Language of document : ECLI:EU:C:2011:401

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 16. června 2011(1)

Věc C‑139/10

Prism Investments BV

proti

J. A. Van der Meerovi, v postavení insolvenčního správce Arilco Holland B.V.

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko)]

„Nařízení (ES) č. 44/2001 – Uznávání a výkon soudních rozhodnutí – Důvody pro zamítnutí – Hmotněprávní námitky týkající se nároku s exekučním titulem“






I –     Úvod

1.         Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2). Předmětem žádosti je otázka, zda soudy státu výkonu mohou v rámci řízení o opravném prostředku podaném proti prohlášení vykonatelnosti přezkoumávat námitku strany, vůči níž je výkon navrhován, že nárok přiznaný v zahraničním rozsudku po vydání rozsudku splnila.

II –  Právní rámec

2.         Kapitola III nařízení č. 44/2001 upravuje uznávání a výkon rozhodnutí.

3.         Článek 38 odst. 1 se týká výkonu rozhodnutí:

„(1) Rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.“

4.         Podle článku 41 je – jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53 – rozhodnutí vykonatelné, aniž jsou přezkoumávány důvody pro zamítnutí podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání. Podle článku 43 může kterákoli strana podat opravný prostředek proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti.

5.         Předmětem článku 45 je řízení o opravném prostředku a stanoví toto:

„(1) Soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí.

(2) Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.“

6.         Článek 34 stanoví:

„Rozhodnutí se neuzná,

(1) je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá;

(2) jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost;

(3) je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá;

(4) je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá.“

7.         Článek 35 stanoví:

„(1) Rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72.

(2) Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost.

(3) Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.“

III – Skutkový stav a předběžná otázka

8.         Rozsudkem ze dne 5. prosince 2006 Hof van Beroep te Brussel stanovil povinnost společnosti Prism Investments B.V. (dále jen „Prism“) zaplatit částku ve výši 1 048 232,30 eur společnosti Arilco Holland B.V. (dále jen „Arilco“).

9.         Vůči společnosti Arilco bylo v srpnu 2007 zahájeno insolvenční řízení a J. A. van der Meer byl ustanoven insolvenčním správcem. Insolvenční správce dne 3. září 2007 podal u Rechtbank´s Hertogenbosch podle článku 38 nařízení č. 44/2001 návrh na prohlášení vykonatelnosti rozsudku stanovícího povinnost zaplatit, aby byl v Nizozemsku vykonán. Tomuto návrhu bylo vyhověno.

10.       Proti tomu podala Prism podle článku 43 nařízení č. 44/2001 opravný prostředek a navrhovala zrušení prohlášení vykonatelnosti. Jako odůvodnění uvedla, že své povinnosti vyplývající z rozsudku, k němuž bylo uděleno prohlášení vykonatelnosti, již splnila započtením.

11.       Rozhodnutím ze dne 22. července 2008 zamítla Rechtbank opravný prostředek Prism. Odůvodnila to tím, že podle článku 45 nařízení může být prohlášení vykonatelnosti zrušeno pouze na základě některého z důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Námitka splnění povinnosti nespadá do žádného z důvodů vyjmenovaných v těchto článcích, a není tedy možné ji zohlednit v rámci řízení o opravném prostředku podaném proti prohlášení vykonatelnosti, nýbrž až v pozdějším stadiu vlastního výkonu.

12.       Proti tomuto rozhodnutí Rechtbank podala Prism kasační opravný prostředek u Hoge Raad, předkládajícího soudu. Hode Raad se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání článek 45 nařízení č. 44/2001 zamítnutí nebo zrušení prohlášení vykonatelnosti soudem, jenž má povinnost rozhodnout o opravném prostředku podle článků 43 nebo 44 tohoto nařízení, z jiného důvodu než důvodu uvedeného v článcích 34 a 35 tohoto nařízení, který je uplatněn proti výkonu rozhodnutí prohlášeného za vykonatelné a vznikl po vydání tohoto rozhodnutí, jako například důvod, že povinnosti uložené rozhodnutím byly splněny?“

13.       Písemná vyjádření v řízení před Soudním dvorem předložil insolvenční správce společnosti Arilco, Belgie, Německo, Nizozemsko, Švédsko, Česká republika a Spojené království, jakož i Evropská komise. Jednání konaného dne 10. února 2011 se účastnily Nizozemsko, Česká republika, Německo, jakož i Komise.

IV – Posouzení

14.       Předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je otázka, zda článek 45 nařízení č. 44/2001 brání zohlednění hmotněprávních námitek strany, vůči níž je výkon navrhován, v řízení o prohlášení vykonatelnosti. Pojmem „hmotněprávní námitky“ se rozumí takové námitky, které vznikly po vydání exekučního titulu a dodatečně ruší nárok přiznaný v exekučním titulu. To může být například námitka zaplacení nebo započtení. Strana, vůči níž je v původním řízení výkon navrhován, tak tvrdí, že platební nárok s exekučním titulem v rozsudku byl mezitím splněn započtením. Předkládající soud se nyní ptá, zda tuto námitku započtení může zohlednit v řízení o opravném prostředku podaném proti prohlášení vykonatelnosti.

15.       Před výkladem článku 45 nařízení je třeba zabývat se nejprve argumentem vlády Spojeného království, že vykonatelnost rozhodnutí se týká původního řízení.

A –    Vykonatelnost rozhodnutí ve smyslu článku 38 nařízení č. 44/2001

16.       Spojené království je toho názoru, že splnění nároku přiznaného v rozsudku, který je třeba vykonat, ruší již vykonatelnost ve státě vydání rozsudku, a brání tedy rovněž prohlášení vykonatelnosti.

17.       Je sice třeba souhlasit se Spojeným královstvím v tom, že vykonatelnost rozhodnutí ve státě vydání rozsudku je podmínkou pro výkon rozhodnutí v členském státě, v němž se podává návrh na výkon(3). To vyplývá již ze článku 38 nařízení, podle kterého „rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné“(4), může být vykonáno v jiném členském státě. Rovněž je správné, že rozsudku nelze při jeho výkonu přiznat právní účinky, které nemá v členském státě původu(5).

18.       Samotné splnění nároku s exekučním titulem však neodnímá rozsudku vykonatelnou povahu, ani tomuto rozsudku při jeho výkonu v zahraničí nenáleží právní účinky, které ve státě vydání rozsudku nemá.

19.       Pojmem „vykonatelný“ v článku 38 nařízení se totiž rozumí pouze vykonatelnost cizích rozhodnutí z formálního hlediska(6). Požadované formality například splněny nejsou, jestliže je rozhodnutí předmětem opravného prostředku nebo proti němu ještě opravný prostředek podán být může, není-li prohlášeno za předběžně vykonatelné(7).

20.       Soudní dvůr tedy v rozsudku Apostolides rozhodl, že skutečné možnosti výkonu ve státě vydání rozsudku jsou pro otázku „vykonatelnosti“ irelevantní. Okolnost, že by se navrhovatelé při výkonu dotčených rozsudků v severní oblasti Kypru mohli setkat s obtížemi, nemůže tyto rozsudky zbavit jejich vykonatelnosti, a tudíž nebrání soudům členského státu, v němž se podává návrh na výkon, aby takové rozsudky prohlásil za vykonatelné(8).

21.       Podobně musí být pro existenci vykonatelnosti ve smyslu článku 38 nařízení irelevantní také to, zda může být splnění pohledávky ve státě vydání rozsudku namítáno proti skutečnému výkonu v tomto státě. Povaha vykonatelnosti nezaniká automaticky splněním nároku, který je základem rozsudku.

22.       Na rozdíl od toho, co uvedla vláda Spojeného království, v projednávaném případě došlo také právě k nikoli nespornému splnění započtením. Podání insolvenčního správce ukazuje, že započtení zásadně popírá. Kromě toho se jeví i právní posouzení tvrzeného započtení jako nanejvýš komplexní. Účinek splnění započtením by tak musel být nejprve v nějaké formě prohlášen soudem také ve státě vydání rozsudku. Tak ani ve státě vydání rozsudku neruší automaticky právní účinky rozsudku, který je třeba vykonat.

23.       Formální vykonatelnost rozhodnutí ve smyslu článku 38 nařízení tedy dále existuje přes námitku splnění, kterou uplatnila strana, vůči níž je výkon navrhován(9). V námitce Spojeného království je obsažena starost, že strana, vůči níž je výkon navrhován, může být donucena k tomu, aby pohledávku uhradila podruhé. Úvodem tedy bylo již jednou objasněno: Pokud není námitka splnění v řízení o prohlášení vykonatelnosti připuštěna jako platná, neznamená to, že by vůči straně, vůči níž je výkon navrhován, mohl být bez jakékoli ochrany opakovaně uplatňován nárok.

24.       V projednávaném případě totiž nevyvstává otázka, zda námitka splnění může vůbec být uplatněna proti výkonu [rozhodnutí], nýbrž pouze otázka, zda tak může učinit soud rozhodující o opravném prostředku ve státě výkonu již ve stadiu prohlášení vykonatelnosti.

B –     Rozsah přezkumu v řízení o opravném prostředku, článek 45 nařízení č. 44/2001

25.       Článek 45 nařízení č. 44/2001 stanoví, že prohlášení vykonatelnosti soudem, u něhož je projednáván opravný prostředek podle článku 43 nebo 44, může být zamítnuto nebo zrušeno pouze z důvodů uvedených v článcích 34 a 35 nařízení č. 44/2001.

26.       Podle předkládajícího soudu není v původním řízení relevantní žádný z důvodů uvedených ve článku 34 nebo 35 nařízení č. 44/2001. Strana, vůči níž je výkon navrhován, spíše pouze namítala, že nárok s exekučním titulem přiznaný v rozsudku, který je třeba vykonat, zanikl započtením.

27.       Je tedy třeba objasnit, zda tato námitka může být soudem rozhodujícím o opravném prostředku zohledněna.

1.       Gramatický výklad

28.       Znění první věty čl. 45 odst. 1 výslovně vylučuje přezkum jiných námitek, než jsou důvody pro odmítnutí uznání uvedené ve článcích 34 a 35 nařízení. Je v něm totiž stanoveno, že soud zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí „pouze“ na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35(10). Námitka splnění povinnosti zde uvedena není.

29.       Taxativní povaha článku 45 je zdůrazněna osmnáctým bodem odůvodnění. Podle něj může odpůrce podat opravný prostředek, pokud se domnívá, že „existuje jeden z důvodů pro nevykonání rozhodnutí“(11). Vzhledem k tomu, že v nařízení nebyla zvolena formulace „důvod pro nevykonání rozhodnutí“, je zřejmé, že vychází z toho, že důvody pro nevykonání rozhodnutí jsou v nařízení upraveny taxativním způsobem a musí existovat právě jeden ze stanovených důvodů.

2.       Předchozí právní úprava v Bruselské úmluvě

30.       Členské státy, které se v projednávaném řízení zastávají možnosti zohlednění námitky splnění povinnosti, odkazují na obě důvodové zprávy k Bruselské úmluvě, právní úpravu, která byla předchůdcem nařízení. V těchto zprávách bylo uvedeno – vždy ovšem bez dalšího odůvodnění – že opravný prostředek v řízení o prohlášení vykonatelnosti stanovený v článku 36 Bruselské úmluvy může být založen na tom, že pohledávka již byla splněna(12).

31.       Odvolávat se na tento právní názor ohledně právní úpravy, která byla předchůdcem nařízení, však v konečném výsledku nemusí přesvědčit. Důvodové zprávy k Bruselské úmluvě totiž mohou být použity pro výklad nařízení č. 44/2001 pouze do té míry, do jaké odpovídá text a obsah právní úpravy nařízení textu a obsahu Úmluvy.

32.       Tak tomu ohledně první věty čl. 45 odst. 1 není. V Bruselské úmluvě bylo upraveno řízení o opravném prostředku podaném proti prohlášení vykonatelnosti v článku 36. Tento článek neobsahoval žádný výrok ohledně rozsahu přezkumu v řízení o opravném prostředku srovnatelný s použitím slova „pouze“ v článku 45 nařízení. Na rozdíl od nařízení se podle ustanovení Bruselské úmluvy uskutečnil již v prvním stupni prohlášení vykonatelnosti soudní přezkum důvodů pro zamítnutí prohlášení vykonatelnosti. Pouze zde se nacházelo omezení rozsahu přezkumu srovnatelné s dnešním článkem 45(13). Pro řízení o opravném prostředku však Bruselská úmluva neučinila žádné vyjádření ohledně předmětu a rozsahu přezkumu.

33.       Rovněž nehledě na znění dotčených ustanovení se nařízení výrazně odlišuje od Úmluvy ohledně řízení o prohlášení vykonatelnosti. Ústředním cílem nové právní úpravy stanovené nařízením č. 44/2001 bylo zrychlení a formalizace řízení o prohlášení vykonatelnosti(14).

34.       Jak řízení o prohlášení vykonatelnosti, tak i důvody pro zamítnutí uznání rozhodnutí byly výrazně přepracovány(15). Rozhodující změna spočívá v tom, že v první fázi prohlášení vykonatelnosti již soud neprovádí přezkum důvodů pro zamítnutí. Přezkum důvodů pro zamítnutí může nastat podle ustanovení nařízení až v rámci řízení o opravném prostředku. Těmito změnami tak bylo řízení o prohlášení vykonatelnosti podle ustanovení nařízení výrazně zefektivněno a urychleno.

35.       Pozoruhodné je rovněž to, že autor jedné z obou důvodových zpráv k Bruselské úmluvě se ve svém komentáři k nařízení č. 44/2001 odchylně od názoru zastávaného ohledně Bruselské úmluvy připojuje k názoru, podle kterého jsou hmotněprávní námitky v řízení podle článku 43 a následujících nařízení nepřípustné; zájem na právní ochraně strany, vůči níž je výkon navrhován, může být spíše zohledněn i v rámci vlastního vykonávacího řízení(16).

36.       Pouze na základě právě uvedených rozdílů mezi Úmluvou a nařízením nelze činit závěry pro projednávanou věc ani z rozsudku Soudního dvora ve věci Coursier(17), na který odkázala zejména vláda Spojeného království.

37.       Předmětem této věci byla přípustnost zohlednění rozsudku vydaného v konkurzním řízení při prohlášení vykonatelnosti rozsudku stanovícího povinnost zaplatit v jiném členském státě. Konkrétně šlo o výkon francouzského rozsudku stanovícího povinnost zaplatit v Lucembursku. Po vydání francouzského rozsudku byl ve Francii vydán rozsudek, ve kterém bylo zastaveno konkurzní řízení vedené proti dlužníkovi z důvodu nedostatečné konkurzní podstaty. To mělo podle francouzských právních předpisů za následek to, že rozsudek stanovící povinnost zaplatit ve Francii již nemohl být vykonán.

38.       Vyvstala tím otázka, zda skutečnost, že z důvodu francouzského rozsudku vydaného v rámci konkurzního řízení již nemohlo být rozhodnutí ve Francii vykonáno, musela být zohledněna v Lucembursku v rámci řízení o prohlášení vykonatelnosti. Soudní dvůr v tomto ohledu konstatoval, že šlo o přípustnost zohlednění účinků rozsudku vydaného v cizím konkurzním řízení, tedy v oblasti, která je z Bruselské úmluvy výslovně vyňata. Je tedy věcí soudů státu výkonu, aby v rámci řízení o opravném prostředku podle článku 36 Bruselské úmluvy stanovily podle svých právních předpisů včetně mezinárodního práva soukromého, jaké právní účinky má rozsudek ve státě výkonu(18). 

39.       Toto tvrzení nelze bez bližšího prozkoumání použít na projednávaný případ. Soudní dvůr sice v úvahách uvozujících rozsudek Coursier zmínil rovněž vyrovnání dluhu v souvislosti s nemožností vykonat cizí rozsudek(19). Jak již bylo uvedeno a jak správně zdůrazňuje švédská vláda, konkrétní případ se však týkal zvláštní části konkurzního práva. Nelze tedy vycházet z toho, že Soudní dvůr tím, že nahodile zmínil vyrovnání dluhu, zamýšlel s konečnou platností rozhodnout o situaci, kdy byla podána námitka splnění povinnosti. Tuto judikaturu Soudního dvora tedy nelze uplatnit na projednávaný případ, a to nejen z důvodu uvedených rozdílů mezi Bruselskou úmluvou a nařízením č. 44/2001 .

3.       Teleologický výklad

40.       Rozhodující pro výklad článku 45 tedy může být kromě jeho znění pouze smysl a účel řízení o prohlášení vykonatelnosti podle nařízení č. 44/2001.

41.       Nařízení chce zajistit volný pohyb rozhodnutí vydaných v členských státech v občanských a obchodních věcech zjednodušením formalit s ohledem na rychlé a jednoduché uznávání a výkon těchto rozhodnutí(20). To je vyjádřeno zejména v jeho druhém, šestém, šestnáctém a sedmnáctém bodě odůvodnění. Vzájemná důvěra ve výkon spravedlnosti v rámci Unie umožňuje, aby rozhodnutí vydaná v kterémkoli členském státě byla bez dalšího uznávána bez potřeby jakéhokoli dalšího řízení(21).

42.       Na základě této zásady vzájemné důvěry musí být – jak uvádí sedmnáctý bod odůvodnění nařízení – postup pro výkon rozhodnutí [v jiném členském státě] účinný a rychlý: K tomuto účelu by mělo být prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydáno v prvním stupni řízení v zásadě bez dalšího po zcela formální kontrole předložených písemností, aniž by měl soud možnost přezkoumat bez návrhu jakékoli důvody pro nevykonání soudního rozhodnutí ve smyslu tohoto nařízení. K přezkumu důvodů pro zamítnutí může dojít pouze v řízení o opravném prostředku.

43.       Požadavek urychlení řízení je vyjádřen rovněž v druhé větě čl. 45 odst. 1. Podle ní soud rozhodující o opravném prostředku vydá své rozhodnutí neprodleně.

44.       Za těchto okolností představuje zamítnutí nebo zrušení prohlášení vykonatelnosti podle článku 45 zaprvé výjimku, kterou je třeba podle judikatury Soudního dvora vykládat restriktivně(22).

45.       Zadruhé cíl „rychlého a jednoduchého uznávání a výkonu rozsudků“(23) vyžaduje zohlednění dvou principů: zaprvé rychlé a jednoduché provádění prohlášení vykonatelnosti a zadruhé jednotnost řízení o prohlášení vykonatelnosti v celé Unii.

46.       S těmito zásadami není slučitelné zohlednění námitky splnění povinnosti v řízení o prohlášení vykonatelnosti.

47.       Zohlednění hmotněprávních námitek v řízení o prohlášení vykonatelnosti by totiž vedlo k rozšíření, zkomplikování a zdržení tohoto řízení. Názorným příkladem toho je projednávaný případ. Námitka, kterou podala strana, vůči níž je výkon navrhován, proti prohlášení vykonatelnosti, se týká údajného splnění nároku s exekučním titulem započtením. Jak vyplývá z podání insolvenčního správce, započtení je důrazně zpochybňováno. Existenci splnění podmínek započtení tedy nebude možné objasnit ani jednoduše, ani rychle. Může být nezbytné rozsáhlé objasňování skutkových okolností týkajících se nároku, který má být započten. Kromě toho je pro nizozemské soudy možná dokonce nezbytné, aby si opatřily posudek o podmínkách a důsledcích započtení podle belgického práva.

48.       Objasnění skutkových okolností často nezbytné pro přezkum námitky splnění povinnosti krom toho nespadá do kontextu řízení o opravném prostředku podle článku 45 nařízení. To lze spatřovat v neposlední řadě v tom, že soudy příslušné podle nařízení jsou zpravidla vrchními soudy(24), např. v Německu Oberlandesgerichte. Pokud by byly v řízení o prohlášení vykonatelnosti připuštěny hmotněprávní námitky, rozhodovaly by o tom vrchní soudy v prvním stupni. Zdá se, že to není jen nesystémové, nýbrž že účastníci řízení by také neměli přístup k soudu rozhodujícímu o věci samé.

49.       Touto argumentací založenou na účinnosti řízení o prohlášení vykonatelnosti nemůže otřást ani odkaz na zásadu hospodárnosti řízení, kterou uváděla především německá vláda.

50.       Tato námitka se v podstatě týká toho, že účastníkům řízení ušetří realizaci dvou řízení, pokud jim bude umožněno, aby uplatňovali hmotněprávní námitky v rámci prohlášení vykonatelnosti, a nikoli až v následné fázi vlastního výkonu.

51.       Tento argument se jeví na první pohled věrohodným. Při bližším zkoumání se však ukazuje, že je a priori použitelný pouze pro případ, že strana, vůči níž je výkon navrhován, uplatňuje v řízení o opravném prostředku jak jeden z důvodů pro zamítnutí uznání podle článků 34 a 35 nařízení, tak i hmotněprávní námitku. Pouze pak dochází při zamítnutí přípustnosti zohlednění hmotněprávní námitky v řízení o prohlášení vykonatelnosti k tomu, že nejprve je třeba realizovat řízení o opravném prostředku směřujícím proti prohlášení vykonatelnosti a následně ještě řízení v rámci výkonu rozhodnutí. Situace, kdy strana, vůči níž je výkon navrhován, uplatňuje současně jeden z důvodů pro zamítnutí stanovených ve článcích 34 a 35 nařízení a k tomu ještě hmotněprávní námitku splnění povinnosti, však nastává velmi zřídka.

52.       Podá-li strana, vůči níž je výkon navrhován, pouze hmotněprávní námitku splnění povinnosti – jako například v projednávaném případě, ve kterém se strana, vůči níž je výkon navrhován, nedovolává dále ještě jednoho z důvodů uvedených ve článcích 34 a 35 nařízení – a není-li tato námitka v řízení o prohlášení vykonatelnosti přípustná, dochází rovněž pouze k jedinému soudnímu řízení. Není-li tato námitka připuštěna v řízení o prohlášení vykonatelnosti, nemusí strana, vůči níž je výkon navrhován, podávat opravný prostředek, nýbrž musí uplatnit svou námitku jedině a pouze v rámci výkonu rozhodnutí. Nedochází pak tedy k realizaci dvou řízení.

53.       Zachováme-li taxativní povahu důvodů pro zamítnutí pro prohlášení vykonatelnosti vyplývající ze znění nařízení, je kromě toho zajištěna jednotná úprava řízení v celé Unii. Nemůže pak dojít k tomu, že v jednom členském státě je zohlednění hmotněprávních námitek přípustné a v jiném nikoliv. Takové rozdělení by bylo v rozporu s jednotnou úpravou řízení o prohlášení vykonatelnosti v celé Unii. Tato jednotnost řízení je však důležitým aspektem jednoduchosti a předvídatelnosti výkonu rozhodnutí v zahraničí.

54. Jak Komise přesvědčivě objasnila, nařízení usiluje právě pomocí zjednodušení a racionalizace řízení o prohlášení vykonatelnosti o to, aby se cizímu exekučnímu titulu ve státě výkonu dostalo co nejrychleji stejného zacházení jako vnitrostátnímu exekučnímu titulu(25). Podle rychlého a formalizovaného prohlášení vykonatelnosti má být s cizími a s tuzemskými exekučními tituly zacházeno stejně. Rovněž belgická vláda správně zdůraznila, že v rámci nařízení mají být cizí exekuční tituly v co největší míře přizpůsobeny tuzemským exekučním titulům. Nemělo by tedy docházet k diskriminaci oproti čistě vnitrostátním situacím. V případě čistě vnitrostátního skutkového stavu je však strana, vůči níž je výkon navrhován, s námitkou splnění povinnosti také odkázána na vlastní vykonávací řízení.

55. V této souvislosti je třeba zmínit rovněž odpověď německé vlády na otázku položenou při jednání. Podle německých právních předpisů není rozsudek automaticky vykonatelný, nýbrž pro jeho výkon je třeba předchozího udělení takzvané „doložky“, kterou je vykonatelnost stanovena. Budeme-li v tom spatřovat obdobu prohlášení vykonatelnosti u přeshraničního výkonu rozsudků, vyvstává otázka, zda se s oběma těmito situacemi zachází stejně. Německá vláda připustila, že v tomto ohledu může v německém právu docházet k nerovnému zacházení s vnitrostátními a přeshraničními situacemi. V případě německého řízení o udělení doložky totiž není přípustné zohlednění námitky splnění povinnosti, nýbrž tuto námitku lze podat až v rámci vlastního výkonu. Při výkonu cizích rozsudků naopak německé právní předpisy umožňují zohlednění námitky splnění povinnosti v řízení o prohlášení vykonatelnosti.

56. Argument zásady hospodárnosti řízení nemůže – jak již bylo uvedeno výše – toto nerovné zacházení odůvodnit. Proto rovněž zásada rovného zacházení vyžaduje, aby v rámci prohlášení vykonatelnosti byly zohledňovány pouze důvody pro zamítnutí explicitně stanovené v nařízení a jiné námitky – jak je tomu i v případě výkonu vnitrostátních rozsudků – byly odkazovány na vlastní vykonávací řízení.

4.       Zvláštní případ nesporných námitek strany, vůči níž je výkon navrhován – Soudy příslušné pro uplatňování hmotněprávních námitek

57. V tomto původním řízení je předmětem sporu účastníků řízení splnění nároku s exekučním titulem formou započtení. Mnohé hovoří pro to, aby se v situacích, ve kterých splnění nároku není předmětem sporu mezi účastníky řízení nebo bylo pravomocně určeno, učinila výjimka z přípustnosti zohlednění námitek v řízení o prohlášení vykonatelnosti, kterou je třeba v zásadě zamítnut, protože nesporná námitka splnění povinnosti nevede ke zdržení tohoto řízení(26). Vzhledem k tomu, že tato otázka však nebyla předmětem tohoto řízení, není třeba to s konečnou platností rozhodnout.

58. Předmětem tohoto řízení není ani otázka, ve kterém členském státě musí strana, vůči níž je výkon navrhován, námitku splnění povinnosti podat. Šlo pouze o otázku, zda může být podána v rámci řízení o prohlášení vykonatelnosti. Všichni účastníci tohoto řízení vycházeli bez dalšího z toho, že námitka splnění povinnosti, pokud nemůže být podána v rámci řízení o prohlášení vykonatelnosti, pak je třeba ji podat v rámci vlastního vykonávacího řízení ve státě výkonu. V literatuře se ovšem objevují i názory, že jsou v této věci příslušné pouze soudy státu vydání rozsudku(27). Odpověď na tuto otázku by mohla vyplývat z čl. 22 bodu 5 nařízení č. 44/2001, který stanoví výlučnou příslušnost ve státu výkonu pro „řízení, jejichž předmětem je výkon rozhodnutí“.

59. Vzhledem k tomu, že předkládající soud však v tomto ohledu nevznesl žádnou otázku a tato otázka tedy nebyla předmětem řízení, není tato věc vhodná pro to, aby byl tento problém rozhodnut s konečnou platností. Pokud by Soudní dvůr tuto otázku chtěl přesto rozhodnout, musel by podle mého názoru znovu zahájit jednání, aby dal zúčastněným možnost se vyjádřit.

60. Souhrnně je tak třeba ještě jednou zopakovat, že zohlednění hmotněprávních námitek, které vznikly po vydání rozsudku, který je nutno vykonat, a týkají se samotného nároku s exekučním titulem, by v řízení o opravném prostředku podle článku 43 a následujících nařízení č. 44/2001 vedlo k nepřiměřeně dlouhému a příliš širokému řízení, což není slučitelné s koncepcí řízení o prohlášení vykonatelnosti podle nařízení. První věta článku 45 odst. 1 nařízení č. 44/201 tak brání zohlednění takových hmotněprávních námitek.

V –    Závěry

61. Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl následovně:

„Článek 45 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech brání tomu, aby soud, jenž má povinnost rozhodnout o opravném prostředku podle článků 43 nebo 44 tohoto nařízení, přezkoumával námitku strany, vůči níž je výkon navrhován, která je předmětem sporu mezi účastníky řízení, že nárok s exekučním titulem přiznaný v rozhodnutí, které je třeba vykonat, po vydání rozsudku splnila.“


1 – Původní jazyk: němčina.


2 – Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.


3 – Rozsudek ze dne 28. dubna 2009, Apostolides (C‑420/07, Sb. rozh. s. I‑3571, bod 66).


4 – Kurziva provedena autorkou stanoviska.


5 – Rozsudek Apostolides (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 66).


6 – V tomto smyslu srov. ohledně článku 31 Bruselské úmluvy rozsudek ze dne 29. dubna 1999, Coursier (C‑267/97, Recueil, s. I‑2543, bod 29).


7 – Viz stanovisko, které jsem přednesla dne 18. prosince 2008 ve věci Apostolides (C‑420/07, Sb. rozh. s. I‑3571, bod 97).


8 – Rozsudek Apostolides (uvedený v poznámce pod čarou 3, bod 70).


9 – V rámci Bruselské úmluvy k tomu viz rozsudek Coursier (uvedený v poznámce pod čarou 6, bod 24).


10 – Viz mimo jiné i v anglické jazykové verzi: „only on one of the grounds“; ve francouzské verzi: „que pour l’un des motifs“; v italské verzi: „solo per uno dei motivi“; v nizozemské: „slechts op een van de […] genoemde gronden“.


11 – Kurziva provedena autorkou stanoviska.


12 – Jenardova zpráva k Bruselské úmluvě (Úř. věst. 1979, C 59, s. 1, 51) a Schlosserova zpráva k Úmluvě o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Bruselské úmluvě (Úř. věst. 1979, C 59, s. 71, 134).


13 – Článek 34 odst. 2 Bruselské úmluvy.


14 – Viz druhý, šestý, šestnáctý a sedmnáctý bod odůvodnění nařízení, jakož i vysvětlení uvedená dále v rámci teleologického výkladu.


15 – K tomu viz Christian Kohler, „Systemwechsel im Europäischen Anerkennungsrecht“, v: Baur, Mansel (Hrsg.), Systemwechsel im europäischen Kollisionsrecht, Mnichov 2002, s. 147, bod 150.


16 – Peter F. Schlosser, EU-Zivilprozessrecht, 3. vydání, Mnichov 2009, článek 43, bod 14.


17 – K tomu rovněž viz rozsudek ze dne 4. února 1988, Hoffmann (145/86, Recueil, s. 645).


18 – Rozsudek Coursier (uvedený v poznámce pod čarou 6, bod 33).


19 – Rozsudek Coursier (uvedený v poznámce pod čarou 6, bod 24).


20 – Viz rozsudek ze dne 14. prosince 2006, ASML (C‑283/05, Sb. rozh. s. I‑12041, bod 23).


21 – Viz šestnáctý bod odůvodnění nařízení.


22 – K zamítnutí uznání z důvodu porušení ordre public viz rozsudky ze dne 28. března 2000, Krombach (C‑7/98, Recueil, s. I‑1935); ze dne 2. dubna 2009, Gambazzi (C‑394/07, Sb. rozh. s. I‑2563) a Apostolides (uvedený v poznámce pod čarou 3).


23 – Viz bod 41 tohoto stanoviska.


24 – Viz příloha III nařízení č. 44/2001.


25 – K reformním snahám směřujícím ke zrušení řízení o prohlášení vykonatelnosti viz zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a Hospodářskému a sociálnímu výboru o uplatňování nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, KOM (2009) 174 v konečném znění, s. 4: „Na základě politického mandátu uděleného Evropskou radou v rámci programu Tampere (1999) a Brusel (2004) by hlavním cílem revize nařízení mělo být zrušení doložky vykonatelnosti (exequatur) pro všechny věci, jež toto nařízení upravuje“.


26 – K tomu viz rozhodnutí německého Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) ze dne 14. března 2007, Europäische Zeitschrift für Wirtschaftsrecht 2007, s. 445.


27 – K tomu viz Burkhard Hess, „Die Zulässigkeit materiellrechtlicher Einwendungen im Vollstreckbarerklärungsverfahren nach Art. 43 ff. EuGVO“, Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, 2008, s. 25, bod 28.