ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

6. července 1982 (*)

„Veřejné podniky – Transparentnost finančních vztahů se státem“

Ve spojených věcech

188/80

Francouzská republika, zastoupená G. Guillaumem, jako zmocněncem francouzské vlády, a P. Moreau Defargesem, jako zástupcem zmocněnce francouzské vlády, s adresou pro účely doručování v sídle francouzského velvyslanectví v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené jejím právním poradcem B. van der Esch, jako zmocněncem, ve spolupráci s G. Marencem, členem její právní služby, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u jejího právního poradce O. Montalta, v budově Jean Monnet, Kirchberg,

žalované,

podporované

Nizozemským královstvím, zastoupeným A. Bosem, jako zmocněncem,

a

Spolkovou republikou Německo, zastoupenou M. Seidelem, ministerským radou Spolkového ministerstva hospodářství a A. Deringerem, advokátem u Oberlandesgericht v Kolíně nad Rýnem, jako zmocněnci,

189/80

Italská republika, zastoupená A. Squillantem, vedoucím oddělení pro diplomaticko-právní spory, pro smlouvy a legislativních záležitosti, jako zmocněncem, ve spolupráci s I. M. Bragugliou, avvocato dello stato, s adresou pro účely doručování v sídle italského velvyslanectví v Lucemburku,

žalobkyně,

podporovaná

Francouzskou republikou, zastoupenou jejím zmocněncem G. Guillaumem, ve spolupráci s A. Carneluttim, zástupcem zmocněnce,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené jejím právním poradcem B. van der Esch, jako zmocněncem, ve spolupráci se S. Fabbrem, členem její právní služby, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u jejího právního poradce O. Montalta, v budově Jean Monnet, Kirchberg,

žalované,

podporované

Nizozemským královstvím

a

Spolkovou republikou Německo,

190/80,

Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené W. H. Godwinem, Treasury Solicitor, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v sídle britského velvyslanectví v Lucemburku,

žalobce,

podporované

Francouzskou republikou, zastoupenou jejím zmocněncem G. Guillaumem, ve spolupráci s A. Carneluttim, zástupcem zmocněnce,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené jejím právním poradcem B. van der Esch, jako zmocněncem, ve spolupráci s P. J. Kuyperem, členem její právní služby, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u jejího právního poradce M. Cervina, v budově Jean Monnet, Kirchberg,

žalované,

podporované

Nizozemským královstvím

a

Spolkovou republikou Německo,

jejichž předmětem je zrušení směrnice Komise 80/723/EHS ze dne 25. června 1980 o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky (Úř. věst L 195, s. 35; Zvl. vyd. 08/01, s. 20) na základě článku 173 smlouvy o EHS,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení J. Mertens de Wilmars, předseda, A. Touffait a O. Due, předsedové senátů, P. Pescatore, Mackenzie Stuart, A. O´Keeffe, T. Koopmans, A. Chloros a F. Grévisse,

generální advokát: G. Reischl,

vedoucí soudní kanceláře: P. Heim,

vydává tento

Rozsudek

1       Návrhy došlými kanceláři Soudního dvora ve dnech 16.,18. a 19. září 1980 podaly Francouzská republika, Italská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska tři žaloby podle čl. 173 odst. 1 Smlouvy o EHS, kterými se domáhají, aby byla zrušena směrnice Komise 80/723 ze dne 25. června 1980 o zprůhlednění finančních vztahů mezi členskými státy a veřejnými podniky (Úř. věst L 195, s. 35; Zvl. vyd. 08/01, s. 20). Spolková republika Německo a Nizozemské království vstoupily do řízení na podporu žalobních návrhů Komise.

2       Směrnice přijatá na základě čl. 90 odst. 3 Smlouvy ukládá členským státům, aby po dobu pěti let uchovávaly k dispozici údaje o veřejných prostředcích poskytnutých veřejnou správou veřejným podnikům, jakož i údaje o  skutečném použití těchto prostředků uvedenými podniky. Z bodů odůvodnění směrnice vyplývá, že jejím hlavním cílem je podporovat účinné používání článků 92 a 93 Smlouvy, které se týkají státních podpor. V odůvodnění je dále zdůrazněna zásada rovného zacházení s veřejnými a soukromými podniky a potřeba zprůhlednění finančních vztahů mezi veřejnými podniky a státy z důvodu složitosti těchto vztahů.

3       Žalobní důvody uváděné žalujícími vládami se v některých bodech liší, ale mohou být ve své podstatě shrnuty takto:

–       nepříslušnost Komise;

–       nedostatek nezbytnosti a nedodržení zásady proporcionality;

–       diskriminace veřejných podniků;

–       porušení článků 90, 92 a 93 tím, že směrnice vymezuje pojmy veřejného podniku a státní podpory;

–       nedodržení pravidel vymezujících rozsah působnosti Smlouvy o EHS, Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ESAE ;

–       neuvedení odůvodnění a nedodržení zásady rovnosti, pokud jde o výjimky stanovené směrnicí.

 K prvnímu žalobnímu důvodu (nepříslušnost Komise)

4       Podle vlády Spojeného království porušila Komise Evropských společenství přijetím sporné směrnice samotné zásady, kterými se řídí příslušnost a rozdělení pravomocí mezi orgány Společenství. Z ustanovení Smlouvy týkajících se orgánů vyplývá, že originální zákonodárná pravomoc náleží v celém rozsahu Radě, zatímco Komisi náleží pouze kontrolní a výkonná pravomoc. Toto rozdělení pravomocí je potvrzeno zvláštními zmocňujícími pravidly obsaženými ve Smlouvě, které téměř všechny vyhrazují přijímání nařízení a směrnic Radě. Takové rozdělení příslušnosti lze nalézt zejména v oblasti pravidel týkajících se hospodářské soutěže. Tato ustanovení přiznávají Komisi kontrolní pravomoc, zatímco přijímat předpisy může jen na základě zvláštního a výslovného zmocnění obsaženého v aktu Rady.

5       Dále se vláda Spojeného království domnívá, že ustanovení Smlouvy, která výjimečně svěřují Komisi pravomoc přijímat směrnice, je třeba vykládat s ohledem na předchozí úvahy. Nejedná se o směrnice stejné povahy jako směrnice přijímané Radou. Zatímco směrnice přijímané Radou mohou obsahovat obecná ustanovení normativní povahy, která mohou podle okolností ukládat nové povinnosti členským státům, je cílem směrnic vydaných Komisí pouze řešit zvláštní situace v jednom nebo několika členských státech. V případě čl. 90 odst. 3 je tento omezený cíl naznačen samotným zněním ustanovení, podle kterého Komise „vydává [adresuje]“ potřebné směrnice nebo rozhodnutí členským státům.“

6       Tato teze se však nezakládá na ustanoveních Smlouvy týkajících se orgánů. Podle článku 4 se Komise podílí na provádění úkolů Společenství na stejném základě jako ostatní orgány, přičemž každý orgán jedná v mezích působnosti, kterou mu svěřuje Smlouva. Článek 155 stanoví slovy téměř totožnými s těmi, která jsou použita v článku 145 pro popis stejné funkce Rady, že Komise má vlastní rozhodovací pravomoc za podmínek stanovených Smlouvou. Krom toho ustanovení kapitoly, která obecně upravuje účinky a obsah aktů přijatých orgány Společenství, a zejména článek 189, nerozlišují, na rozdíl od vlády Spojeného království, mezi obecně použitelnými směrnicemi a směrnicemi stanovícími pouze zvláštní opatření. Podle prvního pododstavce uvedeného článku má Komise, stejně jako Rada, pravomoc vydávat směrnice za podmínek stanovených Smlouvou. Z toho vyplývá, že meze pravomoci svěřené Komisi zvláštním ustanovením Smlouvy nelze vyvodit z obecné zásady, ale z výkladu vlastního znění dotčeného ustanovení, v tomto případě článku 90, zkoumaného ve světle jeho účelu a jeho místa ve stavbě Smlouvy.

7       V tomto ohledu nelze vyvozovat závěry ze skutečnosti, že většina ostatních zvláštních ustanovení smlouvy, jež stanoví pravomoc přijímat předpisy obecné povahy, svěřuje tuto pravomoc Radě jednající na základě návrhu Komise. Není ani možné rozlišovat mezi ustanoveními upravujícími přijímání směrnic podle toho, zda používají výrazy „vydávat“ nebo „adresovat“. Podle článku 189 jsou směrnice i rozhodnutí jak Rady, tak i Komise určené adresátům, kterými jsou v případě směrnic zásadně členské státy. V případě ustanovení, které stanoví přijetí směrnic a zároveň i rozhodnutí určených členským státům, představuje slovo „adresovat“ jednoduše nejvhodnější společný výraz.

8       Na podporu žalobního důvodu týkajícího se nepříslušnosti Komise tři žalující vlády uplatňují, že pravidla obsažená ve sporné směrnici by bývala mohla být přijata Radou. Jelikož účelem směrnice je umožnit Komisi zajistit kontrolu dodržování povinnosti členských států oznámit jí, v souladu s  čl. 93 odst. 3, jakékoliv poskytnutí nebo úpravu státní podpory, a jelikož článek 94 přiznává Radě pravomoc stanovit zejména podmínky použití uvedeného odstavce, dotčená pravidla spadají ve smyslu tohoto článku do pravomoci tohoto orgánu. V každém případě taková pravidla spadají do působnosti Rady na základě článku 213, nebo podpůrně článku 235. Jelikož se jedná o oblast pravomocí Rady, nelze podle žalujících vlád přiznat Komisi souběžnou pravomoc na základě jiných ustanovení Smlouvy.

9       Komise podporovaná vládou Spolkové republiky Německo zdůrazňuje skutečnost, že směrnice obsahuje opatření předcházející postupu podle článku 93, a že z tohoto důvodu je článek 94 nepoužitelný. Dále tvrdí, že článek 213 se netýká informací, kterými členské státy disponují a které musí poskytnout Komisi na požádání, na základě jejich obecné povinnosti spolupráce stanovené v článku 5. Článek 235 je také nepoužitelný, jelikož předpokládá nedostatek jakékoli jiné pravomoci jednat. Nizozemská vláda zdůrazňuje především zvláštní povahu článku 90 a jeho význam, který je nezávislý na jiných ustanoveních.

10     Argumenty žalujících vlád vycházející z článků 213 a 235 nelze přijmout. Článek 213, jenž se nachází v kapitole obecných a závěrečných ustanovení Smlouvy, totiž nebrání pravomocím, které zvláštní ustanovení Smlouvy přiznávají Komisi. Článek 235 nemůže být v projednávaném případě z důvodů uvedených Komisí považován za použitelný.

11     Naproti tomu k posouzení argumentu vycházejícího z článku 94 je třeba porovnat tento článek s článkem 90 s přihlédnutím k předmětu a účelům obou těchto článků.

12     V tomto ohledu je třeba konstatovat, že obě ustanovení mají rozdílný předmět. Článek 94 je součástí souboru ustanovení upravujících oblast podpor poskytovaných státy bez ohledu na formu a příjemce těchto podpor. Naopak článek 90 se týká pouze podniků, za jejichž jednání musí státy přijmout zvláštní zodpovědnost z důvodu vlivu, jež mohou mít na toto jednání. Tento článek zdůrazňuje, že s výhradou ustanovení jeho odstavce 2 se na takové podniky vztahují všechna pravidla stanovená ve Smlouvě; ukládá členským státům, aby dodržovaly tato pravidla ve svých vztazích s těmito podniky a ukládá Komisi v tomto ohledu dohlížecí povinnost, která může být podle okolností vykonávána vydáváním směrnic a rozhodnutí určených členským státům.

13     K rozdílnému předmětu se připojuje rozdílnost podmínek výkonu pravomocí svěřených Radě a Komisi oběma ustanoveními. Článek 94 umožňuje Radě přijmout veškerá potřebná prováděcí nařízení k článkům 92 a 93. Naopak pravomoc svěřená Komisi čl. 90 odst. 3 je omezená na směrnice a rozhodnutí nezbytná pro účinné plnění dohlížecí povinnosti uložené tímto odstavcem.

14     Ve vztahu k pravomoci Rady podle článku 94 je tak pravomoc svěřená Komisi čl. 90 odst. 3 vykonávána v rámci zvláštní oblasti působnosti a za podmínek vymezených v závislosti na vlastním předmětu tohoto článku. Z toho plyne, že pravomoc Komise vydat spornou směrnici závisí na potřebách vlastních její dohlížecí povinnosti uvedené v článku 90 a že možnost, že bude vydána Radou na základě její obecné pravomoci podle článku 94 právní úprava obsahující ustanovení dotýkající se zvláštní oblasti podpor poskytovaných veřejným podnikům, nebrání Komisi ve výkonu této pravomoci.

15     Ze všech těchto úvah vyplývá, že první žalobní důvod uvedený žalujícími vládami musí být zamítnut.

 K druhému žalobnímu důvodu (nedostatek nezbytnosti)

16     Vlády Francie a Itálie popírají, že by pravidla směrnice byla nezbytná k tomu, aby Komise mohla účinně vykonávat dohlížecí úlohu, která jí byla svěřena článkem 90. Domnívají se, že ve finanční rovině jsou stát a veřejné podniky mezi sebou právně úplně odděleny. Prostředky poskytnuté veřejným podnikům veřejnou správou se projeví v rozpočtových legislativních aktech, jakož i v rozvahách a výročních zprávách podniků. V demokratické společnosti jsou zdroje informací o vztazích státu a veřejných podniků přinejmenším stejně úplné jako v oblasti vztahu státu a soukromých podniků a mnohem přesnější než informace o vzájemných vztazích mezi soukromými podniky.

17     Komise odkazuje na čtvrtý a pátý bod odůvodnění směrnice, které uvádějí, že mnohotvárnost finančních vztahů mezi vnitrostátní veřejnou správou a veřejnými podniky může klást překážky dohledu Komise a že účinného a spravedlivého uplatňování pravidel Smlouvy o podporách na veřejné a soukromé podniky lze docílit jen tehdy, budou-li tyto finanční vztahy zprůhledněny. V průběhu řízení před Soudním dvorem Komise i vláda Spolkové republiky Německo uvedly příklady, na kterých poukázaly na to, že tyto vztahy nejsou dostatečně průhledné pro to, aby Komise mohla určit, zda byly, nebo nebyly uděleny státní podpory veřejným podnikům.

18     Vzhledem k existenci různých forem veřejných podniků v různých členských státech a k rozvětvení jejich činností je nevyhnutelné, že jejich finanční vztahy s veřejnou správou jsou také velmi rozdílné, často mnohotvárné, a proto těžko kontrolovatelné i s pomocí zveřejňovaných informačních zdrojů, na něž žalující vlády poukazují. Za této situace má Komise nepopíratelnou potřebu požadovat dodatečné informace o těchto vztazích zavedením společných kriterií pro všechny členské státy a dotčené podniky. Co se týče přesného určení těchto kritérií, žalující vlády neprokázaly, že by Komise překročila meze posuzovací pravomoci, kterou jí vyhrazuje čl. 90 odst. 3.

19     Z toho vyplývá, že žalobní důvod týkající se nedostatku nezbytnosti musí být zamítnut. Totéž platí, pokud jde o nedodržení zásady proporcionality vytýkané zejména italskou vládou Komisi.

 K třetímu žalobnímu důvodu (diskriminace veřejných podniků ve srovnání se soukromými podniky )

20     Vlády Francie a Itálie uplatňují, že z článku 222 i z článku 90 vyplývá, že s veřejnými a soukromými podniky musí být zacházeno stejným způsobem. Směrnice však staví veřejné podniky do méně výhodné situace než podniky soukromé především tím, že veřejným podnikům ukládá zvláštní povinnosti, zejména v oblasti účetnictví, které nejsou požadovány po soukromých podnicích.

21     V tomto ohledu je nutno připomenout, že zásada rovnosti, jíž se vlády dovolávají, pokud jde obecně o vztahy mezi veřejnými a soukromými podniky, předpokládá, že se obě skupiny nacházejí ve srovnatelné situaci. Soukromé podniky přitom určují v mezích stanovených platnými právními předpisy svou průmyslovou a obchodní strategii zejména s přihlédnutím k požadavkům ziskovosti. Na rozhodnutí veřejných podniků mohou mít naopak dopad jiné faktory v rámci sledování cílů obecného zájmu orgány veřejné správy, které mohou tato rozhodnutí ovlivňovat. Ekonomické a finanční důsledky tohoto dopadu vedou mezi těmito podniky a orgány veřejné správy k vytváření finančních vztahů zvláštního druhu, jež se liší od vztahů mezi orgány veřejné správy a soukromými podniky. Jelikož směrnice se týká právě těchto zvláštních finančních vztahů, nemůže být přijat žalobní důvod týkající se diskriminace.

 K čtvrtému žalobnímu důvodu (porušení článků 90, 92 a 93 tím, že směrnice vymezuje pojmy veřejného podniku a státní podpory)

22     Francouzská a italská vláda tvrdí, že články 2 a 3 směrnice bez jakéhokoliv právního základu doplňují ustanovení článků 90, 92 a 93 Smlouvy tím, že vymezují pojem veřejného podniku a určují finanční vztahy, které podle názoru Komise mohou zakládat státní podpory.

23     Tyto výtky jsou neodůvodněné. Co se týče určení finančních vztahů, podléhajícím pravidlům směrnice v článku 3 směrnice, postačí konstatovat, že se nejedná o snahu Komise vymezit pojem podpory tak, jak je uveden v článcích 92 a 93 Smlouvy, ale pouze o přesné vymezení finančních operací, u nichž se Komise domnívá, že by o nich měla být informována, aby mohla kontrolovat, zda členský stát poskytl státní podporu dotčeným podnikům bez dodržení oznamovací povinnosti vyplývající z čl. 93 odst. 3. Jak bylo řečeno výše ohledně druhého žalobního důvodu, není prokázáno, že tím Komise překročila meze posuzovací pravomoci, kterou jí vyhrazuje čl. 90 odst. 3.

24     Co se týče článku 2, který vymezuje pojem veřejného podniku „ve smyslu této směrnice“, je namístě zdůraznit, že tato ustanovení nemají za cíl vymezit tento pojem tak, jak je uveden v článku 90 Smlouvy, ale stanovit nezbytná kritéria pro vymezení skupiny podniků, jejichž finanční vztahy s veřejnou správou jsou podřízeny informační povinnosti stanovené směrnicí. Aby bylo možné posoudit toto vymezení, jež je ostatně nezbytné pro to, aby členské státy znaly rozsah povinností vyplývajících z nařízení, je tedy třeba porovnat zavedená kritéria s důvody, na nichž je založena dohlížecí povinnost uložená Komisi článkem 90.

25     Podle článku 2 směrnice se veřejným podnikem rozumí jakýkoliv podnik, na nějž může veřejná správa vykonávat přímo, nebo nepřímo rozhodující vliv. V souladu s druhým pododstavcem je dána právní domněnka takového vlivu, pokud veřejná správa vlastní přímo, nebo nepřímo většinu základního kapitálu, disponuje většinou hlasovacích práv nebo může jmenovat více než polovinu členů správních, řídících nebo dozorčích orgánů daného podniku.

26     Jak již Soudní dvůr uvedl výše, důvodem začlenění ustanovení článku 90 do Smlouvy je právě vliv, jenž veřejná správa může mít na obchodní rozhodování veřejných podniků. Tento vliv může být založen buďto na finanční účasti, nebo na pravidlech řízení podniku. Komise volbou týchž kritérií pro určení finančních vztahů, o nichž musí být informována, aby splnila povinnost dohledu na základě čl. 90 odst. 3, nepřekročila meze posuzovací pravomoci, která jí je udělena tímto ustanovením.

27     Z toho vyplývá, že je třeba zamítnout také čtvrtý žalobní důvod.

 K pátému žalobnímu důvodu (nedodržení pravidel vymezujících rozsah působnosti Smlouvy o EHS, Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ESAE)

28     Francouzská vláda zdůrazňuje, že vymezení veřejného podniku obsažené v článku 2 směrnice má zcela obecný charakter a že výjimka pro odvětví energetiky stanovená v článku 4, která zahrnuje i jadernou energii, výrobu uranu, jeho obohacování a zpracování použitého paliva, jakož i výrobu látek, z nichž lze získávat plutonium, vede k domněnce, že se směrnice s touto výhradou vztahuje i na veřejné podniky v působnosti Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ESAE. Jelikož instrument sekundárního práva přijatý v rámci Smlouvy o EHS nemůže upravovat oblast pokrytou platnými pravidly ostatních Smluv, navrhuje francouzská vláda podpůrně, aby byla směrnice zrušena v rozsahu, v němž se vztahuje na podniky spadající do působnosti Smlouvy o ESUO nebo Smlouvy o ESAE.

29     Komise připouští, že podle čl. 232 odst. 1 Smlouvy o EHS a z důvodu pravidel obsažených ve Smlouvě o ESUO o podporách poskytovaných podnikům spadajícím do působnosti této Smlouvy, nelze směrnici na takovéto podniky vztáhnout. Co se týče podniků v jaderném průmyslu, Komise uplatňuje, že Smlouva o ESAE neobsahuje žádná ustanovení o státních podporách. Články 92 a 93 Smlouvy o EHS, a tedy i směrnice, jsou proto použitelné na podniky v tomto odvětví s výhradou výjimek, které jsou výslovně stanoveny v článku 4 směrnice.

30     Podle čl. 232 odst.1 Smlouvy o EHS ustanovení této smlouvy nemění ustanovení Smlouvy o ESUO, zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států, pravomoci orgánů tohoto Společenství a pravidla stanovená zmíněnou Smlouvou pro fungování společného trhu s uhlím a ocelí.

31     Jelikož se čl. 90 odst. 3 týká právě pravomocí orgánů a jelikož sporná směrnice ukládá členským státům povinnosti v oblasti podpor, v níž obsahuje pravidla určená členským státům a podnikům na trhu s uhlím a ocelí i samotná Smlouva o ESUO, vyplývá přímo ze článku 232 Smlouvy o EHS, že sporná směrnice nemůže být použita na vztahy s takovýmito podniky. Z tohoto důvodu není směrnice v daném ohledu protiprávní, i když by v zájmu vyjasnění právní situace bylo bývalo nepochybně lepší, aby vyloučení těchto podniků vyplývalo ze samotného znění směrnice.

32     Naopak, co se týče vztahů se Smlouvou o ESAE, čl. 232 odst. 2 Smlouvy o EHS se omezuje pouze na upřesnění, že ustanovení Smlouvy o EHS nemění ustanovení Smlouvy o ESAE. Francouzská vláda neprokázala, že ustanovení směrnice porušují ustanovení Smlouvy o ESAE. Z toho vyplývá, že tento žalobní důvod nemůže být přijat.

 K šestému žalobnímu důvodu (neuvedení odůvodnění a nedodržení zásady rovnosti, pokud jde o výjimky stanovené směrnicí)

33     Kromě odvětví energetiky vyjímá článek 4 směrnice z její působnosti veřejné podniky, jejichž obrat bez daně nedosáhl celkové výše 40 milionů Evropských zúčtovacích jednotek během dvou předcházejících účetních období, a dále podniky poskytující služby, jež nemohou citelně ovlivnit obchod mezi členskými státy, a podniky z odvětví vodohospodářství, dopravy, pošt a telekomunikací a úvěrové podniky.

34     Podle italské vlády mají tato vynětí za následek neodůvodněnou diskriminaci. Podle jejího názoru by odvětvová vynětí měla být povolena pouze při neexistenci hospodářské soutěže uvnitř Společenství v uvedeném odvětví.

35     Tento žalobní důvod není opodstatněný, nehledě na skutečnost, že směřuje spíš k rozšíření rozsahu působnosti směrnice. Dvanáctý bod odůvodnění směrnice totiž uvádí, že je třeba vyloučit odvětví, jež nevstupují do hospodářské soutěže nebo která jsou již předmětem zvláštních ustanovení práva Společenství zaručujících adekvátní průhlednost, některá odvětví, jejichž povaha odůvodňuje, aby byly předmětem zvláštních ustanovení, jakož i podniky, jejichž omezený hospodářský význam neodůvodňuje administrativní náklady vyplývající z opatření, která mají být přijata. Tyto důvody, z nichž se alespoň jeden vztahuje na každé z odvětví vyloučených článkem 4 směrnice, obsahují všechna dostatečně objektivní kritéria pro odůvodnění vynětí z působnosti směrnice.

36     Je tedy namístě učinit závěr, že žaloby podané všemi třemi vládami neukázaly žádnou skutečnost, jež by mohla odůvodnit, byť i jen částečné, zrušení napadené směrnice. Je tudíž třeba tyto žaloby zamítnout.

 K nákladům řízení

37     Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník řízení, který byl ve sporu úspěšný, náhradu nákladů ve svém návrhu požadoval.

38     Vzhledem k tomu, že všechny tři žalující vlády byly ve sporu neúspěšné, je namístě jim uložit náhradu nákladů řízení. Stejně tak tomu je, i pokud jde o francouzskou vládu v postavení vedlejšího účastníka ve věcech 189 a 190/80.

39     Z vlád, které vstoupily do řízení na podporu návrhů Komise, požadovala ve svém návrhu náhradu nákladů řízení pouze nizozemská vláda. Je proto vhodné uložit Francouzské republice, Italské republice a Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, aby nesly kromě svých vlastních nákladů řízení také náklady řízení Komise a Nizozemského království.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1)      Žaloby se zamítají.

2)      Francouzská republika, Italská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska ponesou kromě svých nákladů řízení také náklady řízení Komise a Nizozemského království.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. července 1982.

* Jednací jazyky: angličtina, francouzština, italština.