Language of document : ECLI:EU:C:2020:1009

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JEANA RICHARDA DE LA TOUR

přednesené dne 9. prosince 2020(1)

Věc C414/20 PPU

MM

Trestní řízení

za přítomnosti

Specializirana prokuratura

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 písm. c) – Postupy předávání mezi členskými státy – Evropský zatýkací rozkaz vydaný na základě vnitrostátního aktu sdělení obvinění – Pojem ‚zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem‘ – Listina základních práv Evropské unie – Článek 47 – Účinná soudní ochrana“






I.      Úvod

1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(2), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009(3), jakož i výkladu článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2.        Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení, ve kterém je zpochybňována platnost evropského zatýkacího rozkazu vydaného vůči MM, a to na podporu žádosti o opětovný přezkum rozhodnutí o vzetí MM do vazby.

3.        Podstatou otázek předložených Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) je pojem „vnitrostátní zatýkací rozkaz“ jakožto právní základ evropského zatýkacího rozkazu a dále podmínky a rozsah účinné soudní ochrany, kterou je třeba ve vystavujícím členském státě zaručit osobě, vůči které byl vydán evropský zatýkací rozkaz, a to poté, co došlo k jejímu předání.

II.    Právní rámec

A.      Rámcové rozhodnutí 2002/584

4.        Článek 1 odst. 1 a 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví:

„1.      Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

[…]

3.      Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“

5.        Článek 6 odst. 1 a 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví:

„1.      Vystavujícím justičním orgánem je justiční orgán vystavujícího členského státu, který je příslušný pro vydání evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu.

[…]

3.      Každý členský stát informuje generální sekretariát Rady o příslušném justičním orgánu podle jeho práva.“

6.        Článek 8 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Obsah a forma evropského zatýkacího rozkazu“, v odstavci 1 písm. c) stanoví:

„Evropský zatýkací rozkaz obsahuje v souladu s formulářem uvedeným v příloze tyto údaje:

[…]

c)      údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem v oblasti působnosti článků 1 a 2.“

7.        Uvedené rámcové rozhodnutí obsahuje v příloze zvláštní formulář, jejž musí vystavující justiční orgány vyplnit s uvedením konkrétně požadovaných údajů(4). Bod 1 písmena b) tohoto formuláře odkazuje na rozhodnutí, na němž je zatýkací rozkaz založen, a sice na „[z]atýkací rozkaz nebo soudní rozhodnutí se stejným účinkem“.

B.      Bulharské právo

8.        Rámcové rozhodnutí 2002/584 do bulharského práva provedl zakon za ekstraditsiata i evropeiskata zapoved za arest (zákon o vydávání a evropském zatýkacím rozkazu, dále jen „ZEEZA“)(5), jehož článek 37 obsahuje ustanovení týkající se vydání evropského zatýkacího rozkazu ve znění, které se téměř shoduje se zněním článku 8 tohoto rámcového rozhodnutí.

9.        Podle čl. 56 odst. 1 bodu 1 ZEEZA má v přípravném řízení pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu vůči obviněnému státní zástupce. Bulharské právo nepočítá s tím, že by se vydávání evropského zatýkacího rozkazu v této fázi trestního řízení mohl účastnit soud, a to ani před jeho vydáním, ani po něm(6). Zejména v bulharských právních předpisech podle všeho není zakotvena možnost podat proti rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu opravný prostředek k soudu. Podle článku 200 nakazatelno protsesualen kodeks (trestní řád, dále jen „NPK“) ve spojení s článkem 66 ZEEZA lze podat opravný prostředek proti evropskému zatýkacímu rozkazu pouze ke státnímu zastupitelství vyššího stupně.

10.      Příkaz k předvedení, který slouží k předvedení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu před vyšetřující policejní orgány, je upraven v článku 71 NPK. Nelze proti němu podat opravný prostředek k soudu. Je možné jej napadnout pouze opravným prostředkem podaným ke státnímu zástupci.

11.      Sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu je upraveno zejména v článku 219 NPK.

12.      V článku 219 odst. 1 NPK je uvedeno, že „[j]e-li shromážděn dostatek důkazů o vině určité osoby […], vyšetřující orgán uvědomí státního zástupce a dotyčné osobě sdělí obvinění, o čemž vydá rozhodnutí“. Jedná se o akt vydaný vyšetřujícím orgánem, nad kterým vykonává dozor státní zástupce. Cílem tohoto rozhodnutí je oznámit osobě podezřelé ze spáchání trestného činu, že byla obviněna, a umožnit jí se hájit (čl. 219 odst. 4 až 8 a článek 221 NPK)(7). Právním účinkem tohoto rozhodnutí není zadržení obviněného. Za tímto účelem lze přijmout jiná rozhodnutí: rozhodnutí o předání příslušnému soudu podle čl. 64 odst. 2 NPK a příkaz k předvedení před vyšetřující policejní orgány podle článku 71 NPK.

13.      Rozhodnutí o sdělení obvinění vydané vyšetřujícím orgánem nelze napadnout opravným prostředkem k soudu. Je proti němu přípustný jen opravný prostředek ke státnímu zástupci. Jak stanoví článek 200 NPK, „[p]roti rozhodnutí vyšetřujícího orgánu lze podat opravný prostředek ke státnímu zástupci. Proti rozhodnutí státního zástupce, které nepodléhá soudnímu přezkumu, je přípustný opravný prostředek ke státnímu zastupitelství vyššího stupně, jehož rozhodnutí je konečné“.

14.      Rozhodnutí o vzetí osoby, proti které je vedeno trestní stíhání, do vazby je upraveno, pro přípravné řízení, článkem 64 NPK.

15.      Podle čl. 64 odst. 1 NPK „[r]ozhodnutí o vzetí do vazby přijímá v přípravném řízení příslušný soud prvního stupně na návrh státního zástupce“.

16.      Za účelem podání takového návrhu musí státní zástupce posoudit, zda jsou splněny podmínky požadované čl. 63 odst. 1 NPK(8) k tomu, aby uvedenému soudu podal návrh na uložení nejpřísnějšího opatření v rámci přípravného řízení, tedy vzetí obviněného do vazby, jakmile mu bylo sděleno obvinění.

17.      Podle čl. 64 odst. 2 NPK může státní zástupce rozhodnout o zadržení obviněné osoby na dobu nejvýše 72 hodin za účelem předání této osoby soudu, který má pravomoc rozhodnout o případném vzetí do vazby.

18.      V článku 64 odst. 3 NPK se stanoví, že „soud věc bezodkladně přezkoumá […] za účasti obviněného“(9).

19.      Podle čl. 64 odst. 4 NPK je soud orgánem, kterému náleží pravomoc přezkoumat návrh na vzetí do vazby a posoudit, zda je namístě uložit toto opatření, uložit mírnější opatření nebo naopak odmítnout uložení jakéhokoliv omezujícího procesního opatření vůči obviněnému.

20.      Článek 270 NPK, nadepsaný „Rozhodnutí o zajišťovacím opatření a jiných opatřeních soudního dohledu v průběhu řízení před soudem“, zní takto:

„1.      Zmírnění zajišťovacího opatření lze navrhnout kdykoli v průběhu soudního řízení. V případě změny okolností může být k příslušnému soudu podán nový návrh týkající se zajišťovacího opatření.

2.      Soud rozhodne usnesením na veřejném zasedání.

[…]

4.      Proti usnesení podle odstavce 2 a 3 lze podat odvolání […]“

III. Spor v původním řízení a předběžné otázky

21.      V Bulharsku bylo zahájeno trestní řízení proti čtyřiceti jedné osobě pro účast na zločinném spolčení za účelem obchodování s omamnými látkami. Šestnáct z uvedených osob, včetně MM, uprchlo.

22.      Rozhodnutím ze dne 8. srpna 2019, které bylo příkazem k předvedení vydaným podle článku 71 NPK(10), vyšetřující orgán vyhlásil pátrání po MM za účelem jeho předvedení před policejní orgán. Právním účinkem tohoto rozhodnutí bylo zadržení MM na území Bulharska.

23.      Příkaz k předvedení vydává státní zástupce nebo policejní orgán pověřený vyšetřováním, přičemž ten podléhá dozoru státního zástupce. Předkládající soud upřesňuje, že bulharské právní předpisy nevyžadují pro vydání nebo provedení předmětného rozhodnutí předchozí nebo následný souhlas státního zástupce či soudce. O příkazu k předvedení tedy může rozhodnout pouze policejní orgán vedoucí vyšetřování, pokud se k němu hledaná osoba odmítá dostavit.

24.      Předkládající soud uvádí, že ve věci v původním řízení vydal příkaz k předvedení vyšetřující policejní orgán [Glavna direktsiya „Borba s organiziranata prestapnost“ (Generální ředitelství ‚Boj proti organizovanému zločinu‘), útvar při Ministerstvo na vatreshnite raboti (ministerstvo vnitra, Bulharsko)], a že tento příkaz nebyl nikdy fakticky proveden.

25.      S ohledem na takto popsané vlastnosti příkazu k předvedení vyjadřuje předkládající soud pochybnosti ohledně toho, zda takový vnitrostátní akt může být označen za „zatýkací rozkaz“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584. Tyto pochybnosti se zakládají na skutečnosti, že příkaz k předvedení vydává pouze vyšetřující policejní orgán, bez účasti státního zástupce nebo soudu (před nebo po vydání tohoto příkazu) a předpokládá zadržení na omezenou dobu, nezbytnou k předvedení vyžádané osoby před tento vyšetřující policejní orgán.

26.      Předkládající soud poukazuje na to, že vedle rozhodnutí ze dne 8. srpna 2019, které je příkazem k předvedení, rozhodnutím ze dne 9. srpna 2019(11) vyšetřující orgán se souhlasem státního zástupce sdělil MM obvinění z účasti na zločinném spolčení za účelem obchodování s omamnými látkami. Vzhledem k tomu, že MM uprchl, bylo toto rozhodnutí, jehož právním účinkem podle předkládajícího soudu nebylo zadržení MM, doručeno pouze jeho advokátovi ustanovenému ex offo. Předkládající soud upřesňuje, že jediným právním účinkem vyplývajícím ze zmíněného rozhodnutí o sdělení obvinění, které je třeba považovat za rozhodnutí přijaté státním zástupcem, je seznámit osobu s obviněními, která jsou proti ní vznesena a poskytnout jí možnost se hájit tím, že podá vysvětlení nebo předloží návrhy na provedení důkazů.

27.      Dne 16. ledna 2020 vydal státní zástupce evropský zatýkací rozkaz vůči MM. V části týkající se „[r]ozhodnutí, na jehož základě byl zatýkací rozkaz vydán“, v bodě 1, nadepsaném „[z]atýkací rozkaz nebo soudní rozhodnutí se stejným účinkem“, je uvedeno pouze rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 9. srpna 2019, vydané vyšetřujícím orgánem, kterým bylo MM sděleno obvinění. MM byl ovšem stále na útěku, a nemohl být tudíž zatčen.

28.      Dne 25. března 2020 byla věc předložena za účelem meritorního přezkumu předkládajícímu soudu. Dne 16. dubna 2020 podal státní zástupce návrh na vzetí osob, které uprchly, včetně MM, do vazby. Dne 24. dubna 2020 předkládající soud na veřejném zasedání tento návrh odmítl, a to s odůvodněním, že vnitrostátní právo neumožňuje o takovém zbavení svobody rozhodnout v nepřítomnosti obviněného. Státní zástupce toto rozhodnutí, kterým se soud odmítl uvedeným návrhem zabývat, nenapadl.

29.      Předkládající soud uvádí, že situace MM se odlišuje od situace několika obviněných, kteří uprchli. Kromě příkazu k předvedení vyplývajícího z rozhodnutí ze dne 8. srpna 2019 nebyl proti MM vydán jiný vnitrostátní zatýkací rozkaz. Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že vůči MM nebylo přijato žádné rozhodnutí na základě čl. 64 odst. 2 NPK(12).

30.      Na základě evropského zatýkacího rozkazu byl MM dne 5. července 2020 zatčen ve Španělsku. Dne 28. července 2020 byl předán bulharským justičním orgánům. Téhož dne podal státní zástupce návrh na vzetí MM do vazby. Na základě tohoto návrhu přijal týž den předkládající soud rozhodnutí o předvolání MM na jednání.

31.      Dne 29. července 2020, po jednání, na které se MM osobně dostavil a během kterého byl předkládajícím soudem vyslechnut, rozhodl předkládající soud o vzetí MM do vazby.

32.      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že při přijetí tohoto rozhodnutí měl předkládající soud s odvoláním na judikaturu Soudního dvora(13) za to, že předmětný evropský zatýkací rozkaz vydal orgán, který k tomu neměl pravomoc, a sice pouze státní zástupce bez účasti soudu.

33.      Předkládající soud měl dále za to, že tento evropský zatýkací rozkaz byl vydán, aniž by v něm byla zmíněna existence platného rozhodnutí o zadržení, nýbrž pouze s uvedením rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 9. srpna 2019, které nemá účinek zadržení MM.

34.      S ohledem na tyto skutečnosti předkládající soud dospěl k závěru, že předmětný evropský zatýkací rozkaz je protiprávní.

35.      Předkládající soud měl nicméně pochybnosti stran toho, zda v této fázi řízení může konstatovat protiprávnost uvedeného evropského zatýkacího rozkazu, a to jednak vzhledem k tomu, že postup jeho vydání a výkonu již byl s konečnou platností uzavřen, a jednak proto, že by tak nepřímo přezkoumával rozhodnutí státního zástupce. Takový přezkum přitom bulharské právo podle předkládajícího soudu zakazuje.

36.      Předkládající soud měl dále za to, že takový přezkum by vedl k přezkumu legality rozhodnutí přijatého španělským justičním orgánem vykonat evropský zatýkací rozkaz a předat MM bulharským justičním orgánům. Předkládající soud mimoto vyjádřil výhrady ohledně toho, zda a do jaké míry by tato vada evropského zatýkacího rozkazu, pokud by byla náležitě prokázána, mohla ovlivnit možnost vzetí MM do vazby.

37.      Vzhledem k těmto obtížím při posuzování důsledků protiprávnosti evropského zatýkacího rozkazu v rámci následného řízení zahájeného za účelem vzetí MM do vazby měl předkládající soud již v této fázi řízení za to, že je nutné podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Avšak vzhledem k tomu, že soudy prvního stupně nemají povinnost takovou žádost podat, předkládající soud jakožto soud prvního stupně nechal na soudu druhého stupně, aby tak případně učinil.

38.      Dne 5. srpna 2020 podal MM proti rozhodnutí o vazbě odvolání, přičemž se s odkazem na judikaturu Soudního dvora dovolával zejména protiprávnosti evropského zatýkacího rozkazu a soudu druhého stupně navrhl, aby Soudnímu dvoru podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

39.      Dne 14. srpna 2020 soud druhého stupně vazbu MM potvrdil, otázkami ohledně možných vad evropského zatýkacího rozkazu se nezabýval a současně zamítl návrh obhajoby, aby Soudnímu dvoru byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

40.      Dne 27. srpna 2020 podal MM předkládajícímu soudu na základě článku 270 NPK nový návrh na přezkum legality své vazby(14).

41.      Na veřejném zasedání, které se konalo dne 3. září 2020, se MM zejména dovolával protiprávnosti evropského zatýkacího rozkazu s tím, že tato protiprávnost nebyla zohledněna španělským justičním orgánem, který ho vykonal, a to z důvodu, že MM souhlasil se svým předáním bulharským orgánům. MM se domáhal práva namítat tuto protiprávnost před předkládajícím soudem a tvrdil, že v důsledku této protiprávnosti je jeho vzetí do vazby stiženo vadou. MM proto navrhl, aby byl z vazby propuštěn. Státní zástupce naproti tomu tvrdil, že evropský zatýkací rozkaz byl z hlediska bulharského práva zcela legální.

42.      Třebaže má předkládající soud za to, že předmětný evropský zatýkací rozkaz je skutečně legální podle bulharského práva, domnívá se, že jsou dány závažné důvody pro to, aby byl pokládán za protiprávní z hlediska práva unijního. Předkládající soud uvádí, že si klade závažné otázky stran zohlednění dopadu této protiprávnosti na vazbu, která je jako taková podle jeho názoru zcela v souladu s právem.

43.      Za těchto okolností se Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je vnitrostátní zákon, podle kterého přijímá evropský zatýkací rozkaz a vnitrostátní rozhodnutí, na jehož základě byl tento zatýkací rozkaz vydán, pouze státní zástupce, přičemž soud se tohoto postupu nemůže účastnit a nemůže provést předběžný ani následný přezkum, v souladu s čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584?

2)      Je evropský zatýkací rozkaz, jenž byl vydán na základě rozhodnutí o sdělení obvinění vyžádané osobě, které nesouvisí se zadržením této osoby, v souladu s čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584?

3)      V případě záporné odpovědi, pokud je evropský zatýkací rozkaz vykonán a vyžádaná osoba je předána i přesto, že se na vydání tohoto rozkazu ani na přezkumu jeho legality nepodílel soud a tento rozkaz byl vydán na základě vnitrostátního rozhodnutí, které nepředpokládá zadržení vyžádané osoby, je třeba přiznat vyžádané osobě v rámci téhož trestního řízení, v němž byl vydán tento evropský zatýkací rozkaz, právo na účinnou právní ochranu? Vyplývá z práva na účinnou právní ochranu, že vyžádaná osoba bude uvedena do stejného postavení, v němž by se nacházela v případě, že by k porušení nedošlo?“

44.      Soudní dvůr souhlasil s projednáním této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

IV.    Analýza

45.      Podle mého názoru je možné otázky předkládajícího soudu uspořádat do tří okruhů. První se týká platnosti evropského zatýkacího rozkazu vydaného vůči MM. Druhý souvisí s otázkou, zda může předkládající soud provést přezkum platnosti tohoto zatýkacího rozkazu v rámci řízení o návrhu týkajícího se ponechání MM ve vazbě, a to i přesto, že podle předkládajícího soudu vnitrostátní procesní právo nestanoví možnost napadnout uvedený zatýkací rozkaz, vydaný státním zástupcem, opravným prostředkem k soudu, nýbrž upravuje pouze opravný prostředek ke státnímu zastupitelství vyššího stupně. Konečně třetí z těchto okruhů se týká důsledků, které by mohl mít na vazbu MM závěr ve smyslu neplatnosti evropského zatýkacího rozkazu dotčeného ve věci v původním řízení.

46.      Než přistoupím k těmto třem rovinám projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, učiním několik úvodních poznámek, abych upřesnil, že tato žádost se netýká rozhodnutí španělského justičního orgánu vykonat evropský zatýkací rozkaz dotčený ve věci v původním řízení ani kvalifikace bulharského státního zástupce jako „vystavujícího justičního orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.

A.      Úvodní poznámky k rozsahu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

1.      K roli vykonávajícího justičního orgánu

47.      Rozsah povinností, které příslušejí vykonávajícímu justičnímu orgánu, když má posoudit evropský zatýkací rozkaz a rozhodnout o tom, zda jej vykoná či nikoliv, je složitou otázkou, kterou Soudní dvůr dosud ve své judikatuře ve všech jejích aspektech neobsáhl, byť již tato judikatura obsahuje řadu poznatků, které mohou posloužit tomuto orgánu jako základní návod(15). Není pochyb o tom, že vykonávající justiční orgán je často nucen vyvažovat mezi rychlostí při výkonu evropského zatýkacího rozkazu a posouzením, zda zatýkací rozkaz netrpí vadami(16).

48.      Ve svém písemném vyjádření i na jednání předložila španělská vláda několik argumentů na podporu rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu předat MM vystavujícímu justičnímu orgánu.

49.      Nutno zdůraznit, že otázky předkládajícího soudu nevyzývají Soudní dvůr k tomu, aby posoudil, ať už přímo či nepřímo, uvedené rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu.

50.      Původní řízení probíhá před soudem vystavujícího členského státu a v souladu s judikaturou Soudního dvora, podle které je za zaručení práv vyžádané osoby v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát(17), se otázky, které tento soud Soudnímu dvoru předkládá, týkají podmínek a rozsahu tohoto zaručení práv ve vystavujícím členském státě.

2.      Ke kvalifikaci bulharského státního zástupce jako „vystavujícího justičního orgánu“

51.      S ohledem na to, jak předkládající soud formuluje svou první předběžnou otázku, vychází podle všeho z předpokladu, podle kterého je kvalifikace jako „vystavujícího justičního orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 podmíněna zejména existencí soudního přezkumu rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu a vnitrostátního rozhodnutí, na jehož základě je evropský zatýkací rozkaz vydán.

52.      Předkládající soud uvádí, že se projednávaná věc týká ustanovení vnitrostátního práva, a sice čl. 56 odst. 1 bodu 1 ZEEZA, které zakotvuje výlučnou pravomoc státního zástupce vydat evropský zatýkací rozkaz v přípravném řízení. Stejně tak je podle předkládajícího soudu třeba vnitrostátní akt sdělení obvinění, na jehož základě byl evropský zatýkací rozkaz dotčený ve věci v původním řízení vydán, považovat za akt přijatý státním zástupcem. Předkládající soud uvádí, že bulharské právo v případě těchto dvou rozhodnutí neupravuje opravný prostředek k soudu, a má tudíž za to, že je nezbytné, aby se Soudní dvůr vyslovil k souladu bulharského práva s čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.

53.      Posledně zmíněné ustanovení definuje vystavující justiční orgán jako „justiční orgán vystavujícího členského státu, který je příslušný pro vydání evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu“.

54.      Soudní dvůr přitom rozhodl, že existence soudního přezkumu rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu přijatého jiným orgánem než soudem nepředstavuje podmínku pro to, aby tento orgán mohl být považován za „vystavující justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. Na takový požadavek se nevztahují statutární a organizační pravidla uvedeného orgánu, ale týká se řízení o vydání takového rozkazu(18).

55.      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že předkládající soud na Soudním dvoru v zásadě požaduje, aby rozhodl, zda rámcové rozhodnutí 2002/584 musí být vykládáno v tom smyslu, že je-li pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání svěřena orgánu, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, jsou požadavky na účinnou soudní ochranu splněny v případě, že podle právních předpisů vystavujícího členského státu podmínky pro vydání tohoto zatýkacího rozkazu a vnitrostátního rozhodnutí, na jehož základě byl vydán, nemohou být v tomto členském státě předmětem soudního přezkumu, ať už před předáním vyžádané osoby nebo po něm.

56.      Předkládající soud naproti tomu podle všeho nezpochybňuje kvalifikaci bulharského státního zástupce jako „vystavujícího justičního orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, vyjdeme-li ze znaků, na které klade Soudní dvůr v souvislosti s touto kvalifikací důraz.

57.      Co se týče těchto kvalifikačních znaků, Soudní dvůr rozhodl, že „pojem ‚vystavující justiční orgán‘ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 může zahrnovat orgány členského státu, které se účastní, aniž jsou nezbytně soudci nebo soudy, výkonu trestního soudnictví tohoto členského státu, a jednají při výkonu svých funkcí inherentních vydání evropského zatýkacího rozkazu nezávisle, přičemž tato nezávislost vyžaduje existenci statutárních a organizačních pravidel, jež mohou zajistit, aby vystavující justiční orgán nebyl při přijímání rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu vystaven jakémukoli riziku, že by podléhal zejména individuálnímu pokynu ze strany výkonné moci“(19).

58.      V projednávané věci není účast bulharských státních zástupců na výkonu trestního soudnictví zpochybňována.

59.      Pokud jde o otázku, zda bulharští státní zástupci jednají při výkonu funkcí inherentních vydání evropského zatýkacího rozkazu nezávisle, z písemné odpovědi bulharské vlády na otázku Soudního dvora týkající se zejména tohoto aspektu vyplývá, že podle čl. 117 odst. 2 Konstitucija (Ústava) je soudní moc nezávislá a soudci, porotci, státní zástupci, jakož i vyšetřující soudci jsou při výkonu svých funkcí vázáni pouze zákonem. Článek 1a odst. 1 zakon za sadebnata vlasta (zákon o moci soudní)(20) stanoví, že moc soudní je státní mocí, která chrání práva a právní zájmy občanů, právnických osob a státu. Odstavec 2 téhož ustanovení opětovně zakotvuje zásadu nezávislosti soudní moci. Podle článku 3 zákona o moci soudní jsou rozhodnutí soudců, státních zástupců a vyšetřujících soudců přijímána na základě zákona, jakož i na základě důkazů shromážděných v průběhu řízení. Bulharská vláda upřesňuje, že v bulharském soudním systému je státní zástupce orgánem moci soudní, který je ústavně nezávislý na orgánech moci zákonodárné a výkonné(21). V souladu s čl. 14 odst. 1 NPK státní zástupce přijímá rozhodnutí na základě vnitřního přesvědčení, objektivního, nestranného a úplného posouzení všech okolností věci a v souladu se zákonem.

60.      Kromě toho na základě informací uvedených v předkládacím rozhodnutí a na základě srovnávacího přehledu EU o soudnictví za rok 2020(22), Evropská komise zastává názor, že se bulharští státní zástupci účastní na výkonu trestního soudnictví v Bulharsku a při výkonu funkcí inherentních vydání evropského zatýkacího rozkazu jednají nezávisle.

61.      MM naproti tomu vyjadřuje pochybnosti stran toho, zda bulharští státní zástupci splňují kritéria nezávislosti a nestrannosti, přičemž zdůrazňuje jejich závislost na státním zástupci vyššího stupně a na nejvyšším státním zástupci Bulharské republiky.

62.      Vzhledem k tomu, že z důvodů obsažených v předkládacím rozhodnutí vyplývá, že předkládající soud neklade žádnou otázku ohledně nezávislosti státních zástupců při výkonu funkcí inherentních vydání evropského zatýkacího rozkazu, není podle mého názoru třeba, aby se Soudní dvůr k této otázce vyslovil.

63.      Domnívám se proto, že s ohledem na to, jak předběžné otázky formuloval předkládající soud, se Soudní dvůr musí zaměřit na legalitu postupu vydání evropského zatýkacího rozkazu, která je podmínkou jeho platnosti.

B.      K legalitě postupu vydání evropského zatýkacího rozkazu jakožto podmínce jeho platnosti

64.      Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda postup vydání evropského zatýkacího dotčený ve věci v původním řízení byl veden v souladu s dvoufázovou ochranou práv vyžádané osoby, jak ji požaduje Soudní dvůr. Podle předkládajícího soudu se především tento evropský zatýkací rozkaz nezakládá na „[vnitrostátním] zatýkací[m] rozkaz[u] nebo jiné[m] vykonatelné[m] soudní[m] rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 a v každém případě vnitrostátní akt, který je základem pro evropský zatýkací rozkaz, ani evropský zatýkací rozkaz, oba přijaté státním zástupcem, nelze napadnout opravným prostředkem k soudu. Předkládající soud má tudíž za to, že postup vydání evropského zatýkacího rozkazu dotčený ve věci v původním řízení nerespektoval požadavky týkající se účinné soudní ochrany, což má podle tohoto soudu za následek neplatnost tohoto zatýkacího rozkazu.

65.      Aby bylo možno zodpovědět otázky předkládajícího soudu, je třeba připomenout judikaturu Soudního dvora týkající se dvoufázové ochrany práv, která musí být zaručena osobám, vůči kterým je vydán evropský zatýkací rozkaz.

66.      Z této judikatury vyplývá, že „je-li […] evropský zatýkací rozkaz vydán proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání, musela tato osoba již v první fázi řízení využít procesní záruky a základní práva, jejichž ochrana musí být zajištěna justičními orgány vystavujícího členského státu podle použitelného vnitrostátního práva, zejména za účelem vydání vnitrostátního zatýkacího rozkazu“(23).

67.      Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu tak zahrnuje „dvoufázovou ochranu procesních a základních práv, kterých požívá vyžádaná osoba, jelikož k soudní ochraně v první fázi při přijetí takového vnitrostátního rozhodnutí, jakým je vnitrostátní zatýkací rozkaz, se připojuje ochrana, jež musí být zajištěna ve druhé fázi při vydání evropského zatýkacího rozkazu, k němuž může případně dojít krátce po přijetí uvedeného vnitrostátního soudního rozhodnutí“(24).

68.      „Pokud jde o takové opatření, které jako vydání evropského zatýkacího rozkazu může ohrozit právo dotyčné osoby na svobodu, tato ochrana vyžaduje, aby rozhodnutí splňující požadavky na účinnou soudní ochranu bylo přijato alespoň v jedné ze dvou fází uvedené ochrany“(25).

69.      Z toho vyplývá, že „pokud právo vystavujícího členského státu svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu určitému orgánu, který se sice účastní výkonu spravedlnosti tohoto členského státu, avšak není soudcem ani soudem, takové vnitrostátní soudní rozhodnutí, jako je vnitrostátní zatýkací rozkaz, na jehož základě je evropský zatýkací rozkaz vydán, musí splňovat takovéto požadavky“(26).

70.      Mimoto „druhá fáze ochrany práv dotyčné osoby […] předpokládá, že vystavující justiční orgán kontroluje dodržování podmínek nezbytných k takovému vydání a posuzuje objektivně s přihlédnutím ke všem důkazům v neprospěch i prospěch, aniž je vystaven riziku, že bude podléhat externím pokynům, zejména ze strany výkonné moci, zda je uvedené vydání přiměřené“(27).

71.      Kromě toho, „jestliže právo vystavujícího členského státu svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu určitému orgánu, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu, a zejména přiměřenost takovéhoto rozhodnutí musí být možno napadnout v uvedeném členském státě soudní žalobou, která plně splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu“(28).

72.      Podle Soudního dvora „[t]aková žaloba proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání přijatému orgánem, který se účastní výkonu soudnictví a požívá požadované nezávislosti ve vztahu k výkonné moci, avšak není soudem, má zaručit, že soudní přezkum tohoto rozhodnutí a podmínek nezbytných pro vydání tohoto rozkazu, a zejména jeho přiměřenosti, splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu“(29).

73.      S ohledem na tuto judikaturu je třeba ověřit, zda řízení týkající se vydání evropského zatýkacího rozkazu dotčeného ve věci v původním řízení bylo provedeno v souladu s dvoufázovou ochranou práv dotyčné osoby, jak ji požaduje Soudní dvůr.

74.      Podle mého názoru tomu tak není, a to počínaje již první fází řízení.

75.      Vyjdeme-li z informací, které má k dispozici Soudní dvůr, a s výhradou ověření, která přísluší provést předkládajícímu soudu, evropský zatýkací rozkaz dotčený ve věci v původním řízení zjevně nemá jako právní základ vnitrostátní zatýkací rozkaz nebo vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem, což odporuje čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 1. června 2016 ve věci Bob-Dogi(30). Takový požadavek přitom přímo souvisí s požadavkem zajistit vyžádané osobě účinnou soudní ochranu.

76.      Ve svém stanovisku ve věci Bob-Dogi(31) generální advokát Yves Bot detailně vysvětlil důvody, pro které je nezbytné, aby evropský zatýkací rozkaz byl vydán na základě vnitrostátního rozhodnutí, jakožto jeho právním základu, který má právní účinky vnitrostátního zatýkacího rozkazu. Generální advokát popsal evropský zatýkací rozkaz jako „originální nástroj vytvořený rámcovým rozhodnutím [2002/584], kterým vystavující justiční orgán žádá o výkon vnitrostátního rozhodnutí v prostoru svobody, bezpečnosti a práva“(32), a který „nelze zaměňovat s příkazem k vypátrání a zatčení, k jehož výkonu je evropský zatýkací rozkaz vydán“, a je tedy „aktem, který v evropském justičním prostoru umožňuje výkon vykonatelného soudního rozhodnutí nařizujícího zatčení vyžádané osoby“(33). Stručně řečeno, evropský zatýkací rozkaz a vnitrostátní zatýkací rozkaz plní každý svou vlastní funkci, přičemž první z nich je „nástrojem soudní spolupráce, který […] nepředstavuje příkaz k vypátrání a zatčení dotyčné osoby na území vystavujícího členského státu“(34).

77.      Podle generálního advokáta Y. Bota „absenc[e] vnitrostátního zatýkacího rozkazu nebo jakéhokoliv jiného vykonatelného právního titulu se stejným účinkem [vede k tomu, že] […] evropský zatýkací rozkaz postrádá právní základ“(35), což ve svém důsledku zbavuje „vyžádanou osobu procesních záruk, které se pojí s vydáním vnitrostátního soudního rozhodnutí a rozšiřují záruky spojené s řízením o evropském zatýkacím rozkazu“(36). Generální advokát tak položil důraz na „rizik[o] oslabení práva na obhajobu plynoucího z neexistence vnitrostátního soudního rozhodnutí, které by sloužilo jako základ pro evropský zatýkací rozkaz“(37), a měl za to, že „výrazné omezení důvodů, pro které nelze evropský zatýkací rozkaz vykonat, naproti tomu předpokládá, že ve členském státě vystavujícím evropský zatýkací rozkaz existují konkrétní a účinné procesní záruky práva na obhajobu, bez kterých by byla narušena nezbytná rovnováha mezi požadavky na efektivitu trestního soudnictví a požadavky na ochranu základních lidských práv, která je vlastní budování evropského justičního prostoru“(38). Přitom „podmínka existence vnitrostátního zatýkacího rozkazu odlišného od evropského zatýkacího rozkazu zdaleka není pouhým úzkostlivým a zbytečným formalismem, ale naopak představuje základní záruku zachování této rovnováhy v systému zavedeném rámcovým rozhodnutím [2002/584]“(39) a tato podmínka je „nezbytná pro existenci vzájemné důvěry a respektování práv vyžádané osoby“(40).

78.      Podmínka vyžadující, aby evropský zatýkací rozkaz spočíval „na společném procesním základě tvořeném vnitrostátním soudním rozhodnutím, které zaručuje účast nezávislého a nestranného soudce, jenž z něj učiní donucující opatření, dává zásadě účinné a přiměřené [soudní] ochrany její minimální věcný obsah, a umožňuje tak konkrétní právní zhmotnění zásady vzájemné důvěry“(41). Kromě toho „[e]xistence vnitrostátního zatýkacího rozkazu, který je základem evropského zatýkacího rozkazu, musí být […] považována za vyjádření zásady legality, podle níž nemůže být donucovací pravomoc, v rámci které je vydáván příkaz k vypátrání, zatčení a vzetí do vazby, vykonávána mimo hranice vymezené vnitrostátním právem každého členského státu, v jejichž rámci jsou orgány veřejné moci oprávněny vyhledávat, stíhat a soudit osoby podezřelé ze spáchání trestného činu“(42).

79.      Konkrétně vzato, neexistuje-li vnitrostátní zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem jakožto právní základ evropského zatýkacího rozkazu, a to v rozporu s tím, co požaduje čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, je v důsledku toho „vyžádané osobě vzhledem k neexistenci jiného napadnutelného aktu než evropského zatýkacího rozkazu odepřena možnost napadnout ve [vystavujícím] členském státě zákonnost svého zatčení a držení ve vazbě podle ustanovení tohoto státu. Pokud je vykonávající justiční orgán oprávněn pouze rozhodnout o důvodech nevykonání stanovených [tímto] rámcovým rozhodnutím, je zde riziko, že se celý aspekt zákonnosti zatčení a držení ve vazbě vyhne soudnímu přezkumu“(43). Podle generálního advokáta Y. Bota „je důvodem, proč unijní normotvůrce stanovil, že se evropský zatýkací rozkaz opírá o existenci soudního rozhodnutí přijatého v souladu s procesními pravidly [vystavujícího] členského státu, právě neutralizace rizika omezení záruk spojených se zásahem soudce, který je strážcem individuálních svobod“(44).

80.      Soudní dvůr ve shodě s analýzou generálního advokáta Y. Bota rozhodl, že „čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí [2002/584] musí být vykládán v tom smyslu, že se výrazem ‚zatýkací rozkaz‘ obsaženým v tomto ustanovení rozumí vnitrostátní zatýkací rozkaz, který je odlišný od evropského zatýkacího rozkazu“(45). Vedle doslovného výkladu vzal Soudní dvůr v úvahu konkrétně skutečnost, že v případě neexistence předchozího vnitrostátního zatýkacího rozkazu by mohly být ohroženy procesní záruky a základní práva, jejichž ochrana musí být zajištěna justičními orgány vystavujícího členského státu, jelikož by dotyčné osobě byla odepřena první fáze ochrany těchto práv a záruk, a sice fáze čistě vnitrostátní ochrany(46).

81.      V rozsudku ze dne 1. června 2016 ve věci Bob-Dogi(47) Soudní dvůr rozhodl, že i když články 3, 4, 4a a 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 neponechávají žádný prostor pro jiný důvod nevykonání, než jsou důvody v nich uvedené, nemění to nic na tom, že uvedená ustanovení spočívají na předpokladu, že dotyčný evropský zatýkací rozkaz splňuje požadavky zákonnosti stanovené v čl. 8 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí(48).

82.      Podle Soudního dvora přitom „čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí [2002/584] obsahuje požadavek, jehož dodržením je podmíněna platnost evropského zatýkacího rozkazu“(49). Není-li evropský zatýkací rozkaz založen na vydání vnitrostátního zatýkacího rozkazu, který je od něj odlišný, je třeba mít za to, že tento evropský zatýkací rozkaz nesplňuje požadavky stanovené v čl. 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584(50).

83.      Z rozsudku ze dne 1. června 2016 ve věci Bob-Dogi(51) tak jasně vyplývá, že evropský zatýkací rozkaz není platný, byl-li vydán, aniž předtím došlo k přijetí vnitrostátního zatýkacího rozkazu, odlišného od tohoto evropského zatýkacího rozkazu.

84.      Ve svých předběžných otázkách vychází předkládající soud, v souladu s touto judikaturou, z předpokladu, podle kterého je nezbytné, aby existoval vnitrostátní zatýkací rozkaz, který je odlišný od evropského zatýkacího rozkazu a který mu předchází. Předkládající soud nicméně poukazuje na to, že Soudní dvůr se dosud nevyslovil k otázce, zda je v souladu s čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 evropský zatýkací rozkaz vydaný na základě takového vnitrostátního aktu sdělení obvinění, jaký je obsažen v rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 9. srpna 2019, kterým je dotyčná osoba oficiálně informována o obviněních proti ní vznesených.

85.      Předkládající soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že na rozdíl od skutkových okolností rozsudku ze dne 1. června 2016 ve věci Bob-Dogi(52), existuje ve věci v původním řízení vnitrostátní rozhodnutí, které je odlišné od evropského zatýkacího rozkazu a je v něm jasně uvedeno. Předkládající soud však uvádí, že uvedené rozhodnutí nestanoví zadržení vyžádané osoby.

86.      Podle mého názoru argumenty generálního advokáta Y. Bota v jeho stanovisku ve věci Bob-Dogi, kterými vysvětluje smysl požadavku, podle kterého musí mít evropský zatýkací rozkaz za právní základ vnitrostátní zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem, podporují tezi, podle níž takový vnitrostátní akt musí mít jednak za cíl vypátrání a zatčení trestně stíhané osoby, a jednak musí být dána možnost napadnout tento akt opravným prostředkem k soudu, je-li přijat orgánem, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem.

87.      Otázka, zda lze rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 9. srpna 2019, které přijal státní zástupce, pokládat za „[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, si proto žádá přesné vymezení rozsahu tohoto pojmu.

88.      Zaprvé je třeba, aby se jednalo o soudní rozhodnutí. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že z důvodu nezbytnosti zajistit soudržnost výkladu jednotlivých ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 lze výklad, podle kterého je pojmem „justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí třeba rozumět orgány, které se účastní výkonu trestního soudnictví členských států, v zásadě přenést na čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí. Posledně uvedené ustanovení musí být tedy vykládáno v tom smyslu, že pojem „soudní rozhodnutí“ se vztahuje na rozhodnutí orgánů, které se účastní výkonu trestního soudnictví členských států(53).

89.      Vzhledem k tomu, že není sporu o tom, že státní zástupce se účastní výkonu trestního soudnictví v Bulharsku, musí být tudíž rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 9. srpna 2019, které přijal, považováno za „soudní rozhodnutí“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584(54).

90.      Zadruhé k tomu, aby byl vnitrostátní akt, který je základem pro evropský zatýkací rozkaz, podřaditelný pod pojem „[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, musí mít tento akt, i když není právními předpisy vystavujícího členského státu označován názvem „vnitrostátní zatýkací rozkaz“, rovnocenné právní účinky. Tomu nasvědčuje znění tohoto ustanovení, když odkazuje na „jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem“(55). Takové rozhodnutí proto musí mít, obdobně jako vnitrostátní zatýkací rozkaz, právní účinky příkazu k vypátrání a zatčení osoby, proti které je vedeno trestní stíhání.

91.      Neztotožňuji se proto se stanoviskem španělské vlády, která se naopak domnívá, a to na základě širokého výkladu, podle kterého by tento pojem mohl v zásadě zahrnovat jakékoliv vykonatelné soudní rozhodnutí směřující k trestnímu stíhání, že takový vnitrostátní akt jako rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 9. srpna 2019 je dostačujícím právním základem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu.

92.      Mechanismus justiční spolupráce v trestních věcech zavedený rámcovým rozhodnutím 2002/584 nasvědčuje tomu, že právním základem evropského zatýkacího rozkazu musí být vnitrostátní akt, kterým je nařízeno zatčení dané osoby na území vystavujícího členského státu. Funkcí evropského zatýkacího rozkazu je rozšířit právní účinky vnitrostátního zatýkacího rozkazu nebo jiného rovnocenného rozhodnutí mimo území vystavujícího členského státu. Jakmile je evropský zatýkací rozkaz vykonán a osoba předána vystavujícímu justičnímu orgánu, čímž jsou jeho účinky vyčerpány, je nezbytné, aby nadále existoval původní vnitrostátní právní základ umožňující donutit tuto osobu k tomu, aby se dostavila před soudce vystavujícího členského státu za účelem provedení úkonů trestního řízení. Ve stejném duchu souhlasím s Komisí, že vystavující justiční orgán nemůže použít evropský zatýkací rozkaz za účelem zatčení dané osoby v jiném členském státě, pokud nemůže nařídit takové zatčení na základě vlastního vnitrostátního práva. Jinými slovy, podle Komise, vystavující justiční orgán nemůže žádat po jiném členském státu, aby učinil více, než může sám nařídit.

93.      Pojem „[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 se tedy nevztahuje na akty, kterými je zahajováno trestní stíhání proti určité osobě, nýbrž na akty, které mají umožnit, donucovacím opatřením, zatčení této osoby za účelem jejího dodání soudu, aby mohly být provedeny úkony trestního řízení.

94.      Z toho plyne, že evropský zatýkací rozkaz vydaný na základě takového rozhodnutí o sdělení obvinění, jaké je obsaženo v usnesení ze dne 9. srpna 2019, jehož jediným právním účinkem je podle předkládajícího soudu seznámit osobu s obviněními, která jsou proti ní vznesena, a poskytnout jí možnost se hájit tím, že podá vysvětlení nebo předloží návrhy na provedení důkazů, aniž by se jednalo o příkaz k vypátrání a zatčení této osoby, není v souladu s tím, co stanoví čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584. Nesplnění tohoto požadavku uvedeného v tomto ustanovení dopadá na platnost evropského zatýkacího rozkazu.

95.      Doplňuji, že ani příkaz k předvedení vydaný policejním orgánem podle článku 71 NPK nemůže představovat „[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584. Jak totiž uvádí předkládající soud, tento příkaz k předvedení vydává pouze vyšetřující orgán, bez účasti státního zástupce nebo soudce (před vydáním tohoto příkazu nebo po něm). Nejedná se tedy o soudní rozhodnutí(56).

96.      Ze všech těchto skutečností dovozuji, že v procesním kontextu, ve kterém byl vydán evropský zatýkací rozkaz dotčený ve věci v původním řízení, a obdobně tomu, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 1. června 2016 ve věci Bob-Dogi(57), v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, v níž proběhlo řízení o vydání evropského zatýkacího rozkazu, aniž by před vydáním evropského zatýkacího rozkazu bylo přijato rozhodnutí vnitrostátního justičního orgánu, jako například vnitrostátní zatýkací rozkaz, na jehož základě je evropský zatýkací rozkaz vydán, soudní ochrana zahrnující dvě fáze z povahy věci chybí(58).

97.      Na základě takto upřesněných okolností věci v původním řízení se lze podle mého názoru domnívat, že požadavek vnitrostátního zatýkacího rozkazu by naopak byl splněn, pokud by bylo vnitrostátním aktem, představujícím základ evropského zatýkacího rozkazu, rozhodnutí přijaté státním zástupcem podle čl. 64 odst. 2 NPK. Předkládající soud ovšem uvádí, že vůči MM nebylo takové opatření přijato. Připomínám, že se jedná o donucovací opatření spočívající v zadržení obviněné osoby na dobu nejvýše 72 hodin za účelem předání této osoby soudu, který rozhodne o jejím případném vzetí do vazby. Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že toto rozhodnutí je v Bulharsku typickým vnitrostátním základem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu v přípravném řízení, což vyplývá, zdá se mi, i z informací poskytnutých Soudnímu dvoru bulharskou vládou(59).

98.      Lze si ovšem klást otázku, zda i v takovém případě požadavky týkající se účinné soudní ochrany, jak je stanovil Soudní dvůr, bulharské procesní právo splňuje. To mě přivádí k další námitce, kterou předkládající soud vznáší za účelem zpochybnění legality řízení o vydání evropského zatýkacího rozkazu dotčeného ve věci v původním řízení, a to přesto, že již samo konstatování neexistence vnitrostátního zatýkacího rozkazu postačuje k tomu, aby založilo porušení požadavku stanoveného v čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, a tedy k závěru, že takový evropský zatýkací rozkaz je neplatný.

99.      Za účelem zpochybnění platnosti evropského zatýkacího rozkazu totiž předkládající soud uvádí, že v bulharském procesním právu neexistuje možnost podat opravný prostředek k soudu proti vnitrostátním aktům, které přijal státní zástupce jako základ takového zatýkacího rozkazu, ani proti jeho rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu. Z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že jak proti příkazu k předvedení, tak proti rozhodnutí o sdělení obvinění či rozhodnutí o zadržení až na 72 hodin za účelem předání soudu, který má pravomoc rozhodnout o vzetí do vazby, jakož i proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu lze opravný prostředek podat pouze ke státnímu zastupitelství vyššího stupně.

100. Domnívám se přitom, obdobně s tím, co požaduje Soudní dvůr v případě, že evropský zatýkací rozkaz vydává státní zástupce(60), že vnitrostátní akt státního zástupce, který je právním základem evropského zatýkacího rozkazu, by mělo být možné napadnout ve vystavujícím členském státě soudní žalobou, která splňuje v plném rozsahu požadavky na účinnou soudní ochranu.

101. Domnívám se, že tento požadavek klade Soudní dvůr již tím, že v situaci obdobné projednávané věci, kdy právo vystavujícího členského státu svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu orgánu, který se sice účastní výkonu spravedlnosti tohoto členského státu, avšak není soudcem ani soudem, shledává, že „takové vnitrostátní soudní rozhodnutí, jako je vnitrostátní zatýkací rozkaz, na jehož základě je evropský zatýkací rozkaz vydán, musí [samo] splňovat […] požadavky [na účinnou soudní ochranu]“(61).

102. Podle Soudního dvora „[s]plnění těchto požadavků tedy umožňuje zaručit vykonávajícímu justičnímu orgánu, že rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu pro účely trestního stíhání je založeno na vnitrostátním řízení podléhajícím soudnímu přezkumu a že osoba, na kterou byl tento vnitrostátní zatýkací rozkaz vydán, využila všech záruk vztahujících se k přijetí tohoto druhu rozhodnutí, zejména záruk vyplývajících ze základních práv a obecných právních zásad stanovených v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584“(62).

103. Z uvedené judikatury tak vyplývá, že evropský zatýkací rozkaz se musí zakládat na vnitrostátním zatýkacím rozkazu vydaném v rámci vnitrostátního řízení podléhajícího soudnímu přezkumu(63).

104. S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu odpověděl, že čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že evropský zatýkací rozkaz je třeba považovat za neplatný, pokud se nezakládá na „[vnitrostátním] zatýkací[m] rozkaz[u] nebo jin[ém] vykonateln[ém] soudní[m] rozhodnutí“ ve smyslu tohoto ustanovení. Tento pojem zahrnuje vnitrostátní opatření přijatá justičním orgánem k vypátrání a zatčení osoby, proti které je vedeno trestní stíhání za účelem jejího předání soudu, aby mohly být provedeny úkony trestního řízení. Přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda takový vnitrostátní akt sdělení obvinění, jakým je vnitrostátní akt, na němž je založen evropský zatýkací rozkaz dotčený ve věci v původním řízení, má takové právní účinky.

C.      K pravomoci předkládajícího soudu provést přezkum platnosti evropského zatýkacího rozkazu

105. V důvodech, které vedou předkládající soud k předložení třetí předběžné otázky Soudnímu dvoru, tento soud uvádí, že bulharské procesní právo brání tomu, aby mohl provést přezkum platnosti evropského zatýkacího rozkazu. To je důvod, proč se Soudního dvora v podstatě táže, zda mu pravomoc provést takový přezkum svěřuje unijní právo.

106. Předkládající soud připomíná, že za účelem přezkumu podmínek vydání vnitrostátního nebo evropského zatýkacího rozkazu bulharské právní předpisy neumožňují podat opravný prostředek k soudu.

107. Předkládající soud poukazuje na to, že ani rámcové rozhodnutí 2002/584 neupravuje právo na účinný prostředek nápravy pro případ porušení práv vyžádané osoby. Podle tohoto soudu je nicméně třeba zohlednit článek 47 Listiny, který, jak Soudní dvůr rozhodl, „je sám o sobě dostačující a nemusí být upřesněn ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové“(64).

108. Předkládající soud si klade otázku, zda v situaci, kdy má řešit důsledky výkonu evropského zatýkacího rozkazu v rámci návrhu na propuštění MM z vazby, mu přísluší přiznat účinnou soudní ochranu požadovanou článkem 47 Listiny, nebo zda by se naopak měl prohlásit za nepříslušný v otázce platnosti evropského zatýkacího rozkazu a dát MM možnost podat nový návrh na peněžité odškodnění.

109. Předkládající soud uvádí, že z bodu 69 rozsudku Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours)(65) vyplývá, že účinným prostředkem nápravy je takový prostředek nápravy, který lze proti evropskému zatýkacímu rozkazu podat po předání zatčení osoby. Předkládající soud se táže, zda takový účinný prostředek nápravy zahrnuje možnost uplatnit argumenty týkající se platnosti evropského zatýkacího rozkazu před soudem, který posuzuje legalitu vzetí do vazby, jako je tomu v případě předkládajícího soudu.

110. Vzhledem k tomu, že se předkládající soud domnívá, že protiprávnost evropského zatýkacího rozkazu spočívá právě v nemožnosti podat opravný prostředek k soudu za účelem přezkumu jeho legality, mohlo by být podle názoru předkládajícího soudu namístě, aby takový přezkum provedl. Tento soud si klade otázku, zda samotný závěr ve smyslu protiprávnosti evropského zatýkacího rozkazu není z povahy věci takovým prostředkem nápravy před soudem, jak ho požaduje judikatura Soudního dvora, jakkoli vnitrostátní právo neumožňuje předkládajícímu soudu takový závěr učinit. Jelikož vnitrostátní právo předkládajícímu soudu zakazuje nepřímo přezkoumat rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu, má předkládající soud za to, že základem takového řešení by mohl být jen rozsudek Soudního dvora.

111. S ohledem na tyto skutečnosti předkládající soud vyslovuje názor, podle kterého výkon evropského zatýkacího rozkazu nemůže být důvodem pro odepření soudní ochrany, a to vzhledem k tomu, že Soudní dvůr podle názoru předkládajícího soudu připouští možnost žaloby proti takovému zatýkacímu rozkazu i po předání vyžádané osoby.

112. Bulharská vláda se domnívá, že úloha, kterou plní předkládající soud, když má, jako v projednávané věci, rozhodnout podle článku 270 NPK o ponechání osoby, proti které je vedeno trestní stíhání, ve vazbě, umožňuje zaručit soudní přezkum podmínek vydání evropského zatýkacího rozkazu, jakož i jeho přiměřenosti, jak to vyžaduje Soudní dvůr.

113. Bulharská vláda v tomto ohledu vysvětluje, že opatření přijímané státním zástupcem podle čl. 64 odst. 2 NPK má zajistit, aby se obviněný v co nejkratší době dostavil před příslušný soud(66). Státní zástupce může, je-li to nezbytné, rozhodnout o zadržení této osoby na dobu nejvýše 72 hodin za účelem jejího předání příslušnému soudu. Z rozhodnutí přijatého státním zástupem podle tohoto ustanovení plyne státnímu zástupci povinnost předvést obviněného před soud v co nejkratší době od jeho předání na základě evropského zatýkacího rozkazu, a to za účelem posouzení jeho návrhu, aby uvedený soud rozhodl o vzetí do vazby.

114. Podle bulharské vlády představuje státnímu zástupci uložená povinnost v co nejkratší době dodat soudu vyžádanou osobu, předanou na základě evropského zatýkacího rozkazu, aby bylo rozhodnuto o návrhu na vzetí do vazby, následný soudní přezkum podmínek vydání evropského zatýkacího rozkazu, jakož i jeho přiměřenosti. Podle bulharské vlády je tato situace v souladu s judikaturou Soudního dvora(67).

115. Bulharská vláda vysvětluje, že soud, který má pravomoc rozhodnout o tom, zda jsou dány důvody umožňující vzetí do vazby ve smyslu čl. 63 odst. 1 NPK, je nevyhnutelně veden k tomu, aby souběžně s posouzením nezbytnosti vazby ověřil podmínky požadované pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, jakož i jeho přiměřenost, a to z hlediska kritérií stanovených v čl. 63 odst. 1 a 2 NPK(68).

116. Bulharská vláda se v důsledku toho domnívá, že rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu podléhá soudnímu přezkumu, který splňuje požadavky účinné soudní ochrany formulované Soudním dvorem.

117. Souhlasím s tím, že v bulharském procesním systému, ve kterém musí být obviněný v co nejkratší době předán soudu, který má pravomoc rozhodnout o případném vzetí této osoby do vazby, soudní přezkum podmínek vydání evropského zatýkacího rozkazu, který by mohl být tímto soudem proveden, by splňoval požadavek účinné soudní ochrany, jak na ni klade důraz Soudní dvůr. Okolnost, že se v daném případě nejedná o samostatný opravný prostředek proti rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu(69), nýbrž o incidenční přezkum v rámci návrhu na propuštění z vazby, a dále okolnost, že k takovému přezkumu dochází po předání vyžádané osoby(70), takovému závěru nebrání. Podle mého názoru, ke splnění požadavku účinné soudní ochrany postačuje, je-li soudní přezkum vydání evropského zatýkacího rozkazu proveden incidenčně v rámci právního prostředku, jehož není hlavním předmětem. To v projednávané věci odpovídá výsledku, ke kterému by rád dospěl předkládající soud, tedy k přezkumu legality řízení o vydání evropského zatýkacího rozkazu dotčeného ve věci v původním řízení při příležitostí žádosti o propuštění z vazby, kterou mu předložil MM.

118. Nutno ovšem zdůraznit, že předkládající soud se nevyjadřuje se stejnou jistotou jako bulharská vláda stran samotné možnosti předkládajícího soudu takový přezkum v souladu s bulharským procesním právem provést. Podle tohoto soudu skutečnost, že toto právo zakotvuje opravný prostředek proti rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu pouze ke státnímu zastupitelství vyššího stupně, a nikoliv k soudu, je překážkou tomu, aby se předkládající soud mohl prohlásit za příslušný k rozhodnutí o legalitě takového aktu státního zástupce.

119. Připomínám, že Soudní dvůr ukládá vystavujícímu členskému státu jasně formulovanou povinnost co do výsledku, když rozhodl, že „pokud právo vystavujícího členského státu svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu určitému orgánu, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu, a zejména přiměřenost takovéhoto rozhodnutí musí být možno napadnout v uvedeném členském státě soudní žalobou, která plně splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu“(71). Taková žaloba má „zaručit, že soudní přezkum […] rozhodnutí [o vydání evropského zatýkacího rozkazu] a podmínek nezbytných pro vydání tohoto rozkazu, a zejména jeho přiměřenosti, splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu“(72). Podle Soudního dvora je na členských státech „zajistit, aby jejich právní řády účinně zaručily úroveň soudní ochrany požadovanou rámcovým rozhodnutím 2002/584, jak je vykládáno judikaturou Soudního dvora“(73).

120. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. května 2013 ve věci F(74), „celý postup předávání mezi členskými státy stanovený v rámcovém rozhodnutí [2002/584] […] podle tohoto rámcového rozhodnutí probíhá pod soudním dohledem“(75). Z uvedeného podle Soudního dvora plyne, že „již samotná ustanovení [tohoto] rámcového rozhodnutí stanovují postup, který je v souladu s požadavky článku 47 Listiny, a to bez ohledu na to, jakým způsobem provádějí [toto] rámcové rozhodnutí členské státy“(76).

121. Ačkoliv tedy není v rámcovém rozhodnutí 2002/584 výslovně uvedena, povinnost vystavujícího členského státu upravit jeden nebo více účinných opravných prostředků umožňujících soudní přezkum podmínek vydání evropského zatýkacího rozkazu orgánem, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, vyplývá z mechanismu zavedeného tímto rámcovým rozhodnutím v souladu s požadavky článku 47 Listiny.

122. Existence takové možnosti soudního přezkumu podmínek vydání evropského zatýkacího rozkazu ve vystavujícím členském státě je nezbytnou podmínkou pro zachování vzájemné důvěry a vzájemného uznávání mezi členskými státy. V tomto ohledu připomínám, že podle Soudního dvora „[v]ysoký stupeň důvěry mezi členskými státy, na němž spočívá mechanismus evropského zatýkacího rozkazu, je založen na předpokladu, že trestní soudy ostatních členských států, které v důsledku výkonu evropského zatýkacího rozkazu budou muset vést trestní stíhání nebo řízení o výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, jakož i trestní řízení ve věci samé, splňují požadavky na účinnou soudní ochranu“(77), která existenci možnosti soudního přezkumu jako takovou předpokládá.

123. Ze zásady stanovené Soudním dvorem, podle které rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu musí být možno napadnout ve vystavujícím členském státě soudní žalobou, která splňuje v plném rozsahu požadavky na účinnou soudní ochranu, vyplývá, že v tomto členském státě musí být za tímto účelem dostupný jeden nebo více účinných opravných prostředků.

124. Poukazuji ostatně na to, že teze Soudního dvora, podle které je za přezkum legality evropského zatýkacího rozkazu v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát(78), by byla zbavena praktického významu, pokud by unijní právo nestanovilo povinnost, že k takovému přezkumu může v tomto členském státě skutečně dojít, přičemž je v tomto ohledu celkem nepodstatné, zda se tak stane před předáním vyžádané osoby, současně s ním nebo po něm. Rozhodnutím vykonávajícího justičního orgánu tedy není dotčena možnost dotyčné osoby využít po jejím předání opravné prostředky podle právního řádu vystavujícího členského státu, které jí umožní napadnout platnost evropského zatýkacího rozkazu, na jehož základě byla předána(79).

125. V souladu s procesní autonomií, která členským státům náleží při provádění rámcového rozhodnutí 2002/584, mají členské státy prostor pro uvážení, co se týče konkrétních podmínek zavedení soudního přezkumu rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu(80). Při stanovení takových podmínek musí nicméně členské státy dbát na to, aby nebylo znemožněno použití rámcového rozhodnutí 2002/584(81).

126. Má-li předkládající soud dosáhnout výsledku, a tedy umožnit soudní přezkum podmínek vydání evropského zatýkacího rozkazu dotčeného ve věci v původním řízení, měl by podle mého názoru provést výklad svého vnitrostátního procesního práva, který mu umožní nalézt základ pro pravomoc, která mu dovolí incidenčně přezkoumat, v rámci řízení, které je před ním vedeno, legalitu řízení o vydání tohoto zatýkacího rozkazu(82). Z tohoto úhlu pohledu by povinnost konformního výkladu, kterou má předkládající soud, umožnila neutralizovat nevýhody, které mohou vyplývat z procesní autonomie členských států pro požadavek účinné soudní ochrany předané osoby.

127. V případě, že taková mobilizace vnitrostátního procesního práva ve prospěch incidenčního soudního přezkumu řízení o vydání evropského zatýkacího rozkazu dotčeného ve věci v původním řízení není dostačující nebo se pro rozpor s vnitrostátními právními předpisy ukáže jako neschůdná, domnívám se, že by předkládající soud mohl takový základ pravomoci dovodit z článku 47 Listiny.

128. Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že „na základě zásady přednosti unijního práva má každý vnitrostátní soud v případě, že nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva jakožto orgán členského státu rozhodující v rámci svých pravomocí povinnost upustit [v rámci sporu, který mu byl předložen], od použití jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení odporujícího ustanovení unijního práva, které má přímý účinek“(83).

129. Z judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že „článek 47 Listiny je sám o sobě dostačující a nemusí být upřesněn ustanoveními unijního nebo vnitrostátního práva k tomu, aby bylo jednotlivcům přiznáno právo uplatnitelné jako takové“(84).

130. Kromě toho „i když při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany individuálních práv vyplývajících z unijního právního řádu, jsou členské státy zodpovědné za to, aby v každém případě zajistily dodržování práva na účinnou právní ochranu uvedených práv, jak je zakotvuje článek 47 Listiny“(85).

131. Soudní dvůr dále rozhodl, že „ačkoliv unijní právo v zásadě nenutí členské státy k tomu, aby zavedly před svými vnitrostátními soudy za účelem zajištění ochrany práv, jež jednotlivcům vyplývají z unijního práva, jiné právní prostředky než ty, které zakládá vnitrostátní právo […], je tomu jinak tehdy, pokud ze struktury dotčeného vnitrostátního právního řádu vyplývá, že neexistuje žádný soudní procesní prostředek umožňující, ani incidenčně, zajistit dodržování práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, či musejí‑li jednotlivci za účelem přístupu k soudu porušit právo“(86).

132. Z toho vyplývá, že pokud by měl mít předkládající soud za to, že mu vnitrostátní procesní právo, a to i poté, co provedl jeho výklad, brání v tom, aby incidenčně přezkoumal v řízení, které je před ním vedeno, legalitu řízení o vydání evropského zatýkacího rozkazu vydaného státním zástupcem, nalezl by podle mého názoru základ pravomoci pro takový přezkum v článku 47 Listiny(87).

133. Pokud tedy procesní právo vystavujícího členského státu neupravuje opravný prostředek umožňující soudní přezkum podmínek vydání takového evropského zatýkacího rozkazu, a zejména jeho přiměřenosti, a to před jeho přijetím, současně s ním ani později(88), musí mít soud, který rozhoduje ve fázi trestního řízení následující po předání vyžádané osoby, možnost incidenčně přezkoumat podmínky vydání tohoto zatýkacího rozkazu.

134. Předkládající soud, kterému byla předložena žádost o propuštění z vazby podle článku 270 NPK, je tudíž oprávněn na základě článku 47 Listiny přezkoumat podmínky vydání evropského zatýkacího rozkazu, který umožnil zatčení vyžádané osoby a její předvedení před předkládající soud, jakož i následné přijetí rozhodnutí o vzetí do vazby.

135. Soudnímu dvoru proto navrhuji, aby předkládajícímu soudu odpověděl, že nezakotvují-li právní předpisy vystavujícího členského státu opravný prostředek k soudu za účelem přezkumu podmínek, za kterých byl vydán evropský zatýkací rozkaz orgánem, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu, zaručené v článku 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje o opravném prostředku napadajícím legalitu dalšího trvání vazby osoby, která byla předána na základě evropského zatýkacího rozkazu, jehož vydání se opíralo o vnitrostátní akt, který nelze považovat za „[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, a v rámci kterého je vznesena námitka vycházející z neplatnosti tohoto evropského zatýkacího rozkazu z hlediska unijního práva, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k takovému přezkumu platnosti.

D.      K důsledkům neplatnosti evropského zatýkacího rozkazu na vazbu obviněného

136. V rámci třetí předběžné otázky se předkládající soud Soudního dvora dále táže na to, jaké důsledky by měl vyvodit, v rámci řízení, které je před ním vedeno a které se týká vazby MM, ze zjištění, že evropský zatýkací rozkaz dotčený ve věci v původním řízení je neplatný.

137. Zejména s odvoláním na bod 44 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem(89), si předkládající soud klade otázku, zda důsledkem zjištění, že evropský zatýkací rozkaz je neplatný, by v případě MM mělo být jeho uvedení do stejného postavení, v němž by se nacházel v případě, že by k porušení unijního práva nedošlo, což by v projednávané věci znamenalo propuštění MM z vazby.

138. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že všechny podmínky požadované vnitrostátním právem pro vzetí MM do vazby byly a nadále jsou splněny.

139. Předkládající soud nicméně poukazuje na to, že z čistě procesního hlediska bylo možné rozhodnout o vzetí MM do vazby pouze proto, že se osobně dostavil před předkládající soud, k čemuž ovšem došlo v důsledku neplatného evropského zatýkacího rozkazu. Jak uvádí předkládající soud, pokud by přitom nebyl tento zatýkací rozkaz vydán, nebyl by MM ve Španělsku zatčen, vydán bulharským orgánům a předkládající soud by nerozhodl o jeho vzetí do vazby.

140. Předkládající soud se domnívá, že na základě tohoto přístupu by bylo třeba mít za to, že vzetí MM do vazby předcházelo porušení podstatných procesních náležitostí, jelikož evropský zatýkací rozkaz byl vydán orgánem, který k tomu neměl pravomoc (jelikož nebyla zajištěna nezbytná účast soudu), na základě rozhodnutí, které není vnitrostátním zatýkacím rozkazem. Předkládající soud by měl proto konstatovat protiprávnost následného zadržení MM, k němuž došlo po vydání tohoto evropského zatýkacího rozkazu. MM by měl tedy být propuštěn na svobodu(90).

141. Předkládající soud se tak domnívá, že by měl zohlednit vady, které zjistil v případě evropského zatýkacího rozkazu, a pokud dospěje k závěru, že se jedná o vady podstatné, měl by mít pravomoc ukončit vazbu MM na základě tohoto procesního důvodu.

142. V tomto ohledu připomínám, že předmětná vazba je výsledkem rozhodnutí přijatého předkládajícím soudem dne 29. července 2020 na návrh podaný v tomto směru den předtím státním zástupcem.

143. Toto rozhodnutí potvrdil odvolací soud.

144. Nyní má předkládající soud před sebou novou žádost o přezkum legality vazby MM. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tedy byla podána v rámci řízení podle článku 270 NPK, které bylo zahájeno na návrh obhajoby znějící na propuštění MM z vazby.

145. Úvodem považuji za důležité zdůraznit, že unijní právo, ve své stávající podobě, dosud nepřistoupilo k harmonizaci podmínek, za kterých lze rozhodnout o vzetí osoby, proti které je vedeno trestní stíhání, do vazby(91). Soud příslušný ve věcech vazby může tedy rozhodnout o takovém opatření pouze za podmínek stanovených vnitrostátním právním řádem, a případně výkon tohoto opatření přerušit, konstatuje-li, že takové podmínky nejsou splněny.

146. Nicméně nepůjdu tak daleko, že bych měl za to, jak to podle všeho navrhuje Komise, že celé řízení, které probíhá před předkládajícím soudem, se nachází mimo působnost unijního práva, takže podle čl. 51 odst. 1 Listiny by se Listina nepoužila. Vzhledem k tomu, že, jak jsem uvedl výše, ve věci dotčené v původním řízení musí být soudní přezkum platnosti evropského zatýkacího rozkazu proveden v rámci uvedeného řízení, jehož předmětem je ponechání MM ve vazbě nebo jeho propuštění z vazby, rámcové rozhodnutí 2002/584 a článek 47 Listiny se použijí. Jelikož mechanismus zavedený tímto rámcovým rozhodnutím spočívá, jak vyplývá z výše uvedených úvah, na záruce soudního přezkumu evropského zatýkacího rozkazu, je provádění tohoto přezkumu vždy uplatňováním unijního práva, v souladu s čl. 51 odst. 1 Listiny, a to bez ohledu na to, v jakém stadiu řízení se k tomuto přezkumu přistupuje.

147. Navzdory tomuto upřesnění se domnívám, že z důvodu mezí, které jsou vlastní evropskému zatýkacímu rozkazu jakožto nástroji justiční spolupráce v trestních věcech, rámcové rozhodnutí 2002/584 ani článek 47 Listiny předkládajícímu soudu neukládají, aby propustil na svobodu osobu, která byla vzata do vazby, konstatuje-li, že evropský zatýkací rozkaz, na jehož základě byla osoba předána, je neplatný.

148. V souladu s čl. 1 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí „je účelem mechanismu evropského zatýkacího rozkazu umožnit zadržení a předání vyžádané osoby tak, aby s ohledem na cíl sledovaný uvedeným rámcovým rozhodnutím, spáchaný trestný čin nezůstal nepotrestán a tato osoba byla stíhána nebo vykonala trest odnětí svobody, který jí byl uložen“(92). Z toho vyplývá, že je-li vyžádaná osoba zatčena a následně předána vystavujícímu členskému státu, jsou právní účinky evropského zatýkacího rozkazu v zásadě vyčerpány, a to s výhradou účinků předání výslovně uvedených v kapitole 3 rámcového rozhodnutí 2002/584(93).

149. S ohledem na tyto meze mechanismu evropského zatýkacího rozkazu je třeba zdůraznit, že tento zatýkací rozkaz není právním základem zadržení této osoby ve vystavujícím členském státě.

150. Tuto situaci je nutno odlišit od situace ve vykonávajícím členském státě. Přestože podle článku 12 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být o případné vazbě osoby zatčené ve vykonávajícím členském státě na základě evropského zatýkacího rozkazu rozhodnuto v souladu s vnitrostátním právem tohoto členského státu, je tento zatýkací rozkaz nezbytným podkladem takové vazby. To znamená, že pokud vykonávající justiční orgán výkon evropského zatýkacího rozkazu odmítne, ztrácí vazba, o níž bylo rozhodnuto před předáním, svůj právní základ.

151. Po předání vyžádané osoby vystavujícímu členskému státu může být právním základem zadržení pouze vnitrostátní akt přijatý justičním orgánem vystavujícího členského státu(94). Proto poté, co je osoba, proti které je v tomto členském státě vedeno trestní stíhání, předána, může být držena pouze na základě vnitrostátního právního základu ve věci vazby, kterým může být, podle specifik vnitrostátních právních řádů, vnitrostátní zatýkací rozkaz, na který případně navazuje soudní rozhodnutí o vzetí této osoby do vazby, jsou-li splněny podmínky stanovené v tomto ohledu vnitrostátním právem. Z toho plyne, že vazba v rámci trestního stíhání ve vystavujícím členském státě se neopírá o vydání evropského zatýkacího rozkazu, ale má základ ve vnitrostátním právním základu pro zbavení svobody vydaným v souladu se zákonem.

152. Je na příslušném vnitrostátním soudě, aby v každém jednotlivém případě ověřil, zda vnitrostátní donucovací opatření zbavení svobody bylo vůči obviněné osobě přijato a zda k jeho přijetí došlo v souladu s vnitrostátním právem vystavujícího členského státu.

153. Zejména je na vnitrostátním právu vystavujícího členského státu, aby určilo, jaké důsledky může mít skutečnost, že neexistuje platný vnitrostátní zatýkací rozkaz, na rozhodnutí o tom, zda osobu, proti které je vedeno trestní stíhání, vzít do vazby a následně o tom, zda ji ve vazbě ponechat či nikoliv(95).

154. Je třeba nicméně připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora jsou členské státy povinny při vykonávání pravomoci v trestní oblasti dodržovat unijní právo(96).

155. Přísluší tedy vnitrostátnímu soudu učinit vše pro to, aby v co nejvyšší možné míře zachoval účinnost systému předávání zavedeného rámcovým rozhodnutím 2002/584. Z toho důvodu by měla být spolu s případným rozhodnutím o propuštění dotyčné osoby na svobodu, nebo následně po něm, přijata opatření určená k tomu, aby tato osoba nemohla znovu uprchnout. Pokud by nebyla taková opatření přijata, mohlo by to snížit účinnost systému předávání zavedeného tímto rámcovým rozhodnutím, potažmo bránit dosahování cílů jím sledovaných(97), k nimž náleží cíl zabránit tomu, aby spáchaný trestný čin zůstal nepotrestán(98). Efektivita justiční spolupráce v trestních věcech a vzájemná důvěra mezi členskými státy by jistě utrpěla, pokud by účinky takového postupu předání, k němuž došlo v projednávané věci, měly přijít vniveč a vést k tomu, že předaná osoba uprchne a bude třeba vydat nový evropský zatýkací rozkaz.

156. Konečně upřesňuji, že výše uvedenou analýzou není dotčena možnost, aby osoba, vůči které byl vydán neplatný evropský zatýkací rozkaz, podala v souladu s vnitrostátním právem vystavujícího členského státu žalobu na náhradu škody u vnitrostátního soudu k tomu příslušného.

157. Ze všech těchto úvah dovozuji, že rámcové rozhodnutí 2002/584 a článek 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že neukládají, aby zjištění předkládajícího soudu, že evropský zatýkací rozkaz byl vydán v rozporu s právem, neboť se neopírá o „[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) tohoto rámcového rozhodnutí, mělo za následek propuštění osoby, která byla vzata do vazby, na svobodu poté, co ji vykonávající členský stát předal vystavujícímu členskému státu.

158. Je na předkládajícím soudu, aby v souladu s vnitrostátním právem rozhodl, jaké důsledky může mít neexistence takového vnitrostátního aktu jakožto právního základu evropského zatýkacího rozkazu na rozhodnutí o tom, zda ponechat obviněného ve vazbě, či nikoliv, přičemž ovšem musí dbát na to, aby neohrozil účinnost systému předávání zavedeného rámcovým rozhodnutím 2002/584.

V.      Závěry

159. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) následovně:

„1)      Článek 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 musí být vykládán v tom smyslu, že evropský zatýkací rozkaz je třeba považovat za neplatný, pokud se nezakládá na ‚[vnitrostátním] zatýkací[m] rozkaz[u] nebo jin[ém] vykonateln[ém] soudní[m] rozhodnutí‘ ve smyslu tohoto ustanovení. Tento pojem zahrnuje vnitrostátní opatření přijatá justičním orgánem k vypátrání a zatčení osoby, proti které je vedeno trestní stíhání za účelem jejího předání soudu, aby mohly být provedeny úkony trestního řízení. Přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda takový vnitrostátní akt sdělení obvinění, jakým je vnitrostátní akt, na němž je založen evropský zatýkací rozkaz dotčený ve věci v původním řízení, má takové právní účinky.

2)      Nezakotvují-li právní předpisy vystavujícího členského státu opravný prostředek k soudu za účelem přezkumu podmínek, za kterých byl vydán evropský zatýkací rozkaz orgánem, který se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, zásada přednosti unijního práva, jakož i právo na účinnou soudní ochranu, zaručené v článku 47 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje o opravném prostředku napadajícím legalitu dalšího trvání vazby osoby, která byla předána na základě evropského zatýkacího rozkazu, jehož vydání se opíralo o vnitrostátní akt, který nelze považovat za ‚[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem‘ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, a v rámci kterého je vznesena námitka vycházející z neplatnosti tohoto evropského zatýkacího rozkazu z hlediska unijního práva, ukládají, aby se prohlásil za příslušný k takovému přezkumu platnosti.

3)      Rámcové rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, a článek 47 Listiny základních práv musí být vykládány v tom smyslu, že neukládají, aby zjištění předkládajícího soudu, že evropský zatýkací rozkaz byl vydán v rozporu s právem, neboť se neopírá o ‚[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem‘ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) pozměněného rámcového rozhodnutí, mělo za následek propuštění osoby, která byla vzata do vazby, na svobodu poté, co ji vykonávající členský stát předal vystavujícímu členskému státu.

Je na předkládajícím soudu, aby v souladu s vnitrostátním právem rozhodl, jaké důsledky může mít neexistence takového vnitrostátního aktu jakožto právního základu evropského zatýkacího rozkazu na rozhodnutí o tom, zda ponechat obviněného ve vazbě či nikoliv, přičemž musí dbát na to, aby neohrozil účinnost systému předávání zavedeného uvedeným pozměněným rámcovým rozhodnutím.“


1–      Původní jazyk: francouzština.


2–      Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34.


3–      Úř. věst. 2009, L 81, s. 24, dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“.


4–      Viz zejména rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, bod 49 a citovaná judikatura).


5–      DV č. 46, ze dne 3. června 2005.


6–      Naproti tomu během soudní fáze řízení je příslušný soud „vystavujícím justičním orgánem“, který má jako jediný pravomoc vydat evropský zatýkací rozkaz. Kromě toho ve fázi následující po odsouzení, po vynesení výroku o vině a vyměření vykonatelného trestu, je státní zástupce znovu „vystavujícím justičním orgánem“, kterému náleží pravomoc vydat evropský zatýkací rozkaz.


7–      Rozhodnutí o sdělení obvinění musí obsahovat popis hlavních skutků, z jejichž spáchání je podezřelá osoba obviněna, a jejich právní kvalifikaci.


8–      Podle čl. 63 odst. 1 NPK se o vzetí do vazby rozhodne, existuje-li důvodné podezření, že obviněný spáchal trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nebo jiný přísnější trest, a jestliže z důkazů ve věci vyplývá, že skutečně hrozí, že obviněný uprchne nebo spáchá trestný čin.


9–      Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že v této fázi trestního řízení lze přijmout rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby jen v jeho přítomnosti.


10–      V odpovědi na žádost Soudního dvora o upřesnění předkládající soud uvádí, že tento akt je zatýkacím rozkazem podle vnitrostátního práva. Následně jej označuje jako „příkaz k předvedení“.


11–      Dále jen „rozhodnutí o sdělení obvinění ze dne 9. srpna 2019“.


12–      Z upřesnění, která poskytl předkládající soud, dále vyplývá, že postup, který byl uplatněn za účelem vypátrání a zatčení osob stíhaných pro účast na zločinném spolčení za účelem obchodování s omamnými látkami, nebyl jednotný. Podle předkládajícího soudu bylo vydáno 18 evropských zatýkacích rozkazů. V části z nich je uvedeno jako vnitrostátní zatýkací rozkaz rozhodnutí o sdělení obvinění; v dalších je uvedeno rozhodnutí ve smyslu čl. 64 odst. 2 NPK (zadržení obviněného na dobu nejvýše 72 hodin), přičemž předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že se v Bulharsku jedná o typický základ pro vydání evropského zatýkacího rozkazu v přípravném řízení; v dalších je uvedeno rozhodnutí podle článku 71 NPK (příkaz k předvedení); konečně v dalších je uvedena kombinace dvou nebo tří těchto vnitrostátních aktů.


13–      Předkládající soud v tomto ohledu cituje rozsudky ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456); ze dne 12. prosince 2019, (C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, dále jen „rozsudek Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours)“, EU:C:2019:1077), jakož i ze dne 12. prosince 2019, Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (C‑625/19 PPU, dále jen „rozsudek Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko)“, EU:C:2019:1078).


14      Dopisem ze dne 1. prosince 2020 předkládající soud informoval Soudní dvůr, že podmínky vazby MM byly změněny z důvodu jeho nemoci. MM je nyní v domácím vězení, což má za následek zákaz opustit své obydlí a uplatnění elektronického dohledu.


15–      Viz zejména rozsudek ze dne 3. března 2020, X (Evropský zatýkací rozkaz – Oboustranná trestnost) (C‑717/18, EU:C:2020:142, body 28, 35, 37, 38 a 41, jakož i citovaná judikatura).


16–      K mezím povinností vykonávajícího justičního orgánu viz stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordony ve spojených věcech Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, EU:C:2019:1012, body 99 až 101).


17–      Viz rozsudek ze dne 23. ledna 2018, Piotrowski (C‑367/16, EU:C:2018:27, bod 50 a citovaná judikatura).


18–      Viz zejména rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (body 30 a 31), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (body 48 a 49). Viz také stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordony ve spojených věcech Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg et Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (C‑566/19 PPU a C‑626/19 PPU, EU:C:2019:1012, bod 70), ve kterém uvádí, že existence takového opravného prostředku představuje „podmínku týkající se bezvadnosti vydání evropského zatýkacího rozkazu státním zastupitelstvím, potažmo jeho účinnosti“.


19–      Viz zejména rozsudek Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 52 a citovaná judikatura).


20–      DV č. 64 ze dne 7. srpna 2007, ve znění použitelném na spor v původním řízení (DV č. 11, ze dne 7. února 2020).


21–      Bulharská vláda v tomto ohledu odkazuje na rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 50).


22–      Viz sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropské centrální bance, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, Srovnávací přehled EU o soudnictví za rok 2020 [COM(2020) 306 final, obrázek 55, s. 62].


23–      Viz zejména rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 66 a citovaná judikatura).


24–      Viz zejména rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 38 a citovaná judikatura), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 59 a citovaná judikatura).


25–      Viz zejména rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 39 a citovaná judikatura), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 60 a citovaná judikatura).


26–      Viz zejména rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 69).


27–      Viz zejména rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 40 a citovaná judikatura), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 61 a citovaná judikatura).


28–      Viz zejména rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 41 a citovaná judikatura), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 62 a citovaná judikatura).


29–      Viz zejména rozsudek Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 42). Viz také rozsudek Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 63).


30–      C‑241/15, EU:C:2016:385.


31–      C‑241/15, dále jen „stanovisko ve věci Bob-Dogi“, EU:C:2016:131.


32–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 50).


33–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 51).


34–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 72).


35–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 51).


36–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 52).


37–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 54).


38–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 55).


39–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 56).


40–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 57).


41–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 62).


42–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 66).


43–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 73).


44–      Viz stanovisko ve věci Bob-Dogi (bod 75).


45–      Viz rozsudek ze dne 1. června 2016, Bob-Dogi (C‑241/15, EU:C:2016:385, bod 58).


46–      Viz rozsudek ze dne 1. června 2016, Bob-Dogi (C‑241/15, EU:C:2016:385, bod 55).


47–      C‑241/15, EU:C:2016:385.


48–      Viz rozsudek ze dne 1. června 2016, Bob-Dogi (C‑241/15, EU:C:2016:385, body 62 a 63). Viz také rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, body 42 a 43).


49–      Viz rozsudek ze dne 1. června 2016, Bob-Dogi (C‑241/15, EU:C:2016:385, bod 64). Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. Viz také rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, bod 43).


50–      Viz rozsudek ze dne 1. června 2016, Bob-Dogi (C‑241/15, EU:C:2016:385, bod 66).


51–      C‑241/15, EU:C:2016:385.


52–      C‑241/15, EU:C:2016:385.


53–      Viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Özçelik (C‑453/16 PPU, EU:C:2016:860, body 32 a 33).


54–      Viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Özçelik (C‑453/16 PPU, EU:C:2016:860, bod 34).


55–      Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska. V tomto smyslu viz zejména anglická verze tohoto ustanovení („an arrest warrant or any other enforceable judicial decision having the same effect“, kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska).


56–      K opačnému případu, kdy je vnitrostátní zatýkací rozkaz vystavený policejním orgánem potvrzen státním zástupcem, viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2016, Özçelik (C‑453/16 PPU, EU:C:2016:860).


57–      C‑241/15, EU:C:2016:385.


58–      Obdobně viz rozsudek ze dne 1. června 2016, Bob-Dogi (C‑241/15, EU:C:2016:385, bod 57).


59–      V tomto smyslu viz také stanovisko, které předložila rayonna prokuratura Ruse (krajský státní zástupce v Ruse, Bulharsko) ve věci Prosecutor of the regional prosecutor’s office in Ruse, Bulgaria (C‑206/20), ve které v současnosti probíhá řízení před Soudním dvorem: „Je-li obviněný stíhán v nepřítomnosti a nepodařilo se jej nalézt a předvést před soud za účelem projednání návrhu na vzetí do vazby, je podle stávajících právních předpisů jediným možným základem [(vnitrostátním zatýkacím rozkazem)] pro přijetí evropského zatýkacího rozkazu usnesení státního zástupce o zadržení osoby, které bylo sděleno obvinění, na dobu nejvýše 72 hodin podle čl. 64 odst. 2 [NPK]. K dnešnímu dni byly na tomto právním základě vydány a (provedeny) stovky evropských zatýkacích rozkazů“ […]“ (bod 7, kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska). Kromě toho bulharská vláda ve svém písemném vyjádření předloženém v téže věci uvádí, že „[u]snesení státního zástupce, na jehož základě je dotyčná osoba zadržena na dobu 72 hodin za účelem jejího předání příslušnému vnitrostátnímu soudu, v podstatě splňuje požadavky čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584. Jedná se o vnitrostátní zatýkací rozkaz, který může být právním základem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu“ (bod 78).


60–      Viz zejména rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 41), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 62 a citovaná judikatura).


61–      Viz rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 69). Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


62–      Viz rozsudek ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) (C‑508/18 a C‑82/19 PPU, EU:C:2019:456, bod 70). Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


63–      Otázka, zda k takovému přezkumu musí nutně dojít před předáním vyžádané osoby vystavujícímu členskému státu, je předmětem věci Prosecutor of the regional prosecutor’s office in Ruse, Bulgaria (C‑206/20), ve které v současnosti probíhá řízení před Soudním dvorem.


64–      Předkládající soud v tomto ohledu cituje rozsudek ze dne 14. května 2020, Staatsanwaltschaft Offenburg (C‑615/18, EU:C:2020:376, bod 72).


65–      V této souvislosti je třeba zmínit i bod 70 téhož rozsudku.


66–      Připomínám ovšem, že vůči MM nebylo takové opatření před tím, než se dostavil k předkládajícímu soudu, přijato.


67–      Bulharská vláda v tomto ohledu cituje rozsudek Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 74).


68–      Podle čl. 63 odst. 2 NPK, při přijímání prvního rozhodnutí o vazbě, a není-li prokázán opak, skutečné nebezpečí, že obviněný uprchne nebo se dopustí trestného činu podle odstavce 1 tohoto ustanovení, existuje: pokud se obviněný dopustil opakované recidivy nebo speciální recidivy; pokud je daná osoba obviněna ze závažného a úmyslného trestného činu a byla dříve odsouzena pro jiný závažný a úmyslný trestný čin, kde státní zastupitelství postupuje z úřední povinnosti (bez ohledu na vůli poškozeného) k trestu odnětí svobody na nejméně jeden rok anebo k přísnějšímu trestu, jehož výkon nebyl odložen podle článku 66 nakazatelen kodeks (trestní zákoník); pokud je daná osoba obviněna z trestného činu, za který lze uložit trest odnětí svobody na nejméně deset nebo k jinému přísnějšímu trestu nebo pokud je daná osoba obviněna za okolností uvedených v čl. 269 odst. 3 NPK.


69–      Viz rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 44), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 65). Podle Soudního dvora zavedení práva na samostatnou žalobu proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu přijatému jiným soudním orgánem, než je soud, představuje pouze možnost, jak účinně zaručit úroveň soudní ochrany požadovanou rámcovým rozhodnutím 2002/584.


70–      Viz rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (body 52 a 53), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (body 70 a 71).


71–      Viz rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 41 a citovaná judikatura), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 62 a citovaná judikatura).


72–      Viz rozsudek Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 42). Viz také rozsudek Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 63).


73–      Viz rozsudky Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 43), jakož i Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (bod 64).


74–      C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358.


75–      Viz rozsudek ze dne 30. května 2013, F (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 46). Viz také rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 56 a citovaná judikatura).


76–      Viz rozsudek ze dne 30. května 2013, F (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 47).


77–      Viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 58).


78–      Viz zejména rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, bod 66 a citovaná judikatura). Viz také rozsudek ze dne 23. ledna 2018, Piotrowski (C‑367/16, EU:C:2018:27, bod 50).


79–      Obdobně k evropskému zatýkacímu rozkazu vydanému za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody viz rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, bod 67 a citovaná judikatura).


80–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2013, F (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 52).


81–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2013, F (C‑168/13 PPU, EU:C:2013:358, bod 53).


82–      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordony ve spojených věcech Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) (C‑566/19 PPU et C‑626/19 PPU, EU:C:2019:1012, bod 97).


83–      Viz zejména rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 139 a citovaná judikatura).


84–      Viz zejména rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 140 a citovaná judikatura).


85–      Viz zejména rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 142 a citovaná judikatura).


86–      Viz zejména rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 143 a citovaná judikatura).


87–      Viz zejména rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 146 a citovaná judikatura).


88–      K opačnému případu viz rozsudek ze dne 12. prosince 2019, Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) (bod 52).


89–      Úř. věst. 2016, L 65, s. 1. Podle bodu 44 odůvodnění této směrnice „[z]ásada účinnosti práva Unie vyžaduje, aby členské státy zavedly přiměřenou a účinnou právní ochranu pro případ porušení práva, jež jednotlivcům svěřuje právo Unie. Účinná právní ochrana při porušení jakéhokoli z práv stanovených v této směrnici by měla zajistit, aby podezřelá nebo obviněná osoba byla v co největší možné míře uvedena do stejného postavení, v němž by se nacházela v případě, že by k porušení nedošlo, s cílem ochrany práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu“.


90–      Předkládající soud zmiňuje spojitost s věcí, v níž byl vydán rozsudek ze dne 17. ledna 2019, Dzivev a další (C‑310/16, EU:C:2019:30), a to vzhledem k tomu, že tato věc se podle jeho názoru týkala důsledků rozhodnutí vydaného orgánem, který překročil své pravomoci (použití důkazů získaných odposlechy telefonních hovorů povolených soudním orgánem, který již neměl pravomoc k vydání takového povolení).


91–      K názornému příkladu mezí použitelnosti směrnice 2016/343 v oblasti vazby, jakož i mezím použitelnosti článků 6 a 47 Listiny v této oblasti, viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2019, Specializirana prokuratura (C‑653/19 PPU, EU:C:2019:1024). Viz také stanovisko generálního advokáta G. Pitruzzelly ve věci Specializirana prokuratura (C‑653/19 PPU, EU:C:2019:983, bod 15 a násl.).


92–      Rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, bod 39). Kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska.


93–      V tomto ohledu viz stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:890, body 81 a 82). Ta popisuje postup, na který se vztahuje rámcové rozhodnutí 2002/584 jako „ ‚uzavřený kruh‘, který se otevírá spolu s vydáním evropského zatýkacího rozkazu […] [a který se] uzavírá spolu [s] výkonem evropského zatýkacího rozkazu, který se provede předáním vyžádané osoby“ (bod 83). Z toho dovozuje, že „[ú]činky tohoto postupu nemohou […] překročit rozsah působnosti a cíle rámcového rozhodnutí, to znamená předání vyžádané osoby. V kapitole 3 rámcového rozhodnutí jsou účinky řízení, které přetrvávají i poté, co dojde k předání, jasně vymezeny“ (bod 84).


94–      Rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, bod 56) obsahuje v tomto ohledu užitečná vodítka, ačkoliv je třeba upřesnit, že tento rozsudek se jednak týká evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, a jednak se vztahuje na situaci, ve které skutečnost, že doplňující trest nebyl v evropském zatýkacím rozkazu uveden, neměl vliv na platnost tohoto zatýkacího rozkazu. Proto když měl Soudní dvůr reagovat na argument, podle kterého rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu představuje v podstatě titul, jenž je podkladem pro zbavení osobní svobody ve vystavujícím členském státě, takže trest, který nebyl předmětem rozhodnutí vykonávajícího justičního orgánu a pro který nebylo předání odsouhlaseno, nemůže být vykonán, rozhodl, že „[r]ozhodnutí vykonávajícího orgánu totiž nemá v projednávaném případě odsouhlasit výkon trestu odnětí svobody ve vystavujícím členském státě […] [T]oto rozhodnutí se omezuje na umožnění předání dotyčné osoby v souladu s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2002/584, aby spáchaný trestný čin nezůstal nepotrestán. Základem pro výkon trestu odnětí svobody je pravomocný rozsudek vydaný ve vystavujícím členském státě, jehož uvedení vyžaduje čl. 8 odst. 1 písm. c) tohoto rámcového rozhodnutí“ (bod 56, kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska).


95–      V tomto ohledu připomínám, že vůči MM nepřijal státní zástupce rozhodnutí podle čl. 64 odst. 2 NPK, přičemž takový akt je podle všeho v Bulharsku obvykle používaným prostředkem k vydání vnitrostátního zatýkacího rozkazu proti osobě, proti které je vedeno trestní stíhání.


96–      V tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz (C‑274/96, EU:C:1998:563, bod 17). Viz také rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Ruska Federacija (C‑897/19 PPU, EU:C:2020:262, bod 48 a citovaná judikatura).


97–      Obdobně, v kontextu uplynutí lhůt stanovených v článku 17 rámcového rozhodnutí 2002/584, viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Lanigan (C‑237/15 PPU, EU:C:2015:474, bod 50).


98–      Viz zejména rozsudek ze dne 6. prosince 2018, IK (Výkon doplňujícího trestu) (C‑551/18 PPU, EU:C:2018:991, bod 39).