USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (prvního senátu)
19. února 2008
Věc F-49/07
R
v.
Komise Evropských společenství
„Veřejná služba – Úředníci – Žaloba – Žaloba na náhradu škody – Podmínky průběhu zkušební doby – Prodloužení zkušební doby – Jmenování – Nepřípustnost“
Předmět: Žaloba, podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se R zejména domáhá, aby Soud zaprvé prohlásil všechny zkušební doby úředníka, jakož i všechny akty přijaté za těchto okolností, za nicotné nebo zrušené, zadruhé částečně zrušil zprávu o ukončení zkušební doby, která se jí týkala, dokončenou dne 18. května 2004, zatřetí zrušil rozhodnutí generálního ředitele pro personál a administrativu ze dne 20. července 2005, kterým byla zamítnuta žádost o pomoc, kterou předložila dne 11. listopadu 2004, a konečně aby Komisi uložil povinnost vyplatit jí částku 2 500 000 eur jako náhradu škod, které údajně utrpěla.
Rozhodnutí: Žaloba se odmítá jako nepřípustná. Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.
Shrnutí
1. Řízení – Přípustnost žalob – Posouzení s ohledem na pravidla platná v okamžiku podání žaloby
(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, článek 78)
2. Řízení – Návrh na zahájení řízení – Formální požadavky
[Jednací řád Soudu prvního stupně, čl. 44 odst. 1 písm. c)]
3. Úředníci – Žaloba – Akt nepříznivě zasahující do právního postavení – Pojem – Přípravný akt
(Služební řád úředníků, články 34, 90 a 91)
4. Úředníci – Žaloba – Předcházející správní stížnost – Lhůty
(Služební řád úředníků, články 90 a 91)
1. Ačkoli pravidlo stanovené v článku 78 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, podle kterého Soud může žalobu zamítnout jako nepřípustnou, pokud projednává návrh předložený v tomto smyslu jedním účastníkem řízení samostatným podáním, je procesním pravidlem, které se použije ode dne svého vstupu v platnost na všechny spory probíhající před Soudem, není tomu tak v případě právních pravidel, podle kterých Soud zkoumá na základě daného článku, zda je návrh přípustný či nikoliv, a jimiž mohou být pouze pravidla použitelná ke dni podání žaloby.
(viz bod 33)
2. Podle čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Soudu prvního stupně musí žaloba uvést předmět sporu, což znamená, že tento předmět musí být dostatečně přesně definovaný, aby žalovaný účastník mohl v tomto ohledu užitečně uplatnit důvody na svou obranu a Soud mohl porozumět návrhům žalobce.
Návrhová žádání směřující k tomu, aby Soud prohlásit neexistenci celé zkušební doby úředníka, jakož i všech aktů přijatých za těchto okolností, aniž by dotčené akty byly identifikovány, musí být prohlášena za nepřípustná, nejsou-li dostatečně přesná. Velký počet napadených rozhodnutí nemůže – spíše právě naopak – zbavit původce žaloby povinnosti označit každé rozhodnutí, které napadá, dostatečně přesným způsobem, aby umožnil jeho identifikaci.
(viz body 49 a 50)
Odkazy:
Soud prvního stupně: 11. července 1996, Bernardi v. Parlament, T‑146/95, Recueil, s. II‑769, bod 25; 14. července 1998, Lebedef v. Komise, T‑192/96, Recueil FP, s. I‑A‑363 a II‑1047, bod 33
3. Pokud jde o akty nebo rozhodnutí, jež jsou přijímány postupem zahrnujícím několik fází, zejména po skončení interního řízení, jsou za napadnutelné akty považována jen ta opatření, která obsahují konečné stanovisko orgánu po skončení tohoto řízení, s vyloučením mezitímních opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí. V oblasti žalob úředníků nejsou přípravné akty pro přijetí rozhodnutí akty, kterými se nepříznivě zasahuje do právního postavení ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu.
Konkrétně opatření přijatá v průběhu zkušební doby na základě článku 34 služebního řádu mají pouze za cíl umožnit orgánu oprávněnému ke jmenování, aby se znalostí věci rozhodl na konci zkušební doby, zda je třeba úředníka ve služební době jmenovat, či nikoliv. Taková opaření pak mají povahu přípravných aktů. Jedná se zejména o závěrečnou zprávu o zkušební době a průběžnou zprávu o zkušební době. Tak je tomu rovněž v případě rozhodnutí o prodloužení zkušební doby.
(viz body 54 a 55)
Odkazy:
Soudní dvůr: 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 10; 22. června 2000, Nizozemsko v. Komise, C‑147/96, Recueil, s. I‑4723, bod 26
Soud prvního stupně: 17. prosince 2003, McAuley v. Rada, T‑324/02, Recueil FP, s. I‑A‑337 a II‑1657, bod 28; 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, Sb. VS s. I-A-2-95 a II‑A‑2‑441, bod 36
Soud pro veřejnou službu: 24. května 2007, Lofaro v. Komise, F‑27/06 a F‑75/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 57 až 61 a 68
4. Lhůty stanovené v článcích 90 a 91 služebního řádu jsou určeny k zajištění jistoty právních situací, a proto mají kogentní povahu a jsou pro účastníky řízení a soud závazné. Úředník tedy podáním návrhu ve smyslu čl. 90 odst. 1 služebního řádu k orgánu oprávněnému ke jmenování nemůže obnovit ve svůj prospěch právo na podání žaloby proti rozhodnutí, které se uplynutím lhůty pro podání žalovy stalo konečným.
Existence nové a podstatné skutečnosti zajisté může odůvodnit podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí, které se stalo konečným. Dotčená skutečnost musí být způsobilá podstatným způsobem změnit situaci toho, kdo hodlá usilovat o přezkum takového rozhodnutí. Tak tomu není tehdy, pokud dotčená osoba tvrdí, že poskytnutí dokumentů, které se jí týkají, administrativou představuje novou a podstatnou skutečnost, aniž by byl uveden odkaz na obsah takových dokumentů a aniž by bylo prokázáno, čím by poskytnutí uvedených dokumentů mělo podstatně změnit její postavení.
(viz body 78 až 80)
Odkazy:
Soudní dvůr: 26. září 1985, Valentini v. Komise, 231/84, Recueil, s. 3027, bod 14; 13. listopadu 1986, Becker v. Komise, 232/85, Recueil, s. 3401, bod 10
Soud prvního stupně: 22. září 1994, Carrer a další v. Soudní dvůr, T‑495/93, Recueil FP, s. I‑A‑201 a II‑651, bod 20; 14. července 1998, Lebedef v. Komise, T‑42/97, Recueil FP, s. I‑A‑371 a II‑1071, bod 25; 7. února 2001, Inpesca v. Komise, T‑186/98, Recueil, s. II‑557, bod 51