Language of document : ECLI:EU:T:2022:739

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

30. listopadu 2022(*)

„(Průmyslový) vzor Společenství – Řízení o prohlášení neplatnosti – Zapsaný (průmyslový) vzor Společenství představující příslušenství k bezdrátovému dálkovému ovládání – Důvod neplatnosti – Vzhledové znaky výrobku, které jsou podmíněné pouze jeho technickou funkcí – Článek 8 odst. 1 a čl. 25 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 6/2002 – Skutečnosti nebo důkazy předložené poprvé před odvolacím senátem – Článek 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002 – Povinnost uvést odůvodnění – Článek 41 odst. 1 a odst. 2 písm. c) Listiny základních práv“

Ve věci T‑611/21,

ADS L. Kowalik, B. Włodarczyk s.c., se sídlem v Sosnowieci (Polsko), zastoupená M. Oleksynem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zastoupenému M. Chylińskou a J. Ivanauskasem, jako zmocněnci,

žalovanému,

přičemž dalším další účastnicí řízení před odvolacím senátem OHIM byla

ESSAtech, se sídlem v Přistoupimi (Česká republika),

TRIBUNÁL (druhý senát)

při poradách ve složení V. Tomljenović, předsedkyně, I. Nõmm a D. Kukovec (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Zwozdziak-Carbonne, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 11. července 2022,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou založenou na článku 263 SFEU se žalobkyně, ADS L. Kowalik, B. Włodarczyk s.c., domáhá zrušení rozhodnutí třetího odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 5. července 2021 (věc R 1070/2020-3) (dále jen „napadené rozhodnutí“).

 Skutečnosti předcházející sporu

2        Dne 7. prosince 2017 podala žalobkyně u EUIPO na základě nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (Úř. věst. 2002, L 3, s. 1; Zvl. vyd. 13/27, s. 142) přihlášku (průmyslového) vzoru Společenství.

3        (Průmyslový) vzor Společenství, jehož zápis byl požadován a který je v projednávané věci zpochybněn, je vyobrazen v následujícím náhledu:

Image not found

4        Výrobky, pro které má být (průmyslový) vzor použit, náležejí do třídy 14.03 ve smyslu Locarnské dohody zřizující Mezinárodní třídění pro průmyslové vzory ze dne 8. října 1968, ve znění doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Dálková ovládání [bezdrátová (příslušenství k -)“.

5        Zpochybněný (průmyslový) vzor byl zapsán dne 7. prosince 2017 jako (průmyslový) vzor Společenství pod číslem 4 539 302-0001 a byl zveřejněn ve Věstníku (průmyslových) vzorů Společenství č. 2018/044 ze dne 5. března 2018.

6        Dne 20. května 2019 podala další účastnice řízení před odvolacím senátem EUIPO, společnost ESSAtech, na základě čl. 52 nařízení č. 6/2002 návrh na prohlášení neplatnosti zpochybněného (průmyslového) vzoru.

7        Důvodem uplatněným na podporu návrhu na prohlášení neplatnosti byl důvod uvedený v čl. 25 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 8 odst. 1 a 2 nařízení č. 6/2002.

8        Dne 6. dubna 2020 zrušovací oddělení návrh na prohlášení neplatnosti zamítlo.

9        Dne 27. května 2020 podala další účastnice řízení před odvolacím senátem EUIPO odvolání k EUIPO proti rozhodnutí zrušovacího oddělení na základě článků 55 až 60 nařízení 6/2002.

10      Napadeným rozhodnutím třetí odvolací senát EUIPO odvolání vyhověl, rozhodnutí zrušovacího oddělení zrušil a zpochybněný (průmyslový) vzor prohlásil za neplatný.

11      V tomto ohledu odvolací senát zaprvé zdůraznil, že technickou funkcí dotčeného výrobku, a sice zařízení určeného k umístění na baterii dálkového ovládání pro elektrická bateriová zařízení, je umožnit odpojení elektrického napájení z baterie, pokud není používáno. Zadruhé konstatoval, že vzhledové znaky dotčeného výrobku jsou následující: dvě kruhové destičky zlaté a hnědé barvy, pásek spojující obě kruhové destičky a deska s tištěnými spoji nacházející se na jedné straně jedné z destiček složená z elektronických součástek. Zatřetí měl odvolací senát za to, že všechny uvedené znaky jsou podmíněny pouze technickou funkcí dotčeného výrobku, takže zpochybněný (průmyslový) vzor musí být prohlášen za neplatný na základě čl. 25 odst. 1 písm. b) ve spojení s čl. 8 odst. 1 nařízení č. 6/2002.

 Návrhová žádání účastníků řízení

12      Žalobkyně v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil EUIPO a další účastnici řízení před odvolacím senátem EUIPO náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení vynaložených před EUIPO.

13      EUIPO navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K přípustnosti písemností předložených poprvé až v řízení před Tribunálem

14      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál uznal přípustnost snímků obrazovky internetové stránky obsažených v přílohách A.4 až A.6 žaloby coby důkazů. Podle jejího názoru tyto dokumenty prokazují existenci alternativ k výrobkům, na které se vztahuje dotčený (průmyslový) vzor, jakož i vážného omezení tvůrčí svobody.

15      EUIPO zpochybňuje přípustnost příloh A.4 až A.6 žaloby z důvodu, že dokumenty v nich obsažené byly předloženy poprvé až před Tribunálem.

16      Nelze, než konstatovat, že jak vyplývá ze spisu, dokumenty uvedené v přílohách A.4 až A.6 žaloby nebyly předloženy v řízení před EUIPO, ale byly předloženy poprvé až v řízení před Tribunálem.

17      Z judikatury přitom vyplývá, že s ohledem na znění článku 61 nařízení č. 6/2002 musí být přezkum legality vykonávaný Tribunálem v případě rozhodnutí odvolacího senátu prováděn s ohledem na právní otázky, které byly předloženy odvolacímu senátu. Úkolem Tribunálu tedy není znovu posuzovat skutkové okolnosti ve světle důkazů předložených poprvé až v řízení před ním. Připuštění těchto důkazů by totiž bylo v rozporu s článkem 188 jednacího řádu Tribunálu, podle kterého spisy předložené účastníky řízení před Tribunálem nesmí měnit předmět řízení před odvolacím senátem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. října 2013, Viejo Valle v. OHIM – Établissemnt Coquet (Šálek a podšálek s rýhami a hluboký talíř s rýhami), T‑566/11 a T‑567/11, EU:T:2013:549, bod 63 a citovaná judikatura].

18      Z toho tedy vyplývá, že písemnosti předložené poprvé až před Tribunálem musí být odmítnuty, aniž je nutné zkoumat jejich důkazní sílu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. března 2010, Grupo Promer Mon Graphic v. OHIM – PepsiCo (Ztvárnění kulatého reklamního nosiče), T‑9/07, EU:T:2010:96, bod 24 a citovaná judikatura].

19      Dokumenty obsažené v přílohách A.4 až A.6 žaloby proto nebohou být zohledněny, a musí být tudíž považovány za nepřípustné.

 K opodstatněnosti žalobních důvodů

20      Na podporu své žaloby žalobkyně v zásadě uplatňuje dva žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 8 odst. 1 nařízení č. 6/2002 vykládaného ve spojení s čl. 25 odst. 1 písm. b) téhož nařízení, jakož i z porušení čl. 41 odst. 2 písm. c) vykládaného ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Druhý žalobní důvod vychází z porušení čl. 63 odst. 1 nařízení č. 6/2002 vykládaného ve spojení s čl. 63 odst. 2 téhož nařízení, jakož i z porušení čl. 41 odst. 2 písm. c) ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny.

21      Posuzování žaloby je třeba začít analýzou druhého žalobního důvodu.

22      V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně odvolacímu senátu vytýká, že nesprávně zacházel s důkazy a argumenty, které strana navrhující prohlášení neplatnosti předložila poprvé před odvolacím senátem, a sice s přílohami č. 1 až 4 písemného odůvodnění odvolání podaného k tomuto senátu.

23      Zaprvé podle žalobkyně odvolací senát v podstatě porušil čl. 63 odst. 1 nařízení č. 6/2002 vykládaný ve spojení s čl. 63 odst. 2 téhož nařízení. Zadruhé žalobkyně pokazuje na porušení čl. 41 odst. 2 písm. c) vykládaného ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny.

24      EUIPO argumenty žalobkyně zpochybňuje.

25      EUIPO zaprvé tvrdí, že odvolací senát správně vykonal svou diskreční pravomoc připustit důkazy předložené dalším účastníkem řízení před ním, jelikož podmínky stanovené v čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2018/625 ze dne 5. března 2018, kterým se doplňuje nařízení 2017/1001 a zrušuje nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/1430 (Úř. věst. 2018, L 104, s. 1), byly v projednávaném případě splněny. Zadruhé zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že žalobkyně uvedené připuštění důkazů nezpochybnila, uvedený senát neměl povinnost toto připuštění výslovně odůvodnit.

26      V projednávané věci ze spisu k věci vyplývá, že v rámci odvolání podaného k odvolacímu senátu proti rozhodnutí zrušovacího oddělení předložila navrhovatelka prohlášení neplatnosti písemné odůvodnění svého odvolání, jakož i přílohy č. 1 až 4. Tyto přílohy obsahovaly následující důkazy:

–        snímky integrovaných obvodů kruhového tvaru a hypertextové odkazy na jejich zdroje (příloha č. 1);

–        hypertextový odkaz na video, které je dostupné na internetové stránce YouTube, jakož i snímky znázorňující užívání výrobku (příloha č. 2);

–        snímky starších průmyslových vzorů a hypertextové odkazy na jejich zdroje (příloha č. 3);

–        popis výrobku (příloha č. 4).

27      Jak vyplývá ze spisu a jak připouštějí účastníci řízení, přílohy č. 1 až 4 písemného odůvodnění odvolání podaného k odvolacímu senátu obsahují skutečnosti nebo důkazy předložené poprvé až před uvedeným senátem. V tomto písemném odůvodnění navrhovatelka prohlášení neplatnosti rovněž k tomuto uvedla dodatečnou argumentaci, která nebyla uvedena v návrhu na prohlášení neplatnosti.

28      V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 63 odst. 1 nařízení č. 6/2002 stanoví, že „v průběhu řízení zkoumá [EUIPO] skutečnosti z moci úřední“, ale že „v řízení týkajícím se prohlášení neplatnosti se [EUIPO] při zkoumání omezí na skutečnosti, důvody a návrhy přednesené účastníky“. Článek 63 odst. 2 uvedeného nařízení kromě toho stanoví, že [EUIPO] nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili“.

29      Ze znění čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002 vyplývá, že obecně platí, není-li stanoveno jinak, že uvedení skutečností a předložení důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení nařízení č. 6/2002, a že EUIPO nic nezakazuje přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které byly takto opožděně uvedeny nebo předloženy [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Gamet v. EUIPO – „Metal-Bud II“ Robert Gubała (Dveřní klika), T‑306/16, nezveřejněný, EU:T:2017:466, bod 15; viz rovněž obdobně rozsudek ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul, C‑29/05 P, EU:C:2007:162, bod 42].

30      Uvedené ustanovení totiž upřesněním toho, že EUIPO „nemusí“ v takovém případě přihlížet k takovým důkazům, přiznává EUIPO širokou posuzovací pravomoc ohledně rozhodnutí – které musí v tomto smyslu odůvodnit – zda je namístě k těmto důkazům přihlédnout, či nikoliv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Dveřní klika, T‑306/16 nezveřejněný, EU:C:2017:466, bod 16 a citovaná judikatura).

31      Pokud jde o výkon posuzovací pravomoci odvolacího senátu za účelem případného zohlednění skutečností uvedených nebo důkazů předložených poprvé až v řízení před ním, je třeba uvést, že takové zohlednění může být odůvodněno, jsou-li splněny podmínky stanovené v čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625.

32      Článek 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 zejména stanoví:

„V souladu s čl. 95 odst. 2 nařízení […] 2017/1001 může odvolací senát přijmout skutečnosti nebo důkazy, které mu byly předloženy poprvé, pouze tehdy, pokud tyto skutečnosti nebo důkazy splňují tyto požadavky:

a) budou samy o sobě pravděpodobně relevantní pro výsledek řízení a

b) nebyly předloženy včas z oprávněných důvodů, a zejména pokud pouze doplňují relevantní skutečnosti a důkazy, které byly předloženy včas, nebo se předkládají za účelem zpochybnění zjištění provedených nebo zkoumaných v prvním stupni z vlastního podnětu tohoto orgánu v rámci rozhodnutí, kterého se týká odvolání.“

33      Nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 je totiž použitelné v oblasti (průmyslových) vzorů Společenství, neboť na základě článku 108 nařízení č. 6/2002 jsou ustanovení uvedeného nařízení v přenesené pravomoci týkající se řízení před odvolacími senáty použitelná rovněž na odvolání týkající se rozhodnutí uvedených v článku 55 tohoto nařízení [rozsudek ze dne 24. března 2021, Lego v. EUIPO, – Delta Sport Handelskontor (Díl z dětské stavebnice), T‑515/19, nezveřejněný, EU:T:2021:155, bod 44]. Posledně uvedený článek se týká zejména rozhodnutí zrušovacích oddělení, jako je tomu v projednávaném případě.

34      Je třeba rovněž uvést, že obsah čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002 je totožný s obsahem čl. 95 odst. 2 nařízení 2017/1001, který je výslovně uveden v čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625.

35      Z toho vyplývá, že podmínky stanovené v čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 se použijí mutatis mutandis na čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002. Možnost odvolacího senátu zohlednit skutečnosti uvedené nebo důkazy předložené poprvé až v řízení před ním na základě čl. 63 odst. 2 uvedeného nařízení je tedy ohraničena čl. 27 odst. 4 tohoto nařízení v přenesené pravomoci [obdobně viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Kondyterska korporacija „Rošen“ v. EUIPO – Krasnyj Oktjabr (Vyobrazení humra), T‑254/20, nezveřejněný, EU:T:2021:650, body 55 a 56].

36      V souladu s judikaturou je na Tribunálu, aby posoudil, zda odvolací senát účinně vykonal širokou posuzovací pravomoc, kterou má k tomu, aby s uvedením odůvodnění a s řádným zohledněním všech relevantních okolností rozhodl, zda je třeba pro účely rozhodnutí, které má vydat, zohlednit skutečnosti nebo důkazy, jež byly poprvé předloženy až před ním. Kromě toho mu přísluší přezkoumat, zda odvolací senát vhodně využil posuzovací pravomoc, kterou mu svěřuje čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002 (viz rozsudek ze dne 5. července 2017, Dveřní klika, T‑306/16, bod 18 a citovaná judikatura). S ohledem na bod 35 výše musí být posledně uvedené ustanovení použito ve spojení s čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625.

37      Jak vyplývá z judikatury k čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002 citované v bodech 30 a 36 výše, odvolací senát musí vykonat svou posuzovací pravomoc zakotvenou v uvedeném ustanovení, aby s odůvodněním rozhodl, zda zohlední či nikoli skutečnosti nebo důkazy, které byly předloženy až v řízení před ním. Tato povinnost je rovněž formulována judikaturou týkající se čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625, podle níž v případě, že uvedený senát přijme takový důkazní materiál a opře se o něj, musí v souladu s článkem 62 uvedeného nařízení nutně odůvodnit důvody, které jej vedly k závěru, že podmínky stanovené v čl. 27 odst. 4 tohoto nařízení v přenesené pravomoci byly splněny [v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 30. června 2021, Skyliners v. EUIPO – Sky (SKYLINERS), T‑15/20, nezveřejněný, EU:T:2021:401, bod 80].

38      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že povinnost odvolacího senátu vykonat posuzovací pravomoc stanovená v čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002 za účelem odůvodněného rozhodnutí, zda je či není třeba zohlednit skutečnosti nebo důkazy předložené poprvé až před ním, má původ v povinnosti správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.

39      Kromě toho přezkum otázky přípustnosti tvrzených skutečností nebo důkazů předložených poprvé až před odvolacím senátem představuje povinnou fázi, která předchází jeho případné analýze těchto skutečností a důkazů v rámci zkoumání opodstatněnosti odvolání, které k němu bylo podáno.

40      Co se tudíž týče jak analýzy otázky připuštění skutečností nebo důkazů předložených poprvé před odvolacím senátem, tak posuzování merita věci, musí napadené rozhodnutí splňovat požadavky diktované povinností uvést odůvodnění, která je zakotvena zejména v článku 41 Listiny, který je nadepsán „Právo na řádnou správu“, konkrétně pak v odstavci 1 a odst. 2 písm. c) uvedeného článku, jehož porušení žalobkyně rovněž uplatňuje.

41      V této souvislosti je třeba poukázat na to, že čl. 41 odst. 1 Listiny stanoví, že „[k]aždý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“. Odstavec 2 písm. c) uvedeného článku upřesňuje, že „[t]oto právo zahrnuje především […] povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí“.

42      Povinnost uvést odůvodnění, která vyplývá rovněž z článku 62 nařízení č. 6/2002, má podle judikatury dvojí cíl, a to umožnit jednak zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč bylo opatření přijato, za účelem obrany jejich práv a jednak umožnit unijnímu soudu provedení přezkumu legality daného rozhodnutí [rozsudek ze dne 16. února 2017, Antrax It v. EUIPO – Vasco Group (Termosifony pro radiátory), T‑828/14 a T‑829/14, EU:T:2017:87, bod 82].

43      Otázku, zda odůvodnění rozhodnutí tyto požadavky splňuje, je třeba posoudit s ohledem nejen na jeho znění, ale rovněž na jeho kontext, jakož i celý soubor právních pravidel upravujících dotyčnou oblast [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. února 2017, Mast-Jägermeister v. EUIPO (Poháry), T‑16/1 EU:T:2017:68, bod 58].

44      Je třeba zdůraznit, že cílem povinnosti uvést odůvodnění je rovněž zabránit přijetí svévolných rozhodnutí. Zahrnuje tedy účinek sebedisciplíny v tom smyslu, že jeho autor tím, že je povinen uvést důvody rozhodnutí, je rovněž povinen zajistit, aby tyto důvody byly relevantní, soudržné a dostatečně přesné.

45      Z toho vyplývá, že když odvolací senát vykonává posuzovací pravomoc, která mu byla svěřena čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002, je povinen odůvodnit své rozhodnutí, pokud jde o připuštění skutečností nebo důkazů, předložených poprvé až před ním, a zejména uvést, zda s ohledem na podmínky stanovené v čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 mohou být uvedené skutečnosti a důkazy přijaty. V projednávaném případě je tedy třeba přezkoumat, zda tento senát uvedenou povinnost dodržel.

46      I když odvolací senát v projednávané věci v napadeném rozhodnutí výslovně nekonstatoval, že jsou skutečnosti nebo důkazy obsažené v přílohách č. 1 až 4 odůvodnění odvolání podaného k odvolacímu senátu připuštěny, je třeba mít za to, že odvolací senát uvedený důkazní materiál implicitně, avšak nutně zohlednil. Nejenže bylo několik důkazů obsažených v uvedených přílohách uvedeno v popisu důvodů a argumentů účastníků řízení uvedeném v bodě 15 napadeného rozhodnutí, ale jejich zohlednění rovněž vyplývá z odkazů v odůvodnění uvedeného rozhodnutí na všechny skutečnosti, argumenty a důkazy předložené před tímto senátem. A dále se jak žalobkyně, tak EUIPO ve svých písemnostech shodují na tomto připuštění.

47      Nelze přitom, než konstatovat, že odůvodnění napadeného rozhodnutí neobsahuje žádnou skutečnost týkající se důvodů, proč odvolací senát připustil skutečnosti nebo důkazy předložené navrhovatelkou prohlášení neplatnosti poprvé až v řízení před ním.

48      Tribunál tedy nemůže přezkoumat, zda odvolací senát aplikoval čl. 27 odst. 4 nařízení 2018/625 a zda oba požadavky stanovené tímto ustanovením byly splněny před tím, než byly připuštěny skutečnosti nebo důkazy předložené poprvé až před ním. Zejména nemůže přezkoumat, zda uvedený senát posoudil jednak relevanci uvedeného důkazního materiálu pro spor a jednak případné platné důvody, které vedly k jeho opožděnému předložení. Je tedy nemožné, aby se Tribunál seznámil s odůvodněním takového připuštění a posoudil opodstatněnost napadeného rozhodnutí v tomto ohledu.

49      Stejně tak vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neuvádí důvody pro připuštění skutečností nebo důkazů předložených poprvé až před odvolacím senátem, nemohou se účastníci řízení seznámit s důvody tohoto připuštění za účelem obrany svých práv.

50      Je tudíž třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v nedostatku odůvodnění, pokud jde o připuštění skutečností nebo důkazů předložených poprvé před odvolacím senátem, tento senát nesplnil požadavky vyplývající z čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002 a z čl. 41 odst. 2 písm. c) vykládaného ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny.

51      Argumenty EUIPO nemohou tento závěr zpochybnit.

52      Zaprvé je třeba odmítnout argument EUIPO, že vzhledem k tomu, že žalobkyně před odvolacím senátem nezpochybnila přijetí skutečností nebo důkazů, které byly poprvé předloženy až uvedenému senátu, nebyl odvolací senát povinen jejich připuštění výslovně odůvodnit.

53      Zaprvé totiž z judikatury vyplývá, že odůvodnění může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč bylo rozhodnutí odvolacího senátu přijato, a příslušnému soudu disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl provést přezkum [rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Bell telekomunikací Ross v. OHIM – KIN (Pouzdro náramkových hodinek), T‑80/10, nezveřejněný, EU:T:2013:214, bod 37]. Jak přitom bylo uvedeno v bodech 48 a 49 výše, v projednávané věci tomu tak není.

54      Zadruhé, jak bylo uvedeno v bodě 45 výše, pokud odvolací senát vykonává posuzovací pravomoc, která mu byla svěřena čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002, je povinen odůvodnit své rozhodnutí, pokud jde o připuštění skutečností nebo důkazů, které byly poprvé předloženy až před ním, a zejména uvést, zda s ohledem na podmínky stanovené v čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 mohou být tyto skutečnosti nebo důkazy přijaty.

55      Z toho vyplývá, že posouzení argumentu EUIPO uvedeného v bodě 52 výše musí být provedeno ve světle povinnosti odvolacího senátu uvést zejména to, zda s ohledem na podmínky stanovené v čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 mohou být skutečnosti nebo důkazy předložené poprvé až v řízení před ním přijaty.

56      Zajisté platí, že v souladu s čl. 63 odst. 1 nařízení č. 6/2002 je zkoumání skutkového stavu EUIPO v řízení o prohlášení neplatnosti, jako je tomu v projednávané věci, omezeno na skutečnosti, důvody a návrhy přednesené účastníky.

57      Článek 63 odst. 1 nařízení č. 6/2002 však nezbavuje odvolací senát povinnosti zkoumat a odůvodnit připuštění skutečností nebo důkazů předložených poprvé před uvedeným senátem na základě čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 z důvodu, že žalobkyně jejich přípustnost nezpochybnila.

58      V souladu s čl. 27 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 musí totiž odvolací senát i bez návrhu zkoumat právní otázky, které účastníci řízení nevznesli, v rozsahu, v němž se týkají základních procesních požadavků nebo pokud je nezbytné tyto otázky vyřešit, aby bylo zajištěno správné použití nařízení č. 6/2002 s ohledem na skutečnosti, důkazy a argumenty předložené účastníky řízení (v tomto smyslu obdobně viz rozsudky ze dne 10. června 2020, L. Oliva Torras v. EUIPO – Mecánica del Frío (Zařízení pro spojování vozidel), T‑100/19, EU:T:2020:255, body 70 až 72, a ze dne 13. října 2021, Škoda Investment v. EUIPO – Škoda Auto (Vyobrazení okřídleného šípu), T‑712/20, EU:T:2021:700, bod 24].

59      V projednávané věci otázka, zda skutečnosti nebo důkazy předložené poprvé před odvolacím senátem mohou být připuštěny na základě čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625, představuje otázku týkající se správného použití nařízení č. 6/2002 s ohledem na skutečnosti, důkazy a argumenty předložené účastníky řízení ve smyslu odstavce 2 uvedeného článku. Uvedený senát tedy musí tuto otázku zkoumat z úřední povinnosti a odůvodnit svou odpověď.

60      Na rozdíl od toho, co tvrdí EUIPO, tedy připuštění skutečností nebo důkazů předložených poprvé před odvolacím senátem na základě čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625, jakož i uvedení důvodů v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí není vyloučeno z přezkumu uvedeným senátem pouze z důvodu, že žalobkyně nezpochybnila takové připuštění ve stadiu řízení před tímto senátem.

61      Zatřetí je tento závěr podpořen cílem sledovaným čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625.

62      Cílem čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 je totiž zejména zajistit řádný průběh a účinnost řízení před EUIPO tím, že motivuje účastníky řízení k tomu, aby dodržovali lhůty, které jsou jim stanoveny [v omto smyslu viz rozsudek ze dne 19. ledna 2022, Masterbuilders, Heiermann, Schmidtmann v. EUIPO – Cirillo (POMODORO), T‑76/21, nezveřejněný, EU:T:2022:16, bod 37 a citovaná judikatura].

63      Článek 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 tedy sleduje cíl obecného zájmu. Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že se toto ustanovení neomezuje pouze na ochranu zájmu dotčených účastníků řízení, nemohou posledně uvedení disponovat přezkumem dodržení pravidel upravujících připouštění důkazů.

64      Argument EUIPO uvedený v bodě 52 výše tím, že činí obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, pokud jde o přezkum podle čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625, závislým na otázce, zda připuštění skutečností nebo důkazů předložených poprvé před odvolacím senátem bylo či nikoli v řízení před uvedeným senátem zpochybněno, přitom vychází z toho, že účastníci řízení mohou disponovat přezkumem dodržení pravidel upravujících přípustnost důkazů stanovených v tomto ustanovení. Avšak povinnost tohoto senátu dodržovat právo, zejména v rámci zkoumání přípustnosti důkazů s ohledem na požadavky stanovené právními předpisy a požadavky na odůvodnění, nemůže záviset na skutečnosti, zda mu účastníci řízení navrhnou provedení takového přezkumu.

65      Začtvrté je třeba uvést, že jak vyplývá z judikatury týkající se čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625, je na účastníkovi řízení, který předkládá důkazy, aby prokázal, proč byly předloženy v této fázi řízení, jakož i nemožnost jejich předložení v průběhu řízení před zrušovacím oddělením. (obdobně viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Vyobrazení humra, T‑254/20, nezveřejněný, EU:T:2021:650, bod 59 a citovaná judikatura).

66      Argumentem připomenutým v bodě 52 výše se EUIPO snaží zpochybnit rozložení důkazního břemene definované v judikatuře citované v bodě 65 výše, když chce obsah napadeného rozhodnutí, pokud jde o přezkum podle čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625, vázat na to, zda připuštění skutečností nebo důkazů předložených poprvé před odvolacím senátem bylo, či nikoli v řízení před uvedeným senátem zpochybněno. Avšak povinnost tohoto senátu dodržovat právo, zejména v rámci zkoumání přípustnosti důkazů s ohledem na požadavky stanovené právními předpisy a požadavky na odůvodnění, nemůže záviset na skutečnosti, zda mu účastníci řízení navrhnou provedení takového přezkumu.

67      Stejně tak by teze hájená EUIPO znamenala uložit účastníkům řízení před odvolacím senátem povinnost dohlížet na to, aby odvolací senát dodržoval své procesní povinnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625, které jsou závazné povahy a podléhají přezkumu z moci úřední.

68      Je tudíž třeba konstatovat, že nezávisle na skutečnosti, že žalobkyně nezpochybnila připuštění skutečností nebo důkazů předložených poprvé před odvolacím senátem, byl odvolací senát v každém případě povinen v souladu s čl. 63 odst. 2 nařízení č. 6/2002 ve spojení s čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 zkoumat jejich přípustnost a uvést důvody, které jej vedly k jejich připuštění.

69      Zadruhé nemohou obstát ani argumenty EUIPO, jejichž cílem je prokázat, že podmínky stanovené v čl. 27 odst. 4 nařízení v přenesené pravomoci 2018/625 byly v dané věci splněny.

70      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury musí být odůvodnění rozhodnutí uvedeno v samotném textu tohoto rozhodnutí a nemůže být poskytnuto následným vysvětlením poskytnutým EUIPO, s výjimkou výjimečných okolností, které nejsou dány v případě neexistence jakékoli naléhavosti. Z toho vyplývá, že rozhodnutí musí v zásadě stačit samo o sobě a jeho odůvodnění nemůže vyplývat z později poskytnutých písemných nebo ústních vysvětlení, když je proti předmětnému rozhodnutí již podána žaloba k unijnímu soudu [viz rozsudek ze dne 12. prosince 2017, Sony Computer Entertainment Europe v. EUIPO – Vieta Audio (Vita), T‑35/16, nezveřejněný, EU:T:2017:886, bod 57 a citovaná judikatura; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. března 2018, Gifi Diffusion v. EUIPO – Crocs (Obuv), T‑424/16, nezveřejněný, EU:T:2018:136, bod 34 a citovaná judikatura].

71      Vzhledem k tomu, že v projednávané věci chybí jakákoli naléhavost, nejsou dány výjimečné okolnosti umožňující EUIPO poskytnout pozdější vysvětlení za účelem doplnění odůvodnění napadeného rozhodnutí. V každém případě nelze mít za to, že vysvětlení poskytnutá k projednávané věci doplňují existující odůvodnění, neboť představují zcela nové odůvodnění.

72      Navíc podle judikatury nedostatečné odůvodnění samo o sobě postačuje k odůvodnění zrušení sporného rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France (C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 78). Je tedy třeba konstatovat, že pochybení ze strany odvolacího senátu popsané v bodě 50 výše má za následek zrušení napadeného rozhodnutí.

73      Kromě toho tento závěr nemůže být zpochybněn judikaturou, podle které nemá žalobce žádný legitimní zájem na tom, aby uplatňoval porušení povinnosti uvést odůvodnění v případě, kdy je již jisté, že po zrušení napadeného rozhodnutí bude muset být přijato totožné rozhodnutí [rozsudky ze dne 29. září 1976, Morello v. Komise, 9/76, EU:C:1976:129, bod 11, a ze dne 3. prosince 2003, Audi v. OHIM (TDI), T‑16/02, EU:T:2003:327, body 97 a 98].

74      Nelze totiž vyloučit, že zkoumání podmínek stanovených v čl. 27 odst. 4 nařízení 2018/625 odvolacím senátem by mohlo vést k tomu, že nepřipustí skutečnosti nebo důkazy předložené poprvé až v řízení před ním. V tomto ohledu však nepřísluší Tribunálu suplovat úlohu EUIPO při posuzování dotčeného důkazního materiálu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. září 2016, European Food v. EUIPO – Société des produits Nestlé (FITNESS), T‑476/15, EU:T:2016:568, bod 68 a citovaná judikatura].

75      A dále nelze vyloučit ani to, že pokud by se odvolací senát rozhodl nepřipustit skutečnosti nebo důkazy předložené poprvé až v řízení před ním, mohl by být výsledek napadeného rozhodnutí odlišný. V této souvislosti je třeba uvést, že EUIPO v žalobní odpovědi připouští, že tyto důkazy sloužily k podepření závěrů vyvozených uvedeným senátem, pokud jde o posouzení uvedené technické funkce vzhledových znaků dotčeného výrobku.

76      Je tudíž třeba učinit závěr, že po zrušení napadeného rozhodnutí nemusí být nutně přijato totožné rozhodnutí.

77      Druhému žalobnímu důvodu vznesenému žalobkyní je tedy třeba vyhovět, aniž je nutné zkoumat její ostatní argumenty uvedené na podporu tohoto žalobního důvodu, zejména argumenty týkající se porušení čl. 63 odst. 1 nařízení č. 6/2002.

78      Vzhledem ke shora uvedenému je tedy důvodné žalobě vyhovět, a zrušit tudíž napadené rozhodnutí, aniž je třeba zkoumat opodstatněnost prvního žalobního důvodu.

 K nákladům řízení

79      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

80      Žalobkyně požadovala, aby byla EUIPO uložena náhrada nákladů souvisejících s řízeními před Tribunálem i EUIPO.

81      Vzhledem k tomu, že EUIPO neměl ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že EUIPO ponese vlastní náklady řízení a kromě toho nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní v řízení před Tribunálem.

82      Pokud jde o náklady související s řízením o prohlášení neplatnosti před zrušovacím oddělením a s odvolacím řízením před odvolacím senátem, je třeba připomenout, že podle čl. 190 odst. 2 jednacího řádu se nutné výdaje vynaložené účastníky řízení v souvislosti s řízením před odvolacím senátem považují za náklady, jejichž náhradu lze přiznat. To však neplatí pro výdaje vzniklé v souvislosti s řízením před zrušovacím oddělením.

83      Z toho vyplývá, že návrhu žalobkyně, jímž usiluje o to, aby byla EUIPO uložena náhrada nákladů souvisejících s řízeními před zrušovacím oddělením a před odvolacím senátem, může být vyhověno, pouze pokud jde o nutné výdaje v souvislosti s řízením před odvolacím senátem. EUIPO se tedy ukládá náhrada nákladů řízení vynaložených v rámci posledně uvedeného řízení, jakož i nákladů řízení před Tribunálem.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí třetího odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 5. července 2021 (věc R 1070/2020-3) se zrušuje.

2)      EUIPO se ukládá náhrada nákladů řízení vynaložených v rámci řízení před odvolacím senátem EUIPO a před Tribunálem.

Tomljenović

Nõmm

Kukovec

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 30. listopadu 2022.

Podpisy


*      Jednací jazyk: polština.