Language of document : ECLI:EU:C:2008:483

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

VERICI TRSTENJAK

přednesené dne 11. září 2008(1)

Věc C‑180/06

Renate Ilsinger

proti

Martinu Dreschersovi, jednajícímujako správce konkurzní podstaty společnosti Schlank & Schick GmbH)

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Wien (Rakousko)]

„Nařízení č. 44/2001 – Článek 15 odst. 1 písm. c) – Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv – Příslib výhry spotřebiteli – Uzavření smlouvy – Ochrana spotřebitele – Návaznost mezi Bruselskou úmluvou a nařízením č. 44/2001“





I –    Úvod

1.        Otázky, které v této věci klade předkládající soud, se týkají výkladu ustanovení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen: „nařízení č. 44/2001“)(2), vztahujících se k příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv; přesněji řečeno jde o to, zda se těmito ustanoveními řídí soudní příslušnost ve věci nároku spotřebitele na výplatu výhry, která mu byla zdánlivě přislíbena určitým podnikem. Soudní dvůr rozhodl o soudní příslušnosti v případech, v nichž podal spotřebitel žalobu proti prodejci usazenému v jiném členském státě na vyplacení zdánlivě přislíbené výhry, již v rámci výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(3) (dále jen: „Bruselská úmluva“)(4). Oproti tomu v rámci výkladu nařízení č. 44/2001 Soudní dvůr o této otázce ještě nerozhodoval(5).

2.        V projednávané věci proto vyvstává otázka návaznosti výkladu ve vztahu mezi Bruselskou úmluvou a nařízením č. 44/2001. Nařízení č. 44/2001 bylo přijato za účelem zajištění volného pohybu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a vstoupilo v platnost namísto Bruselské úmluvy dne 1. března 2002 ve vztazích mezi členskými státy s výjimkou Dánska(6). Vstupem nařízení č. 44/2001 v platnost získala na významu rovněž otázka, zda je třeba vykládat toto nařízení a Bruselskou úmluvu zcela totožně, nebo zda lze při výkladu činit rozdíly.

3.        Předběžné otázky jsou položeny v rámci právního sporu mezi R. Ilsinger, rakouskou státní příslušnicí s bydlištěm v Rakousku, a Schlank & Schick GmbH, podnikem provozujícím zásilkový prodej se sídlem v Cáchách (Německo), v němž se R. Ilsinger domáhá vyplacení výhry, kterou jí měla Schlank & Schick GmbH zdánlivě přislíbit.

II – Právní rámec

A –    Právo Společenství

4.        Ustanovení 13. bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001 zní:

„Pokud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla“.

5.        Ustanovení 19. bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001 zní:

„Musí být zajištěna návaznost mezi Bruselskou úmluvou a tímto nařízením a musí být za tímto účelem stanovena přechodná ustanovení. Stejná potřeba návaznosti platí, pokud jde o výklad Bruselské úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství, a protokol z roku 1971 by měl zůstat použitelný i pro věci, které jsou již projednávány ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost.“

6.        Článek 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který nese nadpis „Obecná ustanovení“ stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.

7.        Článek 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001, který nese nadpis „Zvláštní příslušnost“, stanoví :

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

1. a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;

[…]“

8.        Článek 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001, který nese nadpis „Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“, stanoví :

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5),

a)      jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;

b)      jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo

c)      ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.“

9.        Článek 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví :

„Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.“

B –    Bruselská úmluva

10.      Článek 13 odst. 1 Bruselské úmluvy stanoví :

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené osobou pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, dále jen ,spotřebitel‘, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5:

1.      jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky;

2.      jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo

3.      u jiných smluv, jejichž předmětem je poskytnutí služeb nebo movité věci, jestliže:

a)      ve státě bydliště spotřebitele předcházela uzavření smlouvy zvláštní, výslovně jemu určená nabídka nebo reklama a

b)      spotřebitel v tomto státě učinil nezbytné právní úkony směřující k uzavření smlouvy.“

C –    Rakouské právo

11.      Ustanovení § 5j rakouského zákona o ochraně spotřebitele (Konsumentenschutzgesetz, dále jen: „KSchG“)(7), stanoví:

„Podniky, které zasílají určitým spotřebitelům přísliby výhry nebo další podobné zprávy, napsané tak, že vyvolávají dojem, že spotřebitel vyhrál určitou cenu, musí tuto cenu spotřebiteli vydat; tato cena může být rovněž požadována soudní cestou.“

III – Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

12.      R. Ilsinger, rakouská státní příslušnice s bydlištěm v Rakousku, obdržela v srpnu 2002 obálku od Schlank & Schick GmbH, podniku provozujícího zásilkový prodej (dále jen: „Schlank & Schick“), sídlícího v Cáchách (Německo). Obálka s nápisy „Wichtige Unterlagen! bitte sofort öffnen“ (Důležité dokumenty! Prosím okamžitě otevřete) a „Persönlich“ (osobní) obsahovala oznámení určené osobně R. Ilsinger o výhře 20 000 eur. V oznámení o výhře bylo uvedeno, že R. Ilsinger vyhrála cenu, pokud má „identifikační číslo opravňující k výhře“ a pokud nalepí kupón s tímto identifikačním číslem na certifikát, jímž se požaduje výhra a pokud bude tento certifikát doručen Schlank & Schick během sedmi dnů. Z oznámení o výhře dále vyplývalo, že nárok na výhru není podmíněn objednávkou zboží. R. Ilsinger nalepila kupón s identifikačním číslem na certifikát, jímž se požaduje výhra a odeslala jej Schlank & Schick.

13.      Jelikož výhru od Schlank & Schick neobdržela, podala R. Ilsinger v prosinci 2002 u Landesgericht St. Pölten (zemského soudu v St. Pölten), soudu v místě, kde má své bydliště, žalobu proti tomuto podniku založenou na § 5j KSchG ve spojení s čl. 16 odst. 1 nařízení č. 44/2001, kterou se domáhala vyplacení výhry. Schlank & Schick vznesla v řízení námitku nepříslušnosti rakouského soudu. Landesgericht St. Pölten rozhodnutím ze dne 15. června 2004 námitku nepříslušnosti, jakož i žalobu zamítl.

14.      Proti rozhodnutí Landesgericht St. Pölten podali oba účastníci řízení opravný prostředek u předkládajícího soudu, Oberlandesgericht Wien (vrchní zemský soud ve Vídni). Předkládající soud ve svém předkládacím usnesení uvádí, že Soudní dvůr již ve své judikatuře k čl. 13 odst. 1 Bruselské úmluvy rozhodl, že podmínkou použití tohoto článku je skutečné uzavření smlouvy o koupi movité věci nebo poskytnutí služby. Podle názoru předkládajícího soudu je však čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 formulován šířeji než čl. 13 odst. 1 Bruselské úmluvy, a proto není jisté, zda má i pro tento článek platit výklad, který Soudní dvůr stanovil pro čl. 13 odst. 1 Bruselské úmluvy. Příslušnost rakouských soudů podle čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 není dána, ačkoliv pro ni není nutné uzavření smlouvy, neboť místem plnění pro peněžité dluhy je jak podle rakouského, tak i podle německého práva místo, kde má dlužník své bydliště, v tomto případě tedy Německo.

15.      Z údajů předkládajícího soudu ke skutkovému stavu jednoznačně nevyplývá, zda R. Ilsinger provedla společně se zasláním certifikátu, kterým se žádá o výhru, zkušební objednávku. R. Ilsinger uplatňuje, že tomu tak je, Schlank & Schick to však popírá a tvrdí, že od R. Ilsinger žádnou objednávku neobdržela. Podle předkládajícího soudu uvedl Landesgericht St. Pölten v odůvodnění rozhodnutí, kterým zamítl námitku nepříslušnosti a žalobu R. Ilsinger, že výhra nebyla podmíněna objednáním zboží a že proto otázka, zda R. Ilsinger provedla spolu s žádostí o výhru zkušební objednávku, není relevantní.

16.      Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl usnesením ze dne 29. března 2006 přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru podle článku 68 ES a článku 234 ES tyto předběžné otázky:

„1. Představuje právo přiznané § 5j rakouského Konsumentenschutzgesetz (KSchG) (zákona o ochraně spotřebitele), BGBl 1979/140, ve znění čl. I bodu 2 rakouského Fernabsatz-Gesetz (zákona o smlouvách uzavřených na dálku), BGBl I 1999/185, které spotřebiteli umožňuje domáhat se vůči podnikům zdánlivé výhry soudní cestou v případě, že tyto podniky zasílají (nebo zaslaly) určitým spotřebitelům příslib výhry nebo jiné podobné zprávy, jejichž formulace může (nebo mohla) svou povahou u spotřebitele vyvolat dojem, že vyhrál určitou cenu, aniž by výhra byla podmíněna objednáním zboží nebo alespoň zkušební objednávkou a také žádná objednávka zboží nenásledovala, avšak výhra byla příjemcem zprávy vyžadována, ve smyslu nařízení č. 44/2001, nárok smluvní povahy nebo jemu na roveň postavený nárok podle čl. 15 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení?

V případě záporné odpovědi na první otázku:

2. Existuje nárok ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, pokud nárok na vyplacení výhry nebyl podmíněn objednávkou zboží, avšak příjemce zprávy zboží přesto objednal?“

IV – Řízení před Soudním dvorem

17.      Předkládací usnesení došlo Soudnímu dvoru dne 7. dubna 2006. V rámci písemné části řízení předložily svá vyjádření rakouská, česká, italská, slovinská a španělská vláda, jakož i Komise. Správce konkurzní podstaty společnosti Schlank & Schick, rakouská, česká a španělská vláda, jakož i Komise přednesli svá ústní vyjádření a zodpovědali otázky Soudního dvora na jednání, které se konalo dne 3. července 2008.

V –    Argumenty účastníků řízení

A –    První předběžná otázka

18.      Argumentaci zúčastněných k první předběžné otázce lze rozdělit zhruba do dvou skupin. Někteří ze zúčastněných zastávají názor, že nárok spotřebitelů vyplývající z § 5j KSchG nepředstavuje nárok smluvní povahy ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001; jiní zúčastnění oproti tomu považují nárok spotřebitele vyplývající z rakouského zákona za nárok smluvní povahy podle nařízení č. 44/2001. Komise zastávala ve svých písemných vyjádřeních první z uvedených stanovisek, na jednání ale prohlásila, že považuje i druhé stanovisko za přijatelné.

19.      Podle názoru Komise – uvedeném v jejím písemném vyjádření – jakož i slovinské vládysprávce konkurzní podstaty společnosti Schlank & Schick je nutno čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 vykládat stejně jako čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy, i když obě ustanovení nemají zcela totožné znění.

20.      Komise a slovinská vláda ve svých písemných vyjádřeních zdůrazňují, že již ze znění článku 15 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že se úvodní věta odstavce 1, jakož i písmeno c) tohoto odstavce vztahuje pouze na případy, v nichž spotřebitel uzavřel se smluvním partnerem smlouvu. Článek 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy se sice vztahuje pouze na smlouvy, jejichž předmětem je poskytování služeb nebo dodávky movitých věcí, přičemž čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 se použije i „ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti“. Také v jiných případech, které uvádí čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 musí být uzavřena smlouva mezi spotřebitelem a smluvním partnerem. Komise i slovinská vláda se ve svých písemných vyjádření dovolávají názoru, který v této otázce zastával generální advokát Tizzano ve svém stanovisku ve věci Kapferer(8), v němž v bodě 54 zdůraznil, že změny v článku 15 nařízení č. 44/2001 se týkaly výlučně věcné působnosti ustanovení ve věcech spotřebitelských smluv a žádným způsobem se nedotkly požadavku uzavření smlouvy.

21.      Rovněž správce konkurzní podstaty společnosti Schlank & Schick na jednání uvedl, že souhlasí s názorem, který zastával generální advokát Tizzano ve svém stanovisku ve věci Kapferer. Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 je formulován jinak, než čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy proto, aby bylo možno do rozsahu působnosti tohoto ustanovení uvedeného nařízení zahrnout smlouvy uzavírané přes internet. Článek 15 nařízení se týká pouze synalagmatických smluv, v jejichž rámci převzaly obě smluvní strany závazky. Nezavazuje-li se spotřebitel k žádné povinnosti, nepotřebuje mít možnost podat žalobu v členském státě, v němž má své bydliště.

22.      Rakouská, česká, italská a španělská vláda oproti tomu zastávají názor, že čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 je nutno vykládat jinak než čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy. Rovněž Komise na jednání prohlásila, že jiný výklad tohoto článku považuje za přijatelný.

23.      Rakouská vláda poukazuje na to, že čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 je koncipován podstatně šířeji než čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy. Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 není omezen na určité druhy smluv, naopak, uplatní se na všechny druhy spotřebitelských smluv „ve všech ostatních případech“. Takovýto případ je dán i u jednostranných příslibů výhry, které byly spotřebitelem přijaty, a vedly tak ke smluvnímu vztahu, aniž by měl spotřebitel povinnost plnění. Na podporu svého názoru rakouská vláda uvádí, že úvodní věta čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 byla vytvořena podle čl. 5 bodu 1 nařízení, což svědčí o tom, že čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 má širší rozsah působnosti.

24.      Podobně se domnívá česká vláda, že jednostranný příslib výhry je nutno chápat jako nabídku a vyzvednutí výhry jako přijetí nabídky. Vzniká tak vztah smluvní povahy, který může být označen jako uzavření smlouvy.

25.      Rovněž italská vláda zastává stanovisko, že příslib výhry, který R. Ilsinger přijala tím, že poslala Schlank & Schick zpět, certifikát, kterým se požaduje výhra, s nalepeným kupónem, je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001. O uzavření smlouvy ve smyslu tohoto článku se může jednat i tehdy, jestliže se smlouvou zaváže pouze jedna smluvní strana.

26.      Španělská vláda opírá své stanovisko o čtyři argumenty. Zaprvé, čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 má jiné znění než čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy. Zadruhé, vysoká úroveň ochrany spotřebitele jakožto slabší strany může být zabezpečena pouze odlišným výkladem čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001. Zatřetí je třeba zohlednit souvislost mezi soudní příslušností a hmotněprávními předpisy používanými soudy. Na ochranu spotřebitele je třeba zabezpečit, aby se na něj použily předpisy členského státu, v němž má své bydliště. Začtvrté, použití článku 15 nařízení č. 44/2001 nevede vždy k tomu, že je příslušný soud v místě, kde má spotřebitel své bydliště.

27.      Komise na jednání uvedla, že vzhledem k požadavku vysoké úrovně ochrany spotřebitele považuje za přijatelnou i argumentaci, že v případě příslibu výhry vůči spotřebiteli, který je jím přijat, dojde k uzavření spotřebitelské smlouvy, a tím k příslušnosti podle čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001. Zasílání příslibů výhry spotřebitelům je v posledních letech stále častější, a mnohé podniky přeložily své sídlo do jiného členského státu, aby tímto způsobem unikly žalobám spotřebitelů, neboť spotřebitelé nechtějí podávat žalobu v jiném členském státě. Toto stanovisko není v rozporu s názorem, který zastával generální advokát Tizzano ve věci Kapferer; v ní totiž nedošlo k uzavření spotřebitelské smlouvy, neboť spotřebitelka neakceptovala podmínky stanovené v příslibu výhry, protože neučinila žádnou nezávaznou zkušební objednávku, která byla podmínkou obdržení ceny.

B –    Druhá předběžná otázka

28.      Na druhou předběžnou otázku by měl Soudní dvůr podle názoru všech zúčastněných – s výjimkou správce konkurzní podstaty společnosti Schlank & Schick – odpovědět kladně. Komise jakož i česká a slovinská vláda uvádějí, že Soudní dvůr již ve věci Gabriel(9) rozhodl, že příslušnost ve věcech sporů týkajících se příslibu peněžitého dobropisu je třeba posoudit podle týchž předpisů jako příslušnost ve věcech sporů v souvislosti se smlouvami o dodávce movitých věcí, které spotřebitel objednal u prodávajícího, který výhru přislíbil. Podle názoru italské vlády existuje mezi příslibem výhry a objednáním zboží nedílná souvislost, neboť spotřebitel objednal zboží kvůli slíbené výhře, jejíž hodnota je mnohem vyšší, než hodnota objednaného zboží. Krom toho uplatňují italská a španělská vláda argument, že Soudní dvůr ve věci Besix(10) rozhodl, že musí být zabráněno situacím, v nichž je pro spory v souvislosti s jediným právním vztahem nebo v souvislosti s vícero navzájem úzce spjatými právními vztahy příslušno vícero soudů. Rakouská vláda z důvodu subsidiarity druhé předběžné otázky navrhuje, aby na tuto otázku nebyla dána zvláštní odpověď.

29.      Správce konkurzní podstaty společnosti Schlank & Schick zastával na jednání stanovisko, že i v případě, že spotřebitel objednal zboží, ačkoliv taková objednávka nebyla podmínkou obdržení ceny, nejsou příslušné soudy v místě, kde má spotřebitel své bydliště, neboť účelem ochrany spotřebitele není umožnit spotřebiteli, aby se obohatil o výhru, která je předmětem žaloby.

VI – Posouzení generální advokátkou

A –    Úvod

30.      Vnitrostátní soud žádá předběžnými otázkami o výklad ustanovení nařízení č. 44/2001, týkajících se soudní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv. Ustanovení o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv jsou vyňata z obecné zásady příslušnosti actor sequitur forum rei, která je vyjádřena v čl. 2 odst. 1 nařízení č. 44/2001 a podle níž mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Jak vyplývá ze 13. bodu odůvodnění nařízení, měl by být spotřebitel jakožto slabší strana v rámci spotřebitelských smluv chráněn pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jeho zájmům příznivější než obecná pravidla. V rámci výkladu pravidel zvláštní příslušnosti je třeba zohlednit, že tato pravidla je nutno vykládat úzce a že nedovolují výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané v nařízení č 44/2001(11).

31.      Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je nutno čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 vykládat v tom smyslu, že nárok, na jehož základě může spotřebitel soudně vymáhat zdánlivou výhru od podniku provozujícího zásilkový prodej se sídlem v jiném členském státě, je nárokem smluvní povahy ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, pokud výhra nebyla podmíněna objednáním zboží a spotřebitel ani žádné zboží neobjednal. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je nárok spotřebitele na vyplacení výhry nárokem smluvní povahy ve smyslu tohoto článku, pokud tento nárok sice nebyl podmíněn objednáním zboží, avšak spotřebitel zboží objednal.

32.      V souvislosti se skutkovým stavem je třeba upřesnit, že z usnesení předkládajícího soudu nevyplývá, zda R. Ilsinger u Schlank & Schick skutečně zboží objednala. Podle předkládajícího soudu opíral prvostupňový soud své rozhodnutí o okolnost, že nárok na výhru nebyl podmíněn objednávkou zboží, a nepovažoval proto za relevantní, zda R. Ilsinger u tohoto podniku zboží objednala. Předkládající soud proto klade svou otázku jak pro případ, že spotřebitel zboží objednal, tak i pro případ, že tak neučinil.

B –    První předběžná otázka

33.      Podstatou první předběžné otázky vnitrostátního soudu je, zda je nárok podle § 5j KSchG nárokem smluvní povahy ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr má v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vykládat pouze předpisy práva Společenství, aby byly předkládajícímu soudu poskytnuty skutečnosti potřebné pro rozhodnutí sporu v původním řízení(12), měla by být první předběžná otázka přeformulována následovně:

Má být čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že nárok, který spotřebitelům umožňuje domáhat se soudní cestou podle práva členského státu, v němž mají své bydliště, vůči podnikům usazeným v jiných členských státech zdánlivé výhry, pokud tyto podniky zasílají určitým spotřebitelům příslib výhry, jehož formulace může svou povahou u spotřebitele vyvolat dojem, že vyhrál určitou cenu, aniž by výhra byla podmíněna objednáním zboží nebo alespoň zkušební objednávkou, a pokud žádná zkušební objednávka nenásledovala, avšak výhra byla příjemcem zprávy vyžadována, je nárokem smluvní povahy ve smyslu uvedeného článku nařízení?

34.      Aby byla dána příslušnost podle čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, musí být splněny tři podmínky(13). Zaprvé spotřebitel musí být soukromou osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé se musí nárok týkat spotřebitelské smlouvy, uzavřené mezi spotřebitelem a osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti a zatřetí musí osoba, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti, tuto činnost provádět v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo se tato činnost musí jakýmkoli způsobem zaměřovat na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu, a smlouva musí spadat do rozsahu těchto činností.

35.      První a třetí podmínka je v projednávané věci splněna. R. Ilsinger je bez pochyby spotřebitelkou ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001; v dotyčném právním vztahu je soukromou osobou, která nejedná v rámci profesionální nebo podnikatelské činnosti. Schlank & Schick naopak vykonává profesionální činnost, kterou zásilkovým obchodem zaměřuje na členský stát, v němž se nachází bydliště R. Ilsinger. Dále lze vycházet z toho, že příslib výhry vůči spotřebiteli spadá do oblasti této činnosti, neboť jím je dána snaha motivovat spotřebitele k objednávce zboží. V projednávané věci je však sporné, zda je splněna druhá podmínka, zda se tedy nárok týká spotřebitelské smlouvy uzavřené mezi R. Ilsinger a Schlank & Schick. Na zjištění, zda v projednávané věci došlo z důvodu příslibu výhry vůči spotřebitelce k uzavření spotřebitelské smlouvy, závisí určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou se spotřebitelka domáhá vyplacení zdánlivě přislíbené výhry.

36.      Soudní dvůr odpověděl na otázku soudní příslušnosti pro nárok na vyplacení zdánlivě přislíbené výhry spotřebiteli pouze v souvislosti s Bruselskou úmluvou; naproti tomu v souvislosti s nařízením č. 44/2001 tuto otázku ještě nezkoumal(14). V rámci výkladu čl. 13 odst. 1 bodu 3 Bruselské úmluvy již Soudní dvůr odpověděl na otázku shodující se s první otázkou předkládajícího soudu, a to v rozsudku Engler(15). V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že se článek 13 Bruselské úmluvy nepoužije, pokud prodávající zaslal spotřebiteli dopis, který obsahoval příslib výhry, a spotřebitel požadoval vyplacení ceny, aniž by s prodávajícím uzavřel smlouvu o dodávce movitých věcí nebo poskytnutí služeb. Soudní dvůr poukázal v rozsudku Engler na to, že v tomto případě „není krok podnikatele následován uzavřením smlouvy mezi spotřebitelem a podnikajícím prodejcem, která se týká předmětů uvedených v tomto ustanovení a v jejímž rámci by stranám vznikly synalagmatické závazky“(16). Toto konstatování nemohlo být podle názoru Soudního dvora vyvráceno ani cílem tohoto ustanovení, totiž zajištěním přiměřené ochrany spotřebitele jako domnělé slabší strany, ani okolností, že prodávající přiložil k zásilce zaslané spotřebitelce formulář k nezávazné zkušební objednávce, kterým ji chtěl přimět k objednání zboží(17).

37.      Ve věci Ilsinger je tedy v podstatě třeba zkoumat otázku, zda je třeba zachovat kontinuitu mezi oběma právními akty, zda je tedy čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 třeba vykládat stejně jako čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy, nebo zda je tento článek nařízení – vzhledem k jeho částečně odlišné formulaci – třeba vykládat jinak. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že v rámci výkladu nařízení č. 44/2001, které vstoupilo v platnost dne 1. března 2002 namísto Bruselské úmluvy(18), je obecně třeba vycházet ze zásady návaznosti. Jak vyplývá z 19. bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001, musí být zajištěna návaznost mezi Bruselskou úmluvou a tímto nařízením, a to i vzhledem k výkladu Bruselské úmluvy Soudním dvorem. Touto zásadou návaznosti se Soudní dvůr v rámci výkladu nařízení č. 44/2001 ve své judikatuře již řídil(19). Pokud existovaly oprávněné důvody a znění nařízení č. 44/2001 se zásadně lišilo od znění Bruselské úmluvy, odklonil se však Soudní dvůr od této zásady a vyložil nařízení jinak(20). Ve věci Ilsinger je tedy třeba zkoumat, zda okolnost, že čl. 15 bod 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 má jiné znění než čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy, odůvodňuje společně s požadavkem zabezpečení vysoké úrovně ochrany spotřebitele odlišný výklad tohoto článku.

1.      Uzavření spotřebitelské smlouvy jako podmínka použití čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001

38.      V rámci zkoumání první předběžné otázky je nejprve třeba zohlednit, že se znění čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 liší od znění čl. 13 odst. 1 bodu 3 Bruselské úmluvy. Podle úvodní věty čl. 13 odst. 1 Bruselské úmluvy respektive čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se příslušnost určuje podle oddílu o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv, „ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem […]“ (čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001; v souladu s tím se v čl. 13 odst. 1 Bruselské úmluvy uvádí: „[v]e věcech týkajících se smlouvy uzavřené […] spotřebitel[em]“). Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 je však formulován šířeji než čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy. Podle čl. 13 odst. 1 bodu 3 Bruselské úmluvy se příslušnost určí podle oddílu upravujícího příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv mj. „u jiných smluv, jejichž předmětem je poskytnutí služeb nebo movité věci“. Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 oproti tomu stanoví, že se příslušnost určuje podle tohoto oddílu „ve všech ostatních případech“ pokud druhý smluvní partner vykonává svou činnost v členském státě, na jehož území má spotřebitele sídlo nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát zaměřuje. Zatímco čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy zahrnuje pouze smlouvy o poskytnutí služeb nebo movité věci, vztahuje se čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 na všechny smlouvy, uzavřené mezi spotřebitelem a druhým smluvním partnerem za podmínek tohoto článku.

39.      Jak vyplývá z odůvodnění návrhu nařízení č. 44/2001, byl čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení formulován jinak než čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy, především proto, že do jeho rozsahu působnosti mají spadat i takové smlouvy, které jsou uzavírány prostřednictvím internetu(21). Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 byl proto pozměněn tak, aby zahrnoval i takové případy, v nichž byla smlouva uzavřena s osobou, která se svou profesionální nebo podnikatelskou činnost zaměřuje na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště(22). Tento článek je však třeba použít také tehdy, pokud druhý smluvní partner provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště. Za uvedených podmínek je třeba tento článek použít rovněž například na smlouvy o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy(23), svěřenecké smlouvy(24) a jiné smlouvy(25).

40.      Tímto rozšířením formulace zákonodárce Společenství podle mého názoru nechtěl omezit čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 na synalagmatické smlouvy contractus bilaterales aequales, nýbrž rozšířit použití tohoto článku na všechny spotřebitelské smlouvy. Na podporu tohoto názoru lze uvést tři argumenty. Zaprvé podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy „uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti“. Zda se jedná o spotřebitelskou smlouvu se tedy určí podle smluvních stran, a nikoliv podle jejího obsahu nebo povinností smluvních stran. Zadruhé je v čl. 15 odst. 1 písm. c) výslovně stanoveno, že se tento článek použije „ve všech ostatních případech“, v nichž byla smlouva uzavřena za podmínek uvedených v tomto písmenu. Pokud by zákonodárce Společenství chtěl toto písmeno omezit na synalagmatické smlouvy, zdůraznil by použitím příslušné terminologie, že se písmeno použije jen v určitých případech. Jelikož však zákonodárce Společenství v nařízení použil obecný pojem „smlouva“, je třeba vycházet z toho, že pod tento pojem spadají všechny druhy smluv(26). Zatřetí by tím bylo, pokud by bylo nutno omezit použití čl. 15 odst. 1 písm. c) na synalagmatické smlouvy, vyloučeno použití tohoto článku na určité smlouvy, zavazující jen jednu smluvní stranu, například na ručitelskou smlouvu, kterou spotřebitel uzavírá a na základě níž ručí za splnění závazku jiného spotřebitele(27), nebo na záruční smlouvu uzavřenou se spotřebitelem.

41.      Soudní dvůr sice v souvislosti s čl. 13 odst. 1 bodem 3 Bruselské úmluvy rozhodl, že se tento článek použije, „pokud žaloba souvisí se smlouvou uzavřenou mezi tímto spotřebitelem a podnikajícím prodejcem, jejímž předmětem je dodání movitých věcí nebo poskytnutí služeb a z níž vznikly oboustranné a vzájemně na sobě závislé závazky mezi oběma smluvními stranami“(28). Přitom je však třeba zohlednit, že jak smlouvy o dodání movitých věcí, tak i smlouvy o poskytnutí služeb, na které byl čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy omezen, jsou synalagmatické smlouvy. Soudní dvůr proto v rámci výkladu čl. 13 odst. 1 bodu 3 Bruselské úmluvy vysvětlil zmínkou synallagmatu – podle mého názoru – pouze abstraktně znaky smluv o dodání movitých věcí nebo poskytnutí služeb. Proto se domnívám, že argument synalagmatických smluv nelze přenést na výklad čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001.

42.      Jak již uvedl generální advokát Tizzano ve svém stanovisku ve věci Kapferer, je při stanovení příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv třeba zohlednit, že čl. 13 odst. 1 Bruselské úmluvy a čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se použijí pouze tehdy, pokud byla smlouva uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem(29). S generálním advokátem je proto třeba souhlasit v tom, že změny v článku 15 nařízení č. 44/2001 se nedotýkají požadavku uzavření smlouvy(30), jakožto podmínky použití tohoto článku. Jak generální advokát zdůraznil, změny v článku 15 nařízení č. 44/2001 se týkaly výlučně věcné působnosti ustanovení ve věcech spotřebitelských smluv(31), což znamená, že se v konečném důsledku vztahují na větší množství spotřebitelských smluv. Generální advokát se v této věci sice vyslovil pro to, aby byl výklad čl. 13 odst. 1 bod 3 Bruselské úmluvy, který Soudní dvůr provedl ve věci Engler, přenesen na čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, a poukázal na to, že ve věci Kapferer nedošlo k uzavření spotřebitelské smlouvy. Jak správně uvedla Komise na jednání, závisel však nárok na výhru ve věci Kapferer na objednávce zboží(32), a jelikož v této věci nebylo možné přesně určit, zda bylo zboží objednáno, zastával generální advokát stanovisko, že nedošlo k uzavření smlouvy o koupi zboží.

43.      Vzhledem k tomu, že je v článku 15 nařízení č. 44/2001 požadováno uzavření smlouvy, nelze se v projednávaném případě opírat o argument, kterého se dovolává rakouská vláda, že je totiž čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 třeba vykládat stejně jako čl. 5 bod. 1 písm. a)(33) tohoto nařízení, protože úvodní věta čl. 15 odst. 1 vychází z čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení. Článek 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 v každém případě na rozdíl od čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení požaduje uzavření smlouvy, což mezi oběma články činí podstatný rozdíl. Právě proto může být čl. 5 bod 1 písm. a) nařízení použit také tehdy, jestliže nedošlo k uzavření smlouvy(34). Kromě toho ukazuje rozbor různých jazykových znění obou článků nařízení, že tyto články – nezávisle na požadavku uzavření smlouvy v čl. 15 odst. 1 – jsou velmi podobně formulovány pouze v některých jazykových zněních, ve většině jazykových znění je však čl. 5 bod 1 písm. a) formulován obecněji než čl. 15 odst. 1. Velmi podobně jsou uvedené články koncipovány v německém a anglickém znění(35), ve většině zbývajících jazykových znění je oproti tomu užíván v čl. 5 bodě 1 písm. a) širší pojem – „smluvní vztah“ –, přičemž v čl. 15 odst. 1 se hovoří o „smlouvách uzavřených spotřebitelem“(36).

2.      Podmínky pro uzavření spotřebitelské smlouvy

44.      Podle úvodní věty čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 jsou spotřebitelské smlouvy ve smyslu tohoto nařízení smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. Nařízení č. 44/2001 však nestanoví, kdy je spotřebitelská smlouva uzavřena. Na úrovni Společenství rovněž neexistují žádná kogentní ustanovení v oblasti občanského práva, která by stanovila, kdy a za jakých podmínek je smlouva uzavřena.

45.      Nařízení č. 44/2001 sice nestanoví podmínky pro uzavření smlouvy, avšak tyto podmínky lze dovodit z judikatury Soudního dvora, analogií k určitým právním aktům sekundárního práva Společenství, jakož i z dokumentů expertních skupin v oblasti evropského smluvního práva při zohlednění relevantní odborné literatury v této oblasti. Níže se budu zabývat obecnými podmínkami pro uzavření smluv v rámci práva Společenství. Tyto podmínky platí a maiori ad minus rovněž pro uzavírání spotřebitelských smluv ve smyslu nařízení č. 44/2001.

46.      Jedna ze základních podmínek pro uzavření smlouvy v rámci práva Společenství spočívá v tom, že smluvní strany prostřednictvím nabídky a jejího přijetí dosáhnou shody o uzavření smlouvy.

47.      Požadavek nabídky a jejího přijetí, kterým dojde ke shodě jakožto nezbytnému znaku uzavření smlouvy, vyplývá nejprve z judikatury Soudního dvora. Soudní dvůr tak v rozsudku Gabriel konstatoval, že mezi spotřebitelem a prodávajícím vznikl smluvní vztah, jestliže spotřebitel objednal u prodávajícího zboží a tím „přijal nabídku“(37), a že prostřednictvím tohoto „souhlasného projevu vůle“ vznikly oběma smluvním stranám povinnosti v rámci smlouvy(38).

48.      Rovněž z některých směrnic v oblasti spotřebitelských právních předpisů Společenství implicitně vyplývá požadavek nabídky a jejího přijetí jakožto podmínek uzavření smlouvy. Tak se například hovoří ve směrnici 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku(39) o „nabídce“(40) a „souhlasu“(41). Rovněž ve směrnici 2002/65/ES o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku(42) lze nalézt pojmy „nabídka“(43) a „souhlas“(44).

49.      Z odborného dokumentu „Draft Common Frame of Reference“ (návrh společného referenčního rámce) (dále jen: „DCFR“)(45) dále vyplývá, že v budoucnu možná bude výchozím bodem jednotné úpravy evropského soukromého práva skutečnost, že je uzavřena smlouva, pokud smluvní strany založí závazný právní vztah nebo chtějí dosáhnout jiného právního účinku a dosáhnou dostatečné shody vůle (článek II.-4:101)(46). V kapitole týkající se smluv upravuje DCFR rovněž nabídku (článek II.-4:201) a její přijetí (článek II.-4:204). Podle čl. II.-4:201 odst. 1 je návrh nabídkou, jestliže je zaprvé činěn s úmyslem, vést v případě jeho přijetí druhou smluvní stranou ke smlouvě a zadruhé obsahuje podmínky, které jsou dostatečně určité pro smlouvu(47). Podle čl. II.-4:204 odst. 1 je každé prohlášení nebo každé chování příjemce, pokud vyjadřuje souhlas s nabídkou, přijetím nabídky(48). Dotyčná ustanovení obsahovaly již „Principles of European Contract Law“ (Zásady evropského smluvního práva ) (dále jen: „PECL“)(49).

50.      Rovněž odborná literatura k evropskému smluvnímu právu považuje za nejdůležitější podmínku pro uzavření smlouvy v evropském smluvním právu shodu vůle dosaženou nabídkou a jejím přijetím(50). Srovnávací analýza ukazuje, že shoda vůle týkající se uzavření smlouvy má zásadní význam i podle práva mnohých členských států(51).

51.      V souvislosti s podmínkami pro uzavření smlouvy je krom toho třeba zdůraznit, že otázku, zda byla učiněna nabídka, je třeba posoudit z pohledu toho, komu byla nabídka určena. Například podle DCFR je třeba vůli smluvní strany, založit závazný právní vztah nebo dosáhnout jiného právního účinku, zjistit z vyjádření nebo z chování této smluvní strany, tak jak bylo rozumně pochopeno druhou smluvní stranou (článek II. 4:102)(52). Tento názor je zastáván také v odborné literatuře(53). Krom toho srovnávací analýza ukazuje, že obdobná právní úprava platí podle práva mnoha členských států(54).

52.      Dále je třeba poukázat na to, že pro uzavření smlouvy v rámci práva Společenství zpravidla není vyžadována žádná zvláštní forma, ledaže je to pro jednotlivé druhy smluv zvlášť stanoveno, jako například pro smlouvy o spotřebitelském úvěru(55) nebo smlouvy o dočasném užívání nemovitostí(56). Naopak, pokud předpisy, které upravují zvláštní druhy smluv, nestanoví zvláštní formu, není tato forma nezbytná pro uzavření účinné smlouvy. Skutečnost, že uzavření smlouvy zpravidla nepodléhá zvláštní formě, vyplývá i z DCFR(57) a z odborné literatury(58) a rovněž ze srovnávací analýzy vyplývá, že podle práva mnoha členských států není obecně stanovena určitá forma pro uzavření smlouvy, pokud není zvláště předepsána(59).

53.      V rámci konstatování, zda v konkrétním případě byla uzavřena smlouva, není dále nutno výslovně určit o jaký smluvní typ se jedná. Smlouvy totiž mohou být nominátními smlouvami, tedy s ohledem na smluvní typ výslovně označené(60), nebo inominátními, tj. smlouvami, které nemají žádné výslovné označení(61). Toto rovněž odpovídá autonomii soukromoprávních subjektů(62).

54.      V této souvislosti je třeba poukázat na to, že pojmy použité v nařízení č. 44/2001 je nutno vykládat autonomně a přitom v prvé řadě zohlednit systematiku a cíle tohoto nařízení, aby tak bylo zajištěno jeho jednoté použití ve všech(63) smluvních státech(64). V rámci výkladu nařízení č. 44/2001 proto není rozhodná právní kvalifikace nároku na vyplacení přislíbené výhry ve vnitrostátním právu. Nehledě na to budiž zmíněno – čistě za účelem srovnávací analýzy – že například v rakouské, německé a francouzské literatuře a judikatuře neexistuje jednotný postoj k této kvalifikaci.

55.      V rakouské odborné literatuře se setkáváme s názorem, že příslibem výhry může dojít k uzavření smlouvy a že dojem, který vyvolávají přísliby výhry u spotřebitele, má objektivní hodnotu prohlášení, na základě kterého může dojít ke vzniku smlouvy(65). Tímto směrem se vydává i názor, že příslibem výhry a jeho přijetím – ať již s objednávkou zboží či bez ní – vzniká per se smlouva(66). Jiní autoři se domnívají, že se u nároku na vyplacení přislíbené výhry jedná o nárok na náhradu škody vyplývající z culpa in contrahendo(67). Někteří rakouští autoři označili nárok jakožto nárok sui generis(68). V odborné literatuře je dále zastáván názor, že se jedná o nárok v souvislosti s institutem, který se podobá veřejnému příslibu(69).

56.      Je třeba zmínit, že § 661a německého občanského zákoníku obsahuje podobné ustanovení jako § 5j KSchG(70). Rovněž v německé odborné literatuře jsou zastávány různé názory k právní kvalifikaci nároku na výplatu přislíbené výhry. Lze se tak setkat s názorem, že se v tomto případě jedná o nárok z jednostranného právního úkonu(71), jakož i s názorem, že jde o nárok ze závazkového vztahu stanoveného zákonem(72). Jako jedna z možných kvalifikací je uváděna rovněž nárok z culpa in contrahendo(73) nebo z veřejného příslibu příbuznému institutu(74).

57.      Francouzská judikatura naopak přiřadila takové přísliby výhry do skupiny „kvazismluv“(75).

58.      Odpověď na první otázku proto značně závisí na tom, zda v původním řízení došlo k uzavření smlouvy mezi R. Ilsinger a Schlank & Schick.

3.      Existence spotřebitelské smlouvy v původním řízení

59.      V rámci přezkumu, zda v původním řízení byla uzavřena smlouva, se nejprve klade otázka, zda smluvní strany dosáhly nabídkou a jejím přijetím shody vůle o uzavření smlouvy. Přitom je nejprve třeba zkoumat, zda může být příslib výhry chápán jako nabídka spotřebiteli. Jak již bylo konstatováno, otázku, zda byla učiněna nabídka, je nutno posoudit z pohledu příjemce nabídky.

60.      Na otázku, zda se u příslibu výhry vůči spotřebiteli jedná o nabídku, nemůže být podle mého názoru dána obecná odpověď. V každém konkrétním případě musí být zkoumáno, jak by průměrný spotřebitel chápal příslib výhry prodávajícího a zda lze z pohledu spotřebitele vycházet z toho, že mu prodávající učinil příslibem výhry nabídku. Toto posouzení skutkového stavu musí v konkrétním případě provést vnitrostátní soud. V řízení o předběžné otázce, spočívajícím na jasném rozdělení úkolů mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, přísluší totiž veškeré posouzení skutkového stavu vnitrostátnímu soudu(76).

61.      Vnitrostátní soud proto bude muset v rámci svého přezkumu objasnit, zda byla nabídka podmíněna například tím, že její příjemce uzavře další smlouvu nebo zda má identifikační číslo, které ho opravňuje k výhře, a zda byla tato podmínka splněna.

62.      Pokud vnitrostátní soud zjistí, že byla spotřebiteli v konkrétním případě učiněna nabídka, musí kromě toho zkoumat, zda spotřebitel tuto nabídku přijal. Musí zohlednit, že spotřebitel musí nabídku přijmout jednoznačně a jasně, například tím, že prodávajícímu, který mu poslal příslib výhry, zašle certifikát, jímž se požaduje výhra, na který nalepil kupón s identifikačním číslem.

63.      Vnitrostátní soud tedy musí v každém konkrétním případě určit, zda se jednalo o nabídku a zda spotřebitel tuto nabídku přijal, čímž došlo ke shodě vůle a tím k uzavření smlouvy. Musí dále zohlednit, že pro uzavření této smlouvy není předepsána žádná zvláštní forma a že smlouva může patřit do skupiny inominátních smluv.

4.      Požadavek vysoké úrovně ochrany spotřebitele

64.      Poté, co bylo konstatováno, že příslib výhry daný spotřebiteli může vést k uzavření smlouvy a tím k příslušnosti soudů v členském státě, v němž má spotřebitel své bydliště, bych ráda zdůraznila, že toto stanovisko se opírá rovněž o požadavek vysoké úrovně ochrany spotřebitele jakožto slabší smluvní strany v rámci spotřebitelských smluv.

65.      Soudní dvůr konstatoval, že zvláštní ustanovení týkající se příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv jsou motivována snahou „chránit spotřebitele jako smluvní stranu považovanou za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou než její smluvní partner,  která proto nesmí být od podání žaloby odrazována tím, že ji musí podat u soudů smluvního státu, na jehož území má její smluvní partner své sídlo“(77). Zvláštními ustanoveními o věcech spotřebitelských smluv mají být odstraněny těžkosti, na které může narazit spotřebitel při sporu o spotřebitelskou smlouvu, jestliže musí podat žalobu v jiném státě(78).

66.      Ustanovení o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv jsou v nařízení č. 44/2001 formulována obsahově šiřeji, než v Bruselské úmluvě, takže se rovněž rozšířil rozsah ochrany spotřebitele. Obsahové rozšíření ustanovení ve věcech spotřebitelských smluv vyjadřuje obecnou orientaci Společenství směřující k posílení ochrany spotřebitele. Požadavek vysoké úrovně ochrany spotřebitele tak vyplývá i ze zelené knihy „o přezkumu spotřebitelského acquis“(79). Komise zde uvádí: „Důvěra spotřebitelů ve vnitřní trh musí být podporována zajištěním vysoké úrovně ochrany v celé EU“(80). Rovněž předpisy hmotného práva Společenství směřují k vyšší úrovni ochrany spotřebitele, jak ukazuje například přijetí směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách(81). Požadavek vysoké úrovně ochrany spotřebitele vyplývá rovněž z nedávno přijatého nařízení č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I)(82).

67.      Vzhledem k výše uvedenému nelze souhlasit s argumentem předneseným na jednání správcem konkurzní podstaty společnosti Schlank & Schick, že ochrana spotřebitele není odůvodněna, pokud spotřebitel nepřevzal v rámci spotřebitelského vztahu žádný závazek. Účelem ustanovení o ochraně spotřebitele není zabezpečit ochranu pro spotřebitele jen tehdy, jestliže na sebe smlouvou přebírá závazky, nýbrž i zabránění jakéhokoli uvedení spotřebitele v omyl, pokud je uzavírána smlouva s pouze jednostranným závazkem. Nepravdivým příslibem výhry je spotřebitel uveden v omyl, a je tím ovlivňováno jeho hospodářské chování. Kromě toho je možné, že spotřebitel v důsledku příslibu výhry utrpěl škodu, pokud v dobré víře, že vyhrál cenu, vydal zdánlivě vyhranou peněžitou částku nebo na základě zdánlivě přislíbené výhry učinil pro sebe nevýhodná hospodářská rozhodnutí.

68.      Dále je třeba zohlednit, že spotřebitel ještě nemá možnost podat žalobu u soudu v místě, kde má své bydliště, a nemá zaručeno, že soud rovněž ve věci rozhodne v jeho prospěch, a že mu přiřkne výhru které se žalobou domáhá, ale že mu je poskytnuta pouze procesně právní ochrana. Stejnou procesně právní ochranu by spotřebitel požíval, pokud by se například smlouvou o koupi zboží zavázal k zaplacení minimální částky. Krom toho, je vzhledem ke skutečnosti, že spotřebitel je před nepravdivými přísliby výhry, které spadají pod nekalé obchodní praktiky, – v oblasti hmotného práva podle směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách – chráněn(83), smysluplné, aby požíval v tomto rozsahu rovněž procesně právní ochrany, samozřejmě pod podmínkou, že v konkrétním případě došlo k uzavření smlouvy.

5.      Odpověď na první předběžnou otázku

69.      Z výše uvedených úvah vyplývá, že nárok spotřebitele na vyplacení zdánlivě vyhrané ceny může představovat nárok smluvní povahy ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, pokud vnitrostátní soud na základě všech okolností případu určí, že v případě, o který se jedná v původním řízení, byla uzavřena smlouva.

70.      Na první předběžnou otázku je tedy nutno odpovědět, že čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je nutno vykládat v tom smyslu, že nárok, který spotřebitelům umožňuje domáhat se soudní cestou podle práva členského státu, v němž mají své bydliště, vůči podnikům usazeným v jiných členských státech zdánlivé výhry, pokud tyto podniky zasílají určitým spotřebitelům příslib výhry, jehož formulace může svou povahou u spotřebitele vyvolat dojem, že vyhrál určitou cenu, aniž by byla výhra podmíněna objednáním zboží nebo alespoň zkušební objednávkou, a pokud žádná zkušební objednávka zboží nenásledovala, avšak výhra byla příjemcem zprávy vyžadována, může být nárokem smluvní povahy ve smyslu uvedeného článku nařízení, pokud byla v případě, o který se jedná v původním řízení, uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu tohoto článku. Je na vnitrostátním soudu, aby přezkoumal, zda v případě, o který se jedná v původním řízení, byla uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu tohoto článku.

C –    Druhá předběžná otázka

71.      Vnitrostátní soud položil druhou předběžnou otázku pouze podpůrně pro případ, že odpověď na první předběžnou otázku bude záporná. Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je nárok spotřebitele na vyplacení zdánlivě vyhrané ceny nárokem smluvní povahy ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, pokud nárok na vyplacení výhry sice nebyl podmíněn objednávkou zboží, avšak příjemce zprávy zboží přesto objednal. Jedná se tedy o otázku, zda je pro žalobu na vyplacení výhry příslušný tentýž soud jako soud, který by byl příslušný pro právní spory v souvislosti se smlouvou o objednání zboží.

72.      Vzhledem k tomu, že odpověď na první předběžnou otázku závisí na výsledku zkoumání vnitrostátního soudu, provedu dále analýzu, kterou by musel vnitrostátní soud zohlednit, pokud by na první předběžnou otázku odpověděl záporně.

73.      V rámci této otázky je třeba poukázat na to, že Soudní dvůr v souvislosti s Bruselskou úmluvou v rozsudku Gabriel(84) konstatoval, že v případě, kdy spotřebitel objednal u prodávajícího zboží, existuje mezi prodávajícím a spotřebitelem nepochybně smluvní vztah, protože spotřebitel objednávkou zboží přijal nabídku prodávajícího, která mu byla určena, včetně všech s ní souvisejících podmínek(85). Tímto souhlasným projevem vůle obou smluvních stran vznikly vzájemné na sobě závislé povinnosti v rámci smlouvy o koupi zboží(86).

74.      Rovněž v projednávané věci došlo – pokud spotřebitelka objednala zboží – k uzavření smlouvy o koupi zboží, která nepochybně spadá pod čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, protože jsou splněny podmínky pro uzavření smlouvy. Příslušnost soudu pro spory ze smluv o koupi zboží se proto řídí ustanoveními ve věcech spotřebitelských smluv, která jsou uvedena v nařízení č. 44/2001. Druhá otázka v projednávané věci však směřuje k tomu, zda se těmito předpisy řídí i příslušnost pro žalobu na vyplacení výhry, jestliže spotřebitel společně se zasláním certifikátu, jímž se požaduje výhra, na který nalepil kupón s identifikačním číslem, objednal u prodávajícího zboží.

75.      Soudní dvůr v rozsudku Gabriel v souvislosti s Bruselskou úmluvou konstatoval, že v případě, kdy spotřebitel objednal u prodávajícího zboží, je nutno určit i příslušnost k žalobě, kterou spotřebitel požaduje vydání vyhrané ceny, podle ustanovení ve věcech spotřebitelských smluv(87). Soudní dvůr to odůvodnil tím, že právo spotřebitele na podání žaloby na vyplacení výhry úzce souvisí se smlouvou uzavřenou mezi smluvními stranami, neboť i mezi příslibem výhry a objednávkou zboží existuje nerozlučitelný vztah, protože objednávka je nezbytnou podmínkou výplaty výhry(88). Soudní dvůr dále konstatoval, že spotřebitel objednal zboží v podstatě, nebo dokonce výlučně proto, že finanční výhody, které mu byly přislíbeny, jsou výrazně větší než minimální částka nezbytná pro objednávku(89).

76.      Ve věci Gabriel se sice jednalo o jiný skutkový stav než v projednávané věci. Ve věci Gabriel podmínil podnik, který přislíbil výhru, její vyplacení předchozí objednávkou zboží spotřebitelem. V projednávaném případě nicméně výplata výhry nebyla objednávkou zboží podmíněna. Přesto je podle mého názoru třeba zacházet s tímto případem jako s případem, v němž je výplata výhry podmíněna objednávkou zboží, a příslušnost pro žalobu na výplatu výhry se řídí podle stejných předpisů jako příslušnost pro spory, které souvisí se smlouvou o objednávce zboží.

77.      Ačkoliv není objednání zboží podmínkou nároku na výplatu výhry, je s příslibem výhry úzce spojeno, a tím je i žaloba spotřebitele, kterou se domáhá výplaty výhry, úzce spojena se smlouvou o koupi zboží. Jak ve svém předkládacím usnesení uvedl předkládající soud, Schlank & Schick chce spotřebitele příslibem výhry motivovat k uzavření smluvy o koupi zboží. Příslib výhry má vzbudit pozornost spotřebitele a ovlivnit jeho rozhodnutí o objednání zboží a – jak správně poznamenává slovinská vláda – zvýšit tím náskok prodávajícího před prodávajícími, kteří nabízí zboží stejného druhu.

78.      Prodávající může příslibem ceny nepochybně velmi silně ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o objednání zboží, i když přislíbená výplata výhry není podmíněna objednávkou zboží. Je možné, že v příslibu výhry není dostatečně jasně uvedeno, že přislíbená výplata není podmíněna objednávkou, a toto ovlivňuje rozhodnutí spotřebitele týkající se objednávky zboží. Spotřebitel se pravděpodobně mylně domnívá, že mu objednávka zboží zajistí výplatu výhry, je však rovněž možné, že se vzhledem k získání tak velké hodnoty cítí morálně povinen zboží objednat. Není-li příslib výhry podmíněn objednávkou zboží, není spotřebitel ani povinen objednat zboží za minimální částku, ale může objednat výrobky v hodnotě podle své volby, což jej může ještě více povzbudit k objednávce. Vzhledem k tomu, že uzavření smlouvy o koupi zboží je tedy velmi úzce spojeno s příslibem výhry, je třeba, aby o sporech týkajících se obou právních vztahů rozhodoval tentýž soud.

79.      Soudní dvůr krom toho opakovaně konstatoval, že je třeba se vyhnout situaci, v níž by bylo v souvislosti s jednou a tou samou smlouvou příslušno vícero soudů, aby tak bylo zabráněno nebezpečí vzájemně si odporujících rozhodnutí a zjednodušeno uznávání a výkon soudních rozhodnutí mimo stát, ve kterém byla tato rozhodnutí vydána(90).

80.      Na druhou předběžnou otázku je proto třeba odpovědět, že nárok, který spotřebitelům umožňuje domáhat se vůči podnikům zdánlivé výhry soudní cestou, je nárokem smluvní povahy ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, pokud nárok na vyplacení výhry nebyl podmíněn objednávkou zboží, avšak příjemce zprávy zboží přesto objednal.

VII – Závěry

81.       Na základě výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky předložené Oberlandesgericht Wien odpověděl následovně:

1)         Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je nutno vykládat v tom smyslu, že nárok, který spotřebitelům umožňuje domáhat se soudní cestou podle práva členského státu, v němž mají své bydliště, vůči podnikům usazeným v jiných členských státech zdánlivé výhry, pokud tyto podniky zasílají určitým spotřebitelům příslib výhry, jehož formulace může svou povahou u spotřebitele vyvolat dojem, že vyhrál určitou cenu, aniž by byla výhra podmíněna objednáním zboží nebo alespoň zkušební objednávkou, a pokud žádná zkušební objednávka zboží nenásledovala, avšak výhra byla příjemcem zprávy vyžadována, může být nárokem smluvní povahy ve smyslu uvedeného článku nařízení, pokud byla v případě, o který se jedná v původním řízení, uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu tohoto článku. Je na vnitrostátním soudu, aby přezkoumal, zda v případě, o který se jedná v původním řízení, byla uzavřena spotřebitelská smlouva ve smyslu tohoto článku.

2)         Nárok, který spotřebitelům umožňuje domáhat se vůči podnikům zdánlivé výhry soudní cestou, je nárokem smluvní povahy ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, pokud nárok na vyplacení výhry nebyl podmíněn objednávkou zboží, avšak příjemce zprávy zboží přesto objednal.


1 – Původní jazyk: slovinština.


2 – Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.


3 – Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1 a – pozměněné znění – s. 77), Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (Úř. věst. L 388, s. 1), Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (Úř. věst. L 285, s. 1) jakož i Úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (Úř. věst. 1997, C 15, s. 1).


4 – Rozsudky ze dne 11. července 2002, Gabriel (C‑96/00, Recueil, s. I‑6367), a ze dne 20. ledna 2005, Engler (C‑27/02, Sb. rozh. s. I‑481).


5 – Jedna z otázek předložených ve věci Kapferer (C‑234/04, Sb. rozh. s. I‑2585), která byla nicméně položena pouze podpůrně, se obsahově shoduje s otázkou položenou v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v rozsudku Kapferer odpověděl na první předběžnou otázku – zda existuje povinnost přezkoumat právně účinné soudní rozhodnutí, pokud vyjde najevo, že toto rozhodnutí porušuje právo Společenství – záporně, neodpověděl na podpůrnou otázku týkající se příslušnosti ohledně nároků na zdánlivě přislíbenou výhru (bod 25).


6 – Podle článku 1 a článku 2 protokolu o postavení Dánska připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a ke Smlouvě o založení Evropského společenství (Úř. věst. 2006, C 321E, s. 201), se Dánsko neúčastní přijímání opatření Rady navrhovaných podle hlavy IV Smlouvy o založení Evropského společenství. Předpisy této hlavy, opatření vydaná podle této hlavy, ustanovení mezinárodních smluv, uzavřené Společenstvím podle této hlavy jakož i rozhodnutí Soudního dvora, kterými jsou taková ustanovení nebo opatření vykládána, nejsou pro Dánsko závazná nebo použitelná. Jak vyplývá z 21. bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001, nezúčastnilo se Dánsko proto přijetí tohoto nařízení, které z toho důvodu není pro Dánsko závazné ani není vůči němu použitelné. Podle 22. bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001 je Bruselská úmluva nadále platná ve vztazích mezi Dánskem a členskými státy, pro které je toto nařízení závazné.


7 – Spolkový zákon ze dne 8. března 1979, obsahující ustanovení o ochraně spotřebitelů (Konsumentenschutzgesetz – KSchG) (BGBl. 1979/140), ve znění změn.


8 – Stanovisko generálního advokáta Tizzana ze dne 10. listopadu 2005 ve věci Kapferer (uvedené výše v poznámce pod čarou 5).


9 – Rozsudek ze dne 11. července 2002, Gabriel (C‑96/00, Recueil, s. I‑6367).


10 – Rozsudek ze dne 19. února 2002, Besix (C‑256/00, Recueil, s. I‑1699).


11 – Viz rozsudky ze dne 13. července 2006, Reisch Montage (C‑103/05, Sb. rozh. s. I‑6827, bod 23); ze dne 11. října 2007, Freeport (C‑98/06, Sb. rozh. s. I‑8319, bod 35), a ze dne 22. května 2008, Glaxosmithkline (C‑462/06, Sb. rozh. s. I‑3965, bod 28). K Bruselské úmluvě viz rozsudky ze dne 3. července 1997, Benincasa (C‑269/95, Recueil, s. I‑3767, bod 13); ze dne 27. dubna 1999, Mietz (C‑99/96, Recueil, s. I‑2277, bod 27), Engler (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 43), a ze dne 20. ledna 2005, Gruber (C‑464/01, Sb. rozh. s. I‑439, bod 32).


12 – Mimo jiné rozsudky ze dne 3. října 2000, Corsten (C‑58/98, Recueil, s. I‑7919, bod 24), a ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite (C‑390/99, Recueil, s. I‑607, bod 24).


13 – Ke třem podmínkám použití čl. 13 odst. 1 bodu 3 Bruselské úmluvy viz rozsudky Gabriel (body 38 až 40 a 47 až 51) a Engler (bod 34), které jsou uvedeny výše v poznámce pod čarou 4.


14 – Na tuto otázku nelze najít jednoznačnou odpověď ani v odborné literatuře. Staudinger, A., v: Rauscher, T. (vyd.l), Europäisches Zivilprozessrecht. Kommentar, 2. vydání, Sellier. European Law Publishers, Mnichov 2006, s. 284, bod 9, má pochybnosti ohledně přenesení judikatury k Bruselské úmluvě na článek 15 nařízení č. 44/2001, neboť se formulace tohoto článku shoduje s čl. 5 bodem 1 písm. a) nařízení. Geimer, R., v: Geimer, R., Schütze, R. A., Europäisches Zivilverfahrensrecht. Kommentar zur EuGVVO, EuEheVO, EuZustellungsVO, zum Lugano-Übereinkommen und zum nationalen Kompetenz- und Anerkennungsrecht, Beck, Mnichov 2004, s. 275, bod 17, sice objasňuje, že přísliby výhry spadají pod článek 15 nařízení č. 44/2001, uvádí přitom však věc Gabriel, takže se toto konstatování s nejvyšší pravděpodobností vztahuje na soudní příslušnost v souvislosti s přísliby výhry v těch případech, v nichž spotřebitel objednal zboží.


15 – Rozsudek Engler (uvedený výše v poznámce pod čarou 4).


16 – Rozsudek Engler (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 36). V bodě 40 Soudní dvůr v souvislosti s článkem 13 Bruselské úmluvy výslovně konstatoval, že „uvedený článek 13 se týká jasně smlouvy uzavřené spotřebitelem, jejímž předmětem je poskytnutí služeb nebo dodání zboží“.


17 – Rozsudek Engler (citovaný v poznámce pod čarou 4, bod 39).


18 – Komise předložila Radě návrh nařízení v roce 1999; v prosinci 2000 bylo nařízení přijato. Viz v odborné literatuře obecně k historii vzniku nařízení č. 44/2001 a k nahrazení Bruselské úmluvy tímto nařízením např. Micklitz, H.-W., Rott, P., „Vergemeinschaftung des EuGVÜ in Verordnung (EG) Nr. 44/2001“, Europäische Zeitschrift für Wirtschaftsrecht, č. 11/2001, s. 325 a následující; Schoibl, N. A., „Vom Brüsseler Übereinkommen zur Brüssel-I‑VO: Neuerungen im Europäischen Zivilprozessrecht“, Juristische Blätter, č. 3/2003, s. 150; Storskrubb, E., Civil Procedure and EU Law. A Policy Area Uncovered, Oxford University Press, New York 2008, s. 132 a násl.


19 – Soudní dvůr se tak například v rozsudku Reisch Montage (uvedený výše v poznámce pod čarou 11, body 22 až 25), v rámci výkladu nařízení č. 44/2001, odvolával na judikaturu k Bruselské úmluvě. Rovněž v rozsudku ze dne 1. října 2002, Henkel (C‑167/00, Recueil, s. I‑8111, bod 49), poukázal Soudní dvůr na to, že při neexistenci důvodů odlišného výkladu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy a čl. 5 bodu. 3 nařízení č. 44/2001 je třeba k zachování koherentnosti vykládat obě ustanovení stejně. Soudní dvůr kromě toho zdůraznil, že respektování této zásady je o to důležitější, že nařízení nahradilo – kromě případu Dánska – Bruselskou úmluvu.


20 – V rozsudku ze dne 22. května 2008, Glaxosmithkline (C‑462/06, Sb. rozh., s. I‑3965), konstatoval Soudní dvůr v bodě 15, že pravidla příslušnosti v oblasti individuálních pracovních smluv, která jsou uvedena v nařízení, jsou značně odlišná od pravidel použitelných v této oblasti v rámci Bruselské úmluvy. V bodě 24 uvedl, že tento odlišný výklad krom toho potvrzují přípravné práce k nařízení č. 44/2001. Proto se neřídil zásadou návaznosti v rámci výkladu a vyložil nařízení č. 44/2001 jinak než Bruselskou úmluvu.


21 – Viz odůvodnění návrhu nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (KOM[1999] 348 konečné, s. 17 německého znění). V odborné literatuře viz např. Schlosser, P., EU-Zivilprozessrecht, Kommentar zur EuGVVO, EuEheVO, AVAG, HZÜ, EuZVO, HBÜ, EuBVO, 2. vydání, Beck, Mnichov 2003, s. 117, bod 8a, podle jehož názoru je třeba použít čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 na případ, v němž provedl spotřebitel objednávku přes aktivní webovou stránku, avšak nikoliv tehdy, pokud má jen přístup k pasivním webovým stránkám. Tiefenthaler, S., v: Czernich, D., Kodek, G. E., Tiefenthaler, S., Europäisches Gerichtsstands- und Vollstreckungsrecht EuGVO und Lugano-Übereinkommen. Kurzkommentar, 2. vydání, LexisNexis ARD ORAC, Vídeň 2003, s. 141, bod 25, vysvětluje, že aktivní webové stránky umožňují uzavření smlouvy „kliknutím myší“. Obecně viz rovněž Reich, N., Gambogi, A. P., „Gerichtsstand bei internationalen Verbrauchervertragsstreitigkeiten im e-commerce“, Verbraucher und Recht, č. 8/2001, s. 269 a následující; Stadler, A., „From the Brussels Convention to Regulation 44/2001: Cornerstones of a European law of civil procedure“, Common Market Law Review, č. 6/2005, s. 1640 a následující; Storskrubb, E., Civil Procedure and EU Law. A Policy Area Uncovered, Oxford University Press, New York 2008, s. 139.


22 – Viz blíže k této podmínce např. Geimer, R., uveden výše v poznámce pod čarou 14, bod 35.


23 – Podle čl. 15 odst. 3 nařízení č. 44/2001 se oddíl o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv „nevztahuje na přepravní smlouvy kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně“. U přepravních smluv je tedy určení příslušnosti podle oddílu o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv zásadně vyloučeno; výjimku tvoří smlouvy o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Toto vyplývá rovněž z odůvodnění návrhu nařízení, které je uvedeno v poznámce pod čarou 21. (s. 18 německého znění). Takto dále Rauscher, T., uveden výše v poznámce pod čarou 14, s. 283, bod 8.


24 – Takto Rauscher, T., uveden výše v poznámce pod čarou 14, s. 283, bod 8.


25 – Například smlouvy týkající se timesharingu, pokud jsou uzavírány se spotřebitelem. viz odůvodnění návrhu nařízení, které je uvedeno v poznámce pod čarou 21. (s. 17 německého znění odůvodnění). Podle čl. 22 odst. 1 nařízení č. 44/2001 jsou sice pro žaloby, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem jakož i nájem nebo pacht nemovitostí příslušné soudy členského státu, v němž je nemovitost umístěna. Komise však v návrhu nařízení č. 44/2001 objasnila, že na spotřebitelské smlouvy týkající se timesharingu se použije článek 15 nařízení.


26 – Podobně argumentuje generální advokát Tizzano ve svém stanovisku ze dne 20. září 2001 ve věci Leitner (C‑168/00, Recueil, s. I‑2631, bod 35), že pokud by chtěl zákonodárce Společenství rozlišovat mezi škodami, za které na základě směrnice Společenství odpovídá producent, a škodami, jejichž úprava je přenechána členským státům, výslovně by to učinil. Jestliže však zákonodárce použil ve směrnici Společenství obecný pojem „škoda“, je třeba vycházet z toho, že pod tento pojem spadají všechny druhy škod.


27 – Tak například rozhodl Soudní dvůr v souvislosti se směrnicí 85/577/EHS Rady ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, s. 31; Zvl. vyd. 15/01, s. 262), že ručitelská smlouva může být v zásadě spotřebitelskou smlouvou ve smyslu této směrnice. Viz rozsudek ze dne 17. března 1998, Bayerische Hypotheken- und Wechselbank (C‑45/96, Recueil, s. I‑1199, bod 20). V odborné literatuře viz Staudinger, A., v: Rauscher, T., na uvedeném místě, (poznámka pod čarou 14), s. 283, bod 8.


28 – Rozsudek Engler (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 34).


29 – Stanovisko generálního advokáta Tizzana ve věci Kapferer (uvedené výše v poznámce pod čarou 8, bod 52).


30 – Stanovisko generálního advokáta Tizzana ve věci Kapferer (uvedené výše v poznámce pod čarou 8, bod 54).


31 – Na tomtéž místě.


32 – Vyplývá to z rozsudku Kapferer (uvedený výše v poznámce pod čarou 5, bod 9) a ze stanoviska generálního advokáta Tizzana v téže věci (uvedeno výše v poznámce pod čarou 8, bod 11).


33 – Rakouská vláda se sice obecně dovolává čl. 5 bodu 1, cituje však přitom znění písm. a) tohoto článku.


34 – Viz k Bruselské úmluvě rozsudek Engler (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 36 a výrok), v němž spotřebitel s prodejcem neuzavřel žádnou smlouvu ve smyslu čl. 13 odst. 1 bodu 3 Úmluvy, a příslušnost se řídila čl. 5 bodem 1 Úmluvy.


35 – V německém znění je v čl. 5 bodu 1 písm. a) uvedeno: „ein Vertrag oder Ansprüche aus einem Vertrag“ a v čl. 15 odst. 1 „ein Vertrag oder Ansprüche aus einem Vertrag, den … der Verbraucher … geschlossen hat“. V anglickém znění nařízení je v čl. 5 bodu 1 písm. a) uvedeno: „matters relating to a contract“, v čl. 15 odst. 1 je však uvedeno: „matters relating to a contract concluded by […] the consumer“.


36 – Například ve francouzském znění čl. 5 bodu 1 písm. a) je tak uvedeno „matière contractuelle“ a čl. 15 odst. 1 uvádí „matière de contrat conclu par … le consommateur“, v italském znění čl. 5 bodu 1 písm. a) uvádí „materia contrattuale“ a čl. 15 odst. 1 „materia di contratti conclusi da … il consumatore“, ve španělském znění čl. 5 bodu 1 písm. a) je uvedeno „materia contractual“ a čl. 15 odst. 1 uvádí „materia de contratos celebrados por … el consumidor“, v portugalském znění je v čl. 5 bodu 1 písm. a) použit pojem „matéria contratual“ a v čl. 15 odst. 1 obrat „matéria de contrato celebrado por … ‚o consumidor‘“; rumunské znění používá čl. 5 bodě 1 písm. a) pojem „materie contractuală“ a čl. 15 odst. 1 obrat „ceea ce privește un contract încheiat de … consumatorul“; ve slovinském znění se v čl. 5 bodě 1 písm. a) uvádí „zadevah v zvezi s pogodbenimi razmerji“, přičemž v čl. 15 odst. 1 je řeč o „zadevah v zvezi s pogodbami, ki jih sklene … potrošnik“.


37 – Rozsudek Gabriel (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 48).


38 – Rozsudek Gabriel (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 49).


39 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Úř. věst. L 144, s. 19; Zvl. vyd. 15/03, s. 319).


40 – Tak musí být podle čl. 4 odst. 1 písm. h) směrnice 97/7 spotřebiteli před uzavřením jakékoli smlouvy na dálku s dostatečným časovým předstihem přístupné informace o „době, po kterou je nabídka nebo cena platná“ (zvýraznění provedeno autorkou tohoto stanoviska).


41 – Podle článku 9 směrnice 97/7 přijmou „[č]lenské státy […] nezbytná opatření pro […] zproštění spotřebitele povinnosti zaplatit cenu v případech nevyžádané dodávky, přičemž neexistence akceptace neznamená souhlas“ (zvýraznění provedeno autorkou tohoto stanoviska).


42 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002 o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES (Úř. věst. L 271, s. 16; Zvl. vyd. 06/04, s. 321).


43 – Tak například podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2002/65 „Než je spotřebitel zavázán jakoukoli smlouvou uzavřenou na dálku nebo nabídkou“ je třeba mu s náležitým předstihem poskytnout určité informace. V souladu s tím musí podle čl. 5 odst. 1 poskytovatel spotřebiteli v předstihu sdělit veškeré smluvní podmínky a informace „než je spotřebitel zavázán nějakou smlouvou uzavřenou na dálku nebo nabídkou“ (zvýraznění provedeno autorkou tohoto stanoviska).


44 – Podle článku 9 této směrnice přijmou členské státy nezbytná opatření ke zproštění spotřebitele jakýchkoli závazků v případě nevyžádaných poskytnutí, přičemž „neexistence odpovědi se nesmí vykládat jako souhlas“ (zvýraznění provedeno autorkou tohoto stanoviska).


45 – Von Bar, C., a další (vydavatel), Principles, Definitions and Model Rules of European Private Law. Draft Common Frame of Reference (DCFR). Interim Outline Edition; prepared by the Study Group on a European Civil Code and the Research Group on EC Private Law (Acquis Group), Sellier. European Law Publishers, Mnichov 2008.


46 – V originále zní článek II.-4:101 „Requirements for the conclusion of a contract“ DCFR: „A contract is concluded, without any further requirement, if the parties: (a) intend to enter into a binding legal relationship or bring about some other legal effect; and (b) reach a sufficient agreement.“


47 – V originále zní čl. II.-4:201 „Offer“ odst. 1 DCFR: „A proposal amounts to an offer if: (a) it is intended to result in a contract if the other party accepts it; and (b) it contains sufficiently definite terms to form a contract.“


48 – V originále zní čl. II.-4:204 „Acceptance“ odst. 1 DCFR: „Any form of statement or conduct by the offeree is an acceptance if it indicates assent to the offer“.


49 – PECL byly později přejaty v částečně pozměněném znění do DCFR, který stanoví zásady pro úpravu soukromého práva v EU podrobněji a systematičtěji. Blíže ke vztahu mezi PECL a DCFR: von Bar, C., a další, na výše uvedeném místě, (poznámka pod čarou 45), s. 24 a následující. V PECL viz k podmínkám pro uzavření smlouvy článek 2.101 „Conditions for the Conclusion of a Contract“, k nabídce článek 2:201 „Offer“ a k jejímu přijetí článek 2:204 „Acceptance“.


50 – Schulze, R., „Precontractual Duties and Conclusion of Contract in European Law“, European Review of Private Law, č. 6/2005, s. 850; Riesenhuber, K., System und Prinzipien desEuropäischen Vertragsrechts, De Gruyter Recht, Berlín 2003, s. 315 a následující; Gandolfi, G. (vydavatel), Code européen des contrats. Avant-projet, Giuffrè Editore, Miláno 2004, s. 105. K požadavku shody vůle při uzavírání smlouvy v právu Společenství viz dále Pfeiffer, T., „Der Vertragsschluss im Gemeinschaftsrecht“, v: Schulze, R., Ebers, M., Grigoleit, H. C., Informationspflichten und Vertragsschluss im Acquis communautaire, Mohr Siebeck, Tübingen 2003, s. 109. Peiffer však poukazuje na to, že v případě spotřebitelských smluv následuje po fázi uzavření smlouvy ještě jedna fáze, v niž spotřebitel může smlouvu zrušit. Viz Pfeiffer, T., „New Mechanisms for Concluding Contracts“, v: Schulze, R., New Features in Contract Law, Sellier. European Law Publishers, Mnichov 2007, s. 163. Význam nabídky a jejího přijetí při uzavření smlouvy podtrhuje i Van Erp, J. H. M., v: Hartkamp, A., a další (vyd.), Towards a European Civil code, Kluwer Law International, Ars Aequi Libri, Nijmegen 2004, s. 367. Schmidt-Kessel, M., „At the Frontiers of Contract Law: Donation in European Private Law“, v: Vaquer, A. (vyd.), European Private Law Beyond the Common Frame of Reference. Essays in Honour of Reinhard Zimmermann, Europa Law Publishing, Groningen 2008, s. 84, že v evropském smluvním právu je kvalifikováno i darování jako smlouva. To znamená, že i pro uzavření darovací smlouvy je nezbytná shoda vůle, které se dosáhne nabídkou a jejím přijetím.


51 – V rakouském právu viz § 861 rakouského všeobecného občanského zákoníku (ABGB), z něhož vyplývá, že smlouva vzniká shodou vůle. V odborné literatuře viz k rakouskému právu např. Koziol, H., Welser, R., Grundriss des bürgerlichen Rechts. Svazek I: Allgemeiner Teil – Sachenrecht – Familienrecht, 11. vydání, Manzsche Verlags- u. Universitätsbuchhandlung, Vídeň 2000, s. 109 a následující. Ve francouzském právu viz článek 1101 Code civil, podle něhož je smlouva dohodou, kterou se jedna nebo více osob zavazují vůči jiné osobě nebo osobám něco dát, učinit nebo se něčeho zdržet. V italském právu viz článek 1321 Codice civile, podle něhož je smlouva dohodou mezi dvěma nebo více smluvními stranami, kterou smluvní strany mezi sebou zakládají, upravují nebo ukončují právní vztah. V italské odborné literatuře viz např. Gazzoni, F., Manuale di diritto privato, 12. vydání, Edizioni Scientifiche Italiane, Neapol 2006, s. 837 a následující. V německém právu viz § 145 a následující německého občanského zákoníku (BGB), z něhož vyplývá, že smlouva vzniká shodnými projevy vůle, nabídkou a jejím přijetím. V odborné literatuře viz Larenz, K., Wolf, M., Allgemeiner Teil des bürgerlichen Rechts, 9. vydání, Beck, Mnichov 2004, s. 551, bod 3. Ve slovinském právu viz článek 15 Obligacijski zakonik, podle něhož je smlouva uzavřena, jestliže se smluvní strany shodnou na jejích podstatných náležitostech. V odborné literatuře viz Kranjc. V., v: Juhart, M., Plavšak, N. (vydavatel), Obligacijski zakonik s komentarjem, 1. svazek, GV založba, Ljubljana 2003, Komentář k článku 15, s. 207 a následující. Ve španělském právu viz článek 1258 Código Civil, podle něhož je uzavření smlouvy podmíněno shodou vůle. V odborné literatuře viz obecně k uzavření smlouvy podle španělského práva Cossio y Corral, A., Cossío y Martínez, M., León Alonso, J., Instituciones de derecho civil, Civitas, Madrid 1988, s. 387 a následující. Shoda vůle je krom toho nezbytná i pro uzavření darovacích smluv; pro uzavření darovací smlouvy musí obdarovaný souhlasit s darováním. V této souvislosti viz např. v rakouské odborné literatuře Koziol, H., Welser, R., Grundriss des bürgerlichen Rechts. Svazek II. Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, 12. vydání, Manzsche Verlags- u. Universitätsbuchhandlung, Vídeň 2001, s. 178.


52 – V originále zní článek II.-4:102 „How intention is determined“ DCFR: „The intention of a party to enter into a binding legal relationship or bring about some other legal effect is to be determined from the party’s statements or conduct as they were reasonably understood by the other party.“ V PECL viz článek 2.102 „Intention“.


53 – Viz např. Kötz, H., Flessner, A., European contract law. Vol. 1: Formation, Validity, and Content of Contracts; Contract and Third Parties, Clarendon Press, Oxford 1997, s. 19, podle nichž je třeba zkoumat, jak byla nabídka pochopena rozumným příjemcem.


54 – Viz např. v anglickém právu věc Smith v Hughes, (1871) L.R. 6 Q. B., s. 607, v rakouském právu § 863 ABGB a v italském právu článek 1362 Codice Civile. Slovinské právo neobsahuje žádné výslovné ustanovení, viz však Kranjc, V., na výše uvedeném místě, (poznámka pod čarou 51), s. 211.


55 – Článek 10 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. L 133, s. 66) stanoví: „Úvěrové smlouvy se vypracovávají na papíře nebo na jiném trvalém nosiči“.


56 – Podle čl. 4 první odrážky směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/47/ES ze dne 26. října 1994 o ochraně nabyvatelů ve vztahu k některým aspektům smluv o nabytí práva k dočasnému užívání nemovitostí (Úř. věst. L 280, s. 83; Zvl. vyd. 13/13, s. 315), musejí členské státy ve svém právním řádu stanovit „že smlouva, která musí mít písemnou formu, obsahuje minimální obsahové náležitosti uvedené v příloze [směrnice]“.


57 – Článek II.-1:107 „Form“ odst. 1 DCFR stanoví: „A contract or other juridical act need not be concluded, made or evidenced in writing nor is it subject to any other requirement as to form.“ V PECL viz čl. 2:101 „Conditions for the Conclusion of a Contract“ odst. 2.


58 – Podle Riesenhuber, K., na výše uvedeném místě, (poznámka pod čarou 50), s. 317, existují ve smluvním právu pouze ojediněle předpisy, které váží vznik právního úkonu na určitou formu.


59 – V souvislosti s předepsanou formou jsou v rámci srovnávací analýzy uvedeny pouze některé členské státy, v nichž závazkové právo zpravidla nepředepisuje pro uzavření smlouvy žádnou zvláštní formu nebo to činí pouze u určitých smluvních typů. V rakouském právu viz § 883 ABGB, podle něhož pro uzavření smlouvy není nutná určitá forma kromě případů určených v zákoně; v italském právu viz článek 1350 Codice civile, který předepisuje písemnou formu pouze pro určité typy smluv; v německém právu viz § 125 BGB, podle něhož je právní úkon, který nemá zákonem předepsanou formu, absolutně neplatný; v slovinskému právu viz článek 51 Obligacijski zakonik, který stanoví, že pro uzavření smlouvy není nutná žádná forma, pokud zákon nestanoví jinak; ve španělském právu viz článek 1278 Código Civil, podle něhož jsou smlouvy nezávisle na formě, v níž byly uzavřeny, závazné, pokud jsou splněny základní podmínky jejich platnosti.


60 – Například kupní smlouva, smlouva o úvěru, nájemní smlouva.


61 – Například i DCFR tak v části II „Contracts and other juridical acts“ obsahuje všeobecná ustanovení týkající se smluv a v části IV „Specific contracts and the rights and obligations arising from them“ ustanovení o jednotlivých smluvních typech. Z hlediska srovnávací analýzy budiž poznamenáno, že i právní řády členských států znají rozdíl mezi nominátními a inominátními smlouvami. Viz např. v rakouském právu Rummel, P., v: Rummel, P., Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch: mit EheG, KSchG, MRG, WGG, WEG 2002, BTVG, HeizKG, IPRG, EVÜ, Manzsche Verlags- u. Universitätsbuchhandlung, Vídeň 2000, komentář k § 859 AGBG, bod 21; ve francouzském právu Antonmattei, P.-H., Raynard, J., Droit civil: Contrats spéciaux, 3. vydání, Litec, Paříž 2002, s. 3; v německém právu Kramer, E. A., v: Münchner Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, 5. vydání, Beck, Mnichov 2006, komentář k § 145, bod 4; ve slovinském právu Cigoj, S., Teorija obligacij. Splošni del obligacijskega prava, Uradni list Republike Slovenije, Ljubljana 2003, s. 100.


62 – K autonomii soukromoprávních subjektů viz srovnávací analýza v německé odborné literatuře Larenz, K., Wolf, M., na uvedeném místě, (poznámka pod čarou 51), bod 2, v rakouském právu Koziol, H., Welser, R., Grundriss des bürgerlichen Rechts. svazek I: Allgemeiner Teil – Sachenrecht – Familienrecht, 11. vydání, Manzsche Verlags- u. Universitätsbuchhandlung, Vídeň 2000, s. 84, ve francouzském právu Starck, B., Roland, H., Boyer, L., Droit civil. Les obligations. 2. Contrat, 6. vydání, Litec, Paříž 1998, s. 4 a následující


63 – Jak jsem již vysvětlila v poznámce pod čarou 6 tohoto stanoviska, vyplývá z 21. bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001, že Dánsko se nezúčastnilo přijetí nařízení, toto nařízení tedy pro Dánsko není závazné nebo použitelné. Jak vyplývá z 22. bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001, je ve vztazích mezi Dánskem a členskými státy, pro které je toto nařízení závazné, nadále platná Bruselská úmluva.


64 – Požadavek autonomního výkladu pojmů uvedených v nařízení č. 44/2001 lze analogicky dovodit z judikatury k Bruselské úmluvě, v níž Soudní dvůr opakovaně konstatoval, že pojmy uvedené v této úmluvě je nutno vykládat autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům úmluvy za účelem zajištění jednotného použití této úmluvy ve všech smluvních státech. Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 21. června 1978, Bertrand (150/77, Recueil, s. 1431, body 14 až 16); ze dne 19. ledna 1993, Shearson Lehman Hutton (C‑89/91, Recueil, s. I‑139, bod 13); ze dne 3. července 1997, Benincasa (C‑269/95, Recueil, s. I‑3767, bod 12); ze dne 27. dubna 1999, Mietz (C‑99/96, Recueil, s. I‑2277, bod 26), jakož i rozsudky uvedené v poznámce pod čarou 4 Gabriel (bod 37) a Engler (bod 33). V odborné literatuře viz Schmidt-Kessel, M., „Europäisches Vertragsrecht“, v: Riesenhuber, K. (vyd.), Europäische Methodenlehre. Handbuch für Ausbildung und Praxis, de Gruyter Recht, Berlín 2006, s. 395, bod 11, který uvádí, že předpisy a pojmy evropského smluvního práva je třeba vykládat autonomně a nikoliv pouze s ohledem na vnitrostátní právní řády.


65 – Krejci, H., v: Rummel, P., na výše uvedeném místě, (poznámka pod čarou 61), komentář k § 5j KSchG, s. 254, bod 8.


66 – Klauser, A, „Gewinnzusagen sind einzuhalten!“, ecolex 2002, s. 574 a následující. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že Klauser zastával před zveřejněním tohoto článku jiné stanovisko; viz Klauser, A., „Der Anspruch nach § 5j KSchG in dogmatischer und kollisionsrechtlicher Hinsicht“, ecolex 1999, s. 752 a následující.


67 – Toto stanovisko zastává Klauser, A., „Der Anspruch nach § 5j KSchG in dogmatischer und kollisionsrechtlicher Hinsicht“, na výše uvedeném místě, (poznámka pod čarou 66); shodně Wukoschitz, M., „Grenzüberschreitende Gewinnzusagen – Was der Generalanwalt wirklich sagte … Replik zu Klauser in ecolex 2002, 80“, ecolex 2002, s. 423 a následující. K definici der culpa in contrahendo v rakouském právu viz např. Koziol, H., Welser, R., Grundriss des bürgerlichen Rechts. svazek I: Allgemeiner Teil – Sachenrecht – Familienrecht, 11. vydání, Manzsche Verlags- u. Universitätsbuchhandlung, Vídeň 2000, s. 29. Autoři mimo jiné uvádí, že smluvní strana uzavírající smlouvu musí smluvnímu partnerovi oznámit zejména takové okolnosti, které by mohly odporovat platnému vzniku úkonu; kdo takovou povinnost porušuje culpa in contrahendo, musí druhému účastníkovi nahradit škodu.


68 – Fenyves, A., „Zur Deckung von Ansprüchen nach § 5j KSchG in der Rechtsschutzversicherung“, Verbraucherrecht 2003, s. 89 a následující; Matt, A., „Noch einmal § 5j KSchG“, ecolex 2000, s. 494.


69 – Klauser, A., „Der Anspruch nach § 5j KSchG in dogmatischer und kollisionsrechtlicher Hinsicht“, na výše uvedeném místě, (poznámka pod čarou 66). Veřejný příslib je nicméně určen neurčitému počtu osob, na rozdíl od příslibu výhry v projednávaném případě, který je zaměřen jmenovitě na určitého spotřebitele. K veřejnému příslibu viz v rakouské odborné literatuře Rummel, P., v: Rummel, P., na výše uvedeném místě, (poznámka pod čarou 61), komentář k § 860 ABGB.


70 – Ustanovení § 661a BGB stanoví: „Podnik, který zasílá spotřebitelům příslib výhry, nebo podobné zprávy, napsané tak, že vyvolávají dojem, že spotřebitel vyhrál určitou cenu, musí tuto cenu spotřebiteli vydat.“


71 – Lorenz, S., „Internationale Zuständigkeit deutscher Gerichte und Anwendbarkeit von § 661a BGB bei Gewinnmitteilungen aus dem Ausland: Erweiterungen des Verbrauchergerichtsstands durch die ‚Brüssel I‑Verordnung‘ (zu LG Braunschweig, 10.1.2002 – 10 O 2753/00)“, Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, č. 3/2002, s. 193.


72 – Takto např. Schulze, R., v: Schulze, R., Dörner, H., Ebert, I. (vydavatel), Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, 5. vydání, Nomos, Baden-Baden 2007, komentář k § 661a, bod 1; Mansel, P., v: Jauernig, O., Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, 12. vydání, Beck, Mnichov 2007, komentář k § 661a, bod 2.


73 – Jako příklad kvalifikace příslibu výhry jako culpa in contrahendo se zpravidla uvádí rozsudek Landgericht Braunschweig ze dne 10. ledna 2002, Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, č. 3/2002, s. 213; Komentář k tomuto rozsudku: Lorenz, S., na výše uvedeném místě, (poznámka pod čarou 71), s. 192.


74 – Kotzian-Marggraf, K., v: Bamberger, H. G., Roth, H., Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch (Beck'scher Online-Kommentar), 9. vydání, Beck, Mnichov 2007, komentář k § 661a, bod 1.


75 – V odborné literatuře viz Reifegerste, S., „Fondement de la responsabilité des sociétés organisatrices de loteries publicitaires“, La Semaine Juridique (Édition Générale), č. 46/2002, s. 2023; Fages, B., „L'annonce d'un gain à des fins publicitaires (comparaison franco-allemande sur fond de jurisprudence européenne“, v: Coester, M., Martiny, D., Prinz von Sachsen Gessaphe, K. A. (vydavatel), Privatrecht in Europa. Vielfalt, Kollision, Kooperation. Festschrift für Hans Jürgen Sonnenberger zum 70. Geburtstag, Beck, Mnichov 2004, s. 230 a následující; Dutoit, B., „Le consommateur face aux promesses de gain non tenues: quel tribunal est compétent?: à propos des arrêts Gabriel et Engler de la Cour de justice des communautés européennes“, v: Études sur le droit de la concurrence et quelques thèmes fondamentaux: mélanges en l'honneur d'Yves Serra, Dalloz, Paříž 2006, s. 154; Berrebi, J., „ECJ judgment C‑27/02, 20 january 2005, Engler v. Janus Versand GmbH – Entitlement of a consumer to whom misleading advertising has been sent to seek payment, in judicial proceedings, of the prize which he has ostensibly won (French case note)“, European Review of Private Law, č. 1/2006, s. 138 a následující.


76 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 8. března 2001, Gourmet International Products (C‑405/98, Recueil, s. I‑1795, bod 33), ze dne 25. února 2003, IKA (C‑326/00, Recueil, s. I‑1703, bod 27), ze dne 11. března 2004, Lasteyrie du Saillant (C‑9/02, Recueil, s. I‑2409, bod 41), ze dne 26. května 2005, Burmanjer a další. (C‑20/03, Sb. rozh. s. I‑4133, body 31 a 32), ze dne 23. února 2006, A-Punkt Schmuckhandels (C‑441/04, Sb. rozh. s. I‑2093, bod 25), a ze dne 28. září 2006, Ahokainen in Leppik (C‑434/04, Sb. rozh. s. I‑9171, bod 37).


77 – Viz obdobně k Bruselské úmluvě rozsudek Shearson Lehman Hutton (uvedený výše v poznámce pod čarou 64, bod 18); viz dále stanovisko generálního advokáta Jacobse ze dne 8. července 2004 ve věci Engler (uvedené výše v poznámce pod čarou 4 bod 28).


78 – Viz obdobně k Bruselské úmluvě stanovisko generálního advokáta Jacobse ve věci Engler, uvedené výše v poznámce pod čarou 77 (bod 29).


79 – Zelená kniha „o přezkumu spotřebitelského acquis“ (předložena Evropskou komisí), KOM(2006) 744 konečné znění. Rovněž při vypracovávání společného referenčního rámce bude Komise klást důraz na projednání problémů práva upravujícího spotřebitelské smlouvy, aby zajistila, že příslušné poznatky bude možné zařadit do přepracování spotřebitelského acquis. Viz Druhá zpráva Komise o pokroku týkajícím se společného referenčního rámce, KOM(2007) 447 konečné znění.


80 – Zelená kniha „o přezkumu spotřebitelského acquis“ (uvedená v poznámce pod čarou 79, s. 4).


81 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. L 149, s. 22).


82 – Podle čl. 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. L 177, s. 6) se spotřebitelské smlouvy řídí „právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud a) obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště, nebo b) se jakýmkoli způsobem taková činnost na tuto zemi nebo na několik zemí včetně této země zaměřuje“. Podle čl. 6 odst. 2 si mohou strany zvolit právo rozhodné pro smlouvu, avšak volba práva nesmí vést k tomu, že spotřebitel bude „zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit, a jež by se v případě neexistence volby práva na základě odst. 1 jinak použila“. Podle svého článku 29 se toto nařízení použije od 17. prosince 2009.


83 – Směrnice 2005/29/EG o nekalých obchodních praktikách (uvedená výše v poznámce pod čarou 81) uvádí pod nadpisem „Obchodní praktiky, jež jsou za všech okolností považovány za nekalé“ v bodě 31 své přílohy I rovněž „Vytváření klamného dojmu, že spotřebitel již vyhrál nebo vyhraje, popřípadě že vyhraje, pokud bude jednat určitým způsobem, cenu nebo jinou obdobnou výhodu, ačkoli ve skutečnosti neexistuje žádná taková cena ani obdobná výhoda, nebo pro získání ceny nebo jiné obdobné výhody musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky nebo mu vznikají výdaje“. Podle čl. 5 odst. 1 této směrnice jsou nekalé praktiky zakázány.


84 – Rozsudek Gabriel (uvedený výše v poznámce pod čarou 4).


85 – Rozsudek Gabriel (uvedený výše v poznámce pod čarou, bod 48).


86 – Rozsudek Gabriel (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 49).


87 – Rozsudek Gabriel (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 53).


88 – Rozsudek Gabriel (citovaný v poznámce pod čarou 4, bod 54).


89 – Na tomtéž místě.


90 – K nařízení č. 44/2001 viz rozsudek Gabriel (uvedený výše v poznámce pod čarou 4, bod 57). Viz obdobně k Bruselské úmluvě rozsudky ze dne 6. října 1976, De Bloos (14/76, Recueil, s. 1497, bod 9), ze dne 15. ledna 1987, Shenavai (266/85, Recueil, s. 239, bod 8), ze dne 13. července 1993, Mulox IBC (C‑125/92, Recueil, s. I‑4075, bod 21), ze dne 9. ledna 1997, Rutten (C‑383/95, Recueil, s. I‑57, bod 18), ze dne 5. října 1999, Leathertex (C‑420/97, Recueil, s. I‑6747, bod 31), a Besix (uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 27).