ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

15. května 1986 (*)

„Rovné zacházení pro muže a ženy – Ozbrojený člen pomocné policie“

Ve věci 222/84,

jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS Industrial Tribunal of Northern Ireland v Belfastu, směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Marguerite Johnston

a

Chief Constable of the Royal Ulster Constabulary,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Rady 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy (Úř. věst. L 39, s. 40; Zvl. vyd. 05/01, s. 187), a článku 224 Smlouvy o EHS,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení Mackenzie Stuart, předseda, T. Koopmans, U. Everling, K. Bahlmann a R. Joliet, předsedové senátů, O. Due, Y. Galmot, C. Kakouris a T. F. O´Higgins, soudci,

generální advokát: M. Darmon,

vedoucí soudní kanceláře: P. Heim,

s ohledem na vyjádření předložená:

–       za M. Johnston písemně a ústně A. Lesterem, QC, a D. Smythem, barrister, zmocněnými Murphy, Kerr & Co., solicitors,

–       za Spojené království písemně S. J. Hay, z Treasury Solicitor´s Departement, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A. Campbellem, Senior Crown Counsel, a R. Plenderem, barrister, jakož i ústně F. Jacobsem, QC, a R. Plenderem, barrister,

–       za Dánské království ústně L. Mikaelsenem,

–       za Komisi Evropských společenství ústně a písemně A. Toledanem Laredem, hlavním právním poradcem, a J. Currallem, členem její právní služby,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 28. ledna 1986,

vydává tento

Rozsudek

1       Rozhodnutím ze dne 8. srpna 1984, došlým Soudnímu dvoru dne 4. září 1994, položil Industrial Tribunal of Northern Ireland v Belfastu na základě článku 177 Smlouvy o EHS několik předběžných otázek týkajících se výkladu směrnice Rady 76/207 ze dne 9. února 1976 o zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy (Úř. věst. L 39, s. 40; Zvl. vyd. 05/01, s. 187), a článku 224 Smlouvy o EHS.

2       Tyto otázky byly položeny v rámci sporu mezi M. Johnston a Chief Constable Royal Ulster Constabulary (dále jen RUC). Posledně uvedený je orgán příslušný ke jmenování členů pomocných policejních sil v RUC Reserve v Severním Irsku, a to především na pracovní místa na plný úvazek v RUC „Full-time Reserve“, na základě smluv uzavíraných na tři roky, které lze prodloužit. Spor se týká toho, že Chief Constable odmítl prodloužit smlouvu M. Johnston jakožto člence RUC Full-time Reserve a zajistit pro ni odborné vzdělání nezbytné k zacházení se střelnými zbraněmi.

3       Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ustanovení Royal Ulster Constabulary Reserve (Appointment and Conditions of Service ) Regulations ( NI ) 1973, která upravují podmínky jmenování a pracovní podmínky u pomocné policie, nečiní žádný rozdíl, který by byl v projednávaném případě důležitý, mezi muži a ženami. Z článku 10 a 19 Sex Discrimination (Northern Ireland) Order 1976 – SI 1979, č.1042 (NI 15) –, který stanoví pravidla směřující k odstranění diskriminace na základě pohlaví a k zavedení zásady rovnosti, pokud jde o přístup k zaměstnání, odborné vzdělávání a postup v zaměstnání a pracovní podmínky, mimoto vyplývá, že zákaz diskriminace se vztahuje na zaměstnání u policie a že se nesmí v tomto ohledu zacházet rozdílně se ženami a muži, s výjimkou požadavků týkajících se vzrůstu, uniformy, vybavení nebo příspěvků na uniformu nebo vybavení. Nicméně podle čl. 53 odst. 1 Sex Discrimination Order žádné z jeho ustanovení zakazujících diskriminaci,

„nemůže mít za následek to, že se stane protiprávním akt přijatý za účelem ochrany bezpečnosti státu nebo ochrany bezpečnosti či veřejného pořádku“

a, podle odstavce 2 tohoto článku,

„osvědčení podepsané ministrem nebo jeho jménem a osvědčující, že akt popsaný v osvědčení byl přijat z jednoho z důvodů uvedených v odstavci 1, je nezvratným důkazem toho, že tento akt byl přijat za tímto účelem“.

4       Ve Spojeném království obvykle policisté při výkonu svých funkcí nenosí střelné zbraně, s výjimkou zvláštních operací, přičemž v tomto ohledu se nečiní žádný rozdíl mezi muži a ženami. Vzhledem k tomu, že v Severním Irsku již mnoho let dochází ke zvýšenému počtu útoků, jejichž oběťmi jsou policisté, Chief Constable RUC měl za to, že tuto praxi již není možné dále zachovat. Rozhodl, že v RUC a v RUC Reserve budou muži nosit střelné zbraně při běžném výkonu svých funkcí, ale ženy jimi nebudou vybaveny a nebudou proškoleny v zacházení se střelnými zbraněmi.

5       Za těchto okolností se v roce 1980 Chief Constable domníval, že počet žen v RUC je pro zvláštní úkoly, které jsou obvykle svěřovány zaměstnancům z řad žen, dostatečný. Vzhledem k tomu, že obecné úkoly policie často zahrnují úkoly vyžadující nošení zbraní, domníval se, že tyto úkoly již nemají být svěřovány ženám, a rozhodl, že ženám budou nabízeny či prodlužovány pracovní smlouvy v RUC Full-time Reserve jen tehdy, pokud budou plnit úkoly vyhrazené zaměstnancům z řad žen. Po tomto rozhodnutí již nebyla ženám nabídnuta ani prodloužena žádná pracovní smlouva u RUC Full-time Reserve, s výjimkou jediného případu.

6       Podle předkládacího rozhodnutí byla M. Johnston v letech 1974–1980 členkou RUC Full-time Reserve. Účinně plnila obecné úkoly uniformované policie, jako bylo držení pohotovostí na stanici, účast na výjezdech hlídek, řízení policejního automobilu a prohlídky osob přivedených na stanici. Při plnění těchto úkolů nebyla ozbrojena a mimo policejní stanici byla obvykle doprovázena ozbrojeným mužem RUC Full-time Reserve. V roce 1980 jí Chief Constable odmítl prodloužit pracovní smlouvu z důvodu své výše uvedené nové politiky vůči ženám, jež jsou členkami RUC Full-time Reserve.

7       Marguerite Johnston podala žalobu k Industrial Tribunal proti tomu, že v důsledku uplatňování této nové politiky jí bylo odmítnuto prodloužení pracovní smlouvy a zajištění odborného vzdělání nezbytného k zacházení se střelnými zbraněmi, a uplatňovala, že se stala předmětem protiprávní diskriminace zakázané Sex Discrimination Order.

8       V průběhu řízení před Industrial Tribunal předložil Chief Constable osvědčení Secretary of State, kterým tento ministr vlády Spojeného království osvědčil, podle článku 53 výše uvedeného Sex Discrimination Order, že „akt, kterým Royal Ulster Constabulary odmítla nabídnout M. Johnston nové zaměstnání na plný úvazek u Royal Ulster Constabulary, byl přijat za účelem: a) ochrany bezpečnosti státu a b) ochrany bezpečnosti a veřejného pořádku“.

9       Marguerite Johnston se odvolávala na směrnici 76/207. Cílem této směrnice je totiž podle jejího článku 1 zavést zásadu rovného zacházení pro muže a ženy, pokud jde o přístup k zaměstnání včetně postupu v zaměstnání a k odbornému vzdělávání a pokud jde o pracovní podmínky. Touto zásadou se podle čl. 2 odst. 1 rozumí vyloučení jakékoli diskriminace na základě pohlaví, nicméně s výhradou výjimek, které připouštějí odstavce 2 a 3. Za účelem uplatňování této zásady v různých oblastech ukládají články 3 až 5 členským státům, aby především zrušily všechny právní a správní předpisy, které této zásadě odporují a aby přezkoumaly právní a správní předpisy, které byly původně určeny k ochraně, ale již nejsou opodstatněné. Podle článku 6 musí mít každá osoba, která se cítí poškozená diskriminací možnost domáhat se nápravy soudní cestou.

10     Aby byl Industrial Tribunal schopen projednávaný spor rozhodnout, položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1 )  Musí být směrnice Rady 76/207, posuzovaná jak samostatně, tak s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci, vykládána v tom smyslu, že umožňuje členskému státu vyloučit ze svého rozsahu působnosti takovou diskriminaci založenou na pohlaví, pokud jde o přístup k zaměstnání, ke které dochází za účelem ochrany bezpečnosti státu nebo ochrany veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti?

2 )       Umožňuje tato směrnice, posuzovaná jak samostatně, tak s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci, zařadit zaměstnání na plný úvazek ozbrojeného člena pomocné policie nebo odborné vzdělání nezbytné k zacházení se střelnými zbraněmi v tomto zaměstnání, mezi ty pracovní činnosti, a popřípadě i vzdělávání k nim vedoucí, u nichž z důvodů jejich povahy nebo podmínek jejich výkonu představuje pohlaví pracovníka určující prvek ve smyslu čl. 2 odst. 2?

3 )       Jaké jsou zásady a kritéria, které musejí členské státy uplatňovat při rozhodování, zda „pohlaví představuje určující prvek“ ve smyslu čl. 2 odst. 2, pokud jde jednak o „pracovní činnosti“ ozbrojeného člena pomocné policie, a jednak o „vzdělání k nim vedoucí“, buď z důvodu jejich povahy, nebo podmínek jejich výkonu?

4 )       Může politika, uplatňovaná velitelem policie, odpovědným ze zákona za řízení a kontrolu policie, podle níž nesmí ženy jako členky policie nosit střelné zbraně, – s ohledem na okolnosti projednávané věci – představovat ‚ustanovení týkající se ochrany ženy‘ ve smyslu čl. 2 odst. 3 nebo ,správní předpis‘ ,určený k ochraně‘ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. c) směrnice?

5 )       V případě kladné odpovědi na otázku 4, jaké zásady a kritéria musejí členské státy uplatňovat při rozhodování, zda je ,předpis určený k ochraně‘ opodstatněný ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. c)?

6 )       Může se žalobkyně za okolností projednávané věci dovolávat zásady rovného zacházení obsažené v předmětných ustanoveních směrnice před vnitrostátními soudy členských států?

7 )       V případě kladné odpovědi na otázku 6

a )       Musí být článek 224 Smlouvy o EHS, posuzovaný samostatně, vykládán v tom smyslu, že opravňuje členské státy, pokud mají závažné vnitřní problémy narušující veřejný pořádek, aby se vyhnuly povinnostem, které pro ně za běžných podmínek ze směrnice vyplývají (nebo pro zaměstnavatele v jejich rozsahu pravomocí)?

b )       Může se v takovém případě jedinec dovolávat skutečnosti, aby zabránil členskému státu uplatňovat článek 224 Smlouvy o EHS, že tento členský stát neprovedl konzultace s ostatními členskými státy?“

11     Aby bylo možno poskytnout na tyto otázky odpovědi užitečné pro řešení sporu v původním řízení, je namístě upřesnit situaci, o které má Industrial Tribunal rozhodnout. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, Chief Constable před Industrial Tribunal uznal, že mezi ustanoveními Sex Discrimination Order může jeho stanovisko odůvodňovat pouze článek 53. Marguerite Johnston připustila, že osvědčení, které vydal Secretary of State, by jí zbavilo možnosti jakéhokoliv opravného prostředku, pokud by bylo uplatněno pouze vnitrostátní právo, a za účelem vyloučení účinků článku 53 Sex Discrimination Order se opřela o ustanovení směrnice.

12     Zdá se tedy, že otázky položené Industrial Tribunal směřují především ke zjištění, zda je slučitelné s právem Společenství a se směrnicí 76/207, aby takové pravidlo, jako je to stanovené v čl. 53 odst. 2 Sex Discrimination Order, bránilo vnitrostátnímu soudu plně vykonávat svůj soudní přezkum (část šesté otázky). Dále mají otázky položené Industrial Tribunal tomuto soudu umožnit, aby posoudil, zda a za jakých podmínek umožňují ustanovení směrnice v situaci, jako je situace v projednávané věci, rozdílné zacházení pro muže a ženy v zaměstnáních u policie z důvodů ochrany veřejné bezpečnosti, tak jak jsou stanoveny v čl. 53 odst. 1 Sex Discrimination Order (první až pátá otázka). Položené otázky musí kromě jiného předkládajícímu soudu umožnit zjistit, zda tato ustanovení směrnice mohou být případně dovolávána proti odporujícímu pravidlu vnitrostátního práva (jiná část šesté otázky). Podle odpovědí na tyto otázky, které mají být poskytnuty, by konečně mohla vyvstat otázka, zda článek 224 Smlouvy o EHS může být v takovém případě, jako je projednávaný případ, dovoláván členským státem, aby se mohl vyhnout povinnostem, které pro něj ze směrnice vyplývají (sedmá otázka).

 K právu na účinnou soudní ochranu

13     Je tedy třeba nejprve přezkoumat tu část šesté otázky, která směřuje ke zjištění, zda právo Společenství, a konkrétněji směrnice 76/207, ukládá členským státům povinnost zajistit pomocí jejich vnitrostátních soudů účinný přezkum dodržování ustanovení směrnice a vnitrostátních právních předpis, které ji mají provádět.

14     Podle M. Johnston je ustanovení, jako je čl. 53 odst. 2 Sex Discrimination Order, v rozporu s článkem 6 směrnice v rozsahu, v němž brání výkonu jakéhokoli soudního přezkumu příslušným vnitrostátním soudem.

15     Vláda Spojeného království poukazuje na to, že článek 6 směrnice neukládá členským státům povinnost, aby podrobily soudnímu přezkumu jakoukoliv otázku, která může při uplatňování směrnice vyvstat, a to i v oblasti národní bezpečnosti a veřejné bezpečnosti. Důkazů, jako je důkaz čl. 53 odst. 2 Sex Discrimination Order, je ve vnitrostátním procesním právu mnoho. Své odůvodnění nalézají ve skutečnosti, že otázky národní bezpečnosti a veřejné bezpečnosti mohou být užitečně posouzeny pouze příslušným politickým orgánem, tedy ministrem, který vydává předmětné osvědčení.

16     Komise se domnívá, že uznání skutečnosti, že osvědčení ministra má takový účinek, jaký je stanoven v čl. 53 odst. 2 Sex Discrimination Order, by znamenalo popřít veškerý právní přezkum, a bylo by tedy v rozporu se základní zásadou práva Společenství a s článkem 6 směrnice.

17     V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že článek 6 směrnice ukládá členským státům povinnost zavést do jejich vnitrostátního právního řádu nezbytná opatření, aby umožnily každé osobě, která se cítí poškozená diskriminací, „domáhat se nápravy soudní cestou“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že členské státy mají povinnost přijmout taková opatření, která budou dostatečně účinná, aby bylo dosaženo cíle směrnice, a postupovat tak, aby takto přiznaná práva mohla být účinně dovolávána dotčenými osobami u vnitrostátních soudů.

18     Soudní přezkum uložený tímto článkem je výrazem obecné právní zásady, která je základem ústavních tradic společných členských státům. Tato zásada byla rovněž zakotvena články 6 a 13 evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. listopadu 1950. Jak bylo uznáno ve společném prohlášení Shromáždění, Rady a Komise ze dne 5. dubna 1977 (Úř. věst. C 103, s. 1) a judikaturou Soudního dvora, v rámci práva Společenství je třeba brát v úvahu zásady, jimiž se inspiruje tato úmluva.

19     Na základě článku 6 směrnice, vykládaného s přihlédnutím k uvedené obecné zásadě, má každá osoba právo na účinnou soudní ochranu před příslušným soudem proti aktům, o kterých se domnívá, že zasahují do zásady rovného zacházení pro muže i ženy stanoveného směrnicí 76/207. Členským státům přísluší zajistit účinný soudní přezkum dodržování použitelných ustanovení práva Společenství a vnitrostátních právních předpisů, které mají provádět práva stanovená směrnicí.

20     Ustanovení, které jako čl. 53 odst. 2 Sex Discrimination Order přiznává takovému osvědčení, jako je osvědčení sporné v projednávané věci, účinek nevyvratitelného důkazu toho, že jsou splněny podmínky pro výjimku ze zásady rovného zacházení, umožňuje příslušnému orgánu zbavit jednotlivce možnosti uplatnit soudní cestou práva přiznaná směrnicí. Takové ustanovení je tedy v rozporu se zásadou účinného soudního přezkumu zakotvenou článkem 6 Směrnice.

21     Je tedy namístě odpovědět na tuto část šesté otázky položené Industrial Tribunal tak, že zásada účinného soudního přezkumu zakotvená článkem 6 směrnice Rady 76/207 ze dne 9. února 1976, brání tomu, aby osvědčení vnitrostátního orgánu, ve kterém je uvedeno, že splňuje podmínky požadované pro výjimky ze zásady rovného zacházení pro muže a ženy za účelem ochrany veřejné bezpečnosti, byl přiznán účinek nevyvratitelného důkazu, vylučující jakoukoliv přezkumnou pravomoc soudu.

 K použitelnosti směrnice 76/207 na opatření přijatá za účelem ochrany veřejné bezpečnosti

22     Je třeba dále přezkoumat první otázku, kterou se Industrial Tribunal snaží zjistit, zda je s ohledem na neexistenci výslovného ustanovení ve směrnici 76/207 o opatřeních přijatých za účelem ochrany bezpečnosti státu nebo ochrany veřejného pořádku a konkrétněji veřejné bezpečnosti, možné, aby byla směrnice na taková opatření použitelná.

23     Podle M. Johnston neexistuje za takovými účely žádná obecná výjimka ze základní zásady rovnosti, která by se nevztahovala ke zvláštním pracovním činnostem a jejich povaze a podmínkám jejich výkonu. Taková výjimka pouze z toho důvodu, že diskriminace sleduje takový cíl, jakým je ochrana veřejné bezpečnosti, by členským státům umožňovala jednostranně se vyhnout povinnostem, které pro ně ze směrnice vyplývají.

24     Vláda Spojeného království se domnívá, že ochranná ustanovení článků 36, 48, 56, 66, 223 a 224 Smlouvy o EHS prokazují, že ani Smlouva, a v důsledku toho ani sekundární právo se neuplatňují na oblasti, kterých se týká otázka vnitrostátního soudu, a neomezují pravomoc členských států přijímat opatření, která považují za užitečná či nezbytná za tímto účelem. Opatření, kterých se první otázka týká, tedy nespadají do rozsahu působnosti směrnice.

25     Komise navrhuje vykládat směrnici s přihlédnutím k článku 224 Smlouvy o EHS tak, aby odůvodnění veřejnou bezpečností mohlo, za zvláštních podmínek stanovených tímto článkem a s výhradou soudního přezkumu, odůvodnit výjimky z rovného zacházení, i když striktní podmínky čl. 2 odst. 2 a 3 směrnice nejsou splněny.

26     V tomto ohledu je namístě konstatovat, že Smlouva stanoví výjimky použitelné v situacích, kdy může být zpochybněna veřejná bezpečnost, pouze v jejích článcích 36, 48, 56, 223 a 224, které se týkají výjimečných, řádně vymezených případů. Z důvodu jejich omezeného charakteru nelze tyto články vykládat extenzivně a nelze z nich vyvodit obecnou výhradu, která by byla vlastní Smlouvě, pro veškerá opatření přijatá z důvodu veřejné bezpečnosti. Přiznat obecnou výhradu každému ustanovení práva Společenství by bez zvláštních podmínek ustanovení Smlouvy mohlo poškodit závazný charakter a jednotné uplatňování práva Společenství.

27     Z toho vyplývá, že v oblasti provádění zásady rovného zacházení pro muže a ženy neexistuje žádná obecná výhrada u opatření odůvodněných ochranou veřejné bezpečnosti, kromě případného uplatnění článku 224 Smlouvy, který se týká zcela výjimečné situace a je předmětem sedmé otázky. Skutečnosti, které vedly k tomu, že se příslušný orgán dovolával požadavků ochrany veřejné bezpečnosti, musí být případně zohledněny nejprve v rámci uplatňování zvláštních ustanovení směrnice.

28     Je tedy namístě odpovědět na první otázku tak, že diskriminace na základě pohlaví, k níž dochází z důvodů spočívajících v ochraně veřejné bezpečnosti, musí být přezkoumána s přihlédnutím k výjimkám ze zásady rovného zacházení pro muže a ženy stanoveným směrnicí 76/207.

 K výjimkám připuštěných z důvodu podmínek výkonu pracovní činnosti

29     Druhá a třetí otázka Industrial Tribunal se týká výkladu výjimky ze zásady rovného zacházení stanovené čl. 2 odst. 2 směrnice, aby byl schopen posoudit, zda se na takové rozdílné zacházení, jako je to, které je předmětem sporu, vztahuje tato výjimka. Za tímto účelem chce znát kritéria a zásady, podle kterých je namístě určit, zda taková činnost, jako je činnost dotčená v projednávané věci, spadá do činností, u nichž „z důvodů jejich povahy nebo podmínek jejich výkonu představuje pohlaví pracovníka určující prvek“.

30     Marguerite Johnston se domnívá, že na tuto otázku nelze odpovědět takto obecně. Vždy prý vykonávala své funkce u policie k plné spokojenosti. Ženy jsou zcela způsobilé k tomu, aby byly vyškoleny za účelem zacházení se střelnými zbraněmi. Industrial Tribunal by měl rozhodnout s ohledem na konkrétní úkoly, které plnila, zda je možná výjimka na základě čl. 2 odst. 2 směrnice. Toto ustanovení ji neumožňuje zcela vyloučit ze všech zaměstnání ve RUC Full-time Reserve.

31     Podle vlády Spojeného království mají členské státy diskreční pravomoc za účelem posouzení, zda podmínky výkonu pracovní u policie brání z důvodu požadavků národní bezpečnosti a veřejné bezpečnosti či veřejného pořádku tomu, aby tato činnost byla vykonávána ženou vybavenou střelnými zbraněmi. Členské státy mohou v tomto ohledu brát v úvahu kritéria, jako jsou rozdílná fyzická síla, pravděpodobná reakce veřejnosti při spatření ozbrojených policistek a riziko útoků proti nim. Jelikož rozhodnutí Chief Constable bylo přijato na základě uplatnění těchto kritérií, spadá pod čl. 2 odst. 2 směrnice.

32     Komise se domnívá, že z důvodu podmínek pro výkon činnosti ozbrojeného policisty, ale nikoliv z důvodu její povahy, může být tato činnost považována za činnost, u které je pohlaví určujícím prvkem. Výjimka však musí být odůvodněna ve vztahu ke zvláštním úkolům, a nikoliv k celkově posuzovanému zaměstnání. Je třeba především respektovat zásadu proporcionality. Je věcí vnitrostátního soudu posoudit spornou diskriminaci pod tímto úhlem.

33     V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že pokud příslušné policejní orgány v Severním Irsku rozhodly z důvodu požadavků ochrany veřejné bezpečnosti, že se již nebudou řídit pravidlem, které je obecně uplatňováno v ostatních částech Spojeného království, totiž že policie není při běžném výkonu svých funkcí ozbrojena, toto rozhodnutí neobsahuje žádné rozlišení mezi muži a ženami, a nespadá tedy do rozsahu působnosti zásady rovného zacházení. Teprve tehdy, když Chief Constable rozhodl, že ženy nebudou vybaveny střelnými zbraněmi a ani nebudou proškoleny pro účely jejich používání, že hlavní úkoly policie budou nadále vyhrazeny ozbrojeným mužům a že pracovní smlouvy žen u RUC Full-time Reserve, které byly dříve, jako M. Johnston, pověřeny hlavními úkoly policie, nebudou prodlužovány, neznamená, musejí být tato opatření posuzována s přihlédnutím k ustanovení směrnice.

34     Vzhledem k tomu, že Sex Discrimination Order je podle výslovného ustanovení uplatňován, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, na pracovní místa u policie, a že se v tomto ohledu nečiní žádný rozdíl mezi muži a ženami, povahu pracovní činnosti u policie nelze brát v úvahu za účelem odůvodnění sporné diskriminace. Je však namístě přezkoumat, zda z důvodu zvláštních podmínek výkonu činnosti popsané v předkládacím rozhodnutí představuje pohlaví určující prvek pro tuto činnost.

35     Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, Chief Constable přijal politiku vůči ženám v RUC Full-time Reserve, neboť se domníval, že pokud by ženy byly vybaveny zbraněmi, mohly by se stát častěji předmětem útoků, a jejich zbraně by mohly padnout do rukou útočníků, veřejnost by nesla s nelibostí to, že ženy nosí zbraně, což by bylo příliš v rozporu s ideálem neozbrojené policie, a ozbrojené ženy by byly méně efektivní v činnosti policie v sociálních oblasti při kontaktu s rodinami a dětmi, které jejich služby výjimečně oceňují. Chief Constable tak odůvodnil svoji politiku s ohledem na zvláštní podmínky, za kterých musí probíhat činnost policie za situace existující v Severním Irsku a vzhledem k požadavkům ochrany veřejné bezpečnosti za stavu, kdy dochází k závažným vnitřním problémům.

36     Pokud jde o to, zda se na takové odůvodnění může vztahovat čl. 2 odst. 2 směrnice, je třeba nejprve podotknout, že jakožto derogace individuálního práva zakotveného směrnicí se toto ustanovení musí vykládat striktně. Je však namístě připustit, že podmínky výkonu pracovní činnosti členů ozbrojené policie jsou určeny prostředím, ve kterém jsou tyto činnosti vykonávány. V tomto ohledu nelze vyloučit možnost, že v situaci, kdy nastanou závažné vnitřní problémy, může nošení střelných zbraní policistkami vyvolat další rizika útoků na tyto ženy, a být tak v rozporu s požadavky veřejné bezpečnosti.

37     Za takových okolností mohou být podmínky výkonu některých policejních činností takové, že se pohlaví stává určujícím prvkem pro jejich výkon. Členský stát tedy může vyhradit tyto úkoly stejně tak jako vzdělání k nim vedoucí mužům. V takovém případě mají členské státy povinnost, jak vyplývá z čl. 9 odst. 2 směrnice, pravidelně kontrolovat předmětné činnosti za účelem posouzení, zda vzhledem ke společenskému vývoji musí být výjimka z obecného režimu směrnice stále zachována.

38     Je třeba mimoto připomenout, že při určování dosahu každé derogace takového individuálního práva, jako je rovné zacházení pro muže a ženy zakotvené směrnicí, je třeba respektovat zásadu proporcionality, která je součástí obecných právních zásad, které tvoří základ právního řádu Společenství. Tato zásada vyžaduje, aby odchylky nepřekročily meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného cíle, a dále vyžaduje, aby byla zásada rovného zacházení v co největším možném rozsahu uvedena do souladu s požadavky veřejné bezpečnosti, jež jsou určující pro podmínky výkonu předmětné činnosti.

39     V rámci rozdělení pravomocí stanoveného článkem 177 Smlouvy o EHS přísluší vnitrostátnímu soudu určit, zda důvody, z nichž vycházel Chief Constable, jsou skutečně opodstatněné a odůvodňují konkrétní opatření přijaté v případě M. Johnston. Přísluší mu rovněž zajistit respektování zásady proporcionality a ověřit, zda nebylo možné vyhnout se zamítnutí prodloužení pracovní smlouvy M. Johnston přeřazením žen na úkoly, které mohou být vykonávány beze zbraní a nemohou přitom ohrozit sledované cíle.

40     Je tedy namístě na druhou a třetí otázku položenou Industrial Tribunal odpovědět tak, že čl. 2 odst. 2 směrnice 76/207 musí být vykládán v tom smyslu, že při posuzování, zda z důvodu podmínek výkonu policejní činnosti představuje pohlaví pro tuto pracovní činnost určující prvek, může členský stát vzít v úvahu požadavky ochrany veřejné bezpečnosti a ve vnitřní situaci charakterizované četnými útoky vyhradit obecné úkoly policie mužům vybaveným střelnými zbraněmi.

 K výjimkám připuštěným z důvodu ochrany žen

41     Ve své čtvrté a páté otázce Industrial Tribunal dále žádá, aby Soudní dvůr vyložil pojmy „ochrana žen“ ve smyslu čl. 2 odst. 3 směrnice i „předpis určený k ochraně“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. c), z nichž vychází některé vnitrostátní předpisy, aby byl schopen posoudit, zda sporné rozdílné zacházení může spadat do rozsahu působnosti výjimek ze zásady stejného zacházení stanovených pro tyto účely.

42     Podle M. Johnston musejí být tato ustanovení vykládána striktně a mají ženám zajistit zvláštní zacházení pouze za účelem ochrany jejich zdraví a bezpečnosti v případě těhotenství či mateřství. To však není případ úplného vyloučení žen z ozbrojené služby u policie.

43     Vláda Spojeného království uplatňuje, že cílem politiky uplatňované v RUC Full-time Reserve vůči ženám je chránit ženy tak, aby bylo zabráněno, že se stanou předmětem útoků. Pojem ochrany žen může v době závažných problémů takový cíl sledovat. Komise je rovněž toho názoru, že taková výjimečná situace, jako je situace v Severním Irsku, a nebezpečí, která z ní vyplývají pro policistky vybavené střelnými zbraněmi, mohou být brány v úvahu z pohledu ochrany žen.

44     V tomto ohledu je namístě podotknout, že stejně jako čl. 2 odst. 2 směrnice musí být jeho odstavec 3, který rovněž určuje dosah čl. 3 odst. 2 písm. c), vykládán striktně. Z výslovné poznámky o těhotenství a mateřství vyplývá, že se směrnice snaží zajistit jednak ochranu biologického stavu ženy, a jednak zvláštní vztahy mezi ženou a jejím dítětem. Toto ustanovení směrnice tedy neumožňuje vyloučit ženy ze zaměstnání z toho důvodu, že veřejné mínění vyžaduje, aby byly chráněny více než muži proti rizikům ohrožujícím stejným způsobem muže i ženy, která se odlišují od takových zvláštních potřeb ochrany žen, jako jsou ty, které jsou výslovně uvedeny.

45     Nezdá se, že by rizika a nebezpečí, kterým jsou vystaveny ženy při výkonu svých funkcí u policie za takové situace, jako je situace v Severním Irsku, byla jiná než rizika, kterým je vystaven také každý muž při výkonu stejných funkcí. Celkové vyloučení žen z takové pracovní činnosti z důvodu obecného a nespecifikovaného rizika pro ženy z důvodů ochrany veřejné bezpečnosti nespadá do rámce rozdílného zacházení, které čl. 2 odst. 3 směrnice připouští ve snaze o ochranu žen.

46     Je tedy namístě na čtvrtou a pátou otázku Industrial Tribunal odpovědět tak, že rozdílné zacházení pro muže i ženy, které čl. 2 odst. 3 směrnice 76/207 připouští ve snaze o ochranu žen, neobsahuje taková rizika a nebezpečí, kterým je v dané situaci vystaven každý ozbrojený policista při výkonu svých funkcí, jež se netýkají specificky žen jako takových.

 K účinku směrnice 76/207

47     Industrial chce dále ve své šesté otázce vědět, zda se jednotlivec může v rámci sporu před vnitrostátním soudem dovolávat ustanovení směrnice. Vzhledem k tomu, co předchází, se tato otázka týká konkrétněji článků 2 a 6 směrnice.

48     Marguerite Johnston má za to, že čl. 2 odst. 1 směrnice je bezpodmínečný a dostatečně jasný a přesný, aby měl přímý účinek. Je možné se ho dovolávat proti Chief Constable jakožto veřejnému orgánu. V každém případě má směrnice horizontální přímý účinek i vůči jednotlivcům.

49     Podle vlády Spojeného království je čl. 2 odst. 1 směrnice podmínečným ustanovením, protože podléhá odchylkám, které mohou členské státy posoudit podle svého volného uvážení. Chief Constable je ústavně nezávislý na státu, a celá věc by se ho v projednávané věci týkala pouze jako zaměstnavatele; směrnice nemá v takových vztazích přímý účinek.

50     Komise má za to, že věc může být rozhodnuta v rámci vnitrostátního práva a že není namístě rozhodnout o přímém účinku článků 2 a 3 směrnice.

51     V tomto ohledu je namístě nejprve uvést, že ve všech případech, kdy je určitá směrnice provedena správně, její účinky zasahují jednotlivce prostřednictvím prováděcích opatření přijímaných dotčeným členským státem. To, zda je možné se dovolávat čl. 2 odst. 1 před vnitrostátním soudem, je tedy bezpředmětné, pokud je nesporné, že vnitrostátní právo toto ustanovení provedlo.

52     Výjimka ze zásady rovného zacházení, kterou umožňuje čl. 2 odst. 2, jak bylo uvedeno výše, představuje pro členské státy pouze možnost. Je na příslušném vnitrostátním soudu, aby zjistil, zda bylo využito této možnosti prostřednictvím ustanovení vnitrostátních právních předpisů, a aby posoudil jejich obsah. To, zda se jednotlivec může dovolávat některého ustanovení směrnice, aby zabránil použití výjimky stanovené vnitrostátními právními předpisy, vyvstává pouze tehdy, pokud tato výjimka překračuje meze výjimek povolených čl. 2 odst. 2 směrnice.

53     V tomto kontextu je třeba nejprve podotknout, jak již Soudní dvůr uvedl v rozsudcích ze dne 10. dubna 1984 (Von Colson a Kamann, 14/83, Recueil, s. 1891; Harz, 79/83, Recueil, s. 1921), že povinnost členských států, vyplývající ze směrnice, dosáhnout jí stanoveného výsledku, jakož i jejich povinnost podle článku 5 Smlouvy přijmout veškerá obecná i zvláštní opatření ke splnění této povinnosti, jsou uloženy všem orgánům členských států, včetně soudních orgánů v rámci jejich pravomocí. Z toho vyplývá, že při uplatňování vnitrostátního práva, a zvláště pak ustanovení vnitrostátního zákona přijatého speciálně za účelem provedení směrnice 76/207, má vnitrostátní soud povinnost vykládat své vnitrostátní právo s přihlédnutím k textu a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného v čl. 189 odst. 3 Smlouvy o EHS. Je tedy na Industrial Tribunal, aby vyložil ustanovení Sex Discrimination Order, a zvláště jeho čl. 53 odst. 1 s přihlédnutím k ustanovením směrnice, tak jak byla vyložena výše, aby byla zajištěna její plná účinnost.

54     V případě, že by i s ohledem na předcházející vyvstala otázka, zda se jednotlivec může dovolávat směrnice proti výjimce stanovené vnitrostátními právními předpisy, je třeba připomenout ustálenou judikaturu Soudního dvora (viz zejména rozsudek ze dne 19. ledna 1982, Becker, 8/81, Recueil, s. 53). V poslední době Soudní dvůr konkrétněji rozhodl ve svém rozsudku ze dne 26. února 1986 (Marshall, 152/84, Recueil, 1986, s. 723 ), že některá ustanovení směrnice 76/207 jsou z hlediska jejich obsahu bezpodmínečná a dostatečně přesná a že jednotlivci jsou oprávněni se jich dovolávat proti členskému státu, pokud je tento stát nesprávně provedl.

55     Toto zjištění bylo učiněno ve výše uvedeném rozsudku ze dne 26. února 1986, pokud jde o uplatňování zásady rovného zacházení, stanovené čl. 2 odst. 1 směrnice, na podmínky propouštění, uvedené v čl. 5 odst. 1. To samé platí pro uplatňování zásady čl. 2 odst. 1 na podmínky přístupu k zaměstnání, odbornému vzdělávání a zdokonalování, na které se vztahují čl. 3 odst. 1 a 4 a o které se jedná v projednávaném případě.

56     Výše uvedeným rozsudkem ze dne 26. února 1986 Soudní dvůr rovněž rozhodl, že jednotlivci se mohou dovolávat směrnice proti státnímu orgánu, aniž by byl činěn rozdíl podle toho, zda tento státní orgán jedná jako zaměstnavatel, nebo jako veřejný orgán. Pokud jde o orgán jako je Chief Constable, je třeba podotknout, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Chief Constable je úředníkem odpovědným za vedení policejních služeb. Takový veřejný orgán, pověřený státem udržováním pořádku a veřejné bezpečnosti, nejedná jakožto jednotlivec bez ohledu na své vztahy k ostatním státním orgánům. Nemůže těžit z toho, že stát, jehož je orgánem, porušuje právo Společenství.

57     Je tedy namístě na šestou otázku odpovědět tak, že jednotlivci se mohou dovolávat proti státnímu orgánu pověřenému udržováním pořádku a veřejné bezpečnosti, který jedná jako zaměstnavatel, uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy, stanovené čl. 2 odst. 1 směrnice 76/207, na podmínky přístupu k zaměstnání, odbornému vzdělávání a zdokonalování, na něž se vztahují čl. 3 odst. 1 a 4, aby zabránili uplatnění výjimky z této zásady stanovené vnitrostátními právními předpisy v rozsahu, v němž překračují meze výjimek povolených čl. 2 odst. 2.

58     Pokud jde o článek 6 směrnice, který je v projednávaném případě rovněž použitelný, jak již bylo vyloženo výše, Soudní dvůr již ve svých výše uvedených rozsudcích ze dne 10.dubna 1984 rozhodl, že tento článek neobsahuje – pokud jde o sankce za případnou diskriminaci – žádnou bezpodmínečnou a dostatečně přesnou povinnost, které by se mohl jednotlivec dovolávat. Naopak v rozsahu, v němž z tohoto článku vykládaného s přihlédnutím k obecné zásadě, jejímž je výrazem, vyplývá, že každá osoba, která se cítí poškozená diskriminací mezi muži a ženami, musí mít právo na účinnou soudní ochranu, je toto ustanovení dostatečně přesné a bezpodmínečné, aby bylo možné se ho dovolávat proti členskému státu, který nezajistil jeho úplné uplatnění ve svém vnitrostátním právním řádu.

59     Je tedy namístě v odpověď na tuto část šesté otázky konstatovat, že ustanovení článku 6, podle kterého musí mít každá osoba, která se cítí poškozená diskriminací mezi muži a ženami, právo na účinnou soudní ochranu, může být dovoláváno jednotlivci proti členskému státu, který nezajistil jeho úplné uplatnění ve svém vnitrostátním právním řádu.

 K článku 224 Smlouvy o EHS

60     Pokud jde o sedmou otázku týkající se výkladu článku 224, z výše uvedeného vyplývá, že čl. 2 odst. 2 směrnice 76/207 umožňuje členskému státu, aby vzal v takovém případě, jako je projednávaný případ, v úvahu požadavky ochrany veřejné bezpečnosti. Pokud jde o požadavek, aby byl zajištěn soudní přezkum dodržování pravidel stanovených směrnicí, z žádné části spisu a z žádného vyjádření předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že závažné vnitřní problémy v Severním Irsku znemožňují fungování soudního přezkumu, nebo že by opatření nezbytná k ochraně veřejné bezpečnosti byla zbavena své účinnosti z důvodu provádění takového přezkumu vnitrostátními soudy. Za těchto podmínek v projednávané věci nevyvstává otázka, zda článek 224 Smlouvy o EHS může být dovoláván členským státem, aby se vyhnul povinnostem, které pro něj vyplývají z práva Společenství a především ze směrnice.

61     Sedmá otázka je tedy s ohledem na odpovědi na ostatní otázky bezpředmětná.

 K nákladům řízení

62     Výdaje vzniklé vládě Spojeného království a dánské vládě, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu byly položeny rozhodnutím Industrial Tribunal of Northern Ireland ze dne 8. srpna 1984, rozhodl takto:

1)      Zásada účinného soudního přezkumu zakotvená článkem 6 směrnice Rady 76/207 ze dne 9. února 1976 brání tomu, aby byl osvědčení vnitrostátního orgánu, ve kterém je uvedeno, že splňuje podmínky požadované pro výjimky ze zásady rovného zacházení pro muže a ženy za účelem ochrany veřejné bezpečnosti, přiznán účinek nevyvratitelného důkazu, vylučující jakoukoliv přezkumnou pravomoc soudu. Ustanovení článku 6, podle kterého musí mít každá osoba, která se cítí poškozená diskriminací mezi muži a ženami, právo na účinnou soudní ochranu, může být dovoláváno jednotlivci proti členskému státu, který nezajistil jeho úplné uplatnění ve svém vnitrostátním právním řádu.

2)      Diskriminace na základě pohlaví, k níž dochází z důvodů spočívajících v ochraně veřejné bezpečnosti, musí být přezkoumána s přihlédnutím k výjimkám ze zásady rovného zacházení pro muže a ženy stanoveným směrnicí 76/207.

3)      Článek 2 odst. 2 směrnice 76/207 musí být vykládán v tom smyslu, že při posuzování, zda z důvodu podmínek výkonu policejní činnosti představuje pohlaví pro tuto pracovní činnost určující prvek, může členský stát vzít v úvahu požadavky ochrany veřejné bezpečnosti a ve vnitřní situaci charakterizované četnými útoky tak vyhradit obecné úkoly policie mužům vybaveným střelnými zbraněmi.

4)      Rozdílné zacházení pro muže a ženy, které čl. 2 odst. 3 směrnice 76/207 připouští ve snaze o ochranu žen, neobsahuje taková rizika a nebezpečí, kterým je v dané situaci vystaven každý ozbrojený policista při výkonu svých funkcí, jež se netýkají specificky žen jako takových.

5)      Jednotlivci se mohou dovolávat proti státnímu orgánu pověřenému udržováním pořádku a veřejné bezpečnosti, který jedná jako zaměstnavatel, uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy, stanovené čl. 2 odst. 1 směrnice 76/207, na podmínky přístupu k zaměstnání, odbornému vzdělávání a zdokonalování, na něž se vztahují čl. 3 odst. 1 a 4, aby zabránili uplatnění výjimky z této zásady stanovené vnitrostátními právními předpisy v rozsahu, v němž překračují meze výjimek povolených čl. 2 odst. 2.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. května 1986.

* Jednací jazyk: angličtina.