Věc C‑621/18
Wightman a další
proti
Secretary of State for Exiting the European Union
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Court of Session, Inner House, First Division [Scotland] [Vrchní soud pro Skotsko, odvolací kolegium, 1. senát, Spojené království])
„Řízení o předběžné otázce – Článek 50 SEU – Oznámení záměru vystoupit z Evropské unie učiněné členským státem – Důsledky oznámení – Právo jednostranně odvolat oznámení – Podmínky“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (pléna) ze dne 10. prosince 2018
1. Předběžné otázky – Pravomoc Soudního dvora – Meze – Pravomoc vnitrostátního soudu – Posouzení přípustnosti návrhu v původním řízení a slučitelnosti předkládacího rozhodnutí s vnitrostátním právem – Ověření Soudním dvorem – Vyloučení – Deklaratorní povaha návrhu v původním řízení – Okolnost nedostačující k vyloučení pravomoci Soudního dvora
(Článek 267 SFEU)
2. Členské státy – Vystoupení z Evropské unie – Rozhodnutí členského státu zahájit postup vystupování – Oznámení Evropské radě – Možnost jednostranného odvolání – Podmínky – Důsledky
(Článek 49 SEU a článek 50 SEU)
1. Soudní dvůr smí odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudky ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 25, a ze dne 7. února 2018, American Express, C‑304/16, EU:C:2015:66, bod 32). Soudnímu dvoru přitom nepřísluší zpochybnit posouzení přípustnosti návrhu v původním řízení, které provedl vnitrostátní soud a které v rámci řízení o předběžné otázce spadá do pravomoci vnitrostátního soudu, ani ověřit, zda předkládací rozhodnutí bylo přijato v souladu s vnitrostátními pravidly upravujícími organizaci soudů a soudní řízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 26, a ze dne 7. února 2018, American Express, C‑304/16, EU:C:2018:66, bod 34). V projednávané věci předkládající soud zamítl námitky nepřípustnosti vznesené před ním vládou Spojeného království a týkající se hypotetické či akademické povahy návrhu v původním řízení. Z toho vyplývá, že argumenty, kterými vláda Spojeného království a Komise usilují o zpochybnění přípustnosti tohoto návrhu, nemají vliv na posouzení přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2007, Unibet, C‑432/05, EU:C:2007:163, bod 33).
Dále okolnost, že návrh v původním řízení má deklaratorní povahu, nebrání tomu, aby Soudní dvůr rozhodl o předběžné otázce, je-li podání takového návrhu umožněno vnitrostátním právem a odpovídá-li tato otázka objektivní potřebě rozhodnout ve sporu, který byl předkládajícímu soudu řádně předložen (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, EU:C:1995:463, bod 65, a ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další, C‑62/14, EU:C:2015:400, bod 28). Před předkládajícím soudem tedy vskutku existuje probíhající spor, a to i přesto, že se odpůrce v původním řízení rozhodl nevyjádřit se k meritu otázky vznesené navrhovateli v původním řízení a omezit se na tvrzení, že jejich návrh je nepřípustný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 2010, Afton Chemical, C‑343/09, EU:C:2010:419, body 11 a 15).
(viz body 27, 30–32)
2. Článek 50 SEU musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, kdy členský stát oznámil Evropské radě na základě článku 50 SEU svůj záměr vystoupit z Evropské unie, dovoluje tento článek tomuto členskému státu kdykoliv před vstupem dohody o vystoupení uzavřené mezi tímto členským státem a Evropskou unií v platnost, nebo v případě neexistence takové dohody kdykoliv před uplynutím lhůty dvou let podle odstavce 3 téhož článku, případně prodloužené v souladu s tímto odstavcem, jednostranně, jednoznačně a bezpodmínečně odvolat toto oznámení listinou zaslanou Evropské radě poté, co dotyčný členský stát v souladu se svými ústavními předpisy přijme rozhodnutí o odvolání. Předmětem takového odvolání je potvrzení členství tohoto členského státu v Evropské unii za nezměněných podmínek co do jeho postavení coby členského státu, přičemž tímto odvoláním se ukončuje postup vystupování.
V souvislosti s kontextem článku 50 SEU je třeba poukázat na třináctý bod preambule Smlouvy o EU, na první bod preambule Smlouvy o FEU a na článek 1 SEU, podle kterých je účelem Smluv vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, jakož i na druhý bod preambule Smlouvy o FEU, z něhož plyne, že Unie usiluje o odstranění překážek, které rozdělují Evropu. Je také třeba poukázat na důležitost hodnot svobody a demokracie, které jsou zmíněny ve druhém a čtvrtém bodě preambule Smlouvy o EU a náleží mezi společné hodnoty uvedené v článku 2 téže Smlouvy a v preambuli Listiny základních práv Evropské unie a které v tomto smyslu patří mezi samotné základy právního řádu Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, EU:C:2008:461, body 303 a 304). Jak vyplývá z článku 49 SEU, který stanoví možnost každého evropského státu požádat o členství v Unii a jehož protějškem je článek 50 SEU týkající se práva na vystoupení, Unie sdružuje státy, které se svobodně a dobrovolně přihlásily k těmto hodnotám, takže unijní právo spočívá na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy tyto hodnoty, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky justičního systému), C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586, bod 35].
Za těchto podmínek platí, že pokud stát nemůže být nucen přistoupit k Unii proti své vůli, nemůže být nucen ani proti své vůli z Unie vystoupit. Kdyby přitom oznámení záměru vystoupit mělo nevyhnutelně vést k vystoupení dotyčného členského státu po uplynutí lhůty stanovené v čl. 50 odst. 3 SEU, mohl by tento členský stát být nucen opustit Unii proti své vůli – vyjádřené demokratickým postupem v souladu s jeho ústavními předpisy – přehodnotit své rozhodnutí vystoupit z Unie, potažmo zůstat jejím členem. Je nutno konstatovat, že takový výsledek by byl v rozporu s cíli a hodnotami připomenutými v bodech 61 a 62 tohoto rozsudku. Konkrétně je třeba uvést, že nutit k vystoupení členský stát, který se poté, co v souladu se svými ústavními předpisy a demokratickým postupem oznámil svůj záměr vystoupit z Unie, rozhodne v průběhu tohoto postupu oznámení daného záměru odvolat, by bylo v rozporu s cílem Smluv spočívajícím ve vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy.
Tento závěr podporují ustanovení Vídeňské úmluvy o smluvním právu, ke které bylo přihlédnuto v rámci přípravných prací na Smlouvě o Ústavě pro Evropu. Článek 68 této úmluvy totiž pro případ, kdy určitá smlouva dovoluje ve svých ustanoveních odstoupení od ní, jasně a bezpodmínečně stanoví, že oznámení o odstoupení od smlouvy uvedené v článcích 65 a 67 téže úmluvy může být odvoláno kdykoliv před tím, než vstoupí v platnost.
(Viz body 61–63, 65–67, 70, 71, 75 a výrok)