ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

2. prosince 1971 (*)

Ve věci 5/71,

Aktien-Zuckerfabrik Schöppenstedt, se sídlem v Schöppenstedt (Dolní Sasko), zastoupená Rudolfem Schraderem, předsedou, a Alfredem Isenseem, místopředsedou správního výboru, ve spolupráci s A. Deringerem, C. Tessinem, H. Herrmannem a J. Sedemundem, advokáty u odvolacího soudu v Kolíně nad Rýnem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v advokátní kanceláři Marca Badena, 1, boulevard Prince Henri,

žalobkyně,

proti

Radě Evropských společenství, zastoupené E. Wohlfahrtem, generálním ředitelem právní služby Rady, ve spolupráci s H. J. Lambersem, právním poradcem Rady, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u J. N. Van den Houten, ředitele právní služby Evropské investiční banky, 2, place de Metz,

žalované,

jejímž předmětem je zaplacení náhrady škody s příslušenstvím na základě čl. 215 druhého pododstavce Smlouvy o EHS jako náhrady škody způsobené nařízením Rady č. 769/68 stanovujícím nezbytná opatření pro kompenzaci rozdílu mezi vnitrostátními cenami cukru a cenami platnými ode dne 1. července 1968,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení R. Lecourt, předseda, J. Mertens de Wilmars a H. Kutscher, předsedové senátů, A. M. Donner, A. Trabucchi, R. Monaco (zpravodaj) a P. Pescatore, soudci,

generální advokát: K. Roemer,

vedoucí soudní kanceláře: A. Van Houtte,

vydává tento

Rozsudek

1       Podnik „Aktien‑Zuckerfabrik Schöeppenstedt“ se  svou žalobou, podanou v kanceláři Soudního dvora dne 13. února 1971, domáhá na základě čl. 215 druhého pododstavce Smlouvy o EHS, aby Soudní dvůr uložil Radě zaplatit náhradu škody, kterou měla žalobci způsobit přijetím nařízení č. 769/68 ze dne 18. června 1968 (Úř. věst. 1968, L 143) stanovujícím nezbytná opatření pro kompenzaci rozdílu mezi vnitrostátními cenami cukru a cenami platnými ode dne 1. července 1968.

Podnik požaduje ve svém hlavním návrhovém žádání, aby Rada zaplatila náhradu škody ve výši 38 852,78 ZJ (zúčtovacích jednotek), tedy 155 411,13 DEM, která odpovídá jeho ušlému zisku ve vztahu k bývalé německé ceně surového cukru.

Podpůrně požaduje mimo jiné, aby za vzniklou újmu byla odškodněna jiným způsobem.

K přípustnosti

2       Rada zpochybňuje přípustnost žaloby, neboť zaprvé uplatňuje, že jejím skutečným účelem není náhrada škody způsobené jejím protiprávním jednáním, ale zrušení právních účinků napadeného aktu.

Má za to, že pokud by byla uznána přípustnost žaloby, ohrozilo by to soudní systém stanovený Smlouvou, zejména druhým pododstavcem čl. 173, podle kterého nejsou jednotlivci způsobilí podat k Soudnímu dvoru žalobu na neplatnost směřující proti nařízení.

3       Žaloba na náhradu škody podle článku 178 a druhého pododstavce čl. 215 Smlouvy byla zavedena jako samostatný procesní prostředek, který má v rámci systému procesních prostředků svou zvláštní funkci a jehož použití se řídí podmínkami stanovenými s ohledem na jeho zvláštní povahu.

Od žaloby na neplatnost se žaloba na náhradu škody odlišuje tím, že nesměřuje ke zrušení konkrétního opatření, ale k náhradě škody způsobené orgánem Společenství při výkonu jeho funkce.

4       Rada se dále dovolává nepřípustnosti hlavního návrhového žádání na základě toho, že s sebou nese nahrazení sporné právní úpravy novou právní úpravou, která by byla v souladu s kritérii uvedenými žalobcem, přičemž Soudní dvůr nemá pravomoc takovéto nahrazení nařídit.

5       Hlavní návrhové žádání směřuje pouze k přiznání náhrady škody s příslušenstvím, tedy k plnění s účinky výhradně ve vztahu k žalobci.

Tento žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

6       Žalovaná dále uplatňuje, že pokud by Soudní dvůr vyhověl návrhu na náhradu škody, musel by při určování výše předmětné škody stanovit kritéria pro provedení kompenzace rozdílu v cenách, čímž by zasáhl do diskreční pravomoci Rady při přijímání normativních aktů.

7       Stanovení kritérií pro výpočet předmětné kompenzace není otázkou přípustnosti, ale otázkou meritorní.

8       Žalovaná nakonec namítá nepřípustnost podpůrného návrhového žádání na základě toho, že nemá přesně vymezený předmět a že zcela chybí jeho odůvodnění.

9       Žaloba směřující k získání libovolného odškodnění vskutku postrádá nezbytné upřesnění, a musí být tedy považována za nepřípustnou.

10     Žaloba je tedy přípustná pouze ve svém hlavním návrhovém žádání.

K věci samé

11     V projednávané věci by mimosmluvní odpovědnost Společenství nastala pouze tehdy, kdyby akt, který měl předmětnou škodu způsobit, byl protiprávní.

V daném případě, kdy se jedná o normativní akt, který s sebou nese volby v oblasti hospodářské politiky, vzniká podle druhého pododstavce čl. 215 Smlouvy odpovědnost Společenství za škodu, kterou akt způsobil jednotlivcům, pouze tehdy, jestliže došlo k dostatečně závažnému porušení pravidla vyšší právní síly, které chrání zájmy jednotlivců.

Z toho důvodu se Soudní dvůr musí v této věci soustředit především na zjištění, zda došlo k takovémuto porušení.

12     Nařízení č. 769/68, schválené na základě čl. 37 odst. 1 nařízení č. 1009/67, které pověřuje Radu přijetím ustanovení o nezbytných opatřeních pro kompenzaci rozdílů mezi vnitrostátními cenami cukru a cenami platnými ode dne 1. července 1968, umožňuje členskému státu, v němž je cena bílého cukru vyšší než směrná cena, přiznat kompenzaci pro množství bílého cukru a surového cukru, která se nacházela ve volném oběhu na jeho území v 0.00 hodin dne 1. července 1968.

Žalobce uvádí, že pro členské státy, kde jsou nízké ceny cukru, nařízení stanovuje diferenční poplatek u zásob cukru pouze tehdy, jestliže dřívější ceny byly nižší než intervenční cena platná ode dne 1. července 1968, zatímco ve státech s  vysokými cenami platí pro kompenzační nároky výrobců cukru odlišná kritéria, z čehož žalobce dovozuje, že předmětné nařízení porušuje ustanovení čl. 40 odst. 3 posledního pododstavce Smlouvy, podle něhož musí být společná cenová politika založena na společných kritériích a jednotných metodách výpočtu.

13     Výše uvedený rozdíl nepředstavuje diskriminaci, protože je důsledkem nového systému jednotné organizace trhu s cukrem, na němž neexistuje jedna pevná cena, ale cena maximální a minimální, což vytváří určitý cenový rámec, v němž se výsledné ceny určují podle vývoje tohoto trhu.

Nelze tedy zpochybňovat odůvodněnost přechodné právní úpravy, která stanovila diferenční poplatek pouze v případech, kdy se původní ceny nacházely ještě pod novým cenovým pásmem, a umožňovala kompenzaci pouze v případech, kdy se naopak původní ceny nacházely nad tímto cenovým pásmem, s tím, že pokud se původní ceny nacházely v daném rámci, mají při tvorbě cen působit tržní mechanismy.

14     Navíc s ohledem na zvláštní charakter režimu zavedeného ode dne 1. července 1968, Rada přijetím nařízení č. 769/68 splnila požadavky článku 37 nařízení č. 1009/67.

15     Rovněž je třeba odmítnout tvrzení žalobce, podle něhož mělo nařízení č. 769/68 porušit ustanovení článku 40 Smlouvy z toho důvodu, že metoda výpočtu odškodnění a kompenzací u zásob surového cukru je odvozena od metody výpočtu pro bílý cukr, což podle žalobce může zakládat nerovnost pro výrobce surového cukru.

Ačkoli žalobce tvrdil, opíraje se o hypotetické případy, že zvolené metody výpočtu nevedou pro výrobce surového cukru vždy k totožným výsledkům, neprokázal, že tomu tak skutečně bylo ke dni 1. července 1968.

16     Žalobcova žaloba na náhradu škody proto nesplňuje výše uvedenou předběžnou podmínku, a musí být tedy zamítnuta.

K nákladům řízení

17     Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení.

Žalobce neměl ve věci úspěch.

Z těchto důvodů

s ohledem na podání;

po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje;

po vyslechnutí řečí účastníků řízení;

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta;

s ohledem na Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, zejména pak články 40, 173 a článku 215 pododstavce 2;

s ohledem na nařízení Rady č. 1009/67 ze dne 18. prosince 1967, zejména pak článek 37 odst. 1;

s ohledem na nařízení Rady č. 769/68 ze dne 18. června 1968;

s ohledem na Protokol o statutu Soudního dvora Evropských společenství;

s ohledem na jednací řád Soudního dvora Evropských společenství

SOUDNÍ DVŮR

zamítl všechna ostatní obsáhlejší nebo odporující návrhová žádání a rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá jako neopodstatněná.

2)      Žalobci se ukládá náhrada nákladů řízení.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 2. prosince 1971.

* Jednací jazyk: němčina.