Language of document : ECLI:EU:C:2008:581

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

VERICI TRSTENJAK

přednesené dne 21. října 2008(1)

Spojené věci C‑261/07 a C‑299/07

VTB-VAB NV

proti

Total Belgium NV

a

Galatea BVBA

proti

Sanoma Magazines Belgium NV

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank van koophandel te Antwerpen (Belgie)]

„Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce – Přípustnost předmětu výkladu – Nezbytnost rozhodnutí – Vázané nabídky – Směrnice 2005/29/ES – Konformní výklad – Výklad práva Společenství před uplynutím lhůty pro provedení – Harmonizace – Ochrana spotřebitelů – Nekalé obchodní praktiky podniků – Článek 28 ES – Volný pohyb zboží – Způsoby prodeje – Článek 49 ES – Volný pohyb služeb – Souběh základních svobod“


Obsah


I –   Úvod

II – Právní rámec

A –   Právo Společenství

B –   Vnitrostátní právo

III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

IV – Řízení před Soudním dvorem

V –   Hlavní argumenty zúčastněných stran

Ke směrnici 2005/29

K článku 49 ES

VI – Právní posouzení

A –   Úvodní poznámky

B –   Přípustnost předběžných otázek

1.     Přípustnost předmětu výkladu

2.     Nezbytnost rozhodnutí o předběžných otázkách

C –   Slučitelnost článku 54 belgického zákona se směrnicí 2005/29

1.     Pojem „obchodní praktiky“ v čl. 2 písm. d) směrnice 2005/29

2.     Osobní působnost směrnice 2005/29

3.     Posouzení struktury obou právních předpisů

a)     Ustanovení směrnice 2005/29

i)     Úplná a maximální harmonizace vnitrostátních právních předpisů jakožto cíl úpravy

ii)   Struktura směrnice 2005/29

b)     Ustanovení belgického zákona

4.     Ke stažení návrhu nařízení Komise o podpoře prodeje na vnitřním trhu

5.     Závěry

D –   Slučitelnost článku 54 belgického zákona se základními svobodami

1.     Základní svobody jako kritéria pro posouzení

2.     Rozsah působnosti základních svobod

a)     Volný pohyb služeb

b)     Volný pohyb zboží

c)     Vztah mezi volným pohybem služeb a volným pohybem zboží

3.     Omezení základních svobod

a)     Volný pohyb zboží

i)     Opatření s rovnocenným účinkem

–       Judikatura Dassonville

–       Způsoby prodeje

ii)   Dílčí výsledek

b)     Volný pohyb služeb

4.     Odůvodnění

a)     Ochrana spotřebitelů jako naléhavý důvod obecného zájmu

b)     Vhodnost zásadního zákazu vázaných nabídek

c)     Nezbytnost/proporcionalita

5.     Dílčí výsledek

VII – Závěry





I –    Úvod

1.        Základem projednávaných věcí jsou dvě žádosti Rechtbank van koophandel te Antwerpen o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 ES, kterými tento soud žádá Soudní dvůr v podstatě o odpověď na otázku, zda je nutno směrnici 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách na vnitřním trhu (dále jen „směrnice 2005/29“)(2) a článek 49 ES vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které zásadně zakazují vázané nabídky.

2.        V centru pozornosti případů, které je dále třeba zkoumat, jsou podstatné aspekty harmonizovaných právních předpisů Společenství v oblasti ochrany spotřebitelů, jakož i přeshraničního volného pohybu zboží a služeb na vnitřním trhu.

II – Právní rámec

A –    Právo Společenství

3.        Jedenáctý a sedmnáctý bod odůvodnění směrnice 2005/29 znějí následovně:

„(11) Vysoká úroveň sjednocení dosažená sbližováním vnitrostátních právních předpisů prostřednictvím této směrnice vytváří vysokou společnou úroveň ochrany spotřebitele. Tato směrnice zavádí jednotný obecný zákaz těch nekalých obchodních praktik, které narušují ekonomické chování spotřebitelů. Rovněž stanoví pravidla pro agresivní obchodní praktiky, které dosud nejsou na úrovni Společenství upraveny.

[…]

(17) Pro zajištění vyšší právní jistoty je žádoucí určit takové obchodní praktiky, jež jsou za všech okolností nekalé. Příloha I proto uvádí taxativní výčet všech takových praktik. Pouze tyto obchodní praktiky lze pokládat za nekalé, aniž by bylo třeba provádět hodnocení jednotlivých případů podle článků 5 až 9. Tento seznam lze změnit pouze revizí této směrnice.“

4.        Článek 2 směrnice stanoví následující:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

d)      ,obchodními praktikami vůči spotřebiteli‘ (dále také jen ,obchodní praktiky‘) jednání, opomenutí, chování nebo prohlášení, obchodní komunikace včetně reklamy a uvedení na trh ze strany obchodníka přímo související s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli;

[…]“

5.        Článek 3 odst. 1 a 5 směrnice znějí následovně:

„(1) Tato směrnice se vztahuje na nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům, jak je stanoveno v článku 5, před obchodní transakcí týkající se produktu, v jejím průběhu a po ní.

[…]

(5) Po dobu šesti let ode dne 12.6.2007 mohou členské státy v oblasti harmonizované touto směrnicí i nadále uplatňovat vnitrostátní předpisy, které stanoví více omezení nebo požadavků než tato směrnice a kterými se provádějí směrnice obsahující ustanovení o minimální harmonizaci. Tato opatření musí být zásadní pro zajištění náležité ochrany spotřebitelů před nekalými obchodními praktikami a musí být přiměřená pro dosažení tohoto cíle. Přezkum podle článku 18 může zahrnovat návrh na prodloužení této odchylky o další omezenou dobu, bude-li to pokládáno za vhodné.“

6.        Podle článku 4 směrnice neomezí členské státy svobodu poskytování služeb ani volný pohyb zboží z důvodů spadajících do oblasti, kterou tato směrnice sbližuje.

7.        Článek 5 směrnice, nesoucí nadpis „Zákaz nekalých obchodních praktik“, stanoví následující:

„(1) Nekalé obchodní praktiky jsou zakázány.

(2) Obchodní praktika je nekalá, pokud

a)      je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče

a

b)      podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele, který je jejímu působení vystaven nebo kterému je určena, nebo průměrného člena skupiny, pokud se obchodní praktika zaměřuje na určitou skupinu spotřebitelů, ve vztahu k danému produktu.

(3) Obchodní praktiky, jež mohou podstatně narušit ekonomické chování pouze určité jednoznačně vymezitelné skupiny spotřebitelů, kteří jsou z důvodu duševní nebo fyzické slabosti, věku nebo důvěřivosti zvlášť zranitelní takovou praktikou nebo produktem, který propaguje, způsobem, který může obchodník rozumně očekávat, se hodnotí z pohledu průměrného člena dané skupiny. Tím nejsou dotčeny běžné a oprávněné reklamní praktiky zveličených prohlášení nebo prohlášení, která nejsou míněna doslovně.

(4) Obchodní praktiky jsou nekalé zejména tehdy, jsou-li

a)      klamavé ve smyslu článků 6 a 7

nebo

b)      agresivní ve smyslu článků 8 a 9.

(5) V příloze I je uveden výčet obchodních praktik, které jsou považovány za nekalé za všech okolností. Tento jednotný výčet platí ve všech členských státech a může být změněn pouze revizí této směrnice.“

8.        Článek 6 směrnice definuje pojem „klamavé obchodní praktiky“ následovně:

„(1) Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, což v obou případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil […].

(2) Obchodní praktika je rovněž považována za klamavou, pokud ve věcných souvislostech, s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem, vede nebo může vést k tomu, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil […].“

9.        Článek 8 směrnice definuje pojem „agresivní obchodní praktiky“:

„Obchodní praktika je považována za agresivní, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem obtěžováním, donucováním včetně použití fyzické síly nebo nepatřičným ovlivňováním výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodnou volbu nebo chování průměrného spotřebitele ve vztahu k produktu, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.“

10.      Článek 19 směrnice stanoví následující:

„Členské státy přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 12.6.2007 […]

Budou tyto předpisy používat ode dne 12. 12. 2007. […]“

B –    Vnitrostátní právo

11.      Článek 54 belgického zákona o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů (dále jen „belgický zákon“)(3) stanoví následující:

„Ve smyslu tohoto článku se jedná o vázaný obchod, pokud je úplatné nebo bezplatné nabytí zboží či přijetí služeb, jiných výhod nebo poukázek opravňujících k jejich nabytí, vázáno na koupi jiného, byť totožného zboží nebo služby.

Kromě níže uvedených výjimek nesmějí prodejci nabízet spotřebitelům vázané obchody. Zakázány jsou rovněž vázané obchody, které nabízí spotřebitelům více prodejců jednajících se stejným úmyslem.“

12.      Články 55 až 57 belgického zákona stanoví z tohoto zákazu několik výjimek.

13.      Článek 55 belgického zákona stanoví následující:

„Za globální cenu může být nabízeno toto vázané zboží, respektive, služby:

1. zboží nebo služby tvořící jeden celek,

[…]

2. totožné zboží nebo služby, za předpokladu, že:

a)      každé zboží a veškeré služby mohou být ve stejné provozovně nabyty za obvyklou cenu odděleně,

b)      kupující je srozumitelně informován o této možnosti a o jednotkové ceně každého zboží a každé služby,

c)      případná sleva poskytnutá kupujícímu na soubor zboží nebo služeb činí nejvýše jednu třetinu součtu jednotkových cen.“

14.      Článek 56 belgického zákona zní následovně:

„Následující zboží a služby lze vázat na hlavní zboží, respektive, službu a nabízet zdarma:

1. příslušenství hlavního zboží, které výrobce zboží tomuto zboží zvlášť přizpůsobil a které je dodáváno společně s tímto zbožím za účelem rozšíření, zjednodušení jeho využití,

2. obaly nebo pouzdra použité za účelem ochrany a úpravy zboží, přičemž se zohlední druh a cena tohoto zboží,

3. drobné zboží a služby obvyklé v obchodním styku jakož i dodávka, montáž, kontrola a údržba prodávaného zboží,

4. vzorky ze sortimentu výrobce, respektive, dodavatele hlavního zboží, pokud jsou nabízeny v množství, respektive, mírách nezbytně nutných pro posouzení vlastností zboží,

5. barvotisky, nálepky a obrazy minimální obchodní hodnoty,

6. poukázky opravňující k účasti na povolených loteriích,

7. předměty s nesmývatelnými a jasně viditelnými reklamními nápisy, které jsou jako takové neprodejné, pod podmínkou, že nákupní cena zaplacená prodávajícím činí nejvýše 5 % prodejní ceny hlavního zboží, respektive, služby, s nímž jsou distribuovány.“

III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

15.      Předmětem původního řízení  ve věci C‑261/07 je žaloba společnosti VTB-VAB (dále jen „VTB“), která poskytuje asistenční služby při poruchách a nehodách vozidel, proti Total Belgium NV (dále jen „Total“), pobočce skupiny Total, která se zabývá především prodejem pohonných hmot na čerpacích stanicích.

16.      Od 15. ledna 2007 nabízí Total spotřebitelům, kteří vlastní kartu TOTAL-CLUB, za každé načerpání alespoň 25 l pohonných hmot pro vlastní motorové vozidlo nebo alespoň 10 l pro vlastní malé jednostopé motorové vozidlo, bezplatnou asistenční službu v délce trvání tří týdnů (TOTAL ASSISTANCE).

17.      Dne 5. února 2007 podala VTB u Rechtbank van koophandel te Antwerpen žalobu proti Total Belgium NV, kterou se domáhá zdržení se této obchodní praktiky s odůvodněním, že tato praktika představuje vázanou nabídku zakázanou článkem 54 belgického zákona.

18.      Předmětem původního řízení ve věci C‑299/07 je žaloba společnosti BVBA Galatea, která provozuje obchod s prádlem v Schoten (Belgie), proti Sanoma Magazines Belgium NV, pobočce finské skupiny Sanoma (dále jen „Sanoma“) vydávající mj. dámské časopisy a rovněž mj. týdeník „Flair“.

19.      Tento časopis obsahoval ve vydání ze dne 13. března 2007 přílohu o 47 stranách včetně poukázky, zakládající v období od 13. března do 15. května 2007 nárok na slevy ve výši od 15 % do 25 % na různé výrobky, prodávané v různých obchodech s prádlem.

20.      Dne 22. března 2007 podala Galatea u Rechtbank van koophandel te Antwerpen žalobu, kterou se domáhá zdržení se této obchodní praktiky s odůvodněním, že tato praktika je mj. v rozporu s článkem 54 belgického zákona.

21.      Rechtbank van koophandel te Antwerpen poukazuje sice ve svých předkládacích usneseních na to, že tehdy ještě neuběhla lhůta pro provedení směrnice 2005/29/ES. Vyjadřuje nicméně určité pochybnosti ohledně slučitelnosti zákazu vázané nabídky obsaženého v článku 54 belgického zákona se směrnicí 2005/29/ES, jakož i, přinejmenším pokud se týče věci C‑299/07, s článkem 49 ES. Z tohoto důvodu se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Ve věci C‑261/07

„Brání směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29 o nekalých obchodních praktikách takovému vnitrostátnímu ustanovení, jakým je článek 54 belgického zákona ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů ze dne 14. července 1991, který s výhradou případů, které jsou v něm taxativně uvedeny, zakazuje jakoukoliv vázanou nabídku prodávajícího spotřebiteli, včetně nabídky, při které je zboží, které spotřebitel musí koupit, spojeno s bezplatnou službou, jejíž odběr je vázán na koupi zboží, a to bez ohledu na okolnosti případu, zejména bez ohledu na vliv, který může mít konkrétní nabídka na průměrného spotřebitele, a bez ohledu na to, zda tato nabídka musí být za konkrétních okolností považována za porušení povinnosti náležité profesionální péče nebo poctivých obchodních zvyklostí?“

Ve věci C‑299/07

„Brání článek 49 ES upravující volný pohyb služeb, jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29 o nekalých obchodních praktikách takovému vnitrostátnímu ustanovení, jakým je článek 54 belgického zákona ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů, který s výhradou případů, které jsou v tomto zákoně taxativně uvedeny, zakazuje jakoukoliv vázanou nabídku prodávajícího spotřebiteli, při které je úplatné nebo bezplatné nabytí zboží či přijetí služeb, jiných výhod nebo poukázek opravňujících k jejich nabytí vázáno na koupi jiného, byť i totožného zboží nebo služby, a to bez ohledu na okolnosti konkrétního případu, zejména bez ohledu na vliv, který konkrétní nabídka může mít na průměrného spotřebitele, a bez ohledu na to, zda tato nabídka může být za konkrétních okolností považována za porušení povinnosti náležité profesionální péče nebo poctivých obchodních zvyklostí?“

IV – Řízení před Soudním dvorem

22.      Předkládací usnesení ze dne 24. května 2007 (věc C‑261/07), a ze dne 21. června 2007 (věc C‑299/07) byla doručena kanceláři Soudního dvora dne 1. června 2007, respektive, dne 27. června 2007.

23.      Předseda Soudního dvora rozhodl dne 29. srpna 2007 o spojení obou věcí.

24.      VTB, Total a Sanoma, vlády Belgického království, Francouzské republiky, Španělského království a Portugalské republiky, jakož i Komise předložily podle článku 23 statutu Soudního dvora písemná vyjádření.

25.      Soudní dvůr položil v rámci organizačního procesního opatření zúčastněným stranám otázku, na kterou odpověděly.

26.      Na jednání konaném dne 18. června 2008 přednesli zástupci VTB, Total a Sanoma, zmocněnci vlád Belgického království, Francouzské republiky a Španělského království, jakož i zmocněnec Komise ústní vyjádření.

V –    Hlavní argumenty zúčastněných stran

 Ke směrnici 2005/29

27.      V obou věcech je podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu, zda je zákaz vázaných nabídek, jak jej stanoví belgický zákon v článku 54, v souladu se směrnicí 2005/29.

28.      VTB nejprve zpochybňuje přípustnost předběžné otázky, neboť se týká výkladu směrnice, jejíž lhůta pro provedení ještě v okamžiku sporné události neuplynula.

29.      Z téhož důvodu a aniž by výslovně uplatňovaly nepřípustnost, zastávají španělská a belgická vláda názor, že směrnici nelze uplatnit na takový případ, jakým je projednávaný případ. Zejména nemůže být vnitrostátní právní předpis prohlášen soudem za nepoužitelný z důvodu porušení směrnice, dokud neuplynula lhůta pro provedení této směrnice.

30.      Ve věci zastávají Total, Sanoma, portugalská vláda a Komise názor, že směrnice brání zákazu vázaných nabídek, jak jej stanoví článek 54 belgického zákona.

31.      Sanoma, TotalKomise uplatňují argument, že vázané nabídky spadají pod pojem „obchodní praktiky“ ve smyslu směrnice. Jelikož směrnice plně harmonizuje právní předpisy v oblasti nekalých obchodních praktik, mohou být členskými státy zakázány „za všech okolností“ pouze a jedině takové praktiky, které jsou v souladu s čl. 5 odst. 5 směrnice uvedeny v příloze I směrnice. Jelikož však vázané nabídky jako takové v této příloze uvedeny nejsou, nemohou být také zakázány již per se, ale pouze tehdy, jestliže vnitrostátní soud vzhledem ke konkrétním okolnostem dotyčného případu považuje podmínky článku 5 směrnice za splněné. V důsledku toho je zásadní zákaz, jak je stanoven v článku 54 belgického zákona, v rozporu se směrnicí. K tomu Komise dodává, že tento zákaz každopádně není nezbytný k přiměřené ochraně spotřebitelů proti nekalým obchodním praktikám a rovněž není přiměřený tomuto cíli.

32.      Portugalská vláda se omezuje na tvrzení, že článek 54 belgického zákona je v rozporu se směrnicí v rozsahu, v němž stanoví obecný zákaz společných nabídek, ačkoliv belgický zákon stanoví určité výjimky v článcích 55 a 56.

33.      VTB, jakož i belgickáfrancouzská vláda zastávají opačný výklad.

34.      VTB tvrdí, že vázané nabídky nespadají pod pojem „obchodní praktiky“ ve smyslu směrnice a v souladu s tím nejsou do tohoto pojmu zahrnuty. Článek 5 směrnice každopádně nevylučuje, že členské státy mohou stanovit i jiné nekalé obchodní praktiky než ty, které jsou uvedeny v příloze I.

35.      Rovněž belgická vláda tvrdí, že vázané nabídky nespadají pod pojem „obchodní praktiky“ ve smyslu směrnice. Upřesňuje, že vázané nabídky je nutno spíše zařadit do oblasti působnosti návrhu nařízení o podpoře prodeje na vnitřním trhu(4), které s vázanými nabídkami zachází jinak než s obchodními praktikami obsaženými ve směrnici. Jelikož byl však tento návrh v roce 2006 stažen, vycházely belgické orgány správně z toho, že společné nabídky nepředstavují „obchodní praktiky“. V souladu s tím nevycházel belgický zákonodárce při provádění směrnice z toho, že je článek 54 belgického zákona třeba změnit či že je nutno jej vykládat ve světle článku 5 směrnice.

36.      Francouzská vláda uplatňuje v podstatě podobné argumenty jako belgická vláda a dodává, že pokud směrnice zavazuje členské státy, aby zakázaly nekalé obchodní praktiky vůči spotřebiteli, nebrání to každopádně členským státům v tom, aby za účelem ochrany spotřebitelů zakázaly i jiné obchodní praktiky, nezávisle na tom, zda jsou nekalé ve smyslu směrnice. K tomu patří rovněž vázané nabídky, které nespadají do oblasti působnosti směrnice.

 K článku 49 ES

37.      Ve věci C‑299/07 se předkládající soud kromě toho táže, zda článek 49 ES brání zákazu vázaných nabídek, jak jej stanoví článek 54 belgického zákona.

38.      VTB stejně jako španělská, belgická a francouzská vláda navrhují odpovědět na tuto otázku záporně.

39.      Podle VTB dotyčný zákaz, který se uplatní bez rozdílu jak na obchodníky v Belgii, tak i na obchodníky v jiných členských státech, nepředstavuje pro tyto obchodníky žádné další hospodářské náklady nebo správní poplatky, které mohou bránit volnému pohybu služeb. Každopádně je takový zákaz odůvodněný rovněž z důvodů ochrany obecného zájmu, zejména ochrany spotřebitelů.

40.      Belgickáfrancouzská vláda tvrdí, že článek 49 ES není pro odpověď na předběžnou otázku relevantní. V tomto ohledu poukazují francouzské orgány na to, že dotyčné nabídky se týkají především prodeje zboží (pohonné hmoty v případě C‑261/07 a spodní prádlo v případě C‑299/07), a nikoli služeb. V případě, že je směrnici třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání belgickému zákonu, musí být zákaz vázaných nabídek tedy vykládán spíše ve světle článku 28 ES týkajícího se volného pohybu zboží, na který se ostatně odvolává předkládající soud ve svém předkládacím usnesení.

41.      Zákaz vázaných nabídek, jak jej stanoví belgický zákon, se tedy týká způsobu prodeje ve smyslu rozsudku Keck a Mithouard (rozsudek ze dne 24. listopadu 1993, C‑267/91 a C‑268/91, Recueil, s. I‑6097) a nemůže bránit volnému pohybu zboží, neboť obě podmínky stanovené touto judikaturou jsou splněny. Zákaz se uplatní na všechny hospodářské subjekty, které vykonávají svou činnost na belgickém území, a týká se rovněž, z hlediska právního i skutkového, prodeje tuzemských výrobků i výrobků z jiných členských států. Konečně uplatňuje francouzská vláda argument, že dotčený zákaz je každopádně odůvodněn jednak naléhavými důvody obecného zájmu, zejména ochranou spotřebitelů a zachováním poctivé hospodářské soutěže, a kromě toho je i ve vztahu k těmto cílům přiměřený, neboť z tohoto zákazu je stanoveno několik výjimek.

42.      Španělská vláda zase vylučuje použití článku 49 ES na čistě vnitrostátní situaci, jakou je situace v projednávaném případě, kde se všechny skutečnosti omezují na jeden jediný členský stát. Projednávaný případ se týká podniků usazených v Belgii, které nabízejí služby na území Belgie.

43.      Sanoma, portugalská vláda a do určité míry i Komise oproti tomu vycházejí z teze, že zákaz vázaných nabídek, jak je stanoven článkem 54 belgického zákona, je na překážku volnému pohybu služeb zaručenému v článku 49 ES.

44.      Sanoma především uplatňuje, že její právo na svobodné poskytování služeb je porušeno v rozsahu, v němž nemůže propagovat svůj prodej v Belgii v míře, jak to činí v jiných členských státech, které vázané nabídky povolují (zejména Nizozemsko a Lucembursko). Sanoma dále konstatuje, že její belgičtí zákazníci nemohou vzhledem k zákazu využít slevových poukázek distribuovaných v nizozemských časopisech ve Flandrech a v Nizozemsku, které však vycházejí i po celé Belgii. Konečně zastává Sanoma názor, že sporný zákaz nemůže být odůvodněn ani na základě úplné harmonizace právních předpisů směrnicí. Každopádně není takový zákaz ani nezbytný, ani přiměřený ve vztahu k ochraně spotřebitele a zajištění korektní hospodářské soutěže.

45.      Komise na to odpovídá spíše mnohoznačně.

46.      Ačkoliv předkládá podobné argumenty jako francouzská vláda, vychází z toho, že v projednávaném případě je použitelným předpisem skutečně článek 28 ES a že na základě judikatury Keck a Mithouard nespadá sporný zákaz vázaných nabídek do působnosti tohoto ustanovení. Komise dále vysvětluje, že není nezbytné věnovat se rozboru z hlediska volného pohybu služeb, neboť za daných okolností je tato svoboda ve smyslu judikatury Soudního dvora ve vztahu k volnému pohybu zboží zcela druhotná a může být do něj zahrnuta (viz zejména rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite Digital, Recueil, s. I‑607, bod 31). Kromě toho poukazuje Komise na to, že přezkum, který provádí předkládající soud ve svém předkládacím usnesení, se nevztahuje na případná omezení volného pohybu služeb.

47.      Přesto však Komise zkoumá tento aspekt čistě preventivně, přičemž dospívá k závěru, že zákaz vázaných nabídek je jednoznačně na překážku volnému pohybu služeb a jde nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení cílů ochrany spotřebitele a poctivého obchodování.

VI – Právní posouzení

A –    Úvodní poznámky

48.      Cílem směrnice 2005/29, přijaté dne 11. května 2005 Evropským parlamentem a Radou, je vytvořit jednotný právní rámec pro úpravu nekalých obchodních praktik ve vztahu ke spotřebiteli. Tohoto cíle má být dosaženo podle jejího pátého bodu odůvodnění harmonizací právních předpisů týkajících se poctivosti obchodních vztahů v členských státech Společenství v zájmu odstranění překážek jednotného trhu(5). Cíl této směrnice tedy spočívá v úplné harmonizaci právních předpisů v této oblasti na úrovni Společenství(6).

49.      V platnost vstoupila směrnice 2005/29 podle svého článku 20 již prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie, tj. dne 12. června 2005. Podle jejího čl. 19 odst. 1 byly členské státy povinny přijmout právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 12. června 2007, nicméně s další šestiletou přechodnou lhůtou pro určité vnitrostátní právní předpisy, které stanoví více požadavků. Tyto právní a správní předpisy však musely být používány až od 12. prosince 2007.

50.      Belgické království splnilo tuto povinnost formálně přijetím zákona ze dne 5. června 2007, kterým se mění zákon ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů(7), který vstoupil v platnost dne 1. prosince 2007. Předkládající soud nicméně ve svých předkládacích usneseních odkazuje na starší vnitrostátní ustanovení, článek 54 belgického zákona, platné již před vstupem směrnice 2005/29 v platnost, přičemž vyjadřuje pochybnosti ohledně slučitelnosti tohoto ustanovení s právem Společenství.

B –    Přípustnost předběžných otázek

1.      Přípustnost předmětu výkladu

51.      Přípustným předmětem výkladu v rámci řízení o předběžné otázce podle článku 234 ES může být výlučně norma práva Společenství. Mezi ně se řadí zásady primárního a sekundárního práva. Předběžné otázky Rechtbank van koophandel se týkají přípustného předmětu výkladu v rozsahu, v němž je Soudní dvůr žádán o výklad článku 49 ES a směrnice 2005/29.

52.      Pro otázku přípustnosti předběžných otázek je z mého pohledu bezvýznamná okolnost, že lhůta pro provedení směrnice 2005/29 v okamžiku, kdy vnitrostátní soud rozhodl požádat Soudní dvůr o výklad této normy práva Společenství, ještě neuplynula, neboť směrnice 2005/29 vstoupila v platnost každopádně dne 12. června 2005 a již tím se stala pro členské státy právně závazným právním aktem(8).

53.      Soudní dvůr rozhoduje cestou řízení o předběžné otázce podle článku 234 ES o platnosti a výkladu aktů přijatých orgány Společenství, bez ohledu na to, zda jsou tyto akty přímo použitelné či nikoliv(9). Směrnice, jejíž lhůta pro provedení ještě neuplynula, takovým aktem je, a lze proto účinně žádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce, pokud tato žádost ve zbývající části odpovídá podmínkám přípustnosti stanoveným v judikatuře Soudního dvora(10).

2.      Nezbytnost rozhodnutí o předběžných otázkách

54.      Ohledně nezbytnosti rozhodnutí o předběžných otázkách je nutno připomenout, že řízení o předběžné otázce zavedené článkem 234 ES je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, prostřednictvím něhož poskytuje Soudní dvůr vnitrostátním soudům výklad práva Společenství, který je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, jenž tyto soudy mají rozhodnout(11).

55.      V rámci této spolupráce je věcí pouze vnitrostátního soudu, který rozhoduje spor a který musí nést odpovědnost za přijaté soudní rozhodnutí, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(12).

56.      Soudní dvůr však rovněž rozhodl, že za výjimečných okolností mu přísluší, za účelem ověření jeho vlastní pravomoci, aby přezkoumal podmínky, za kterých se na něj vnitrostátní soud obrátil. Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(13).

57.      VTB, španělská a belgická vláda však nemohly uvést žádné pádné argumenty na podporu teze, že výklad směrnice 2005/29 není nezbytný pro rozhodnutí v původním řízení. Naopak hovoří mnohé pro kladnou odpověď na otázku nezbytnosti rozhodnutí o předběžných otázkách.

58.      Je tedy třeba konstatovat, že události, které vedly k původním řízením, nastaly jen několik málo měsíců před uplynutím lhůty pro provedení směrnice dne 12. června 2007. K tomuto okamžiku nebylo vnitrostátní právo harmonizováno a zdá se, že Belgické království ani nezamýšlelo zrušit obecný zákaz vázaných nabídek, čehož si byl vnitrostátní soud rovněž vědom, jak jednoznačně vyplývá z předkládacích usnesení(14).

59.      Jakožto funkční soud Společenství by byl vnitrostátní soud v případě, že nelze vyloučit neslučitelnost belgického zákona se směrnicí 2005/29, povinen nepoužít dotyčná vnitrostátní ustanovení. Vyplývá to z přednosti použití práva Společenství před vnitrostátním právem(15), především však z povinnosti členských států podle čl. 10 odst. 2 ES a čl. 249 odst. 3 ES uznané v judikatuře Soudního dvora, přijmout všechna opatření, potřebná k dosažení cíle předepsaného příslušnou směrnicí.

60.      S tím rovněž souvisí povinnost zdržet se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cíle směrnice. Podle judikatury Soudního dvora vyplývá z výše uvedených ustanovení Smlouvy ve spojení s dotyčnou směrnicí, že v době běhu lhůty pro provedení směrnice se členské státy, jimž je směrnice určena, musejí zdržet přijímání předpisů, které by mohly vážně ohrozit výsledek stanovený touto směrnicí(16). Tato povinnost zavazuje veškeré orgány členských států včetně orgánů soudních v rámci jejich pravomocí(17). Tyto orgány jsou povinny případně zkoumat, zda vnitrostátní právní akty přijaté před uplynutím lhůty pro provedení ohrožují výsledek stanovený směrnicí(18).

61.      V souladu s tím rozhodl Soudní dvůr v rozsudku Adeneler(19), že od data, k němuž směrnice vstoupila v platnost, se soudy členského státu musejí zdržet v co největším možném rozsahu výkladu vnitrostátního práva, který by mohl vážně ohrozit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení. Kromě toho je nutno zohlednit, že podle judikatury Soudního dvora musejí být za patřící do působnosti směrnice považovány nejen vnitrostátní předpisy, jejichž výslovným účelem je provedení uvedené směrnice, ale rovněž, od data vstupu v platnost této směrnice, vnitrostátní předpisy existující před tímto datem, které mohou zajistit dosažení souladu vnitrostátního práva s touto směrnicí(20).

62.      Pokud má tedy vnitrostátní soud – jak je tomu v projednávaných případech – podezření, že vnitrostátní předpis může zmařit dosažení cíle sledovaného touto směrnicí po uplynutí lhůty pro její provedení(21), musí přijmout již během fáze provádění směrnice nezbytná opatření. Mezi ně zásadně patří i možnost nepoužít vnitrostátní právo, které je v rozporu se směrnicí, pokud nepřichází v úvahu konformní výklad platného vnitrostátního práva(22).

63.      Nepoužití článku 54 belgického zákona by však mělo za následek, že by předkládající soud musel se vší pravděpodobností částečně zamítnout zápůrčí žaloby VTB, respektive, Galatea směřující proti Total, respektive, Sanoma.

64.      Na základě výše uvedeného nelze předběžným otázkám upřít jejich nezbytnost pro rozhodnutí.

65.      V důsledku toho jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce přípustné.

C –    Slučitelnost článku 54 belgického zákona se směrnicí 2005/29

66.      Nejprve je nutno připomenout, že Soudní dvůr není příslušný rozhodovat na základě článku 234 ES o slučitelnosti vnitrostátního ustanovení s právem Společenství. Může však předkládajícímu soudu poskytnout všechny prvky výkladu práva Společenství, které mu mohou umožnit posoudit otázku slučitelnosti, aby rozhodl v řízení, které je před ním vedeno(23).

67.      Obě předběžné otázky směřují k tomu, aby bylo konstatováno, zda směrnice 2005/29 brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jakým je článek 54 belgického zákona. Za tímto účelem musí být nejprve zkoumáno, zda takové ustanovení vzhledem ke svému předmětu úpravy spadá do věcné působnosti směrnice 2005/29.

1.      Pojem „obchodní praktiky“ v čl. 2 písm. d) směrnice 2005/29

68.      To závisí na odpovědi na otázku, zda lze vázané nabídky vůbec považovat za „obchodní praktiky“ ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2005/29. Toto ustanovení obsahuje široce pojatou legální definici „obchodních praktik v obchodním styku mezi podniky a spotřebiteli“, která podle mého názoru bez problému umožňuje zahrnutí pojmu vázané nabídky do této definice.

69.      Vázané nabídky se zakládají na spojení nejméně dvou různých nabídek zboží nebo služeb v jednu prodejní jednotku. O vázanou nabídku se tedy jedná pouze tehdy, jestliže jsou spojenými součástmi dvě nebo více samostatných věcí. Charakteristickým znakem pro rozlišení mezi různými formami, v nichž vystupují tyto vazby, je způsob spojení, tedy dotyčné podmínky, za kterých prodejci vytvářejí své celkové nabídky a uvádějí je na trh(24). Z hospodářského hlediska představují vázané nabídky opatření cenové a komunikační politiky, což jsou dvě nejdůležitější marketingové politiky. Jelikož jsou bezkonkurenční trhy spíše výjimkou a soutěžitelé musejí nastupovat proti jiným prodávajícím, jsou hospodářské subjekty k tomu, aby se vyčlenily z konkurenčního prostředí, nuceny vytvářet nabídky, které jsou nejen zajímavé, ale pro dotyčné spotřebitele i velmi atraktivní. Vázané nabídky mají být pro zákazníky z důvodu zvláštního spojení různého zboží nebo služeb v jedné nabídce a z důvodu jejich faktické nebo zdánlivé výhodné ceny, vycházející z této formy kombinace, pobídkou ke koupi. Jinými slovy slouží k tomu, aby přilákaly zákazníky a zvýšily akviziční potenciál podniků(25).

70.      Na základě výše popsané funkce vázaných nabídek, jakož i způsobu, jakým se s nimi běžně setkává spotřebitel, je tedy správné definovat je jakožto jednání, respektive, komerční sdělení včetně reklamy a marketingu ze strany obchodníka, které přímo souvisí s propagací nebo prodejem. Tím v podstatě odpovídají pojmu obchodních praktik ve smyslu čl. 2 písm. d) směrnice 2005/29. V důsledku toho spadají vázané nabídky upravené v článku 54 belgického zákona do věcné působnosti směrnice 2005/29.

2.      Osobní působnost směrnice 2005/29

71.      Totéž platí i pro osobní působnost směrnice 2005/29, neboť přímým cílem této směrnice je sice ochrana spotřebitelů, avšak hospodářské zájmy soutěžitelů jednajících v souladu s právem nemají být proto chráněny o nic méně.

72.      To plyne nejprve z šestého, především však z osmého bodu odůvodnění směrnice, z něhož vyplývá, že směrnice 2005/29 nepřímo chrání oprávněné podniky před soutěžiteli, kteří nedodržují pravidla této směrnice, a zaručuje korektní hospodářskou soutěž v oblastech jí koordinovaných(26).

3.      Posouzení struktury obou právních předpisů

73.      Ke zjištění, zda směrnice 2005/29 brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jakým je článek 54 belgického zákona, je nezbytné posoudit oba právní předpisy s ohledem na jejich normativní cíle a strukturu a v návaznosti na to je porovnat.

a)      Ustanovení směrnice 2005/29

i)      Úplná a maximální harmonizace vnitrostátních právních předpisů jakožto cíl úpravy

74.      Jak bylo uvedeno výše(27), je cílem směrnice 2005/29 úplná harmonizace právních předpisů členských států týkajících se nekalých obchodních praktik. Krom toho je cílem, na rozdíl od dosavadních právních nástrojů specifických pro harmonizaci právních předpisů v oblasti ochrany spotřebitelů, nejen minimální harmonizace právních předpisů, ale i maximální sblížení vnitrostátních právních předpisů, které členským státům, až na určité výjimky, brání, aby zachovaly nebo zavedly přísnější ustanovení(28). Obojí vyplývá jak z výkladu preambule, tak i z obecných ustanovení této směrnice.

75.      Vyplývá to jednak z jedenáctého bodu odůvodnění směrnice, podle něhož má být sbližováním vnitrostátních právních předpisů dosaženo vysoké společné úrovně ochrany spotřebitele. Kromě toho hovoří její dvanáctý bod odůvodnění o tom, že spotřebitelé i podniky se budou moci spolehnout na jednotný právní rámec vycházející z jasně vymezených právních pojmů upravujících veškerá hlediska nekalých obchodních praktik v celé Evropské unii. Na metodu sbližování právních předpisů se znovu odkazuje v článku 1 směrnice 2005/29, z něhož vyplývá, že má sloužit účelu zlepšení ochrany spotřebitelů a zdokonalení vnitřního trhu.

76.      Cíl obsáhlé a maximální právní úpravy na úrovni Společenství v oblasti spadající do působnosti směrnice je opět zdůrazněn výpověďmi v jejím čtrnáctém a patnáctém bodě odůvodnění, v nichž se výslovně hovoří o úplné harmonizaci. Kromě toho vyplývá tato skutečnost z ustanovení o vnitřním trhu v článku 4 směrnice 2005/29, podle něhož členské státy neomezí svobodu poskytování služeb ani volný pohyb zboží z důvodů spadajících do oblasti, kterou tato směrnice sbližuje.

77.      Jakožto výjimku stanoví čl. 3 odst. 5 směrnice 2005/29, že po dobu šesti let ode dne 12.6.2007 mohou členské státy v oblasti harmonizované touto směrnicí i nadále uplatňovat vnitrostátní předpisy, které stanoví více omezení nebo požadavků než tato směrnice. Tato výjimka je nicméně omezena na ty vnitrostátní předpisy, kterými se provádějí směrnice obsahující ustanovení o minimální harmonizaci(29). Další výjimka z úplné harmonizace právních předpisů je konečně obsažena v čl. 3 odst. 9 ve vztahu k finančním službám vymezeným ve směrnici 2002/65/ES a k nemovitostem.

ii)    Struktura směrnice 2005/29

78.      Ústřední částí směrnice 2005/29 je generální klauzule v čl. 5 odst. 1, která stanoví zákaz nekalých obchodních praktik. Co je nutno konkrétně chápat pod pojmem „nekalý“, je upřesněno v čl. 5 odst. 2. Podle tohoto ustanovení je obchodní praktika nekalá, pokud je jednak v rozporu s požadavky „náležité profesionální péče“ a jednak je schopná „podstatně narušit“ ekonomické chování spotřebitele. Podle odstavce 4 jsou obchodní praktiky nekalé zejména tehdy, jsou-li klamavé (články 6 a 7) nebo agresivní (článek 8 a 9). Odstavec 5 odkazuje na přílohu I a tam uvedené obchodní praktiky, které „jsou považovány za nekalé za všech okolností“. Tento jednotný výčet platí ve všech členských státech a může být změněn pouze revizí směrnice.

79.      Pro použití vnitrostátními soudy a správními orgány z toho vyplývá, že je nejprve třeba vycházet z výčtu 31 případů nekalých obchodních praktik uvedeného v příloze I. Pokud lze obchodní praktiku zahrnout pod některou z uvedených praktik, musí být zakázána; další přezkum, například účinků, není relevantní. Pokud konkrétní skutkový stav nespadá pod tento výčet, je nutno zkoumat, zda je dán jeden z příkladů upravených generální klauzulí – klamavé a agresivní obchodní praktiky. Pouze pokud tomu tak není, použije se přímo generální klauzule v čl. 5 odst. 1 směrnice 2005/29(30).

b)      Ustanovení belgického zákona

80.      Podle ustálené judikatury mají všechny členské státy, jimž je směrnice určena, povinnost ve svém vnitrostátním právním řádu přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění plné účinnosti směrnice v souladu s cílem, jenž sleduje(31). S tím je spojena povinnost vnitrostátního zákonodárce provést dotyčnou směrnici řádně do vnitrostátního práva(32).

81.      Nejprve je nutno konstatovat, že belgický zákon má jinou strukturu než směrnice 2005/29, neboť v článku 54 stanoví zásadní zákaz vázaných nabídek, který v samotné směrnici stanoven není. Na rozdíl od belgického zákona vychází směrnice z poctivosti obchodních praktik, pokud nejsou splněny blíže označené právní podmínky zákazu(33). Tím sleduje opačný koncept ve prospěch svobody podnikání obchodníka, který v podstatě odpovídá myšlence „in dubio pro libertate“(34).

82.      Jelikož vázané nabídky nepatří k obchodním praktikám uvedeným v příloze I, které je nutno považovat za všech okolností za nekalé, mohou být v podstatě zakázány jen tehdy, jestliže představují nekalé obchodní praktiky například proto, že jsou klamavé nebo agresivní ve smyslu směrnice. Nehledě na to, přichází podle směrnice 2005/29 zákaz v úvahu jen tehdy, jestliže je nutno obchodní praktiku kvalifikovat jakožto nekalou, neboť odporuje požadavkům náležité profesionální péče nebo podstatně narušuje či je schopná podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele.

83.      Zda se jedná o tento případ ve vztahu k vázaným nabídkám, však nelze určit s obecnou platností, ale je k tomu třeba, jak připouští sama belgická vláda(35), naopak hodnocení konkrétní obchodní praktiky v jednotlivém případě. Z nutnosti hodnocení jednotlivých případů na základě ustanovení článků 5 až 9 směrnice 2005/29 pro případ, že obchodní praktika nespadá pod obchodní praktiky uvedené v příloze I, ostatně vychází i zákonodárce Společenství, jak vyplývá ze sedmnáctého bodu odůvodnění(36).

84.      Belgická vláda však tvrdí, že vnitrostátní zákonodárce provedl sám toto hodnocení stanovením výjimek v článcích 55 až 57 belgického zákona. Proti tomu však lze namítnout, že i kdyby uvedené výjimky skutečně omezovaly zásadní zákaz stanovený v článku 54 belgického zákona, nic to nemění na skutečnosti, že se zde jedná o taxativní výčet povolených obchodních praktik, který nepřipouští žádné rozšíření ve prospěch svobody podnikání. Koncept belgické úpravy je statický a k tomu, aby vyhověl požadavkům směrnice, může být měněn jen cestou změny zákona.

85.      Tento zásadní zákaz tedy ve svém důsledku převrací liberální koncept práva nekalé soutěže zamýšlený směrnicí 2005/29 tak, že zákaz je povýšen na zásadu a svoboda podnikání je výjimkou. Z hlediska práva je důsledkem zákazu v článku 54 belgického zákona, bez ohledu na výjimky zde obsažené, nepřehledné rozšíření katalogu zakázaných obchodních praktik uvedených v příloze I, v čemž je právě členským státům na základě úplné a maximální harmonizace právních předpisů, vyplývající ze směrnice 2005/29, bráněno(37).

86.      Článek 54 belgického zákona je proto navzdory výjimkám v článcích 55 až 57 ve své struktuře výrazně represivnější a méně pružný než směrnice 2005/29, která vyžaduje hodnocení existence znaku nekalosti v jednotlivých případech(38).

87.      Úlohu hodnocení poctivosti obchodní praktiky na základě konkrétních okolností, zejména co se týče jejich působení na ekonomické chování průměrného spotřebitele, přenáší zákonodárce Společenství, jak správně vysvětluje Komise, na vnitrostátní soudy, respektive, správní orgány. Výslovně na to poukazuje znění osmnáctého bodu odůvodnění směrnice(39). Podle článků 11 a 12 směrnice mají tyto orgány za úkol prosazovat dodržování této směrnice v rámci sankčních systémů vytvořených na vnitrostátní úrovni(40). Pokud však belgický zákonodárce stanoví v zákoně výslovně povolené obchodní praktiky a neponechá orgánům soudní a výkonné moci, kterým je směrnice 2005/29 taktéž určena, žádný prostor pro hodnocení, je cíl účinného provedení této směrnice na úrovni členských států zmařen(41).

88.      V souhrnu je nutno konstatovat, že vnitrostátní právní předpis, jakým je článek 54 belgického zákona, který stanoví zásadní zákaz vázaných nabídek, aniž by stanovil možnost zohlednit okolnosti dotyčného konkrétního případu, stanoví ve své podstatě více omezení a více požadavků než ustanovení směrnice 2005/29(42).

89.      V této souvislosti je nutno uvést, že se článek 54 belgického zákona týká oblasti, na kterou se vztahuje úplná harmonizace právních předpisů a pro niž neplatí přechodná ustanovení čl. 3 odst. 5 směrnice 2005/29. Každopádně není patrné, do jaké míry měl článek 54 belgického zákona provést uvedené směrnice(43). Nebylo to ani uvedeno belgickou vládou. Stejně tak nelze použít ani výjimku upravenou v čl. 3 odst. 9 směrnice 2005/29.

4.      Ke stažení návrhu nařízení Komise o podpoře prodeje na vnitřním trhu

90.      Nabízí se otázka, jaké důsledky má pro tento výklad stažení návrhu nařízení Komise o podpoře prodeje na vnitřním trhu. Belgická vláda, podporovaná francouzskou vládou, se totiž v podstatě odvolává na to, že vycházela z předpokladu, že předmět úpravy tohoto nařízení zahrnuje mj. také vázané nabídky. Podle jejich názoru nepřipouští stažení návrhu Komise závěr, že věcná působnost směrnice 2005/29 může nyní zahrnovat i tuto oblast.

91.      Podle mého názoru se belgická vláda nemůže úspěšně dovolávat ochrany legitimního očekávání, zvláště když se jí uplatňované očekávání vztahuje pouze na návrh normy práva Společenství, která nakonec nikdy nevstoupila v platnost. Jak belgická vláda sama prohlašuje, probíhala legislativní jednání ohledně nařízení a směrnice 2005/29 zčásti současně. Jakožto ústavní zástupkyně členského státu zastoupeného v Radě se belgická vláda značnou měrou podílela na obou legislativních procesech, a byla proto informována o jejich postupu. Nemůže se proto účinně dovolávat neznalosti průběhu obou legislativních procesů(44).

92.      Soudní dvůr podtrhl zvláštní odpovědnost vlád členských států zastoupených v Radě při provádění směrnic. Z okolnosti, že se členské státy účastní přípravných prací na směrnicích, dovodil, že musejí být schopny vypracovat během stanovených lhůt texty zákonů nezbytných k jejich provádění(45).

93.      Nejpozději v okamžiku stažení návrhu Komise(46) měla proto belgická vláda případně zkoumat, do jaké míry bude zahrnovat věcná působnost směrnice 2005/29 oblasti dosud upravené plánovaným nařízením. Nezbytnost takového postupu byla nasnadě, zvláště když byla směrnice 2005/29 podle svého původního konceptu určena k tomu, aby jednak zavedla obecné subsidiární předpisy v oblasti právních předpisů na ochranu spotřebitelů Společenství a jednak aby dosáhla úplné harmonizace pravidel členských států týkajících se nekalých obchodních praktik(47). Na základě skutečnosti, že stažení bylo provedeno v okamžiku, kdy ještě běžela lhůta pro provedení směrnice 2005/29, bylo povinností belgického zákonodárce zohlednit tyto poznatky při harmonizaci vnitrostátního práva.

94.      Z tohoto důvodu je nutno toto tvrzení zamítnout.

5.      Závěry

95.      Vzhledem k výše uvedeným úvahám jsem dospěla k závěru, že směrnice 2005/29 brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jakým je článek 54 belgického zákona.

D –    Slučitelnost článku 54 belgického zákona se základními svobodami

96.      Podstatou předběžné otázky ve věci C‑299/07 je dále určení, zda článek 49 ES brání vnitrostátnímu ustanovení, jakým je článek 54 belgického zákona.

97.      Dotyčná žádost o výklad článku 49 ES sice není v předběžné otázce týkající se věci C‑261/07 výslovně uvedena, avšak předkládající soud výslovně zmiňuje tuto problematiku v odůvodnění svého předkládacího rozhodnutí. V tomto ohledu je nutno připomenout, že je věcí Soudního dvora poskytnout vnitrostátnímu soudu všechny prvky výkladu práva Společenství, které mohou být užitečné pro rozhodnutí věci, jež mu byla předložena, ať už na něj odkazoval v položených otázkách, či nikoliv(48). Vzhledem k účinkům, které bude mít rozhodnutí o předběžné otázce na právní řád Belgického království, se mi zdá nezbytné zabývat se článkem 49 ES rovněž v rámci analýzy ve věci C‑261/07.

98.      Nejprve je však třeba objasnit, zda ustanovení Smlouvy o ES vůbec přicházejí v úvahu jako kritéria pro posouzení a jaké základní svobody by v konkrétním případě byly použitelné.

1.      Základní svobody jako kritéria pro posouzení

99.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora sice musí být vnitrostátní opatření v oblasti, která je předmětem úplné harmonizace na úrovni Společenství, posuzováno ve vztahu k ustanovením tohoto harmonizačního opatření, a nikoliv dle ustanovení Smlouvy o ES(49), avšak je nutno připomenout, že členské státy byly povinny provést směrnici 2005/29 nejpozději do 12. prosince 2007, na což správně poukazuje Komise(50). Jak již bylo uvedeno, měl vnitrostátní soud povinnost zkoumat, zda byl nutný konformní výklad vnitrostátního práva ještě před uplynutím lhůty pro provedení, aby bylo zabezpečeno dosažení cíle směrnice. Tento problém se však netýkal přímo použitelných ustanovení Smlouvy ES o základních svobodách, které není nutno provádět, takže to, zda byly v zásadě použitelné, bylo mimo jakoukoliv pochybnost. Z tohoto důvodu zastávám názor, že ustanovení Smlouvy o ES, alespoň co se týče probíhajících původních řízení, přicházejí v úvahu jako kritéria pro posouzení vedle směrnice 2005/29.

2.      Rozsah působnosti základních svobod

100. Rechtbank van koophandel te Antwerpen zkoumá ve svém předkládacím usnesení ve věci C‑299/07 soulad sporných vnitrostátních právních předpisů s právem Společenství ve světle ustanovení primárního práva týkajících se volného pohybu služeb a zboží. Při zkoumání klade důraz na článek 28 ES. Belgická a francouzská vláda, jakož i Komise na něj odkazují na podporu svého tvrzení, že v obou věcech je středem zájmu volný pohyb zboží, a nikoliv volný pohyb služeb.

a)      Volný pohyb služeb

101. Služby jsou podle článku 50 ES výkony poskytované zpravidla za úplatu. Sanoma poskytuje podle vlastních údajů úplatné marketingové a reklamní služby při prodeji velkého množství časopisů, mezi nimi i časopisu „Flair“, v několika členských státech Evropské unie, například v Nizozemsku, Belgii a Lucembursku. K těmto výkonům patří i zveřejňování nabídky slev ve výše uvedeném časopisu, které je základem původního sporu. V tomto výkonu lze tedy spatřovat službu ve smyslu článku 50 ES.

102. Z předkládacího usnesení ve věci C‑261/07 vyplývá, že Total nabízí svým zákazníkům bezplatnou asistenční službu, přičemž jsou dotyčné služby poskytovány třetí osobou, podnikem Touring. Žádné podrobnosti ohledně smluvního vztahu obou podniků sice nejsou známy, avšak lze vycházet z toho, že Touring tímto poskytuje společnosti Total služby za úplatu.

b)      Volný pohyb zboží

103. Z pohledu spotřebitele, který je podle mého názoru rozhodující, se však koupě časopisu ve spojení s nabídkou slevy, jak je tomu ve věci C‑299/07, jeví v konečném důsledku jako využití zboží, a nikoliv služby, čímž spadá do věcné působnosti volného pohybu zboží.

104. Totéž platí pro skutkový stav ve věci C‑261/07, v němž se v prvé řadě jedná o koupi pohonných hmot, tedy zboží. Spotřebitel sice obdrží bezplatné asistenční služby podniku Touring, spojeného se společností Total, avšak spotřebitel nekupuje zboží pouze za tím účelem, aby využíval s ním spojených služeb. Tyto služby mají v souladu s funkcí vázaných nabídek spíše vytvořit pobídku ke koupi(51).

105. V důsledku toho se jedná o rozsah působnosti základních svobod.

c)      Vztah mezi volným pohybem služeb a volným pohybem zboží

106. Nabízí se otázka, v jakém vzájemném vztahu jsou tyto základní svobody. Tvrzení belgické a francouzské vlády je nutno chápat v tom smyslu, že podle jejich názoru volný pohyb služeb ustoupí volnému pohybu zboží.

107. Pokud vnitrostátní opatření omezuje jak volný pohyb zboží, tak i volný pohyb služeb, Soudní dvůr ho přezkoumá v zásadě pouze s ohledem na jednu z těchto dvou základních svobod, pokud se ukáže, že jedna z uvedených svobod je zcela druhotná ve vztahu ke druhé a může být do ní zahrnuta(52). Krom toho je nutno zohlednit, že volný pohyb služeb podle článku 50 ES je ve vztahu k volnému pohybu zboží subsidiární.

108. V projednávaných případech však nemůže být volný pohyb služeb bez dalšího podřazen volnému pohybu zboží. Rozlišení mezi volným pohybem zboží a volným pohybem služeb, jak jej navrhují belgická a francouzská vláda, přichází v úvahu jen u takzvaných „smíšených plnění“ v rámci téhož vztahu plnění(53).

109. Jak správně rozpoznala Komise(54), týkají se obě základní svobody různých právních vztahů – na jedné straně vztahu mezi podniky, na druhé straně vztahu mezi podnikem a spotřebitelem –, takže žádná z nich nemůže být považována ve vztahu k druhé za druhotnou. V důsledku toho je nutno zkoumat slučitelnost článku 54 belgického zákona s právem Společenství ve světle obou základních svobod.

3.      Omezení základních svobod

a)      Volný pohyb zboží

i)      Opatření s rovnocenným účinkem

–       Judikatura Dassonville

110. Volný pohyb zboží je zajištěn zejména prostřednictvím zákazu všech množstevních omezení dovozu, jakož i veškerých opatření s rovnocenným účinkem mezi členskými státy Evropského společenství podle článku 28 ES.

111. Podle ustálené judikatury Soudního dvora se zákaz opatření s účinkem rovnocenným omezením uvedený v článku 28 ES vztahuje na veškerou právní úpravu členských států, která by mohla, ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně, narušit obchod ve Společenství(55). Ačkoli účelem opatření není úprava obchodu se zbožím mezi členskými státy, určující je jeho vliv na obchod uvnitř Společenství, bez ohledu na to, zda je skutečný nebo potenciální(56). Podle judikatury ostatně postačuje již potenciální vliv na obchod uvnitř Společenství k tomu, aby bylo možno v konkrétním případě předpokládat přeshraniční situaci(57).

112. V rozsudku Oosthoek’s Uitgeversmaatschappij(58) Soudní dvůr rozhodl v souvislosti s nizozemským zákazem prémií, že tento zákaz představuje omezení volného pohybu zboží. Soudní dvůr tehdy zastával stanovisko, že právní úprava, která omezuje nebo zakazuje určité formy reklamy a určité metody propagace – ačkoliv přímo neupravuje dovozy –, může objem dovozů omezit, neboť ohrožuje odbyt dovážených výrobků. Nelze vyloučit, že povinnost dotyčného podnikatele využít buď rozdílných systémů reklamy a propagace v jednotlivých členských státech, nebo se vzdát systému, který považuje za zvláště účinný, může představovat překážku dovozu i tehdy, jestliže taková právní úprava platí bez rozdílu pro tuzemské i dovezené zboží.

113. Spatřuji v tom jistou paralelu k situaci ve věci C‑299/07. Zákaz vázaných nabídek, jak jej stanoví belgický zákon, totiž může, ačkoliv sám neupravuje přímo dovozy, potenciálně ztížit podnikům odbyt určitého zboží v Belgii oproti jiným členským státům, v nichž jsou vázané nabídky přípustné. To platí například pro společnost Sanoma, podnik se sídlem ve Finsku, který podle vlastních údajů prostřednictvím svých časopisů zprostředkovává vázané nabídky různých poskytovatelů například ve Finsku, v Nizozemsku a Lucembursku, kde dotyčný zákaz neexistuje. Důsledkem takového zákazu každopádně je, že Sanoma může prodávat takové časopisy v Belgii teprve poté, co se ujistí, že jsou splněny požadavky stanovené belgickým zákonem.

114. V důsledku toho se přinejmenším v rámci širší definice opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 28 ES jedná o omezení volného pohybu zboží.

–       Způsoby prodeje

115. Soudní dvůr však objasnil v rozsudku Keck a Mithouard(59), že předpisy, které omezují či zakazují některé způsoby prodeje a které jsou jednak použitelné na všechny dotčené subjekty provozující svou činnost na vnitrostátním území a jednak postihují stejným způsobem právně i fakticky uvádění tuzemských i zahraničních výrobků pocházejících z jiných členských států na trh, nemohou narušovat obchod mezi členskými státy.

116. Vnitrostátní zákaz vázaných nabídek nepředstavuje právní úpravu vztahující se k výrobkům, neboť se nezabývá pravidly týkajícími se názvu zboží, jeho tvaru, rozměrů, hmotnosti, složení, vzhledu, opatření etiketami nebo balení(60). Jedná se spíše o úpravu týkající se prodeje, zakazující určité marketingové metody sloužící podpoře odbytu(61), a tím v konečném důsledku o způsob prodeje ve smyslu judikatury.

117. Z předkládacího usnesení(62) konečně vyplývá, že zákaz nabízení vázaných obchodů v Belgii platí stejnou měrou pro tuzemské i zahraniční hospodářské subjekty.

ii)    Dílčí výsledek

118. Na základě výše uvedeného jsem dospěla k závěru, že zákaz vázaných nabídek obsažený v článku 54 belgického zákona nelze kvalifikovat jako opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 28 ES.

119. V důsledku toho nebrání článek 28 ES takovému vnitrostátnímu právnímu předpisu.

b)      Volný pohyb služeb

120. Článek 49 ES vyžaduje nejen odstranění jakékoli diskriminace poskytovatele služeb usazeného v jiném členském státě z důvodu jeho státní příslušnosti, ale rovněž odstranění jakéhokoli omezení, byť uplatňovaného bez rozdílu jak na tuzemské poskytovatele, tak na poskytovatele z jiných členských států, je-li takové povahy, že může zakazovat činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, kde legálně poskytuje obdobné služby, být na překážku těmto činnostem nebo je činit méně atraktivními(63).

121. Zákaz v článku 54 belgického zákona, který je předmětem sporu, ztěžuje takovému podniku, jakým je Sanoma, možnost poskytovat jiným podnikům druh reklamních plnění, která je dle legální definice tohoto ustanovení nutno kvalifikovat jako vázané nabídky. Jak již bylo vysvětleno(64), byla by Sanoma prakticky nucena k tomu, aby zkoumala u každého reklamního opatření, zda je v souladu s belgickými právními předpisy, přičemž takový požadavek neexistuje ve vztahu k jiným zemím, v nichž žádný takový zákaz neplatí. Tento požadavek skutečně může učinit inzerování určitých společných nabídek společnosti Sanoma a jejích obchodních partnerů, které jsou zaměřeny mj. na čtenáře v Belgii, méně atraktivním. V důsledku toho se jedná o omezení volného pohybu služeb.

122. Podle ustálené judikatury není článek 49 ES použitelný na činnosti, jejichž veškeré relevantní prvky se uskutečňují uvnitř jediného členského státu(65). Je třeba konstatovat, že na rozdíl od věci C‑299/07 není a priori zřejmé, že se ve věci C‑261/07 jedná o přeshraniční situaci, zvláště když mají Total i Touring své sídlo v Belgii. Přesto tato okolnost z mého pohledu nevylučuje použitelnost článku 49 ES, neboť v judikatuře Soudního dvora je uznáno, že článek 49 ES se použije nezávisle na umístění provozovny příjemce služby vždy, pokud poskytovatel nabízí tyto služby v jiném členském státě, než ve kterém je usazen(66). Jak prohlašuje Total ve svém vyjádření, platí nabídka Total Assistance ve více než 35 evropských zemích. Tím, že Touring nabízí zákazníkům společnosti Total asistenční službu i mimo území Belgie, poskytuje této společnosti jakožto smluvnímu partnerovi službu, kterou je třeba označit za přeshraniční ve smyslu článku 49 ES.

123. Všeobecný zákaz vázaných nabídek, který znemožňuje poskytování asistenčních služeb ve spojení s koupí pohonných hmot bez možnosti zhodnotit okolnosti jednotlivého případu, může být bezpochyby trvalou překážkou pro služby uvedeného druhu. V důsledku toho je v tomto zákazu třeba spatřovat omezení volného pohybu služeb(67).

4.      Odůvodnění

124. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že jelikož volný pohyb služeb představuje jednu ze základních zásad Společenství(68), může být omezení této svobody připuštěno pouze tehdy, jestliže sleduje legitimní cíl slučitelný se Smlouvou a je odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu, a pokud je v takovém případě způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné(69).

a)      Ochrana spotřebitelů jako naléhavý důvod obecného zájmu

125. Cílem sporných vnitrostátních ustanovení je, jak již vyplývá z názvu zákona, ochrana spotřebitelů. Ochrana spotřebitelů je v judikatuře uznána jakožto naléhavý důvod obecného zájmu, který může odůvodnit omezení volného pohybu služeb(70).

b)      Vhodnost zásadního zákazu vázaných nabídek

126. V již uvedeném rozsudku Oosthoek’s Uitgeversmaatschappij(71) Soudní dvůr konstatoval, že nabídka prémií, jakožto nástroje propagace, může vyvolat ve spotřebitelích omyl o skutečných cenách výrobků a může zkreslit podmínku hospodářské soutěže založené na plnění. V souladu s tím, považoval právní předpisy, které takové obchodní praktiky z tohoto důvodu omezují nebo dokonce zakazují, za způsobilé přispět k ochraně spotřebitelů a k poctivosti obchodního styku.

127. Vázaná nabídka se sice pojmově neshoduje s prémií(72), nicméně neprůhledná vázaná nabídka může také vést ke klamání spotřebitelů o skutečném obsahu a skutečných vlastnostech inzerované kombinace zboží, respektive, plnění. Zvýšený potenciál uvádění v omyl je dán zejména tehdy, jestliže zadavatel reklamy zatají podstatné informace nebo je poskytne nejasným, nesrozumitelným nebo dvojznačným způsobem. Pokud si spotřebitel na základě toho vytvoří konkrétní nesprávnou představu o cenové výhodnosti vázaného obchodu, vlastnostech nebo rovněž hodnotě spojených plnění, je mu zároveň odňata možnost provést srovnání cen a kvality této nabídky s příslušnými plněními jiných poskytovatelů(73). Proto může zásadní zákaz vázaných nabídek v zásadě přispět k tomu, aby bylo takovému nebezpečí pro spotřebitele předcházeno.

c)      Nezbytnost/proporcionalita

128. Z mého pohledu přesahuje nicméně zásadní zákaz vázaných nabídek to, co je nezbytné k dosažení cíle ochrany spotřebitelů.

129. Souhlasím s Komisí v tom, že tuto ochranu lze zabezpečit i prostřednictvím pružnějšího a diferencovaného přístupu tak, že budou zakázány pouze ty vázané nabídky, které je třeba na základě konkrétních okolností jednotlivého případu zhodnotit buď jako klamavé, nebo agresivní, které zásadním způsobem ovlivní nebo může ovlivnit ekonomické chování průměrného spotřebitele. Směrnice 2005/29 poskytuje vzor odpovídajícího přístupu.

130. Diferencovaný přístup je nezbytný tím spíše, že, jak již bylo vysvětleno, ne každou vázanou nabídku lze označit za nekalou obchodní praktiku(74). Se zásadou proporcionality může proto být v souladu jen takový právní předpis, který v co nejširší míře podpoří volný pohyb služeb a zakáže škodlivé obchodní praktiky jen z hlediska ochrany spotřebitelů. S tímto liberálním přístupem je však v rozporu právní úprava, kterou obsahuje článek 54 belgického zákona, pokud stanoví zásadní zákaz vázaných nabídek a připouští jen taxativně uvedené druhy takových nabídek(75).

131. V důsledku toho se jedná o nepřiměřené omezení volného pohybu služeb.

5.      Dílčí výsledek

132. Na základě výše uvedeného brání článek 49 ES vnitrostátnímu právnímu předpisu, jakým je článek 54 belgického zákona.

VII – Závěry

133. Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky Rechtbank van koophandel te Antwerpen odpověděl následovně:

„Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách, jakož i článek 49 ES o volném pohybu služeb brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jakým je článek 54 belgického zákona ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů, který s výhradou případů, které jsou v něm taxativně uvedeny, zakazuje jakoukoliv vázanou nabídku prodávajícího spotřebiteli, při které je úplatné nebo bezplatné nabytí zboží či přijetí služeb, jiných výhod nebo poukázek opravňujících k jejich nabytí vázáno na koupi jiného, byť i totožného zboží nebo služby, a to bez ohledu na okolnosti konkrétního případu, zejména bez ohledu na vliv, který konkrétní nabídka může mít na průměrného spotřebitele, a bez ohledu na to, zda tato nabídka může být za konkrétních okolností považována za porušení povinnosti náležité profesionální péče nebo poctivých obchodních zvyklostí.“


1 – Původní jazyk: němčina.


2 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. L 149, 11.6.2005, s. 22).


3 – Zákon ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů (Tato poznámka se netýká české verze., pozn. překl.).


4 – Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o podpoře prodeje na vnitřním trhu, KOM(2001) 546 konečné (2001/0227/COD), předložený dne 4. října 2001 (Úř. věst. C 75, s. 11).


5 – Směrnice 2005/29 je na normativní úrovni provedením představ Komise o budoucnosti ochrany spotřebitelů v Evropské unii tak, jak byly uvedeny v její zelené knize ze dne 2. října 2001 [KOM(2001) 531 konečné]. V tomto dokumentu Komise lituje toho, že vnitřní trh nerealizoval pro spotřebitele své potenciální možnosti a ani neudržuje krok s postupným vývojem vnitřního trhu v oblasti transakcí B2C („B2C“ znamená „Business to Consumer“, tj. komunikace a obchodní vztahy mezi podniky a soukromými osobami, na rozdíl od komunikace a obchodních vztahů mezi podniky či mezi těmito podniky a orgány, takzvaná oblast „B2B“). Pouze v nemnohých případech využili spotřebitelé přímých výhod vnitřního trhu k přeshraničním nákupům. Komise spatřuje příčinu ve velkém počtu disparátních právních předpisů v členských státech jakož i ve zlomkovitém provádění opatření, což spotřebitele odrazuje. Komise v tomto dokumentu navrhuje mj. přijetí rámcové směrnice EU o harmonizaci předpisů v jednotlivých členských státech v oblasti poctivosti obchodních praktik v oblasti B2C. Tento koncept Komise vytvoření rámcové směrnice nalezl výraz v dnešní směrnici 2005/29.


6 – Takto rovněž Henning-Bodewig, F., „Die Richtlinie 2005/29/EG über unlautere Geschäftspraktiken“, Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht Internationaler Teil, 2005, sešit 8/9, s. 629, 630; Massaguer, J., El nuevo derecho contra la competencia desleal – La Directiva 2005/29/CE sobre las Prácticas Comerciales Desleales, Cizur Menor 2006, s. 14, 51, 53; Micklitz, H.-W., „Das Konzept der Lauterkeit in der Richtlinie 2005/29/EG“, Droit de la consommation/Konsumentenrecht/Consumer law, Liber amicorum Bernd Stauder, Basilej 2006, s. 299,306; Kessler, J., „Lauterkeitsschutz und Wettbewerbsordnung – Zur Umsetzung der Richtlinie 2005/29/EG über unlautere Geschäftspraktiken in Deutschland und Österreich“, Wettbewerb in Recht und Praxis, sešit 7, 2007, s. 716; De Cristofaro, G., „La direttiva 2005/29/CE – Contenuti, rationes, caratteristiche“, Le pratiche commerciali sleali tra imprese e consumatori, Turín 2007, s. 32 a násl.; Di Mauro, L., „L’iter normativo: Dal libro verde sulla tutela die consumatori alla direttiva sulle pratiche commerciali sleali“, Le pratiche commerciali – Direttive comunitaria ed ordenamento italiano, Miláno 2007, s. 26, podle nichž je cílem směrnice 2005/29 úplná harmonizace vnitrostátních právních předpisů.


7 – Zákon ze dne 5. června 2007, kterým se mění zákon ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informování a ochraně spotřebitelů (Moniteur Belge/Belgisch Staatsblad/Belgisches Staatsblatt ze dne 21. června 2007, č. 189, s. 34272).


8 – Jak uvedl generální advokát Jacobs ve svém stanovisku ze dne 24. dubna 1997 ve věci Inter-Environnement Wallonie (C‑129/96, Recueil, s. I‑7411, bod 30), nevzniká povinnost provést směrnici teprve dnem uplynutí lhůty pro provedení, ale dnem, kterým směrnice podle článku 254 ES vstoupí v platnost nebo se stane účinnou. Podle čl. 254 odst. 1 ES vstupují směrnice přijaté postupem podle článku 251 ES v platnost dnem, který je v nich stanoven. Tímto dnem byl, jak již bylo uvedeno, 12. červen 2005. Podle názoru Hoffmanna, C., „Die zeitliche Dimension der richtlinienkonformen Auslegung“, Zeitschrift für Wirtschaftsrecht, 2006, sešit 46, S. 2113 a násl., není fáze před uplynutím lhůty pro provedení prosta právních účinků. Cíl harmonizace Společenství je konkretizován s konečnou platností již vstupem směrnice v platnost a příkazem k provedení určeným členským státům. Směrnice je proto co do svých cílů závazná a v tomto rozsahu se již také stává součástí vnitrostátního právního řádu.


9 – Rozsudky ze dne 20. května 1976, Mazzalai (111/75, Recueil, s. 657, bod 7); ze dne 10. července 1997, Maso a další (C‑373/95, Recueil, s. I‑4051, bod 28); ze dne 10. prosince 2002, British American Tobacco (Investments), a Imperial Tobacco (C‑491/01, Recueil, s. I‑11453, bod 32).


10 – Rozsudek British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco (citovaný v poznámce pod čarou 9, bod 33).


11 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 16. července 1992, Meilicke (C‑83/91, Recueil, s. I‑4871, bod 22), a ze dne 5. února 2004, Schneider (C‑380/01, Recueil, s. I‑1389, bod 20).


12 – Rozsudek Schneider (citovaný v poznámce pod čarou 11, bod 21).


13 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 16. prosince 1981, Folia v. Novello (244/80, Recueil, s. 3045, bod 18); ze dne 15. června 1995, Zabala Erasun a další (C‑422/93 až C‑424/93, Recueil, s. I‑1567, bod 29); ze dne 12. března 1998, Djabali (C‑314/96, Recueil, s. I‑1149, bod 19), a Schneider (citovaný v poznámce pod čarou 11, bod 22). Viz stanovisko generálního advokáta Tizzana ze dne 18. ledna 2005 ve věci Längst (C‑165/03, Sb. rozh. s. I‑5640, bod 45) a rozsudek ze dne 30. června 2005 ve stejné věci (Sb. rozh. s. I‑5637, body 30 až 35).


14 – Předkládající soud konstatuje nejprve v bodě 5 obou předkládacích usnesení, že „směrnice 2005/29/ES […] skutečně zákaz vázaných nabídek nestanoví, takže zákonodárce bude zřejmě muset článek 54 [belgického zákona] přizpůsobit nebo zrušit, v důsledku čehož by soudy po uplynutí lhůty k provedení směrnice zřejmě mohly a musely tento zákaz nepoužít v míře, ve které ukládá povinnosti, které směrnice nadále nepřipouští“. Dále předkládající soud konstatuje, že „Belgie zjevně zrušení tohoto zásadního zákazu vázaných nabídek neplánuje“.


15 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 5. února 1963, Van Gend & Loos (26/62, Recueil, s. 3); ze dne 15. července 1964, Costa v. E.N.E.L. (6/64, Recueil, s. 1253); ze dne 17. prosince 1970, Internationale Handelsgesellschaft (11/70, Recueil, s. 1125), a ze dne 9. března 1978, Simmenthal (106/77, Recueil, s. 629).


16 – Rozsudky ze dne 18. prosince 1997, Inter-Environnement Wallonie (C‑129/96, Recueil, s. I‑7411, bod 45); ze dne 8. května 2003, ATRAL (C‑14/02, Recueil, s. I‑4431, bod 58); ze dne 22. listopadu 2005, Mangold (C‑144/04, Sb. rozh. s. I‑9981, bod 67), a ze dne 4. července 2006, Adeneler a další (C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, bod 121).


17 – Rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing (C‑106/89, Recueil, s. I‑4135, bod 8); ze dne 14. července 1994, Faccini Dori (C‑91/92, Recueil, s. I‑3325, bod 26), Inter-Environnement Wallonie (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 40); ze dne 25. února 1999, Carbonari a další (C‑131/97, Recueil, s. I‑1103, bod 48), a ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další (C‑397/01 až C‑403/01, Sb. rozh. s. I‑8835, bod 110).


18 – Rozsudek Inter-Environnement Wallonie (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 46). V tomto smyslu rovněž Vcelouch, P., Kommentar zu EU- und EG-Vertrag (vydavatel: Heinz Mayer), Vídeň 2004, článek 249, bod 45, s. 16.


19 – Rozsudek Adeneler a další (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 123).


20 – Rozsudek ze dne 7. září 2006, Cordero Alonso (C‑81/05, Sb. rozh. s. I‑7569, bod 29).


21 – Podmínkou pro zásah vnitrostátního soudu je, že existuje nebezpečí, že dosažení cílů směrnice bude po uplynutí lhůty pro provedení vážně ohroženo (v tomto smyslu rovněž Hoffmann, C., „Die zeitliche Dimension der richtlinienkonformen Auslegung“, Zeitschrift für Wirtschaftsrecht, 2006, sešit 46, s. 2116). Podobně rovněž Schroeder, W., EUV/EGV Kommentar (vydavatel Rudolf Streinz), článek 249 Smlouvy o ES, bod 139, s. 2197, podle jehož názoru přichází v úvahu povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva orgány a soudy pouze výjimečně, pokud vše nasvědčuje tomu, že opatřeními zákonodárce k provedení směrnice má být definitivně zmařeno dosažení cíle sledovaného touto směrnicí.


22 – Povinnost vnitrostátního soudu provádět konformní výklad vnitrostátního práva je sice omezena obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty a zásadou zákazu zpětné účinnosti, a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem [viz rozsudky ze dne 8. října 1987, Kolpinghuis, (80/86, Recueil, s. 3969, bod 13); Adeneler a další, citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 110, a ze dne 15. dubna 2008, Impact, (C‑268/06, Sb. rozh. s. I-2483, bod 100); viz obdobně rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, (C‑105/03, Sb. rozh. s. I‑5285, body 44 a 47)]. Pokud je však směrnice přímo použitelná, uplatní se obecná zásada konformního výkladu vnitrostátního práva. Podle ní má vnitrostátní soud povinnost použít v plném rozsahu právo Společenství a chránit práva, které právo Společenství přiznává jednotlivcům, a případně nepoužít jakékoli ustanovení práva, pokud by jeho použití za okolností daného případu vedlo k výsledku neslučitelnému s právem Společenství [viz rozsudky ze dne 21. května 1987, (249/85, Albako, Recueil, s. 2345, body 13 a násl.); ze dne 4. února 1988, Murphy, (157/86, Recueil, s. 673, bod 11), a ze dne 26. září 2000, Engelbrecht, (C‑262/97, Recueil, s. I‑7321, bod 40), jakož i Schroeder, W., (poznámka pod čarou 21), článek 249 Smlouvy o ES, bod 127, s. 2195].


23 – Viz mimo jiné rozsudky Costa v. E.N.E.L. (citovaný v poznámce pod čarou 15); ze dne 29. listopadu 2001, De Coster (C‑17/00, Recueil, s. I‑9445, bod 23), a ze dne 16. ledna 2003, Pansard a další (C‑265/01, Recueil, s. I‑683, bod 18).


24 – Intenzita spojení, funkce součástí nabídky v celkové nabídce (např. hlavní resp. vedlejší funkce), jakož i cenový podíl každé součásti nabídky na celkové ceně jsou rozhodujícími parametry pro kategorizaci vázaných nabídek. Rozlišují se vázané nabídky v užším a v širším smyslu. U vázaných nabídek v užším smyslu mají všechny spojené věci hlavní funkci. Na rozdíl od jiných vázaných obchodů, které se vyznačují tím, že vzájemný vztah zboží resp. plnění je vztahem hlavního a vedlejšího zboží resp. vedlejšího plnění, mají v tomto případě všechny součásti nabídky stejný význam. Do této formy vázaných nabídek patří zejména nabídka celkové ceny, u níž je spojeno různé zboží nebo různé služby do jednoho balíčku s celkovou cenou. K vázaným nabídkám v širším smyslu patří takové nabídky, u nichž je rovněž spojeno více zboží nebo více služeb do jednoho balíčku, v jehož rámci je prodáváno, avšak tyto nabídky přesto nemají charakteristické znaky nabídky celkové ceny. Do této skupiny patří zejména případ takzvaných zaváděcích nabídek, u nichž je vedle zboží obvykle nabízeného na trhu nebo hlavního plnění nabízeno jiné vedlejší zboží nebo plnění za zvlášť výhodnou cenu, které však nelze nabýt bez hlavní věci. Dále do této skupiny patří případ bezplatného poskytnutí zboží nebo služby k věci nabízené za úplatu (viz k tomu Charaktiniotis, S., Die lauterkeitsrechtlichen Zulässigkeitsschranken der Kopplungsangebote nach der Aufhebung der Zugabeverordnung, Frankfurt nad Mohanem 2005, s. 28-33).


25 – V tomto smyslu Charaktiniotis, S., (poznámka pod čarou 24), s. 19; Köhler, H., „Kopplungsangebote (einschließlich Zugaben) im geltenden und künftigen Wettbewerbsrecht“, Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht, 2003, sešit 9, s. 729. Bartolomucci, P., „Le pratiche commerciali sleali ed il contratto: Un’evoluzione del principio della transparenze“, Le pratiche commerciali – Direttive comunitaria ed ordenamento italiano, Miláno 2007, s. 261, zahrnuje do opatření k uvádění na trh, které využívají podniky k tomu, aby si vybojovaly prostor na příslušném referenčním trhu, rovněž nabídku vedlejších služeb.


26 – Viz Abbamonte, G., „The unfair commercial practices Directive and its general prohibition“, The regulation of unfair commercial practices under EC Directive 2005/29 – New rules and new techniques, Norfolk 2007, s. 17, který soudí, že ochrana soutěžitelů před nekalou hospodářskou soutěží je nepřímým účinkem směrnice.


27 – Viz bod 48 tohoto stanoviska.


28 – V tomto smyslu Massaguer, J., (poznámka pod čarou 6), s. 15; Abbamonte, G., (poznámka pod čarou 26), s. 19, jakož i De Brouwer, L., „Droit de la Consommation – La Directive 2005/29/CE du 11 mai 2005 relative aux pratiques commerciales déloyales“, Revue de Droit Commercial Belge, sešit 7, září 2005, s. 796, který dovozuje z okolnosti maximální harmonizace směrnicí 2005/29, že členské státy nejsou oprávněny přijímat přísnější ustanovení, i když směřují k zajištění vyšší úrovně ochrany spotřebitelů. De Cristofaro, G., (poznámka pod čarou 6), s. 32, zastává názor, že členské státy se nemohou odchýlit od ustanovení směrnice ani nemohou stanovit vyšší úroveň ochrany spotřebitelů. Podle názoru Kesslera, J., (poznámka pod čarou 6), s. 716, nestanoví směrnice pouze minimální standardy, ale zároveň brání členským státům zachovávat ustanovení, která v zájmu postulované orientace na spotřebitele přesahují hmotněprávní ustanovení směrnice a obsahují tak přísnější požadavky.


Viz dále rozsudek ze dne 8. dubna 2003, Pippig Augenoptik (C‑44/01,Recueil, s. I‑3095, body 40 a 44), v němž Soud poukázal na dosah oprávnění členských států u minimální a úplné harmonizace. Jednak konstatoval, že zákonodárce Společenství provedl v oblasti klamavé reklamy pouze minimální harmonizaci vnitrostátních předpisů, takže čl. 7 odst. 1 směrnice 84/450 umožňuje členským státům, aby v této oblasti použily přísnější vnitrostátní předpisy, které stanoví rozsáhlejší ochranu mj. spotřebitelů. Krom toho však odmítl odpovídající právo ochrany proti klamavé reklamě v souvislosti se srovnávací reklamou, neboť směrnicí 84/450 byla provedena úplná harmonizace podmínek, za nichž byla srovnávací reklama v členských státech přípustná.


29 – Ke směrnicím ve smyslu čl. 3 odst. 5 směrnice 2005/29, které obsahují ustanovení o minimální harmonizaci, patří tyto směrnice: směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory směrnice (Úř. věst. L 372, s. 31; Zvl. vyd. 15/01, s. 262), směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (Úř. věst. L 158 ze dne 23. června 1990, s. 59; Zvl. vyd. 13/10, s. 132), směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí (Úř. věst. L 280, s. 83; Zvl. vyd. 13/13, s. 315), směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Úř. věst. L 144, s. 19; Zvl. vyd. 15/03, s. 319), směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli (Úř. věst. L 80, s. 27; Zvl. vyd. 15/04, s. 32), směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23; Zvl. vyd. 06/01, s. 224).


30 – Takto při analýze postupuje rovněž De Cristofaro, G., (poznámka pod čarou 6), s. 12, a Henning-Bodewig, F., (poznámka pod čarou 6), s. 631.


31 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 1. února 1977, Verbond van Nederlandse Ondernemingen (51/76, Recueil, s. 113, bod 22), ze dne 26. února 1986, Marshall (152/84, Recueil, s. 723, bod 48); ze dne 24. října 1996, Kraaijeveld a další (C‑72/95, Recueil, s. I‑5403, bod 55); ze dne 17. června 1999, Komise v. Itálie (C‑336/97, Recueil, s. I‑3771, bod 19); ze dne 8. března 2001, Komise v. Francie (C‑97/00, Recueil, s. I‑2053, bod 9); ze dne 7. května 2002, Komise v. Švédsko (C‑478/99, Recueil, s. I‑4147, bod 15), a ze dne 26. června 2003, Komise v. Francie (C‑233/00, Recueil, s. I‑6625, bod 75).


32 – Provedení směrnice je součástí dvoustupňového legislativního procesu, přičemž druhý stupeň je nutno provést na úrovni vnitrostátního práva. Provedením na úrovni vnitrostátního práva se právním předpisům směrnice dostane konkretizace [viz k tomu Vcelouch, P., (poznámka pod čarou 18), článek 249, body 48 a 50, s. 17 a 18].


33 – Abbamonte, G., (poznámka pod čarou 26), s. 15, proto popisuje koncept sledovaný směrnicí jako liberální. Podle tohoto konceptu je povoleno vše, co není výslovně zakázáno. De Cristofaro, G., (poznámka pod čarou 6), s. 11, správně poznamenává, že směrnice sleduje dílčí koncept, neboť stanoví kritéria pro posouzení obchodní praktiky jakožto nekalé, přičemž se zcela zříká popisu znaků poctivých obchodních praktik.


34 – Tato maxima římského práva doslova znamená „v pochybnostech ve prospěch svobody“ a původně se týkala pouze otázky, zda je někdo otrokem či nikoliv (viz Liebs, D., Lateinische Rechtsregeln und Rechtssprichwörter, Mnichov 1998, s. 103). Dnešní právní věda s touto zásadou spojuje minimum svobod každého jednotlivce v rámci určitého společenského řádu. Tak poukazuje Kelsen, H., Reine Rechtslehre, Vídeň 1960, s. 43, na to, že právo jakožto společenský řád stanovující sankce reguluje lidské chování nejen v pozitivním smyslu tím, že takové chování vyžaduje tím způsobem, že na protikladné chování váže donucující opatření jakožto sankci a tímto způsobem toto chování zakazuje, ale také negativně tím, že s určitým chováním žádné donucovací opatření nespojuje, tím toto chování nezakazuje a nenařizuje opačné chování. Kelsen z toho vyvozuje, že „chování, které není právně zakázáno, je [v tomto negativním smyslu] právně povoleno“. V tomto smyslu rovněž Alexy, R., Theorie der Grundrechte, Baden-Baden 1985, s. 517, který hovoří o přednosti právní svobody prima facie jakožto právní zásady.


35 – Belgická vláda poukazuje v bodě 19 své písemné odpovědi na otázku Soudního dvora na to, že článek 54 belgického zákona původně vycházel ze zákona ze dne 14. července 1971. Tehdy zastával belgický zákonodárce názor, že vázané nabídky nelze považovat per se za nekalé obchodní praktiky, a v důsledku toho byl nucen zkoumat poctivost vázaných nabídek v jednotlivých případech.


36 – Vyplývá to z výkladu a contrario třetí věty sedmnáctého bodu odůvodnění, v němž se uvádí, že obchodní praktiky uvedené v příloze I jsou jedinými obchodními praktikami, které lze „pokládat za nekalé, aniž by bylo třeba provádět hodnocení jednotlivých případů podle článků 5 až 9“.


37 – Abbamonte, G., (poznámka pod čarou 26), s. 21, poukazuje na to, že členské státy nesmějí samy rozšiřovat taxativní výčet obchodních praktik uvedený v příloze I směrnice 2005/29. Pokud by jim to bylo umožněno, došlo by v důsledku toho k obcházení maximální harmonizace, která je účelem směrnice, což by zmařilo cíl právní jistoty.


38 – Podle Massaguera, J., (poznámka pod čarou 6), s. 50, 51, je vnitrostátnímu zákonodárci na základě úplné harmonizace provedené směrnicí 2005/29 bráněno v zavádění zákazů dalších obchodních praktik kromě praktik uvedených v příloze I. Stejně tak nemohou vnitrostátní zákonodárci zavádět zásadní zákazy („per se“) (tj. zákazy, u nichž není nutno v jednotlivých případech hodnocení existence podmínek uvedených v článcích 5 až 9 směrnice 2005/29), které jdou nad rámec zákazů uvedených v příloze I. Autor má proto pochybnosti, zda by byl zásadní zákaz vázaných obchodů vůbec slučitelný se směrnicí 2005/29.


39 – V tomtéž smyslu Bernitz, U., „The Unfair Commercial Practices Directive: Scope, Ambitions and Relation to the Law of Unfair Competition“, The Regulation of Unfair Commercial Practices under EC Directive 2005/29 – New Rules and New Techniques, Norfolk 2007, s. 39, který se rovněž odvolává na osmnáctý bod odůvodnění směrnice. V tomto bodě se uvádí: „Pro stanovení typické reakce průměrného spotřebitele v daném případě budou muset vnitrostátní soudy a orgány vycházet z vlastního úsudku, s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora.“ Dále se ve dvacátém bodě odůvodnění hovoří o zapojení správních orgánů a soudů.


40 – V členských státech Společenství se v oblasti právních předpisů týkajících se poctivého obchodního styku vyskytují různé sankční systémy, což je dáno historickým vývojem a odlišnými strukturami právních řádů. Právo Společenství sjednotilo sankční a procesní předpisy zatím pouze dílčím způsobem a nepředepisuje žádný zvláštní systém boje proti nekalým obchodním praktikám. Směrnice 2005/29 nic nemění na tomto akceptování různých vnitrostátních režimů sledujících dodržování právních předpisů právem Společenství. Je i nadále věcí vnitrostátních zákonodárců, zda budou nekalé obchodní praktiky potírány cestou správního, trestního či občanského práva, jak potvrzuje čl. 11 odst. 1 třetí pododstavec směrnice. Přitom jsou přípustné kombinace různých sankčních systémů. Členské státy mohou rovněž určit, zda má proběhnout soudní nebo správní řízení [viz k tomu Alexander, C., „Die Sanktions- und Verfahrensvorschriften der Richtlinie 2005/29/EG über unlautere Geschäftspraktiken im Binnenmarkt – Umsetzungsbedarf in Deutschland?“, Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht, 2005, sešit 10, s. 810, a Massaguer, J.,(poznámka pod čarou 6), s. 144].


41 – Stuyck, J., „The Unfair Commercial Practices Directive and its Consequences for the Regulation of Sales Promotion and the Law of Unfair Competition“, The regulation of unfair commercial practices under EC Directive 2005/29 – New rules and new techniques, Norfolk 2007, s. 170, poukazuje na to, že směrnice 2005/29 vyžaduje hodnocení nekalosti obchodní praktiky v jednotlivých případech. Zastává proto názor, že vnitrostátní právní předpis, který upravuje zásadní zákaz určitých forem propagace, jakými jsou prodej se ztrátou, nabídky výher, kupóny, likvidační obchody apod. resp. je upravuje abstraktně, aniž by umožnil soudu hodnocení, zda je v jednotlivém případě třeba považovat dotyčnou obchodní praktiku za nekalou vůči spotřebitelům, již nemůže vzhledem ke směrnici 2005/29 déle obstát.


42 – Viz De Brouwer, L., (poznámka pod čarou 28), s. 795, který vyjadřuje pochybnosti ohledně slučitelnosti belgického zákazu vázaných nabídek se směrnicí 2005/29.


43 – Viz bod 77 tohoto stanoviska.


44 – Viz mé stanovisko ze dne 13. září 2007 ve věci Komise v. Lucembursko (C‑319/06, Sb. rozh. s. I-4323, bod 45), v němž jsem zastávala názor, že vláda jakožto ústavní zástupkyně členského státu zastoupeného v Radě musí uznat, že znala prohlášení vykládající daný pojem, které tento orgán přijal v rámci legislativního procesu.


45 – Rozsudky ze dne 1. března 1983, Komise v. Belgie (301/81, Recueil, s. 467, bod 11), a ze dne 23. listopadu 2000, Komise v. Francie (C‑319/99, Recueil, s. I‑10439, bod 10).


46 – Rozhodnutí Komise vzít návrh nařízení zpět bylo zveřejněno v Úř. věst. C 64, s. 3. Komise nicméně toto rozhodnutí oznámila již ve svém sdělení „Výsledek prověření legislativních návrhů v legislativním procesu“ KOM(2005) 462 konečné, s. 10, ze dne 27. září 2005.


47 – Takto rovněž Stuyck, J., (poznámka pod čarou 41), s. 161, který vyjadřuje domněnku, že některé členské státy si zjevně nebyly vědomy toho, že ustanovení staženého návrhu nařízení, která se týkala vztahu mezi podnikatelem a spotřebitelem, byla v konečném důsledku opět převzata směrnicí 2005/29 (vzhledem k jejímu cíli úplné harmonizace).


48 – Viz rozsudky ze dne 12. prosince 1990, SARPP (C‑241/89, Recueil, s. I‑4695, bod 8); ze dne 2. února 1994, Verband Sozialer Wettbewerb, „Clinique“ (C‑315/92, Recueil, s. I‑317, bod 7); ze dne 4. března 1999, Consorzio per la tutela del formaggio Gorgonzola (C‑87/97, Recueil, s. I‑1301, bod 16); ze dne 7. září 2004, Trojani (C‑456/02, Sb. rozh. s. I‑7573, bod 38), a ze dne 17. února 2005, Oulane (C‑215/03, Sb. rozh. s. I‑1215, bod 47).


49 – Rozsudky ze dne 5. října 1977, Tedeschi (5/77, Recueil, s. 1555, bod 35); ze dne 30. listopadu 1983, Van Bennekom (227/82, Recueil, s. 3883, bod 35); ze dne 12. října 1993, Vanacker und Lesage (C‑37/92, Recueil, s. I‑4947, bod 9); ze dne 5. října 1994, Centre d’insémination de la Crespelle (C‑323/93, Recueil, s. I‑5077, bod 31); ze dne 11. července 1996, Bristol-Myers Squibb a další (C‑427/93, C‑429/93 a C‑436/93, Recueil, s. I‑3457, bod 25); ze dne 13. prosince 2001, Daimler Chrysler (C‑324/99, Recueil, s. I‑9897, bod 32), a ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband (C‑322/01, Recueil, s. I‑14887, bod 64). Viz k tomu dále mé stanovisko ze dne 4. září 2008 v probíhající věci Danske Slagterier v. Německo (C‑445/06, bod 79).


50 – Viz bod 49 tohoto stanoviska.


51 – Viz bod 69 tohoto stanoviska.


52 – Rozsudky ze dne 24. března 1994, Schindler (C‑275/92, Recueil, s. I‑1039, bod 22), a ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite Digital (C‑390/99, Recueil, s. I‑607, bod 31).


53 – Holoubek, M., EU-Kommentar (vydavatel: Jürgen Schwarze), článek 50 ES, bod 15, s. 793; Budichowsky, J., Kommentar zu EU- und EG-Vertrag (vydavatel: Heinz Mayer), Vídeň 2004, články 49 a 50, bod 50, s. 15, a Kluth, W., v: Calliess/Ruffert (vydavatelé), Kommentar zu EUV/EGV, 3. vydání, 2007, články 49 a 50, bod 15, s. 821, 822, se domnívá, rozlišení mezi volným pohybem zboží a volným pohybem služeb je nezbytné tehdy, jestliže se jedná o „smíšená plnění“. Smíšení může spočívat buď v tom, že dodávka zboží a s tím související služba jsou předmětem téhož vztahu plnění (např. dodávka počítače včetně instalace programu), nebo může-li být celkově nejasné, zda je určité plnění třeba kvalifikovat jako dodávku zboží nebo poskytnutí služby (např. určitá plnění poskytovaná řemeslníky). V prvním případě je nutno nejprve zkoumat, zda lze obě oblasti rozdělit (viz rozsudek ze dne 30. dubna 1974, Sacchi, 155/73, Recueil, s. 1974, 509, body 6 a násl., v němž bylo televizní vysílání kvalifikováno jako služba, avšak filmy a zvukové nosiče byly kvalifikovány jako zboží). Pokud není takové rozdělení na jednotlivá plnění možné, a je-li tedy třeba posoudit jednotné plnění, je nutno vycházet z pravidla převahy. Podle tohoto pravidla záleží u dotyčného plnění na obsahu, který je v popředí. Rozlišení podle tohoto kritéria může vést k tomu, že aspekt služby má pouze doplňkovou povahu, takže služba je již zahrnuta ve volném pohybu zboží (viz rozsudek ze dne 19. března 1991, Francie v. Komise, C‑202/88, Recueil, s. I‑1223, v souvislosti se zaváděním, uváděním do provozu a údržbou koncových telekomunikačních přístrojů).


54 – Komise ve svém vyjádření zkoumá nejprve použitelnost ustanovení týkajících se volného pohybu zboží (body 28 až 30) a následně preventivně i ustanovení týkající se volného pohybu služeb (body 32 až 38).


55 – Viz rozsudky ze dne 11. července 1974, Dassonville (8/74, Recueil, s. 837, bod 5); ze dne 24. listopadu 1993, Keck a Mithouard (C‑267/91 a C‑268/91, Recueil, s. I‑6097, bod 11); ze dne 16. listopadu 2000, Komise v. Belgie (C‑217/99, Recueil, s. I‑10251, bod 16); ze dne 19. června 2003, Komise v. Itálie (C‑420/01, Recueil, s. I‑6445, bod 25); ze dne 23. září 2003, Komise v. Dánsko (C‑192/01, Recueil, s. I‑9693, bod 39); ze dne 2. prosince 2004, Komise v. Nizozemsko (C‑41/02, Sb. rozh. s. I‑11375, bod 39); ze dne 10. ledna 2006, De Groot en Slot Allium a Bejo Zaden (C‑147/04, Sb. rozh. s. I‑245, bod 71); ze dne 26. října 2006, Komise v. Řecko (C‑65/05, Sb. rozh. s. I‑10341, bod 27); ze dne 15. března 2007, Komise v. Finsko (C‑54/05, Sb. rozh. s. I‑2473, bod 30), a ze dne 20. září 2007, Komise v. Nizozemsko (C‑297/05, Sb. rozh. s. I‑7467, bod 53); ze dne 8. listopadu 2007, Ludwigs-Apotheke (C‑143/06, Sb. rozh. s. I‑9623, bod 25), a ze dne 10. dubna 2008, Komise v. Portugalsko (C‑265/06, Sb. rozh. s. I-2245, bod 31).


56 – Viz bod 39 stanoviska generálního advokáta Mazáka ze dne 8. února 2007 ve věci Komise v. Belgie (C‑254/05, Sb. rozh. s. I‑4269), jakož i bod 37 mého stanoviska ze dne 13. prosince 2007 ve věci Komise v. Portugalsko (C‑265/06, Sb. rozh. s. I-2245).


57 – Rozsudek ze dne 10. listopadu 1992, Exportur (C‑3/91, Recueil, s. I‑5529, bod 17 a násl.).


58 – Rozsudek ze dne 15. prosince 1982, Oosthoek’s Uitgeversmaatschappij (286/81, Recueil, s. 4575, bod 15). Žalobcem v původním řízení byl podnik, který prodával v rámci celé nizozemské jazykové oblasti (v Nizozemsku, Belgii a části severní Francie) lexikony vyrobené v Belgii a v Nizozemsku. Od roku 1974 nabízel tento podnik ve své reklamě v novinách a časopisech, jakož i prostřednictvím prospektů všem předplatitelům jednoho z lexikonů jakožto prémii slovník, atlas světa nebo malý lexikon. Poté, co v Nizozemsku vstoupil v platnost zákaz prémií, bylo proti tomuto podniku z důvodu této praktiky zahájeno trestní řízení pro porušení ustanovení tohoto zákazu upraveného zákonem. Podle názoru Soudního dvora byla hospodářská činnost dostačující k tomu, aby v ní bylo možno rozpoznat „operace obchodu uvnitř Společenství“, tj. přeshraniční situaci (viz bod 9 rozsudku).


59 – Viz mimo jiné rozsudky Keck a Mithouard (citovaný v poznámce pod čarou 55, bod 16); ze dne 15. prosince 1993, Hünermund a další (C‑292/92, Recueil, s. I‑6787, bod 21); ze dne 13. ledna 2000, TK-Heimdienst (C‑254/98, Recueil, s. I‑151, bod 23, Deutscher Apothekerverband (citovaný v poznámce pod čarou 49, bod 68); ze dne 25. března 2004, Karner (C‑71/02, Recueil, s. I‑3025, bod 37); ze dne 26. května 2005, Burmanjer a další (C‑20/03, Sb. rozh. s. I‑4133, bod 24); ze dne 23. února 2006, A-Punkt Schmuckhandel (C‑441/04, Sb. rozh. s. I‑2093, bod 15); ze dne 28. září 2006, Ahokainen a Leppik (C‑434/04, Sb. rozh. s. I‑9171, bod 19), a ze dne 14. února 2008, Dynamic Medien (C‑244/06, Sb. rozh. s. I-505, bod 29).


60 – Viz rozsudky Keck a Mithouard (citovaný v poznámce pod čarou 55, bod 15), a ze dne 6. července 1995, Mars (C‑470/93, Recueil, s. I‑1923, bod 12).


61 – Dubois, L./Blumann, C., Droit matériel de l’Union européenne, 3. vydání, Paris 2004, bod 396, s. 243, prohlašují, že Soudní dvůr dosud nezformuloval definici způsobů prodeje a neuvedl příklady způsobů prodeje. Autoři však poukazují na to, že otázka, zda se jedná o způsoby prodeje, vyvstávala především v oblasti reklamy. Zde vycházel Soudní dvůr převážně ze způsobů prodeje, například v souvislosti se zákazy reklamy na určitých místech nebo na ochranu určitých okruhů osob (rozsudek ze dne 9. února 1995, Leclerc-Siplec, C‑412/93, Recueil, s. I‑179), s veřejným prodejem potravin (rozsudek ze dne 13. ledna 2000, TK-Heimdienst, C‑254/98, Recueil, s. I‑151), s prodejem alkoholických nápojů (rozsudek ze dne 8. března 2001, Gourmet international, C‑405/98, Recueil, s. I‑1795) nebo internetovým prodejem léčivých přípravků (rozsudek Deutscher Apothekerverband, citovaný v poznámce pod čarou 49). Stuyck, J., (poznámka pod čarou 41), s. 164, 165, prohlašuje s odkazem na výše uvedenou judikaturu, že důsledkem kvalifikace vnitrostátních právních předpisů týkajících se reklamy a propagace jakožto způsobů prodeje bylo, že jim byla poskytnuta imunita proti použití článku 28 ES.


62 – Viz bod 5 předkládacího usnesení ve věci C‑299/07.


63 – Rozsudky ze dne 25. července 1991, Säger (C‑76/90, Recueil, s. I‑4221, bod 12); ze dne 9. srpna 1994, Vander Elst (C‑43/93, Recueil, s. I‑3803, bod 14); ze dne 28. března 1996, Guiot (C‑272/94, Recueil, s. I‑1905, bod 10); ze dne 12. prosince 1996, Reisebüro Broede (C‑3/95, Recueil, s. I‑6511, bod 25); ze dne 9. července 1997, Parodi (C‑222/95, Recueil, s. I‑3899, bod 18); ze dne 23. listopadu 1999, Arblade (C‑369/96 a C‑376/96, Recueil, s. I‑8453, bod 33); z února 2001, Analir a další (C‑205/99, Recueil, s. I‑1271, bod 21), a ze dne 15. ledna 2002, Komise v. Itálie (C‑439/99, Recueil, s. I‑305, bod 22).


64 – Viz bod 113 stanoviska.


65 – Rozsudky ze dne 23. dubna 1991, Höfner a Elser (C‑41/90, Recueil, s. I‑1979, bod 37); ze dne 28. ledna 1992, Steen (C‑332/90, Recueil, s. I‑341, bod 9) ze dne 16. února 1995, Aubertin a další (C‑29/94 až C‑35/94, Recueil, s. I‑301, bod 9), a ze dne 16. ledna 1997, USSL N° 47 di Biella (C‑134/95, Recueil, s. I‑195, bod 19).


66 – Soudní dvůr uznal, že článek 49 ES se sice týká aktivního a pasivního přeshraničního poskytování služeb, nechce však omezit svou ochranu na takové formy služeb, a v důsledku toho vyjmout jiné případy přeshraničního poskytování služeb. V důsledku toho Soudní dvůr zařadil do působnosti ochrany článku 49 ES i takové konstelace případů, v nichž je sice služba nabízena resp. poskytnuta v jiném členském státě, avšak rovněž příjemci služeb, který je usazen ve stejném členském státě jako poskytovatel služeb (viz rozsudky ze dne 26. února 1991, Komise v Řecko, C‑198/89, Recueil, s. I‑727, bod 10; Komise v. Francie, C‑154/89, Recueil, s. I‑659, bod 10; Komise v. Itálie, C‑180/89, Recueil, s. I‑709, bod 9, a ze dne 1. července 1993, Hubbard, C‑20/92, Recueil, s. I‑3777, bod 12).


67 – Viz Longfils, F., L’offre conjointe: la métamorphose? – Régime actuel et perspectives en droits belge et européen, Brusel 2003, bod 100, s. 45, soudí, že vnitrostátní předpisy, které upravují vázané nabídky a přitom stanoví přísnější podmínky než jiné členské státy, mohou omezovat volný pohyb zboží a služeb i v případě, že se použijí bez rozdílu na tuzemské i dovezené výrobky.


68 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 4. prosince 1986, Komise v. Francie (220/83, Recueil, s. 3663, bod 17), a Komise v. Dánsko (252/83, Recueil, s. 3713, bod 17).


69 – Viz zejména rozsudky ze dne 5. června 1997, SETTG (C‑398/95, Recueil, s. I‑3091, bod 21); ze dne 30. března 2006, Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti (C‑451/03, Sb. rozh. s. I‑2941, bod 37); ze dne 5. prosince 2006, Cipolla a další (C‑94/04 a C‑202/04, Sb. rozh. s. I‑11421, bod 61), a ze dne 18. prosince 2007, Laval un Partneri (C‑341/05, Sb. rozh. s. I‑11767, bod 101).


70 – Viz rozsudky Reisebüro Broede (citovaný v poznámce pod čarou 63, body 38 a násl.); Komise v. Francie (citovaný v poznámce pod čarou 68, bod 20), a Oosthoek’s Uitgeversmaatschappij (citovaný v poznámce pod čarou 58, bod 16).


71 – Rozsudek Oosthoek’s Uitgeversmaatschappij (citovaný v poznámce pod čarou 58, bod 15).


72 – Takto rovněž Köhler, H./Piper, H., Kommentar zum Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb mit Preisangabenverordnung, 3. vydání, Mnichov 2002, § 1, bod 250. Prémie může být definována jako poskytnutí zboží nebo služeb závislé na nabytí hlavního zboží nebo hlavní služby (akcesorické poskytnutí), které – aniž by bylo třeba zvláštního výpočtu – přesahuje odlišné hlavní plnění, má vlastní hospodářskou hodnotu, která může z důvodu své příslušnosti k věci hlavní ovlivnit rozhodnutí zákazníka ke koupi. U vázaných a celkových nabídek, které zahrnují v jediné nabídce dva či více kusů zboží včetně rozdílného zboží, se však o prémii nejedná, neboť každé zboží (či jeho části) je součástí celkového plnění a počítá se s celkovou cenou.


73 – Takto rovněž Charaktiniotis, S., (poznámka pod čarou 24), s. 197, který poukazuje na nebezpečí neprůhledných vázaných nabídek.


74 – Viz bod 83 tohoto stanoviska.


75 – Viz bod 85 tohoto stanoviska.