STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MACIEJE SZPUNARA
přednesené dne 8. února 2017(1)
Věc C‑610/15
Stichting Brein
proti
Ziggo BV,
XS4ALL Internet BV
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska)]
„Autorské právo a práva s ním související – Směrnice 2001/29/ES – Článek 3 odst. 1 – Sdělování veřejnosti – Pojem – Stránka s indexací umožňující sdílení chráněných děl bez svolení nositelů práv – Článek 8 odst. 3 – Využívání služeb zprostředkovatele třetími osobami k porušování autorského práva – Soudní zákaz“
Úvod
1. „[…] the file being shared in the swarm is the treasure, the BitTorrent client is the ship, the.torrent file is the treasure map, The Pirate Bay provides treasure maps free of charge and the tracker is the wise old man that needs to be consulted to understand the treasure map“(2).
2. Na základě tohoto připodobnění, které si zaslouží ochranu autorským právem, australský soudce Justice Cowdroy objasnil, jak funguje sdílení souborů porušující autorské právo za pomoci protokolu bittorrent(3). V projednávané věci má Soudní dvůr vymezit právní základy a rozsah případné odpovědnosti za toto porušování, kterého se dopouštějí „poskytovatelé map“, tj. takové stránky, jako např. The Pirate Bay (dále jen „TPB“). TPB je totiž jednou ze stránek sloužících ke sdílení souborů, jež obsahují největší a nejznámější hudební a filmová díla. K tomuto sdílení dochází bezúplatně a u převážné většiny těchto děl v rozporu s autorskými právy.
3. Evropská komise, jejíž názor patrně sdílí i Spojené království Velké Británie a Severního Irska, tvrdí, že odpovědnost stránek tohoto druhu je otázkou použití autorského práva, jež nemůže být vyřešena na úrovni unijního práva, nýbrž v rámci vnitrostátních právních systémů členských států. Takovýto přístup by však činil uvedenou odpovědnost a v konečném důsledku i rozsah práv nositelů závislými na značně odlišných řešeních přijatých v různých vnitrostátních právních systémech. To by přitom ohrožovalo cíl poměrně rozsáhlých unijních právních předpisů v oblasti autorského práva, kterým je právě harmonizace rozsahu práv autorů a jiných nositelů práv na jednotném trhu. To je důvod, proč odpověď na problémy vyvstávající v projednávané věci musí být podle mého názoru hledána spíše v unijním právu.
4. Na úvod je též třeba zdůraznit, že se problematika projednávané věci podstatně liší od problematiky dvou nedávných věcí týkajících se práva na sdělování děl veřejnosti na internetu, a sice věcí, v nichž byly vydány rozsudky Svensson a další(4) a GS Media(5). Tyto věci se totiž týkaly druhotného sdělení děl již dostupných na internetu osobou, která byla sama původcem obsahu on-line, zatímco projednávaná věc se týká prvotního sdělování prováděného v rámci sítě vzájemného sdílení (peer-to-peer). Proto se nedomnívám, že by úvahy vyjádřené Soudním dvorem v uvedených věcech mohly být přímo uplatněny ve věci v původním řízení.
Právní rámec
5. Článek 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“), který je nadepsán „Prostý přenos“, zní(6):
„1. Členské státy zajistí, aby v případě poskytování služby informační společnosti spočívající v přenosu informací poskytnutých příjemcem služby komunikační sít[ě] nebo ve zprostředkování přístupu ke komunikační síti nebyl poskytovatel služby odpovědný za přenášené informace […]
[…]
3. Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil porušování práv nebo mu předešel.“
6. Článek 14 této směrnice, nadepsaný „Shromažďování informací“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud:
a) poskytovatel nebyl účinně seznámen s protiprávní činností nebo informací a ani s ohledem na nárok na náhradu škody si není vědom skutečností nebo okolností, z nichž by byla zjevná protiprávní činnost nebo informace,
nebo
b) poskytovatel, jakmile se o tomto dozvěděl, jednal s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup.
[…]
3. Tímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel, ani možnost členských států zavést postupy, které umožní odstranění [těchto informací] nebo znemožní přístup k informaci.“
7. Článek 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(7), nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, v odstavci 1 stanoví:
„Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.“
8. Článek 8 této směrnice, nadepsaný „Sankce a ochranné prostředky“, v odstavci 3 stanoví:
„Členské státy zajistí, aby nositelé práv měli možnost žádat o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování autorského práva nebo práv s ním souvisejících.“
9. Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví(8), nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 2 stanoví:
„Touto směrnicí nejsou dotčena zvláštní ustanovení o dodržování práv a o výjimkách obsažená v právních předpisech Společenství týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících, zvláště ta obsažená […] ve směrnici 2001/29/ES, zejména […] v článku 8 uvedené směrnice.“
10. Článek 11 této směrnice, nadepsaný „Soudní zákazy“, zní:
„[…] Aniž je dotčen čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29/ES, zajistí členské státy, aby nositelé práv mohli požádat o vydání soudního zákazu vůči prostředníkům, jejichž služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví.“
Skutkový stav, řízení a předběžné otázky
11. Navrhovatelka v původním řízení, Stichting Brein, je nadace podle nizozemského práva, jejímž hlavním cílem je boj proti protiprávnímu využívání předmětů chráněných autorským právem a právy s ním souvisejícími, jakož i ochrana zájmů nositelů těchto práv v dané oblasti.
12. Odpůrkyně v původním řízení, společnosti Ziggo BV a XS4ALL Internet BV (dále jen „XS4ALL“), jsou společnostmi podle nizozemského práva, jejichž činnost spočívá především v poskytování přístupu k internetu spotřebitelům. Podle informací obsažených v písemném vyjádření předloženém Stichting Brein jsou uvedené společnosti dvěma největšími poskytovateli přístupu k internetu na nizozemském trhu.
13. Stichting Brein navrhuje, aby byla společnostem Ziggo a XS4ALL uložena na základě nizozemských právních předpisů provádějících čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29(9) povinnost blokovat přístup uživatelů jejich služeb k internetovým adresám stránky TPB, která je nástrojem ke sdílení souborů peer-to-peer. Tento návrh se zakládá na skutečnosti, že pomocí tohoto nástroje uživatelé služeb poskytovaných odpůrkyněmi v původním řízení porušují prostřednictvím využití těchto služeb v rozsáhlém měřítku autorská práva tím, že sdílejí soubory obsahující předměty ochrany (převážně hudební a filmová díla) bez svolení nositelů těchto práv.
14. Tento návrh, kterému bylo v řízení v prvním stupni vyhověno, byl v řízení o odvolání zamítnut, a to v zásadě z důvodu, že zaprvé původcem porušování autorských práv není TPB, ale uživatelé služeb poskytovaných odpůrkyněmi v původním řízení, a zadruhé že požadované blokování není přiměřené sledovanému cíli, kterým je účinná ochrana autorských práv. Stichting Brein podala proti posledně zmíněnému rozhodnutí kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu.
15. Za těchto okolností se Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Jedná se o sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 provozovatelem internetové stránky, jestliže tato internetová stránka neobsahuje žádná chráněná díla, avšak existuje systém […], prostřednictvím něhož se indexují a kategorizují metainformace o chráněných dílech, které se nacházejí v zařízeních uživatelů, aby uživatelé následně na základě těchto informací dokázali nacházet, nahrávat a stahovat chráněná díla?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku:
Lze na základě čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 a článku 11 směrnice 2004/48 vydat soudní příkaz vůči zprostředkovateli či prostředníku ve smyslu těchto ustanovení, kteří způsobem uvedeným v první otázce usnadňují třetím osobám protiprávní jednání?“
16. Předkládací rozhodnutí došlo Soudnímu dvoru dne 18. listopadu 2015. Písemná vyjádření předložily účastnice původního řízení, španělská, italská, portugalská vláda a vláda Spojeného království, jakož i Komise. Na jednání konaném dne 27. října 2016 byly zastoupeny španělská a francouzská vláda, jakož i Komise.
Analýza
17. Těmito dvěma předběžnými otázkami v projednávané věci pokládá předkládající soud ve skutečnosti otázku týkající se odpovědnosti provozovatelů stránek s indexací sítí peer-to-peer z důvodu porušování autorských právech, k němuž dochází při využívání těchto sítí. Lze mít za to, že se tohoto porušování dopouštějí sami uvedení provozovatelé, což by zakládalo jejich bezprostřední odpovědnost (první otázka)? Nebo lze těmto provozovatelům přikázat – i když nejsou přímo odpovědní – aby blokovali přístup ke svým internetovým stránkám, což vyžaduje určitou formu nepřímé odpovědnosti, jak to vysvětlím níže (druhá otázka)?
18. Na počátku analýzy stručně popíši způsob fungování sítí peer-to-peer a jejich úlohu při porušování autorských práv.
Úvodní poznámky – sítě peer-to-peer
19. Přestože byl internet koncipován jako síť samostatně fungujících počítačů, nejznámější ztělesnění internetu, World Wide Web, funguje na základě odlišného modelu, a sice centralizované struktury zvané „server-klient“. V tomto modelu je obsah (obvykle webová stránka) uložen na serveru a uživatelé jej mohou konzultovat za pomoci svých počítačů, zvaných „klienti“ a klientského softwaru (internetový prohlížeč). Je nasnadě, že takováto struktura World Wide Web činí poměrně snadnou kontrolu legality obsahu a boj proti protiprávnímu obsahu: stačí zabavit server nebo dosáhnout toho, že jeho správce protiprávní obsah odstraní. Je rovněž třeba poznamenat, že právní předpisy týkající se služeb informační společnosti, tzn. především internetu, jsou obzvláště přizpůsobeny tomuto modelu fungování, tím, že zejména stanoví, že prostředníci nejsou za obsah odpovědni, avšak ukládají jim určité povinnosti spolupráce při boji proti protiprávnímu obsahu.
20. Sítě peer-to-peer jsou organizovány na odlišném principu. V tomto modelu počítač každého uživatele, tj. každý rovný člen (peer) je nejen klientem, který získává informace, ale též serverem, který je ukládá a zpřístupňuje jiným rovným členům. Síť je tedy decentralizovaná (neexistují centrální servery) a vykazuje „proměnnou geometrii“, neboť pouze připojené peer-servery tvoří síť v daném okamžiku (na rozdíl od „tradiční“ sítě, v níž jsou servery obvykle připojeny soustavně a pouze klienti se připojují a odpojují dočasně). Takováto konfigurace sítě představuje nesčetné výhody, zejména pokud jde o optimalizaci využívání ukládací kapacity a datového přenosu. Takováto síť je díky decentralizované struktuře rovněž odolnější proti útokům a zásahům donucovacích orgánů anebo nositelů práv z titulu autorských práv. Je zejména obtížné odstranit obsah nacházející se na síti peer-to-peer, neboť ten se nachází na různých serverech náležejících různým fyzickým osobám v různých zemích.
21. Sítě peer-to-peer lze využívat různými způsoby, jako např. posílání zpráv přes internet, telefonování, poskytování softwaru, či dokonce pro vojenské účely. Nejčastějším využitím je však sdílení souborů.
22. Jedná se pouze o soubory obsahující protiprávní data, jako jsou díla sdílená v rozporu s autorskými právy? Nikoli. Na sítích peer-to-peer mohou být sdíleny soubory různé povahy, zejména soubory obsahující data, která nejsou chráněna autorským právem, díla šířená se svolením nositelů práv, nebo dokonce jejich autory samotnými, díla, jejichž ochrana (každopádně pokud jde o hmotná práva) již uplynula, nebo díla s bezplatnou licencí.
23. Avšak podle nezpochybněných údajů předložených Stichting Brein obsahuje v původním řízení – chápu-li to správně – 90 až 95 % souborů sdílených na síti TPB díla chráněná a šířená bez svolení nositelů práv. Tento číselný údaj zřejmě platí pro většinu oblíbených sítí peer-to-peer. Důvodem toho je, že dovolený obsah má vlastní distribuční kanály, ať již profesionální nebo amatérské (klasické internetové stránky, on-line obchody, sociální sítě atd.). Sítě peer-to-peer jsou naproti tomu velmi často využívány ke sdílení obsahu, který by jinak nebyl bezplatně veřejně přístupný. Správci těchto sítí tento cíl často ani neskrývají, přičemž některé z těchto sítí byly vytvořeny se stanoveným cílem obcházet autorská práva, jež byla považována za nepřiměřená(10). Z tohoto důvodu se sítě peer-to-peer staly již od svého výskytu předmětem boje proti pirátství, vedeného zejména ve Spojených státech, kde tyto sítě velmi rychle získaly na popularitě. Služba Napster je první velkou sítí peer-to-peer, která byla z důvodu porušování autorských práv zlikvidována(11).
24. Po Napster se objevily nové generace sítí peer-to-peer. V současnosti jsou nejoblíbenější, každopádně na evropském trhu, sítě zakládající se na protokolu bittorrent. Tato technologie umožňuje za pomoci softwaru volně dostupného on-line (tzv. „klient bittorrent“), stahovat tentýž soubor rozdělený do malých úseků z několika peer-počítačů. Díky této fragmentaci stahovaného souboru nejsou peer-počítače, jež jsou zdrojem stahování (nazývané „seeders“), které slouží jako servery, jakož i jejich internetové připojení zahlceny, což umožňuje rychlé stahování poměrně objemných souborů. Vzhledem k tomu, že počet rovných členů, kteří vlastní a sdílejí též soubor, je klíčový pro rychlost stahování, v technologii bittorrent je každý fragment stahovaného souboru simultánně nabízen ke stažení jiným rovným členům hledajícím tentýž soubor („leechers“). Jinými slovy každý klientský počítač, který stahuje soubor, se automaticky stává serverem, který jej dává k dispozici jiným rovným členům.
25. Nechci zacházet do podrobností technického fungování sítí peer-to-peer, jejich zevrubný popis lze snadno nalézt(12). Obdobně jako ve všech věcech týkajících se informačních technologií je totiž technický vývoj ve velkém předstihu oproti legislativním postupům nebo soudním řízením, čímž hrozí, že se právní řešení založená na současném technologickém stavu stanou, dokonce před jejich přijetím, zastaralými(13). Pro řešení takové věci, o jakou jde v původním řízení, je nutné nalézt právní podstatu některých úkonů, bez ohledu na technické způsoby, do nichž tyto úkony zapadají. Z tohoto hlediska je důležitá úloha, kterou hrají takové stránky jako např. TPB při sdílení souborů na sítích peer-to-peer.
26. Tato úloha je totiž klíčová. Užívání jakéhokoli sítě peer-to-peer spočívá na možnosti vyhledat dostupné rovné členy ke sdílení požadovaného souboru. Tyto informace, ať mají technicky podobu souborů torrent, „magnet links“ nebo jinou, se nacházejí na takových stránkách, jako je např. TPB. Tyto stránky nabízejí nejen vyhledávač, ale často i indexy děl obsažených v těchto souborech seřazených do různých kategorií, např. „100 best“ nebo „novinky“, jako je tomu v případě TPB. Není tedy ani nutné hledat konkrétní dílo, ale stačí si vybrat mezi nabízenými díly, stejně jako v knihovním katalogu (nebo lépe řečeno audio či videotéce, neboť jde převážně o díla hudební a filmová). Tyto stránky často poskytují i doplňkové informace, zejména o odhadované době stažení a o počtu aktivních seeders a leechers pro daný soubor.
27. Ačkoli je – jak tvrdí odpůrkyně v původním řízení – teoreticky možné nalézt soubory nabízené ke sdílení na síti peer-to-peer bez využití stránek typu TPB, v praxi může vyhledávání těchto souborů obecně skončit na takovéto stránce nebo na stránce shromažďující údaje několika sítí peer-to-peer. Úloha takových stránek, jako je TPB, je tudíž pro fungování těchto sítí prakticky nezastupitelná, každopádně pro průměrného uživatele internetu.
K první předběžné otázce
28. Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda skutečnost, že provozovatel internetové stránky umožňuje vyhledat soubory obsahující díla chráněná autorským právem, která jsou nabízena ke sdílení na síti peer-to-peer, tím, že indexuje metadata související s těmito soubory a poskytuje vyhledávač, naplňuje znaky sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.
29. Na počátku analýzy této otázky stručně uvedu legislativní ustanovení a judikaturu týkající se práva na sdělování veřejnosti.
Právo na sdělování veřejnosti
30. Pokud jde o šíření autorských děl, přísluší tradičně autorům výlučné právo udílet svolení nebo zakázat rozšiřování rozmnoženin těchto děl a jejich předvádění veřejnosti přítomné v místě předvádění. Typickými příklady jsou koncerty a divadelní představení.
31. Nástup technických komunikačních prostředků, z nichž první byl zvuk šířený rozhlasovým vysíláním, si vyžádal ochranu autorských práv v souvislosti s touto možností využívání autorských děl. Toto právo bylo poprvé zavedeno v mezinárodním právu v článku 11a revidované Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (dále jen „Bernská úmluva“)(14). V současnosti článek 11a Bernské úmluvy ve znění Pařížského aktu ze dne 24. července 1971, pozměněného dne 28. září 1979, stanoví pro autory výlučné právo udílet svolení k vysílání nebo k jakémukoliv jinému veřejnému sdělování bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, jakož i „druhotného“ sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní(15).
32. Tato úprava práva na sdělování veřejnosti byla koncipována pro a obzvláště přizpůsobena „lineární“ komunikaci, použijeme-li terminologii směrnice 2010/13/EU(16). V tomto komunikačním modelu je signál „postrčen“ k příjemci (což vysvětluje použití anglického výrazu „push“), který jej může pouze přijímat (či nikoli) v okamžiku jeho vyslání. Lze tedy poměrně snadno určit, kdy ke sdělení došlo, kdo je jeho původcem a kdo jsou jeho příjemci, tedy veřejnost. Toto je klasický model fungování rozhlasového a televizního vysílání.
33. S příchodem televize na vyžádání (video on demand) a následně především internetu se objevil nový způsob komunikace, v rámci něhož je sdělovaný obsah pouze zpřístupněn potenciálním uživatelům, kteří jej mohou využít v jimi zvoleném okamžiku a místě. V tomto modelu dochází ke skutečnému přenosu signálu teprve v okamžiku, kdy se uživatel rozhodne obsah přijmout (pull). Existovala pochybnost o tom, zda tento postup odpovídá pojmu „sdělování veřejnosti“ ve smyslu Bernské úmluvy(17).
34. Bernská úmluva byla doplněna zejména s cílem přizpůsobit její ustanovení technickému pokroku Smlouvou Světové organizace duševního vlastnictví o právu autorském, přijatou v Ženevě dne 20. prosince 1996 (dále jen „WCT“)(18). Pojem „sdělování veřejnosti“ byl do uvedené úmluvy výslovně vložen. Článek 8 WCT totiž stanoví, že autoři mají výlučné právo udílet svolení k jakémukoli sdělování svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky, „včetně zpřístupňování svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít přístup k těmto dílům na místě a v čase podle své individuální volby“. Toto ustanovení se tudíž neomezuje na sdělování rozhlasovým nebo televizním vysíláním, ale zahrnuje všechny technické komunikační prostředky. Neomezuje se ani na lineární sdělování, ale vztahuje se i na zpřístupnění obsahu pro časově posunutý příjem. Právě posledně zmíněný způsob sdělování veřejnosti je obzvláště významný v případě internetu, zejména sítí peer-to-peer.
35. Článek 8 WCT byl do unijního práva proveden v čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, což je ustanovení, o jehož výklad je žádáno v projednávané věci. Toto ustanovení téměř doslovně přebírá znění obsažené ve WCT.
36. Směrnice 2001/29 však neobsahuje žádnou definici pojmu „sdělení veřejnosti“, ani pojmu „zpřístupnění veřejnosti“. Vymezení této definice se tedy musel zhostit Soudní dvůr. Podle judikatury jsou ke zjištění, že došlo ke „sdělení veřejnosti“, nezbytné dva prvky“: sdělení a přítomnost veřejnosti(19).
37. Pokud jde o první prvek, Soudní dvůr zdůraznil nezastupitelnou úlohu původce sdělování a vědomou povahu jeho zásahu. Jednání tohoto původce totiž představuje sdělování, pokud tento původce při plné znalosti důsledků svého jednání zprostředkuje svým klientům přístup k chráněnému dílu, a zejména pokud by bez takového zprostředkování tito klienti v zásadě nemohli šířeného díla využít(20).
38. Jak jsem na to již upozornil výše, k výše uvedenému je třeba dodat, že v případě zpřístupnění díla veřejnosti s cílem jeho přijímání v okamžiku zvoleném uživateli musí být sdělení posuzováno s přihlédnutím ke zvláštnostem tohoto způsobu sdělování. Na rozdíl od sdělování prováděného na podnět původce tohoto sdělování, tak v případě zpřístupňování dochází ke skutečnému přenosu díla pouze potenciálně a z podnětu uživatele. Možnost nositele autorských práv bránit tomuto sdělování se však projeví v samotném okamžiku zpřístupnění, nehledě na to, zda a kdy ke skutečnému přenosu došlo(21).
39. Pokud jde o druhý prvek, a sice přítomnost veřejnosti, ten zahrnuje podle judikatury dva požadavky. Prvním požadavkem je, aby sdělování bylo určeno neurčenému avšak dosti vysokému počtu potenciálních příjemců. Toto kritérium je obvykle splněno v případě stránky, která je v zásadě dostupná všem uživatelům internetu(22).
40. Podle druhého požadavku musí být veřejností, které je dané sdělování určeno, „nová veřejnost“. Podle názoru Soudního dvora není v případě zpřístupňování na internetu sdělování mířeno na novou veřejnost, pokud se týká díla již zpřístupněného veřejnosti volně přístupného na jiné internetové stránce. V takovéto situaci je totiž sdělování namířeno alespoň potenciálně na tutéž veřejnost, jako je veřejnost, na kterou bylo namířeno prvotní zpřístupnění, tedy na všechny uživatele internetu(23).
41. Tato svoboda uživatelů internetu má však své hranice. Podle Soudního dvora totiž platí, že při uplatňování kritéria nové veřejnosti je třeba vzít v úvahu pouze veřejnost, kterou již zohlednil nositel autorských práv při prvotním sdělení, a nikoli veřejnost, která má k dílu skutečně přístup. Pokud bylo naproti tomu dotyčné dílo skutečně zpřístupněno, avšak bez svolení nositele práv, nebyla tímto nositelem zohledněna žádná veřejnost, a každé nové zpřístupnění je tedy nutně určeno nové veřejnosti, a musí být proto považováno za sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(24).
42. Není však třeba posuzovat, zda je sdělování určeno nové veřejnosti, v případě že k němu dochází za specifických technologických podmínek, tj. jiným technickým prostředkem, než je ten použitý pro prvotní sdělení(25). V takovém případě se tedy vždy jedná o sdělování veřejnosti ve smyslu směrnice 2001/29.
43. Nyní je třeba posoudit tyto prvky v kontextu sítí peer-to-peer.
Sdělování veřejnosti na sítích peer-to-peer
44. Je podle mého názoru nepopiratelné, že jsou-li díla chráněná autorským právem sdílena na síti peer-to-peer, dochází k zpřístupnění těchto děl veřejnosti.
45. Zaprvé díla jsou zpřístupňována na počítačích uživatelů sítě takovým způsobem, aby si je každý jiný uživatel mohl stáhnout. Skutečnost, že v systému bittorrent jsou soubory obsahující tato díla fragmentovány a stahovány po částech z různých počítačů, je bezvýznamnou technickou zvláštností. Předmětem ochrany autorským právem není totiž soubor, ale dílo. Díla jsou přitom zpřístupňována jako celek a dopravována uživatelům, kteří je stahují rovněž jako celek, s výjimkou technické závady.
46. Zadruhé potenciální uživatelé otevřené sítě peer-to-peer, jako je síť TPB, bezpochyby představují neurčený a dosti vysoký počet osob.
47. Konečně zatřetí, nehledě na to, že se jedná o zvláštní technický prostředek, je kritérium nové veřejnosti též splněno, každopádně pokud jde o díla sdílená bez svolení autorů. Jak jsem již připomněl v bodě 41 tohoto stanoviska, kritérium nové veřejnosti musí být posuzováno ve vztahu k veřejnosti, kterou vzal autor v úvahu při udílení svolení(26). Pokud autor díla neudělil svolení k tomu, aby dílo bylo sdíleno na síti peer-to-peer, uživatelé uvedené sítě představují již z podstaty věci novou veřejnost(27).
48. Je ještě třeba určit, jaké osoby jsou v síti peer-to-peer původci zpřístupnění děl, která jsou na této síti sdílena: zda její uživatelé, nebo provozovatel stránky s indexací, jako je TPB.
49. Uživatelé tím, že si na svých počítačích nainstalují a spustí software umožňující sdílení (bittorrent klient) a že TPB dodávají torrenty umožňující vyhledat soubory nacházející se v jejich počítačích a že nechají své počítače zapnuté, aby mohly být v síti aktivní, vědomě zpřístupňují díla, jež mají v držení, ostatním uživatelům sítě.
50. Tato díla by však nebyla dostupná a fungování sítě by nebylo možné nebo by každopádně bylo mnohem složitější a její využívání méně efektivní, kdyby neexistovaly takové stránky, jako např. TPB, které umožňují nalézt díla a přístup k nim. Provozovatelé těchto stránek tedy vytvářejí systém, který uživatelům umožňuje přístup k dílům zpřístupněným jinými uživateli. Jejich úloha tedy může být považována za nezbytnou(28).
51. Je pravda, že se takováto stránka omezuje na sestavení seznamu obsahu dostupného na síti peer-to-peer, tj. metadat souvisejících s díly, jež uživatelé sítě nabízejí ke sdílení. Provozovatel stránky nemá tedy v zásadě žádný vliv na to, zda se určité dílo na této síti objeví. Je pouze prostředníkem, který uživatelům umožňuje sdílet obsahy v peer-to-peer. Uvedenému provozovateli nelze proto přiznat rozhodující úlohu při sdělování určitého díla veřejnosti, pokud neví, že dané dílo bylo zpřístupněno protiprávně, nebo pokud v případě, že se o této protiprávnosti dozvěděl, jedná loajálně s cílem její nápravy. Avšak jakmile se tento provozovatel dozví o tom, že ke zpřístupnění došlo v rozporu s autorskými právy, a nejedná-li s cílem znemožnit přístup k předmětnému dílu, lze mít za to, že cílem jeho jednání je jasně umožnit, aby protiprávní zpřístupňování tohoto díla trvalo i nadále, a tudíž je toto jednání úmyslné.
52. Je třeba upřesnit, že tato znalost věci na straně provozovatele stránky musí být skutečná. Tak je tomu zejména v situaci, kdy byl tento provozovatel výslovně upozorněn nositelem práv na protiprávnost informací nacházejících se na dané stránce(29). Nebylo by tedy vhodné uplatnit na takovouto stránku domněnku znalosti věci, jako je ta, kterou Soudní dvůr konstatoval v rozsudku GS Media ohledně osob, jež umisťovaly hypertextový odkaz za účelem dosažení zisku(30). Tato domněnka by totiž mohla vést k tomu, že by provozovatelům stránek s indexací sítí peer-to-peer, které obvykle fungují za účelem dosažení zisku, ukládala obecnou povinnost dohledu nad indexovaným obsahem.
53. Zásah těchto provozovatelů tedy splňuje kritéria nezbytnosti a úmyslnosti vytyčená v judikatuře Soudního dvora(31). Podle mého názoru je tedy třeba shledat, že i tito provozovatelé jsou současně a společně s uživateli sítě původci zpřístupňování veřejnosti děl, která jsou sdílena v rámci sítě bez svolení nositelů autorských práv, pokud o této protiprávnosti vědí a nejednají s cílem přístup k těmto dílům znemožnit.
54. Na první předběžnou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že skutečnost, že provozovatel internetové stránky umožňuje prostřednictvím indexace souborů a poskytování vyhledávače vyhledat soubory obsahující díla chráněná autorským právem, jež jsou nabízeny ke sdílení v síti peer-to-peer, naplňuje znaky sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, pokud tento provozovatel ví o tom, že dílo je na síti zpřístupňováno bez svolení nositelů autorských práv, a nejedná s cílem přístup k tomuto dílu znemožnit.
Ke druhé předběžné otázce
Úvodní poznámky
55. Předkládající soud položil druhou předběžnou otázku pro případ, že by Soudní dvůr na první otázku, kterou navrhuji zodpovědět kladně, odpověděl záporně. Kdyby však Soudní dvůr nesdílel moje výše uvedené posouzení, bylo by nutno provést analýzu druhé předběžné otázky. Navrhnu tedy odpověď i na tuto druhou otázku.
56. Druhá předběžná otázka zmiňuje jak čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29, tak článek 11 směrnice 2004/48. Avšak podle čl. 2 odst. 2 směrnice 2004/48, jakož i přímo podle poslední věty článku 11 této směrnice nejsou touto směrnicí dotčena ustanovení směrnice 2001/29, zejména její článek 8. Z toho podle mého názoru plyne, že pokud jde o oblasti, na které se vztahuje článek 8 směrnice 2001/29, toto ustanovení má přednost před článkem 11 směrnice 2004/48. Z toho vyplývá, že pro podání odpovědi na druhou předběžnou otázku je relevantní pouze čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29. Obě tato ustanovení mají každopádně podobné znění.
57. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 vykládán v tom smyslu, že umožňuje vydat vůči poskytovateli přístupu k internetu soudní příkaz, aby svým uživatelům blokoval přístup na stránku s indexací sítě peer-to-peer, prostřednictvím které došlo k porušení autorských práv, a to i když provozovatel této stránky sám nesděluje veřejnosti díla, která jsou zpřístupněna na uvedené síti.
Uplatnitelnost opatření podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 na takové stránky, jako je TPB
58. Připomínám, že podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 musí mít nositelé autorských práv možnost žádat o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování jejich práv.
59. V původním řízení je nesporné, že odpůrkyně mají jakožto poskytovatelé přístupu k internetu postavení zprostředkovatelů ve smyslu výše uvedeného ustanovení.
60. Je podle mého názoru též jasné, že služby těchto zprostředkovatelů jsou třetí stranou využívány k porušování autorských práv. Bylo totiž konstatováno, že někteří uživatelé těchto služeb využívají síť peer-to-peer ke sdílení děl bez svolení nositelů autorských práv. Toto sdílení představuje zpřístupňování díla bez svolení nositele autorských práv veřejnosti, a tudíž porušení těchto práv.
61. Zvláštností věci v původním řízení je, že navrhovaným opatřením, a sice blokováním přístupu na stránku TPB, budou dotčeni nejen uživatelé, kteří porušují autorská práva, ale i stránka TPB, která nebude moci nabízet své služby uživatelům připojeným k internetu prostřednictvím odpůrkyň v původním řízení.
62. Soudní dvůr sice v rozsudku UPC Telekabel Wien(32) připustil možnost přijmout takovéto opatření. V uvedené věci se však jednalo o blokování přístupu k internetové stránce, jejíž provozovatel byl sám považován za původce porušování autorských práv. Díla protiprávně zpřístupněná veřejnosti se totiž nacházela na předmětné internetové stránce a uživatelé si je stahovali z této stránky. Právě za těchto podmínek mohl Soudní dvůr rozhodnout, že provozovatel uvedené stránky využíval služby poskytovatele přístupu k internetu osobám, které danou stránku navštívili, k porušování autorských práv.
63. Situace v projednávané věci je značně odlišná, neboť je-li prokázáno, že TPB sama neuskutečňuje sdělování děl veřejnosti bez svolení nositelů autorských práv, nelze ani dovodit, že využívá služby poskytovatelů přístupu k internetu uživatelům sítě peer-to-peer k porušování autorských práv.
64. Hypotéza uvedená v čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 přitom předpokládá existenci souvislosti mezi předmětem soudního zákazu a porušením autorských práv. Opatření spočívající v blokování internetové stránky znamená, že provozovatel uvedené stránky byl shledán odpovědným za porušení autorských práv využitím služeb zprostředkovatele, kterému je soudní zákaz určen. Právě při splnění této podmínky má uvedený provozovatel postavení třetí strany porušující autorská práva ve smyslu čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29.
65. Pokud dotyčný provozovatel sám neprovede úkon, který spadá do výlučného práva autora (např. sdělení veřejnosti), toto porušení může být pouze nepřímé. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za tento druh porušení není na unijní úrovni harmonizována, musí být výslovně stanovena ve vnitrostátním právu. Je na vnitrostátních soudech, aby ověřily, zda takováto odpovědnost existuje v jejich vnitrostátním právu.
66. Lze-li tuto odpovědnost konstatovat u provozovatele stránky s indexací v síti peer-to-peer, na které jsou chráněná díla sdílena bez svolení nositelů autorských práv, je třeba shledat, že tento provozovatel využívá služby poskytovatelů přístupu k internetu, jejichž klienti sdílejí na této síti soubory, obdobně jako v případě osoby, která sama přímo porušuje autorská práva.
67. Toto zjištění není zpochybněno tím, že taková stránka, jako je TPB, by mohla spadat do kategorie poskytovatelů služeb shromažďování informací, jejichž odpovědnost za ukládané informace je podle čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31 v zásadě vyloučena. Tato imunita je totiž podmínečná. Je přiznána pouze tehdy, když poskytovatel nevěděl o protiprávnosti ukládaných informací nebo o činnosti vyvíjené prostřednictvím těchto informací, a za podmínky že jakmile se o této protiprávnosti dozví, musí neprodleně jednat s cílem odstranit předmětné informace nebo přístup k nim znemožnit.
68. Pokud zprostředkovatel tyto podmínky nesplňuje, to znamená, že věděl o protiprávnosti ukládaných informací, ale nejednal s cílem je odstranit nebo přístup k nim znemožnit, může být shledán nepřímo odpovědným za tyto informace.
69. To platí zejména pro provozovatele stránky s indexací sítě peer-to-peer, který věděl nebo byl upozorněn na to, že soubory torrent poskytované uživateli sítě umožňují sdílet díla zpřístupňovaná na této síti bez svolení nositelů autorských práv, a nejednal s cílem tyto soubory odstranit. Je přitom nesporné, že v původním řízení toto platí pro TBP. Článek 14 směrnice 2000/31 tedy nebrání tomu, aby byla založena odpovědnost tohoto provozovatele za porušování autorských práv plynoucí z tohoto zpřístupňování.
70. Je ještě třeba se zabývat otázkou souladu tohoto opatření se základními právy.
Soulad blokování přístupu k internetové stránce se základními právy
71. Opatření přijatá na základě čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 musí být v souladu s použitelnými základními právy(33). Otázka tohoto souladu opatření, jež nařizuje, aby uživatelům služeb poskytovatele přístupu k internetu byla zablokována možnost navštívit stránku, o níž bylo shledáno, že porušuje autorská práva, byla Soudním dvorem důkladně rozebrána v rozsudku UPC Telekabel Wien(34). Soudní dvůr takovéto opatření připustil s ohledem na základní práva při splnění tří podmínek(35).
72. Zaprvé poskytovatel, kterému je zákaz určen, musí mít možnost zvolit si technické prostředky, které použije k vyhovění tomuto zákazu, a zprostit se svých závazků tím, že prokáže, že k tomuto účelu přijal všechna přiměřená opatření. To jsou podmínky, jež musí stanovit vnitrostátní právo a jejich splnění podléhá přezkumu vnitrostátních soudů.
73. Zadruhé přijatá opatření nesmí zbytečně zbavovat uživatele internetu možnosti využít oprávněného přístupu k dostupným informacím. Je přitom zjevné, že opatření spočívající v blokování dané stránky zbavuje uživatele internetu možnosti přístupu k informacím, které jsou na této stránce dostupné, ať již jde o informace legální či protiprávní.
74. Posouzení oprávněnosti takovéhoto opatření musí být tedy podle mého názoru provedeno v každém konkrétním případě prostřednictvím analýzy přiměřenosti daného opatření a z něho plynoucího zbavení přístupu k informacím na straně jedné a rozsahu a závažnosti porušování autorských práv, k němuž dochází prostřednictvím uvedené stránky, na straně druhé.
75. Pokud jde o případ TPB, podle informací poskytnutých navrhovatelkou v původním řízení, které musí být samozřejmě ověřeny předkládajícím soudem, více než 90 % souborů, k nimž je umožněn přístup z této stránky, obsahuje díla zpřístupněná veřejnosti bez svolení nositelů autorských práv. Navíc byli provozovatelé TPB opakovaně upozorněni na protiprávnost obsahu jejich stránky a vyzváni k tomu, aby tento obsah odstranili, což výslovně odmítli učinit.
76. Podle mého názoru je za těchto okolností zbavení přístupu k informacím, jež pro uživatele internetu vyplývá z opatření spočívajícího v blokování stránky TPB, přiměřené rozsahu a závažnosti porušování autorských práv, k němuž dochází na této stránce. Mé posouzení se zakládá jak na podílu protiprávního obsahu, tak na chování provozovatelů uvedené stránky. To platí tím spíše, že jsou-li díla oprávněně sdílena na síti peer-to-peer, je velmi pravděpodobné, že budou stejně snadno a bezplatně dostupná jinými prostředky nebo že mohou být snadno zpřístupněna. Zcela jiná situace by nastala v případě internetové stránky, na které je protiprávní obsah pouze okrajový a jejíž provozovatelé loajálně spolupracují na jeho odstranění.
77. Konečné posouzení přiměřenosti zamýšleného opatření přísluší samozřejmě vnitrostátním soudům.
78. Konečně zatřetí dané opatření musí vést k zabránění nebo alespoň ke ztížení neoprávněných prohlížení předmětů ochrany a ke skutečnému odrazování uživatelů internetu, kteří využívají služeb adresáta tohoto soudního příkazu, od prohlížení těchto předmětů, které jim byly zpřístupněny za porušení autorských práv. Jinými slovy musí být cílem daného opatření ukončit porušování autorských práv nebo mu předcházet a toto opatření musí dostatečně účinným způsobem tento cíl naplňovat.
79. V projednávané věci vyjadřují odpůrkyně v původním řízení vážné pochybnosti o účinnosti opatření spočívajícího v blokování přístupu na stránku TPB. Podle nich je toto opatření neúčinné, neboť tatáž díla lze nalézt a vyměňovat na internetu pomocí jiných prostředků než TPB. Kromě toho každý informovaný uživatel internetu může opatření spočívající v blokování některé internetové adresy snadno obejít.
80. Je však třeba zaprvé poznamenat, že podle judikatury Soudního dvora není nutné, aby ochrana duševního vlastnictví byla zajištěna absolutně, tzn., aby zamýšlené opatření vedlo k úplnému ukončení porušování autorských práv. Stačí totiž, že skutečně odrazuje uživatele internetu od tohoto porušování tím, že je ztěžuje(36). Vzhledem k úloze takových internetových stránek, jako je TPB, v rámci fungování sítí peer-to-peer zřejmě nelze popřít, že blokování přístupu na takovouto stránku by u většiny uživatelů zabraňovalo tomu, aby vyhledali díla zpřístupněná na takovéto síti, a tudíž si je stáhli při porušení autorských práv, nebo by toto ztěžovalo.
81. Zadruhé skutečnost, že tutéž úlohu mohou plnit i jiné internetové stránky, než je TPB, nemění nic na účinnosti opatření navrhovaného v původním řízení, neboť obdobná opatření mohou být navržena rovněž k blokování přístupu na tyto stránky. Pokud by argumentace uplatněná odpůrkyněmi v původním byla přijata, znamenalo by to připustit, že žádné opatření k předcházení porušení právních předpisů nemůže být účinné, neboť jiné osoby se stále budou dopouštět nového porušování.
82. Konečně zatřetí je třeba připomenout, že Soudní dvůr již posuzoval zcela jistě účinnější opatření spočívající v přikázání blokování jakékoli výměny dat zasílaných prostřednictvím internetu, jež souvisela s díly protiprávně sdílenými na sítích peer-to-peer. Soudní dvůr takovéto opatření odmítl, neboť je považoval za příliš omezující pro poskytovatele přístupu k internetu a přespříliš zasahující do práv uživatelů(37).
83. Pokud by nyní mělo být odmítnuto opatření, které je méně omezující pro poskytovatele služeb a méně zasahuje do práv uživatelů, z důvodu, že není dostatečně účinné, poskytovatelé přístupu k internetu by v konečném důsledku byli de facto zproštěni povinnosti spolupráce v boji proti porušování autorských práv. Výjimky v oblasti odpovědnosti zprostředkovatelů stanovené ve směrnici 2000/31 přitom představují jeden z prvků rovnováhy vytvářené touto směrnicí mezi různými zájmy podle bodu 41 jejího odůvodnění. Protiváhou těchto výjimek v rámci uvedené rovnováhy je nejen neexistence jakéhokoli účastenství zprostředkovatelů na porušování práva, ale i jejich spolupráce k vyhnutí se nebo předcházení tomuto porušování. Této povinnosti se nelze zprostit tím, že podle daných okolností bude namítána buď příliš omezující povaha opatření, nebo jejich neúčinnost.
84. Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr v případě záporné odpovědi na první předběžnou otázku odpověděl na druhou otázku tak, že čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje vydat soudní příkaz vůči zprostředkovateli, aby svým uživatelům blokoval přístup na stránku s indexací sítě peer-to-peer, pokud provozovatel uvedené stránky může být na základě vnitrostátního práva shledán odpovědným za porušování autorských práv, kterého se dopouštějí uživatelé uvedené sítě, za podmínky, že toto opatření bude přiměřené rozsahu a závažnosti porušování autorských práv, což musí ověřit vnitrostátní soud.
Závěry
85. Vzhledem ke všemu výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska) takto:
„Skutečnost, že provozovatel internetové stránky umožňuje prostřednictvím indexace souborů a poskytování vyhledávače vyhledat soubory obsahující díla chráněná autorským právem, jež jsou nabízeny ke sídlení v síti peer-to-peer, naplňuje znaky sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, pokud tento provozovatel věděl o tom, že dílo bylo na síti zpřístupněno bez svolení nositelů autorských práv, a nejednal s cílem přístup k tomuto dílu znemožnit.“