USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (třetího senátu)

12. listopadu 2008 (*)

„Veřejná služba – Technický asistent – Námitka nepříslušnosti – Námitka nepřípustnosti – Nepříslušnost Soudu“

Ve věci F‑88/07,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článků 236 ES a 152 AE,

Juanem Luísem Domínguezem Gonzálezem, s bydlištěm v Gérone (Španělsko), původně zastoupeným R. Nicolazzi Angelatsem, advokátem, dále R. Nicolazzi Angelatsem a M.-C. Oller Gilem, advokáty,

žalobce,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené J. Currallem a L. Lozano Palacios, jako zmocněnci,

žalované,

SOUD (třetí senát),

na poradě ve složení P. Mahoney (zpravodaj), předseda, I. Boruta a H. Tagaras, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: W. Hakenberg,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. června 2008,

vydává toto

Usnesení

1        Návrhem došlým kanceláři Soudu prvního stupně dne 29. srpna 2007 navrhuje Juan Luís Domínguez Gonzáles, aby Komisi Evropských společenství bylo uloženo zaplatit mu částku 20 310,68 eur z titulu náhrady újem, které mu byly způsobeny ukončením jeho pracovní smlouvy v důsledku nástupní zdravotní prohlídky.

 Právní rámec

2        Podle článku 235 ES „[S]oudní dvůr [Evropských společenství] má pravomoc rozhodovat spory o náhradu škody podle čl. 288 druhého pododstavce [ES]“.

3        Na základě článku 236 ES „[S]oudní dvůr má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním nebo pracovním řádu“.

4        Článek 238 ES stanoví, že „[S]oudní dvůr má pravomoc rozhodovat na základě rozhodčí doložky obsažené ve veřejnoprávní nebo v soukromoprávní smlouvě uzavřené Společenstvím nebo jeho jménem“.

5        Článek 282 ES uvádí:

„Společenství má v každém z členských států nejširší způsobilost k právům a právním úkonům, jakou jejich vnitrostátní právo přiznává právnickým osobám; Společenství může zejména nabývat a zcizovat movitý i nemovitý majetek a vystupovat před soudem. Pro tento účel je zastupováno Komisí.“

6        Článek 288 druhý pododstavec ES stanoví následující:

„V případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Společenství v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkce.“

7        Podle článku 46 statutu Soudního dvora:

„Nároky vůči Společenství z mimosmluvní odpovědnosti se promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají. [...]“

8        Článek 1 přílohy statutu Soudního dvora uvádí:

„Soud pro veřejnou službu Evropské unie [...] má pravomoc rozhodovat v prvním stupni spory mezi Společenstvími a [jejich] zaměstnanci podle článku 236 [...] ES a článku 152 [...] ESAE, včetně sporů mezi každou institucí nebo subjektem a jeho zaměstnanci, které spadají do pravomoci Soudního dvora.“

9        Hlava VII služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“ nebo „služební řád úředníků“), nazvaná „Opravné prostředky“, obsahuje článek 91, který stanoví, že „[S]oudní dvůr [...] má pravomoc rozhodovat ve všech sporech mezi Společenstvím a každou osobou, na kterou se vztahuje tento služební řád [...]“.

10      Článek 1 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství ve znění platném v době uzavření smlouvy žalobce (dále jen „dřívější PŘOZ“ nebo „PŘOZ“) uvádí:

„Tento pracovní řád se vztahuje na zaměstnance zaměstnané na základě smlouvy se Společenstvími.

Tito zaměstnanci jsou:

–      dočasní zaměstnanci,

–      pomocní zaměstnanci,

–      místní zaměstnanci,

–      zvláštní poradci.“

11      Podle znění článku 2 dřívějšího PŘOZ:

„Pro účely tohoto pracovního řádu se ‚dočasnými zaměstnanci‘ rozumí:

a)      zaměstnanci přijatí za účelem obsazení pracovních míst, která jsou uvedena na seznamu pracovních míst přiloženému k oddílu rozpočtu každého orgánu a která rozpočtový orgán označil za dočasná;

b)      zaměstnanci přijatí za účelem obsazení dočasných nebo stálých pracovních míst [za účelem dočasného obsazení stálých pracovních míst], která jsou uvedena na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu;

c)      zaměstnanci, jiní než úředníci Společenství, přijatí jako asistenti osoby, která zastává úřad stanovený Smlouvami o založení Společenství nebo Smlouvou o vytvoření jednotné Rady a jednotné Komise Evropských společenství, nebo zvoleného předsedy jednoho z orgánů nebo institucí Společenství nebo zvoleného předsedy některé z politických skupin v Evropském parlamentu;

d)      zaměstnanci přijatí za účelem obsazení dočasných nebo stálých pracovních míst [za účelem dočasného obsazení stálých pracovních míst] placených z prostředků na výzkum a investice a zahrnutí do seznamu pracovních míst přiloženého k rozpočtu dotyčného orgánu.“

12      Na základě článku 3 dřívějšího PŘOZ:

„Pro účely tohoto pracovního řádu se ,pomocnými zaměstnanci‘ rozumí:

a)      zaměstnanci přijatí v rámci omezení stanovených v článku 52 k výkonu činnosti ve svém orgánu na plný nebo zkrácený pracovní úvazek, kteří však nejsou zařazeni na pracovní místo uvedené v seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu uvedeného orgánu;

b)      zaměstnanci přijatí po přezkoumání možnosti dočasného umístění úředníků v rámci orgánu k zastoupení některých osob, které v současné době nejsou schopny vykonávat své služební povinnosti. [...]“

13      Podle znění článku 4 dřívějšího PŘOZ:

„Pro účely tohoto pracovního řádu se ‚místními zaměstnanci‘ rozumí zaměstnanci přijatí podle místních potřeb k výkonu manuálních nebo služebních povinností, zařazení na pracovní místo, které není uvedeno v seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu, a kteří jsou odměňováni z částky vyhrazené za tímto účelem v oddíle rozpočtu uvedeného orgánu. Za místní zaměstnance se ve výjimečných případech mohou považovat i výkonní zaměstnanci tiskových a informačních služeb Komise Evropských společenství.

V místech zaměstnání mimo země Společenství se za místní zaměstnance mohou považovat i zaměstnanci jiných služeb, než jaké jsou uvedeny v prvním pododstavci, kteří ve služebním zájmu nemohli být převedeni k úředníkovi ani k jinému zaměstnanci s funkcí uvedenou v článku 1 [V místech zaměstnání mimo země Společenství se za místní zaměstnance mohou považovat i zaměstnanci přijatí k výkonu jiných povinností, než jaké jsou uvedeny v prvním pododstavci, u nichž není ve služebním zájmu důvodné, aby byly vykonávány úředníkem nebo jiným zaměstnancem s funkcí uvedenou v článku 1].“

14      Na základě článku 5 dřívějšího PŘOZ:

„Pro účely tohoto pracovního řádu se ,zvláštním poradcem‘ rozumí osoba, která je přijata pro svoji zvláštní kvalifikaci a bez ohledu na její jinou výdělečnou činnost, aby poskytovala svoji pomoc jednomu z orgánů Společenství buď pravidelně, nebo po stanovenou dobu, a která je odměňována z částky vyhrazené za tímto účelem v oddíle rozpočtu orgánu, pro který pracuje.“

15      Článek 79 dřívějšího PŘOZ uvádí:

„S výhradou ustanovení této hlavy pracovní řád místních zaměstnanců, a zejména:

a)      způsob přijetí a skončení pracovního poměru,

b)      dovolenou a

c)      odměňování,

stanoví každý orgán v souladu se stávajícími pravidly a postupy v místě, kde mají vykonávat své povinnosti.“

16      Článek 81 dřívějšího PŘOZ stanoví následující:

„1. Každý spor mezi orgánem a místním zaměstnancem vykonávajícím své povinnosti v některém členském státě se předloží příslušnému soudu v souladu s právními předpisy platnými v místě, kde zaměstnanec vykonává své povinnosti.

2. Každý spor mezi orgánem a místním zaměstnancem vykonávajícím své povinnosti ve třetí zemi se předloží sboru rozhodců v souladu s podmínkami rozhodčí doložky pracovní smlouvy zaměstnance.“

17      Podle článku 122 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství ve znění platném po 1. květnu 2004 (dále jen „nový PŘOZ“ nebo „PŘOZ“) se každý spor mezi orgánem a místním zaměstnancem vykonávajícím své povinnosti ve třetí zemi předloží sboru rozhodců v souladu s podmínkami rozhodčí doložky pracovní smlouvy zaměstnance.

18      Na základě ustanovení článků 46, 73 a 83 dřívějšího PŘOZ se ustanovení článků 90 a 91 služebního řádu použijí obdobně na dočasné zaměstnance, pomocné zaměstnance a zvláštní poradce. Z článků 46, 73, 117 a 124 nového PŘOZ vyplývá, že ustanovení článků 90 a 91 služebního řádu se použijí obdobně na dočasné zaměstnance, pomocné zaměstnance, smluvní zaměstnance a zvláštní poradce.

19      Článek 3 obecných ustanovení použitelných na pracovní smlouvy na dobu určitou technických asistentů pro akce spolupráce ve prospěch třetích zemí a v rámci humanitární nebo potravinové pomoci Evropského společenství (dále jen „obecná ustanovení použitelná na pracovní smlouvy technických asistentů“) stanovil zejména následující:

„[S]mluvní strana je přijímána do [p]racovního poměru na dobu určitou v souladu s doložkami [s]mlouvy.

[...]

Vzhledem ke kontextu, ve kterém se nachází [ú]koly [t]echnické [p]omoci, četnosti osob při jejím provádění a jejím financování, a jejímu cíli – kterým je, aby byla pomoc postupně nahrazována vlastními prostředky a potenciálem země, které je poskytnuta – zahrnuje funkce [t]echnického asistenta zejména dočasnost a nejistotu, pokud jde o její vývoj a její délku, kterou ani zaměstnavatel, ani smluvní strana nemohou ovlivnit. Tato funkce [t]echnického asistenta tedy nespadá do obvyklého kontextu zaměstnávání a může vést pouze k uzavření [s]mluv na dobu určitou o omezené délce trvání, které nelze prodloužit konkludentně, přičemž výše popsané okolnosti mohou popřípadě odůvodnit následné [s]mlouvy na dobu určitou.

V případě, že by vývoj potřeb [t]echnické pomoci země, které je pomoc poskytnuta, a prostředků pomoci Společenství umožnil uzavření několika [s]mluv pro různé úkoly, nehledě na periodicitu nebo podrobnosti těchto následných smluv a délku případných přerušení, zřejmá kontinuita úkolů [s]mluvní strany nezmění povahu [s]mlouvy na [s]mlouvu na dobu neurčitou. [S]mluvní strany uznávají, že musí stejným způsobem strpět zvláštní povahu [ú]kolů [t]echnické [p]omoci a jejich nejistotu a výslovně přijímají jejich účinky na své smluvní vztahy.

[S]mluvní strana zejména uznává, že za těchto podmínek jí Komise jako zaměstnavatel není schopna zajistit trvalé zaměstnání a že tento aspekt je zohledněn ve výši odměn.

Toto uznání je podstatnou podmínkou [s]mlouvy.

[...]“

20      Článek 8 obecných ustanovení použitelných na pracovní smlouvy technických asistentů zněl takto:

„[S]mluvní strana je povinna se u lékařů schválených Komisí podrobit veškerým zdravotním prohlídkám a očkováním, o kterých Komise rozhodne. [...]

Tato [s]mlouva může být Komisí ukončena, jestliže je [s]mluvní strana prohlášena neschopnou vykonávat povinnosti [technického asistenta].“

 Skutkový základ sporu

21      Žalobce podepsal dne 30. června 1999 s Evropským společenstvím, zastoupeným Komisí, „pracovní smlouvu“ za účelem výkonu funkce „technického asistenta“ v Republice Kongo a Demokratické republice Kongo v rámci humanitární pomoci prováděné Úřadem pro humanitární pomoc Evropského společenství (ECHO).

22      Žalobce od 1. července 1998 do 30. června 1999 pracoval v Kolumbii ve stejném postavení technického asistenta.

23      K pracovní smlouvě uzavřené žalobcem dne 30. června 1999 byly přiloženy tři přílohy. Příloha I zahrnovala obecná ustanovení použitelná na pracovní smlouvy technických asistentů, která byla použitelná na základě článku 3 pracovní smlouvy žalobce. Příloha II stanovila finanční podmínky vztahující se na uvedenou pracovní smlouvu, zatímco příloha III upřesňovala rozsah úkolů stanovených žalobci.

24      Článek 5 první pododstavec pracovní smlouvy žalobce byl následujícího znění:

„Tato smlouva se řídí belgickým právem a zejména zákonem ze dne 3. července 1978 o pracovních smlouvách, včetně ustanovení o ukončení smlouvy jednou ze smluvních stran.“

25      Článek 6 pracovní smlouvy žalobce zahrnoval následující doložku:

„Všechny spory mezi smluvními stranami nebo veškeré nároky jedné smluvní strany vůči druhé, založené na této smlouvě, které nemohly být předmětem smírného urovnání mezi smluvními stranami, budou předloženy soudům v Bruselu.“

26      Článek 7 pracovní smlouvy žalobce stanovil zejména, že článek 8 obecných ustanovení použitelných na pracovní smlouvy technických asistentů byl pozměněn následujícím způsobem:

„Zdravotní prohlídka: Jestliže výsledek zdravotní prohlídky u lékařů schválených Společenstvím bude negativní, bude smlouva ukončena s okamžitým účinkem.“

27      Příloha III pracovní smlouvy žalobce stanovila rozsah jemu svěřených úkolů. Podle bodu 2.1 uvedené přílohy spočívaly obecné úkoly svěřené žalobci v hodnocení obecné humanitární situace v Republice Kongo a na západě Demokratické republiky Kongo, v hodnocení potřeb populací, v poskytování poradenství ECHO ohledně plánování jeho pomoci a v zajišťování přiměřeného dohledu nad prováděním programů financovaných Komisí. Specifické úkoly žalobce zahrnovaly úkoly analýzy, hodnocení potřeb a plánování (bod 2.2.1 přílohy III), úkoly výběru, dohledu a koordinace (bod 2.2.2 přílohy III), jakož i úkoly koordinace s rozvojovými aktivitami (bod 2.2.3 přílohy III).

28      Dne 1. července 1999 se žalobce podrobil nástupní zdravotní prohlídce u lékaře G., lékaře „Medical Centre of Brussels“.

29      Lékař G. dne 9. července 1999 odevzdal zprávu, ve které uváděl velmi silné výhrady týkající se možnosti žalobce vykonávat úkoly stanovené v Republice Kongo a Demokratické republice Kongo a považoval posledně uvedeného za „neschopného vykonávat pracovní povinnosti z důvodu povahy, délky a místa provádění“ úkolů.

30      Žalobce přicestoval do Kinshasy (Demokratická republika Kongo) dne 15. července 1999.

31      Dne 16. července 1999 obdržel žalobce telefonát Komise, kterým byl bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení informován, že se musí naléhavě vrátit do Bruselu.

32      Žalobce se vrátil do Bruselu dne 20. července 1999. Komise mu téhož dne oznámila ukončení jeho pracovní smlouvy s okamžitým účinkem podle článku 7 uvedené smlouvy a článku 8 obecných ustanovení použitelných na pracovní smlouvy technických asistentů.

33      Žalobce zaslal dne 5. srpna 1999 dopis řediteli „Společné služby Relex (vnějších vztahů) pro řízení pomoci třetím zemím“, ve kterém uváděl, že lékaři G. omylem předal nikoliv svůj poslední elektrokardiogram z února 1999, který byl zcela normální, avšak elektrokardiogram z ledna 1999, tedy krátce po cévní příhodě, kterou utrpěl v prosinci 1998. Žalobce s ohledem na tento omyl požadoval novou lékařskou prohlídku, pro niž se zavázal poskytnout veškeré testy a posouzení, které by byly považovány za vhodné.

34      Dopisem ze dne 18. srpna 1999 zaslal žalobce stížnost evropskému veřejnému ochránci práv. Posledně uvedený si několikrát vyměnil dopisy s Komisí.

35      Rozhodnutím o žalobcově stížnosti ze dne 14. června 2001 učinil evropský veřejný ochránce práv závěr, že skutečnost, že dotyčný nebyl podroben lékařské prohlídce před uzavřením pracovní smlouvy, byla případem nesprávného úředního postupu. Rovněž uváděl, že vzhledem k tomu, že Komise odmítla žalobci zaplatit jakoukoli částku jako náhradu škody a odmítla sjednat smírné řešení sporu, bylo jediným možným prostředkem obrátit se na příslušný soud. Podle evropského veřejného ochránce práv pouze soud mohl „zaznamenat prohlášení účastníků řízení, vyslechnout jejich argumenty, posoudit je vzhledem k relevantním vnitrostátním zákonům a posoudit rozdílné skutečnosti ve všech skutkových otázkách sporu“.

36      Žalobce dne 3. července 2001 požádal o radu belgického advokáta N. Ten mu odpověděl, že žaloba založená na „pracovní smlouvě“ měla být podána do jednoho roku od ukončení smluvních vztahů. Podle p. N. měla být žaloba v projednávaném případě podána nejpozději dne 19. července 2000.

37      Žalobce se dne 29. července 2002 obrátil na petiční výbor Evropského parlamentu.

38      Předseda petičního výboru Parlamentu dne 9. října 2003 zaslal dopis evropskému veřejnému ochránci práv, ve kterém uváděl, že členové petičního výboru vyjádřili údiv, pokud jde o skutečnost, že evropský veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že se jedná o případ nesprávného úředního postupu, avšak Komise se neřídila doporučením evropského veřejného ochránce práv spočívajícím v hledání smírného řešení sporu, a že ředitelství ECHO osobě, která petici podala, dále nenabídlo žádnou práci.

39      Žalobce se dne 20. května 2005 obrátil na Evropský soud pro lidská práva.

40      Kancelář Evropského soudu pro lidská práva dne 8. června 2005 žalobci uvedla, že má pravomoc rozhodovat pouze o žalobách směřujících proti členským státům Rady Evropy, a nikoliv o žalobách směřujících proti orgánům Společenství. Kancelář Evropského soudu pro lidská práva tedy žalobci poradila, aby se obrátil na Soudní dvůr.

41      Soudní dvůr na dopis zaslaný žalobcem Soudnímu dvoru k blíže neurčenému dni odpověděl dopisem ze dne 21. prosince 2005, kterým dotyčného informoval, že soudem specializovaným v oblasti veřejné služby Společenství je Soud pro veřejnou službu.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

42      Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 28. ledna 2008 vznesla Komise námitku nepříslušnosti a nepřípustnosti podle článku 78 jednacího řádu.

43      Žalobce se k námitce nepříslušnosti a nepřípustnosti vyjádřil dne 22. února 2008 faxem (originál byl doručen dne 25. února 2008).

44      Na základě článku 78 jednacího řádu, požaduje-li některý účastník řízení, aby Soud vydal rozhodnutí o nepříslušnosti nebo nepřípustnosti, aniž by se zabýval věcí samou, předloží svůj návrh samostatným podáním. Jakmile je návrh podán, určí předseda druhému účastníku řízení lhůtu pro písemné předložení návrhového žádání a skutkových a právních argumentů. Nerozhodne-li Soud jinak, projedná se návrh ústně.

45      Soud měl v projednávaném případě za to, že je třeba konat jednání ohledně návrhu předloženého Komisí na základě článku 78 jednacího řádu.

46      Žalobce navrhuje, aby Soud:

–        uložil Komisi zaplatit mu částku 20 310,68 eur jako náhradu újem, které mu byly způsobeny ukončením jeho pracovní smlouvy;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

47      Komise navrhuje, aby Soud:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        uložil žalobci nést vlastní náklady řízení.

 Právní otázky

 Argumenty účastníků řízení

48      Komise má zaprvé za to, že Soud nemá pravomoc rozhodovat o žalobě. Pracovní vztah mezi orgánem a žalobcem se totiž řídí belgickou právní úpravou a je v pravomoci soudů v Bruselu. Komise na jednání předložila rozsudek ze dne 23. dubna 2008 ve věci M. v. Komise, vydaný osmnáctým senátem pracovního soudu v Bruselu, ve kterém navrhovatelka, která byla přijata jako technický asistent v rámci humanitární pomoci prováděné ECHO, požadovala překvalifikování své smlouvy technického asistenta, uzavřené na dobu určitou, na smlouvu na dobu neurčitou. Pracovní soud v Bruselu přezkoumal spor ve věci samé, podobně jak to již učinil v jiných věcech podaných technickými asistenty, což prokazuje, že se prohlásil za příslušný pro tento druh sporů.

49      Komise má zadruhé za to, že žaloba je zjevně nepřípustná z důvodu, že nebyla podána včas, neboť k ukončení pracovní smlouvy žalobce došlo dne 20. července 1999, a projednávaná žaloba byla podána dne 29. srpna 2007.

50      Žalobce zaprvé uplatňuje, že má být považován za zaměstnance ve smyslu PŘOZ. Má za to, že doložka podřizující jeho smlouvu belgickému právu je „zneužívající klauzulí“. Má za to, že jeho žaloba by měla být kvalifikována jako žaloba z mimosmluvní odpovědnosti v rozsahu, ve kterém směřuje k náhradě škod způsobených orgánem Společenství. Soud je tedy příslušný, aniž by to bylo na újmu pravomoci soudů v Bruselu uvedené v jeho pracovní smlouvě podepsané dne 30. června 1999.

51      Žalobce zadruhé zpochybňuje argument Komise, podle kterého nebyla žaloba podána včas. Uplatňuje totiž, že postupy, které zahájil před evropským veřejným ochráncem práv, petičním výborem Parlamentu a Evropským soudem pro lidská práva, přerušily lhůtu pro promlčení žaloby. Jeho žaloba z mimosmluvní odpovědnosti byla podána ve lhůtě pěti let stanovené článkem 46 statutu Soudního dvora.

 Závěry Soudu

52      I  když v projednávaném případě existují vážné pochybnosti ohledně přípustnosti žaloby, Soud tuto otázku nemůže zkoumat, aniž by úvodem zkoumal, zda je příslušný.

53      V projednávaném případě z článků 5 a 6 pracovní smlouvy technického asistenta uzavřené mezi žalobcem a Komisí vyplývá, že uvedená smlouva se řídí belgickým právem a je v pravomoci soudů v Bruselu.

54      V rozsahu, ve kterém je však pravomoc Soudu kogentní (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 17. června 1998, Svenska Journalistförbundet v. Rada, T‑174/95, Recueil, s. II‑2289, bod 80; usnesení Soudu prvního stupně ze dne 10. července 2002, Comitato organizzatore del convegno internazionale v. Komise, T‑387/00, Recueil, s. II‑3031, bod 36), nemůže být o této otázce rozhodnuto pouze na základě ustanovení dotčené pracovní smlouvy.

55      Pravomoc Soudu musí být krom toho posouzena s ohledem na ustanovení platná ke dni, kdy rozhoduje.

56      Pravomoc Soudu je stanovena a definována články 236 ES a 152 AE, článkem 1 přílohy statutu Soudního dvora, článkem 91 služebního řádu úředníků a články 46, 73, 117 a 124 nového PŘOZ.

57      Článek 236 ES stanoví, že Soudní dvůr má pravomoc rozhodovat všechny spory mezi Společenstvím a jeho zaměstnanci v mezích a za podmínek stanovených ve služebním nebo pracovním řádu.

58      Podle článku 91 služebního řádu uvedeného v hlavě VII uvedeného služebního řádu má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat ve všech sporech mezi Společenstvím a každou osobou, na kterou se vztahuje tento služební řád.

59      Na základě ustanovení článků 46, 73 a 83 dřívějšího PŘOZ a článků 46, 73 a 124 nového PŘOZ se ustanovení hlavy VII služebního řádu týkající se opravných prostředků použijí obdobně na jiné než místní zaměstnance.

60      Z článku 81 odst. 2 dřívějšího PŘOZ a článku 122 nového PŘOZ vyplývá, že každý spor mezi orgánem a místním zaměstnancem vykonávajícím své povinnosti ve třetí zemi se předloží sboru rozhodců v souladu s podmínkami rozhodčí doložky pracovní smlouvy zaměstnance.

61      Je však nesporné, že žalobce není úředníkem nebo jinou osobou, na kterou se vztahuje služební řád, a že s Komisí neuzavřel pracovní smlouvu.

62      Žalobce však na jednání tvrdil, že podrobení jeho smlouvy belgické právní úpravě je „zneužívající klauzulí“ a že nehledě na tuto doložku by měl být považován za zaměstnance ve smyslu dřívějšího PŘOZ.

63      I  přes otázku, která byla žalobci položena v přípravné zprávě k jednání, neupřesnil, do které kategorie zaměstnanců měl být dle svého názoru přijat. Je však třeba konstatovat, že tvrzení žalobce se může týkat pouze postavení jakožto jiného než místního zaměstnance, neboť postavení místního zaměstnance neumožňuje založit pravomoc Soudu a navrhovat uplatnění práva Společenství z důvodu čl. 81 odst. 2 dřívějšího PŘOZ a článku 122 nového PŘOZ.

64      Podle ustálené judikatury mohou před soudem Společenství napadnout rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do jejich práv nejen osoby, které mají postavení úředníků nebo zaměstnanců jiných než místních zaměstnanců, ale také osoby, které podaly žalobu ohledně svého postavení (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. března 1975, Porrini a další, 65/74, Recueil, s. 319, bod 13; ze dne 5. dubna 1979, Bellintani a další v. Komise, 116/78, Recueil, s. 1585, bod 6, a ze dne 20. června 1985, Klein v. Komise, 123/84, Recueil, s. 1907, bod 10; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 19. července 1999, Mammarella v. Komise, T‑74/98, Recueil FP, s. I‑A-151 a II‑797, bod 16).

65      Smyslem této judikatury je upřesnit, že soud Společenství má přinejmenším pravomoc zaprvé přezkoumat, zda má skutečně pravomoc rozhodovat o přípustnosti a opodstatněnosti sporu.

66      Pro účely přezkumu uvedené pravomoci je tedy třeba ověřit, zda žalobce mohl skutečně být považován za osobu, na kterou se vztahuje služební řád nebo jiným než místním zaměstnancem.

67      Jak již bylo řečeno výše, žalobce tvrdí, že je jiným než místním zaměstnancem, i když nezpochybňuje, že s Komisí neuzavřel pracovní smlouvu.

68      V rozsahu, ve kterém by důsledkem případného porušení působnosti článků 1, 2, 3 a 5 dřívějšího PŘOZ žalovaným orgánem z důvodu ustanovení článku 236 ES ve spojení s článkem 1 přílohy statutu Soudního dvora, článkem 91 služebního řádu úředníků, články 46, 73 a 83 dřívějšího PŘOZ a články 46, 73 a 124 nového PŘOZ, bylo odejmout spor z pravomoci soudu Společenství, třebaže, jak bylo připomenuto výše, pravidla týkající se soudní pravomoci mají kogentní charakter, je třeba i bez návrhu ověřit, zda Komise v projednávaném případě neporušila působnost uvedených článků.

69      V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že kromě velmi specifických a náležitě odůvodněných případů se pracovní vztahy Evropských společenství s jejich zaměstnanci situují v rámci služebního řádu a PŘOZ. Soudní dvůr totiž možnost přijmout zaměstnance smlouvou mimo PŘOZ omezil závaznými podmínkami (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Klein v. Komise a rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1985, Maag v. Komise, 43/84, Recueil, s. 2581).

70      Judikatura krom toho upřesňuje, že služební řád a PŘOZ nejsou vyčerpávající právní úpravou, která by zakazovala přijímání osob mimo takto stanovený právní rámec. Možnost přiznaná Společenství články 282 a 238 ES navázat smluvní vztahy řídící se právem členského státu se naopak vztahuje na uzavření pracovních smluv nebo smluv týkajících se poskytování služeb. Za těchto podmínek by mohlo být přijetí osoby smlouvou výslovně odkazující na vnitrostátní zákon považováno za protiprávní pouze v případě, že by žalovaný orgán definoval pracovní podmínky dotyčného nikoliv podle potřeb služby, ale za účelem vyhnout se uplatnění ustanovení služebního řádu nebo PŘOZ, neboť by se tím dopustil zneužití řízení (viz výše uvedený rozsudek Mammarella v. Komise, body 39 a 40 a citovaná judikatura).

71      Je tedy třeba zaprvé vymezit, zda pracovní vztah mezi žalobcem a Komisí neměl ke dni podepsání smlouvy dotyčného náležet do jedné ze tří kategorií smluv řídících se právem Společenství, které jsou na základě PŘOZ v pravomoci soudu Společenství (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Maag v. Komise), tedy zaprvé do kategorie dočasných zaměstnanců, zadruhé do kategorie pomocných zaměstnanců a zatřetí do kategorie zvláštních poradců.

72      V tomto ohledu musí být zohledněna skutečnost, že ustanovení služebního řádu zahrnují přesné výrazy, jejichž rozšíření per analogiam na případy, na které se výslovně nevztahují, je vyloučeno, a že je tak tomu i v případě ustanovení PŘOZ (výše uvedený rozsudek Klein v. Komise, bod 23 a citovaná judikatura).

73      Zaprvé postavení dočasného zaměstnance je charakterizováno zejména skutečností, že se nachází na stálém pracovním místě ve službě administrativy Společenství (výše uvedený rozsudek Maag v. Komise, bod 17 a citovaná judikatura).

74      Jak však výslovně upřesňuje článek 3 obecných ustanovení použitelných na pracovní smlouvy technických asistentů, úkoly humanitární pomoci ve třetích zemích jsou dočasné a nejisté, pokud jde o jejich vývoj a jejich délku.

75      Komise tedy mohla správně mít za to, že smlouva dočasného zaměstnance nebyla vhodným právním rámcem pro přijetí spolupracovníků, kterým svěřuje dočasné a nejistému vývoji podléhající úkoly humanitární pomoci.

76      Zadruhé na základě článku 52 dřívějšího PŘOZ nemůže skutečná doba trvání pracovního poměru pomocných zaměstnanců včetně obnovení přesáhnout, je-li zaměstnanec přijat z důvodu nahrazení úředníka nebo dočasného zaměstnance, který nemůže v dané době vykonávat své povinnosti, dobu jeho zařazení pro uvedený účel; ve všech ostatních případech jeden rok.

77      Judikatura upřesňuje, že charakteristickým znakem, kterým se vyznačuje smlouva pomocného zaměstnance, je její dočasnost, vzhledem k tomu, že tato smlouva může být využívána pouze k zajištění dočasné náhrady nebo k výkonu administrativních úkolů přechodné nebo silně naléhavé povahy nebo jasně nedefinovaných úkolů. Vzhledem k tomu, že cílem tohoto režimu je umožnit, aby úkoly, které jsou dočasné svou samotnou povahou nebo z důvodu nepřítomnosti osoby plnící tyto úkoly, plnili příležitostní zaměstnanci, nelze uvedený režim zneužívat pro svěření trvalých úkolů jedné osobě na dlouhou dobu (viz výše uvedený rozsudek Maag v. Komise, body 18 a 19, jakož i uvedená judikatura).

78      Žalobce přitom jednak nezajišťoval nahrazení úředníka nebo dočasného zaměstnance dočasně neschopného vykonávat své povinnosti, a jednak – i když některé úkoly technické pomoci ve třetích zemích mohou mít přechodnou nebo silně naléhavou povahu – nelze vyloučit, že jiné úkoly vyžadují zásah, jehož délka přesahuje jeden rok.

79      Komise tedy mohla mít oprávněně za to, že smlouva pomocného zaměstnance není vhodným právním rámcem pro přijetí spolupracovníků, kterým svěřuje některé úkoly humanitární pomoci.

80      Zatřetí hlava V dřívějšího PŘOZ stanoví možnost přijmout zvláštní poradce.

81      Ze samotného názvu „zvláštní poradce“ vyplývá, že dotyčný musí poskytovat poradenství.

82      Z popisu pracovního místa žalobce, který je uveden v příloze III jeho pracovní smlouvy však vyplývá, že úkoly svěřené dotyčnému byly obecnější povahy a přesahovaly rámec poskytování poradenství. Část úkolů zastávaných dotyčným totiž spočívala v úkolech pozorování, koordinace a plánování.

83      Článek 5 dřívějšího PŘOZ krom toho uvádí, že zvláštní poradce je přijat „pro svoji zvláštní kvalifikaci a bez ohledu na [...] jinou výdělečnou činnost“.

84      Ze spisu však nevyplývá, že žalobce měl zvláštní kvalifikaci.

85      Komisi tedy nemůže být vytýkáno, že měla za to, že právní rámec použitelný na zvláštní poradce nebyl vhodný pro přijetí žalobce v rámci úkolů humanitární pomoci.

86      Dřívější PŘOZ tedy neposkytoval mezi třemi kategoriemi smluv jiných než místních zaměstnanců žádnou dostatečně pružnou možnost uspokojit potřeby Komise, co se týče zaměstnanců pro výkon některých úkolů v rámci humanitární pomoci ve třetích zemích.

87      Za účelem ověření, že se Komise nedopustila zneužití řízení, však nepostačuje konstatovat, že mohla mít oprávněně za to, že jednotlivé kategorie smluv stanovené PŘOZ a podléhající pravomoci soudu Společenství nebyly uzpůsobené situaci spolupracovníků, kterým hodlala svěřit některé úkoly humanitární pomoci, avšak je třeba rovněž zadruhé ověřit, zda pracovní podmínky poskytnuté žalobci odpovídaly požadavkům sociálního minima, které existuje v každém právním státě.

88      V tomto ohledu zejména z finančních podmínek použitelných na pracovní smlouvu vyplývá, že výše odměny žalobce mohla být považována za relativně vysokou, neboť kdyby smlouva byla plněna, dotyčný by obdržel základní měsíční plat ve výši 5 442,98 eur. Článek 3 obecných ustanovení použitelných na pracovní smlouvy technických asistentů ostatně výslovně upřesňuje, že s ohledem na povahu úkolů technické pomoci nemůže Komise zajistit smluvnímu partnerovi trvalé zaměstnání a že tento aspekt je zohledněn ve výši odměn. Jestliže by smlouva žalobce byla plněna, obdržel by krom toho příspěvek pro živitele rodiny, příspěvek na vyživované dítě, příspěvek za životní podmínky, jakož i paušální denní příspěvek na bydlení. Měl by zdravotní pojištění a důchodové pojištění. Mohl by uplatnit svá práva před vnitrostátním soudem, neboť jeho smlouva obsahovala doložku o pravomoci soudů v Bruselu. Je třeba v tomto ohledu zdůraznit, že, jak tvrdila Komise na jednání, existuje-li taková doložka, pracovní soud v Bruselu se skutečně prohlásí za příslušný pro rozhodování sporů předložených technickými asistenty týkajících se plnění jejich pracovní smlouvy technického asistenta. Konečně, pracovní smlouva žalobce, jakož i obecná ustanovení použitelná na pracovní smlouvy technických asistentů mu ukládaly podrobit se nástupní zdravotní prohlídce, což bylo o to nezbytnější zárukou, že dotyčný byl povolán k plnění svých úkolů ve třetí zemi.

89      V tomto kontextu pracovní smlouva žalobce řídící se belgickým zákonem a zakládající pravomoc soudů v Bruselu nemůže být posuzována jako uzavřená nikoliv podle potřeb služby, ale za účelem vyhnout se uplatnění ustanovení služebního řádu nebo PŘOZ. Přijetí žalobce na základě pracovní smlouvy řídící se belgickým zákonem tedy nelze považovat za zakládající zneužití řízení, jehož důsledkem by bylo porušení pravidel soudní pravomoci.

90      Ze všeho, co předchází, tedy vyplývá, že s ohledem na ustanovení článku 236 ES, článku 1 přílohy statutu Soudního dvora, článku 91 služebního řádu úředníků, článků 46, 73 a 83 dřívějšího PŘOZ, jakož i článků 46, 73 a 124 nového PŘOZ nemá Soud pravomoc rozhodnout o žalobě.

 K nákladům řízení

91      Na základě článku 122 jednacího řádu se ustanovení hlavy II kapitoly 8 týkající se nákladů řízení a soudních výdajů použijí pouze na věci zahájené před Soudem po vstupu tohoto řádu v platnost, tedy po 1. listopadu 2007. Příslušná ustanovení jednacího řádu Soudu prvního stupně Evropských společenství se i nadále použijí obdobně na věci projednávané před Soudem před tímto datem.

92      Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu prvního stupně se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle článku 88 téhož jednacího řádu však ve sporech mezi Společenstvími a jejich zaměstnanci nesou orgány vlastní náklady.

93      V rozsahu, ve kterém judikatura upřesňuje, že nejen osoby, které mají postavení úředníků nebo zaměstnanců jiných než místních, ale také osoby, které podaly žalobu, jíž se takového postavení domáhají, mohou před soudem Společenství napadnout rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do jejich práv, je třeba konstatovat, že článek 88 jednacího řádu Soudu prvního stupně musí být rovněž uplatněn na posledně uvedené osoby.

94      Vzhledem k tomu, že žalobce se svou žalobou neměl úspěch, je třeba rozhodnout, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (třetí senát)

rozhodl takto:

1)      Soud nemá pravomoc rozhodovat o žalobě.

2)      Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

V Lucemburku dne 12. listopadu 2008.

Vedoucí soudní kanceláře

 

       Předseda

W. Hakenberg

 

       P. Mahoney

Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Společenství v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora www.curia.europa.eu .


* Jednací jazyk: španělština.