Language of document : ECLI:EU:C:2009:641

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JÁNA MAZÁKA

přednesené dne 20. října 20091(1)

Věc C‑310/08

London Borough of Harrow

proti

Nimco Hassan Ibrahim

a

Secretary of State for the Home Department

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Court of Appeal (Civil Division) (England and Wales) (Spojené království)]

„Volný pohyb osob – Právo pobytu rodinných příslušníků bývalého pracovníka Společenství – Právo dětí pokračovat ve studiu v hostitelském členském státu – Právo matky, která je státní příslušnicí třetího státu, na pobyt v hostitelském členském státu – Článek 12 nařízení (EHS) č. 1612/68 – Článek 12 odst. 3 směrnice 2004/38/ES – Nedostatek prostředků dostatečných k tomu, aby se dotyčný nestal zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu“





1.        V projednávané věci Court of Appeal (Civil Division) (England and Wales) (Spojené království) předložil Soudnímu dvoru v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 ES tři otázky týkající se výkladu článku 12 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství(2) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS(3).

2.        Otázky byly položeny v rámci řízení mezi N. H. Ibrahim, státní příslušnicí třetího státu, která se provdala za dánského státního příslušníka, jenž dříve pracoval ve Spojeném království, a má děti ve školním věku, které jsou dánskými státními příslušníky, a London Borough of Harrow (dále jen „Borough“) ohledně nároku N. H. Ibrahim na příspěvek na bydlení ve Spojeném království. Nimco H. Ibrahim a její děti nejsou soběstačné a jsou závislé na sociální pomoci ve Spojeném království. Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra, dále jen „Secretary of State“) je vedlejším účastníkem dotčeného řízení. V souladu s právem Spojeného království nemá N. H. Ibrahim nárok na příspěvek na bydlení, pokud nemá právo pobytu v tomto členském státu na základě práva Společenství. Court of Appeal se mimo jiné dotazuje, zda má N. H. Ibrahim a její děti právo pobytu podle směrnice 2004/38 nebo podle článku 12 nařízení č. 1612/68, a pokud ano, zda musí mít přístup k dostatečným prostředkům, aby se nestaly zátěží pro systém sociální pomoci Spojeného království v navrhované době pobytu, a musí mít v daném členském státu komplexní zdravotní pojištění.

I –    Právní základ

A –    Právní předpisy Společenství

3.        Článek 10 nařízení č. 1612/98, předtím, nežli byl zrušen směrnicí 2004/38, stanovil:

„1. Právo usadit se společně s pracovníkem, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, mají bez ohledu na své státní občanství tyto osoby:

a)      jeho manžel nebo manželka a jejich potomci mladší 21 let nebo na něm závislí;

b)      příbuzní ve vzestupné linii pracovníka a jeho manžela nebo manželky, kteří jsou na nich závislí.

2. Členské státy umožní přijetí všech rodinných příslušníků, na které se nevztahuje ustanovení odstavce 1 a kteří jsou závislí na výše uvedeném pracovníkovi nebo s ním žijí v zemi posledního pobytu ve společné domácnosti.

3. Pro použití odstavců 1 a 2 musí mít pracovník pro svou rodinu ubytování, které se považuje za obvyklé pro tuzemské pracovníky v regionu, kde je zaměstnán, aniž by toto ustanovení mohlo vést k diskriminaci mezi vlastními pracovníky a pracovníky z jiných členských států.“

4.        Článek 12 nařízení č. 1612/68 stanoví:

„Děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území.

Členské státy budou podporovat podněty umožňující těmto dětem získávat uvedené vzdělání za co nejlepších podmínek.“

5.        Článek 12 směrnice 2004/38, nadepsaný „Zachování práva pobytu rodinných příslušníků v případě smrti nebo odjezdu občana Unie“ v odstavci 3 stanoví:

„Odjezd občana Unie z hostitelského členského státu nebo jeho smrt nevede až do ukončení studia jeho dětí ke ztrátě práva pobytu jeho dětí ani rodiče, který o děti skutečně pečuje, bez ohledu na jejich státní příslušnost, pobývají-li tyto děti v hostitelském členském státě a jsou zapsány ve vzdělávacím zařízení za účelem studia.“

6.        Článek 14 odst. 2 směrnice 2004/38 stanoví:

„Občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům náleží právo pobytu stanovené v článcích 7, 12 a 13, dokud splňují podmínky uvedených ustanovení.“

B –    Vnitrostátní právní předpisy

7.        Podle čl. 6 odst. 1 Immigration (European Economic Area) Regulations 2006 [Imigrační nařízení (Evropský hospodářský prostor) z roku 2006 (dále jen „nařízení z roku 2006“)] je „oprávněnou osobou“ s právem pobytu ve Spojeném království ten, kdo je státním příslušníkem EHP a ve Spojeném království je uchazečem o zaměstnání, pracovníkem, osobou samostatně výdělečně činnou, soběstačnou nebo studentem. V souladu s čl. 19 odst. 3 písm. a) nařízení z roku 2006 osoby, kterým bylo přiznáno nebo získaly právo pobytu ve Spojeném království podle nařízení, mohou být vypovězeny ze Spojeného království tehdy, pokud nemají nebo přestaly mít právo pobytu podle nařízení.

8.        Podle Housing Act (zákon o ubytování) z roku 1996 a Allocation of Housing and Homelessness (Eligiblity) Regulations z roku 2006 [nařízení o poskytování příspěvku na bydlení a příspěvku v bezdomovectví (podmínky)] nemá N. H. Ibrahim nárok na příspěvek na bydlení, pokud nemá právo pobytu v uvedeném členském státu na základě práva Společenství.

II – Původní řízení a předložené předběžné otázky

9.        Nimco H. Ibrahim je státní příslušnicí třetího státu, je vdaná, ale žije odloučeně od dánského občana, na kterého bude nadále odkazováno jako na „Y.“. Y. přišel do Spojeného království v roce 2002 a pracoval tam od října 2002 do května 2003. Od června 2003 do března 2004 Y. žádal o dávku v pracovní neschopnosti, ale její vyplácení bylo ukončeno, když byl na konci uvedeného období prohlášen za způsobilého k práci. Y. krátce poté opustil Spojené království a vrátil se do něj v prosinci 2006. Mezi ukončením zaměstnání a opuštěním Spojeného království Y. přestal být „oprávněnou osobou“ podle článku 6 nařízení z roku 2006. Při návratu do Spojeného království v prosinci 2006 nezískal zpět status „oprávněné osoby“ s právem pobytu na základě práva Spojeného království.

10.      Nimco H. Ibrahim přišla do Spojeného království s povolením imigračních úřadů v únoru 2003 za účelem sloučení s manželem. Mají čtyři děti, všechny jsou dánskými občany. V říjnu 2007 byly ve věku od 9 do 1 roku. Tři starší děti přišly do Spojeného království se svou matkou v únoru 2003. Čtvrté dítě se narodilo ve Spojeném království. Dvě starší děti krátce po svém příchodu do Spojeného království zahájily státní školní docházku a dosud v ní pokračují.

11.      Nimco H. Ibrahim se v návaznosti na odjezd svého manžela ze Spojeného království v roce 2004 od něj odloučila. Nebyla a není soběstačná. Nepracuje a je zcela závislá na dávkách sociální potřebnosti k úhradě základních životních potřeb a nákladů na bydlení. Nemá komplexní zdravotní pojištění a je závislá na National Health Service (Národní zdravotní služba) Spojeného království.

12.      V lednu roku 2007 N. H. Ibrahim požádala Borouhg o dávku v bezdomovectví pro sebe a své děti. Rozhodnutím ze dne 1. února bylo Borough konstatováno, že N. H. Ibrahim nemá na příspěvek na bydlení nárok, jelikož ani ona sama, ani její manžel, neměli ve Spojeném království právo pobytu vyplývající z práva Společenství. V rámci statutárního přezkumu potvrdil přezkumný úředník Borough pro ubytování dopisem ze dne 29. března 2007 rozhodnutí Borough ze dne 1. února 2007 se stejným odůvodněním. Ode dne přezkumu Y. nevykonával žádné zaměstnání a byl a je závislý na státních dávkách.

13.      Nimco H. Ibrahim podala proti rozhodnutí Borough žalobu ke Clerkenwell and Shoreditch County Court, který dne 18. října 2007 její žalobě vyhověl. County Court mimo jiné konstatoval, že dvě starší děti N. H. Ibrahim, které navštěvují školu, mají právo pobytu v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68 k dokončení svého vzdělání a tudíž N. H. Ibrahim má odvozené právo pobytu jako osoba, která o ně skutečně pečuje. Uvedený soud rovněž shledal, že jejich právo pobytu ve Spojeném království není závislé na otázce soběstačnosti.

14.      Borough podal proti rozsudku County Court odvolání k předkládajícímu soudu. Borough soudí, že směrnice 2004/38 je jediným zdrojem podmínek upravujících práva pobytu v členských státech pro občany Evropské unie a jejich rodinné příslušníky. Borough podle předkládajícího soudu tvrdí, že je nesporné, že N. H. Ibrahim a její děti nemají právo pobytu ve Spojeném království především podle čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38, jelikož Y. přestal být ve Spojeném království pracovníkem před tím, nežli v roce 2004 ze Spojeného království odjel. Směrnicí 2004/38 je dotčen článek 12 nařízení č. 1612/68 a rozhodnutí Baumbast a R.(4), které je na něm založeno. Podle Borough byl článek 12 nařízení č. 1612/68 zdrojem práva dítěte pracovníka na přístup ke vzdělání v hostitelském členském státu, ale po zrušení článku 10 nařízení č. 1612/38, který byl zdrojem práva pobytu podle uvedeného nařízení, právo na přístup ke vzdělání obsažené v článku 12 uvedeného nařízení nyní podléhá změněným podmínkám stanoveným směrnicí 2004/38. V každém případě jakékoliv zachované právo pobytu rodiny po odjezdu občana Unie z hostitelského členského musí samo záviset na soběstačnosti rodinných příslušníků. Zásady soběstačnosti a proporcionality jsou zásadními zásadami práva Společenství, na jejichž základě dochází k vážení zájmů občana a státu. Podmínka soběstačnosti není požadována u migrujícího pracovníka a jeho rodiny, ale je podmínkou jakékoliv jiné formy pobytu, což objasňuje mimo jiné článek 7 směrnice 2004/38. Ve věci Baumbast a R. byla rodina soběstačná, a ačkoliv se Soudní dvůr o tuto skutečnost výslovně neopíral ve svém odůvodnění odpovědí na otázky jedna a dvě, na rozdíl od otázky tři, skutkový stav v dané věci byl přesto takový a bylo by v zásadě chybné z toho dovozovat jakoukoliv obecnější zásadu, která by potvrzovala nárok N. H. Ibrahim vzhledem k nedostatku její soběstačnosti.

15.      Podle předkládajícího soudu N. H. Ibrahim tvrdí, že má nárok zůstat ve Spojeném království na základě článku 12 nařízení č. 1612/68 ve spojení s rozsudkem Soudního dvora ve věci Baumbast a R. Bylo uznáno, že o čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38 se N. H. Ibrahim nemůže opírat vzhledem k mezeře, která byla zjištěna ohledně konkrétních údajů o Y., který před svým odjezdem přestal být zaměstnancem s právem pobytu ve Spojeném království (a nové právo pobytu při svém návratu nezískal). Nimco H. Ibrahim však soudí, že v souladu s rozsudky Soudního dvora ve věci Echternach a Moritz(5) a Baumbast a R.(6) je z článku 12 nařízení č. 1612/38 odvozeno implicitní právo pobytu. Je tudíž nerelevantní, že články 10 a 11 nařízení č. 1612/38 byly zrušeny směrnicí 2004/38, jelikož článek 12 nařízení č. 1612/38 výslovně zrušen nebyl. Tak je tomu zejména v případě, kdy právo dětí N. H. Ibrahim na vzdělání ve Spojeném království již vzniklo, navzdory tomu, že Y. přestal ve Spojeném království pracovat na jaře roku 2004, dokonce před vyhlášením směrnice 2004/38 dne 29. dubna 2004. V případě občana, který pracuje v hostitelském členském státu neexistuje požadavek soběstačnosti. Krom toho v odpovědích Soudního dvora na otázky jedna a dvě ve věci Baumbast a R. neexistoval požadavek soběstačnosti. To bylo zdůrazněno skutečností, že Soudní dvůr nepovažoval za nutné odpovídat na následné dílčí otázky v otázce číslo tři (viz rozsudek Baumbast a R. v bodu 95).

16.      Předkládající soud je toho názoru, že skutkový stav je v projednávaném dovolání velmi odlišný od čtyř věcí zahrnutých do rozsudků Echternach a Moritz a Baumbast a R. V prvním rozhodnutí byly samy studující děti dospělé. Strávily většinu svého života v hostitelských státech. Ve druhém rozhodnutí pokračovala rodina Baumbastových v pobytu ve svém domově ve Spojeném království a byla považována za soběstačnou. Ve věci R. migrující pracovník stále pracoval ve Spojeném království, a tudíž jednoduše uplatňoval své právo pobytu a jediným problémem bylo, že se rozvedl. Předkládající soud si není jistý, zda v souladu s věcí Baumbast a R. existuje implicitní právo pobytu pouze na základě článku 12 nařízení č. 1612/68, a nikoliv na základě článku 10 ve spojení s článkem 12 uvedeného nařízení. Vzhledem k tomu, že článek 10 nařízení č. 1612/68 byl zrušen a nahrazen článkem 7 směrnice 2004/38, není předkládajícímu soudu zřejmé, zda celé odůvodnění rozsudku Baumbast a R. i nadále obstojí, přičemž je možné, že lze tvrdit, zda se jeho nynější výklad musí odvozovat od článku 12 nařízení č. 1612/68 ve spojení se směrnicí 2004/38. Předkládající soud je nadto toho názoru, že otázky jedna a dvě ve věci Baumbast a R. byly zodpovězeny bez odkazu na zásadu soběstačnosti. Nicméně odpovědi byly poskytnuty na základě skutkového stavu, podle kterého byla rodina Baumbastových soběstačná. Článek 12 odst. 3 směrnice 2004/38 není výslovně založen na podmínce soběstačnosti, i když je tato zásada výslovně uvedena v čl. 12 odst. 2, který se zabývá případem úmrtí. Nicméně obecná zásada soběstačnosti mimo případu, kdy se jedná o pracovníka, existuje.

17.      Za těchto okolností Court of Appeal předložil usnesením ze dne 21. dubna 2008 Soudním dvoru k rozhodnutí následující předběžné otázky:

„V situaci, kdy i) manželka, která není státní příslušnicí Unie, a její děti, které jsou státními příslušníky Unie, doprovází státního příslušníka Unie, který přišel do Spojeného království, ii) státní příslušník Unie pobýval ve Spojeném království jako pracovník, iii) státní příslušník Unie poté přestal mít postavení pracovníka a následně opustil Spojené království, iv) státní příslušník Unie, jeho manželka, která není státní příslušnicí Unie, a jejich děti nejsou soběstační a jsou závislí na sociální pomoci ve Spojeném království, v) děti zahájily základní školní docházku ve Spojeném království krátce po svém příjezdu do země, v době, kdy státní příslušník Unie měl postavení pracovníka:

1)      požívají manželka a děti práva pobytu ve Spojeném království pouze tehdy, pokud splňují podmínky stanovené směrnicí […] 2004/38 […]?

Nebo

2)      i)     požívají práva pobytu odvozeného z článku 12 [nařízení č. 1612/68], jak je vykládán Soudním dvorem, aniž by musely splňovat podmínky stanovené směrnicí 2004/38 […] a

ii)      pokud ano, musí mít přístup k dostatečným prostředkům, aby se nestaly zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu během jimi navrhované doby pobytu, a musí mít komplexní zdravotní pojištění v hostitelském členském státu?

3)      Je-li odpověď na první otázku kladná, je situace odlišná za takových okolností, jaké jsou dotčeny v projednávané věci, kdy děti zahájily základní školní docházku a pracovník, který je státním příslušníkem EU, přestal pracovat přede dnem, ke kterému měla být členskými státy provedena směrnice […] 2004/38 […]?“

III – Řízení před Soudním dvorem

18.      Písemná vyjádření byla předložena N. H. Ibrahim, Spojeným královstvím, Irskem, Italskou republikou, Komisí a Kontrolním úřadem ESVO. Při jednání, které se uskutečnilo 2. září 2009, předložily svá vyjádření Borough, N. H. Ibrahim, Spojené království, Dánské království, Irsko, Komise a Kontrolní úřad ESVO.

IV – Právní posouzení

19.      Řízení před předkládajícím soudem se týká nároku N. H. Ibrahim na podporu na bydlení v souladu s ustanoveními stanovenými vnitrostátními předpisy. Vzhledem k tomu, že v souladu s vnitrostátním právem je předpokladem takové podpory mimo jiné právo N. H. Ibrahim pobývat ve Spojeném království, soustředí se otázky předložené Soudnímu dvoru na to, zda – a pokud ano, za jakých podmínek – má N. H. Ibrahim a její děti právo pobývat v uvedeném členském státu v souladu s právem Společenství(7).

20.      Podle mého názoru je vhodné se všemi třemi otázkami předloženými předkládajícím soudem zabývat společně. Předkládající soud uvedl, že je skeptický, pokud jde o to, zda článek 12 nařízení č. 1612/68 a rozsudek Soudního dvora Baumbast a R.(8) ve světle směrnice 2004/38 poskytují dětem(9) pracovníka, který přestal pracovat, právo pobytu v hostitelském členském státu za účelem dokončení vzdělávání, které bylo zahájeno relativně nedávno, a to navzdory zásadě soběstačnosti a bez ohledu na to, po jak krátkou dobu pracovník pobýval jako pracovník v hostitelském členském státu.

21.      Z dokumentů předložených Soudnímu dvoru je zjevné, že Y. pracoval ve Spojeném království od října 2002 do května 2003 a uplatňoval nárok na dávky v pracovní neschopnosti od června 2003 do března 2004. Zdá se tedy, že Y. měl status pracovníka podle článku 39 ES. Navzdory relativně krátké době, po kterou Y. pracoval ve Spojeném království, nebyl jeho status pracovníka Společenství v rozhodné době předkládajícím soudem zpochybněn. Krom toho, vzhledem k tomu, že Y. zřejmě vykonával ve Spojeném království skutečnou činnost, třebaže po relativně omezenou dobu, neexistují ve spisu předloženém Soudnímu dvoru známky toho, že by se on sám nebo jeho manžela pokusili nesprávně či podvodně využít ustanovení práva Společenství; předkládajícímu soudu přísluší, aby takové skutečnosti ověřil(10).

22.      Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru je zřejmé, že v době, kdy Y. byl pracovníkem, se N. H. Ibrahim a tři z jejích dětí usadily u Y. ve Spojeném království. Dvě z dětí zde po svém příjezdu započaly se státním vzděláváním a nadále v něm pokračují. Ve světle okolností popsaných předkládajícím soudem jsem toho názoru, že děti občana Unie, které se usadily v hostitelském členském státu, zatímco jejich rodič měl status pracovníka Společenství, mají nepochybné právo pokračovat ve svém vzdělávání ve Spojeném království v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68, což je právo, které by bylo efektivně vyloučeno, pokud by ztratily své právo pobytu v uvedeném členském státu z důvodu, že jejich otec následně přestal být pracovníkem Společenství. Podle mého názoru ztráta takového práva nemá oporu v právních předpisech Společenství nebo judikatuře Soudního dvora. K zajištění užitečného účinku nebo efektivity práva na přístup a využívání vzdělání v hostitelském členském státu dotyčné děti odvozují právo pobytu přímo z článku 12 nařízení č. 1612/68.

23.      Soudní dvůr v rozsudku Baumbast a R. rozhodl, že pro optimální podmínky k začlenění rodiny pracovníka Společenství v hostitelském členském státu je nezbytné, aby dítě pracovníka Společenství mělo možnost dokončit školní docházku a studovat v hostitelském členském státu, jak je výslovně stanoveno v článku 12 nařízení č. 1612/68 za účelem úspěšného ukončení této docházky nebo studia. Soudní dvůr v souvislosti se zvláštními okolnostmi případu pana Baumbasta uvedl, že bránit dítěti občana Unie – občana, který podle jasných skutkových okolností dotyčné věci nebyl nadále v rozhodné době pracovníkem(11) podle práva Společenství – v pokračování ve školní docházce v hostitelském členském státu tím, že dítěti bude odmítnuto povolení k pobytu, může odradit takového občana od výkonu práv volného pohybu stanovených v článku 39 ES, a je tak na překážku účinnému výkonu svobody takto zaručené Smlouvou o ES(12).

24.      Soudím, že je tak z věci Baumbast a R. jasné, že děti pana Baumbasta odvozovaly právo pobytu ve Spojeném království výhradně z článku 12 nařízení č. 1612/68, aby tam mohly pokračovat ve všeobecném vzdělávání; takové právo získaly jakmile se usadily ve Spojeném království v době, kdy tam pan Baumbast uplatňoval své právo pobytu jako migrující pracovník. Právo pobytu dětí pana Baumbasta za účelem pokračování ve vzdělávání přetrvalo bez ohledu na skutečnost, že pan Baumbast již nebyl pracovníkem Společenství.

25.      V textu rozsudku Baumbast a R. není nic, co by naznačovalo, že Soudní dvůr založil přetrvávající právo pobytu dětí pana Baumbasta na článku 10 (nyní zrušený směrnicí 2004/38) ve spojení s článkem 12 nařízení č. 1612/68.

26.      Soudní dvůr sice skutečně v článcích 58 až 62 rozsudku ve věci Baumbast a R. odkázal na obě ustanovení nařízení č. 1612/68, avšak je zřejmé, že tento odkaz byl učiněn v kontextu zvláštních okolností související s věcí R. Děti R. byly rodinnými příslušníky pracovníka Společenství, ale trvale s tímto pracovníkem nežily. Soudní dvůr rozhodl, že rodinní příslušníci pracovníka, jenž je státním příslušníkem členského státu zaměstnaným na území jiného členského státu, mají právo pobytu a právo dokončit školní docházku na základě článků 10 a 12 nařízení č. 1612/68(13). Soudní dvůr však dále uvedl, že za předpokladu, že rodinný příslušník migrujícího pracovníka má právo usadit se s pracovníkem, článek 10 nařízení č. 1612/68 nevyžaduje, aby dotyčný rodinný příslušník s uvedeným pracovníkem trvale bydlel(14).

27.      V tomto ohledu zdůrazňuji, že první část výroku rozsudku ve věci Baumbast a R., která se týká práva pobytu pana Baumbasta i dětí R., je založena výlučně na článku 12 nařízení č. 1612/68.

28.      Uvádím rovněž – jak to konstatoval Soudní dvůr ve věci Gaal(15) – že článek 12 nařízení č. 1612/68 nijak neodkazuje na článek 10 uvedeného nařízení. Ve věci Gaal se vnitrostátní soud dotazoval, zda definice pojmu „dítě“ pro účely článku 12 nařízení č. 1612/68 je omezena – jako v čl. 10 odst. 1 a článku 11 (nyní zrušených) uvedeného nařízení – na děti, které jsou mladší 21 let nebo nejsou soběstačné. Soudní dvůr byl toho názoru, že podřizovat použití článku 12 nařízení č. 1612/68 věkovému limitu nebo statusu nesoběstačného dítěte by bylo v rozporu s literou a duchem uvedeného ustanovení(16).

29.      Aby tak děti pracovníka nebo bývalého pracovníka měly práva zaručená podle článku 12 nařízení č. 1612/68, musí se usadit v hostitelském členském státu v době, kdy jejich rodič v takovém členském státu(17) vykonává právo pobytu jako migrující pracovník. V takovém případě – a za předpokladu, že jsou splněny ostatní podmínky obsažené v článku 12 nařízení č. 1612/68 – není právní základ usazení dotčeného dítěte v hostitelském členském státu(18), a skutečnost, zda je takový právní základ stále použitelný, nadále relevantní(19).

30.      Tvrzení, že směrnice 2004/38 je ode dne svého nabytí účinnosti jediným zdrojem práva pobytu pro občany Unie a jejich rodinné příslušníky na území členských států, musí být podle mého názoru odmítnuto.

31.      Zákonodárce Společenství tím, že přijal směrnici 2004/38, nezrušil článek 12 nařízení č. 1612/68, ačkoliv články 10 a 11 uvedeného nařízení byly výslovně zrušeny s účinností od 30. dubna 2006(20). Jeví se tedy, že zřejmým záměrem zákonodárce Společenství bylo zachovat právo přístupu ke vzdělání a jeho využívání dětmi pracovníků nebo bývalých pracovníků stanovené článkem 12 nařízení č. 1612/68 tak, jak bylo vykládáno judikaturou Soudního dvora.

32.      Podle mého názoru v každém případě neexistuje inherentní neslučitelnost nebo střet mezi právy pobytu přiznanými podle článku 12 nařízení č. 1612/68 ve výkladu judikatury Soudního dvora a právy přiznanými podle směrnice 2004/38, která by nyní vyžadovala, aby Soudní dvůr znovu vyložil článek 12 nařízení č. 1612/68 restriktivnějším způsobem. Zákonodárce Společenství tím, že mimo jiné přijal čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38(21), neomezil nebo nezměnil působnost článku 12 nařízení č. 1612/68, který se výslovně týká dětí pracovníků nebo bývalých pracovníků, ale posílil(22) právo dětí jiných občanů Unie na pokračování jejich vzdělávání v hostitelském členském státu za určitých okolností(23).

33.      Pokud jde o délku školní docházky dětí N. H. Ibrahim ve Spojeném království, nejsem toho názoru, že je – ve světle dostupných skutkových okolností – relevantním faktorem při posuzování jejich práva pokračovat ve školní docházce a souvisejícího práva na pobyt ve Spojeném království. Článkem 12 nařízení č. 1612/68 nejsou stanoveny žádné podmínky týkající se minimální doby školní docházky. Podle mého názoru by dále bylo neslučitelné s ustálenou judikaturou Soudního dvora usuzovat na jakékoliv podobné podmínky, jelikož Soudní dvůr v takových věcech, jako jsou Gaal(24), Baumbast a R.(25), di Leo(26) a Echternach a Moritz(27), vyložil článek 12 nařízení č. 1612/68 širším, a nikoliv restriktivním způsobem. Soudní dvůr nadto v rozsudku ve věci Eind(28) přeformuloval svou ustálenou judikaturu v tom smyslu, že sekundární právní předpisy Společenství v oblasti práva pohybu a pobytu nelze vykládat restriktivně. Pokud by podle mého názoru bylo dětem bývalého pracovníka Společenství skutečně bráněno v pokračování ve vzdělávání v hostitelském členském státu z důvodu, že tam školu nenavštěvovaly po určitou minimální dobu(29), takový občan by mohl být odrazen od výkonu práva volného pohybu stanoveného v článku 39 ES a byla by tím vytvořena překážka výkonu takového volného pohybu. Soudím, že – a používám k tomu slova Soudního dvora z bodu 54 rozsudku Baumbast a R.(30) – by stanovení takových podmínek bylo nejen v rozporu s literou, ale též duchem článku 12 nařízení č. 1612/68 a rozhodně i článku 39 ES.

34.      Vzhledem k tomu, že děti N. H. Ibrahim(31) požívají práva pobytu v hostitelském členském státu, aby zde získaly všeobecné vzdělání, v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68, musí být toto ustanovení ve světle rozsudku ve věci Baumbast a R.(32) vykládáno tak, že umožňuje rodiči, který o takové děti skutečně pečuje, pobývat s nimi za účelem usnadnění výkonu takového práva, bez ohledu na jeho nebo její státní příslušnost (33).

35.      Rodiče, kteří skutečně pečují o děti, jež požívají práv v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68, jsou ve skutečnosti v poněkud nejasném postavení, jelikož neodvozují právo pobytu přímo z dotčeného ustanovení. Nicméně takoví jednotlivci, jakožto osoby skutečně pečující o dotčené děti, odvozují jasné, ale nepřímé právo pobytu z článku 12 nařízení č. 1612/68 ve výkladu judikatury Soudního dvora za účelem zajištění plné účinnosti práv poskytnutých jejich dětem podle článku 12 nařízení č. 1612/68(34).

36.      Předkládajícím soudem však byla položena otázka, zda právo pobytu N. H. Ibrahim a jejích dětí ve Spojeném království podléhá podmínce, že mají přístup k dostatečným prostředkům, aby se nestaly zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu v průběhu jimi navrhovaného období pobytu, a mají v hostitelském členském státu komplexní zdravotní pojištění.

37.      V řízení před překládajícím soudem podle mého názoru nelze pro uložení podmínky soběstačnosti nebo povinnosti mít zdravotní pojištění najít oporu v právních předpisech Společenství nebo judikatuře Soudního dvora.

38.      Právo pobytu na území členských států je každému občanovi Unie přiznáno přímo čl. 18 odst. 1 ES.

39.      Toto právo však může být podřízeno omezením a podmínkám stanoveným ve Smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení(35). V tomto ohledu zákonodárce Společenství výslovně stanovil u některých občanů Unie a jejich rodinných příslušníků za určitých okolností(36) požadavek zdravotního pojištění všech rizik v hostitelském členském státu a dostatečných prostředků k tomu, aby se dotyční během své doby pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu.

40.      Pro příklad však uvádím, že žádný takový požadavek není stanoven pro občany Unie, kteří jsou v hostitelském členském státu pracovníky nebo osobami samostatně výdělečně činnými, nebo pro rodinné příslušníky, kteří je doprovázejí nebo se k nim připojují(37).

41.      Vzhledem k tomu, že zákonodárce Společenství ve specifických případech výslovně zvolil omezení práva pobytu pro určité občany Unie a jejich rodinné příslušníky tím, že stanovil požadavky soběstačnosti a zdravotního pojištění, soudím, že neexistence takových podmínek nebo požadavků vůči jiným občanům Unie a jejich rodinným příslušníkům představuje jasnou volbu zákonodárce Společenství takové podmínky nebo požadavky nestanovit(38). Jsem proto toho názoru, že právo pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků nepodléhá podmínkám nebo omezením, které se týkají soběstačnosti a zdravotního pojištění tehdy, pokud nejsou výslovně stanoveny zákonodárcem Společenství.

42.      Navíc je sice možné tvrdit, že v právu Společenství bylo obecně zavedeno rozlišování mezi občany Unie, kteří jsou pracovníky nebo osobami samostatně výdělečně činnými, a osobami, které jsou „ekonomicky nečinné“, pokud jde o právo pobytu a otázky soběstačnosti a zdravotního pojištění(39), avšak je vhodné zdůraznit, že dotyčné rozlišování není ani absolutní(40) ani neomezené(41).

43.      Článek 12 nařízení č. 1612/68, který zůstal nezměněn navzdory přijetí směrnice 2004/38, adresátům nepochybně neukládá žádné podmínky soběstačnosti nebo požadavek týkající se zdravotního pojištění.

44.      Soudní dvůr v rozsudku Echternach a Moritz rozhodl, že status dítěte pracovníka Společenství ve smyslu nařízení č. 1612/68 znamená, že takové děti musí mít nárok na studijní podporu od státu, aby jim bylo umožněno dosáhnout integrace do společnosti hostitelského státu. Takový požadavek se použije a fortiori tam, kde osobami, kterých se dotčená ustanovení práva Společenství týkají, jsou studenti, kteří přijeli do hostitelského státu dokonce ve věku před zahájením povinné školní docházky(42).

45.      Soudní dvůr tedy ve věci Echternach a Moritz rozhodl – dalek toho, aby pro adresáty práv stanovených článkem 12 nařízení č. 1612/68 stanovil nějaké finanční požadavky – že podpora poskytovaná na pokrytí nákladů studia a životních nákladů studenta musí být považována za sociální pomoc, na kterou mají děti pracovníků (a bývalých pracovníků) Společenství nárok za stejných podmínek, které se použijí na vlastní státní příslušníky hostitelského státu(43).

46.      Krom toho, z rozsudku Baumbast a R. není možné dovodit žádný požadavek soběstačnosti nebo zdravotního pojištění.

47.      Soudní dvůr nestanovil takové podmínky ohledně svých zjištění v první části výroku, podle které děti bývalého pracovníka Společenství mají právo na pobyt v hostitelském členském státu, aby zde získaly všeobecné vzdělání v souladu s článkem 12 nařízení č. 1612/68, nebo ve druhé části výroku, podle které rodič, jenž o tyto děti skutečně pečuje, s nimi může pobývat za účelem usnadnění výkonu tohoto práva, bez ohledu na svou státní příslušnost(44). Pokud jde o otázku práva pobytu dětí Baumbastových a rodiče, který o ně skutečně pečoval, nebyl podle mého názoru Soudním dvorem přiznán význam skutečnosti, že rodina Baumbastových shodou okolností měla prostředky a zdravotní pojištění.

48.      Otázka soběstačnosti a zdravotního pojištění byla v uvedené věci nastolena toliko v souvislosti s právem pobytu pana Baumbasta(45) a soustředila se na to, zda občan Evropské unie, který nadále nemá v hostitelském členském státu právo pobytu jako migrující pracovník, tam jako občan Evropské unie může mít právo pobytu na základě přímého použití čl. 18 odst. 1 ES(46).

V –    Závěry

49.      Ve světle výše uvedených skutečností navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené Court of Appeal (Civil Division) (England and Wales) (Spojené království) takto:

„Děti občana Evropské unie, které se usadily v členském státu v době, kdy jejich rodič v tomto členském státu uplatňoval právo pobytu jako migrující pracovník, mají právo na pobyt v tomto státu, aby zde získaly všeobecné vzdělání v souladu s článkem 12 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.

Článek 12 nařízení č. 1612/68 musí být za okolností projednávané věci vykládán v tom smyslu, že opravňuje rodiče, který o takové děti skutečně pečuje, aby s nimi pobýval za účelem usnadnění výkonu takového práva, bez ohledu na svou státní příslušnost. Skutečnost, že rodič, který je občanem Unie, přestal být migrujícím pracovníkem v hostitelském členském státu a následně takový členský stát opustil, skutečnost, že děti a rodič, který o ně skutečně pečuje, jsou nesoběstační a jsou závislí na sociální pomoci v hostitelském členském státu, a doba, po kterou děti již získávají všeobecné vzdělání v hostitelském členském státu jsou v tomto ohledu nerelevantní.“


1 – Původní jazyk: angličtina.


2 – Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15.


3 – Úř. věst. L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46.


4 – Rozsudek ze dne 17. září 2002 (C‑413/99, Recueil, s. I‑7091).


5 – Rozsudek ze dne 15. března 1989 (spojené věci 389/87 a 390/87, Recueil, s. 723).


6 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 4.


7 – Ke dni 21. dubna 2008, tedy ke dni podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se zdá, že předkládající soud byl toho názoru, že N. H. Ibrahim nemá jiné právo pobývat ve Spojeném království nežli snad právo založené na právu Společenství. Při jednání dne 2. září 2009 poradce Borough a Spojeného království uvedl, že právní situace N. H. Ibrahim se v mezidobí mohla změnit, jelikož její manžel znovu začal pracovat ve Spojeném království. Vzhledem k tomu, že předkládající soud nezměnil nebo nevzal svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zpět, je podle mého názoru nezbytné pokračovat v řízení ve věci na základě skutkových okolností, jak jsou popsány v předkládacím usnesení.


8 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 4.


9 – A osobě, která o ně skutečně pečuje.


10 – Viz rozsudky ze dne 9. března 1999, Centros (C‑212/97, Recueil, s. I‑1459, body 24 a 25), a ze dne 15. prosince 2005 ve spojených věcech Nadin a Nadin-Lux (C‑151/04 a C‑152/04, Sb. rozh. s. I‑11203, body 45 až 48).


11 – Soudní dvůr krom toho v bodu 54 rozsudku Baumbast a R. (uvedený výše v poznámce pod čarou 4) zdůraznil, že článek 12 nařízení č. 1612/68 stanoví právo na přístup ke vzdělání dětí státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu (kurziva provedena autorem stanoviska). Viz rovněž rozsudek Echternach a Moritz, uvedený výše v poznámce pod čarou 5, bod 21. Otec pana Moritze již nebyl pracovníkem v hostitelském členském státu, jelikož se vrátil do členského státu původu. Viz rovněž rozsudek ze dne 27. září 1988, Komise v. Belgie (42/87, Recueil, s. I‑5445), ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že nárok na rovné zacházení přetrvává ve prospěch dítěte zemřelého migrujícího pracovníka. Viz čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38.


12 – Viz body 50 až 52 (rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 4).


13 – Viz bod 58 (rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 4).


14 – Viz bod 62.


15 – Rozsudek ze dne 4. května 1995 (C‑7/94, Recueil, s. I‑1031, bod 23).


16 – Viz bod 25.


17 – Viz rozsudek ze dne 21. června 1988, Brown (197/86, Recueil, s. 3205, bod 30) a výše uvedený rozsudek Gaal (poznámka pod čarou 15, bod 27).


18 – Například článek 10 nařízení č. 1612/68 (nyní zrušený).


19 – Generální advokátka Julianne Kokott ve svém stanovisku ve věci Laurin Effing (C‑302/02, Sb. rozh. s. I‑553) uvedla, že „[v]zhledem k tomu, že se článek 12 nařízení č. 1612/68 vztahuje také na děti bývalého migrujícího pracovníka, není rozhodné, zda se migrující pracovník v době uplatnění tohoto ustanovení dítětem ještě nachází v hostitelském státě nebo zda je ještě pracovníkem. Stejně tak nemusí být dále splněny podmínky článku 10. Toto ustanovení definuje skupinu osob, které mohou jako rodinní příslušníci žít u pracovníka v hostitelském státě. Vyžaduje zejména, aby pracovník dotyčným osobám poskytoval výživu. Práva vyplývající z článku 12 nařízení č. 1612/68 nicméně závisí pouze na okolnosti, že taková situace již jednou v minulosti existovala. Nezávisí na tom, že tato situace existuje i v současnosti. V důsledku toho stačí, že dítě žilo se svými rodiči nebo s jedním ze svých rodičů v členském státě v době, kdy alespoň jeden z rodičů, který zde měl bydliště, zde měl postavení pracovníka“ (kurziva provedena autorem stanoviska). Viz bod 58, vnitřní odkazy byly odstraněny.


20 – Viz článek 38 směrnice 2004/38.


21 – Který výslovně stanoví zachování práva pobytu dětí nebo rodiče, který se o děti skutečně stará, v případě smrti nebo odjezdu občana Unie, bez ohledu na státní příslušnost, pokud děti bydlí v hostitelském členském státu a jsou tam zapsány ve vzdělávacím zařízení pro účely studia, až do ukončení jejich studia. Uvádím, že se z předkládajícího rozhodnutí podává, že čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38 není na specifické okolnosti případu N. H. Ibrahim použitelný.


22 – Prostřednictvím zachování jejich práva pobytu v hostitelském členském státu.


23 – Takový výklad je podle mého názoru potvrzen zněním bodu 3 odůvodnění směrnice 2004/38. Zatímco uvedený bod odůvodnění se týká potřeby kodifikovat a revidovat stávající nástroje Společenství, které se zabývají zvlášť zaměstnanými osobami, osobami samostatně výdělečně činnými a studenty a dalšími osobami bez zaměstnání, je ze stejného bodu odůvodnění patrné, že zřejmým účelem uvedené směrnice je zjednodušení a posílení – nikoliv oslabení – práva volného pohybu a usazování občanů Unie. Ve stejném duchu Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. července 2007, Metock a další (C‑127/08, Sb. rozh. s. I‑6241) nedávno zdůraznil, že občanům Unie nemůže na základě uvedené směrnice příslušet méně práv než na základě aktů sekundárního práva, které mění nebo zrušuje (viz bod 59).


24 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 15.


25 – Uvedený výše v poznámce pod čaru 4.


26 – Rozsudek ze dne 13. listopadu 1990 (C‑308/89, Recueil, s. I‑4185).


27 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 5.


28 – Rozsudek ze dne 11. prosince 2007 (C-291/05, Sb. rozh. s. I‑10719, bod 43).


29 – Dosud nestanovená.


30 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 4.


31 – Které se usadily ve Spojeném království v době, kdy tam jejich otec uplatňoval právo pobytu jako migrující pracovník.


32 – Viz bod 75 (rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 4).


33 – Proto rodič, který o děti skutečně pečuje, musí mít možnost – jako nezbytný logický následek práv dítěte podle článku 12 nařízení č. 1612/68 – pobývat se svými dětmi v hostitelském členském státu. Viz obdobně rozsudek ze dne 19. října 2004, Zhu a Chen (C‑200/02, Sb. rozh. s. I‑9925, bod 45).


34 – Přiznání takového práva pobytu osobě, která o děti skutečně pečuje, je odůvodněno nezbytností respektovat základní právo na rodinný život. Viz článek 8 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách.


35 – Viz v tomto smyslu rozsudek Eind, uvedený výše v poznámce pod čarou 28, bod 28.


36 – Viz mimo jiné čl. 7 odst. 1 písm. b), c) a d) a čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38. Viz předchozí směrnice Rady 90/364/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu (Úř. věst. L 180, s. 26; Zvl. vyd. 20/01, s. 3), směrnice Rady 90/365/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných po skončení jejich pracovní činnosti (Úř. věst. L 180, s. 28; Zvl. vyd. 20/01, s. 5), a směrnice Rady 90/366/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu studentů (Úř. věst. L 180, s. 30). Viz rovněž rozsudek Zhu a Chen, uvedený výše v poznámce pod čarou 33, ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že článek 18 ES a směrnice 90/364 přiznávají státnímu příslušníkovi členského státu, který je nezletilou osobou, má příslušné zdravotní pojištění a je o něj pečováno rodičem, který je sám státním příslušníkem třetího státu a jehož finanční prostředky jsou dostatečné k tomu, aby se takový nezletilý nestal zátěží pro veřejné finance hostitelského členského státu, právo pobytu na dobu neurčitou v hostitelském členském státě. Za takových okolností stejná ustanovení umožňují rodiči, který o tohoto nezletilého skutečně pečuje, aby s dítětem v hostitelském členském státě bydlel.


37 – Viz například čl. 7 odst. 1 písm. a) a d) a čl. 7 odst. 2 směrnice 2004/38. Viz zejména čl. 14 odst. 4 směrnice 2004/38. Před přijetím směrnice 2004/38 viz například článek 4 směrnice Rady 68/360/EHS ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27), který stanovil, že členské státy přiznají právo pobytu na svých územích pracovníkům a jejich rodinným příslušníkům. Směrnice 68/360 byla zrušena směrnicí 2004/38.


38 – Srov. například čl. 12 odst. 2 a čl. 12 odst. 3 směrnice 2004/38.


39 – Viz rozsudek Eind, uvedený výše v poznámce pod čarou 28, body 28 až 30.


40 – Viz například čl. 14 odst. 3 směrnice 2004/38.


41 – Viz článek 16 směrnice 2004/38, který mimo jiné stanoví, že občané Unie, kteří získali právo trvalého pobytu, nepodléhají podmínkám stanoveným v kapitole III uvedené směrnice.


42 – Viz bod 35 (rozsudek uveden výše v poznámce pod čarou 5).


43 – Tamtéž; bod 36. V rozsudku di Leo (citovaný výše v poznámce pod čarou 26) Soudní dvůr rozhodl, že se článek 12 nařízení č. 1612/68 neomezuje na všeobecné nebo odborné vzdělávání v hostitelském členském státu. Proto s dětmi přicházejícími v rámci uvedeného ustanovení bude zacházeno jako se státními příslušníky pro účely poskytování studijních podpor nejen tehdy, pokud všeobecné nebo odborné vzdělávání probíhá v hostitelském členském státu, ale rovněž tehdy, pokud se uskutečňuje ve státu, jehož jsou takové děti státními příslušníky. Viz rovněž rozsudky ze dne 3. července 1974, Casagrande (9/74, Recueil, s. 773) a ze dne 25. ledna 1975, Alaimo (68/74, Recueil, s. 109).


44 – Na takové faktory nebylo odkázáno v bodech 47 až 63 nebo 68 až 75 rozsudku. Uvedené body obsahují zjištění Soudního dvora ohledně první a druhé otázky.


45 – A nikoliv v souvislosti s právem pobytu jeho dětí a manželky ve Spojeném království.


46 – Soudní dvůr v souvislosti s panem Baumbastem uvedl, že výkon práva pobytu občanů Unie může být podřízen legitimním zájmům členských států. V souladu s čl. 18 odst. 1 ES a zejména s článkem 1 směrnice 90/364 se tak osoby požívající práva pobytu nesmějí stát „nepřiměřenou“ zátěží pro veřejné finance hostitelského členského státu. Viz body 86 až 90 (rozsudek uveden výše v poznámce pod čarou 4).