ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhého senátu)

11. prosince 2008

Věc F-113/06

Didier Bouis a další

v.

Komise Evropských společenství

„Veřejná služba – Úředníci – Povýšení tzv. ‚druhého typu‘ – Povyšování v roce 2005 – Udělování prioritních bodů – Přechodná ustanovení – Obecná prováděcí ustanovení k článku 45 služebního řádu – Rovné zacházení – Přípustnost“

Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 EA, kterou D. Bouis a další tři úředníci Komise požadují zrušení rozhodnutí neudělit těmto osobám za roky 2003 a 2004 prioritní body, které má k dispozici každé generální ředitelství, ani prioritní body jako uznání za úkoly plněné v zájmu orgánu, jakož i zrušení rozhodnutí nezapsat žalobce na seznam zásluh ani na seznam povýšených osob do platové třídy A*13 v roce 2005.

Rozhodnutí: Žaloba se zamítá. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Odmítnutí zápisu do seznamu úředníků s největšími zásluhami – Přípravný akt – Nepřípustnost

(Služební řád úředníků, články 45, 90 a 91)

2.      Úředníci – Žaloba – Aktivní legitimace

(Služební řád úředníků, články 90 a 91)

3.      Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Systém povyšování zavedený Komisí – Rozhodnutí o udělení různých typů bodů – Přípravný akt – Rozhodnutí, kterým se určuje celkový počet bodů udělených úředníkům – Rozhodnutí, proti kterému lze podat opravný prostředek

(Služební řád úředníků, články 45, 90 a 91)

4.      Úředníci – Povýšení – Přechod z jednoho systému na jiný

(Služební řád úředníků, čl. 45 odst. 1 první pododstavec 1)

1.      Seznam zasloužilých úředníků, jakož i rozhodnutí nezapsat dotyčného úředníka na uvedený seznam, představují akty přípravné, předběžné a nezbytné k vydání konečného rozhodnutí o povýšení. Z toho vyplývá, že rozhodnutí nezapsat úředníka na seznam zasloužilých úředníků nemůže být předmětem samostatné žaloby na neplatnost, ale že jeho legalitu lze vždy napadnout v rámci žaloby podané proti konečnému rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování, který o povýšení rozhoduje.

(viz body 32 a 33)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 9. dubna 2003, Tejada Fernández v. Komise, T‑134/02, Recueil FP, s. I‑A‑125 a II‑609, bod 18; 19. října 2006, Buendía Sierra v. Komise, T‑311/04, Sb. rozh. s. II‑4137, body 96 až 98

2.      Úředník není oprávněn jednat v zájmu zákona nebo orgánů a na podporu žaloby na neplatnost může uplatňovat pouze žalobní důvody, které se ho osobně týkají. Z tohoto důvodu je zjevně nepřípustná žaloba podaná úředníkem, která směřuje ke zrušení seznamu úředníků povýšených do vyšší platové třídy v určitém roce z důvodu, že tento seznam neobsahuje jeho jméno, pokud tento neuvedl, v čem spočívá jeho osobní zájem na podání žaloby. Tak je tomu v případě, že se úředník omezí na uplatnění počtu prioritních bodů, které mu byly uděleny za předmětné hodnocené období, aniž by však ve svých písemnostech poskytl jakýkoliv konkrétní údaj, který by umožňoval určit, že může být na základě uvedeného hodnoceného období povýšen, a že zrušení, kterého se domáhá, mu dává perspektivu být povýšen vzhledem k jeho osobní situaci a zvláště počtu bodů pro povýšení získaných celkem a v každé kategorii bodů, jakož i prahu povýšení pro dotyčnou platovou třídu, která se pro povyšování v daném roce použije.

(viz body 34 až 39)

Odkazy:

Soudní dvůr: 30. června 1983, Schloh v. Rada, 85/82, Recueil, s. 2105, bod 14

Soud prvního stupně: 10. prosince 1997, Smets v. Komise, T‑134/96, Recueil, s. II‑2333, bod 47; 22. listopadu 2006, Milbert a další v. Komise, T‑434/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑273 a II‑A‑2‑1423, body 31 až 33

Soud pro veřejnou službu: 14. června 2006, Lebedef a další v. Komise, F‑34/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑33 a II‑A‑1‑105, bod 21

3.      V rámci systému povyšování zavedeného Komisí představují individuální rozhodnutí, jimiž se udělují určité kategorie bodů pro povýšení, přijatá před tím, než orgán oprávněný ke jmenování přijme s konečnou platností celkový počet bodů získaných každým úředníkem, akty přípravné, předběžné a nezbytné k vydání konečného rozhodnutí, jímž se stanoví celkový počet bodů. Je tomu tak zejména v případě, kdy generální ředitelé na základě interních předpisů Komise udělují prioritní body, které má k dispozici každé generální ředitelství, nebo v případě, kdy orgán oprávněný ke jmenování na návrh výboru pro povýšení uděluje na základě uvedených předpisů prioritní body za zásluhy jako uznání za úkoly plněné v zájmu orgánu. Tato rozhodnutí neobsahují konečné stanovisko orgánu oprávněného ke jmenování ve vztahu k dotyčným úředníkům.

Konečné rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování, kterým se stanoví celkový počet bodů získaných každým úředníkem, který lze konzultovat v osobním spise pro účely povýšení, tedy sestává ze svazku individuálních a konečných rozhodnutí o udělení zvláštních kategorií bodů pro účely povýšení, která jsou jako taková obsažena v samotném osobním spise pro účely povýšení. I když i posledně uvedená rozhodnutí musí být považována za rozhodnutí přípravná a předcházející rozhodnutí, které stanoví celkový počet bodů, a nemůže se tedy od nich odvíjet běh lhůty k podání stížnosti, představují nicméně rozhodnutí, která s konečnou platností upravují situaci dotyčného úředníka, pokud jde o kategorii dotčených bodů.

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že tím, že se v konečné fázi řízení o povýšení dotčený úředník domáhal zrušení individuálních rozhodnutí, ve kterých mu za dva roky předcházející předmětnému hodnocenému období nebyly uděleny prioritní body, které má každé generální ředitelství k dispozici, ani prioritní body jako uznání za práci vykonanou v zájmu orgánu, měl tento úředník nutně v úmyslu zpochybnit celkový počet bodů, které získal, a jeho žaloba nemůže být prohlášena za nepřípustnou pouze na základě skutečnosti, že nebyla formálně podána proti rozhodnutí o stanovení celkového počtu bodů.

(viz body 64 až 68)

Odkazy:

Soud prvního stupně: výše uvedený rozsudek Buendía Sierra v. Komise, body 96 a 97

4.      Omezení, která s sebou nese přechod od jednoho způsobu řízení na jiný, pokud jde o služební postup úředníků, mohou nutit administrativu k tomu, aby se dočasně a v jistých mezích odchýlila od striktního uplatňování trvalých pravidel a zásad, které běžně platí pro dotčené situace. Takové výjimky však musejí být odůvodněny kategorickou potřebou spojenou s přechodem na nový režim a nesmějí z hlediska jejich trvání nebo rozsahu překračovat meze toho, co je nezbytné k zajištění řádného přechodu z jednoho režimu na druhý.

V případě, že je v rámci prvního hodnoceného období, na které se vztahuje nový systém povyšování, který spočívá na kvantifikaci zásluh a je zavedený interním předpisem Komise, který předvídá přechodná opatření určená k zajištění přechodu od původního systému, stanoveno, že úředníkovi v platové třídě 12 budou za rok, který předchází tomuto hodnocenému období, uděleny různé druhy prioritních bodů a Komise však rozhodne o přechodném omezení při udělování prioritních bodů, nemůže být takové omezení chápáno tak, že překračuje pravomoci svěřené administrativě k tomu, aby v přechodném období připravila změnu předpisů upravujících služební povyšování úředníků. Toto omezení se totiž vztahuje pouze na stanovení limitu pro zohlednění dříve uznaných zásluh.

Ačkoli platí, že je teoreticky možné předvídat odlišný systém, nemá správa v tomto ohledu žádnou povinnost. Změna metod platných pro povyšování úředníků má již totiž z povahy věci za cíl napravit jisté nevýhody vyplývající z uplatňování dřívějších pravidel. U takového reformního procesu, kde má správa široký rozhodovací prostor k posouzení jeho nezbytnosti, tedy přirozeně dochází k tomu, že od určitého data se zásluhy úředníků hodnotí na novém základě.

(viz body 79 až 81 a 85)

Odkazy:

Soudní dvůr: 1. července 1976, de Wind v. Komise, 62/75, Recueil, s. 1167, bod 17

Soud prvního stupně: 13. července 1995, Rasmussen v. Komise, T‑557/93, Recueil FP, s. I‑A‑195 a II‑603, bod 20; 11. února 2003, Leonhardt v. Parlament, T‑30/02, Recueil FP, s. I‑A‑41 a II‑265, body 51, 55 a 56; 3. května 2006, Klaas v. Parlament, T‑393/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑103 a II‑A‑2‑465, bod 56; výše uvedený rozsudek Buendía Sierra v. Komise, body 213 a 220