ROZSUDEK SOUDU (pátého rozšířeného senátu)
25. října 2007 (*)
„Kartelové dohody – Výrobci výztuží do betonu – Rozhodnutí, kterým se konstatuje, že byl porušen článek 65 UO – Rozhodnutí založené na Smlouvě o ESUO po uplynutí doby její platnosti – Neexistence pravomoci Komise“
Ve spojených věcech T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03,
SP SpA, se sídlem v Brescia (Itálie), zastoupená G. Belottim a N. Pisanim, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑27/03,
Leali SpA, se sídlem v Odolo (Itálie), zastoupená G. Vezzolim a G. Belottim, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑46/03,
Acciaierie e Ferriere Leali Luigi SpA, se sídlem v Brescia, zastoupená G. Vezzolim, G. Belottim, E. Piromallim a C. Carmignanim, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑58/03,
Industrie Riunite Odolesi SpA (IRO), se sídlem v Odolo, zastoupená A. Giardinou, advokátem,
žalobkyně ve věci T‑79/03,
Lucchini SpA, se sídlem v Miláně (Itálie), původně zastoupená A. Santa Mariou a C. Biscaretti di Ruffiou, poté M. Delfinem, M. van der Woudem, S. Fontanellim a P. Sorvillem, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑80/03,
Ferriera Valsabbia SpA, se sídlem v Odolo,
Valsabbia Investimenti SpA, se sídlem v Odolo,
zastoupené D. Fosselardem a P. Fattorim, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑97/03,
Alfa Acciai SpA, se sídlem v Brescia, zastoupená D. Fosselardem, P. Fattorim a G. d’Andriou, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑98/03,
podporované
Italskou republikou, zastoupenou I. Bragugliou a M. Fiorillim, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené L. Pignataro-Nolin a A. Whelanem, jako zmocněnci, ve spolupráci, ve věcech T‑27/03 a T‑58/03 s M. Morettem a ve věcech T‑79/03, T‑97/03 a T‑98/03 s P. Manzinim, advokáty,
žalované,
jejichž předmětem jsou návrhy na určení nicotnosti a na úplné či částečné zrušení rozhodnutí Komise K (2002) 5087 konečné ze dne 17. prosince 2002, v řízení podle článku 65 UO (COMP/37.956 – Výztuže do betonu),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (pátý rozšířený senát),
ve složení M. Vilaras, předseda, M. E. Martins Ribeiro, F. Dehousse, D. Šváby a K. Jürimäe, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. září 2006,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
Ustanovení Smlouvy o ESUO
1 Článek 36 UO stanoví:
„Dříve než Komise uloží některou z peněžitých sankcí nebo penále podle této smlouvy, musí zúčastněné osobě umožnit podat vyjádření.
[…]“ (neoficiální překlad)
2 Článek 47 UO uvádí:
„Komise může shromažďovat informace nezbytné k plnění svých úkolů. Může provádět nezbytná šetření.
[…]“ (neoficiální překlad)
3 Článek 65 UO stanoví:
„1. Jsou zakázány veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které přímo nebo nepřímo vedou k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže na společném trhu, a to zejména:
a) ke stanovování nebo určování cen;
b) k omezování nebo kontrole výroby, technického rozvoje nebo investic;
c) k rozdělování trhů, výrobků, zákazníků nebo zdrojů zásobování.
2. Komise však schválí, pro určité výrobky, dohody o specializaci nebo dohody o společném nákupu nebo prodeji, jestliže shledá, že [jsou splněny určité podmínky] […]
3. Komise může získávat podle článku 47 veškeré informace nezbytné k provádění tohoto článku na zvláštní žádost zaslanou zúčastněným osobám nebo na základě nařízení, které blíže určí, jaké dohody, rozhodnutí nebo jednání jí mají být oznamovány.
4. Dohody nebo rozhodnutí zakázané na základě odstavce 1 tohoto článku jsou od počátku neplatné a nelze se jich dovolávat před žádným soudem členských států.
S výhradou žalob podaných k Soudnímu dvoru je Komise výlučně příslušná k rozhodování o souladu uvedených dohod a rozhodnutí s touto smlouvou.
5. Podnikům, které uzavřou dohodu od počátku neplatnou, které provádí nebo se pokusí provádět prostřednictvím rozhodčího řízení, smluvní pokuty, bojkotu nebo jakýmkoli jiným prostředkem od počátku neplatnou dohodu nebo rozhodnutí, anebo dohodu, jejíž schválení bylo zamítnuto nebo odvoláno, nebo které získají schválení na základě vědomě nepravdivých nebo zkreslených informací, nebo které používají praktiky odporující odstavci 1, může Komise ukládat pokuty a penále nepřesahující dvojnásobek obratu dosaženého u výrobků, které jsou předmětem dohod, rozhodnutí nebo jednání odporujících tomuto článku, aniž by byla dotčena skutečnost, že jestliže je jejich předmětem omezení výroby, technického rozvoje nebo investic, zvyšuje se tato maximální výše na 10 % ročního obratu dotyčných podniků, jde-li o pokuty, a na 20 % denního obratu, jde-li o penále.“ (neoficiální překlad)
4 V souladu s článkem 97 UO doba platnosti Smlouvy o ESUO uplynula dne 23. července 2002.
Sdělení Komise týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO
5 Dne 18. června 2002 Komise přijala sdělení týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO (Úř. věst. C 152, s. 5, dále jen „sdělení ze dne 18. června 2002“).
6 V bodě 2 sdělení ze dne 18. června 2002 je upřesněno, že cílem sdělení je:
„ − shrnout pro hospodářské subjekty a členské státy v rozsahu, v němž jsou dotčeny Smlouvou o ESUO a jejím sekundárním právem, nejvýznamnější změny v hmotném a procesním právu, vyplývající z přechodu na režim Smlouvy o ES […],
− vysvětlit, jak Komise hodlá řešit zvláštní otázky vyplývající z přechodu z režimu ESUO na režim ES v oblasti kartelových dohod a zneužití dominantního postavení […], kontroly spojování podniků […] a kontroly státních podpor.“ (neoficiální překlad)
7 Bod 31 sdělení ze dne 18. června 2002, který se nachází v části zabývající se zvláštními otázkami vyplývajícími z přechodu z režimu ESUO na režim ES, zní následovně:
„Jestliže Komise, v rámci uplatňování pravidel hospodářské soutěže Společenství na dohody, konstatuje, že došlo k protiprávnímu jednání v oblasti spadající do působnosti Smlouvy o ESUO, je použitelným hmotným právem, bez ohledu na dobu uvedeného uplatnění, právo platné v době, kdy došlo ke skutečnostem naplňujícím znaky protiprávního jednání. Každopádně z procesního hlediska je po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO použitelným právem právo ES […]“ (neoficiální překlad)
Správní řízení
8 V období od října do prosince 2000 Komise provedla v souladu s článkem 47 UO šetření u italských podniků vyrábějících výztuže do betonu a u sdružení italských hutnických podniků. Zaslala jim rovněž žádosti o informace na základě článku 47 UO.
9 Dne 26. března 2002 Komise zahájila správní řízení a přijala oznámení námitek na základě článku 36 UO. Mezi osobami, jimž bylo oznámení námitek určeno, se nacházely také žalobkyně v projednávaných věcech.
10 Žalobkyně se k oznámení námitek vyjádřily písemně. Všechny žalobkyně, s výjimkou žalobkyně ve věci T‑80/03, požádaly o možnost ústního vyjádření svého stanoviska. Za tímto účelem úředník pro slyšení zorganizoval slyšení dne 13. června 2002.
11 Dne 12. srpna 2002 Komise přijala doplňující oznámení námitek určené osobám, jimž bylo určeno původní oznámení námitek. V tomto doplňujícím oznámení námitek, založeném na čl. 19 odst. 1 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81] a [82] Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204), Komise vysvětlila své stanovisko ohledně pokračování v řízení po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO.
12 Žalobkyně se k doplňujícímu oznámení námitek vyjádřily písemně. Druhé slyšení za přítomnosti zástupců členských států se konalo dne 30. září 2002.
Napadené rozhodnutí
13 Dne 17. prosince 2002 Komise přijala rozhodnutí K (2002) 5087 konečné, v řízení podle článku 65 UO (COMP/37.956 – Výztuže do betonu, dále jen „napadené rozhodnutí“).
14 Preambule napadeného rozhodnutí zní následovně:
„S ohledem na Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli a zejména na její článek 65,
s ohledem na informace, které byly Komisi sděleny a šetření provedená zaměstnanci Komise na základě článku 47 UO,
s ohledem na písemná a ústní vyjádření učiněná na základě článku 36 UO jménem a na účet stran,
po konzultaci poradního výboru pro restriktivní praktiky a dominantní postavení,
[…]“ (neoficiální překlad)
15 Pokud jde o právní důsledky uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO Komise nejdříve odkázala, v bodě 331 odůvodnění napadeného rozhodnutí, na bod 31 sdělení ze dne 18. června 2002.
16 Poté Komise zkoumala, v bodech 333 až 344 odůvodnění napadeného rozhodnutí, zda uplatnění článku 65 UO na vytýkaná jednání, může být napadeno na základě zásady lex mitior, či nikoliv.
17 V tomto ohledu Komise připomněla, v bodě 335 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „dvěma ustanoveními Smlouvy o ESUO, která by teoreticky mohla být kvalifikována jako méně příznivější, [byl jednak] čl. 65 odst. 1 UO v rozsahu, v němž nevyžad[oval] (na rozdíl od čl. 81 odst. 1 ES) k tomu, aby existovalo protiprávní jednání, aby kartelová dohoda omezující hospodářskou soutěž mohla ovlivnit obchod mezi členskými státy […] a [dále] čl. 65 odst. 5 UO v rozsahu, v němž stanov[il] možnost uložení pokut nepřesahujících dvojnásobek obratu dosaženého u výrobků, které jsou předmětem kartelové dohody (přičemž tato možnost naopak není stanovena v právu ES článkem 15 nařízení č. 17) […]“ (neoficiální překlad).
18 Poté, co Komise konstatovala, v bodech 337 až 341 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že kartelová dohoda, na niž se vztahuje napadené rozhodnutí, může ovlivnit obchod mezi členskými státy, uvedla, v bodě 343 odůvodnění uvedeného rozhodnutí, že „stranám oficiálně oznámil[a], že […] žádnému podniku nehodlá uložit pokutu vyšší než 10 % ročního obratu dosaženého u výrobků ESUO na území Evropské unie“ (neoficiální překlad) a že „tato maximální výše (každopádně stanovená v čl. 65 odst. 5 UO pro dohody, jejichž předmětem je, stejně jako v projednávané věci, také omezení výroby) je krom toho pro podniky příznivější než maximální výše stanovená v článku 15 nařízení č. 17 ze dne 6. února 1962, který stanoví 10 % ročního obratu dosaženého u všech výrobků celosvětově“ (neoficiální překlad).
19 Komise dospěla k závěru, v bodě 344 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „in concreto, použití Smlouvy o ES by nebylo příznivější, a že v důsledku toho, i kdyby se mělo za to, že je možné uplatnit zásadu lex mitior, tato zásada by každopádně nemohla být uplatněna za účelem zpochybnění použití hmotného práva ESUO na jednání přičítaná osobám, jimž je toto rozhodnutí určeno“ (neoficiální překlad).
20 Pokud jde o její pravomoc uplatňovat pravidla hospodářské soutěže Smlouvy o ESUO po uplynutí doby platnosti této smlouvy, Komise v bodech 348 až 352 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlila:
„348 […] Smlouva o ES a Smlouva o ESUO náleží do téhož právního řádu, jímž je právní řád Společenství, v rámci kterého Smlouva o ESUO představovala až do 23. července 2002 lex specialis. To v zásadě znamená, že od 24. července 2002 odvětví, která dříve spadala do působnosti Smlouvy o ESUO, jejích procesně právních ustanovení a sekundární legislativy, podléhají odpovídajícím normám vycházejícím ze Smlouvy o ES, která totiž představuje obecný režim.
349 Je třeba připomenout, že dne 8. dubna 1965 členské státy uzavřely smlouvu, která vytvořila jednotnou Radu a jednotnou Komisi Evropských společenství. Je třeba také připomenout, že článek 3 [EU] stanoví, že ‚Unie disponuje jednotnou soustavou orgánů, která zajišťuje soudržnost a nepřetržitost činností uskutečňovaných k dosažení jejích cílů za současného zachování a rozvíjení acquis communautaire‘. Nakonec se připomíná, že čl. 305 odst. 1 ES stanoví, že ‚[u]stanovení této smlouvy nemění ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států, pravomoci orgánů tohoto společenství a pravidla stanovená zmíněnou smlouvou pro fungování společného trhu s uhlím a ocelí‘.
350 Důsledky uplynutí doby platnosti lex specialis však musejí být upřesněny, co se týče ustanovení, která Komisi opravňují k ukládání sankcí. V tomto případě se jeví odůvodněným použití hmotného práva platného v době, kdy došlo ke skutkovým okolnostem, přičemž se nic nemění na uplatnění procesně právních pravidel platných v době rozhodnutí.
351 Prostřednictvím sdělení ze dne 18. června 2002 Komise nehodlala a nikdy také nemohla stanovit přechodná pravidla. Komise pouze vysvětlila ex ante a ve snaze o transparentnost, jakým způsobem by mělo dojít k přechodu z jedné smlouvy na druhou na základě obecných právních zásad.
352 Z tohoto hlediska je uplatnění nařízení č. 17 na pokračování řízení slučitelné se zásadou, podle které jsou použitelná procesně právní pravidla, která jsou platná v době přijetí daného opatření. Ze stejného hlediska nebylo shledáno nezbytným opakovat první slyšení, kterého se neúčastnili zástupci členských států, jelikož tehdy platná procesně právní pravidla ESUO neupravovala takovou účast. Krom toho, jak je zdůrazněno v bodě 26 sdělení [ze dne 18. června 2002], je třeba mít za to, že procesní opatření, která byla přijata platným způsobem na základě ustanovení ESUO splňovala, v okamžiku uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO, podmínky stanovené odpovídajícími procesními opatřeními zavedenými Smlouvou o ES. Je také důležité zdůraznit, že neexistuje žádná formální spojitost mezi ustanoveními týkajícími se účasti členských států na slyšení [článek 11 nařízení (ES) č. 2842/98 o slyšení stran v určitých jednáních podle článků [81 ES] a [82 ES]] a ustanoveními týkajícími se konzultace poradního výboru (článek 10 nařízení č. 17).“ (neoficiální překlad)
21 Poté, co Komise přezkoumala, v bodech 358 až 513 odůvodnění napadeného rozhodnutí, použitelnost čl. 65 odst. 1 UO na tam uvedená jednání podniků a sdružení podniků, uvedla v bodě 514 odůvodnění:
„V souladu s čl. 65 odst. 2 UO Komise schválí dohody o specializaci nebo dohody o společném nákupu nebo prodeji, nebo dohody, které jsou svou povahou a účinky zcela obdobné, jestliže splňují stanovené podmínky. Omezující kartelová dohoda popsaná v tomto rozhodnutí nemůže být schválena, jelikož neodpovídá typům dohod, u kterých může být toto schválení přiznáno. Jde totiž o kartelovou dohodu týkající se stanovení nebo určení cen, omezení nebo kontroly výroby a rozdělení trhů. Navíc nebyla podána žádná žádost o schválení podle tohoto článku Smlouvy o ESUO.“ (neoficiální překlad)
22 Pokud jde o použitelnost čl. 65 odst. 5 UO, Komise uvedla, v bodech 515 až 518 odůvodnění napadeného rozhodnutí:
„515 V souladu s čl. 65 odst. 5 UO Komise může ukládat pokuty podnikům, které uzavřou dohodu od počátku neplatnou, které provádí nebo se pokusí provádět od počátku neplatnou dohodu nebo rozhodnutí sdružení podniků, nebo které používají praktiky odporující odstavci 1. Komise může ukládat pokuty nepřesahující dvojnásobek obratu dosaženého u výrobků, které jsou předmětem dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě odporujících čl. 65 odst. 5 UO, aniž by byla dotčena skutečnost, že jestliže je tímto předmětem omezení výroby, technického rozvoje nebo investic, zvyšuje se takto stanovená maximální výše na 10 % ročního obratu dotyčných podniků.
516 Otázka účasti sdružení podniků v řízení o porušení pravidel hospodářské soutěže Smlouvy o ESUO je otázkou, která již byla v judikatuře řešena ve věci ,Eurofer‘: ,čl. 65 odst. 1 UO zakazuje »veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které přímo nebo nepřímo vedou k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže na společném trhu«. Podle čl. 65 odst. 4 UO: »dohody nebo rozhodnutí zakázané na základě odstavce 1 tohoto článku jsou od počátku neplatné a nelze se jich dovolávat před žádným soudem členských států. S výhradou žalob podaných k Soudnímu dvoru je Komise výlučně příslušná k rozhodování o souladu uvedených dohod nebo rozhodnutí s touto smlouvou.« Podle čl. 65 odst. 5 UO »podnikům, které uzavřou dohodu od počátku neplatnou, které provádí nebo se pokusí provádět […] od počátku neplatnou dohodu nebo rozhodnutí […] nebo které používají praktiky odporující odstavci 1, může Komise ukládat pokuty a penále […]«. Ačkoliv z čl. 65 odst. 5 UO skutečně vyplývá, že sdružení podniků nelze uložit pokutu nebo penále, znění čl. 65 odst. 1 UO vůbec neumožňuje mít za to, že sdružení, které přijalo rozhodnutí směřující k vyloučení, omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže, nepodléhá samo o sobě zákazu stanovenému tímto ustanovením. Tento výklad je potvrzen jak ustanovením čl. 65 odst. 4 UO, které rovněž odkazuje na taková rozhodnutí, tak rozsudkem Sorema v. Vysoký úřad, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že čl. 65 odst. 1 UO se rovněž vztahuje na sdružení v rozsahu, v němž vlastní činnost tohoto sdružení nebo činnost jeho členů směřovala k vyvolání účinků uvedených v tomto ustanovení (Recueil, s. 317). Toto konstatování je také potvrzeno, podle Soudního dvora, článkem 48 UO, který sdružením umožňuje vykonávat jakoukoli činnost, která není v rozporu s ustanoveními této Smlouvy. V rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, z výše uvedeného rozsudku Sorema v. Vysoký úřad rovněž vyplývá, že sdružení podniků ve smyslu čl. 65 odst. 1 UO může být určeno rozhodnutí, kterým se schvaluje dohoda na základě čl. 65 odst. 2 UO (Recueil, s. 317 až 322). Je tedy namístě zamítnout argument žalobkyně, podle kterého sdružení podniků, ve smyslu čl. 65 odst. 1 UO, nemůže porušit zákaz stanovený tímto ustanovením‘.
517 Z toho je třeba dovodit, že sdružení podniků nemohou být ukládány pokuty, ale každopádně jim může být určeno rozhodnutí, jestliže je jejich účast na protiprávním jednání jistá […]
518 Co se týče podniků, jsou skutečnostmi, které musí být zohledněny za účelem výpočtu pokut, zejména závažnost protiprávního jednání, doba jeho trvání, jakož i přitěžující a polehčující okolnosti.“ (neoficiální překlad)
23 Článek 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí stanoví následující:
„[Jedenáct podniků a sdružení podniků, mezi něž patří žalobkyně] provádělo jedinou, komplexní a trvající kartelovou dohodu na italském trhu s výztužnými tyčemi nebo svitky do betonu, jejímž cílem nebo výsledkem bylo určování cen, a která rovněž vedla k omezení výroby nebo prodejů nebo jejich kontrole ve vzájemné shodě.
Tato kartelová dohoda, jelikož jejím cílem je omezení nebo narušení obvyklé hospodářské soutěže na společném trhu, je v rozporu s čl. 65 odst. 1 UO. “ (neoficiální překlad)
24 Podle čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí trvala účast na kartelové dohodě od 6. prosince 1989 do 27. června 2000 v případě žalobkyň ve věcech T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03 a T‑97/03 a od 6. prosince 1989 do 4. července 2000 v případě žalobkyně ve věci T‑98/03.
25 Z článku 2 napadeného rozhodnutí vyplývá, že podnikům uvedeným v čl. 1 odst. 1 napadeného rozhodnutí, k nimž patří žalobkyně, byly uloženy pokuty v celkové výši 85,04 milionu eur.
Řízení
26 Návrhy došlými kanceláři Soudu mezi 31. lednem a 10. březnem 2003 žalobkyně podaly projednávané žaloby.
27 Samostatnými podáními došlými kanceláři Soudu ve dnech 8. a 15. května 2003 žalobkyně ve věcech T‑79/03 a T‑46/03 podaly návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
28 Usneseními předsedy Soudu ze dne 5. srpna 2003, IRO v. Komise (T‑79/03 R, Recueil, s. II‑3027) a ze dne 20. října 2003, Leali v. Komise (T‑46/03 R, Recueil, s. II‑4473) byly zamítnuty návrhy na předběžné opatření, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení bylo odloženo.
29 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 16. června 2004 požádala Italská republika v každé věci o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání žalobkyně.
30 Usnesením předsedy prvního senátu Soudu ze dne 27. července 2004 byl povolen vstup Italské republiky do řízení na podporu návrhových žádání žalobkyně v každé věci. Italská republika předložila svá vyjádření během ústní části řízení na základě zprávy k jednání, v souladu s čl. 116 odst. 6 jednacího řádu Soudu.
31 Podáním došlým kanceláři Soudu dne 18. října 2005 podala žalobkyně ve věci T‑46/03 nový návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Tento návrh byl zamítnut usnesením předsedy Soudu ze dne 24. ledna 2006, Leali v. Komise (T‑46/03 R II, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí).
32 Soud na základě čl. 14 odst. 1 jednacího řádu a na návrh čtvrtého senátu rozhodl, po vyslechnutí účastnic řízení v souladu s čl. 51 odst. 1 jednacího řádu, že věc bude předložena k projednání rozšířenému soudnímu kolegiu.
33 Usnesením ze dne 6. července 2006 předseda pátého senátu Soudu nařídil, po vyslechnutí účastnic řízení, spojení věcí T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03 pro účely ústní části řízení a rozsudku.
34 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud rozhodl vyslechnout účastnice řízení nejprve ve vztahu k žalobnímu důvodu vycházejícímu z neexistence pravomoci Komise přijmout napadené rozhodnutí. Soud v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu položil Komisi písemnou otázku. Komise na tuto otázku odpověděla ve stanovené lhůtě.
35 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 19. září 2006.
Návrhová žádání účastnic řízení
36 Ve věci T‑27/03 žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– ve věci samé prohlásil napadené rozhodnutí nicotným nebo neplatným nebo v každém případě jej zrušil z důvodu nedostatku pravomoci, zneužití a nesprávného použití pravomoci;
– podpůrně, ve věci samé zrušil napadené rozhodnutí, zejména pokud jde o sankci, z důvodu nesprávného vymezení zeměpisného trhu, nedostatku odůvodnění, nesprávného uplatnění práva, neopodstatněnosti vytýkaných skutečností, zejména z hlediska důkazů, porušení zásady nestrannosti jednání správního orgánu a porušení práv na obhajobu;
– ještě podpůrněji, ve věci samé zrušil pokutu z důvodu, že je nepřiměřená a z důvodu nedostatečného vyšetření a odůvodnění nebo každopádně snížil sankci uloženou žalobkyni s tím, že nejprve sníží 225% zvýšení pro odrazující účinek, 105% zvýšení pro dobu trvání, a v přiměřeném rozsahu základní částku z důvodu promlčení, menší závažnosti protiprávního jednání, podružné povahy její účasti na kartelové dohodě a skutečností, které jí výslovně nebyly vytýkány;
– každopádně uložil žalované náhradu nákladů řízení.
37 Ve věci T‑46/03 žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– podpůrně, snížil výši uložené pokuty vzhledem k tomu, že jí není možné přičítat skutečnosti vytýkané Acciaierie e Ferriere Leali Luigi SpA, jakož i vzhledem k nesprávnému uplatnění zvýšení z důvodu doby trvání na celkovou základní sankci a stejně tak vzhledem ke zvláštním a tíživým finančním podmínkám, v nichž se žalobkyně nachází;
– uložil Komisi náhradu nákladů, které vynaložila z důvodu tohoto řízení.
38 Ve věci T‑58/03 žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– podpůrně, snížil výši uložené pokuty vzhledem k tomu, že jí není možné přičítat chování uskutečněné po jejím vstupu do likvidace, tedy v období mezi 25. listopadem a 4. prosincem 1998, jakož i vzhledem k nesprávnému uplatnění zvýšení z důvodu doby trvání na celkovou základní sankci a vzhledem ke zvláštním finančním podmínkám, v nichž se žalobkyně nachází;
– uložil Komisi náhradu nákladů, které vynaložila z důvodu tohoto řízení.
39 Ve věci T‑79/03 žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené rozhodnutí z důvodu zjevného nedostatku oprávnění a pravomoci Komise v rozsahu, v němž toto rozhodnutí bylo přijato s výslovným odkazem na neexistující právní základ a aniž by existovalo jakékoli ustanovení, které by po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO Komisi opravňovalo přijmout rozhodnutí na základě článku 65 UO;
– zrušil rozhodnutí z důvodu překročení pravomoci, mylného, rozporuplného a nesprávného uplatnění práva v rozsahu, v němž Komise vycházela, pro účely použití článku 65 UO, z procesně právních pravidel stanovených v nařízení č. 17, zatímco tato pravidla jsou výslovně a výlučně vyhrazena pro používání článků 81 ES a 82 ES, jakož i z důvodu porušení ustanovení uvedeného nařízení týkajících se role a mezí oznámení námitek, jakož i účasti vnitrostátních orgánů, z čehož vyplývá, že celé řízení Komise je neúplné, nesoudržné a protiprávní;
– zrušil rozhodnutí z důvodu nesprávného použití pravomoci způsobeného nedostatečným vyšetřováním a odůvodněním, což vedlo k chybnému vymezení relevantního trhu a k protichůdným a nelogickým podmínkám a prvkům naplňujícím znaky údajné kartelové dohody;
– podpůrně, zrušil napadené rozhodnutí z důvodu porušení práva způsobeného nedostatkem vyšetřování, v části uvedeného rozhodnutí, v níž je shledána odpovědnou za protisoutěžní kartelovou dohodu v období mezi 1989 a 1996, zatímco neexistuje žádný důkaz prokazující její účast na údajně protiprávním jednání; a tudíž i přiměřeně snížil pokutu, která jí je uložena;
– podpůrně, zrušil nebo snížil pokutu, která jí je uložena v napadeném rozhodnutí z důvodu porušení zásad rovného zacházení, ochrany legitimního očekávání, proporcionality a přiměřenosti při stanovení sankce;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
40 Ve věci T‑80/03 žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– určil nicotnost nebo neplatnost napadeného rozhodnutí a každopádně zrušil toto rozhodnutí, které jí ukládá, společně a nerozdílně se SP SpA, dříve Siderpotenza SpA, zaplacení pokuty ve výši 16,14 milionů eur, z důvodu, že provedla společně s jinými podniky jedinou, komplexní a trvající kartelovou dohodu na italském trhu s výztužnými tyčemi a svitky do betonu, jejímž cílem nebo výsledkem bylo určování cen, v rámci které bylo rovněž dohodnuto omezení nebo kontrola výroby nebo prodejů, jelikož doba platnosti Smlouvy o ESUO uplynula před přijetím napadeného rozhodnutí;
– podpůrně, zrušil napadené rozhodnutí, zejména pokud jde o sankci, z důvodu nedostatku pravomoci, nesprávného použití a zjevného překročení pravomoci Komisí, jakož i z důvodu nesprávného použití článku 65 UO a nedostatku nebo rozporuplné povahy odůvodnění v této souvislosti;
– ještě podpůrněji, snížil pokutu, kterou jí Komise uložila v závislosti na jejím obratu, z důvodu nesprávného použití čl. 65 odst. 5 UO;
– každopádně uložil Komisi náhradu nákladů tohoto řízení.
41 Ve věcech T‑97/03 a T‑98/03 žalobkyně navrhují, aby Soud:
– zrušil článek 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich tento článek dotýká;
– podpůrně, zrušil článek 1 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž jim přičítá účast na protiprávním jednání před 13. únorem 1996;
– zrušil článek 2 napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se jich tento článek dotýká;
– podpůrně, změnil článek 2 napadeného rozhodnutí tak, že zruší nebo podstatně sníží uloženou pokutu;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
42 Komise v každé věci navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
43 Všechny účastnice řízení uplatňují na podporu svých návrhových žádání žalobní důvod vycházející z toho, že Komise neměla v době přijetí napadeného rozhodnutí pravomoc konstatovat, že došlo k porušení článku 65 UO.
44 Různé argumenty uvedené v rámci tohoto žalobního důvodu mohou být seskupeny do čtyř částí. První část, která je uplatněna v každé věci, vychází z nedostatku pravomoci Komise uplatnit pravidla hospodářské soutěže Smlouvy o ESUO po uplynutí doby platnosti této smlouvy. Druhá část obsahující argumenty vznesené ve věcech T‑27/03, T‑46/03 a T‑58/03, vychází z protiprávnosti sdělení ze dne 18. června 2002 v rozsahu, v němž Komise prodlužuje použitelnost článku 65 UO na dobu po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Třetí část obsahující argumenty vznesené ve věcech T‑27/03, T‑79/03, T‑97/03 a T‑98/03 se vztahuje k protiprávnímu pokračování v řízení na základě nařízení č. 17 po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Čtvrtá část obsahující argumenty vznesené ve věcech T‑46/03, T‑58/03, T‑97/03 a T‑98/03, se týká porušení zásady lex mitior. Nejprve je třeba přezkoumat první část tohoto žalobního důvodu.
Argumenty účastnic řízení
45 V každé věci žalobkyně připomíná, že činnosti Společenství musí vycházet z přesného právního základu. Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí odkazuje pouze na ustanovení Smlouvy o ESUO, zejména její článek 65. Jelikož v době přijetí napadeného rozhodnutí, dne 17. prosince 2002, již Smlouva o ESUO nebyla součástí právního řádu Společenství, nemohla tvořit právní základ uvedeného rozhodnutí.
46 Vysvětlují, že v souladu s článkem 97 UO přestal právní rámec vytvořený Smlouvou o ESUO automaticky a zcela existovat dne 23. července 2002. Normy, které Komisi svěřily pravomoci, přestaly existovat a Komise tak v době přijetí napadeného rozhodnutí neměla žádnou pravomoc použít článek 65 UO. Projednávaná věc se tedy netýká časové posloupnosti právních předpisů v rámci jednoho právního řádu, ale otázky spojené s uplynutím doby platnosti Smlouvy a zánikem jí vytvořeného právního řádu.
47 Podle žalobkyň pouze státy, které podepsaly Smlouvu o ESUO, mohly v rámci své svrchovanosti rozhodnout, zda a za jakých podmínek mohlo Evropské společenství vstoupit do práv, povinnosti a výsad Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO). Žalobkyně ve věcech T‑27/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03 odkazují v tomto ohledu na mezinárodní právo a zejména články 54 a 70 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 [Recueil des traités des Nations unies (Sbírka smluv Spojených národů), svazek 788, s. 354]. Zásady mezinárodního práva jsou totiž platným zdrojem inspirace pro výklad ustanovení práva Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1992, Poulsen a Diva Navigation, C‑286/90, Recueil, s. I‑6019, bod 9; rozsudek Soudu ze dne 22. ledna 1997, Opel Austria v. Rada, T‑115/94, Recueil, s. II‑39, body 89 až 95).
48 V této souvislosti žalobkyně ve věcech T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03 a T‑80/03 uvádějí jednak, že Komise shledala ve sdělení KOM/2000/588 konečné, ze dne 27. září 2000, nazvaném „Budoucnost strukturovaného dialogu po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO“, že „výchozím bodem jakékoliv úvahy [týkající se uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO] musí být vůle členských států neprodloužit dobu existence režimu a orgánů ESUO stanovenou Smlouvou“ (neoficiální překlad).
49 Všechny žalobkyně dále zmiňují ten či onen protokol, rozhodnutí nebo nařízení výslovně přijaté členskými státy nebo Radou za účelem úpravy důsledků uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Jde o následující akty:
– protokol o finančních důsledcích uplynutí doby platnosti Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli a o Výzkumném fondu pro uhlí a ocel, přiložený k Niceské smlouvě, dovolávaný žalobkyní ve věci T‑79/03;
– rozhodnutí 2002/234/ESUO zástupců vlád členských států, zasedajících v Radě, ze dne 27. února 2002, o finančních důsledcích uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO a o Výzkumném fondu pro uhlí a ocel (Úř. věst. L 79, s. 42), dovolávané všemi žalobkyněmi;
– rozhodnutí 2002/595/ES zástupců vlád členských států, zasedajících v Radě, ze dne 19. července 2002, o důsledcích uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO na mezinárodní dohody, které ESUO uzavřelo (Úř. věst. L 194, s. 35), dovolávané žalobkyněmi ve věcech T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03 a T‑80/03;
– nařízení Rady (ES) č. 963/2002 ze dne 3. června 2002, kterým se stanoví přechodná ustanovení týkající se antidumpingových a antisubvenčních opatření přijatých podle rozhodnutí Komise č. 2277/96/ESUO a č. 1889/98/ESUO, jakož i dosud neukončených antidumpingových a antisubvenčních šetření, stížností a žádostí podle těchto rozhodnutí (Úř. věst. L 149, s. 3), dovolávané žalobkyněmi ve věcech T‑27/03, T‑79/03 a T‑80/03;
– nařízení Rady (ES) č. 1407/2002 ze dne 23. července 2002 o státní podpoře uhelnému průmyslu (Úř. věst. L 205, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 170), dovolávané žalobkyněmi ve věcech T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03;
– nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1840/2002 ze dne 30. září 2002 o zachování statistického systému ESUO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 279, s. 1), dovolávané žalobkyní ve věci T‑79/03;
– nařízení Rady (ES) č. 405/2003 ze dne 27. února 2003 o monitorování dovozů černého uhlí pocházejícího ze třetích zemí Společenstvím (Úř. věst. L 62, s. 1; Zvl. vyd. 11/46, s. 62), dovolávané žalobkyní ve věci T‑79/03.
50 Naproti tomu členské státy nepřijaly žádné opatření prodlužující platnost pravidel hospodářské soutěže stanovených Smlouvou o ESUO nebo stanovující pro tato pravidla přechodný režim. Jelikož členské státy, které podepsaly Smlouvu o ESUO nepřijaly jakékoliv rozhodnutí o použitelnosti článku 65 UO po uplynutí doby platnosti uvedené smlouvy, Komise již neměla pravomoc použít toto ustanovení. Jinými slovy, Komise tím, že přijala napadené rozhodnutí, prodloužila platnost článku 65 UO, který již nebyl platný, aniž by existoval jakýkoliv právní akt výslovně opravňující Komisi k takovému jednání.
51 Žalobkyně ve věcech T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03 trvají na skutečnosti, že Smlouvy o ESUO, o ES a o ESAE, i přes jejich společnou inspiraci a požadavek, aby jejich výklad odpovídal kritériím logické soudržnosti, jsou rozdílnými a samostatnými smlouvami, které orgánům Společenství svěřují rozdílné a jasně definované pravomoci. Každá Smlouva, posuzovaná samostatně, představuje úplný a samostatný systém norem, které jsou plněny, uplatňovány a prováděny plně a zcela v rámci, který jim je vlastní. Článek 3 EU a článek 305 ES svědčí o samostatné povaze jednotlivých Smluv.
52 Pokud jde o argument Komise vycházející ze Smlouvy ze dne 8. dubna 1965 o vytvoření jednotné Rady a jednotné Komise Evropských společenství (dále jen „Smlouva o jednotných orgánech“), která byla mezitím zrušena článkem 9 Amsterodamské smlouvy, žalobkyně ve věcech T‑46/03, T‑58/03, T‑79/03, T‑80/03, T‑97/03 a T‑98/03 zdůrazňují, že i přes sjednocení orgánů zůstala jednotlivá Společenství oddělená a rozdílná. Komise nadále vykonávala rozdílné pravomoci a jednala na základě rozdílných oprávnění podle toho, v rámci kterého Společenství jednání uskutečňovala (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. srpna 1994, Francie v. Komise, C‑327/91, Recueil, s. I‑3641). Bylo by rozporuplné tvrdit, že oblast hospodářské soutěže automaticky přešla z režimu Smlouvy o ESUO do režimu Smlouvy o ES na základě údajné jednotnosti právního řádu Společenství, zatímco pro jiné oblasti bylo nezbytné, aby členské státy přijaly zvláštní rozhodnutí.
53 Žalobkyně ve věcech T‑46/03 a T‑58/03 také zpochybňují kvalifikaci Smlouvy o ESUO jako lex specialis (napadené rozhodnutí, bod 348 odůvodnění) ve vztahu ke Smlouvě o ES, jelikož Smlouva o ESUO byla podepsána dříve než Smlouva o ES. Judikatura, na kterou odkazuje Komise ve své žalobní odpovědi se vůbec netýká případu uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO a pouze potvrzuje, že účelem Smlouvy o ESUO bylo vytvořit pravidla pouze pro trh hutnictví, zatímco Smlouva o ES vytvořila pravidla pro všechna ostatní odvětví. Každopádně pokud by Smlouva o ESUO měla představovat lex specialis ve vztahu ke Smlouvě o ES, uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO by mělo za následek, že Komise měla v napadeném rozhodnutí použít článek 81 ES.
54 Co se týče článku 305 ES, který podle Komise potvrzuje povahu Smlouvy o ESUO jako lex specialis, žalobkyně ve věcech T‑97/03 a T‑98/03 tvrdí, že jde o ustanovení úplné slučitelnosti, které je vlastní obyčejovému právu a které je kodifikované v čl. 30 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Cílem článku 305 ES je tak zabránit tomu, aby pozdější smlouva – Smlouva o ES – měla přednost před dřívější smlouvou – Smlouvou o ESUO – v odvětvích upravených posledně uvedenou smlouvou. Toto ustanovení však neudělilo Komisi oprávnění používat Smlouvu o ESUO po uplynutí doby její platnosti.
55 Komise tvrdí, že Smlouva o ES a Smlouva o ESUO jsou součástí jednoho a téhož právního řádu, jímž je právní řád Společenství (posudek Soudního dvora 1/91 ze dne 14. prosince 1991, Recueil, s. I‑6079, bod 21). Vysvětluje, že z důvodu jednotné povahy tohoto právního řádu soud Společenství vykládal ustanovení Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ESAE s odkazem na ustanovení Smlouvy o ES a na základě obecných zásad, s nimž jsou v souladu všechny Smlouvy Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 22. února 1990, Busseni, C‑221/88, Recueil, s. I‑495, body 16 a 21). Článek 65 UO tedy byl vykládán v soudržnosti s článkem 81 ES (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. května 1962, Geitling Ruhrkohlen-Verkaufsgesellschaft a další v. Vysoký úřad, 13/60, Recueil, s. 165; rozsudek Soudu ze dne 11. března 1999, Thyssen Stahl v. Komise, T‑141/94, Recueil, s. II‑347, body 262, 266 a 277).
56 Jednotná povaha právního řádu Společenství je navíc potvrzena jednotnou soustavou orgánů. V této souvislosti Komise odkazuje na Smlouvu o jednotných orgánech, jakož i na čl. 1 třetí pododstavec EU, čl. 3 odst. 1 EU a články 48 EU a 49 EU.
57 Komise uvádí, že v rámci právního řádu Společenství je Smlouva o ESUO předpisem lex specialis, který se odchyluje od lex generalis, jímž je Smlouva o ES. V této souvislosti odkazuje na čl. 305 odst. 1 ES, jakož i na judikaturu (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. října 1985, Gerlach, 239/84, Recueil, s. 3507, body 9 až 11; posudek Soudního dvora 1/94 ze dne 15. listopadu 1994, Recueil, s. I‑5267, body 25 až 27; stanovisko generálního advokáta Van Gervena předcházející rozsudku Soudního dvora ze dne 13. dubna 1994, Banks, C‑128/92, Recueil, s. I‑1209, I‑1212, bod 8; rozsudky Soudu ze dne 5. června 2001, ESF Elbe-Stahlwerke Feralpi v. Komise, T‑6/99, Recueil, s. II‑1523, bod 102, a ze dne 8. července 2003, Verband der freien Rohrwerke a další v. Komise, T‑374/00, Recueil, s. II‑2275, bod 68). Komise tvrdí, že v okamžiku uplynutí doby platnosti lex specialis, dne 23. července 2002, lex generalis představovaný Smlouvou o ES opět zcela získal svoji vis expansiva, již článek 305 ES omezil pro dobu platnosti Smlouvy o ESUO, takže odvětví, která dříve spadala do působnosti Smlouvy o ESUO podléhají po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO odpovídajícím normám Smlouvy o ES. V tomto ohledu Komise odkazuje na bod 348 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
58 Odkaz na mezinárodní právo a zejména články 54 a 70 Vídeňské úmluvy přehlíží povahu sui generis právního řádu Společenství (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1964, Costa, 6/64, Recueil, s. 1141, a ze dne 13. listopadu 1964, Komise v. Lucemburk a Belgie, 90/63 a 91/63, Recueil, s. 1217). Z důvodu jednotnosti právního řádu Společenství a vztahu mezi Smlouvou o ESUO a Smlouvou o ES jako lex specialis a lex generalis, nemohou být důsledky uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO upraveny pravidly mezinárodního práva, ale musejí být posouzeny z pohledu ustanovení, která existují v rámci právního řádu Společenství.
59 Judikatura uvedená žalobkyněmi na podporu jejich argumentace, podle které se může mezinárodní právo použít také v oblasti práva Společenství není relevantní, jelikož se týká vztahů mezi Společenstvím a třetími zeměmi, a nikoliv vztahů, které vznikly v rámci právního řádu Společenství.
60 V okamžiku uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO došlo k přechodu z režimu Smlouvy o ESUO do režimu Smlouvy o ES v oblasti hospodářské soutěže automaticky na základě zásady časové posloupnosti norem v rámci téhož právního řádu. V tomto ohledu Komise připomíná, že procesně právní pravidla jsou obecně považována za vztahující se na všechny spory probíhající v okamžiku, kdy tato pravidla vstoupí v platnost, na rozdíl od hmotně právních pravidel, která jsou obvykle vykládána tak, že se nevztahují na situace, k nimž došlo před jejich vstupem v platnost [rozsudky Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1981, Salumi, 212/80 až 217/80, Recueil, s. 2735, bod 9; ze dne 6. července 1993, CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise, C‑121/91 a C‑122/91, Recueil, s. I‑3873, bod 22, a ze dne 7. září 1999, De Haan, C‑61/98, Recueil, s. I‑5003, bod 13].
61 V souladu s těmito zásadami Komise použila po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO procesně právní pravidla nařízení č. 17. Pokud jde o hmotně právní ustanovení, napadené rozhodnutí se týkalo kartelové dohody prováděné do roku 2000. Jediným ustanovením, které bylo porušeno osobami, jimž bylo napadené rozhodnutí určeno, byl tedy čl. 65 odst. 1 UO. Jinými slovy článek 81 ES nemůže být zmíněn v napadeném rozhodnutí, jelikož článek 65 UO byl hmotně právním ustanovením platným v době, kdy došlo k protisoutěžním jednáním. Komise dále tvrdí, že skutečnost, že správní řízení, jehož účelem je uplatnění článku 65 UO na skutkové okolnosti, k nimž došlo v době platnosti Smlouvy o ESUO, vyžadovalo lhůty přesahující dobu platnosti Smlouvy o ESUO, nemůže zbavit článek 65 UO jeho užitečného účinku ještě před uplynutím doby platnosti uvedené Smlouvy a učinit neúčinnou povinnost nenarušovat dynamickou hospodářskou soutěž, kterou uvedený článek přímo ukládal všem hospodářským entitám.
62 Uplatnění článku 65 UO na protiprávní jednání, k nimž došlo před uplynutím doby platnosti Smlouvy o ESUO je tedy logickým a soudržným důsledkem použití zásad týkajících se časové posloupnosti norem v rámci téhož právního řádu. Trvá na skutečnosti, že mohla legálně přijmout napadené rozhodnutí, jelikož po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO zůstala orgánem, který má podle Smlouvy o ES pravomoc uplatňovat pravidla hospodářské soutěže. Zdůrazňuje také, že uplatňovala pouze ustanovení Smlouvy o ESUO, která mají zjevný ekvivalent v ustanoveních Smlouvy o ES. Mimoto samotný Soudní dvůr nadále uplatňoval článek 65 UO po uplynutí doby jeho platnosti na skutkové okolnosti, k nimž došlo v době, kdy byl tento článek ještě platný (viz například rozsudky Soudního dvora ze dne 2. října 2003, International Power a další v. NALOO, C‑172/01 P, C‑175/01 P, C‑176/01 P a C‑180/01 P, Recueil, s. I‑11421, bod 168, a ze dne 2. října 2003, Eurofer v. Komise, C‑179/99 P, Recueil, s. I‑10725, body 22 až 26).
63 Sdělení o budoucnosti strukturovaného dialogu po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO se vztahuje na chování a situace, k nimž může dojít po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Naproti tomu napadené rozhodnutí pouze shledalo existenci protiprávního jednání a uložilo sankci za chování, k němuž došlo v době, kdy byla Smlouva o ESUO plně platná.
64 Co se týče jednotlivých aktů uvedených v bodě 49 výše na podporu argumentace žalobkyně, podle které, jelikož neexistovalo zvláštní rozhodnutí členských států nebo Rady, Komise již neměla pravomoc použít článek 65 UO po uplynutí doby platnosti uvedené smlouvy, Komise tvrdí, že přijetí rozhodnutí 2002/234 souvisí se skutečností, že převod aktiv a pasiv ESUO na Evropské společenství nemohl být uskutečněn automaticky vzhledem k tomu, že Smlouva o ES neobsahuje žádné ustanovení umožňující automatické vstoupení Evropského společenství do práv a povinností ESUO. Pokud by nebylo přijato zvláštní rozhodnutí, prostředky ESUO by byly vráceny členských státům k datu uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO [viz první bod odůvodnění rozhodnutí 2002/234 a sdělení Komise KOM (2000) 518 konečné, ze dne 6. září 2000]. Přijetí aktu ad hoc členskými státy, jenž byl následně konkrétněji vyjádřen protokolem C k Niceské smlouvě, bylo tedy nezbytné k uskutečnění přechodu prostředků ESUO na Evropské společenství. Naopak ochrana hospodářské soutěže v odvětvích uhlí a oceli spadajících do působnosti ESUO automaticky přešla do režimu Evropského společenství v okamžiku uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO, v důsledku ukončení omezení, které článek 305 ES stanovil pro vis expansiva předpisu lex generalis.
65 Pokud jde o rozhodnutí 2002/595, Komise vysvětluje, že nezbytnost upravit důsledky uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO pro mezinárodní dohody zvláštním rozhodnutím členských států vychází zaprvé z politické vůle zachovat „zvláštní“ režim stanovený uvedenými dohodami pro výrobky spadající do působnosti ESUO i po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO a zadruhé ze skutečnosti, že Evropské společenství se nemůže automaticky prohlásit za nástupce ESUO ve vztazích se třetími zeměmi na základě ustanovení Smlouvy o ES, jelikož třetí země nemohou být vázány „vnitřní“ normou právního řádu Společenství, jakou je článek 305 ES. Rozhodnutí 2002/595 tak výslovně umožnilo přechod práv a povinností ESUO ve vztazích se třetími zeměmi na Evropské společenství. V článku 1 rozhodnutí Rady 2002/596/ES ze dne 19. července 2002 o důsledcích uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO pro mezinárodní dohody uzavřené ESUO (Úř. věst. L 194, s. 36) byl tento přechod schválen. Komise dodává, že v souladu s článkem 2 naposled uvedeného rozhodnutí byla povinna vyrozumět třetí země o uvedeném přechodu a v případě nutnosti dojednat změny v uvedených dohodách.
66 Pokud jde o argument žalobkyň vycházející z nařízení č. 963/2002, Komise uplatňuje, že přijetí tohoto nařízení se stalo nezbytným z toho důvodu, že řízení obchodní politiky Evropského společenství se vyznačuje jiným rozhodovacím postupem, než jaký stanoví Smlouva o ESUO. V prvním případě je pravomoc svěřena Radě a ve druhém případě Komisi. V souladu s článkem 74 UO a článkem 14 rozhodnutí Komise č. 2277/96/ESUO ze dne 28. listopadu 1996 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy ESUO (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 308, s. 11), tak Komise uložila prozatímní a konečná antidumpingová cla. Krom toho důvod existence nařízení č. 963/2002 vychází z povinností Společenství v rámci použití článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Dotčené strany ve třetích zemích měly zájem vědět, zda maximální délka antidumpingového řízení, která činí osmnáct měsíců, je přerušena v okamžiku uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Rada přijala nařízení č. 963/2002, jelikož měla za to, že třetí země si nemohou být plně vědomy dosahu článku 305 ES, ani účinků použití zásady časové posloupnosti právních předpisů, zejména s ohledem na institucionální rozdíl mezi oběma Smlouvami. Naproti tomu totožnost orgánu stanoveného Smlouvami o ESUO a o ES, který má pravomoc přijímat opatření nezbytná k ochraně hospodářské soutěže, tedy Komise, umožnila přechod z jedné Smlouvy na druhou na základě obecných právních zásad. Přijetí nařízení č. 963/2002 nakonec souvisí se skutečností, že na rozdíl od rozhodnutí konstatujících porušení pravidel hospodářské soutěže, antidumpingová opatření upravená ve Smlouvě o ESUO stanoví do budoucna režim týkající se výrobků, které jsou předmětem dumpingu, a mají tedy účinky, které se mohou projevit i po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO.
67 Stejně tak nařízení č. 1840/2002 o zachování statistického systému ESUO a nařízení č. 405/2003 o monitorování dovozů černého uhlí pocházejícího ze třetích zemí se vztahovala na jednání a situace, k nimž došlo po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Naopak napadené rozhodnutí pouze shledalo existenci protiprávního jednání a uložilo sankci vztahující se k období, kdy Smlouva o ESUO byla plně platná.
68 Pokud jde o nařízení č. 1407/2002 Komise vysvětluje, že toto nařízení stanoví režim podpor pro odvětví spadající do působnosti ESUO pouze v rámci Smlouvy o ES. Obsahuje hmotně právní a procesně právní pravidla pro hodnocení podpor po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Přechodný režim čl. 14 odst. 2, použitelný do 31. prosince 2002, byl stanoven za účelem zabránit použití dvou navzájem navazujících režimů podpor v témže roce, tedy režimu rozhodnutí Komise č. 3632/93/ESUO, ze dne 28. prosince 1993, o režimu Společenství pro podpory členských států uhelnému průmyslu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 329, s. 12), do 23. července 2002, a režimu nařízení č. 1407/2002 po uvedeném datu, a tedy zabránit situaci, která by mohla podnikům způsobovat potíže.
69 Konečně Komise tvrdí, že má stále pravomoc konstatovat, že došlo k protiprávním jednáním porušujícím článek 65 UO, pokud stíhání těchto jednání nebylo promlčeno.
Závěry Soudu
Úvodní poznámky
70 Je namístě nejprve připomenout, že Smlouvy Společenství vytvořily nový právní řád, v jehož prospěch se státy ve stále větším rozsahu vzdávají svých svrchovaných práv a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci (posudek Soudního dvora 1/91, bod 55 výše, bod 21).
71 V rámci tohoto právního řádu Společenství mají orgány pouze svěřené pravomoci (posudek Soudního dvora 2/00 ze dne 6. prosince 2001, Recueil, s. I‑9713, bod 5; rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 2001, Parlament v. Rada, C‑93/00, Recueil, s. I‑10119, bod 39). Z tohoto důvodu akty Společenství ve své preambuli uvádějí právní základ, který dotyčný orgán opravňuje jednat v dané oblasti. Volba vhodného právního základu má totiž ústavní význam (posudek Soudního dvora, 2/00, uvedený výše, bod 5).
72 V projednávané věci napadené rozhodnutí, které bylo přijato v okamžiku, kdy již uplynula doba platnosti Smlouvy o ESUO, konstatuje porušení čl. 65 odst. 1 UO a ukládá podnikům, které údajně toto ustanovení porušily, peněžitou pokutu. S ohledem na argumenty uplatněné v rámci tohoto žalobního důvodu je namístě nejprve určit právní základ, na němž je napadené rozhodnutí založeno. Zadruhé bude přezkoumáno, zda použitý právní základ uděloval Komisi pravomoc konstatovat porušení čl. 65 odst. 1 UO a ukládat za něj sankce v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí.
K právnímu základu, na němž je napadené rozhodnutí založeno
73 Je třeba konstatovat, že preambule napadeného rozhodnutí odkazuje pouze na ustanovení Smlouvy o ESUO, tedy články 65 UO, 47 UO a 36 UO.
74 Je důležité připomenout jednak, že článek 47 UO opravňuje Komisi shromažďovat informace nezbytné k plnění jejího úkolu a k provádění šetření a dále, že článek 36 UO zavazuje Komisi vyslechnout dotyčné strany před uložením peněžitých sankcí nebo penále. Odkazy na tato ustanovení v preambuli napadeného rozhodnutí se tak vztahují k procesním aktům přijatým před přijetím napadeného rozhodnutí.
75 Pokud jde o článek 65 UO, je třeba poznamenat, že obsahuje nejen hmotně právní ustanovení určené podnikům a sdružením podniků a zakazující určitá protisoutěžní jednání (odstavec 1), ale že rovněž vytváří právní základ pro jednání Komise. Článek 65 odst. 4 UO totiž opravňuje Komisi ke konstatování porušení čl. 65 odst. 1 UO. Krom toho čl. 65 odst. 5 UO opravňuje Komisi k uložení pokut podnikům, které porušily čl. 65 odst. 1 UO.
76 S ohledem na ustanovení zmíněná v preambuli je třeba mít za to, že napadené rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení čl. 65 odst. 1 UO a ukládají pokuty podnikům, které toto ustanovení údajně porušily, má svůj právní základ v čl. 65 odst. 4 UO, pokud jde o konstatování porušení, a v čl. 65 odst. 5 UO, pokud jde o uložení pokuty. Komise ostatně na jednání uznala, že odkaz na článek 65 UO v preambuli napadeného rozhodnutí se vztahuje k odstavcům 4 a 5 tohoto ustanovení.
77 Komise nicméně na jednání tvrdila, že napadené rozhodnutí má svůj právní základ také v nařízení č. 17.
78 V tomto ohledu je třeba připomenout, že nařízení č. 17, které bylo mezitím zrušeno článkem 43 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1), uděluje ve svém článku 3 Komisi pravomoc konstatovat porušení článků 81 ES a 82 ES a ve svém čl. 15 odst. 2 témuž orgánu pravomoc uložit pokuty podnikům a sdružením podniků, které se podílely na takovém porušení.
79 Je třeba konstatovat, že ani preambule, ani odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje odkaz na právní základ představovaný článkem 3 nebo čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Jediné odkazy na čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, obsažené v bodech 335 a 343 odůvodnění napadeného rozhodnutí, se týkají diskuze o lex mitior za účelem odůvodnění použití čl. 65 odst. 5 UO, a nikoliv čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 v projednávané věci.
80 Na jednání Komise nejprve kvalifikovala opomenutí odkázat na nařízení č. 17 v preambuli napadeného rozhodnutí jako věcné pochybení, poté jako formální pochybení nebo také jako chybu v psaní. Následně vysvětlila, že napadené rozhodnutí má být chápáno ve světle druhého oznámení námitek ze dne 12. srpna 2002, které bylo založeno na nařízení č. 17. Nakonec, v odpověď na otázku Soudu, Komise označila části napadeného rozhodnutí, které podle jejího názoru ukazují, že napadené rozhodnutí je založeno na článku 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Šlo jednak o zmínku o poradním výboru v preambuli a dále o body 335, 342, 343, 345, 346, 348 až 350, 352 a 353 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
81 Je tedy namístě přezkoumat, zda informace uvedené v předchozím bodě právně dostačujícím způsobem prokazují, že Komise založila napadené rozhodnutí rovněž na článku 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, i přes opomenutí výslovných odkazů na tato ustanovení v napadeném rozhodnutí.
82 Zaprvé je důležité připomenout, že poté, co byla na jednání k této otázce vyslechnuta, Komise uznala, že se tvrzení obsažená v různých bodech odůvodnění uvedených výše v bodě 80 týkají použitelného hmotného práva (body 335, 342 a 343 odůvodnění) nebo procesního práva (body 352 a 353 odůvodnění), a nikoliv konkrétně její pravomoci konstatovat nebo ukládat sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Následně uznala, že body 345 a 346 odůvodnění pouze opakují argumentaci rozvinutou žalobkyněmi během správního řízení.
83 Zadruhé, pokud jde o body 348 a 349 odůvodnění napadeného rozhodnutí, je nutno konstatovat, že tyto body obsahují obecné odkazy na lex specialis, Smlouvu o jednotných orgánech a článek 305 ES, ale vůbec nezmiňují, že by napadené rozhodnutí bylo založeno na článku 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.
84 Zatřetí, odkaz na poradní výbor v preambuli se týká odkazu na procesní fázi stanovenou v čl. 10 odst. 3 nařízení č. 17, a potvrzuje tedy, že Komise použila procesně právní pravidla nařízení č. 17 po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO, zatímco odkazy na články 36 UO a 47 UO v téže preambuli potvrzují, že před uplynutím doby platnosti Smlouvy o ESUO byla použita procesně právní pravidla Smlouvy o ESUO.
85 Nicméně odkaz na poradní výbor vůbec nenaznačuje, že Komise v projednávané věci založila svou pravomoc rovněž na článku 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Jedinou zmínku v preambuli o právním základu použitém Komisí pro konstatování a uložení sankce za dotyčné protiprávní jednání totiž představuje uvedení článku 65 UO. V této souvislosti je důležité připomenout, že Komise na jednání uznala, že odkaz na článek 65 UO v preambuli se vztahuje k jeho odstavci 4, pokud jde o konstatování protiprávního jednání, a jeho odstavci 5, pokud jde o uložení pokuty.
86 Začtvrté, Komise na jednání zdůrazňovala zejména první větu bodu 350 odůvodnění, která údajně implicitně, ale jasně ukazuje, že napadené rozhodnutí je založeno na článku 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.
87 V tomto ohledu je třeba připomenout, že bod 350 odůvodnění napadeného rozhodnutí je formulován takto:
„Důsledky uplynutí doby platnosti lex specialis však musejí být upřesněny, co se týče ustanovení, která Komisi opravňují k ukládání sankcí. V tomto případě se jeví odůvodněným použití hmotného práva platného v době, kdy došlo ke skutkovým okolnostem, přičemž se nic nemění na uplatnění procesně právních pravidel platných v době rozhodnutí.“
88 Je nutno nejprve konstatovat, že bod 350 odůvodnění napadeného rozhodnutí se týká pouze pravomoci Komise ukládat pokuty. První věta bodu 350 odůvodnění se totiž vztahuje pouze na „ustanovení, která Komisi opravňují k ukládání sankcí“. Druhá věta uvedeného bodu odůvodnění, která má dále vysvětlit pravomoc Komise z pohledu uplynutí doby platnosti lex specialis, neupřesňuje, co jsou „ustanovení, která Komisi opravňují k ukládání sankcí“. Zmiňuje pouze hmotné právo a použitelná procesně právní pravidla a vůbec se nezabývá otázkou pravomoci Komise k „ukládání sankcí“.
89 Napadené rozhodnutí tedy neupřesňuje v bodě 350 odůvodnění, co jsou „ustanovení, která Komisi opravňují k ukládání sankcí“. Je-li chápána samostatně, první věta bodu 350 odůvodnění by se mohla vztahovat k čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 nebo čl. 65 odst. 5 UO.
90 Nicméně, pokud je bod 350 odůvodnění napadeného rozhodnutí chápán ve spojení s částí 8 napadeného rozhodnutí, která se týká uložení pokuty a která je nazvána „Použitelnost čl. 65 odst. 5 UO“, je zjevné, že Komise založila svou pravomoc uložit pokuty v projednávané věci na čl. 65 odst. 5 UO. Bod 515 odůvodnění tak připomíná, že „[v] souladu s čl. 65 odst. 5 UO Komise může ukládat pokuty [dotčeným] podnikům“.
91 Z bodů 515 až 518 odůvodnění mimoto stejně tak jasně vyplývá, že napadené rozhodnutí je založeno výlučně na čl. 65 odst. 4 a 5 UO. Odstavec 4 je totiž doslovně citován v bodě 516 odůvodnění za účelem vysvětlení, že Komise má pravomoc konstatovat, že Federacciai, sdružení podniků, se dopustilo protiprávního jednání, ale že nemá v souladu s čl. 65 odst. 5 UO pravomoc uložit tomuto sdružení pokutu. Článek 65 odst. 5 UO totiž uděluje Komisi pouze pravomoc ukládat pokuty podnikům, a nikoliv sdružením podniků. Pokud, jak tvrdí Komise, by napadené rozhodnutí bylo založeno na nařízení č. 17, takové právní posouzení by nebylo relevantní. Článek 15 odst. 2 nařízení č. 17 totiž nerozlišuje mezi podniky a sdruženími podniků, co se týče pravomoci Komise ukládat pokuty.
92 Stejně tak část 7 napadeného rozhodnutí, nazvaná „Nepoužitelnost čl. 65 odst. 2 UO“, obsahuje další údaj o tom, že Komise založila napadené rozhodnutí na článku 65 UO, a nikoliv na ustanoveních nařízení č. 17. V bodě 514 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise zkoumala otázku, zda může schválit kartelovou dohodu uvedenou v napadeném rozhodnutí podle čl. 65 odst. 2 UO. Komise přitom vůbec nevycházela z čl. 9 odst. 1 nařízení č. 17, který jí přiznává pravomoc udělovat výjimky, ale založila svou pravomoc výlučně na čl. 65 odst. 2 UO.
93 Zapáté, pokud jde o výklad napadeného rozhodnutí ve světle druhého oznámení námitek ze dne 12. srpna 2002, je třeba konstatovat, že Komise v tomto oznámení potvrzuje, že zahájila nové řízení na základě nařízení č. 17 a krom toho výslovně odkazuje na článek 3 uvedeného nařízení (doplňující oznámení námitek, bod 2).
94 Tato skutečnost jako taková nicméně nepostačuje ke konstatování, že právním základem napadeného rozhodnutí je článek 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17. Naopak je třeba mít za to, že opomenutí uvést jakýkoliv odkaz na článek 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 v preambuli napadeného rozhodnutí, jakož i jakýkoliv odkaz na uvedená ustanovení v odůvodnění tohoto rozhodnutí, vyplývá spíše z volby, kterou Komise vědomě učinila. Za okolností projednávané věci totiž nemůže být připuštěno, že Komise poté, co zahájila diskusi s žalobkyněmi ohledně rozporuplného použití nařízení č. 17, jakožto právního základu, prostřednictvím doplňujícího oznámení námitek, jednoduše zapomněla zmínit tento právní základ v napadeném rozhodnutí.
95 Zašesté, tento výklad napadeného rozhodnutí se jeví být podpořen skutečností, že v projednávaných věcech čtyři ze sedmi žalobkyň, tedy žalobkyně ve věcech T‑27/03, T‑46/03, T‑58/03 a T‑80/03, jasně vycházely ve svých žalobách z předpokladu, že napadené rozhodnutí je založeno na čl. 65 odst. 4 a 5 UO. Pouze dvě žalobkyně, tedy žalobkyně ve věcech T‑97/03 a T‑98/03, vycházely ve své argumentaci z konstatování, že napadené rozhodnutí bylo založeno na nařízení č. 17 s tím, že toto nařízení neudělilo Komisi v této souvislosti žádnou pravomoc. Nakonec žalobkyně ve věci T‑79/03 se vyjadřuje nejednoznačně, pokud jde o právní základ, a zkoumá obě teze, tedy případ, kdy je napadené rozhodnutí založeno na čl. 65 odst. 4 a 5 UO a případ, kdy je založeno na nařízení č. 17, přičemž dospívá k závěru, že Komise neměla pravomoc v žádném z těchto případů.
96 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že ve svých žalobních odpovědích ve věcech, v nichž žalobkyně měly ve svých žalobách za to, že napadené rozhodnutí bylo založeno na čl. 65 odst. 4 a 5 UO, Komise nikdy netvrdila, že argumentace těchto žalobkyň vychází z nesprávného předpokladu. Žádná žalobní odpověď, ani duplika, podaná v projednávaných věcech totiž neobsahuje výslovný odkaz na článek 3 nebo čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, jako na právní základ napadeného rozhodnutí. Jediné odkazy na čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 ve vyjádřeních Komise se týkají diskuze o lex mitior za účelem odůvodnit použití čl. 65 odst. 5 UO, a nikoliv čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 v projednávaném případě.
97 Žalobkyně ve věci T‑27/03 poté, co se seznámila s žalobní odpovědí, tak tvrdí v bodě 5 své repliky následující:
„Komise zdá se definitivně připouští: i) že napadené rozhodnutí bylo přijato pouze na právním základě, kterým je článek 65 UO, a ii) že pokuty byly uloženy pouze na základě tohoto ustanovení. Všechno ostatní, všechny ostatní argumenty Komise o jednotnosti právního řádu Společenství, o kritériích časové posloupnosti právních předpisů, se jeví jako akademické, obecné a nerelevantní úvahy a nezdá se být vhodným zneužívat trpělivosti Soudu jejich zodpovídáním.“
98 Navíc ve věci T‑79/03, v níž se žalobkyně nejednoznačně vyjadřuje k právním základu napadeného rozhodnutí, Komise tuto otázku vůbec nevyjasnila.
99 V bodě 58 žalobní odpovědi ve věci T‑79/03 tak Komise tvrdí: „Výchozí bod úvahy žalobkyně není správný: podle ní měla Komise použít procesně právní pravidla nařízení č. 17 pro uložení pokuty ve smyslu článku 65 UO. […] Je třeba […] uvést, že pokuta nebyla uložena na základě nařízení č. 17, ale, jak jasně uvádí rozhodnutí, na základě čl. 65 odst. 5 UO.“ V poznámce pod čarou Komise dodává, že „v rozporu s tvrzením žalobkyně, z části 5 rozhodnutí (bodů 335 a [následujících] odůvodnění) jasně vyplývá, že Komise používá nařízení č. 17“. V bodě 33 své repliky žalobkyně ve věci T‑79/03 rozhořčeně uvádí:
„[…] Komise si opět protiřečí a tentokrát v rozsahu několika řádků, což ukazuje, jak je obtížné podporovat právně nesoudržnou tezi. Tvrdí totiž, v bodě 58 žalobní odpovědi – […] na konci odstavce, že pokuta nebyla uložena na základě nařízení č. 17, aby následně ve formě poznámky dodala, že z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že použila nařízení č. 17.“
100 Až tedy na jednání a pouze v odpověď na otázky Soudu Komise poprvé jasně uvedla, že podle jejího názoru napadené rozhodnutí bylo založeno rovněž na článku 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.
101 Za těchto podmínek, s ohledem na všechny předcházející úvahy, jakož i na jednotlivé výslovné odkazy na právní základ představovaný čl. 65 odst. 4 a 5 UO v napadeném rozhodnutí (preambule napadeného rozhodnutí a body 515 až 518 jeho odůvodnění) a na skutečnost, že nebyl učiněn jakýkoliv odkaz na článek 3 a čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, jako na právní základ, je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí bylo založeno pouze na čl. 65 odst. 4 a 5 UO.
K pravomoci Komise konstatovat a ukládat sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO
– Ke vztahu mezi Smlouvou o ESUO a Smlouvou o ES
102 Je třeba připomenout, že věcná působnost Smlouvy o ESUO byla omezena. Smlouva o ESUO se totiž týkala pouze dvou výrobků, tedy uhlí a oceli, jak jsou definovány v článku 81 UO a příloze I Smlouvy o ESUO. Jelikož je Smlouva o EHS (nyní Smlouva o ES) formulována obecnými výrazy, které se vztahují na každé hospodářské odvětví, a tedy v zásadě i na výrobky spadající do působnosti Smlouvy o ESUO (viz v tomto smyslu posudek 1/94, bod 57 výše, bod 27), autoři Smlouvy o ES vložili do této smlouvy ustanovení, jehož účelem je zabránit přednosti ustanovení Smlouvy o ES před ustanoveními Smlouvy o ESUO.
103 Článek 305 odst. 1 ES tak upřesňuje:
„Ustanovení Smlouvy [o ES] nemění ustanovení Smlouvy o [ESUO], zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států, pravomoci orgánů [ESUO] a pravidla stanovená zmíněnou smlouvou pro fungování společného trhu s uhlím a ocelí.“
104 Z toho vyplývá, že co se týče fungování společného trhu pravidla Smlouvy o ESUO a všechna ustanovení přijatá k jejímu provedení zůstala v platnosti, bez ohledu na Smlouvu o ES (rozsudky Soudního dvora Gerlach, bod 57 výše, bod 9, a ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, C‑74/00 P a C‑75/00 P, Recueil, s. I‑7869, bod 100).
105 Nicméně v rozsahu, v němž určité otázky nebyly předmětem ustanovení Smlouvy o ESUO nebo právní úpravy přijaté na základě této smlouvy, se Smlouva o ES a ustanovení přijatá k jejímu provedení mohla vztahovat na výrobky spadající do působnosti Smlouvy o ESUO i před uplynutím doby platnosti posledně uvedené smlouvy (rozsudky Soudního dvora ze dne 15. prosince 1987, Deutsche Babcock, 328/85, Recueil, s. 5119, bod 10, a Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, bod 104 výše, bod 100; posudek 1/94, bod 57 výše, bod 27).
106 Je třeba také připomenout, že doba platnosti Smlouvy o ESUO uplynula v souladu s článkem 97 UO dne 23. července 2002. Jelikož má Smlouva o ES obecnou působnost, odvětví, která dříve spadala do působnosti Smlouvy o ESUO, podléhají ode dne 24. července 2002 působnosti Smlouvy o ES.
– K otázce, zda čl. 65 odst. 4 a 5 UO udělil Komisi pravomoc přijmout napadené rozhodnutí
107 Napadené rozhodnutí bylo přijato dne 17. prosince 2002 na základě čl. 65 odst. 4 UO, pokud jde o konstatování porušení čl. 65 odst. 1 UO, a na základě čl. 65 odst. 5 UO, pokud jde o uložení pokut podnikům, které se na porušení čl. 65 odst. 1 UO podílely.
108 Pokud jde o pravomoc Komise přijmout napadené rozhodnutí na základě čl. 65 odst. 4 a 5 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO, Komise vysvětluje, v bodě 348 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že „Smlouva o ES a Smlouva o ESUO náleží do téhož právního řádu, jímž je právní řád Společenství, v rámci kterého Smlouva o ESUO představovala až do 23. července 2002 lex specialis“. V bodě 349 odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na čl. 305 odst. 1 ES a jednotnou soustavu orgánů (Smlouvu o jednotných orgánech a článek 3 EU). Pro zdůraznění jednotnosti právního řádu Společenství Komise ve svých spisech účastníka řízení připomíná, že soud Společenství vykládal ustanovení Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ESAE s odkazem na ustanovení Smlouvy o ES a na základě obecných zásad, s nimž jsou v souladu všechny smlouvy Společenství (rozsudek Busseni, bod 55 výše, body 16 a 21).
109 V okamžiku uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO došlo k přechodu z režimu Smlouvy o ESUO do režimu Smlouvy o ES v oblasti hospodářské soutěže automaticky na základě zásady časové posloupnosti norem v rámci téhož právního řádu [rozsudky Salumi, bod 60 výše, bod 9; CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise, bod 60 výše, bod 22, a De Haan, bod 60 výše, bod 13]. V bodě 331 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který obsahuje odkaz na bod 31 sdělení ze dne 18. června 2002, Komise vysvětluje, že „použitelným hmotným právem“ je „právo platné v době, kdy došlo ke skutečnostem naplňujícím znaky protiprávního jednání“ a že „z procesního hlediska [je] po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO použitelným právem právo ES“. V bodě 350 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dodává, že „se jeví odůvodněným použití hmotného práva platného v době, kdy došlo ke skutkovým okolnostem“ a v bodě 352 odůvodnění napadeného rozhodnutí tvrdí, že „použitelná procesně právní pravidla jsou ta, která jsou platná v době přijetí daného opatření“.
110 Je tedy namístě přezkoumat, zda uvedené skutečnosti umožňují dospět k závěru, že čl. 65 odst. 4 a 5 UO uděloval Komisi v době přijetí napadeného rozhodnutí pravomoc toto rozhodnutí přijmout.
111 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Smlouva o ESUO představovala na základě čl. 305 odst. 1 ES lex specialis odchylující se od lex generalis, jímž je Smlouva o ES (stanovisko generálního advokáta Van Gervena předcházející rozsudku Banks, bod 57 výše, bod 8; rozsudky ESF Elbe-Stahlwerke Feralpi v. Komise, bod 57 výše, bod 102, a Verband der freien Rohrwerke a další v. Komise, bod 57 výše, bod 68).
112 Skutečnost, že Smlouva o ESUO představovala lex specialis, měla za následek, že v okamžiku uplynutí doby platnosti uvedené smlouvy se lex generalis stal automaticky použitelným. V bodě 348 odůvodnění napadeného rozhodnutí tak Komise správně konstatovala, že „od 24. července 2002 odvětví, která dříve spadala do působnosti Smlouvy o ESUO, jejích procesně právních ustanovení a sekundární legislativy, podléhají odpovídajícím normám vycházejícím ze Smlouvy o ES“. V oblasti hospodářské soutěže toto konstatování znamená, že jednání podniků a sdružení podniků, která dříve podléhala Smlouvě o ESUO, mohou počínaje dnem 24. července 2002 spadat do působnosti článků 81 ES a 82 ES.
113 Projednávaný žalobní důvod se však vůbec netýká uplatnění článku 81 ES na kartelovou dohodu v odvětví hutnictví po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Týká se pravomoci Komise konstatovat a ukládat sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO na základě čl. 65 odst. 4 a 5 UO.
114 Povaha Smlouvy o ESUO jako lex specialis vůči Smlouvě o ES nijak nepodporuje tvrzení Komise, podle kterého má posledně uvedená také pravomoc k tomu, aby založila rozhodnutí na lex specialis po uplynutí doby jeho platnosti. Je třeba v této souvislosti připomenout, že čl. 305 odst. 1 ES, z něhož soud Společenství dovodil povahu Smlouvy o ESUO jako lex specialis vůči Smlouvě o ES, pouze potvrzuje uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO dne 23. července 2002, jelikož stanoví, že ustanovení Smlouvy o ES nemění ustanovení Smlouvy o ESUO a jelikož článek 97 UO výslovně stanoví uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO k uvedenému datu.
115 Stejně tak jednotná povaha právního řádu Společenství, na kterou Komise odkazuje v bodě 349 odůvodnění napadeného rozhodnutí a kterou dovozuje z jednotné soustavy orgánů a nezbytnosti soudržného výkladu ustanovení obsažených v různých Smlouvách Společenství, nemůže Komisi udělit pravomoc konstatovat porušení čl. 65 odst. 1 UO a uložit dotyčným podnikům pokutu na základě čl. 65 odst. 4 a 5 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO. Je třeba v této souvislosti zdůraznit, že i přes jednotnou soustavu orgánů vyplývající ze Smlouvy o jednotných orgánech, nebylo nikdy uskutečněno sloučení jednotlivých Společenství. Krom toho soudržný výklad ustanovení hmotného práva různých Smluv nemá žádný dopad na pravomoci svěřené jednotlivým orgánům jednotlivými Smlouvami. V rámci každé Smlouvy mohou totiž orgány vykonávat pouze pravomoci, které jim byly svěřeny uvedenou smlouvou (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, C‑176/03, Sb. rozh. s. I‑7879, body 38 až 53).
116 Pokud jde o argument vycházející ze zásad upravujících časovou posloupnost norem, z judikatury vyplývá, že pravidla hmotného práva Společenství musí být za účelem zaručit dodržování zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání vykládána tak, že se v zásadě nevztahují na situace, k nimž došlo před jejich vstupem v platnost, zatímco procesně právní pravidla jsou přímo použitelná [rozsudky Salumi, bod 60 výše, bod 9; CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux v. Komise, bod 60 výše, bod 22, a De Haan, bod 60 výše, bod 13; rozsudky Soudu ze dne 19. února 1998, Eyckeler & Malt v. Komise, T‑42/96, Recueil, s. II‑401, bod 55, a ze dne 28. ledna 2004, Euroagri v. Komise, T‑180/01, Recueil, s. II‑369, bod 36].
117 Je třeba nicméně poznamenat, že otázka pravomoci orgánu předchází otázce, jaká hmotně právní a procesně právní pravidla se použijí. Poté co bylo nejprve zjištěno, že orgán má pravomoc přijmout akt na základě zvláštního ustanovení Smlouvy nebo sekundárního práva, je namístě následně určit použitelná hmotně právní a procesně právní pravidla v souladu se zásadami upravujícími časovou posloupnost norem.
118 V této souvislosti je důležité zdůraznit, že ustanovení, které je právním základem aktu a které opravňuje orgán Společenství k přijetí dotčeného aktu, musí být platné v okamžiku přijetí uvedeného aktu (rozsudek Soudního dvora ze dne 4. dubna 2000, Komise v. Rada, C‑269/97, Recueil, s. I‑2257, bod 45; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 28. září 2004, MCI v. Komise, T‑310/00, Sb. rozh. s. II‑3253, body 78 až 114). Naopak zásady upravující časovou posloupnost norem mohou vést k použití hmotně právních ustanovení, která již nejsou platná v okamžiku přijetí aktu orgánem Společenství.
119 Komise tím, že odkázala v bodech 331 a 350 až 352 odůvodnění napadeného rozhodnutí na zásady upravující časovou posloupnost norem, aby odůvodnila svou pravomoc přijmout napadené rozhodnutí, zaměnila hmotně právní ustanovení určené podnikům, tedy čl. 65 odst. 1 UO, s právním základem pro jednání Komise, tedy čl. 65 odst. 4 a 5 UO. Z použitelného hmotně právního ustanovení automaticky dovodila svou pravomoc založit rozhodnutí na ustanovení, jehož platnost mezitím zanikla. Komise tak ještě i na jednání prohlásila, pokud jde o její pravomoc a o použitelné hmotné a procesní právo, že „první dvě […] jsou prakticky tytéž“ nebo také že „svěření pravomocí je úzce spjato s [použitelným] hmotným právem“.
120 Nicméně, jelikož jednak z judikatury, bod 118 výše, vyplývá, že ustanovení představující právní základ aktu musí být platné v okamžiku přijetí uvedeného aktu a dále vzhledem k tomu, že v souladu s článkem 97 UO uplynula doba platnosti čl. 65 odst. 4 a 5 UO dne 23. července 2002, Komise již nemohla, za účelem konstatování porušení čl. 65 odst. 1 UO a uložení pokut podnikům, které se na porušení podílely, dovozovat svou pravomoc z uvedených ustanovení, která nebyla v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí platná.
121 Konečně, pokud jde o argument Komise, podle kterého sám Soudní dvůr nadále používal článek 65 UO po uplynutí doby jeho platnosti, je třeba poznamenat, že v rozsudcích citovaných Komisí (bod 62 výše) soud Společenství vykonával přezkum legality aktů přijatých Komisí na základě Smlouvy o ESUO v okamžiku, kdy tato smlouva byla ještě platná. Tyto rozsudky tedy nepodporují argumentaci Komise, podle které měla pravomoc přijmout rozhodnutí na základě ustanovení Smlouvy o ESUO po uplynutí doby její platnosti.
122 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že první část prvního žalobního důvodu musí být přijata a že napadené rozhodnutí je protiprávní. Protiprávnost napadeného rozhodnutí se však nejeví být natolik zjevně závažná, aby bylo vyhověno návrhovým žádáním ve věcech T‑27/03 a T‑80/03 směřujícím ke konstatování nicotnosti napadeného rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 1994, Komise v. BASF a další, C‑137/92 P, Recueil, s. I‑2555, bod 52).
123 V důsledku toho musí být napadené rozhodnutí ve vztahu k žalobkyním zrušeno.
K nákladům řízení
124 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovaly náhradu nákladů řízení a žalovaná neměla ve věci úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření ve věcech T‑46/03 a T‑79/03.
125 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady. Italská republika tedy ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (pátý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise K (2002) 5087 konečné ze dne 17. prosince 2002, v řízení podle článku 65 UO (COMP/37.956 – Výztuže do betonu), se zrušuje ve vztahu k SP SpA, Leali SpA, Acciaierie e Ferriere Leali Luigi SpA, Industrie Riunite Odolesi SpA (IRO), Lucchini SpA, Ferriera Valsabbia SpA, Valsabbia Investimenti SpA a Alfa Acciai SpA.
2) Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené SP, Leali, Acciaierie e Ferriere Leali Luigi, IRO, Lucchini, Ferriera Valsabbia, Valsabbia Investimenti a Alfa Acciai, včetně nákladů na řízení o předběžném opatření ve věcech T‑46/03 a T‑79/03.
3) Italská republika ponese vlastní náklady řízení.
Vilaras | Martins Ribeiro | Dehousse |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. října 2007.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
Obsah
Právní rámec
Ustanovení Smlouvy o ESUO
Sdělení Komise týkající se určitých aspektů nakládání s případy hospodářské soutěže, které vyplývají z ukončení platnosti Smlouvy o ESUO
Správní řízení
Napadené rozhodnutí
Řízení
Návrhová žádání účastnic řízení
Právní otázky
Argumenty účastnic řízení
Závěry Soudu
Úvodní poznámky
K právnímu základu, na němž je napadené rozhodnutí založeno
K pravomoci Komise konstatovat a ukládat sankce za porušení čl. 65 odst. 1 UO po uplynutí doby platnosti Smlouvy o ESUO
– Ke vztahu mezi Smlouvou o ESUO a Smlouvou o ES
– K otázce, zda čl. 65 odst. 4 a 5 UO udělil Komisi pravomoc přijmout napadené rozhodnutí
K nákladům řízení