Language of document : ECLI:EU:C:2008:189

Věc C-346/06

Dirk Rüffert, jednající jako správce konkurzní podstaty společnosti Objekt und Bauregie GmbH & Co. KG

v.

Land Niedersachsen

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Celle (Německo)]

„Článek 49 ES – Volný pohyb služeb – Omezení – Směrnice 96/71/ES – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb – Postupy při zadávání veřejných zakázek na stavební práce – Sociální zabezpečení pracovníků“

Shrnutí rozsudku

1.        Volný pohyb služeb – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb – Směrnice 96/71

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71, čl. 3 odst. 1 a 8)

2.        Volný pohyb služeb – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb – Směrnice 96/71

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71, článek 3)

3.        Volný pohyb služeb – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb – Směrnice 96/71

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71)

4.        Volný pohyb služeb – Omezení – Vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb

(Článek 49 ES; směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71, čl. 3 odst. 1)

1.        Právní předpisy, které ukládají zadavateli, aby zadával veřejné zakázky na stavební práce pouze podnikům, které se při podání nabídky písemně zavážou, že svým zaměstnancům zaplatí jako protihodnotu za uskutečnění dotčených plnění přinejmenším odměnu stanovenou v kolektivní smlouvě platné v místě uskutečnění zmíněných plnění, aniž by uvedená smlouva byla kvalifikována jako všeobecně použitelná, nestanovují mzdu jedním ze způsobů uvedených v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci první a druhé odrážce a čl. 3 odst. 8 druhém pododstavci směrnice 96/71 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Taková mzda se tudíž nemůže považovat za minimální mzdu ve smyslu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) téže směrnice, kterou jsou členské státy oprávněny uložit na základě této směrnice podnikům usazeným v jiných členských státech v rámci nadnárodního poskytování služeb.

(viz body 26, 30–31)

2.        Článek 3 odst. 7 směrnice 96/71 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb nemůže být vykládán v tom smyslu, že umožňuje hostitelskému členskému státu podřídit poskytování služeb na jeho území dodržování pracovních podmínek, které jdou nad kogentní ustanovení zajišťující minimální ochranu.

Směrnice 96/71 totiž, pokud jde o záležitosti uvedené v jejím čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci písm. a) až g), výslovně stanoví stupeň ochrany, jehož dodržování má hostitelský stát právo uložit podnikům usazeným v jiných členských státech ve prospěch jejich pracovníků vysílaných na území uvedeného hostitelského členského státu. Úroveň ochrany, která musí být vysílaným pracovníkům zajištěna na území hostitelského členského státu se proto, s výhradou možnosti podniků usazených v jiných členských státech přistoupit dobrovolně v hostitelském členském státě, zejména v rámci závazku přijatého vůči vlastním vyslaným zaměstnancům, k případně výhodnější kolektivní smlouvě, v zásadě omezuje na úroveň ochrany stanovenou v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci písm. a) až g) směrnice 96/71, pokud uvedení pracovníci již nemají na základě zákona nebo kolektivních smluv výhodnější pracovní podmínky v členském státě původu ohledně záležitostí, kterých se týká uvedené ustanovení.

(viz body 33–34)

3.        Členský stát není oprávněn uložit na základě směrnice 96/71 podnikům usazeným v jiných členských státech povinnost uplatňovat mzdu stanovenou kolektivní smlouvou platnou v místě uskutečnění dotčených plnění, která není prohlášena za všeobecně použitelnou, tím, že opatřením legislativního charakteru uloží zadavateli, aby zadával veřejné zakázky na stavební práce pouze podnikům, které se při podání nabídky písemně zavážou, že svým zaměstnancům zaplatí jako protihodnotu za uskutečnění dotčených plnění přinejmenším odměnu stanovenou v uvedené kolektivní smlouvě.

(viz bod 35)

4.        Směrnice 96/71 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, vykládaná ve světle článku 49 ES, brání opatření legislativního charakteru přijatému orgánem členského státu, které ukládá zadavateli, aby zadával veřejné zakázky na stavební práce pouze podnikům, které se při podání nabídky písemně zavážou, že svým zaměstnancům zaplatí jako protihodnotu za uskutečnění dotčených plnění přinejmenším odměnu stanovenou v kolektivní smlouvě platné v místě uskutečnění plnění, pokud uvedená odměna nebyla určena jedním ze způsobů stanovených v čl. 3 odst. 1 a 8 směrnice.

Pokud je úspěšným uchazečům o veřejné zakázky na stavební práce a nepřímo jejich subdodavatelům ukládáno, aby používali minimální mzdu stanovenou v takové kolektivní smlouvě, mohou takové právní předpisy uložit poskytovatelům služeb usazeným v jiném členském státě, kde je minimální mzda nižší, dodatečnou hospodářskou zátěž, která může znemožnit, ztížit nebo učinit méně atraktivním poskytování jejich služeb v hostitelském státě. Takové opatření může tudíž představovat omezení ve smyslu článku 49 ES.

Takové omezení nelze považovat za opatření, které může být odůvodněno cílem ochrany pracovníků, jelikož mzda stanovená takovou kolektivní smlouvou je závazná na základě účinků dotčených právních předpisů pouze pro část odvětví stavebnictví vzhledem k tomu, že se jednak tyto právní předpisy použijí pouze na veřejné zakázky a nevztahují se na soukromé zakázky, a jednak, že uvedená kolektivní smlouva nebyla prohlášena za všeobecně použitelnou, a jelikož žádná indicie neumožňuje učinit závěr, že ochrana vyplývající z takové mzdy je pro pracovníka činného v odvětví stavebnictví nezbytná pouze tehdy, pokud je tento pracovník zaměstnán v rámci veřejné zakázky, a nikoli pokud pracuje v rámci soukromé zakázky.

Ze stejných důvodů nelze výše uvedené omezení považovat ani za omezení, které může být odůvodněno cílem směřujícím k zajištění ochrany nezávislosti odborů při organizaci pracovního života.

(viz body 36–43 a výrok)