ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

19. listopadu 1991 (*)

„Neprovedení směrnice – Odpovědnost členského státu“

Ve spojených věcech C‑6/90 a C‑9/90,

jejichž předmětem jsou žádosti zaslané Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS pretura di Vicenza (Itálie) (ve věci C‑6/90) a pretura di Bassano del Grappa (Itálie) (ve věci C‑9/90), směřující ke získání, ve sporech probíhajících před uvedenými soudy mezi

Andreou Francovichem

a

Italskou republikou

a mezi

Danilou Bonifaci a dalšími

a

Italskou republikou,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 189 třetího pododstavce Smlouvy o EHS, jakož i směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. L 283, s. 23; Zvl. vyd. 05/01, s. 217),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení O. Due, předseda, Sir Gordon Slynn, R. Joliet, F. A. Schockweiler, F. Grévisse a P. J. G. Kapteyn, předsedové senátů, G. F. Mancini, J. C. Moitinho de Almeida, G. C. Rodríguez Iglesias, M. Díez de Velasco a M. Zuleeg, soudci,

generální advokát: J. Mischo

vedoucí soudní kanceláře: D. Louterman, vrchní rada

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–       za Andreu Francoviche a Danilu Bonifaci a další Claudiem Mondinem, Aldem Campesanem a Albertem dal Ferro, advokáty advokátní komory ve Vicenze,

–       za italskou vládu Oscarem Fiumarou, avvocato dello Stato, jako zmocněncem,

–       za nizozemskou vládu B. R. Botem, generálním tajemníkem ministerstva zahraničních věcí, jako zmocněncem,

–       za vládu Spojeného království J. E. Collinsem, z Treasury Solicitor's Department, jako zmocněncem, ve spolupráci s Richardem Plenderem, QC,

–       za Komisi Evropských společenství Giulianem Marencem a Karen Banks, členy její právní služby, jako zmocněnci,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání

po vyslechnutí ústních vyjádření Andrey Francoviche a Danily Bonifaci, italské vlády, vlády Spojeného království, německé vlády, zastoupené Jochimem Sedemundem, advokátem advokátní komory v Kolíně, jako zmocněncem, a Komise, na jednání konaném dne 27. února 1991,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 28. května 1991,

vydává tento

Rozsudek

1       Usneseními ze dne 9. července a 30. prosince 1989, došlými Soudnímu dvoru dne 8. ledna, respektive dne 15. ledna 1990, položily pretura di Vicenza (ve věci C‑6/90) a pretura di Bassano del Grappa (ve věci C‑9/90) na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžné otázky týkající se výkladu čl. 189 třetího pododstavce Smlouvy o EHS, jakož i směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. L 283, s. 23; Zvl. vyd. 05/01, s. 217).

2       Tyto otázky vyvstaly v rámci sporů mezi A. Francovichem a D. Bonifaci a dalšími (dále jen „žalobci“) a Italskou republikou.

3       Směrnice 80/987 usiluje o zajištění minimální ochrany podle práva Společenství zaměstnancům v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, aniž jsou dotčena příznivější ustanovení existující v členských státech. K tomuto účelu stanoví zejména zvláštní záruky za úhradu jejich nesplacených pohledávek týkajících se mezd.

4       Podle článku 11 byly členské státy povinny uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí ve lhůtě, která uplynula dne 23. října 1983. Jelikož Italská republika tuto povinnost nesplnila, Soudní dvůr určil v rozsudku ze dne 2. února 1989, Komise v. Itálie (22/87, Recueil, s. 143), že z její strany došlo k porušení povinnosti.

5       Andrea Francovich, účastník původního řízení ve věci C‑6/90, pracoval pro podnik „CDN Elettronica SnC“ ve Vicenze a pobíral z tohoto titulu pouze sporadické zálohy na mzdu. Podal tedy žalobu u pretura di Vicenza, který uložil žalovanému podniku zaplacení částky přibližně 6 milionů LIT. V průběhu exekučního řízení byl soudní vykonavatel soudu ve Vicenze nucen sepsat zápis o bezvýsledné exekuci. Andrea Francovich pak uplatnil právo získat od italského státu záruky uvedené ve směrnici 80/987 nebo případně odškodnění.

6       Ve věci C‑9/90 D. Bonifaci a třicet tři dalších zaměstnankyň podalo žalobu u pretura di Bassano del Grappa, ve které uvedly, že pracovaly jakožto zaměstnankyně v podniku Gaia Confezioni Srl, na nějž byl dne 5. dubna 1985 prohlášen konkurz. V okamžiku zániku pracovněprávního vztahu měly žalobkyně pohledávku ve výši více než 253 milionů LIT, která byla zahrnuta do pasiv podniku v konkurzu. Za více než pět let od prohlášení konkurzu neobdržely žádnou částku a správce konkurzní podstaty jim oznámil, že uspokojení jejich pohledávek, byť i částečné, je naprosto nepravděpodobné. V důsledku toho žalobkyně podaly žalobu proti Italské republice, jíž se domáhaly, aby jí bylo uloženo s ohledem na její povinnost provádět směrnici 80/987 ode dne 23. října 1983 zaplatit jim nedoplatky mezd jako dlužné pohledávky alespoň za poslední tři měsíce nebo jim poskytnout odškodnění.

7       V tomto kontextu položily vnitrostátní soudy Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které byly v obou věcech totožné:

„1)      Může se podle platného práva Společenství jednotlivec, který byl poškozen tím, že stát neprovedl směrnici 80/987, což bylo potvrzeno rozsudkem Soudního dvora, domáhat na tomto státu uplatnění těch ustanovení směrnice, která jsou dostatečně přesná a bezpodmínečná, tím, že se dovolá vůči členskému státu v prodlení přímo právních předpisů Společenství, aby získal záruky, které tento členský stát měl zajistit, a v každém případě požadoval náhradu škody, kterou utrpěl, pokud jde o ustanovení, na která se tato výsada nevztahuje?

2)      Musejí být ustanovení článků 3 a 4 směrnice Rady 80/987 ve vzájemném spojení vykládána tak, že v případě, že stát nevyužil možnosti zavést omezení uvedená v článku 4, je povinen uspokojit nároky zaměstnanců v souladu s článkem 3?

3)      V případě záporné odpovědi na otázku č. 2, nechť Soudní dvůr stanoví, jaká je minimální záruka, kterou musí stát oprávněným zaměstnancům zajistit podle směrnice 80/987 tak, aby dlužná část mzdy zaměstnance mohla být považována za uplatnění samotné směrnice.“

8       Pro úplnější objasnění skutkového stavu věcí v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto části spisu jsou níže uvedeny pouze v míře nezbytné pro sled úvah Soudního dvora.

9       První otázka položená vnitrostátním soudem nastoluje dva problémy, které je třeba zkoumat odděleně. Týká se jednak přímého účinku ustanovení směrnice, která definují práva zaměstnanců, a jednak existence a rozsahu odpovědnosti státu za škody způsobené porušením povinností vyplývajících pro něj z práva Společenství.

 K přímému účinku ustanovení směrnice, která definují práva zaměstnanců

10     První částí otázky položené jako první se vnitrostátní soud snaží zjistit, zda ustanovení směrnice, která definují práva zaměstnanců, musejí být vykládána v tom smyslu, že zúčastněné osoby mohou tato práva uplatňovat vůči státu u vnitrostátních soudů v případě, že prováděcí opatření nebyla včas přijata.

11     Podle ustálené judikatury členský stát, který nepřijal ve stanovené lhůtě prováděcí opatření uložená směrnicí, nemůže namítat vůči jednotlivcům, že sám nesplnil povinnosti vyplývající ze směrnice. Ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná nebo pokud definují práva, která mohou jednotlivci uplatňovat vůči státu, se jich tak lze dovolávat, pokud prováděcí opatření nebyla včas přijata, proti jakémukoli vnitrostátnímu ustanovení, které není v souladu se směrnicí (rozsudek ze dne 19. ledna 1982, Becker, body 24 a 25, 8/81, Recueil, s. 53).

12     Je tedy třeba zkoumat, zda ustanovení směrnice 80/987, která definují práva zaměstnanců, jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná. Tuto otázku je třeba zkoumat ze tří hledisek, a sice určení příjemců záruky stanovené směrnicí, obsahu této záruky a konečně určení osoby povinné k záruce. V této souvislosti vyvstává zejména otázka, zda je možné považovat stát za povinného k záruce z důvodu toho, že nepřijal ve stanovené lhůtě nezbytná opatření k provedení směrnice.

13     Pokud jde nejprve o určení příjemců záruky, je třeba poukázat na to, že podle svého čl. 1 odst. 1 se směrnice vztahuje na pohledávky zaměstnanců vyplývající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1, což je ustanovení upřesňující podmínky, za kterých je zaměstnavatel považován za nacházejícího se v platební neschopnosti. Pro vymezení pojmů „zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“ odkazuje čl. 2 odst. 2 na vnitrostátní právo. Konečně čl. 1 odst. 2 stanoví, že členské státy mohou výjimečně a za určitých podmínek vyloučit z oblasti působnosti směrnice některé kategorie zaměstnanců vyjmenované v příloze směrnice.

14     Tato ustanovení jsou dostatečně přesná a bezpodmínečná, aby umožnila vnitrostátnímu soudci určit, zda určitá osoba má být považována za osobu oprávněnou podle směrnice. Soudce totiž pouze ověří jednak, zda dotyčný je podle vnitrostátního práva zaměstnancem a zda není v souladu s čl. 1 odst. 2 a přílohou I vyloučen z oblasti působnosti směrnice (k podmínkám požadovaným pro takové vyloučení viz rozsudek ze dne 2. února 1989, Komise v. Itálie, 22/87, uvedený výše, body 18 až 23, a rozsudek ze dne 8. listopadu 1990, Komise v. Řecko, C‑35/88, body 11 až 26, Recueil, s. I‑3917, I‑5409, I‑3931), a jednak, zda jde o jeden z případů stavu platební neschopnosti uvedený v článku 2 směrnice.

15     Dále, pokud jde o obsah záruky, článek 3 směrnice stanoví, že musí být zajištěna úhrada nesplacených pohledávek vyplývajících z pracovních smluv nebo z pracovních poměrů a vztahujících se k odměně za období před dnem stanoveným členským státem, který může v tomto ohledu zvolit jednu ze tří možností: a) den, kdy vznikla platební neschopnost zaměstnavatele; b) den oznámení výpovědi dané dotčenému zaměstnanci z důvodu platební neschopnosti zaměstnavatele; c) den vzniku platební neschopnosti zaměstnavatele nebo den ukončení pracovní smlouvy nebo pracovního poměru zaměstnance, ke kterému došlo z důvodu platební neschopnosti zaměstnavatele.

16     V závislosti na této volbě má členský stát možnost podle čl. 4 odst. 1 a 2 omezit povinnost úhrady podle okolností na dobu tří měsíců nebo osmi týdnů, která se počítá způsobem uvedeným ve zmíněném článku. Konečně odstavec 3 téhož článku stanoví, že členské státy mohou určit horní hranici pro záruky za úhrady, aby zamezily vyplácení částek nad rámec sociálního cíle směrnice. Pokud členské státy využijí této možnosti, sdělí Komisi metody, podle kterých horní hranici určují. Kromě toho článek 10 upřesňuje, že směrnice se nedotýká možnosti členských států přijmout nezbytná opatření, aby se zabránilo zneužívání, a zejména možnosti odmítnout nebo omezit povinnost úhrady za určitých okolností.

17     Článek 3 směrnice tak ponechává na volbě členského státu stanovení dne, od kterého má být zajištěna záruka úhrady pohledávek. Jak však nepřímo vyplývá z judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 4. prosince 1986, FNV, 71/85, Recueil, s. 3855; rozsudek ze dne 23. března 1987, McDermott a Cotter, 286/85, bod 15, Recueil, s. 1453), možnost státu zvolit si jeden z několika možných prostředků k dosažení výsledku předepsaného směrnicí nevylučuje pro jednotlivce možnost uplatňovat u vnitrostátních soudů práva, jejichž obsah může být dostatečně přesně stanoven na základě pouhých ustanovení směrnice.

18     V projednávané věci výsledkem, který dotyčná směrnice ukládá, je zaručení úhrady nesplacených pohledávek zaměstnancům v případě platební neschopnosti zaměstnavatele. Skutečnost, že články 3 a 4 odstavce 1 a 2 poskytují členským státům určitý prostor pro uvážení, pokud jde o způsoby stanovení této záruky a omezení její výše, se nedotýká přesného a bezpodmínečného charakteru uloženého výsledku.

19     Jak totiž uvedla Komise i žalobci, při stanovení minimální záruky upravené směrnicí je možné vycházet z data, jehož volba představuje pro záruční instituci co nejmenší břemeno. Tímto datem je den, kdy vznikla platební neschopnost zaměstnavatele, vzhledem k tomu, že ostatní dvě data, tj. den oznámení výpovědi zaměstnanci a den ukončení pracovní smlouvy nebo pracovního poměru, podle podmínek článku 3 nutně následují až po vzniku platební neschopnosti a vymezují tedy delší období, během něhož má být zajištěna úhrada pohledávek.

20     Pokud jde o možnost omezení této záruky uvedenou v čl. 4 odst. 2, je třeba poukázat na to, že taková možnost nevylučuje, že lze určit minimální záruku. Ze znění tohoto článku totiž vyplývá, že členské státy mají možnost omezit záruky poskytované zaměstnancům na určitá období předcházející dni stanovenému v článku 3. Tato období jsou stanovena ve vztahu ke každému ze tří dat uvedených v článku 3 tak, že je možné v každém případě určit, do jaké míry by mohl členský stát snížit záruku uvedenou ve směrnici podle data, které by si zvolil, pokud by směrnici provedl.

21     Pokud jde o čl. 4 odst. 3, podle kterého mohou členské státy stanovit horní hranici pro záruky za úhrady, aby zabránily vyplácení částek nad rámec sociálního cíle směrnice, a článek 10, který upřesňuje, že směrnice se nedotýká možnosti členských států přijmout nezbytná opatření, aby se zabránilo zneužívání, je třeba zdůraznit, že členský stát, který nesplnil svou povinnost provést směrnici, nemůže zmařit uplatnění práv, která směrnice zakládá ve prospěch jednotlivců, na základě možnosti omezit výši záruky, jíž by mohl využít, kdyby přijal opatření nezbytná pro provedení směrnice (viz, pokud jde o podobnou možnost týkající se předcházení zneužívání v daňové oblasti, rozsudek ze dne 19. ledna 1982, Becker, bod 34, 8/81, Recueil, s. 53).

22     Je tedy třeba konstatovat, že dotčená ustanovení jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná, pokud jde o obsah záruky.

23     Pokud jde o určení osoby povinné k záruce, článek 5 směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví podrobnosti organizace, financování a fungování záručních institucí, které budou v souladu zejména s těmito zásadami:

a)      majetek institucí musí být nezávislý na provozním jmění zaměstnavatelů a musí být vytvořen tak, aby nemohl být v úpadkovém řízení zabaven;

b)      zaměstnavatelé musí přispívat na financování, ledaže je plně zajištěno orgány veřejné moci;

c)      povinnost institucí uhradit pohledávky je nezávislá na splnění povinnosti přispívat na financování.“

24     Bylo tvrzeno, že jelikož směrnice stanoví možnost plně financovat záruční instituce orgány veřejné moci, bylo by nepřijatelné, aby členský stát mohl zmařit účinky směrnice s poukazem na to, že by mohl břemeno financování, které náleží jemu, přenést zcela nebo zčásti na jiné osoby.

25     Tuto argumentaci nelze přijmout. Ze znění směrnice vyplývá, že členský stát je povinen zabezpečit vhodný institucionální záruční systém. Podle článku 5 má členský stát široký prostor pro uvážení, pokud jde o organizaci, fungování a financování záručních institucí. Je třeba zdůraznit, že skutečnost, které se dovolává Komise, že směrnice stanoví jako jedno z možných řešení, aby systém byl plně financován orgány veřejné moci, neznamená, že jako dlužníka nesplacených pohledávek lze označit stát. Povinnost k úhradě náleží záručním institucím a stát může stanovit plné financování záručních institucí orgány veřejné moci pouze v rámci výkonu své pravomoci organizovat systém záruk. Za tohoto předpokladu na sebe stát bere povinnost, která mu v zásadě nenáleží.

26     Z uvedeného vyplývá, že ačkoli jsou dotčená ustanovení směrnice dostatečně přesná a bezpodmínečná, pokud jde o určení příjemce záruky a obsahu této záruky, nestačí to k tomu, aby se jednotlivci mohli dovolávat těchto ustanovení u vnitrostátních soudů. Jednak totiž tato ustanovení neoznačují osobu povinnou k záruce, a jednak stát nemůže být považován za povinného pouze z toho důvodu, že nepřijal ve stanovené lhůtě opatření k provedení směrnice.

27     Na první část první otázky je tedy namístě odpovědět, že ustanovení směrnice 80/987, která definují práva zaměstnanců, musí být vykládána v tom smyslu, že dotyční nemohou uplatňovat tato práva vůči státu u vnitrostátních soudů, nebyla-li přijata prováděcí opatření ve stanovené lhůtě.

 K odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením povinností vyplývajících pro něj z práva Společenství

28     Druhou částí první otázky se vnitrostátní soud snaží zjistit, zda je členský stát povinen nahradit škodu vyplývající pro jednotlivce z neprovedení směrnice 80/987.

29     Vnitrostátní soud tak nastoluje problém existence a rozsahu odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením povinností, které pro něj vyplývají z práva Společenství.

30     Tento problém je třeba zkoumat z hlediska celkového systému Smlouvy a jejích základních zásad.

 a)     K zásadě odpovědnosti státu

31     Nejprve je třeba připomenout, že Smlouva o EHS vytvořila vlastní právní řád, začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje jejich soudy a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci, a že právo Společenství neukládá jednotlivcům jen povinnosti, ale je stejně tak určeno k vytváření práv, jež se stávají součástí jejich jmění; tato práva vznikají nejen tehdy, když to Smlouva výslovně stanoví, ale také v důsledku povinností, které Smlouva jasně stanoveným způsobem ukládá jak jednotlivcům, tak členským státům a orgánům Společenství (viz rozsudek ze dne 5. února 1963, Van Gend en Loos, 26/62, Recueil, s. 3, a rozsudek ze dne 15. července 1964, Costa, 6/64, Recueil, s. 1141).

32     Je třeba rovněž připomenout, že jak vyplývá z ustálené judikatury, je věcí vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství, aby zajistily plný účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují jednotlivcům (viz zejména rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal, bod 16, 106/77, Recueil, s. 629, a ze dne 19. června 1990, Factortame, bod 19, C‑213/89, Recueil, s. I‑2433).

33     Je namístě konstatovat, že plná účinnost norem Společenství by byla zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena porušením práva Společenství ze strany členského státu.

34     Možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy, jako je tomu v projednávaném případě, je plný účinek norem Společenství podmíněn činností ze stany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.

35     Z uvedeného vyplývá, že zásada odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství, jež mu lze přičíst, je vlastní systému Smlouvy.

36     Povinnost členských států nahradit tyto škody nachází svůj základ rovněž v článku 5 Smlouvy, podle něhož členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které pro ně vyplývají z práva Společenství. Mezi tyto závazky přitom patří i závazek odstranit nedovolené důsledky porušení práva Společenství (pokud jde o obdobné ustanovení v článku 86 Smlouvy o ESUO, viz rozsudek ze dne 16. prosince 1960, Humblet, 6/60, Recueil, s. 1125).

37     Z výše uvedeného vyplývá, že právo Společenství ukládá zásadu, podle níž jsou členské státy povinny nahradit škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství, které je jim přičitatelné.

 b)     K podmínkám odpovědnosti státu

38     Jestliže tak odpovědnost státu ukládá právo Společenství, podmínky, za kterých tato odpovědnost umožňuje nárok na náhradu škody, závisejí na povaze porušení práva Společenství, jímž byla způsobena škoda.

39     Pokud členský stát poruší povinnost vyplývající pro něj z čl. 189 třetího pododstavce Smlouvy přijmout veškerá opatření nezbytná pro dosažení výsledku stanoveného směrnicí, jako je tomu v projednávané věci, plná účinnost této právní normy Společenství vyžaduje vznik nároku na náhradu škody při splnění tří podmínek.

40     První z těchto podmínek je, že výsledek stanovený směrnicí zakládá práva ve prospěch jednotlivců. Druhou podmínkou je, že obsah těchto práv je identifikovatelný na základě ustanovení směrnice. Konečně třetí podmínkou je existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou utrpěnou poškozenými.

41     Tyto podmínky jsou dostačující k tomu, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody, jež má svůj základ přímo v právu Společenství.

42     S touto výhradou je na státu, aby v rámci vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti nahradil následky způsobené škody. Při neexistenci právní úpravy Společenství přísluší totiž vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění plné ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z práva Společenství (viz následující rozsudky: ze dne 22. ledna 1976, Russo, 60/75, Recueil, s. 45; ze dne 16. února 1976, Rewe, 33/76, Recueil, s. 1989; ze dne 7. července 1981, Rewe, 158/80, Recueil, s. 1805).

43     Je třeba poukázat i na to, že hmotněprávní a procesněprávní podmínky stanovené jednotlivými vnitrostátními právními řády v oblasti náhrady škody nemohou být méně příznivé než podmínky týkající se podobných nároků na základě vnitrostátního práva a nemohou být upraveny tak, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly získání náhrady škody (viz, pokud jde o obdobnou oblast navrácení daní vybraných při porušení práva Společenství, zejména rozsudek ze dne 9. listopadu 1983, San Giorgio, 199/82, Recueil, s. 3595).

44     V projednávané věci bylo rozsudkem Soudního dvora určeno, že došlo k porušení práva Společenství ze strany členského státu spočívajícím v neprovedení směrnice 80/987 ve stanovené lhůtě. Výsledek stanovený touto směrnicí zahrnuje to, že zaměstnancům je poskytnuto právo na záruku za úhradu jejich nesplacených pohledávek týkajících se odměny za práci. Jak vyplývá ze zkoumání první části první otázky, obsah tohoto práva lze zjistit na základě ustanovení směrnice.

45     Za těchto podmínek přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v rámci vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti zajistil pracovníkům právo na náhradu škody, která jim vznikla v důsledku neprovedení směrnice.

46     Vnitrostátnímu soudu je tedy třeba odpovědět, že členský stát je povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům neprovedením směrnice 80/987.

 Ke druhé a třetí otázce

47     S ohledem na odpověď na první předběžnou otázku není namístě rozhodnout o druhé a třetí otázce.

 K nákladům řízení

48     Výdaje vzniklé italské vládě, vládě Spojeného království, nizozemské a německé vládě, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl o otázkách, které mu byly předloženy pretura di Vicenza (ve věci C‑6/90) a pretura di Bassano del Grappa (ve věci C‑9/90) usneseními ze dne 9. července a 30. prosince 1989, takto:

1)      Ustanovení směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, která definují práva zaměstnanců, musí být vykládána v tom smyslu, že dotyční nemohou uplatňovat tato práva vůči státu u vnitrostátních soudů, nebyla-li přijata prováděcí opatření ve stanovené lhůtě.

2)      Členský stát je povinen nahradit škodu způsobenou jednotlivcům neprovedením směrnice 80/987/EHS.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. listopadu 1991.

* Jednací jazyk: italština.