USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU

(první senát)

9. července 2010

Věc F‑91/09

Luigi Marcuccio

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Přiměřená lhůta pro předložení návrhu na náhradu škody – Opožděnost“

Předmět: Žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE, kterou se L. Marcuccio domáhá zejména zaprvé prohlášení nicotnosti a podpůrně zrušení implicitního rozhodnutí Komise zamítajícího jeho žádost ze dne 9. září 2008 směřující k náhradě škody, kterou údajně utrpěl na základě poznámky lékařské služby Komise ze dne 9. prosince 2003 o lékařské kontrole, která se ho týkala; zadruhé zrušení a prohlášení nicotnosti rozhodnutí Komise ze dne 30. června 2009 zamítajícího jeho stížnost ze dne 16. března 2009 proti uvedenému implicitnímu rozhodnutí; zatřetí uložení Komisi, aby žalobci zaplatila částku 300 000 eur jako náhradu tvrzené škody nebo jakoukoli jinou částku, kterou bude Soud pro veřejnou službu považovat z tohoto titulu za spravedlivou, spolu s úroky ode dne, kdy Komise obdržela žádost z 9. září 2008, ve výši 10 % ročně s roční kapitalizací.

Rozhodnutí: Žaloba se částečně odmítá jako zjevně nepřípustná a částečně zamítá jako zjevně neopodstatněná. Žalobci se ukládá náhrada veškerých nákladů řízení.

Shrnutí

Úředníci – Žaloba – Lhůty – Žádost o náhradu škody určená orgánu – Dodržení přiměřené lhůty – Kritéria posouzení

(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád, článek 90)

Úředníkům nebo zaměstnancům přísluší předložit v přiměřené lhůtě orgánu žádost s cílem obdržet od Unie náhradu škody, která by jí mohla být přičítána, a to od okamžiku, kdy se o stavu, na který si stěžují, dozvěděli. Přiměřený charakter lhůty musí být posouzen v závislosti na okolnostech vlastních každé věci, zejména na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci a chování dotčených stran.

V tomto ohledu je rovněž třeba vzít v úvahu prvek srovnání spočívající v pětileté promlčecí lhůtě stanovené v oblasti žalob směřujících k uplatnění mimosmluvní odpovědnosti článkem 46 Statutu Soudního dvora, ačkoli se tato lhůta neuplatní ve sporech mezi Unií a jejími zaměstnanci. Dotčené osoby se, pokud měly za to, že jsou předmětem protiprávního diskriminačního zacházení, musejí v přiměřené lhůtě, která nemůže překročit pět let od okamžiku, kdy se o stavu, na který si stěžují, dozvěděly, obrátit na unijní orgán s žádostí, aby přijal opatření k napravení tohoto stavu a k jeho ukončení.

Pětiletá lhůta však nemůže představovat rigidní a nedotknutelnou hranici, pod kterou by každá žádost byla přípustná bez ohledu na to, kdy žalobce žádost správě předložil, a na okolnosti daného případu.

(viz body 32 až 35)

Odkazy:

Soudní dvůr: 22. října 1975, Meyer-Burckhardt v. Komise, 9/75, Recueil, s. 1171, body 7, 10 a 11

Tribunál: 5. října 2004, Sanders a další v. Komise, T‑45/01, Sb. rozh. s. II‑3315, bod 62; 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, Sb. rozh. s. II‑3381, body 60, 65 a 66 a citovaná judikatura a bod 71; 26. června 2009, Marcuccio v. Komise, T‑114/08 P, Sb. VS s. I‑B‑1‑53 a II‑B‑1‑313, bod 28

Soud pro veřejnou službu: 1. února 2007, Tsarnavas v. Komise, F‑125/05, Sb. VS s. I‑A‑1‑43 a II‑A‑1‑231, body 71, 76 a 77