STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

ze dne 30. června 2016(1)

Věc C‑443/15

Dr. David L. Parris

proti

Trinity College Dublin a dalším

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Labour Court (Pracovní soud, Irsko)]

„Základní práva – Směrnice 2000/78/ES – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Diskriminace na základě věku a sexuální orientace – Vícenásobná diskriminace – Registrované partnerství párů stejného pohlaví – Oborové zaopatření – Vdovský důchod – Zajištění pozůstalého manžela nebo partnera – Požadavek sňatku nebo uzavření registrovaného partnerství před dovršením 60. roku věku – Vzájemně se vylučující překážky ve vnitrostátním právu“





I –    Úvod

1.        Narozeniny bývají pravidelně důvodem k radosti a oslavám. Zároveň mohou být také podnětem k ohlédnutí se za uplynulým časem a vedle pozitivních vzpomínek vyvolat i ty bolestné, které člověku připomínají, co v životě zmeškal nebo co mu bylo v důsledku okolností z dřívějších let odepřeno.

2.        Tak je tomu i v případě Dr. Davida Parrise, který před nedávnem oslavil 70. narozeniny. K jeho radosti z toho, že jeho dlouholeté partnerství s jiným mužem bylo v roce 2011 na základě změny irského zákona uznáno státem, se vmísila i značná míra hořkosti, neboť systém oborového zaopatření, ke kterému D. Parris jako bývalý docent Trinity College Dublin náleží, odepírá jeho partnerovi právo na vdovský důchod. Jako důvod bylo uvedeno, že pár vstoupil do partnerství příliš pozdě – teprve po dovršení 60. roku D. Parrise. David Parris namítá, že mu z důvodu právního stavu v Irsku nebylo vůbec umožněno manželství páru stejného pohlaví nebo registrované partnerství uzavřít.

3.        Ze situace D. Parrise vzešla příležitost Soudního dvora v řízení dále vylepšit vskutku rozmanitou judikaturu týkající se zásady rovného zacházení na základě věku a sexuální orientace v unijním právu. Stejně jako u rovného zacházení mezi muži a ženami se jedná o jednu z obecných zásad unijního práva, která je na úrovni primárního práva zakotvena(2) v článku 21 Listiny základních práv Evropské unie a rozvedena(3) směrnicí 2000/78/ES(4).

4.        Zvláštní pozornost by se v projednávaném případě měla zaměřit na to, že možná diskriminace dotčené osoby se skládá ze dvou faktorů – věku a sexuální orientace. Rozsudek Soudního dvora bude odrážet realitu jen tehdy, ohodnotí-li náležitě oba faktory ve vzájemném spojení namísto toho, aby otázky věku a sexuální orientace posuzoval izolovaně. Mimoto bude nutné zohlednit, že sporný požadavek týkající se uzavření manželství nebo registrovaného partnerství před dovršením 60. roku života se ukázal být nepřekročitelnou překážkou pro celou skupinu obyvatel Irska.

II – Právní rámec

A –    Právo Evropské unie

5.        Právní rámec tohoto případu je v unijním právu upraven směrnicí 2000/78, která podle svého článku 20 vstoupila v platnost dne 2. prosince 2000, tedy dnem zveřejnění v Úředním věstníku Evropských společenství.

6.        Článek 1 této směrnice stanoví, že jejím účelem je:

„stanovit obecný rámec pro boj proti diskriminaci na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést zásadu rovného zacházení v členských státech.“

7.        Článek 2 směrnice 2000/78, nadepsaný „Pojem diskriminace“, stanoví:

„1)      Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence žádné přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2)       Pro účely odstavce 1:

a)      se přímou diskriminací rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na jakémkoli základě uvedeném v článku 1;

b)      se nepřímou diskriminací rozumí, pokud by v důsledku zjevně nestranného ustanovení, kritéria nebo praxe byla znevýhodněna osoba určitého náboženského vyznání nebo víry, určitého zdravotního postižení, určitého věku nebo určité sexuální orientace ve srovnání s jinými osobami, ledaže:

i)      uvedené ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně zdůvodněno oprávněným účelem a prostředky dosahování uvedeného účelu jsou vhodné a nezbytné,

[…]

5)      Tato směrnice se nedotýká opatření stanovených vnitrostátními právními předpisy, která jsou v demokratické společnosti nutné pro veřejnou bezpečnost, udržování veřejného pořádku a předcházení trestným činům, pro ochranu zdraví a ochranu práv a svobod ostatních lidí.“

8.        Působnost směrnice 2000/78 je upravena v jejím článku 3 takto:

„1)      V mezích oblastí příslušnosti svěřených Společenství se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i v soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o:

[…]

c)      podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně propouštění a odměňování;

[…]

3)      Tato směrnice se nevztahuje na platby jakéhokoli druhu poskytované státními systémy nebo podobnými, včetně systémů státního sociálního zabezpečení a sociální ochrany.“

9.        Článek 6 směrnice 2000/78, nadepsaný „Opodstatněnost rozdílů v zacházení na základě věku“, zní:

„1)      Bez ohledu na čl. 2 odst. 2, členské státy mohou stanovit, že rozdíly v zacházení na základě věku nepředstavují diskriminaci, jestliže v souvislosti s vnitrostátními právními předpisy jsou objektivně a rozumně zdůvodněny oprávněnými účely, včetně oprávněných cílů politiky zaměstnanosti, cílů trhu práce a odborného vzdělávání, a jestliže prostředky dosahování uvedených cílů jsou přiměřené a nutné.

Tyto rozdíly v zacházení mohou zahrnovat zejména:

[…]

2)      Bez ohledu na čl. 2 odst. 2, členské státy mohou přijmout ustanovení, že v systémech sociálního zabezpečení v zaměstnání stanovení věkových hranic pro přijetí nebo pro nárok na dávky v důchodu nebo invaliditě, včetně stanovení různých věkových hranic pro zaměstnance nebo skupiny či kategorie zaměstnanců v těchto systémech, a používání věkových kritérií při pojistně matematických výpočtech v souvislosti s těmito systémy, nepředstavuje diskriminaci na základě věku, pokud nepovede k diskriminaci na základě pohlaví.“

10.      Konečně je nezbytné citovat na bod 22 odůvodnění směrnice 2000/78, v kterém Rada uvádí:

„[T]ato směrnice se nedotýká vnitrostátních právních předpisů o rodinném stavu a na něm závislých dávek.“

11.      Podle čl. 18 odst. 1 měla být směrnice 2000/78 provedena do vnitrostátního práva členských států nejpozději do 2. prosince 2003.

B –    Vnitrostátní právo

12.      Pokud jde o irské právo, je relevantní především Pensions Act 1990(5) ve znění pozměněném v roce 2004(6). Článek 66 Pension Act stanoví obecný zákaz diskriminace v systémech oborového zaopatření, především na základě věku, sexuální orientace a rodinného stavu.

13.      Článek 72 Pension Act stanoví řadu výjimek ze zákazu diskriminace v systémech oborového zaopatření a mimo jiné stanoví:

„1)      Není porušením zásady rovného zacházení v penzijní oblasti z důvodu věku, pokud systém

[…]

c)      stanoví věkové hranice nebo určitou dobu výkonu práce, nebo jejich kombinaci, jako podmínku nebo kritérium pro vznik nároku na dávky zaopatření […], nedochází-li při tom k porušení zásady rovného zacházení v penzijní oblasti z důvodu pohlaví.

[…]

3)      Není porušením zásady rovného zacházení v penzijní oblasti z důvodu rodinného stavu nebo sexuální orientace, jsou-li vdově či vdovci po zemřelém účastníkovi systému poskytnuty výhodnější dávky oborového zaopatření, nedochází-li při tom k porušení uvedené zásady z důvodu pohlaví.

[…]“

14.      Mimoto je třeba odkázat na Civil Partnership and Certain Rights and Obligations of Cohabitants Act 2010(7). Tímto zákonem byla v Irsku od roku 2011 poprvé poskytnuta párům stejného pohlaví možnost uzavřít registrované partnerství. K tomuto zákonu vydaná vyhláška ministerstva z roku 2010(8) umožnila kromě toho od 1. ledna 2011 uznání v zahraničí uzavřených registrovaných partnerství v Irsku, avšak pouze s účinky do budoucna.

15.      Konečně byla dne 22. května 2015 v Irsku referendem schválena změna ústavy otevírající párům stejného pohlaví možnost uzavření manželství. Poté, co vstoupily v platnost nezbytné legislativní úpravy, může být této možnosti využito od 16. listopadu 2015.

III – Skutkový stav a původní řízení

16.      U irského Labour Court(9), tedy předkládajícího soudu, je na návrh D. Parrise projednáván právní spor, kde se jako žalobce domáhá přiznání pozůstalostního oborového zaopatření pro jeho partnera stejného pohlaví pro případ, že by jej měl přežít. Žaloba D. Parrise směřuje jednak proti Trinity College Dublin, jeho dřívějšímu zaměstnavateli, a dále proti Higher Education Authority, Department of Public Expenditure and Reform a proti Department of Education and Skills (poslední tři jsou dále označovány jako „žalované úřady“).

A –    K osobě D. Parrise a jeho rodinnému stavu

17.      David Parris se narodil dne 21. dubna 1946. Má irskou i britskou státní příslušnost. Již více než 30 let žije ve stabilním vztahu s partnerem stejného pohlaví. Předkládající soud je přesvědčen o tom, že by D. Parris a jeho partner již před mnoha lety uzavřeli manželství nebo vstoupili do registrovaného partnerství, kdyby jim to bylo právně umožněno.

18.      Vzhledem k tomu, že ve Spojeném království je od prosince 2005 možné uzavřít registrované partnerství(10), vstoupil tam do něj D. Parris se svým partnerem dne 21. dubna 2009, v den svých 63. narozenin. Uznání tohoto registrovaného partnerství nebylo ještě v tomto okamžiku v Irsku možné, nýbrž bylo toto uznání přiznáno nejprve s účinkem od 12. ledna 2011 a pro futuro, v souladu s ministerskou vyhláškou z roku 2010.

19.      Kromě toho čtyři roky po tomto uznání, dne 12. ledna 2015, uzavřel D. Parris se svým partnerem ve Spojeném království manželství.

B –    K účasti D. Parrise na systému oborového zaopatření Trinity College

20.      V letech 1972 až 2010 byl D. Parris zaměstnán u Trinity College jako docent (lecturer). Z tohoto titulu se také stal nepřispívajícím členem systému oborového zaopatření Trinity College.

21.      Z tohoto systému zaopatření čerpá D. Parris od odchodu do předčasného důchodu dne 31. prosince 2010 oborový starobní důchod. Celý rok předtím, dne 3. prosince 2009, byl penzijní fond systému zaopatření kvůli špatné finanční situaci(11) převeden k National Treasury Management Agency. Od té doby jsou dávky ze systému zaopatření financovány ze státních prostředků.

22.      Podle pravidla č. 5 („Rule 5“) pojistných podmínek systému zaopatření je manželovi nebo registrovanému partnerovi účastníka poskytován doživotní důchod ve výši dvou třetin důchodu účastníka vypláceného před jeho smrtí, pokud účastník zemře dříve. Tento nárok však vznikne pouze v případě, kdy je manželství nebo registrované partnerství uzavřeno před dovršením 60. roku účastníka, popřípadě před odchodem do důchodu, podle toho, která událost nastane dříve. V případech později uzavřeného manželství nebo registrovaného partnerství má pozůstalý manžel nebo partner nárok pouze na snížený pozůstalostní důchod na omezenou dobu 5 let ode dne odchodu účastníka do důchodu.

C –    K žádosti D. Parrise o přiznání pozůstalostního důchodu jeho partnerovi

23.      Dne 17. září 2010 podal pan Parris u Trinity College formální žádost o uznání nároku jeho partnera na pozůstalostní důchod.

24.      Tato žádost byla s odkazem na pravidlo č. 5 systému zaopatření odmítnuta, protože registrované partnerství D. Parrise nebylo uzavřeno před dovršením jeho 60. roku věku. Higher Education Authority rozhodnutí Trinity College potvrdil.

25.      Proti zamítavým rozhodnutím podal D. Parris stížnost k Equality Tribunal soudu sui generis pro rovné zacházení, a tvrdil, že jimi byl přímo nebo nepřímo diskriminován z důvodu věku a sexuální orientace a tím byl porušen Pensions Act 1990 ve znění pozdějších změn. Jelikož i tato stížnost byla neúspěšná, podal nakonec D. Parris žalobu k Labour Court.

IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem

26.      Usnesením ze dne 11. srpna 2015, doručeným 13. srpna 2015 předložil Labour Court Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU tyto předběžné otázky:

1)      Je použití pravidla v rámci systému oborového zaopatření, které podmiňuje výplatu vdoveckého důchodu pozůstalému registrovanému partnerovi osoby, která byla účastníkem takového systému, v případě úmrtí posledně jmenovaného tím, že dotčený účastník a jeho pozůstalý registrovaný partner uzavřeli před dovršením 60 let věku účastníka daného systému registrované partnerství, v případě, kdy jim vnitrostátní právní předpisy umožnily uzavření takového partnerství až poté, co účastník dovršil 60 let věku, a kdy dotčený účastník a jeho registrovaný partner založili před uvedeným datem stabilní partnerství, diskriminací z důvodu sexuální orientace, která je v rozporu s článkem 2 směrnice 2000/78/ES?

2)      V případě záporné odpovědi na první otázku:

Je diskriminací z důvodu věku, která je v rozporu s článkem 2 ve spojení s čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78/ES, podmiňuje-li poskytovatel dávek v rámci systému oborového zaopatření nárok na vdovecký důchod pro pozůstalého registrovaného partnera osoby, která byla účastníkem daného systému, v případě úmrtí posledně jmenovaného tím, že daný účastník a jeho registrovaný partner uzavřeli registrované partnerství před dovršením 60 let věku účastníka, pokud:

a)      věková hranice, kdy účastník musí nejpozději uzavřít registrované partnerství, není kritériem v pojistně matematických výpočtech, a

b)      vnitrostátní právní předpisy neumožňovaly účastníkovi systému a jeho registrovanému partnerovi uzavřít registrované partnerství před dovršením 60 let věku daného účastníka, přičemž tento účastník a jeho registrovaný partner založili před tímto datem stabilní partnerství?

3)      V případě záporné odpovědi na druhou otázku:

Bylo by diskriminací, která je v rozporu s článkem 2 ve spojení s čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78, kdyby omezení nároků v rámci systému oborového zaopatření popsaná v první či druhé otázce vyplývala ze společného účinku věku a sexuální orientace účastníka systému?

27.      V řízení před Soudním dvorem předložili písemná vyjádření D. Parris, Trinity College, žalované úřady i vláda Spojeného království a Evropská komise. S výjimkou vlády Spojeného království se tíž účastníci řízení účastnili jednání dne 28. dubna 2016.

V –    Posouzení

28.      Soudní dvůr se nezabývá otázkou, zda mají pozůstalí partneři stejného pohlaví u zaměstnavatele nárok na pozůstalostní důchod ze systémů oborového starobního zaopatření, poprvé(12). Na rozdíl od dřívějších řízení již není nutné v projednávaném případě zjišťovat, zda tito partneři mají postaveni rovnocenné vdovám a vdovcům v klasickém manželství. V původním řízení totiž není sporné, že všichni pozůstalí manželé nebo partneři zaměstnanců – bez ohledu na to, zda jako pár stejného nebo různého pohlaví – mohou požívat výhody oborového vdoveckého důchodu. V projednávaném případě je sporné pouze jedno pravidlo v pojistných podmínkách, podle kterého musí dotčený zaměstnanec vstoupit do manželství nebo registrovaného partnerství před tím, než dovrší 60. rok věku (dále také „věková hranice 60 let“ nebo „sporná věková hranice“).

29.      Žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce by předkládající soud rád objasnil, zda uvedená věková hranice představuje diskriminaci ve smyslu směrnice 2000/78, která je unijním právem zakázaná, když se vezme v úvahu, že párům stejného pohlaví nebyl ještě nedávno v Irsku dostupný ani institut manželství, ani institut registrovaného partnerství. Přesněji řečeno, takoví homosexuální zaměstnanci, jako je D. Parris, kteří se narodili před 1. lednem 1951, nemohli z právních důvodů možnost splnit podmínku uzavření manželství nebo registrovaného partnerství před dovršením 60. roku věku. Je sice pravdou, že D. Parris mohl vstoupit do registrovaného partnerství v zahraničí – a to ve Spojeném království – již před svými 60. narozeninami, přesto by takové partnerství nebylo, jak předkládající soud zdůrazňuje, v Irsku před dosažením věkové hranice 60 let uznáno.

30.      Soudnímu dvoru je zde problematika diskriminace prezentována ve třech různých perspektivách, které jsou postupně předmětem jednotlivých předběžných otázek: zaprvé z hlediska sexuální orientace dotčeného zaměstnance (dále viz oddíl B), zadruhé s ohledem na jeho věk (dále viz oddíl C) a zatřetí s ohledem na sexuální orientaci a věk společně (dále viz oddíl D).

A –    Působnost směrnice 2000/78 (předběžná otázka)

31.      Před tím, než se budu věnovat věcné analýze těchto tří předběžných otázek, je namístě krátký úvod k působnosti směrnice 2000/78.

1.      Věcná působnost

32.      Podle čl. 3 odst. 1 písm. c) se směrnice 2000/78 uplatní „v mezích oblastí příslušnosti svěřených Společenství […] na všechny osoby ve veřejném i v soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o: podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně propouštění a odměňování“.

33.      Pojem odměňování v unijním právu, jak jej používá článek 157 SFEU a antidiskriminační směrnice(13), se podle ustálené judikatury i oborové důchody, neboť představují určitý druh odložené odměny(14). Konkrétně k čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice 2000/78 se Soudní dvůr ve svých rozhodnutích vyjádřil tak, že pozůstalostní důchody poskytované ze systémů oborového zaopatření spadají pod pojem odměna(15). Také Trinity College a Komise během ústního jednání uznaly, že se v případě sporného pozůstalostního důchodu jedná o odměnu.

34.      Plnění ze státních systémů sociálního zabezpečení jsou bezpochyby z působnosti směrnice 2000/78 podle jejího čl. 3 odst. 3 vyjmuty(16). Vdovecký důchod, který je předmětem sporu v původním řízení, je ale součástí systému oborového zaopatření Trinity College, jehož je D. Parris účastníkem z titulu své pracovní smlouvy.

35.      Skutečnost, že penzijní fond Trinity College mezitím přešel na vnitrostátní úřad a dávky jsou od té doby financovány ze státních prostředků, nebrání tomu, aby byl považován za systém oborového zaopatření. Soudní dvůr již totiž vícekrát poukázal na to, že u otázky, zda důchodový systém spadá pod pojem odměny, nejsou rozhodné modality jeho financování a správy(17). Rozhodné je pouze to, že je pozůstalostní důchod vyplácen na základě dřívějšího pracovního poměru, že je důchod určen jen pro určitou skupinu zaměstnanců, že je bezprostředně závislý na odpracované době a že se vypočítává pouze z posledních příjmů(18). Podle informací obsažených předkládající usnesení jsou všechny tyto předpoklady splněny.

36.      Takový vdovecký důchod, jako je ten, jehož uznání pro svého partnera se D. Parris v projednávaném případě domáhá, spadá do věcné působnosti směrnice 2000/78.

2.      Časová působnost

37.      Směrnice 2000/78 vstoupila v platnost dne 2. prosince 2000 (článek 20 směrnice). Členské státy ji měly do vnitrostátního práva provést nejpozději do 2. prosince 2003 (článek 18 odst. 1 směrnice).

38.      Žádost D. Parrise o uznání nároku jeho partnera na pozůstalostní důchod se datuje k 17. září 2010, tak byla podána po více než 6 letech od uplynutí lhůty pro provedení směrnice 2000/78 do vnitrostátního práva. Na jeho žádost se tedy směrnice vztahuje stejně jako na případné budoucí dávky pozůstalostního důchodu, které mají být partnerovi pana Parrise vypláceny.

39.      Spojené království namítá, že odpracovaná doba rozhodná pro důchod D. Parrise spadá téměř zcela do období před vstupem směrnice 2000/78 v platnost, a proto nemůže být podřízena zásadě rovného zacházení stanovené touto směrnicí.

40.      Tato výtka ale nemůže obstát. Z ustálené judikatury totiž vyplývá, že nová právní norma je použitelná od okamžiku vstupu právního aktu, jímž se zavádí, v platnost, a není tedy použitelná na právní postavení, které vzniklo a bylo ho definitivně dosaženo podle předchozí právní úpravy, ale použije se na jeho budoucí účinky a právní postavení. Není tomu jinak, s výhradou zákazu zpětného účinku právních aktů, když jsou spolu s novou úpravou vydány zvláštní právní předpisy, které speciálně upravují předpoklady jejich časové platnosti(19).

41.      Tyto zásady platí také pro časové použití směrnice 2000/78. Omezení časové působnosti směrnice odchylně od uvedených obecných zásad by vyžadovalo výslovnou úpravu unijního normotvůrce. Takové zvláštní ustanovení ale nebylo přijato.

42.      Soudní dvůr doposud právem uváděl, že směrnice je 2000/78 použitelná na případy oborových důchodů a pozůstalostních důchodů, u kterých odpracované doby – podstatně podobným způsobem jako v projednávané věci – byly získány dlouho před vstupem směrnice v platnost a případné platby pojistného nebo rozhodné doby se tak rovněž datují z období před vstupem směrnice v platnost(20). Časové omezení účinků své judikatury k oborovým důchodům dle směrnice 2000/78 Soudní dvůr – na rozdíl od případu Barber(21) ve vztahu k článku 119 Smlouvy o EHS (současný článek 157 SFEU) – výslovně vyloučil(22). K tomu dodávám, že pro takové časové omezení už nebyl důvod, neboť od rozsudku ve věci Barber bylo pro všechny zájemce dostatečně jasně rozpoznatelné, že oborové důchody spadají pod pojem odměny podle unijního práva, a jsou na ně tedy případně použitelné zákazy diskriminace.

43.      Soudní dvůr sice objasnil, že zákaz diskriminace obsažený ve směrnici 2000/78 nemůže přinést žádné nároky na platby za minulá období před provedením této směrnice do vnitrostátního práva(23). V projednávaném případě se však o sporné uznání nároku na budoucí pozůstalostní důchod nejedná, protože se vztahuje pouze k platbám systému zaopatření poskytovaným v budoucnu, i když mají na jejich výpočet vliv dřívější odpracovaná doba nebo zaplacené pojistné(24).

44.      Proto skutkový stav původního sporu spadá do časové působnosti směrnice 2000/78.

B –    Diskriminace z důvodu sexuální orientace (první předběžná otázka)

45.      První otázkou chce předkládající soud v podstatě zjistit, zda skutečnost, že lze v systému oborového starobního zaopatření uplatnit nárok na pozůstalostní důchod partnera stejného pohlaví pouze za podmínky, že bylo registrované partnerství uzavřeno před tím, než v systému pojištěný zaměstnanec dovršil 60. rok věku, když zároveň dotyčné osobě nebyl vstup do takového partnerství nebo manželství před dosažením této věkové hranice právně umožněn, představuje diskriminaci z důvodu sexuální orientace zakázanou směrnicí 2000/78.

46.      Diskriminace je nerovné zacházení, které není opodstatněné(25). Ve znění směrnice 2000/78 totiž chybí ostré oddělení pojmů „nerovné zacházení“ a „diskriminace“; přesto unijní zákonodárce zjevně vychází z takového pojetí, že „se bezpodmínečně musí rozlišovat mezi nerovným zacházením, které je […] opodstatněné, a diskriminací, která je zakázaná“(26).

1.      K rozdílu mezi přímou a nepřímou diskriminací

47.      Jak vyplývá z jejího článku 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1, bojuje směrnice 2000/78 jak s přímou, tak s nepřímou diskriminací z důvodu sexuální orientace v zaměstnání a povolání.

48.      Právní dosah vymezení přímé a nepřímé diskriminace spočívá především v tom, že možnosti jejich opodstatněnosti se mohou lišit vždy podle toho, zda je nerovné zacházení v základu navázáno na sexuální orientaci přímo, nebo nepřímo. Především případné cíle, kterých se lze dovolávat pro odůvodnění přímého nerovného zacházení z důvodu sexuální orientace, méně četné než ty, které mohou odůvodnit nepřímé nerovné zacházení(27).

a)      K přímé diskriminaci z důvodu sexuální orientace

49.      O přímou diskriminaci ve smyslu směrnice 2000/78 se jedná tehdy, když je s jednou osobou kvůli její sexuální orientaci zacházeno ve srovnatelné situaci méně výhodně, než je, bylo, nebo by bylo zacházeno s jinou osobou [článek 2 odst. 2 písm. a) ve spojení s článkem 1]; základ nerovného zacházení se v takové situaci váže bezprostředně k sexuální orientaci.

50.      Zde se o tento případ navzdory mínění D. Parrise nejedná, neboť podmínka pojištění, která je sporná v původním řízení, se právě nevztahuje přímo na sexuální orientaci zaměstnance. Je formulována spíše neutrálně a dotýká se stejně tak homosexuálních jako heterosexuálních zaměstnanců, když vylučuje jejich partnery stejnou měrou z požívání pozůstalostního důchodu, pokud nebylo manželství nebo registrované partnerství uzavřeno před dovršením 60. roku věku zaměstnance.

51.      Soudní dvůr bezesporu ve své dosavadní judikatuře týkající se různých zákazů diskriminace v unijním právu zpravidla vycházel z širokého pojetí pojmu „přímá diskriminace“, a její existenci vždy předpokládal již tehdy, když bylo opatření neoddělitelně spjato s předmětným důvodem rozdílného zacházení(28).

52.      Přesto nemůže být o takovém neoddělitelném sepjetí se sexuální orientací v projednávaném případě řeč: Samotná okolnost, že zaměstnanec nebyl před dovršením 60. roku věku ženatý nebo neuzavřel registrované partnerství – ať již z důvodu právních překážek nebo svobodného rozhodnutí – není v žádném přímém spojení se sexuální orientací. Může existovat mnoho důvodů, proč se neženit nebo se vázat až později. Kdyby se příkladmo D. Parris po dovršení 60. roku věku oženil se ženou, byla by tato žena z požívání vdovského důchodu vyloučena na základě pojistných podmínek stejně, jako jeho současný partner.

53.      V tomto je případ jiný, než dobře známé případy těhotenství, které je podle judikatury neoddělitelně spojeno s pohlavím zaměstnankyně, takže se každý odkaz na těhotenství může přirozeně týkat pouze žen, a tím vede k přímé diskriminaci(29).

b)      K nepřímé diskriminaci z důvodu sexuální orientace

54.      Zbývá ale ověřit, zda může taková podmínka týkající se pojištění, jako podmínka, která je v projednávané věci sporná, vést k nepřímé diskriminaci na základě sexuální orientace. O nepřímou diskriminaci se jedná, pokud by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti mohla být osoba určité sexuální orientace v porovnání s jinými osobami znevýhodněna [článek 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78].

55.      Bezpochyby se u požadavku uzavření manželství nebo registrovaného partnerství před dovršením 60. roku věku zaměstnance jedná o zjevně neutrální kritérium, které nemá k sexuální orientaci zaměstnance, jak bylo právě vyloženo, žádný přímý vztah.

56.      Stejně tak se na první pohled jeví, že toto kritérium má stejné účinky ve vztahu ke všem zaměstnancům: kdo se před dovršením 60. roku oženil nebo vstoupil do registrovaného partnerství, mohl v případě smrti pozůstalému partnerovi zajistit vdovecký důchod ze systému oborového zaopatření, zatímco tuto možnost neměl ten, kdo vstoupil do životního svazku až ve vyšším věku.

57.      Avšak při bližším pohledu se ukazuje, že velký počet homosexuálních zaměstnanců je takovou věkovou hranicí 60 let dotčeno silněji a nejpříznivěji než jejich heterosexuální kolegové.

58.      Zatímco skutečnost, zda se ožení před 60. narozeninami nebo po nich, byla a je pro heterosexuály otázka osobního životního plánu a jejich svobodného rozhodnutí, neměli homosexuálové v Irsku po dlouhou dobu vůbec žádnou možnost vstoupit se svým dlouhodobým partnerem do státem uznaného svazku. Konkrétně bylo v Irsku všem homosexuálním zaměstnancům narozeným před rokem 1951 obecně odepřeno, aby do životního svazku vstoupili včas před 60. narozeninami, neboť v tomto členském státě institut registrovaného partnerství existuje teprve od roku 2011; dříve mohly páry stejného pohlaví spolu žít nanejvýš „ve volném svazku“. Tímto bylo této skupině lidí z právních důvodů znemožněno zajistit svým partnerům pozůstalostní důchod ze systému oborového zaopatření, a tím jim zřídit určitou formu sociálního zajištění, která je pro jejich heterosexuální kolegy a jejich manžely samozřejmostí.

59.      Je-li tedy pozůstalostní takový důchod, jako důchod dotčený v projednávané věci, vázán na uzavření manželství nebo založení registrovaného partnerství před dovršením 60. roku věku, v Irsku tato skutečnost působila zvláště k tíži homosexuálních zaměstnanců, kteří se narodili před rokem 1951.

60.      Toto konstatování postačuje k tomu, aby se předpokládala nepřímá diskriminace z důvodu sexuální orientace, která je – s výhradou případů opodstatněnosti – zakázaná podle čl. 2 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78.

61.      U nepřímé diskriminace není totiž nutný předpoklad, že jsou všichni homosexuální zaměstnanci znevýhodněni, ani nezávisí na tom, že heterosexuální zaměstnanci nijak znevýhodňováni nejsou(30). Podle definice nepřímé diskriminace v čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78 postačí už to, že sporné ustanovení, kritérium nebo praxe „může výjimečným způsobem znevýhodnit osoby s určitou sexuální orientací“ (v projednávané věci homosexuální zaměstnance) „oproti jiným osobám“ (v projednávané věci heterosexuálním zaměstnancům).

62.      Tak tomu v projednávané věci je. I když existuje několik málo heterosexuálních zaměstnanců, kteří nesplní věkovou hranici 60 let, a stejně tak pokud – naopak – existuje několik homosexuálních zaměstnanců, kterým je s ohledem na zákonný stav platný od roku 2010/2011 uzavření manželství nebo registrovaného partnerství dopřáno ještě před dovršením 60. roku věku, dopadá taková právní úprava, jako dotčená právní úprava v projednávané věci, na postavení skupiny homosexuálních zaměstnanců obzvlášť tvrdě, protože značné části z nich bylo bez jejich přičinění zabráněno v tom, aby pro jejich trvající partnerství získali před 60. narozeninami státní uznání, a tím splnili základní požadavek pro nárok na pozůstalostní důchod v systému oborového zaopatření.

63.      Pokud by měly být nároky na označení za nepřímou diskriminaci vyšší, bylo by to v rozporu nejen se zněním čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78 („pokud by byla znevýhodněna osoba”), nýbrž také s požadavkem extenzivního výkladu antidiskriminačních směrnic(31); to by však bylo mimoto těžko slučitelné s dlouhodobou judikaturou Soudního dvora k otázkám diskriminace – v neposlední řadě k diskriminaci z důvodu státní příslušnosti(32) nebo pohlaví(33).

64.      Ve výsledku tedy spadá právní úprava dotčená v projednávané do kategorie nepřímé diskriminace z důvodu sexuální orientace ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78.

2.      Kritérium opodstatněnosti

65.      Pokud, jak navrhuji, by spornou právní úpravu jako nepřímou diskriminaci z důvodu sexuální orientace, je třeba objasnit, zda rozdílné zacházení, na kterém je založena, lze ospravedlnit na základě směrnice 2000/78, či zda jde, vzhledem k neexistenci takového ospravedlnění, o zakázanou diskriminaci.

66.      Nepřímé rozdílné zacházení na základě sexuální orientace lze věcně odůvodnit jakýmkoli zákonným (legitimním) cílem, pokud je pouze sporné opatření, kterým je v tomto případě vyloučení pozůstalostního důchodu při sňatku nebo uzavření registrovaného partnerství po dovršení 60. roku věku zaměstnance, pro dosažení uvedeného cíle přiměřené a nezbytné [čl. 2 odst. 2 písm. b) bod i. směrnice 2000/78].

a)      Legitimní cíl

67.      O cílech sledovaných spornou úpravou nepodávají pojistné podmínky systému oborového zaopatření podle všeho žádné informace. Na první pohled není zřejmé, proč by neměli mít nárok na pozůstalostní důchod pozůstalí partneři zaměstnanců, kteří uzavřeli manželství nebo registrované manželství teprve po dovršení 60. roku věku.

68.      To samo o sobě bezesporu neznamená, že by taková úprava nemohla být bez dalšího ospravedlněna podle čl. 2 odst. 2. písm. b) bodu i) směrnice 2000/78. V takové situaci je důležité, že další skutečnosti odvozené z obecného kontextu dotčené úpravy umožňují určení cíle, na kterém je tato právní úprava založena, aby opodstatněnost, vhodnost a nezbytnost prostředků k jeho dosažení mohly být soudně přezkoumány(34).

69.      Samotná okolnost, že věková hranice 60 let měla být v době založení systému oborového zaopatření na počátku 70. let 20. století „běžná“, není dostatečným odůvodněním toho, že je sledovaný cíl legitimní(35).

70.      Lze si představit případy, ve kterých by věková hranice pro vstup do manželství nebo registrovaného partnerství měla zajistit to, že mohou užívat výhod pozůstalostního důchodu jen ti pozůstalí manželé nebo partneři, kteří se o toto zajištění „zasloužili“ tím, že stáli během aktivního pracovního života zaměstnanci po boku v soukromém životě, a tím se možná vzdali významné vlastní výdělečné činnosti. Tradičně to byla manželka, která se podle zažitých rolí „v manželství s ženou v domácnosti“ soustředila na vedení domácnosti a výchovu dětí. V takové podobě systému zaopatření by nebyl pozůstalý manžel nebo partner zohledněn, pokud by se postavil po bok zaměstnance teprve v pokročilém věku, tedy v období před koncem jeho výdělečné činnosti.

71.      Toto ale případ projednávané věci. Předkládající soud vycházející z vyjádření Trinity College výslovně uvádí, že věkovou hranicí 60 let má být „bojováno proti účelovému výběru uplatněnému jednotlivými pojištěnci k tíži instituce poskytující zaopatření nebo jejích členů“. Jak Trinity College v řízení před Soudním dvorem podpůrně uvedla, je za tím předpoklad, že zdravotní stav účastníků systému zaopatření se se zvyšujícím věkem zhoršuje, tito pojištěnci se pak mohou snažit zajistit svým nemanželským partnerům výhody ze systému zaopatření uzavřením účelového manželství.

72.      Dovedením tohoto argumentu do krajnosti by tedy měla věková hranice 60 let v projednávaném případě zabránit tomu, aby systém oborového zaopatření dovoloval zapojeným zaměstnancům takřka na „smrtelné posteli“ ještě vstoupit do manželství (nebo od roku 2011 do registrovaného partnerství) jen proto, aby své blízké osobě zařídili pozůstalostní důchod na účet zaměstnavatele, či případně pojišťovny(36).

73.      S výhradou přezkumu provedeného předkládajícím soudem se jednoduše řečeno u sporné úpravy jedná také o zamezení chování zneužívajícímu systém zaopatření a tím narušování jeho finanční stability. Tímto pojetím, které lze považovat za zcela legitimní cíl(37), se věnuji v následném přezkumu přiměřenosti.

b)      Přezkum přiměřenosti

74.      Zbývá přezkoumat, zda byla sporná úprava k zamezení zneužívání „vhodná a nezbytná“. Oběma přívlastky se čl. 2 odst. 2 písm. b) bod i) směrnice 2000/78 pouze dovolává zásady přiměřenosti.

75.      Zásada přiměřenosti podle ustálené judikatury Soudního dvora patří k obecným zásadám unijního práva. Vyžaduje, aby akty unijních orgánů byly způsobilé k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou a nepřekračovaly meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů(38), přičemž se má za to, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené sledovaným cílům(39).

i)      Vhodnost

76.      Nejdříve je třeba rozebrat, zda je taková právní úprava, jako úprava dotčená v projednávané věci, vhodná(40)tomu, aby mohla přispět k dosažené legitimního cíle – tedy k zabránění zneužití.

77.      Bezpochyby jsou takovou úpravou povinnosti plnění v systému oborového zabezpečení sníženy a možnosti jeho zneužití omezeny.

78.      Je však třeba uvést, že podle ustálené judikatury může být právní úprava považována za vhodnou pouze v případech, kdy uskutečnění tvrzeného cíle opravdu odpovídá snaze jej dosáhnout konzistentním a systematickým způsobem(41).

79.      K tomu mohou v projednávaném případě vyvstat pochybnosti, když si člověk uvědomí, že se někteří zaměstnanci mohou být již před svými 60. narozeninami v tak špatném zdravotním stavu, že se mohou snažit uzavřít ryze účelový sňatek za účelem zneužití sociálního zabezpečení ve prospěch svého partnera. Naopak by se dalo s ohledem na obecně stoupající očekávaný věk dožití obyvatelstva a tendenci odsouvání věku odchodu do důchodu(42) pochybovat o tom, zda opravdu existuje nebezpečí zneužití od dovršení 60. roku věku nebo toto nebezpečí v dnešní době nastupuje až dovršením 65. nebo dokonce až 70. roku věku.

80.      Zde je ale nutno podotknout, že vhodnost určitého opatření se musí vždy posuzovat ve vztahu ke sledovanému cíli. Má-li opatření, jako v projednávané věci, vyloučit potenciální zneužití plnění ze zaopatření, lze pouze stěží vhodnost tohoto opatření vztáhnout na to, že se pak již nebudou existovat žádné případy zneužití(43).

81.      Dále je zaměstnavateli, který zavede dobrovolný systém oborového zaopatření, čímž je každopádně oprávněn stanovit pro pozůstalostní důchod další podmínky, přiznán další prostor pro vlastní uvážení při volbě opatření k dosažení jeho cílů. V souladu s tím by se mělo posouzení vhodnosti pojistných podmínek omezit na to, zda je v nich obsažená úprava zjevně nevhodná nebo nepřiměřená k tomu, aby zaměstnavatel dosáhl vytyčených legitimních cílů(44).

82.      Zjevně nevhodná k zabránění zneužívání taková úprava, jako zde sporná, jistě není.

ii)    Nezbytnost

83.      Zadruhé vyvstává otázka, zda byla sporná úprava k realizaci vytyčeného cíle nezbytná. Opatření je nezbytné, jestliže by sledovaného legitimního cíle nebylo možno dosáhnout pomocí méně omezujícího, ale stejně vhodného prostředku(45). Je tedy třeba objasnit, zda neexistovaly méně omezující prostředky, s pomocí kterých by bylo možné zabránit zneužívajícímu využití vdoveckého důchodu.

84.      Nejméně omezující by jistě bylo pro dotčené, kdyby systém oborového zaopatření nestanovil paušální věkovou hranici pro vstup do manželství nebo registrovaného partnerství, nýbrž by připouštěl, aby bylo v každém případě možné ověřit, zda se nejedná o ryze účelový sňatek nebo partnerství a není se tak třeba obávat zneužívajícího získání pozůstalostního důchodu. S ohledem na enormní administrativní výdaje, které by takový způsob posuzování způsobil, lze ale pochybovat o tom, že by to bylo k dosažení vytyčeného cíle stejně tak vhodné jako sporná věková hranice.

85.      Aby bylo možné zavést předvídatelné a použitelné podmínky pro poskytnutí pozůstalostního důchodu ze systému oborového zaopatření, musí být zaměstnavateli umožněno typizovaného posouzení podle obecných kritérií a vytvoření kategorií pro tento účel(46). To platí tím spíše, když zaměstnavatel, jak již bylo zmíněno, má široký prostor pro uvážení při vytváření svého systému dobrovolného oborového zaopatření. V podstatě tedy nelze mít námitky proti tomu, když se pojistné podmínky systému oborového zaopatření zaměřují na hodnoty získané ze zkušenosti, podle kterých je uskutečnění sledovaného cíle pravděpodobné, přinejmenším ve většině všech případů.

86.      I když zaměstnavateli přiznáme možnost takového typizovaného posuzování podle obecných kritérií, jeví se rigidní věková hranice 60 let jako vysloveně omezující opatření. Podle mého názoru by přicházel v úvahu mírnější a zároveň vhodný prostředek stanovení minimální doby mezi uzavřením manželství nebo registrovaného partnerství a vznikem nároku na vdovecký důchod.

87.      Cíle zamezení zneužívajícího využití plnění systému zaopatření by se dalo dosáhnout stejně účinně, ne-li dokonce lépe, kdyby bylo místo pevně stanovené věkové hranice stanoveno, že pozůstalý partner může pozůstalostní důchod čerpat pouze tehdy, pokud od okamžiku, kdy zaměstnanec vstoupil do manželství nebo registrovaného partnerství, do okamžiku úmrtí tohoto zaměstnance, uběhne minimální počet let, např. období nejméně pěti let. Takový postup by se ostatně uplatňoval nejen jednoduše a nebyrokraticky, ale také konformně se systémem, když pojistné podmínky každopádně předpokládají zohlednění časového odstupu mezi dvěma událostmi(47).

88.      Z tohoto důvodu považuji spornou věkovou hranici 60 let za opatření, které (i po zohlednění širokého prostoru pro uvážení a praktické nezbytnosti při provádění systému zaopatření) jde nad rámec toho, co je pro dosažení zaměstnavatelem sledovaných legitimních cílů nezbytné.

iii) Nepřiměřený zásah do práv zaměstnanců

89.      I kdyby se mělo vycházet z toho, že je sporná věková hranice vhodná a nezbytná pro dosažení sledovaného cíle, zatřetí zbývá ještě přezkoumat její proporcionalitu ve striktním smyslu.

90.      Z tohoto titulu nesmějí opatření, ani jsou-li vhodná a nezbytná k dosažení legitimních cílů, způsobovat nevýhody, které jsou v nepoměru ke sledovaným cílům. Jinak řečeno, je nutné zaručit, že takové ustanovení, jako je dotčené ustanovení, nepovede k nepřiměřenému omezení oprávněných zájmů zaměstnanců(48). Nakonec se jedná o spravedlivé vyvážení protichůdných zájmů takových zaměstnanců, jako je D. Parris, se zájmy systémů oborového zaopatření.

91.      V takovém případě, jako je projednávaný případ, je třeba hledat spravedlivé vyvážení oprávněného zájmu zaměstnavatele na zabránění zneužívání při uplatňování systému oborového zaopatření, s rovněž oprávněným zájmem zaměstnanců na přiměřeném pozůstalostním důchodu pro jejich pozůstalé partnery.

92.      Pokud nejprve zkoumáme ryze finanční dopady požadavku D. Parrise na vdovecký důchod pro jeho partnera, je jistě nutné vzít v úvahu, že každá dodatečně vyplacená dávka vede k dalšímu tlaku na systém oborového zaopatření, který se tak jako tak již nachází v kritické finanční situaci. I rozpočet irského státu, který od konce roku 2009 odpovídá za závazky systému zaopatření, je bezpochyby externě zatížen v důsledku celosvětové hospodářské a finanční krize, která vypukla v roce 2008.

93.      Je ale také třeba zvážit, že systém oborového zaopatření byl podle dostupných informací od počátku zaměřen na to, aby každému zaměstnanci, který byl účastníkem tohoto systému, dal v zásadě také nárok na pozůstalostní důchod pro jeho pozůstalého partnera – nebo napříště i pro pozůstalého registrovaného partnera – aniž by musely být odváděny nějaké dodatečné příspěvky.

94.      Požaduje-li tedy takový zaměstnanec, jako je D. Parris, aby nyní byl jeho partnerovi přiznán nárok na čerpání oborového vdoveckého důchodu, nelze namítat, že za jeho partnera nebylo v minulosti hrazeno do systému oborového zaopatření nezbytné pojistné. I kdyby D. Parris již dlouho před svými 60. narozeninami uzavřel manželství nebo registrované partnerství, pojistné by již nebylo hrazeno a systém zaopatření by tudíž nebyl lépe finančně vybaven pro platbu případného pozůstalostního důchodu, než je tomu v současnosti(49).

95.      Zcela obecně ostatně platí, že ryze finanční úvahy nemohou být záminkou pro diskriminaci. Nerespektování zákazu diskriminace ve smyslu článku 2 směrnice 2000/78 rovněž nemůže odůvodňováno pouze odkazem na finanční náklady nebo případné administrativní potíže(50).

96.      V takovém případě, jako je případ, kterým se zabýváme, by měla sporná věková hranice navíc za následek paušální vyloučení celé skupiny zaměstnanců z čerpání dávek systémů oborového zaopatření(51). Všichni homosexuální zaměstnanci narození před rokem 1951 jsou totiž od počátku vyloučeni z toho, aby svým pozůstalým partnerům zajistili sociální zajištění ve formě pozůstalostního důchodu ze systému oborového zaopatření. Systém zaopatření jim stanoví jednu podmínku, tedy uzavření manželství nebo partnerství před dovršením jejich 60. roku věku, jejíž splnění je pro ně – zcela nezávisle na jejich vůli a jejich osobním životním plánu – nemožné.

97.      Takto závažné omezení zájmů jedné skupiny zaměstnanců je zcela nepřiměřené k cíli sledovanému spornou věkovou hranicí, který spočívá pouze v tom, aby bylo zabráněno zneužívajícímu jednání jednotlivců.

98.      To platí zejména pro případy jako je ten projednávaný, ve kterém se podle údajů v předkládajícím rozhodnutí nejedná o ryze účelové manželství (nebo účelové partnerství). David Parris a jeho partner totiž tvoří pár déle než 30 let a vzali by se podle přesvědčení předkládajícího soudu již před mnoha lety, pokud by jim to bylo právně umožněno.

99.      Celkově vzato nepředstavuje sporná věková hranice spravedlivé vyvážení zájmů a vede k nepřiměřenému omezování oprávněných zájmů zaměstnanců. V přezkumu přiměřenosti nemůže obstát. Tím je dána nepřímá diskriminace z důvodu sexuální orientace, zakázaná na základě čl. 2 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78.

c)      K autonomii členských států při vymezení rodinného stavu

100. Trinity College, žalované úřady, vláda Spojeného království a Komise namítají, že potvrzení diskriminace z důvodu sexuální orientace by v projednávaném případě mohlo vést k tomu, že by zavedení institutu registrovaného partnerství až v roce 2010 – a pouze pro dobu od roku 2011 – irským zákonodárcem byl fakticky přiznán zpětný účinek. Takový výsledek by byl v rozporu s bodem 22 odůvodnění směrnice 2000/78.

101. Tato námitka však nemůže obstát.

102. V citovaném bodě 22 odůvodnění unijní normotvůrce pouze uvedl, že se směrnice 2000/78 nedotýká vnitrostátních právních předpisů o rodinném stavu a na něm závislých dávek.

103. Výklad a použití směrnice 2000/78, který zde navrhuji, ale irský stát nenutí, aby měnil rodinný stav takového zaměstnance, jako je D. Parris, se zpětným účinkem. Zejména nevede k tomu, aby byl D. Parris a jeho životní partner již za uplynulá období považován za ženatého nebo registrovaného partnera. Směrnice 2000/78 vnitrostátním orgánům neukládá ani to, aby dotčeným osobám poskytovaly dávky, které neodpovídají jejich rodinnému stavu.

104. D Parris a jeho partner dnes žijí společně jako pár uznaný irským státem, a požadují dnes – pouze s účinkem do budoucna – nárok dávku ze systému oborového zaopatření, která odpovídá jejich dnešnímu rodinnému stavu. V žádném případě nepožadují výhodu, která jim podle jejich rodinného stavu nemůže náležet. Už vůbec nepožadují takovou výhodu zpětně. Nepožadují ani zpětně změnu jejich rodinného stavu. Spíše brání pojistné podmínce pocházející z minulosti, věkové hranici 60 let, která je z dnešního pohledu diskriminuje.

105. Případ tedy není jiný než ve věcech Maruko a Römer(52), ve kterých byly rovněž žalovány určité dávky po státním uznání partnerství stejného pohlaví, i když původ těchto dávek (platby pojistného nebo relevantní služební doby) sahal hluboko do minulosti, tedy před vytvoření institutu registrovaného partnerství.

106. Ve směrnici 2000/78 není uvedena žádná skutečnost hovořící pro to, že by její ustanovení poskytovala ochranu výlučně právních vztahů, které byly založeny po jejím vstupu v platnost respektive po uplynutí lhůty pro provedení do vnitrostátního práva. Pokud by záměrem bylo omezit právní účinky takového základního principu, jako je zásada rovného zacházení podle unijního práva, pouze na zcela nové právní vztahy, pak by trvalo léta – a v takovém případě jako je projednávaný případ, dokonce desetiletí, než by se všichni občané Unie dostali pod jeho ochranu.

107. Jak již bylo zmíněno(53), odpovídá proto obecné zásadě, že nová právní norma jako je zákaz diskriminace podle článku 2 směrnice 2000/78 se nepoužije pouze na zcela nové právní vztahy, ale i na současné a budoucí účinky právních vztahů vzniklých podle předchozí právní úpravy. To může zajisté vést k tomu, že diskriminační ustanovení pocházející z minulosti, musí být do budoucna vykládána a používána v souladu s unijním právem, nebo dokonce musí zůstat zcela nepoužitá(54).

108. Právě o to se zde jedná. V tomto smyslu Soudní dvůr již několikrát rozhodl, když použil ustanovení antidiskriminačních směrnic na současné nebo budoucí aspekty skutkových stavů, jejichž původ sahal začasté hluboko do minulosti a v každém případě k němu došlo před vstupem citovaných směrnic v platnost(55).

109. I námitka, že by irský stát na tom byl v takovém případě, jako je projednávaný případ – alespoň finančně – lépe, pokud by institut registrovaného partnerství nikdy nezavedl a nikdy neotevřel manželství pro páry stejného pohlaví je málo relevantní. Unijní právo totiž sice ponechává při současném stavu nedotčenou pravomoc členských států upravit rodinný stav a s ním spojené dávky. Oproti tomu jsou ale členské státy povinny při výkonu jejich pravomoci dodržovat unijní právo, a zejména zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace(56). Pokud tedy členský stát poskytuje partnerům stejného pohlaví státní uznání a vybavuje je srovnatelnými právy a povinnostmi jako manžele, nemůže je nadále diskriminovat oproti manželům(57).

3.      Dílčí závěr

110. Je tudíž nutné na první předběžnou otázku odpovědět tak, že představuje diskriminaci z důvodu sexuální orientace, zakázanou podle čl. 2 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78/ES, podmiňovat v systému oborového zaopatření nárok na vdovecký důchod pro partnery se stejným pohlavím tím, že registrované partnerství bylo založeno před ukončením 60. roku věku zaměstnance pojištěného v systému, pokud bylo pro dotčené osoby současně uzavření takového partnerství nebo manželství před dosažením této věkové hranice právně nemožné.

C –    Diskriminace z důvodu věku (druhá předběžná otázka)

111. Druhou předběžnou otázkou chce předkládající soud v podstatě získat odpověď na otázku, zda představuje diskriminaci z důvodu věku, zakázanou podle směrnice 2000/78, je-li nárok na pozůstalostní důchod v systému oborového zaopatření pro partnery stejného pohlaví podmiňován tím, že registrované partnerství bylo založeno před ukončením 60. roku věku zaměstnance pojištěného v systému, pokud bylo pro dotčené osoby současně uzavření takového partnerství nebo manželství před dosažením této věkové hranice právně nemožné.

112. Tato otázka je položena pouze pro případ, že první otázka bude zodpovězena záporně. Jelikož v rámci první otázky vycházím z existence diskriminace zakázané unijním právem, nemuselo by být striktně vzato na druhou otázku už odpovídáno. Pro úplnost se jí ale přesto zabývám.

1.      K rozlišování mezi přímou a nepřímou diskriminací

113. Jak vyplývá z jejího článku 1 ve spojení s čl. 2 odst. 1, směrnice 2000/78 bojuje s přímou i nepřímou diskriminací z důvodu věku v zaměstnání a povolání.

114. O přímou diskriminaci ve smyslu směrnice 2000/78 se jedná tehdy, když je s osobou kvůli jejímu věku zacházeno ve srovnatelné situaci méně výhodně, než je, bylo, nebo by bylo zacházeno s jinou osobou [čl. 2 odst. 2 písm. a) ve spojení s článkem 1]; v základě se tedy nerovné zacházení váže bezprostředně k věku. Naproti tomu se vychází pouze z nepřímé diskriminace z důvodu věku, pokud by v důsledku zjevně nestranného ustanovení, kritéria nebo praxe byla znevýhodněna osoba určitého věku ve srovnání s jinými osobami [čl. 2 odst. 2 písm. b].

115. Sporná věková hranice se váže přímo k věku, když výslovně stanoví, že zaměstnanci účastnící se systému oborového zaopatření museli uzavřít manželství nebo registrované partnerství před dovršením 60. roku věku, aby jejich pozůstalí partneři mohli požívat výhody pozůstalostního důchodu.

116. Existuje tudíž přímé nerovné zacházení z důvodu věku ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 se zaměstnanci, kteří uzavřeli manželství nebo registrované partnerství až po dovršení 60. roku věku, jelikož je s nimi zacházeno méně příznivě než se zaměstnanci, kteří uzavřeli životní svazek již v mladších letech.

117. Proti závěru o přímé diskriminaci z důvodu věku zaměstnance – tedy v projednávaném případě D. Parrise – nelze namítat, že skutečná finanční újma v souvislosti se spornou věkovou hranici se nedotkne jeho, ale jeho pozůstalého partnera, kterému bude odepřen pozůstalostní důchod. Z pohledu unijního práva je totiž vdovecký důchod odložená odměna zaměstnance, i když tato odměna již nebude vyplacena za jeho života, nýbrž bude vyplacena jeho pozůstalému partnerovi(58). Nezávisle na tom věková hranice připraví pracovníka – jako je D. Parris – jak zjevně ukazuje projednávaná věc, o ideální výhodu, že bude moci svému partnerovi poskytnout sociální ochranu za svého života, a tím si dát „své věci do pořádku“.

118. I pokud bychom za osobu znevýhodněnou spornou věkovou hranicí považovali jen pozůstalého po zaměstnanci jako je D. Parris – tedy na jeho pozůstalého manžela nebo partnera – neznamenalo by to jiný závěr o přímé diskriminaci z důvodu věku. V judikatuře je totiž uvedeno, že přímá diskriminace ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 je dána již tehdy, když osoba utrpí újmu, která navazuje přímo na důvody nerovného zacházení, uvedené ve směrnici(59). Zjednodušeně řečeno, osoba může být obětí přímé diskriminace z důvodu věku, i když se nejedná o její věk, nýbrž o věk blízkého rodinného příslušníka. Směrnice 2000/78 totiž nechrání jen určitou kategorii osob, nýbrž jednoduše zakazuje diskriminaci z důvodu věku, aniž by nutně požadovala vztah k vlastnímu věku znevýhodněné osoby(60).

2.      Posouzení existence ospravedlnění

119. K diskriminaci z důvodu věku, zakázané směrnicí 2000/78, ale může taková věková hranice jako ta, o kterou se zde jedná, vést pouze tehdy, není-li v ní obsažené přímé nerovné zacházení z důvodu věku odůvodněno. Požadavky unijního práva na odůvodnění takového nerovného zacházení vyplývají z čl. 2 odst. 5, čl. 4 odst. 1 a článku 6 směrnice 2000/78(61).

120. V projednávaném případě je relevantní pouze posledně uvedené ustanovení, konkrétně odstavec 1. Předkládající soud se v předběžných otázkách odvolává pouze na čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 [v tomto ohledu viz oddíl a) výše]. Jak ale vyplývá z celkového kontextu předkládacího rozhodnutí, jakož i vysvětlujících úvah Labour Court, je třeba zabývat se rovněž čl. 6 odst. 1 směrnice [v tomto ohledu viz dále oddíl b)].

a)      Nedostatek odůvodnění podle čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78

121. V článku 6 odst. 2 směrnice 2000/78 je upraveno, za jakých podmínek mohou být v oborových systémech sociálního zabezpečení stanoveny věkové hranice a použita věková kritéria, aniž by to vedlo k diskriminaci z důvodu věku, která je zakázaná unijním právem.

122. Ustanovení se výslovně týká pouze oborových systémů sociálního zabezpečení, které pokrývají rizika věku a invalidity(62). O takový systém se zde jedná, neboť pozůstalostní důchod, který chce D. Parris dosáhnout pro svého partnera, je formou starobního důchodu.

i)      Ke třem kategoriím v čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78

123. Obsahově jsou podle čl. 6 odst. 2 směrnice přípustné právě tři druhy výjimek ze zákazu diskriminace z důvodu věku podle čl. 2 odst. 1 ve spojení s odst. 2 směrnice: zaprvé stanovení věkových hranic jako podmínky pro účast na oborovém systému sociálního zabezpečení; zadruhé stanovení věkových hranic pro pobírání starobního důchodu nebo dávek v invaliditě a zatřetí uplatňování věkových hranic v pojistných výpočtech(63). Na rozdíl od zřejmého názoru předkládajícího soudu se přitom jedná o tři samostatné kategorie. Již tehdy pokud je věková hranice dotčena jednou jedinou z těchto tří kategorií, může být dotčená úprava odůvodněna podle čl. 6 odst. 2 směrnice.

124. Takovou věkovou hranici, jako hranice dotčená v projednávané věci, však nelze přímo přiřadit k žádné ze tří uvedených kategorií.

125. U sporné věkové hranice se především nejedná o podmínku účasti na oborovém systému zaopatření (první kategorie). Účastníkem systému zaopatření je totiž D. Parris, jak při jednání zdůraznily Trinity College a Komise. David Parris je účastníkem systému na základě svého pracovního poměru s Trinity College již od roku 1972 a tato účast nikdy nezávisela na otázce, zda a kdy uzavřel manželství nebo registrované partnerství.

126. Dotčená věková hranice nestanoví ani věk nutný pro pobírání dávek (druhá kategorie). Sporná věková hranice šedesáti let neposkytuje žádný údaj o tom, zda věk partnera D. Parrise mu poskytuje nárok na pozůstalostní důchod, neboť se právě neváže k jeho věku, nýbrž k věku D. Parrise v okamžiku uzavření registrovaného partnerství, respektive manželství.

127. Konečně, věková hranice šedesáti let podle výslovných vyjádření předkládajícího soudu není ani kritériem, používaným ve sporném systému oborového zaopatření pro výpočty pojistné matematiky(64) (třetí kategorie).

ii)    K otázce obdobného použití čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78

128. Je možné připustit velkorysejší způsob výkladu čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 a postavit věkovou hranici šedesáti let na roveň podmínce účasti (první kategorie) nebo pobírání starobního důchodu (druhá kategorie). Bezpochyby se totiž u sporné věkové hranice jedná o podmínku, která musí být splněna, aby byl systém zaopatření rozšířen na pozůstalého manžela nebo partnera zaměstnance (podobně jako u „podmínky účasti“ ve smyslu první kategorie), a tím pozůstalý manžel nebo partner mohl získat výhodu pozůstalostního důchodu (podobně „podmínka pobírání starobního důchodu“ ve smyslu druhé kategorie).

129. Při pozorné analýze však není obdobné použití čl. 6 odst. 2 směrnice na takovou věkovou hranici, jako je hranice dotčená v projednávané věci, přesvědčivé.

130. Článek 6 odst. 2 směrnice 2000/78 totiž představuje výjimku, kterou je nutné vykládat restriktivně(65), kterou nelze cestou obdobně rozšiřovat na jiné případy, než jsou ty, které unijní normotvůrce konkrétně stanoví(66). To platí a fortiori, když se u opatření povolených podle č. 6 odst. 2 směrnice, na rozdíl od opatření podle č. 6 odst. 1, jedná o taxativní výčet, a nikoliv o pouhé příklady(67).

131. Na druhé straně sporná věková hranice v projednávaném případě neslouží stejnému účelu jako klasické věkové hranice pro účast nebo pobírání starobního důchodu, uvedené v čl. 6 odst. 2 směrnice. Takové klasické věkové hranice zajišťují, aby byl zachován vyrovnaný poměr mezi předpokládaným věkem dožití osoby, který bude mít na dávky nárok – a tím předpokládané doby pobírání dávek – a uhrazeným pojistným. Taková věková hranice, jako je dotčená hranice, tudíž nemůže od počátku splňovat srovnatelný účel, neboť neposkytuje informaci o tom, jak dlouho je nebo byl zaměstnanec (v projednávané věci tedy D. Parris) účastníkem systému oborového důchodu, ani nevypovídá nic o věku – a tím nepřímo o předpokládaném věku dožití – zaopatřované osoby (zde tedy D. Parrise).

132. Na takovou věkovou hranici, jako je hranice, která je předmětem tohoto sporu, se tudíž nevztahuje žádné z odůvodnění stanovených v čl. 6 odst. 2 směrnice ani při obdobném použití tohoto ustanovení.

b)      Nedostatek odůvodnění podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78

133. Zbývá posoudit, zda může být taková věková hranice 60 let jako je hranice dotčená v projednávané věci, odůvodněna s ohledem na čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78.

134. Článek 6 odst. 1 směrnice v zásadě umožňuje nerovné zacházení z důvodu věku, které sleduje legitimní cíl a obstojí při kontrole přiměřenosti, přičemž legitimními cíli se rozumí „zejména právní cíle z oblasti politiky zaměstnanosti, trhu práce a profesního vzdělávání“.

135. Taková věková hranice, jako je sporná věková hranice, však zcela zjevně nesleduje cíle politiky zaměstnanosti, trhu práce nebo vzdělávání. Stejně málo slouží podle všech dostupných informací „sociálnímu uznání“ dlouhodobého partnerství na straně zaměstnance – způsobu života v „manželství se ženou v domácnosti“(68). Naopak má spíše za cíl zabránění zneužívání systému oborového zaopatření a pouze s ohledem na tento cíl je tudíž nutné zde se zabývat čl. 6 odst. 1 směrnice.

136. Bezpochyby se na první pohled nejeví jako vyloučené, aby se i opatření k boji proti zneužití opíralo o čl. 6 odst. 1 směrnice. Použití příslovce „především“ ve znění tohoto ustanovení by bylo možné chápat tak, že se u „právních cílů z oblasti politiky zaměstnanosti, trhu práce a profesního vzdělávání“ výslovně uvedených unijním normotvůrcem jedná pouze o příkladmý, a nikoliv taxativní výčet, který se nedotýká stanovení věkových hranic při sledování jiných legitimních cílů.

137. Jak však Soudní dvůr již opakovaně rozhodl(69), mají všechny „legitimní cíle“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice společný sociálněpolitický charakter. Pouze v kategorii sociálněpolitických cílů není výčet čl. 6 odst. 1 taxativní. Oproti tomu čl. 6 odst. 1 neposkytuje právní základ nerovnému zacházení z důvodu věku, které slouží jiným než sociálněpolitickým cílům.

138. Tato judikatura je srozumitelná, pokud máme na zřeteli funkci a systematické postavení čl. 6 odst. 1 v celkovém kontextu směrnice 2000/78. Jedná se o speciální ustanovení, které slouží v první řadě odůvodnění přímého nerovného zacházení z důvodu věku ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice.

139. I když podle čl. 6 odst. 1 směrnice lze bez pochyby odůvodnit řadu takových nerovných zacházení, nelze toto ustanovení přece vykládat natolik extenzivně, že jím může být sledován jakýkoli legitimní (právní) cíl. Neboť jinak by byl čl. 6 odst. 1 směrnice obsahově totožný s čl. 2 odst. 2 písm. b) bodem i) směrnice, který odůvodňuje nepřímé nerovné zacházení. Tím by byl setřen rozdíl mezi přímou a nepřímou diskriminací z důvodu věku a možné důvody ospravedlnění by byly pro obě kategorie stejné. To by bylo v rozporu se systematikou směrnice.

140. Podle systematiky směrnice může být – ostatně jako obvykle v unijním právu – ospravedlněno pouze nepřímé nerovné zacházení s odkazem na legitimní cíl, za podmínky, že je dbáno na zásadu přiměřenosti, zatímco pro opodstatnění přímého nerovného zacházení platí přísnější měřítka s důsledkem, že smějí být sledovány pouze unijním právem výslovně předpokládané cíle.

141. Na základě toho nemůže být působnost čl. 6 odst. 1 směrnice rozšířena na jiné legitimní cíle jakékoliv povahy mimo výslovně vyjmenované sociálně-politické oblasti.

142. Taková věková hranice, jako je sporná věková hranice, která podle všech informací, které jsou k dispozici, neslouží skutečným sociálně-politickým cílům, tudíž nemůže být odůvodněna odkazem na čl. 6 odst. 1 směrnice.

c)      Závěrečné poznámky ke druhé předběžné otázce

143. Jen pro případ, že Soudní dvůr nebude sdílet můj názor a využije extenzivního výkladu čl. 6 odst. 1 nebo odst. 2 směrnice 2000/78, uvádím, že je za všech okolností nutné dbát zásady proporcionality, jež je obecnou zásadou unijního práva(70).

144. Přezkum proporcionality nemůže podle mého názoru, pokud jde o diskriminaci z důvodu věku, vést k jinému závěru než k tomu, který jsem již výše uvedla(71) ve vztahu k diskriminaci z důvodu sexuální orientace.

145. Nejsou patrné žádné důvody, proč by měla být věková hranice 60 let posuzována z hlediska proporcionality výhodněji, když se jedná o diskriminaci kvůli věku, než když jde o diskriminaci z důvodu sexuální orientace. Pokud vůbec, pak by musel být přezkum proporcionality v rámci diskriminace z důvodu věku proveden přísněji, neboť se jedná o přímé nerovné zacházení ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice, zatímco z hlediska sexuální orientace jde o nepřímé nerovné zacházení dle čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice. Pro přísnější měřítko při přezkumu proporcionality mluví ostatně i okolnost, že znevýhodnění zaměstnanců, jako je D. Parris v projednávaném případě, nemá pouze složku věkovou, ale má co do činění i se sexuální orientací dotyčné osoby, čímž je druhým faktorem ve smyslu článku 1 směrnice zpřísněn.

3.      Dílčí závěr

146. Celkově se lze tudíž k druhé předběžné otázce vyjádřit tak, že se jedná zakázanou přímou diskriminaci na základě věku podle čl. 2 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78, je-li nárok na vdovecký důchod partnerů stejného pohlaví vázán na podmínku, že bude uzavřeno registrované partnerství v systému pojištěného zaměstnance před dovršením 60. roku věku, pokud nebyl vstup do takového registrovaného partnerství nebo manželství před dosažením této věkové hranice právně možný.

D –    Diskriminace plynoucí z kombinace několika faktorů (třetí předběžná otázka)

147. Svou třetí předběžnou otázkou si předkládající soud v podstatě přeje vědět, zda se v rámci směrnice 2000/78 může jednat o zakázanou diskriminaci také tehdy, kdy se nějaké opatření sice neukazuje jako znevýhodnění pouze z důvodu věku nebo pouze z důvodu sexuální orientace, ale je jím na základě kombinace obou důvodů nerovného zacházení.

148. Tato otázka je položena pouze pro případ, kdy bude odpověď na první a druhou otázku záporná. Jelikož už v rámci obou předchozích otázek vycházím z existence diskriminace, jež je unijním právem zakázaná, z důvodu sexuální orientace (nepřímá diskriminace)(72), a z důvodu věku (přímá diskriminace)(73), nemuselo by třetí otázka již být vůbec zodpovídána. V zájmu úplnosti se jí však budu zabývat.

149. Touto otázkou předkládající soud v zásadě žádá Soudní dvůr, aby objasnil, jakým způsobem se má z hlediska zákazu diskriminace stanoveného v unijním právu, zacházet se znevýhodněním osob, ze kterého se dá odvodit kombinace dvou nebo více důvodů nerovného zacházení(74). Třebaže mu již v minulosti byly předloženy případy, v jejichž pozadí se ukrývalo více takových faktorů(75), nevznikla zjevně doposud v žádné věci konkrétní příležitost, aby Soudní dvůr, aby se k této problematice vyjádřil.

150. Uvedená problematika je v nauce v rámci Evropské unie i mimo ni již delší dobu známa(76). Například již na konci 80. let 20. století byla ve Spojených státech amerických vedena diskuse o tom, jak nakládat s případy, ve kterých se určitá opatření projevují především k tíži žen určité barvy pleti(77).

151. Problematika byla v posledních letech také okrajově probírána Evropským parlamentem(78) a Komisí(79). O to překvapivější je skutečnost, že se Komise v projednávaném případě zdržela vydání konkrétního stanoviska.

152. Unijní zákonodárce sice nepřijal výslovnou úpravu k problematice, jíž se zabýváme. Z toho by ale nemělo být unáhleně vyvozeno, že by směrnice 2000/78 nenabízela pro řešení kombinace různých důvodů nerovného zacházení žádné prostředky. Na několika místech směrnice totiž ukazuje to, že její autoři tuto problematiku důkladně znali a vycházeli z ní, směrnicí poskytnuté nástroje ji tak řeší vhodně(80).

153. Kombinace dvou nebo více důvodů nerovného zacházení představuje zvláštnost, která projednávanému případu propůjčuje nový rozměr, který je potřeba při posouzení z hlediska unijního práva zohlednit. Významu zákazu diskriminace zakotveného v článku 1 ve spojení s čl. 2 směrnice 2000/78, by totiž nebylo přiměřené, kdyby se v životních okolnostech, podobných projednávanému případu, zohledňovaly důvody nerovného zacházení odděleně nebo pouze izolovaně pouze z hlediska jednoho či druhého důvodu nerovného zacházení. Proto musí základní zásada směrnice, podle které nesmí docházet k žádné diskriminaci z jednoho v ní obsažených důvodů (čl. 2 odst. 1 ve spojení s článkem 1 směrnice), platit i pro takové případy, ve kterých možná diskriminace spočívá v kombinaci více než jednoho z těchto důvodů.

154. Nemůže-li být znevýhodnění zjištěno na základě nerovného zacházení pouze kvůli jednomu ze znaků vyjmenovaných v článku 1 směrnice 2000/78 (náboženské vyznání, víra, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientace), jak předkládající soud uvádí ve své třetí otázce, je nutné skutkový stav podle mého názoru posuzovat z hlediska nepřímé diskriminace. V takovém případě se také podle čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice zkoumá, zda mohl být dotčený zvlášť znevýhodněn na základě kombinace dvou nebo více znaků nerovného zacházení.

155. Postačuje-li již zvláštní znevýhodnění s ohledem na jeden z faktorů vyjmenovaných v článku 1 směrnice 2000/78 k tomu, aby se na takovou situace vztahovala jedna ze situací náležejících v kategoriích smyslu čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice(81), nemůže platit nic jiného, když jsou dotčené osoby znevýhodněny ne kvůli jednomu, ale kvůli kombinaci dvou nebo více vyjmenovaných důvodů. Dosah zákazu diskriminace dle směrnice 2000/78 nesmí být totiž úzce definován s ohledem na jeho fundamentální charakter(82).

156. V případě jako je ten projednávaný by se tedy při použití čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78 jednalo o zvláštní znevýhodnění zaměstnanců jako pana Parrise na základě kombinace jejich sexuální orientace a jejich věku, a to protože pojistné podmínky vedou de facto k tomu, že je jejich pozůstalým partnerům systematicky odpírán pozůstalostní důchod(83): výhoda pozůstalostního důchodu ve prospěch pozůstalého partnera sice závisí u všech zaměstnanců na (zdánlivě neutrálním) předpokladu, že musí být před dovršením 60. roku uzavřeno manželství nebo registrované partnerství. Ve skutečnosti jsou ale tímto způsobem z tohoto pozůstalostního důchodu systematicky vyloučeni, oproti všem ostatním kategoriím zaměstnanců, homosexuální zaměstnanci narození před rokem 1951, a to protože nemohou uvedené podmínky nikdy splnit, i kdyby sami chtěli.

157. To ale není vše: kombinace dvou nebo více důvodů nerovného zacházení vyjmenovaných v článku 1 směrnice 2000/78 může vést k tomu, že v rámci přezkumu proporcionality přiměřenosti při vyvažování protichůdných zájmů, spočine větší váha na misce strany znevýhodněných zaměstnanců, což zvyšuje pravděpodobnost, že jde o přílišné omezení dotyčných osob, a tím není požadavek přiměřenosti stricto sensu splněn.

158. Právě o totéž se jedná v projednávaném případě: Jak jsem již uvedla výše(84), je sporná věková hranice 60 let nepřiměřená, protože způsobuje nadměrné zatížení dotčených zaměstnanců jako D. Parris, kteří jsou homosexuální a narození před rokem 1951.

159. Obecně vzato se jedná o nepřímou diskriminaci zakázanou čl. 2 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78, jelikož sporné pojistné podmínky systému oborového zaopatření sice nepoukazují na znevýhodnění ze samotného důvodu věku ani samotného důvodu sexuální orientace, ale právě na základě kombinace obou důvodů nerovného zacházení.

E –    Časové účinky rozsudku Soudního dvora v projednávaném případě

160. V návaznosti na vyjádření žalovaných úřadů je třeba připomenout, že je na úvaze Soudního dvora, aby časové účinky svého rozsudku pouze ve výjimečných případech, z důvodu naléhavého požadavku právní jistoty, omezil pouze do budoucna, především tehdy, kdy je dotčeno velké množství právních vztahů vzniklých v dobré víře a lze očekávat vážné finanční následky(85).

161. V projednávaném případě však neexistují informace o tom, že by byl takovýto postup opodstatněný. Při neexistenci jiných důvodů vycházím z toho, že taková právní úprava, jako je dotčená právní úprava, která vede výslovně ke znevýhodnění homosexuálů narozených před rokem 1951, zasahuje mnohem méně zaměstnanců, případně pozůstalých, než v případě diskriminace na základě pohlaví, která byla předmětem rozsudku ve věci Barber(86). V důsledku toho by se mělo případné zvýšené zatížení systému oborového zaopatření a jiných srovnatelných systémů zaopatření držet v projednávaném případě v únosných mezích. To platí o to víc, když financování takových systémů bylo přizpůsobeno tomu, že zaměstnanci uzavřou sňatek. Kdyby D. Parris uzavřel sňatek se ženou, bylo by financování jejího vdovského důchodu bez dalšího do kalkulace systému zaopatření.

162. Soudní dvůr nezávisle na tom obvykle odmítá časové omezení účinků rozsudku, pokud se nejedná o jeho první rozsudek k určitému právnímu problému(87). Stejně tak je tomu zde: Použitelnost směrnice 2000/78 na pozůstalostní důchod ze systému oborového starobního zaopatření je stanovena od rozsudku Maruko. Tam bylo v takové právní věci omezení účinků rozsudku výslovně odmítnuto(88), takže nepřichází takový postup v úvahu ani v projednávaném případě.

163. Kdyby se Soudní dvůr vyslovil pro takové omezení, musely by z něj být v souladu s ustálenou judikaturou vyloučeny minimálně nároky těch osob, které včas podnikly kroky k ochraně svých práv, ať již cestou žaloby nebo cestou srovnatelného právního prostředku(89). K těmto osobám je jistě možné počítat též D. Parris.

VI – Závěry

164. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložené irským Labour Court, a to především na základě první předběžné otázky, takto:

„Skutečnost, že režim oborového zabezpečení stanoví, že nárok na pozůstalostní důchod pro partnery stejného pohlaví je podřízen podmínce, že registrované partnerství bylo uzavřeno před dovršením 60. roku věku zaměstnance, představuje diskriminaci z důvodu sexuální orientace zakázanou čl. 2 odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78/ES, pokud bylo pro dotčené osoby současně uzavření takového partnerství nebo manželství před dosažením této věkové hranice právně nemožné.“


1 – Původní jazyk: němčina.


2 – Viz rozsudky Kücükdeveci (C‑555/07, EU:C:2010:21, bod 21) k diskriminaci z důvodu věku, a rozsudek Léger (C‑528/13, EU:C:2015:288, bod 48) k diskriminaci z důvodu sexuální orientace.


3 – Směrnice Rady ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16); dále také: „směrnice 2000/78“ nebo jen „směrnice“.


4 – Rozsudky Kücükdeveci (C‑555/07, EU:C:2010:21, bod 21), Prigge a další (C‑447/09, EU:C:2011:573, bod 38) a DI (C‑441/14, EU:C:2016:278, bod 22).


5 – Penzijní zákon z roku 1990.


6 – Změny byly provedeny zákonem o sociální péči (některá ustanovení) z roku 2004 [Social Welfare (Miscellaneous Provisions) Act 2004], kterým byla do Pensions Act 1990 vložena nová část VII, jíž byla do vnitrostátního práva provedena ustanovení směrnice 2000/78).


7 – Zákon z roku 2010 o registrovaných partnerstvích a některých právech a povinnostech partnerů.


8 – Civil Partnership (Recognition of Registered Foreign Relationships) Order 2010, s. I. 649.


9 – Pracovní soud se sídlem v Dublinu.


10 – Relevantním zákonem je ve Spojeném království Civil Partnership Act 2004 (zákon o registrovaném partnerství z roku 2004).


11 – Podle údajů předkládajícího soudu vyplynulo z pojistně matematické revize systému provedené v roce 2008, že systém zaopatření byl schopen splnit pouze 37 % nároků vzniklých jeho účastníkům.


12 – Viz již rozsudky Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179) a podobný rozsudek Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, bod 66).


13 – K souběhu s pojmem „odměna“ ve smyslu článku 157 SFEU (dříve článek 119 Smlouvy o ES nebo článek 141 ES), viz bod 13 odůvodnění směrnice 2000/78.


14 – Rozsudky Bilka-Kaufhaus (170/84, EU:C:1986:204, body 22 a 23); Barber (C‑262/88, EU:C:1990:209, body 28 až 30) a Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, bod 45); ve stejném smyslu rozsudek Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, body 30 až 33).


15 – Rozsudek Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, bod 45); ve stejném smyslu, pokud je současný článek 157 SFEU, viz rozsudky Ten Oever (C‑109/91, EU:C:1993:833, body 12 a 13), Coloroll Pension Trustees (C‑200/91, EU:C:1994:348, bod 18) a Menauer (C‑379/99, EU:C:2001:527, bod 18).


16 – Viz také bod 13 bod odůvodnění směrnice 2000/78.


17 – Viz rozsudky Beune (C‑7/93, EU:C:1994:350, bod 38); Griesmar (C‑366/99, EU:C:2001:648, bod 37); Niemi (C‑351/00, EU:C:2002:480, bod 43), Komise v. Řecko (C‑559/07, EU:C:2009:198, bod 46).


18 – Rozsudky Beune (C‑7/93, EU:C:1994:350, body 43 a 45); Griesmar (C‑366/99, EU:C:2001:648, body 28 a 30); Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, body 46 a 48) a Komise v. Řecko (C‑559/07, EU:C:2009:198, body 47 a 50).


19 – Rozsudky Brock (68/69, EU:C:1970:24, bod 6); Licata/CES (270/84, EU:C:1986:304, bod 31); Pokrzeptowicz-Meyer (C‑162/00, EU:C:2002:57, bod 50); Monsanto Technology (C‑428/08, EU:C:2010:402, bod 66), a Komise v. Moravia Gas Storage (C‑596/13 P, EU:C:2015:203, bod 32).


20 – Viz rozsudek Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, zejména body 19, 20 a 79); obdobně rozsudek Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, zejména body 22 a 66).


21 – Rozsudek Barber (C‑262/88, EU:C:1990:209, body 40 až 45).


22 – Rozsudky Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, body 77 až 79), a Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, bod 66).


23 – Rozsudek Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, body 57 až 64).


24 – Rozsudek Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, bod 66).


25 – Viz mé stanovisko ve věci Ingeniørforeningen i Danmark (C‑499/08, EU:C:2010:248, bod 28).


26 – V tomto ohledu, ačkoliv se jedná o diskriminaci z důvodu věku, viz poslední větu bodu 25 odůvodnění směrnice 2000/78. Mimoto viz znění čl. 4 odst. 1 a čl. 6 této směrnice, která stanoví, že členské státy stanovit, že za některých podmínek, které toto ustanovení uvádí, „rozdíl v zacházení… nepředstavuje diskriminaci“. Podobně viz ne vždy jednotnou judikaturu z důvodu věku, viz rozsudek Vital Pérez (C‑416/13, EU:C:2014:2371, bod 27).


27 – V tomto smyslu viz mé stanovisko ve věci Ingeniørforeningen i Danmark (C‑499/08, EU:C:2010:248, bod 31) a pokud jde o 2000/43/ES, mé stanovisko ve věci ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:170, bod 73); viz mimoto rozsudek Hay (C‑267/12, EU:C:2013:823, bod 45).


28 – Viz např. rozsudky Dekker (C‑177/88, EU:C:1990:383, body 12 a 17); Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund (C‑179/88, EU:C:1990:384, bod 13); Busch (C‑320/01, EU:C:2003:114, bod 39); Kiiski (C‑116/06, EU:C:2007:536, bod 55), Kleist (C‑356/09, EU:C:2010:703, bod 31); Ingeniørforeningen i Danmark (C‑499/08, EU:C:2010:600, body 23 a 24); Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, bod 72); Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, bod 52), a Hay (C‑267/12, EU:C:2013:823, body 41 a 44); ve stejném smyslu i rozsudek ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:480, body 76, 91 a 95).


29 – K diskriminaci z důvodu pohlaví v souvislosti s těhotenstvím viz rozsudky Dekker (C‑177/88, EU:C:1990:383, body 12 a 17), Handels- og Kontorfunktionærernes Forbund (C‑179/88, EU:C:1990:384, bod 13) a Busch (C‑320/01, EU:C:2003:114, bod 39).


30 – Nepříliš přesvědčivá je proto námitka žalovaných úřadů, podle níž bylo ve včasném uzavření manželství se zvoleným partnerem před jejich 60. narozeninami zabráněno také heterosexuálním zaměstnancům narozeným před rokem 1951, protože nesplňovali právní předpoklady. Jedná se totiž o vzácné výjimky (např. nedosažení plnoletosti nebo nedostatek svéprávnosti dotčené osoby) nebo také o případy, ve kterých v důsledku svobodného rozhodnutí zaměstnance trvalo ještě dřívější – byť možná rozpadlé – manželství, a proto nemohlo být uzavřeno druhé. Taková situace není vůbec srovnatelná se situací homosexuálních zaměstnanců narozených před rokem 1951, neboť jim nebylo bráněno vstoupit do svazku před dovršením 60. roku pouze ve vzácných výjimečných případech, nýbrž obecně jako celé skupině.


31 – V tomto ohledu viz rozsudky Runevič-Vardyn a Wardyn (C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 43), a také ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:480, body 42 a 66); oba se týkají příbuzné směrnice2000/43.


32 – Z mnoha rozsudků viz O’Flynn (C‑237/94, EU:C:1996:206, bod 18) vydaný k otázce volného pohybu pracovníků. Podle něj se za nepřímou diskriminaci z důvodu státní příslušnosti považují nejen požadavky vnitrostátního práva, které se podstatně nebo zcela převažujícím způsobem dotýkají migrujících pracovníků, ale také podmínky platící bez rozdílu, které vnitrostátní pracovník splní snáze než migrující pracovník, a konečně také předpoklady, u kterých hrozí nebezpečí, že se projeví obzvlášť k tíži migrujících pracovníků.


33 – Toto lze přiléhavě ilustrovat na velmi známém příkladu diskriminace žen zaměstnaných na částečný úvazek: Je-li zaměstnancům na částečný úvazek upřeno určitě plnění – jako výplata mzdy v případě nemoci v rozsudku Rinner-Kühn (171/88, EU:C:1989:328) – postačuje k nepřímé diskriminaci z důvodu pohlaví to, že se úprava projeví především k tíži žen. Okolnost, že může být k tíži i některým mužům, když pracují na částečný úvazek, nemůže být podle mého názoru překážkou závěru o nepřímé diskriminaci, stejně tak jako opačná okolnost, že některé ženy mohou této nevýhodě uniknout, pokud pracují na plný úvazek.


34 – Rozsudky Palacios de la Villa (C‑411/05, EU:C:2007:604, body 56 a 57), Age Concern England (C‑388/07, EU:C:2009:128, body 44 a 45) a Rosenbladt (C‑45/09, EU:C:2010:601, bod 58).


35 – Ve stejném smyslu rozsudek ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:480, bod 83 ve spojení s bodem 80), kde Soudní dvůr spatřuje indicii narušení cílů antidiskriminačních směrnic v tom, že podnikatel není schopen poskytnout údaje dokládající nezbytnost opatření, ale omezuje se pouze na tvrzení předpokladu, že důvody jsou „obecně známé“.


36 – K tomu dodávám, že věková hranice 60 let by mohla teoreticky sloužit i k vyloučení přebytečného zaopatření, neboť většina osob v tomto věku se již pro podzim svého života zajistila jinak. Pro určení takového cíle v projednávaném případě ale chybí opora, neboť zde sporná věková hranice 60 let není vázána přímo na věk zaopatřovaného partnera, nýbrž pouze na věk zaměstnance, který je účastníkem systému zaopatření.


37 – K finanční rovnováze systému sociálního zabezpečení viz mezi jinými rozsudky Kohll (C‑158/96, EU:C:1998:171, bod 41) a Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, bod 77); k zákazu zneužívajícího chování viz rozsudky Halifax a další (C‑255/02, EU:C:2006:121, bod 68) a Torresi (C‑58/13 a C 59/13, EU:C:2014:2088, bod 42).


38 – Rozsudky Maizena a další (137/85, EU:C:1987:493, bod 15); Spojené království v. Rada (C‑84/94, EU:C:1996:431, bod 57); British American Tobacco (Investments) a Imperial Tobacco (C‑491/01, EU:C:2002:741, bod 122); Digital Rights Ireland (C‑293/12 a C‑594/12, EU:C:2014:238, bod 46), a Gauweiler a další (C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 67).


39 – Rozsudky Schräder HS Kraftfutter (265/87, EU:C:1989:303, bod 21); Jippes a další (C‑189/01, EU:C:2001:420, bod 81) a ERG a další (C‑379/08 a C‑380/08, EU:C:2010:127, bod 86); ve stejném smyslu také rozsudek Gauweiler a další (C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 91).


40 – Použití přídavného jména „angemessen“ je v německém znění čl. 2 odst. 2 písm. a) bodu i) směrnice 2000/78 neobvyklé. Při pohledu na jiná jazyková znění (anglicky: „appropriate“, francouzsky: „appropriés“, italsky: „appropriati“, španělsky: „adecuados“, holandsky: „passend“) se jeví německé přídavné jméno „geeignet“ jako vhodnější.


41 – Pokud jde konkrétně o směrnici 2000/78, viz rozsudky Petersen (C‑341/08, EU:C:2010:4, bod 53) a HK Danmark (C‑476/11, EU:C:2013:590, bod 67); viz kromě toho rozsudky týkající se požadavku konzistence, viz Hartlauer (C‑169/07, EU:C:2009:141, bod 55) a Hiebler (C‑293/14, EU:C:2015:843, bod 65).


42 – V Irsku činí mezitím minimální věk pro pobírání zákonného starobního důchodu 66 let; viz The 2015 Ageing Report, Underlying Assumptions and Projection Methodologies, Joint Report prepared by the European Commission (DG ECFIN) and the Economic Policy Committee (AWG), díl II, s. 199 (ISSN 0379-0991, dostupná na internetu na adrese http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/european_economy/2014/pdf/ee8_en.pdf, naposledy konzultováno dne 19. dubna 2016).


43 – K tomu viz má stanoviska ve věcech ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:170, bod 123) a Belov (C‑394/11, EU:C:2012:585, bod 108).


44 – V tomto smyslu viz k čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78rozsudky HK Danmark (C‑476/11, EU:C:2013:590, bod 66) a Dansk Jurist- og Økonomforbund (C‑546/11, EU:C:2013:603, bod 58).


45 – V tomto smyslu, pokud jde o přezkumu proporcionality v rámci čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, viz rozsudek Dansk Jurist- og Økonomforbund (C‑546/11, EU:C:2013:603, bod 69).


46 – V tomto smyslu rozsudky Dansk Jurist- og Økonomforbund (C‑546/11, EU:C:2013:603, bod 70) a Specht a další (C‑501/12 až C‑506/12, C‑540/12 a C‑541/12, EU:C:2014:2005, body 78 a 79); viz kromě toho mé stanovisko ve věci Hlozek (C‑19/02, EU:C:2004:204, bod 58).


47 – Jedná se zde o dobu, která uplyne mezi odchodem zaměstnance do důchodu a jeho smrtí (k tomu viz výše poslední část bodu 22 tohoto stanoviska).


48 – V tomto smyslu rozsudky Palacios de la Villa (C‑411/05, EU:C:2007:604, bod 73) a Ingeniørforeningen i Danmark (C‑499/08, EU:C:2010:600, bod 47), týkající se problematiky diskriminace z důvodu věku v rámci směrnice 2000/78; Viz kromě toho rozsudek ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:480, bod 123) stejně jako mé stanovisko v této věci (EU:C:2015:170, bod 131) a ve věci Belov (C‑394/11, EU:C:2012:585, bod 117), v souvislosti se směrnicí 2000/43.


49 – V témže smyslu viz rozsudek Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, bod 51).


50 – Rozsudky Specht a další (C‑501/12 až C‑506/12, C‑540/12 a C‑541/12, EU:C:2014:2005, bod 77) a Schmitzer (C‑530/13, EU:C:2014:2359, bod 41); v témže smyslu, pokud jde o rovné zacházení mezi muži a ženami, rozsudky Hill a Stapleton (C‑243/95, EU:C:1998:298, bod 40), Jørgensen (C‑226/98, EU:C:2000:191, bod 39) i Schönheit a Becker (C‑4/02 a C‑5/02, EU:C:2003:583, bod 85).


51 – To platí tím spíše, pokud se u sporné věkové hranice v 70. letech 20. století skutečně jednalo, jak naznačuje předkládající rozhodnutí, o obecnou formu koncepce systémů oborového zaopatření v Irsku.


52 – V této souvislosti viz rozsudky Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179) a Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286).


53 – Viz bod 40 tohoto stanoviska výše s poznámkou pod čarou 19.


54 – Konstantní judikatura, viz nejnověji rozsudek DI (C‑441/14, EU:C:2016:278, body 29 až 37 a 43), k zákazu diskriminace kvůli věku obsaženém ve směrnici 2000/78.


55 – Viz např. rozsudky Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, především body 19, 20 a 79) a Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, především body 22 a 66) ke směrnici 2000/78, jakož i rozsudek ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:480, především bod 22) ke směrnici 2000/43.


56 – Rozsudky Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, body 58 až 60) a Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, body 34 až 36).


57 – Rozsudky Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, bod 73), Römer (C‑147/08, EU:C:2011:286, bod 52) a Hay (C‑267/12, EU:C:2013:823, bod 47).


58 – V tomto smyslu viz rozsudky Ten Oever (C‑109/91, EU:C:1993:833, bod 13), Coloroll Pension Trustees (C‑200/91, EU:C:1994:348, bod 18) a Menauer (C‑379/99, EU:C:2001:527, bod 18), vždy ke srovnatelné problematice článku 119 Smlouvy o EHS (nyní článek 157 SFEU).


59 – V tomto smyslu rozsudek Coleman (C‑303/06, EU:C:2008:415, především body 38, 43, 48, 50 a 51), ve kterém se jednalo o přímou diskriminaci zaměstnankyně kvůli postižení, které nebylo její vlastní, nýbrž jejího péči vyžadujícího dítěte.


60 – Kromě rozsudku Coleman (C‑303/06, EU:C:2008:415) zmíněného v poznámce pod čarou 59 lze tento závěr učinit i z rozsudku ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:480, zejména body 56, 59 a 60), vydaného k související směrnici 2000/43, ve kterém bylo uznáno, že osoba může být diskriminována z důvodu technického původu, i když sama ke znevýhodněné etnické skupině vůbec nenáleží, nýbrž je pouze „spoludiskriminována“.


61 – V tomto smyslu např. rozsudek Prigge a další (C‑447/09, EU:C:2011:573, body 52 až 83); srov. také mé stanovisko ve věci Andersen (C‑499/08, EU:C:2010:248, bod 31).


62 – Rozsudky HK Danmark (C‑476/11, EU:C:2013:590, bod 48) a Dansk Jurist- og Økonomforbund (C‑546/11, EU:C:2013:603, bod 43).


63 – Rozsudek HK Danmark (C‑476/11, EU:C:2013:590, bod 49); viz také mé stanovisko v téže věci (EU:C:2013:65, bod 36).


64 – Taková složku pojistně matematických výpočtů se podle údajů Labour Court nepodařilo prokázat.


65 – Rozsudky HK Danmark (C‑476/11, EU:C:2013:590, body 46 a 52) a Dansk Jurist- og Økonomforbund (C‑546/11, EU:C:2013:603, bod 41).


66 – Jak vyplývá z rozsudku HK Danmark (C‑476/11, EU:C:2013:590, body 51 a 52, první věta), zákaz obdobného rozšíření čl. 6 odst. 2 směrnice 2000/78 platí i tehdy, pokud se jedná o odůvodnění „méně závažné formy diskriminace z důvodu věku“.


67 – Rozsudek Dansk Jurist- og Økonomforbund (C‑546/11, EU:C:2013:603, bod 39). Není bez důvodu, že ve znění čl. 6 odst. 2, na rozdíl od čl. 6 odst. 1 směrnice 2000/78, chybí příslovce „především“.


68 – Viz výše, body 70 a 71 tohoto stanoviska.


69 – Rozsudky Age Concern England (C‑388/07, EU:C:2009:128, bod 46); Hütter (C‑88/08, EU:C:2009:381, bod 41) a Prigge a další (C‑447/09, EU:C:2011:573, bod 80 až 82); viz také mé stanovisko ve věci Andersen (C‑499/08, EU:C:2010:248, bod 31 a poznámka pod čarou č. 29).


70 – V tomto ohledu v zásadě neobstojí tvrzení žalovaných úřadů, že věková hranice ve smyslu čl. 6 odst. 2 nevyžaduje „žádné odůvodnění“. I takové věkové hranice musí zjevně projít přezkumem proporcionality.


71 – Viz výše, body 74 až 99 tohoto stanoviska.


72 – Viz výše, bod 110 tohoto stanoviska


73 – Viz výše, bod 146 tohoto stanoviska.


74 – Pro takovou situaci je někdy používán pojem „vícenásobná diskriminace“. Tento pojem může ovšem vést k omylu, poněvadž naznačuje, že existují dvě nerovná zacházení, z nichž každé, zcela nezávisle na ostatních, by mohlo být považováno za diskriminaci a přidáním dalších důvodů nerovného zacházení by nanejvýš mohla být jen posílena. Problematika, kterou se zde zabýváme, se ale dotýká kombinace dvou nebo více faktorů, z nichž každý sám o sobě ještě nevede k diskriminaci dotyčné osoby.


75 – Mám na mysli například rozsudky Kleist (C‑356/09, EU:C:2010:703, kombinace věku a pohlaví); Odar (C‑152/11, EU:C:2012:772, kombinace věku a zdravotního postižení), a Z (C‑363/12, EU:C:2014:159, kombinace pohlaví a možného zdravotního postižení), jakož i projednávanou věc Milkova (C‑406/15, kombinace zdravotního postižení a postavení úředníka).


76 – Burri/Schiek, „Multiple Discrimination in EU Law – Opportunities for legal responses to intersectional gender discrimination?“, 2009 vydáno Evropskou komisí, s. 3 a 4; Baer/Bittner/Götsche, „Mehrdimensionale Diskriminierung – Begriffe, Theorien und juristische Analyse“,, Berlin 2010, s. 10 násl.; Bamforth/Malik/O’Cinneide, „Discrimination Law: Theory and Context“, Londýn 2008, s. 541; viz také zpráva Evropské komise, zadaná a zveřejněná v září 2007 „Bekämpfung von Mehrfachdiskriminierung – Praktiken, Politikstrategien und Rechtsvorschriften“ (Boj s vícenásobnou diskriminací – praktiky, politické strategie a právní předpisy).


77 – Crenshaw, K., „Demarginalizing the Intersection of Race and Sex: A Black Feminist Critique of Antidiscrimination Doctrine“, The University of Chicago Legal Forum, 1989, s. 139-167.


78 – Legislativní usnesení Evropského parlamentu ze dne 2. dubna 2009 k návrhu směrnice Rady o provádění zásady rovného zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní postižení, věk nebo sexuální orientaci, P6_TA(2009) 0211, s. 21 a 22.


79 – Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě – Společné sdělení o aplikaci směrnice [2000/43] a směrnice [2000/78], předložené dne 17. ledna 2014, COM(2014) 2 final, s. 11; Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Nediskriminace a rovné příležitosti: Obnovený závazek, předloženo dne 2. července 2008, COM(2008) 420 final, s. 10.


80 – Unijní zákonodárce přiřazuje v čl. 4 odst. 2 směrnice 200/78 ke zvláštním důvodům opodstatněnosti nerovného zacházení z důvodu náboženského vyznání nebo víry, zavedených z tendenčních důvodů, výslovnou výhradu, že „neospravedlňují diskriminaci z jiného důvodu“. V podobném smyslu dovoluje unijní zákonodárce v čl. 6 odst. 2 směrnice stanovení určitých věkových hranic a zohlednění určitých věkových kritérií, „pokud nepovede k diskriminaci na základě pohlaví“. I v bodě 3 odůvodnění směrnice zdůrazňuje, „že ženy jsou často obětí vícenásobné diskriminace“. Také Komise ostatně ve sdělení ze dne 17. ledna 2014 na okraj uvádí názor, že směrnice 2000/78 v určitém rozsahu dovoluje, „aby bylo možné v rámci jediného případu řešit kombinaci dvou nebo více důvodů diskriminace“; viz COM(2014) 2 final, s. 11.


81 – Viz výše, body 54 až 64 tohoto stanoviska.


82 – Ve stejném smyslu, pokud jde o příbuznou směrnici 2000/43, viz rozsudky Runevič-Vardyn a Wardyn (C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 43) a ČEZ Razpredelenie Bulgaria (C‑83/14, EU:C:2015:480, body 42 a 66).


83 – Vždy za předpokladu, že by nešlo o diskriminaci na základě pouze jednoho z faktorů, jak je popsáno v první a druhé předběžné otázce.


84 – K tomu viz body 74 až 99 tohoto stanoviska.


85 – Rozsudky Defrenne („Defrenne II“, 43/75, EU:C:1976:56, body 69 a 70), Barber (C‑262/88, EU:C:1990:209, bod 44) a Bosman (C‑415/93, EU:C:1995:463, bod 144).


86 – Rozsudek Barber (C‑262/88, EU:C:1990:209).


87 – Rozsudky Barber (C‑262/88, EU:C:1990:209, bod 41), Bosman (C‑415/93, EU:C:1995:463, bod 142), Meilicke a další (C‑292/04, EU:C:2007:132, bod 36) a Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, bod 77).


88 – Rozsudek Maruko (C‑267/06, EU:C:2008:179, body 77 až 79).


89 – Rozsudky Barber (C‑262/88, EU:C:1990:209, bod 44) a Bosman (C‑415/93, EU:C:1995:463, bod 144); podobně rozsudek UNIS a Beaudout Père et Fils (C‑25/14 a C‑26/14, EU:C:2015:821, bod 53).