řízení a další strana jako spoludlužník se společností BRD Groupe Société Générale SA smlouvu o úvěru. V březnu 2005 byl úvěr z důvodu předčasného splacení považován za splacený a smlouva o úvěru skončila.

18.      O více než deset let později, v červenci 2016, podal žalobce k Judecătoria Târgu Mureş (soud prvního stupně v Târgu Mureş) žalobu na určení zneužívající povahy ujednání této smlouvy. Žalobce dále požadoval zrušení těchto ujednání a vrácení všech částek zaplacených na jejich základě, jakož i zaplacení zákonného úroku z částek určených k vrácení.

19.      Společnost BRD Groupe Société Générale namítá, že žalobce již nebyl v postavení spotřebitele, s přihlédnutím ke skutečnosti, že ke dni zahájení soudního řízení vztahy mezi stranami zanikly a smlouva byla ukončena před jedenácti lety na základě předčasného splacení.

20.      V prvním stupni vnitrostátní soud žalobě částečně vyhověl.

21.      Vzhledem k tomu, že společnost BRD Groupe Société Générale měla za to, že toto rozhodnutí nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, podala k předkládajícímu soudu odvolání, v němž zopakovala argument, že žalobce pozbyl postavení spotřebitele před podáním žaloby před jedenácti lety v návaznosti na ukončení smlouvy o úvěru na základě předčasného splacení.

22.      Za těchto podmínek se Tribunalul Specializat Mureş (specializovaný soud v Mureș) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky, které jsou totožné s otázkami položenými ve věci C‑698/18. Předkládající soud nicméně zdůrazňuje, že ve věci C‑699/18 podal žalobce žalobu na určení zneužívající povahy smluvních ujednání jedenáct let po skončení smlouvy o úvěru, tedy po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty stanovené vnitrostátním zákonodárcem pro uplatnění práva ve věcech majetkových.

III. Řízení před Soudním dvorem

23.      Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 12. prosince 2018 byly věci C‑698/18 a C‑699/18 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

24.      Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, s výjimkou žalobce ve věci C‑698/18, rumunská, česká, polská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise.

25.      Titíž zúčastnění byli zastoupeni na jednání, které se konalo dne 12. prosince 2019.

IV.    Analýza

26.      Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda směrnice 93/13 zaprvé brání tomu, aby promlčení podléhala žaloba na vrácení plnění uskutečněných na základě ujednání prohlášeného za zneužívající, obsaženého ve smlouvě, která již byla v plném rozsahu splněna. Zadruhé si předkládající soud klade otázku, zda tato směrnice brání tomu, aby se na takovou žalobu použila tříletá promlčecí lhůta, která začíná plynout okamžikem skončení smlouvy. Předkládající soud pokládá tyto otázky z hlediska mezí procesní autonomie členských států. Vzhledem k tomu, že v každém případě, kdy vyvstává otázka, zda vnitrostátní ustanovení dodržuje tyto meze, je třeba postupovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem(3), mám za to, že je třeba tyto otázky posoudit společně.

27.      Kromě toho má předkládající soud za to, že čelí problematice určení – z časového hlediska – postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13. I když tuto otázku výslovně nepokládá, konstatuje, že je třeba určit, zda se tato směrnice nadále použije i poté, co je již v plném rozsahu splněna smlouva uzavřená osobou, která se v době uzavření smlouvy obsahující zneužívající ujednání nepochybně nacházela v postavení spotřebitele.

28.      Vzhledem k výše uvedenému nejprve přezkoumám přípustnost předběžných otázek (oddíl A) a za účelem poskytnutí užitečné odpovědi na tyto otázky rozvedu řešení přijatá v rumunském právu ohledně sankce za vložení zneužívajících ujednání do smlouvy uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem (oddíl B). Poté se budu zabývat problematikou použitelnosti směrnice 93/13 na smlouvy, které byly v plném rozsahu splněny (oddíl C). Konečně, s ohledem na meze procesní autonomie členských států určím, zda tato směrnice brání tomu, aby podléhala promlčení žaloba na vrácení plnění uskutečněných na základě ujednání prohlášeného za zneužívající, obsaženého ve smlouvě, která již byla v plném rozsahu splněna, a tomu, aby okamžik, od kterého začíná plynout tříletá promlčecí lhůta, odpovídal okamžiku ukončení smlouvy (část D).

A.      K přípustnosti

29.      Žalobce ve věci C‑699/18 primárně namítá, že předběžné otázky jsou nepřípustné.

30.      Zaprvé tvrdí, že předkládající soud na základě svých předběžných otázek zjišťuje, zda lhůta stanovená vnitrostátním právem pro podání žaloby k tomuto soudu byla či nebyla dodržena. Předběžná otázka se přitom musí týkat výkladu unijního práva, nikoli aspektů souvisejících s vnitrostátním právem. Zadruhé žalobce uvádí, že omezení účinků vrácení v návaznosti na určení zneužívající povahy smluvního ujednání je v rozporu s logikou, ze které vychází ochrana spotřebitele.

31.      S výhradami formulovanými žalobcem nesouhlasím.

32.      Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu je získat prvky výkladu unijního práva, které mu umožní v podstatě určit, zda vnitrostátní právní úprava a její výklad, který navrhuje, jsou slučitelné se systémem ochrany spotřebitele zavedeným směrnicí 93/13. Jestliže se položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(4). Kromě toho závěr, že předběžné otázky jsou nepřípustné z důvodu, že omezení účinků vrácení v návaznosti na určení zneužívající povahy smluvního ujednání je v rozporu s logikou, ze které vychází ochrana spotřebitele, předjímá odpověď na tyto otázky.

33.      Přesto Soudnímu dvoru navrhuji, aby rozhodl, že nemá pravomoc odpovídat na otázky položené ve věci C‑699/18. Smlouva dotčená v této věci byla uzavřena v roce 2003 a skončila v roce 2005, tedy před 1. lednem 2007, dnem přistoupení Rumunska k Unii. Soudní dvůr má přitom pravomoc k výkladu unijního práva, pokud jde o jeho použití v členském státě, až ode dne přistoupení tohoto členského státu k Unii(5). Ze stejného důvodu má však Soudní dvůr pravomoc odpovědět na otázky položené ve věci C‑698/18, které se týkají smlouvy uzavřené v roce 2008.

B.      Sankce použitelná v rumunském právu ohledně provedení směrnice 93/13

1.      Nevymahatelnost, relativníabsolutní neplatnosthlediska rumunského práva

34.      Předkládající soud ve svých žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce vysvětluje, že v rumunském právu existují tři různé občanskoprávní sankce za nedodržení právní normy, a sice nevymahatelnost, relativní neplatnost a absolutní neplatnost. Upřesňuje, že při neexistenci výslovného ustanovení v hmotném právu, které by bylo použitelné ke dni uzavření smluv, které jsou základem sporů v původním řízení, je výklad rumunského zákona za účelem určení právního režimu neplatnosti občanskoprávních právních aktů, který zákonodárce zamýšlel zavést na vnitrostátní úrovni, poskytován vnitrostátní judikaturou a právní naukou(6).

35.      Sankční úloha neplatnosti spočívá v tom, že akt přijatý v rozporu s právními ustanoveními je zbaven právních účinků. V závislosti na povaze zájmu (individuální nebo obecný) chráněného právním ustanovením porušeným při uzavření občanskoprávního aktu je sankcí relativní neplatnost nebo absolutní neplatnost.

36.      Předkládající soud uvádí, že relativní neplatností je postihováno nedodržení kogentní právní normy chránící soukromý zájem a že žaloba na určení relativní neplatnosti podléhá promlčení. Absolutní neplatnost potom sankcionuje nedodržení právní normy, která chrání obecný zájem chráněný kogentní právní normou, při uzavírání aktu spadajícího do občanského práva. Z důvodu chráněného zájmu nemůže být absolutní neplatnost zhojena potvrzením, takže spotřebitel, který může tuto neplatnost namítat, se tohoto práva nemůže vzdát. Neplatnost může namítnout každá osoba, která na tom má zájem, subjekty, kterým tuto možnost přiznává zákon, jakož i soud z úřední povinnosti(7). Nárok na určení absolutní neplatnosti je nepromlčitelný, takže jej lze uplatnit kdykoli prostřednictvím žaloby nebo námitky.

37.      Podle vysvětlení předkládajícího soudu má v rumunském právu absolutní neplatnost obecně zpětné účinky, a sice od okamžiku, kdy byl právní akt uzavřen (účinky ex tunc). Z této zásady však existuje několik výjimek, v jejichž rámci má absolutní neplatnost účinky ex nunc. Tak je tomu v případě, kdy si věřitel v dobré víře ve vztahu k plodonosné věci ponechá plody sklizené během období, kdy byl v dobré víře. Kromě toho vede absolutní neplatnost k uvedení do původního stavu (restitutio in integrum), což se projevuje skutečností, že plnění poskytnutá na základě právního aktu, který je touto neplatností postižen, jsou navrácena. V oblasti synalagmatických smluv se vrácení provádí na základě institutu bezdůvodného obohacení a žalob na vrácení.

38.      Podle předkládajícího soudu je z hlediska rumunského práva nutno rozlišovat mezi žalobou na určení absolutní neplatnosti, která je nepromlčitelná, a žalobou na vrácení plnění, která je žalobou týkající se věcného práva a je vždy promlčitelná. Žaloba na vrácení plnění je přitom podmíněna předchozím rozhodnutím o neplatnosti v tom smyslu, že nárok požadovat vrácení vzniká až po prohlášení neplatnosti. V tomto ohledu existují výjimky, které umožňují odlišit způsob, jakým jsou uplatňována pravidla týkající se promlčení žaloby na vrácení. Jedna z těchto výjimek se použije, pokud z procesního hlediska nebyly uplatněny dva body návrhových žádání (neplatnost jako hlavní bod a vrácení plnění prostřednictvím vedlejšího bodu). Další z těchto výjimek se použije v případě smluv s postupným plněním, kdy je objektivně nemožné uložit povinnost vrácení některého z plnění (v případě majetku užívaného k pronájmu), a kdy tudíž nemůže být vráceno ani druhé plnění, a to s cílem zabránit bezdůvodnému obohacení jedné ze smluvních stran.

2.      Použití sankce absolutní neplatnosti

39.      Předkládající soud uvádí, že rumunská vnitrostátní judikatura se ustálila v tom smyslu, že odstranění zneužívajících ujednání postavila na roveň určení absolutní neplatnosti.

40.      Kromě toho poukazuje předkládající soud na to, že ačkoli směrnice 93/13 uvádí, že pro spotřebitele není zneužívající ujednání závazné, takže spotřebitel nemůže být tímto ujednáním vázán a má možnost k nim nepřihlížet, což odpovídá pojmu „nevymahatelnost“, s ohledem na znaky neplatnosti a nevymahatelnosti, jak jsou upraveny rumunským právem, se zdá, že sankce neplatnosti odpovídá režimu stanovenému touto směrnicí.

41.      Předkládající soud mimoto odkazuje na čl. 7 odst. 2 směrnice 93/13 a uvádí, že na základě procesní autonomie stanoví členské státy vhodné a účinné prostředky, které umožní osobám podat žalobu k soudu, aby se domohly rozhodnutí o zneužívající povaze ujednání. Uvádí, že zákon č. 193/2000 výslovně nezmiňuje uplatnění sankce neplatnosti, ale že ustanovení čl. 12 odst. 4 tohoto zákona evokují použití této sankce.

42.      Předkládající soud navíc uvádí, že na základě judikatury Soudního dvora musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem(8). V této souvislosti vysvětluje, že vzhledem ke skutečnosti, že vnitrostátní soud musí přezkoumat z úřední povinnosti potenciálně zneužívající ujednání, sledovala vnitrostátní judikatura právní režim absolutní neplatnosti. Stejně tak vnitrostátní právní nauka má za to, že prodávající nebo poskytovatelé jsou povinni nevkládat zneužívající ujednání do spotřebitelských smluv, přičemž tato povinnost je uložena kogentní právní normou, jejíž porušení je sankcionováno absolutní neplatností takových ujednání(9).

43.      V důsledku toho se osoba, která tvrdí, že má postavení spotřebitele v rámci smlouvy o úvěru, může kdykoli obrátit na soud s žalobou na určení zneužívající povahy smluvního ujednání. Pokud byla určena zneužívající povaha ujednání, s ohledem na absolutní neplatnost těchto smluvních ustanovení se použijí s tím související vnitrostátní zásady, zejména zásada restitutio in integrum.

3.      Dopady uplatnění sankce neplatnostipřípadě smluv, které již bylyplném rozsahu splněny 

44.      Předkládající soud zdůrazňuje skutečnost, že se spory v původním řízení vyznačují tím, že smlouvy, které jsou základem těchto sporů, byly splněny dříve, než bylo zahájeno řízení u vnitrostátních soudů. Uvádí, že vnitrostátní judikatura rozvinula různá řešení ohledně dopadů určení zneužívající povahy ujednání obsaženého ve smlouvě, která již byla v plném rozsahu splněna.

45.      Podle jednoho směru judikatury vede určení zneužívající povahy k uložení sankce absolutní neplatnosti. V důsledku toho nepodléhá žaloba na vrácení promlčecí lhůtě, neboť žaloba směřující k absolutní neplatnosti zneužívajících ujednání je nepromlčitelná.

46.      Jiný směr judikatury vychází z výkladu, podle kterého sankce uložená v případě určení zneužívající povahy smluvních ujednání představuje sankci sui generis, která má účinky do budoucna, aniž zpochybňuje již poskytnutá plnění, jako je tomu v případě sankce neplatnosti.

47.      Podle předkládajícího soudu je přitom možné přijmout výklad, podle kterého je okamžik ukončení smlouvy z důvodu splnění smlouvy v plném rozsahu nebo předčasného splacení okamžikem, od kterého se již nelze domnívat, že se dlužník nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, a je vůči němu zproštěn všech závazků. Podle výkladu předkládajícího soudu se tedy jedná o objektivní okamžik, kdy spotřebitel musel nebo měl vědět o zneužívající povaze ujednání.

48.      Podle tohoto výkladu může být žaloba na určení absolutní neplatnosti, kterou se spotřebitel může domáhat určení zneužívající povahy ujednání, podána bez jakéhokoli časového omezení, zatímco jeho žaloba na vrácení plnění uskutečněných na základě takových ujednání musí být podána během tří let od okamžiku ukončení smlouvy.

49.      Je třeba ještě poznamenat, že podle předkládajícího soudu je skutečnost, že hraje roli okamžik, kdy začíná plynout promlčecí lhůta pro věcně právní nároky vztahující se ke zneužívající povaze smluvních ujednání a nepoužije se jiné vnitrostátní právo, výrazem přímého použití unijního práva. Tento soud však rovněž uvádí, že jeho výklad je veden snahou o dodržování zásady právní jistoty. V tomto ohledu neodkazuje na zásadu právní jistoty zakotvenou v unijním právu, ale na zásadu jistoty občanskoprávních vztahů nebo na zásadu jistoty v obchodních vztazích. Kromě toho odkazuje na několik rozsudků, v nichž měl Soudní dvůr za to, že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je v souladu s unijním právem(10). V těchto rozsudcích Soudní dvůr odkázal na zásadu právní jistoty jakožto zásadu, která je základem vnitrostátního soudního systému(11). Je tedy třeba mít za to, že předkládající soud zakládá svůj výklad vnitrostátních ustanovení na zásadě právní jistoty, která je uplatňována v rumunském právu a je základem systému občanského práva tohoto členského státu.

C.      Použitelnost směrnice 93/13 ohledně splněných smluv

1.      Postavení spotřebitelepoužitelnost směrnice 93/13

50.      Jak jsem uvedl v bodě 27 tohoto stanoviska, předkládající soud má za to, že je třeba přezkoumat jeho předběžné otázky z hlediska otázky zachování postavení stran ukončených smluv jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13. Tato úvaha odpovídá argumentu uplatněnému žalovanými, podle kterého dlužník po splnění smlouvy o úvěru v plném rozsahu pozbývá postavení spotřebitele, a tedy i ochrany poskytované směrnicí 93/13.

51.      Je zajisté pravda, že čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 vymezuje spotřebitele jako „fyzickou osobu, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání“. Žalované patrně v podstatě vyvozují ze skutečnosti, že normotvůrce použil v této definici přítomný čas, že osoba, která tuto smlouvu uzavřela, již po splnění smlouvy v jejím rámci nejedná, a tudíž již nemá postavení „spotřebitele“ ve smyslu této směrnice.

52.      Je rovněž pravda, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 ukládá členským státům, aby stanovily, že „zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná“. Toto ustanovení stanoví, že členské státy jsou rovněž povinny zajistit, že smlouva, která obsahuje zneužívající ujednání, „zůstává pro strany závaznou“. Formulace použitá normotvůrcem je podle mého názoru vykládána žalovanými v tom smyslu, že se toto ustanovení týká pouze smluv, které dosud nebyly splněny, a že pokud je smlouva ukončena, není již a priori nezbytné zajistit, aby zneužívající ujednání již nezavazovala spotřebitele nebo aby smlouva zůstala pro strany závazná.

53.      Mám však za to, že je vhodnější se zabývat nikoli otázkou, zda si osoba, která uzavřela smlouvu jako spotřebitel ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13, uchovává po splnění smlouvy v plném rozsahu postavení spotřebitele ve smyslu tohoto ustanovení, ale zda se tato směrnice již nezabývá ochranou této osoby, jakmile byla smlouva, kterou uzavřela, v plném rozsahu splněna.

54.      Zaprvé totiž ve většině systémů soukromého práva smlouva končí splněním všech závazků vyplývajících z této smlouvy(12), i když je třeba zohlednit skutečnost, že tato smlouva představovala základ pro převody, k nimž došlo v rámci jejího plnění. Smlouva, která již byla v plném rozsahu splněna, totiž zůstává závazná v tom smyslu, že představuje základ dříve provedených převodů. Splnění smlouvy v plném rozsahu kromě toho nemění nic na tom, že osoba, která tuto smlouvu uzavřela, měla při plnění svých smluvních závazků nepochybně postavení „smluvní strany“.

55.      Pokud by tedy ujednání prohlášené za zneužívající představovalo základ pro převod, ke kterému došlo při plnění smlouvy, nemůže okolnost, že tato smlouva již byla splněna, zmírnit zneužívající povahu tohoto ujednání. Přetrvává zájem na prohlášení ujednání obsažených v této smlouvě za zneužívající a případně na zachování závazné povahy uvedené smlouvy ve zbývající části. Na základě této logiky je třeba vykládat ustanovení směrnice 93/13.

56.      Zadruhé žalované rovněž v podstatě tvrdí, že asymetrie mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem existuje pouze v okamžiku uzavření smlouvy a v průběhu jejího plnění. V důsledku toho by se směrnice 93/13 po splnění smlouvy nadále nepoužila, neboť její použití by nebylo nezbytné pro vyrovnání této asymetrie. Žalované v tomto ohledu takto vykládají judikaturu Soudního dvora, podle níž systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že vztah mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem je nerovný(13) a že se tato směrnice vztahuje na smlouvy, v jejichž rámci existuje významná nerovnováha(14).

57.      Z téže judikatury Soudního dvora však vyplývá, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče jak vyjednávací pozice, tak úrovně informovanosti, což jej vede k tomu, že přistoupí k předem vyhotoveným podmínkám prodávajícího nebo poskytovatele, aniž by mohl ovlivnit jejich obsah(15). Splnění smlouvy nemění se zpětnou účinností okolnost, že se spotřebitel v okamžiku jejího uzavření nacházel v tomto nerovném postavení. Kromě toho právě v tomto kontextu jsou do smlouvy vložena zneužívající ujednání, která vytvářejí významnou nerovnováhu a k nimž spotřebitel přistupuje(16). Jak vyplývá z úvah uvedených v bodě 54 tohoto stanoviska, taková ujednání jsou i nadále základem převodů provedených smluvními stranami při plnění smlouvy.

58.      Domnívat se za těchto podmínek, že splnění smlouvy vylučuje jakoukoli možnost prohlásit tato ujednání za zneužívající, by vedlo k situaci, kdy by jakýkoli převod provedený na jejich základě zůstal nezpochybnitelný a konečný. V tomto rámci, jak poznamenává polská vláda, jsou některé smlouvy plněny bezprostředně po nebo dokonce v okamžiku jejich uzavření. To je případ zejména kupní smlouvy. Přijmout výklad žalovaných, podle kterého se směrnice 93/13 nadále nepoužije po splnění takové smlouvy v plném rozsahu, by mělo za následek, že by strana této smlouvy neměla ani teoretickou možnost podat účinnou žalobu před ukončením této smlouvy. Nic v této směrnici přitom neimplikuje vyloučení těchto smluv z její působnosti.

59.      Zatřetí, směrnice 93/13 ukládá členským státům, jak vyplývá z čl. 7 odst. 1, vykládaného ve spojení s bodem 24 odůvodnění této směrnice, aby stanovily vhodné a účinné prostředky, „aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebiteli“. Takové prostředky musí mít ve vztahu k prodávajícímu nebo poskytovateli odrazující účinek(17). Výklad, podle kterého se tato směrnice nadále nepoužije po splnění smlouvy, může ohrozit dosažení jejího dlouhodobého cíle. Nelze totiž vyloučit skutečnost, že spotřebitel, který si není zcela vědom zneužívající povahy ujednání a obává se žaloby, kterou by proti němu případně podal prodávající nebo poskytovatel, bude usilovat o splnění svých smluvních povinností.

2.      Ke vzdání se ochranypoužitelnosti směrnice 93/13

60.      Je třeba ještě poznamenat, že si předkládající soud klade otázku, zda způsob ukončení smlouvy může mít vliv na použitelnost směrnice 93/13. V tomto ohledu uvedený soud odkazuje na předčasné splacení a splnění smlouvy v plném rozsahu v daném termínu.

61.      Výklad, podle kterého se směrnice 93/13 dále neuplatní po dobrovolném splnění smlouvy, podle mého názoru spočívá na myšlence, že se spotřebitel, který plní smlouvu obsahující zneužívající ujednání, implicitně vzdá ochrany, kterou mu tato směrnice poskytuje.

62.      Soudní dvůr již přitom ve své judikatuře jasně stanovil, že aby se spotřebitel mohl účinně vzdát ochrany přiznané směrnicí 93/13, musí s neuplatněním sankce stanovené uvedenou směrnicí vyslovit svobodný a vědomý souhlas(18). Nelze předpokládat, že se spotřebitel dozví o zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvě při plnění svých smluvních závazků. Stejně tak nelze mít za to, že plněním smlouvy spotřebitel vyslovuje souhlas, který přesahuje pouhou vůli splnit dotčenou povinnost. Spotřebitel totiž může splnit své povinnosti v dobré víře nebo tak učinit, aby se nevystavoval riziku, že proti němu podá prodávající nebo poskytovatel žalobu.

63.      V důsledku toho skutečnost, že smlouva byla dobrovolně splněna, sama o sobě nevylučuje použitelnost směrnice 93/13 a nevylučuje ochranu, kterou tato směrnice přiznává osobě, která uzavřela tuto smlouvu jako spotřebitel ve smyslu čl. 2 písm. b) uvedené směrnice.

3.      Prvotní závěrypoužitelnosti směrnice 93/13

64.      Z výše uvedeného vyplývá, že se směrnice 93/13 použije rovněž na smlouvy, které již byly v plném rozsahu splněny. Právě uzavření smlouvy spotřebitelem vede ke vzniku použitelnosti této směrnice. Kromě toho splnění smlouvy v plném rozsahu nevylučuje použití uvedené směrnice. Je však třeba rozlišovat mezi použitelností směrnice ve vztahu ke smlouvám, které již byly v plném rozsahu splněny, a možností členských států zavést na vnitrostátní úrovni promlčecí lhůty umožňující časově omezit žaloby na vrácení.

D.      Meze procesní autonomie členských států

65.      Unijní právo neharmonizuje pravidla použitelná na přezkum údajně zneužívající povahy smluvního ujednání. Vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu přísluší, aby taková pravidla stanovil na základě zásady procesní autonomie, avšak za podmínky, že tato pravidla nejsou méně příznivá než pravidla upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných spotřebitelům unijním právem (zásada efektivity)(19).

66.      Mám za to, že s přihlédnutím k zásadě právní jistoty, které se dovolává předkládající soud, je tak třeba určit, zda je skutečnost, že žaloba na vrácení plnění poskytnutých na základě ujednání prohlášeného za zneužívající je promlčitelná, v souladu s těmito dvěma zásadami, a poté z tohoto hlediska analyzovat, zda členský stát může stanovit tříletou promlčecí lhůtu, která se počítá od okamžiku ukončení smlouvy.

1.      Zásada efektivity

a)      K promlčecím lhůtámkontextu zásady efektivity

67.      Ve své judikatuře Soudní dvůr uznal, že pokud jde o směrnici 93/13, není ochrana spotřebitele absolutní(20). V tomto rámci Soudní dvůr rozhodl, že skutečnost, že určité řízení zahrnuje určité procesní požadavky, které musí spotřebitel dodržet, aby uplatnil svá práva, proto ještě neznamená, že by tyto požadavky byly v rozporu se zásadou efektivity(21) nebo že by tento spotřebitel nepožíval účinné soudní ochrany(22). Od spotřebitele tak může být vyžadována určitá obezřetnost, pokud jde o ochranu jeho zájmů, aniž je porušena zásada efektivity nebo právo na účinné prostředky nápravy. Tak je tomu například v případě, kdy je od spotřebitele vyžadováno dodatečné úsilí v obecném zájmu na řádném výkonu spravedlnosti a předvídatelnosti(23). Při přezkumu slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva, kterými zákonodárce provedl směrnici 93/13, se zásadou efektivity, je totiž třeba případně zohlednit takové zásady, které jsou základem vnitrostátního soudního systému, jako je ochrana práva na obhajobu, zásada právní jistoty a řádný průběh řízení(24).

68.      Kromě toho, pokud jde konkrétněji o časová omezení žalob založených na směrnici 93/13, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury nemůže stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Unie(25).

69.      Z toho vyvozuji, že z hlediska zásady efektivity a vzhledem k tomu, že zásada právní jistoty představuje zásadu, která je základem vnitrostátního soudního systému a vyžaduje to, je v zásadě přípustné časově omezit žaloby založené na unijním právu. Lhůty stanovené v tomto ohledu musí být na základě použití formulace použité Soudním dvorem v jeho judikatuře „přiměřené“, což znamená, že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem. Je tak třeba určit, zda tříletá promlčecí lhůta, která začíná plynout u smluv, které již byly v plném rozsahu splněny, od okamžiku ukončení smlouvy, může být považována za „přiměřenou“ ve smyslu této judikatury.

b)      K přiměřenosti promlčecí lhůty

70.      Soudní dvůr již v různých souvislostech rozhodl, že vnitrostátní tříletá prekluzivní nebo promlčecí lhůta je přiměřená(26). Přiměřenost lhůty – a tedy její soulad se zásadou efektivity – však nelze určit výlučně na základě délky jejího trvání. Je třeba vzít v úvahu všechny podmínky týkající se této lhůty, to znamená událost, od které začíná plynout, události, které přerušují nebo staví běh této lhůty, jakož i případně důsledky jejího nedodržení a možnost jejího obnovení(27). Všechny tyto skutečnosti totiž mohou v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných spotřebitelům směrnicí 93/13.

71.      V tomto rámci se předkládající soud zaměřuje pouze na událost, od které začíná plynout promlčecí lhůta, a délku jejího trvání. Z tohoto důvodu ve své analýze vycházím z předpokladu, že nedošlo k žádné události, která může tuto lhůtu přerušit nebo zastavit. Pro úplnost podotýkám, že předkládající soud neuvádí, že podání žaloby na určení zneužívající povahy smluvních ujednání má odkladný účinek ohledně promlčecí lhůty použitelné na žalobu na vrácení.

72.      Pro určení, zda promlčecí lhůta, posuzovaná společně se všemi relevantními podmínkami, dodržuje zásadu efektivity, je třeba zohlednit skutečnost, že promlčecí lhůty a prováděcí podmínky musí být přizpůsobeny zvláštní povaze dotčené oblasti, aby nebyla zmařena plná účinnost příslušných ustanovení unijního práva(28).

73.      Požadovat určitou obezřetnost po spotřebiteli ohledně ochrany jeho zájmů není v rozporu s ustanoveními směrnice 93/13(29). V tomto duchu se jeví, že tříletá promlčecí lhůta, která začíná plynout od okamžiku ukončení smlouvy, v zásadě ponechává spotřebiteli, který nezná svá práva nebo neví o zneužívající povaze smluvních ujednání, dostatek času na to, aby se informoval o legalitě těchto ujednání a posoudil, zda je vhodné podat žalobu. Aby to bylo pro spotřebitele možné, musí být nicméně promlčecí lhůta, jakož i veškeré prováděcí podmínky stanoveny a známy předem(30). Mohou být tedy stanoveny pouze zákonem nebo v souladu s výkladem tohoto zákona, který vyplývá z ustálené judikatury.

74.      V tomto kontextu může spotřebitel před uplynutím lhůty tří let od okamžiku zániku smlouvy zvažovat podání žaloby u vnitrostátního soudu na určení zneužívající povahy smluvních ujednání, aby bylo určeno závazným způsobem pro prodávajícího nebo poskytovatele, zda prodávající nebo poskytovatel vložil do smlouvy ujednání, která jsou v rozporu se směrnicí 93/13. S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, se přitom zdá, že promlčecí lhůta uvedená v předběžných otázkách, která se použije na žaloby na vrácení, není přerušena, pokud spotřebitel podá žalobu na určení zneužívající povahy smluvních ujednání. Může se tak stát, že až do takového závazného určení zneužívající povahy smluvních ujednání spotřebiteli hrozí, že se jeho žaloba na vrácení promlčí z důvodu délky řízení v oblasti určení zneužívající povahy ujednání. Existuje tedy nezanedbatelné riziko, že z důvodů, které jsou mimo jeho kontrolu, nepodá tento spotřebitel včas žalobu vyžadovanou pro uplatnění jeho práv, která pro něj vyplývají ze směrnice 93/13.

75.      Nehledě na tuto výhradu skutečnost, že se směrnice 93/13, jak vyplývá z úvah uvedených v bodě 64 tohoto stanoviska, i nadále použije na smlouvy, které již byly v plném rozsahu splněny, nebrání tomu, aby členský stát stanovil promlčecí lhůtu pro žalobu na vrácení, kterou se tato směrnice provádí na vnitrostátní úrovni. Projednávané věci se netýkají problému časového omezení žaloby, kterou se spotřebitel může domáhat určení zneužívající povahy smluvních ujednání. Předkládající soud totiž uvádí, že taková žaloba může být podána bez jakéhokoli časového omezení a že po uplynutí promlčecí lhůty by byla náhrada, která má být poskytnuta spotřebiteli, nemajetková, spojená s odrazující povahou ve vztahu k prodávajícímu nebo poskytovateli. Mimoto ze zákona č. 193/2000 vyplývá, že spotřebitel se může dovolávat neplatnosti ujednání rovněž prostřednictvím námitky. Z toho vyvozuji, že uplynutí tříleté promlčecí lhůty, která se použije na žaloby na vrácení, nebrání spotřebiteli v tom, aby zpochybnil návrh podaný prodávajícím nebo poskytovatelem, kterým se tento prodávající nebo poskytovatel domáhá, aby tento spotřebitel splnil povinnost vyplývající ze zneužívajícího ujednání. Kromě toho nic nenasvědčuje tomu, že by po uplynutí této lhůty nesměl vnitrostátní soud konstatovat z úřední povinnosti zneužívající povahu smluvních ujednání, což odlišuje projednávané věci od věci, ve které byl vydán rozsudek Cofidis(31).

76.      V rozsudku Gutiérrez Naranjo a další(32) týkajícím se vnitrostátní judikatury, která omezovala restituční účinky v čase, sice Soudní dvůr uvedl, že důsledkem soudního rozhodnutí o zneužívající povaze smluvního ujednání musí být v zásadě obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno. Mimoto povinnost vnitrostátního soudu neaplikovat zneužívající smluvní ujednání, která ukládá uhrazení částek, jež se ukázaly jako bezdůvodné, s sebou v zásadě nese odpovídající restituční účinek vztahující se k těmto částkám.

77.      Nicméně je třeba zaprvé přihlédnout ke skutečnosti, že v rozsudku Gutiérrez Naranjo a další(33) Soudní dvůr zdůraznil, že restituční účinek musí být v zásadě přiznán žalobě na určení zneužívající povahy smluvních ujednání. Zadruhé časové omezení restitučních účinků, uvedené v tomto rozsudku, existovalo ve zvláštním kontextu. Zdá se, že toto omezení vyplynulo z výkladu unijního práva ze strany nejvyššího vnitrostátního soudu v souladu s kritérii uloženými Soudním dvorem, má-li rozhodnout o omezení časových účinků jeho vlastních rozsudků(34). V projednávaných věcech však předkládající soud hodlá ve sporech v původních řízeních použít výklad vnitrostátního práva. Zatřetí v uvedeném rozsudku Soudní dvůr jasně odlišil jednak takové časové omezení účinků výkladu pravidla unijního práva a jednak použití takové procesní podmínky, jako je přiměřená promlčecí lhůta(35).

78.      Vzhledem k výše uvedenému je třeba mít za to, že směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát stanovil, že žaloba na vrácení, která se vztahuje k určení zneužívající povahy smluvních ujednání, je promlčitelná. Kromě toho žádná ze skutečností předložených v předkládacích rozhodnutích nenaznačuje, že by v projednávaném případě nebyla dodržena zásada efektivity při výkladu vnitrostátní právní úpravy, podle které žaloba na vrácení, která se týká zneužívajících ujednání, podléhá tříleté promlčecí lhůtě, která začíná plynout od okamžiku, kdy smlouva uzavřená spotřebitelem s prodávajícím nebo poskytovatelem skončila. Tato úvaha platí s výhradou dvou podmínek: zaprvé, aby tato lhůta byla přerušena po dobu řízení, v němž spotřebitel usiluje o určení zneužívající povahy těchto ujednání, a zadruhé, aby uvedená lhůta, jakož i všechny prováděcí podmínky byly stanoveny a známy předem.

2.      Zásada rovnocennosti

a)      K obdobnosti žalob 

79.      Zásada rovnocennosti vyžaduje, aby se všechna pravidla použitelná na žaloby používala bez rozdílu na žaloby založené na porušení unijního práva a obdobné žaloby založené na porušení vnitrostátního práva. Vnitrostátním soudům přísluší určit žaloby podle vnitrostátního práva podobné žalobám založeným na unijním právu. Pro účely posouzení, které bude muset vnitrostátní soud provést, mu však může Soudní dvůr poskytnout určité poznatky k výkladu unijního práva.

80.      Za účelem ověření, zda je ve věcech v původních řízeních dodržena zásada rovnocennosti, je třeba určit, zda lze s ohledem na jejich předmět, důvod a základní prvky považovat žaloby podané žalobci na základě směrnice 93/13 a žaloby, které by tito žalobci mohli podat na základě vnitrostátního práva, za podobné(36).

81.      Předkládající soud výslovně neuvádí, které žaloby lze považovat za podobné žalobám, které jsou založeny na směrnici 93/13. Omezuje se na konstatování, že sankce za vložení zneužívajících ujednání do spotřebitelské smlouvy je rumunskými soudy postavena na roveň sankci, která se použije, pokud jde o absolutní neplatnost. Z tohoto hlediska není zřejmá podobnost mezi žalobami týkajícími se porušení pravidla, které má sílu kogentních norem, a žalobami vztahujícími se ke směrnici 93/13(37). Předkládající soud však srovnává prováděcí pravidla týkající se těchto žalob a pravidla týkající se žalob vztahujících se k absolutní neplatnosti. Zdá se tedy, že pro předkládající soud lze důvod (porušení kogentní právní normy), předmět (zhojení takového porušení a zbavení smluvního ujednání jeho právních účinků) a hlavní prvky těchto žalob (zejména skutečnost, že za účelem potrestání tohoto porušení jsou stanoveny dvě žaloby a že toto porušení musí být vnitrostátním soudem zkoumáno z úřední povinnosti) považovat za podobné nebo srovnatelné. Domnívám se, že žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahují žádné upřesnění, které by mohlo tuto úvahu zpochybnit. Mimoto se zdá, že zúčastnění, kteří předložili vyjádření v projednávaných věcech, tuto úvahu rovněž nezpochybňují. Je nicméně věcí tohoto soudu, aby provedl konečný přezkum v tomto ohledu.

b)      K dodržení zásady rovnocennosti

82.      Ověřit, zda jsou procesní podmínky, které mají ve vnitrostátním právu zajistit ochranu práv, jež pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, v souladu se zásadou rovnocennosti, v zásadě přísluší vnitrostátním soudům. Totéž platí pro určení podobných žalob podle vnitrostátního práva. Nicméně v rozsahu, v němž to skutečnosti obsažené ve spise v původním řízení umožňují, může Soudní dvůr formulovat poznámky k souladu procesních podmínek s touto zásadou(38).

83.      V tomto rámci pouhá skutečnost, že se stejná promlčecí lhůta použije na žaloby založené na unijním právu a na žaloby založené na vnitrostátním právu, nepostačuje k prohlášení souladu se zásadou rovnocennosti. Tato zásada vyžaduje, aby se všechna pravidla použitelná na žaloby na vrácení použila bez rozdílu na všechny tyto žaloby(39). Předkládající soud přitom vysvětluje, že jeho výklad, podle kterého tříletá promlčecí lhůta, která odpovídá obecné promlčecí lhůtě, začíná plynout od okamžiku ukončení smlouvy, se použije pouze v případě žalob na vrácení, které se týkají ujednání považovaných za zneužívající ve smyslu směrnice 93/13. Navíc nic nenasvědčuje tomu, že tento výklad odpovídá některé z výjimek uvedených v bodě 38 tohoto stanoviska, které umožňují odlišit určení okamžiku, od kterého začíná plynout promlčecí lhůta, pokud jde o žaloby, které se vztahují k vnitrostátnímu režimu absolutní neplatnosti.

84.      Kromě toho na rozdíl od požadavků stanovených zásadou efektivity nelze požadavky vyplývající ze zásady rovnocennosti zmírnit odkazem na základní zásady vnitrostátního systému, jako je zásada právní jistoty. Dodržení zásady rovnocennosti totiž vyžaduje shodné uplatňování vnitrostátní normy na řízení založená na unijním právu a řízení založená na vnitrostátním právu. Mít za to, že je zajištěno nediskriminační zacházení, pokud jde o žalobu založenou na unijním právu, navzdory skutečnosti, že je s žalobou založenou na vnitrostátním právu zacházeno odlišně, by bylo v rozporu se samotným smyslem zásady rovnocennosti. I když zásada právní jistoty vyžaduje, aby promlčecí lhůta začala plynout od konkrétního okamžiku, musí se tato podmínka týkající se promlčecí lhůty uplatnit bez rozdílu na situace, které se vztahují k právům vyplývajícím z unijního právního řádu, a na podobné vnitrostátní situace.

85.      Za těchto podmínek se jeví, že v projednávaných věcech je porušena zásada rovnocennosti, jelikož je nesporné, že určení události, od které začíná plynout promlčecí lhůta, závisí na základu žalob na vrácení.

86.      Vzhledem k výše uvedenému je třeba mít za to, že zásada rovnocennosti brání vnitrostátní právní úpravě nebo jejímu výkladu, který stanoví, že tříletá promlčecí lhůta, která se použije na žaloby na vrácení týkající se smluvních ujednání považovaných za zneužívající ve smyslu směrnice 93/13, začíná plynout od okamžiku, kdy je smlouva obsahující tato ujednání ukončena, navzdory skutečnosti, že tříletá promlčecí lhůta, která se použije na podobné žaloby, založené na určitých ustanoveních vnitrostátního práva, začíná plynout až od okamžiku soudního určení důvodu těchto žalob.

V.      Závěry

87.      S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Tribunalul Specializat Mureş (specializovaný soud v Mureş, Rumunsko) odpověděl následovně:

Ve věci C‑698/18:

1)      Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát stanovil, že žaloba na vrácení, která se vztahuje k určení zneužívající povahy smluvních ujednání, je promlčitelná.

2)      Zásada efektivity nebrání tomu, aby členský stát stanovil, že taková žaloba na vrácení podléhá tříleté promlčecí lhůtě, která začíná plynout od okamžiku, kdy je smlouva ukončena, za podmínky, že zaprvé, tato lhůta je přerušena po dobu řízení, kterým se spotřebitel domáhá u vnitrostátního soudu, aby určil zneužívající povahu těchto ujednání, a že zadruhé, uvedená lhůta, jakož i veškeré prováděcí podmínky jsou stanoveny a známy předem.

3)      Zásada rovnocennosti brání vnitrostátní právní úpravě nebo jejímu výkladu, který stanoví, že tříletá promlčecí lhůta, která se použije na žaloby na vrácení týkající se smluvních ujednání považovaných za zneužívající ve smyslu směrnice 93/13, začíná plynout od okamžiku, kdy je smlouva obsahující tato ujednání ukončena, navzdory skutečnosti, že tříletá promlčecí lhůta, která se použije na podobné žaloby, založené na určitých ustanoveních vnitrostátního práva, začíná plynout až od okamžiku soudního určení důvodu těchto žalob.

Za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení ve věci C‑699/18, jejíž relevantní skutečnosti nastaly před přistoupením státu k Evropské unii, nemá Soudní dvůr pravomoc odpovědět na předběžné otázky položené předkládajícím soudem.


1–      Původní jazyk: francouzština.


2–      Směrnice Rady ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. L 95, 21.4.1993, s. 29; Zvl. vyd. 15/002, s. 288).


3–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Asociación de Consumidores Independientes de Castilla y León (C‑413/12, EU:C:2013:800, bod 34).


4–      Viz rozsudek ze dne 1. července 2010, Sbarigia (C‑393/08, EU:C:2010:388, bod 19 a citovaná judikatura).


5–      Viz rozsudek ze dne 10. ledna 2006, Ynos (C‑302/04, EU:C:2006:9, bod 36), a ohledně Rumunska usnesení ze dne 3. července 2014, Tudoran (C‑92/14, EU:C:2014:2051, body 26 až 29).


6–      Uvádím, že nový občanský zákoník, který vstoupil v platnost dne 1. října 2011, rozlišuje mezi relativní a absolutní neplatností. Viz Firică, M. C., „Considerations upon the Nullity of the Civil Legal Act in the Regulation of the New Romanian Civil Code“, Journal of Law and Public Administration, 2015, sv. 1(1), s. 54, a Hinescu, A., „The Nullity of a Merger under Romanian Law“, European Company Law, sv. 10(2), 2013, s. 53. Předkládající soud však odkazuje pouze na občanský zákoník z roku 1864 ohledně právního rámce použitelného na smlouvy, které jsou základem sporů v původních řízeních.


7–      Z právní nauky sice vyplývá, že již za platnosti občanského zákoníku z roku 1864 byla pravomoc dovolávat se absolutní neplatnosti z úřední povinnosti zpochybňována. Někteří autoři se domnívali, že při neexistenci žaloby na určení absolutní neplatnosti podané některou ze stran nemohl vnitrostátní soud rozhodnout o neplatnosti smlouvy, která byla základem sporu. V důsledku toho, i když soud, ke kterému byla podána žaloba na zaplacení smluvních dluhů, dospěl k závěru, že smlouva je neplatná, musel tuto žalobu zamítnout jako neopodstatněnou, aniž rozhodl o platnosti této smlouvy. Viz Firică, M. C., „Considerations upon the Nullity of the Civil Legal Act in the Regulation of the New Romanian Civil Code“, Journal of Law and Public Administration, sv. 1(1), 2015, s. 56 a citovaná právní nauka.


8–      Rozsudky ze dne 30. května 2013, Asbeek Brusse a de Man Garabito (C‑488/11, EU:C:2013:341, bod 44), jakož i ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 54).


9–      Viz Voiculescu, I. C., „Unfair terms in contracts concluded between traders and consumers“, v Romanian and European Law, Journal of Advanced Research in Law and Economics, sv. 3(2), 2012, s. 57. V tomto smyslu viz rovněž Marcusohn, V., „The effects of unfair terms on the binding force principle of contracts“, Union of Jurists of Romania. Law Review, sv. 9(1), 2019, s. 34. Podotýkám, že na straně 33 svého textu tento autor uvádí skutečnost, že vnitrostátní právní nauka počítá rovněž s uplatněním sankce, podle které se zneužívající ujednání považují za nenapsaná.


10–      Viz rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 41), jakož i ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 69).


11–      Viz rozsudek ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 39). V tomto smyslu implicitně viz rovněž rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 67).


12–      Viz článek 2:114 vzorových pravidel evropského soukromého práva (návrh společného referenčního rámce evropského smluvního práva), která byla vypracována za použití zejména právně komparatistického přístupu, podle kterého splněním smlouvy v plném rozsahu zaniká závazek, pokud je v souladu se zněním závazku nebo pokud může dlužníka legálně závazku zprostit. Viz Von Bar, Ch., Clive, E., a Schulte-Nölke, H., a další (vyd.), Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR), Outline Edition, Mnichov, Sellier European Law Publishers, 2009, s. 282. Tato ustanovení vedla k přijetí vzorových pravidel evropského soukromého práva (návrh společného referenčního rámce evropského smluvního práva), která byla vypracována za použití zejména právně komparatistického přístupu.


13–      Viz rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C‑240/98 až C‑244/98, EU:C:2000:346, bod 25), jakož i ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro (C‑168/05, EU:C:2006:675, bod 25).


14–      Viz rozsudek ze dne 16. ledna 2014, Constructora Principado (C‑226/12, EU:C:2014:10, bod 23).


15–      Viz rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C‑240/98 až C‑244/98, EU:C:2000:346, bod 25), jakož i ze dne 26. října 2006, Mostaza Claro (C‑168/05, EU:C:2006:675, bod 25).


16–      To je rovněž důvod, proč je zneužívající povaha smluvních ujednání posuzována v okamžiku uzavření smlouvy s odkazem na všechny okolnosti, které doprovázely její uzavření. V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2017, Andriciuc a další (C‑186/16, EU:C:2017:703, body 53 a 54).


17–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C‑240/98 až C‑244/98, EU:C:2000:346, bod 28).


18–      Viz rozsudky ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C‑243/08, EU:C:2009:350, bod 33); ze dne 21. února 2013, Banif Plus Bank (C‑472/11, EU:C:2013:88, bod 35), jakož i ze dne 3. října 2019, Dziubak (C‑260/18, EU:C:2019:819, bod 53). Viz rovněž moje stanovisko ve spojených věcech Sales Sinués a Drame Ba (C‑381/14 a C‑385/14, EU:C:2016:15, bod 69). Z této judikatury vyplývá, že se spotřebitel může vždy vzdát ochrany, kterou mu přiznává směrnice 93/13. Jak přitom vyplývá z bodu 36 tohoto stanoviska, pokud jde o režim absolutní neplatnosti v rumunském právu, není možné se vzdát sankce, kterou tento režim stanoví.


19–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Asociación de Consumidores Independientes de Castilla y León (C‑413/12, EU:C:2013:800, bod 30 a citovaná judikatura). Je pravda, že ohledně směrnice 93/13 ve své judikatuře z nedávné doby Soudní dvůr odkázal spíše na právo na účinné prostředky nápravy (viz rozsudky ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska, C‑176/17, EU:C:2018:711, bod 57, a ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med, C‑266/18, EU:C:2019:282, bod 47) nebo na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Sziber, C‑483/16, EU:C:2018:367, bod 35), stanovené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Tyto odkazy byly učiněny v kontextu předběžných otázek, které se týkaly procesních podmínek týkajících se určení zneužívající povahy smluvního ujednání. V tomto rámci se Soudní dvůr soustředil na to, zda procesní podmínky znamenají nezanedbatelné riziko, že bude spotřebitel odrazen od toho, aby užitečným způsobem jednal na obranu svých práv před soudem, u něhož prodávající či poskytovatel zahájil řízení. Viz rozsudky ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C‑176/17, EU:C:2018:711, bod 61), a ze dne 3. dubna 2019, Aqua Med (C‑266/18, EU:C:2019:282, bod 54). Nicméně je obtížné určit, jaký je vztah mezi požadavky, které vyplývají z článku 47 Listiny základních práv, a požadavky, které vyplývají ze zásady efektivity v kontextu směrnice 93/13. Viz zejména mé stanovisko ve věci Finanmadrid EFC (C‑49/14, EU:C:2015:746, bod 85). Kromě toho, ohledně promlčecích lhůt u žalob podaných spotřebitelem mám za to, že stačí odkázat, jak navrhuje předkládající soud ve svých otázkách, na zásadu efektivity. Přístup založený na právu na účinné prostředky nápravy nebo na účinnou soudní ochranu vede k uložení totožných nebo obtížně odlišitelných požadavků.


20–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Sziber (C‑483/16, EU:C:2018:367, bod 50).


21–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. října 2015, ERSTE Bank Hungary (C‑32/14, EU:C:2015:637, bod 62). V tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 47).


22–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Sziber (C‑483/16, EU:C:2018:367, body 50 a 51).


23–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2015, Baczó a Vizsnyiczai (C‑567/13, EU:C:2015:88, bod 51).


24–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. prosince 2013, Asociación de Consumidores Independientes de Castilla y León (C‑413/12, EU:C:2013:800, bod 34); ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 39), jakož i ze dne 18. února 2016, Finanmadrid EFC (C‑49/14, EU:C:2016:98, bod 44).


25–      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2009, Asturcom Telecomunicaciones (C‑40/08, EU:C:2009:615, bod 41), jakož i ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 69).


26–      Viz rozsudek ze dne 15. dubna 2010, Barth (C‑542/08, EU:C:2010:193, body 28 a 29, jakož i citovaná judikatura). Mimoto v kontextu vrácení dovozního nebo vývozního cla Soudní dvůr rozhodl, že tříletá promlčecí lhůta pro žádost o vrácení neoprávněně vybraného cla není v rozporu se zásadou efektivity, i když se jednalo o lhůtu, se kterou bylo spojeno vyloučení jakékoli možnosti prodloužení z důvodu vyšší moci. Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 1989, Bessin a Salson (386/87, EU:C:1989:408, bod 17).


27–      V tomto smyslu ohledně promlčecích lhůt, které představují podmínky pro výkon práva domáhat se náhrady škody, která vyplývá z porušení práva hospodářské soutěže, viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Cogeco Communications (C‑637/17, EU:C:2019:263, bod 45). V tomto smyslu viz rovněž stanovisko generální advokátky Sharpston ve věci Cargill Deutschland (C‑360/18, EU:C:2019:648), která uvedla, že existují oprávněné důvody, které umožňují se domnívat, že ustanovení týkající se promlčecích lhůt musí zahrnovat veškerá pravidla, která upřesňují délku trvání promlčecí lhůty, datum, od kterého začíná promlčecí lhůta plynout, a události, které mají za následek její přerušení nebo stavění.


28–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Cogeco Communications (C‑637/17, EU:C:2019:263, body 47 a 53). V tomto rozsudku Soudní dvůr v oblasti soutěžního práva rozhodl, že tříletá promlčecí lhůta, která jednak začíná plynout ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o svém nároku na náhradu škody, i když neznal osobu odpovědnou za protiprávní jednání, a jednak nemůže být přerušena nebo zastavena po dobu, kdy probíhá řízení před vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž, činí uplatnění nároku na úplnou náhradu škody prakticky nemožným nebo nepřiměřeně obtížným.


29–      Viz bod 67 tohoto stanoviska.


30–      V tomto smyslu viz mé stanovisko ve věci Nencini v. Parlament (C‑447/13 P, EU:C:2014:2022, bod 81).


31–      Viz rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C‑473/00, EU:C:2002:705).


32–      Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 54).


33–      Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 54).


34–      Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 70). Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve spojených věcech Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:552, body 19 a 20).


35–      Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další (C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, body 69 a 70).


36–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, EOS KSI Slovensko (C‑448/17, EU:C:2018:745, bod 40).


37–      Na podporu tohoto zjištění se rumunské soudy dovolávají skutečnosti, že – podle formulace použité Soudním dvorem – čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být považován za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem. Viz rozsudky ze dne 30. května 2013, Asbeek Brusse a de Man Garabito (C‑488/11, EU:C:2013:341, body 44 a 45); ze dne 4. června 2015, Faber (C‑497/13, EU:C:2015:357, bod 56); ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus (C‑421/14, EU:C:2017:60, body 42 a 43); ze dne 17. května 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen (C‑147/16, EU:C:2018:320, body 35 a 36), jakož i ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring (C‑51/17, EU:C:2018:750, body 87 a 89). Stejně tak absolutní neplatnost představuje v rumunském právu sankci použitelnou za porušení kogentní právní normy. Musím však přiznat, že mám pochybnosti ohledně toho, zda z této judikatury vyplývá, že členský stát je povinen postavit sankci, která se uplatní na zneužívající ujednání, na roveň sankci, která se uplatní v případě nedodržení kogentních norem. Podle mého názoru Soudní dvůr odkázal ve své judikatuře na takové normy pouze za jediným účelem, a to vysvětlit, proč jsou vnitrostátní soudy povinny přezkoumat zneužívající povahu smluvních ujednání z úřední povinnosti.


38–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. července 1997, Palmisani (C‑261/95, EU:C:1997:351, bod 33).


39–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. dubna 2010, Barth (C‑542/08, EU:C:2010:193, bod 19).