Věc C‑118/22
NG
v.
Direktor na Glavna direkcia „Nacionalna policia“ pri Ministerstvo na vatrešnite raboti – Sofia
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Varchoven administrativen sad)
Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 30. ledna 2024
„Řízení o předběžné otázce – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů za účelem boje proti trestným činům – Směrnice (EU) 2016/680 – Článek 4 odst. 1 písm. c) a e) – Minimalizace údajů – Omezení uložení – Článek 5 – Přiměřené lhůty pro výmaz nebo pro pravidelný přezkum potřeby uložení – Článek 10 – Zpracování biometrických a genetických údajů – Naprostá nezbytnost – Článek 16 odst. 2 a 3 – Právo na výmaz – Omezení zpracování – Článek 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie – Fyzická osoba, která byla pravomocně odsouzena a její odsouzení bylo následně zahlazeno – Doba uchovávání údajů až do okamžiku smrti – Neexistence práva na výmaz nebo na omezení zpracování – Přiměřenost“
Sbližování právních předpisů – Ochrana fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů v trestní oblasti – Směrnice 2016/680 – Uchovávání osobních údajů, zejména biometrických a genetických údajů, týkajících se osob, které byly pravomocně odsouzeny za úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti – Vnitrostátní právní úprava, která stanoví takové uchovávání až do smrti dotyčné osoby, a to i v případě zahlazení jejího odsouzení – Neexistence povinnosti pravidelně ověřovat nezbytnost tohoto uchovávání – Neexistence práva na výmaz nebo na omezení zpracování – Nepřípustnost
[Listina základních práv Evropské unie, články 7 a 8 a čl. 52 odst. 1; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2016/680, bod 26 odůvodnění a čl. 4 odst. 1 písm. c) a e), články 5 a 10, čl. 13 odst. 2 písm. b) a čl. 16 odst. 2 a 3]
(viz body 39, 41–45, 48–52, 59–61, 66–72 a výrok)
Shrnutí
Velký senát Soudního dvora, kterému Nejvyšší správní soud (Varchoven administrativen sad, Bulharsko) předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, posoudil z hlediska směrnice 2016/680(1) lhůty stanovené pro uchovávání osobních údajů osob, které byly pravomocně odsouzeny, za účelem boje proti trestným činům.
NG byl zapsán do policejního registru v rámci vyšetřování pro křivou výpověď. Po skončení tohoto vyšetřování byla na NG podána obžaloba a následně byl uznán vinným ze spáchání uvedeného trestného činu a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok. Po odpykání tohoto trestu bylo jeho odsouzení zahlazeno.
Na základě tohoto zahlazení odsouzení podal NG žádost o vymazání jeho záznamu z policejního registru. Tato žádost byla zamítnuta z důvodu, že pravomocné odsouzení v trestním řízení, a to i v případě zahlazení odsouzení, nepatří mezi důvody pro takové vymazání, které jsou taxativně stanoveny vnitrostátním právem. Vzhledem k tomu, že žaloba, kterou NG podal proti tomuto rozhodnutí, byla zamítnuta, podal NG kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu a tvrdil, že ze směrnice 2016/680 vyplývá, že uchovávání osobních údajů nemůže být časově neomezené. Podle NG tomu tak přitom fakticky je v případě, kdy subjekt údajů nemůže nikdy dosáhnout vymazání takových údajů shromážděných v souvislosti s trestným činem, za který byl pravomocně odsouzen, a to ani po odpykání trestu a zahlazení odsouzení.
Za těchto podmínek byla Soudnímu dvoru položena předběžná otázka, zda směrnice 2016/680(2), ve světle článků 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie(3), brání vnitrostátním právním předpisům, které stanoví, že policejní orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů uchovávají osobní údaje, zejména biometrické a genetické údaje, týkající se osob, které byly pravomocně odsouzeny za úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti, až do smrti dotyčné osoby, a to i v případě zahlazení jejího odsouzení, aniž jí přiznávají právo na výmaz uvedených údajů nebo případně na omezení jejich zpracování.
Soudní dvůr ve svém rozsudku odpověděl na tuto otázku kladně.
Závěry Soudního dvora
Soudní dvůr zaprvé uvedl, že směrnice 2016/680 stanoví obecný rámec umožňující mimo jiné zajistit, aby uchovávání osobních údajů a zejména doba jeho trvání byly omezeny na to, co se ukáže jako nezbytné pro účely, pro které jsou tyto údaje uchovávány, přičemž ponechává na členských státech, aby v souladu s tímto rámcem určily konkrétní situace, kdy ochrana základních práv subjektu údajů vyžaduje výmaz těchto údajů, a okamžik, kdy má k tomuto výmazu dojít. Naproti tomu tato směrnice nevyžaduje, aby členské státy stanovily absolutní lhůty pro uchovávání osobních údajů, po jejichž uplynutí by tyto údaje musely být automaticky vymazány.
Konkrétně Soudní dvůr nejprve poznamenal, že čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2016/680 stanoví zásadu „minimalizace údajů“, podle níž musí členské státy zajistit, aby byly osobní údaje přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelům, pro které jsou zpracovávány. Navíc podle čl. 4 odst. 1 písm. e) této směrnice musí členské státy zajistit, aby byly tyto údaje uchovávány ve formě umožňující identifikaci subjektů údajů po dobu ne delší, než je nezbytné pro účely, pro které jsou zpracovávány. V tomto rámci článek 5 uvedené směrnice ukládá členským státům mimo jiné povinnost stanovit, že budou určeny přiměřené lhůty pro výmaz osobních údajů nebo pro pravidelný přezkum potřeby uložení takových údajů. „Přiměřenost“ těchto lhůt v každém případě vyžaduje, aby uvedené lhůty umožňovaly výmaz dotčených údajů, pokud jejich uchovávání již není nezbytné pro účely, které odůvodňovaly zpracování.
Dále Soudní dvůr konstatoval, že článek 10 směrnice 2016/680, který upravuje zpracování zvláštních kategorií osobních údajů, zejména biometrických a genetických údajů, povoluje zpracování takových údajů „pouze tehdy, pokud je zcela nezbytné“.
A konečně poukázal na to, že čl. 16 odst. 2 směrnice 2016/680 zavádí právo na výmaz osobních údajů, jestliže zpracování porušuje předpisy přijaté na základě této směrnice(4) nebo jestliže tyto údaje musí být vymazány ke splnění právní povinnosti správce(5). Z toho plyne, že právo na výmaz lze uplatnit zejména tehdy, pokud není nebo již není uchovávání předmětných osobních údajů nezbytné pro účely jejich zpracování nebo je tento výmaz nezbytný pro dodržení lhůty, kterou za tímto účelem stanoví vnitrostátní právo.
Zadruhé Soudní dvůr uvedl, že v projednávaném případě osobní údaje obsažené v policejním registru a týkající se osob, které jsou z úřední povinnosti stíhány pro úmyslný trestný čin, jsou uchovávány pouze pro účely operativního vyšetřování, a konkrétně pro účely jejich srovnání s jinými údaji shromážděnými při vyšetřování jiných protiprávních jednání. V tomto ohledu je však pojem „úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti“ obzvláště obecný a může se vztahovat na velké množství trestných činů bez ohledu na jejich povahu a závažnost. Všechny osoby pravomocně odsouzené za takový trestný čin však nevykazují stejnou míru rizika účasti na dalších trestných činech, což by odůvodňovalo jednotnou dobu uchovávání údajů, které se jich týkají. V určitých případech tedy s ohledem na faktory, jako je povaha a závažnost spáchaného trestného činu nebo absence recidivy, nebude riziko, které představuje odsouzená osoba, nutně odůvodňovat, aby byly její údaje ponechány ve vnitrostátním policejním registru, který je pro tento účel určen, až do okamžiku její smrti, takže již nebude dán nezbytný vztah mezi uchovávanými údaji a sledovaným cílem. V takových případech tedy jejich uchovávání nebude v souladu se zásadou minimalizace údajů a překročí dobu nezbytnou pro účely, pro které jsou zpracovávány.
Dále vzhledem k tomu, že uchovávání osobních údajů v dotčeném policejním registru zahrnuje biometrické a genetické údaje, Soudní dvůr upřesnil, že je pravda, že uchovávání takových údajů osob, které již byly pravomocně odsouzeny, a to až do jejich smrti, může být naprosto nezbytné(6) zejména proto, aby bylo možné ověřit jejich případnou účast na jiných trestných činech, a tedy stíhat a odsoudit pachatele těchto trestných činů. Uchovávání těchto údajů však splňuje takový požadavek pouze tehdy, pokud zohledňuje povahu a závažnost trestného činu, který vedl k pravomocnému odsouzení, nebo takové další okolnosti, jako je zvláštní kontext, v němž byl tento trestný čin spáchán, jeho případná souvislost s jinými probíhajícími řízeními nebo také minulost či profil odsouzené osoby. Pokud tedy, jak stanoví vnitrostátní právo ve věci v původním řízení, biometrické a genetické údaje subjektů údajů zapsané v policejním registru jsou uchovávány až do okamžiku smrti těchto subjektů v případě jejich pravomocného odsouzení v trestním řízení, rozsah tohoto uchovávání je příliš široký s ohledem na účely, pro které jsou údaje zpracovávány.
A konečně pokud jde o povinnost stanovit, že budou určeny přiměřené lhůty(7), lze lhůtu považovat za „přiměřenou“, zejména pokud jde o uchovávání biometrických a genetických údajů každé osoby pravomocně odsouzené za úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti, pouze tehdy, jestliže zohledňuje relevantní okolnosti, jež mohou vyžadovat takovou dobu uchovávání. I když tedy odkaz na okamžik smrti subjektu údajů může představovat „lhůtu“ pro výmaz uložených údajů, takovou lhůtu lze považovat za „přiměřenou“ pouze za zvláštních okolností, které ji řádně odůvodňují. Tak tomu však zjevně není, použije-li se obecně a bez rozdílu na jakoukoli pravomocně odsouzenou osobu. Je pravda, že členským státům přísluší rozhodnout, zda mají být stanoveny lhůty týkající se výmazu uvedených údajů nebo pravidelného ověřování potřeby jejich uchovávání(8). Aby však byly lhůty pro takové pravidelné ověřování „přiměřené“, musí umožňovat výmaz dotčených údajů, pokud jejich uchovávání již není nezbytné. Takový požadavek přitom není splněn, pokud jediným případem, kdy je takový výmaz stanoven, je smrt subjektu údajů.
Ustanovení směrnice 2016/680, která stanoví záruky týkající podmínek práv na výmaz a omezení zpracování, brání rovněž vnitrostátním právním předpisům, které osobě, jež byla pravomocně odsouzena za úmyslný trestný čin stíhaný z úřední povinnosti, neumožňují tato práva vykonávat.