Language of document : ECLI:EU:C:2008:132

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

M. POIARESE MADURA

přednesené dne 28. února 2008(1)

Věc C‑499/06

Halina Nerkowska

proti

Zakład Ubezpieczeń Społecznych

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sąd Okręgowy w Koszalinie (Polsko)]

„Podpory obětem války a jejích důsledků udělované členským státem – Podmínka bydliště v tuzemsku“





1.        Soudní dvůr je opět vyzván, aby zaujal stanovisko ohledně legality podmínky bydliště uložené osobám požívajícím sociální dávky stanovené právními předpisy členského státu. Obtíž vzniká na základě občanství Evropské unie, protože obzorem občanské a sociální integrace vycházející z postupného rozvoje statusu občana Unie podporovaného Smlouvou(2) jsou až vnější hranice Unie, a tato integrace tedy vyzývá k překonání územního rámce národních společenství.

2.        Sąd Okręgowy IV Wydział Pracy i Ubezpieczeń Społecznych w Koszalinie (Okresní soud v Koszalinu, 4. oddělení práce a sociálního pojištění, Polsko) předložil v projednávané věci Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně výkladu článku 18 ES, který občanům Unie zaručuje právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Předkládající soud se táže, zda toto ustanovení brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje vyplácení invalidního důchodu v souvislosti s pobytem v koncentračních táborech splněním podmínky pobytu oprávněné osoby na území Polské republiky.

I –    Právní rámec

 Právní úprava Společenství

3.        Podle článku 17 Smlouvy o ES:

„1.      Zavádí se občanství Unie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje státní příslušnost členského státu, ale nenahrazuje ji.

2.      Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené touto smlouvou.“

4.        Článek 18 odst. 1 Smlouvy o ES stanoví:

„Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.“

 Vnitrostátní právní úprava

5.        Podle polského zákona ze dne 29. května 1974 o zabezpečení válečných a vojenských invalidů a jejich rodin, ve znění čl. 12 odst. 2 zákona ze dne 24. ledna 1991 o bojovnících a některých osobách, které jsou oběťmi válečných represí a represí poválečného období, mají na dávky v zásadě nárok osoby, které byly v souvislosti s pobytem v zajateckých nebo internačních táborech během války nebo po jejím skončení postiženy invaliditou.

6.        Podle článku 5 zákona o zabezpečení válečných a vojenských invalidů a jejich rodin jsou dávky poskytovány oprávněné osobě po dobu jejího pobytu na území Polské republiky, není-li zákonem nebo mezinárodní smlouvou stanoveno jinak.

II – Spor v původním řízení a předběžná otázka

7.        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce má svůj původ ve sporu mezi H. Nerkowskou a orgánem sociálního zabezpečení, pojišťovnou v Koszalinu.

8.        Halina Nerkowska se narodila dne 2. února 1946 na území dnešního Běloruska. Ve věku tří let přišla o rodiče, kteří byli na základě soudního rozhodnutí deportováni na Sibiř. V dubnu 1951 byla sama pojištěná současně s rodinou (bratr a teta) vysídlena do SSSR, kde žila v těžkých podmínkách až do ledna 1957. Teprve po necelých šesti letech se mohla vrátit do Polska. Poté, co studovala a pracovala ve své zemi, ji v roce 1985 opustila a usadila se v Německu.

9.        Na žádost navrhovatelky v původním řízení jí orgán sociálního zabezpečení, pojišťovna v Koszalinu, rozhodnutím ze dne 4. října 2002 přiznal nárok na příspěvek z důvodu částečné pracovní neschopnosti v souvislosti s pobytem v koncentračních táborech, ale vyplácení dávek z tohoto titulu bylo vzhledem k jejímu místu bydliště v zahraničí zastaveno. Zastavení vyplácení invalidního důchodu bylo potvrzeno rozsudkem ze dne 22. května 2003.

10.      Na základě argumentace vycházející z přistoupení Polské republiky k Evropské unii a následného začlenění práva Společenství do polského práva předložila navrhovatelka v původním řízení v září 2006 novou žádost o vyplácení dávky odpovídající jejímu nároku na důchod. Rozhodnutím ze dne 14. září 2006 orgán sociálního zabezpečení, pojišťovna v Koszalinu, nicméně vyplácení opětovně zamítl vzhledem k tomu, že navrhovatelka v původním řízení nemá bydliště na území Polské republiky.

11.      Navrhovatelka v původním řízení se tedy obrátila na okresní soud v Koszalinu s žádostí o přiznání nároku na to, aby jí byl vyplácen invalidní důchod, přičemž uvedla, že s ohledem k přistoupení Polska k Evropské unii její současné místo pobytu nemůže představovat důvod k zastavení vyplácení dávek, na něž má nárok.

12.      Okresní soud v Koszalinu má za to, že řešení sporu závisí na výkladu práva Společenství, a dotazuje se Soudního dvora, zda právo volného pohybu a pobytu, které článek 18 ES pojí s občanstvím Unie, brání uplatnění takových vnitrostátních právních předpisů, jako jsou předpisy dotčené v projednávané věci, které podmiňují vyplácení dávek, na které vzniká nárok na základě invalidního důchodu z důvodu pracovní neschopnosti v souvislosti s pobytem v koncentračním táboře, bydlištěm oprávněné osoby v tuzemsku.

III – Posouzení

13.      Je třeba nejdříve upřesnit, že žádný z účastníků řízení nezpochybňuje, že na sociální dávky, jako je invalidní důchod z důvodu pracovní neschopnosti způsobené pobytem v koncentračním táboře dotčený v této věci, se nevztahují nástroje koordinace Společenství v rámci systémů sociálního zabezpečení, které v zásadě zakazují, aby osobě, která má na dávku nárok, byla stanovena jakákoli podmínka bydliště. Zejména nařízení (EHS) č. 1408/71, které stanoví zásadu přenositelnosti dávek sociálního zabezpečení do zahraničí, totiž ze svého rozsahu působnosti výslovně vylučuje „systémy dávek pro oběti války a jejích důsledků“(3). Dotčená dávka v invaliditě přitom musí být chápána jako dávka ve prospěch obětí důsledků války s ohledem na svůj účel a podmínky jejího přiznání: je nezávislá na tom, zda se jedná o pracovníka, a jejím cílem je kompenzovat utrpení během deportace; není tedy protiplněním za zaplacené příspěvky, ale má odškodňovací povahu(4).

14.      Pokud takový důchod, jako je důchod dotčený v této věci, nepředstavuje dávku sociálního zabezpečení, je v působnosti členských států stanovit jeho režim, zejména podmínky přiznání. Nicméně tyto státy musí při výkonu své pravomoci dodržovat ustanovení Smlouvy, zvláště týkající se práva přiznaného každému občanovi Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států(5). Tato svoboda volného pohybu a pobytu je základní svobodou(6), která je jedním ze základních aspektů občanství Unie.

15.      Jakožto polská státní příslušnice má přitom H. Nerkowska postavení občana Unie podle čl. 17 odst. 1 ES. Může se tedy případně dovolávat práv, která s tímto postavením souvisí i vůči svému členskému státu původu(7).

16.      Občanství Unie, které zakládá „základní status státních příslušníků členských států“(8), sice nemá za cíl rozšířit rozsah věcné působnosti Smlouvy na vnitrostátní situace, které nemají žádnou spojitost s právem Společenství(9). Ale mezi situace spadající ratione materiae do působnosti práva Společenství patří situace týkající se výkonu základních svobod zaručených Smlouvou, zejména situace, na něž se vztahuje svoboda volného pohybu a pobytu na území členských států, kterou přiznává článek 18 ES(10). Navíc usazením se v Německu vykonává H. Nerowska své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území jiného členského státu než státu, jehož je státní příslušnicí, přičemž právě z důvodu místa jejího bydliště jí polské orgány odmítly vyplácet invalidní důchod, na který jí byl přiznán nárok. Taková situace, kdy výkon práva přiznaného právním řádem Společenství měl dopad na vyplácení dávky stanovené vnitrostátními právními předpisy, nemůže být považována ani za čistě vnitrostátní, ani za postrádající jakýkoli vztah k právu Společenství(11).

17.      Jelikož se čl. 18 odst. 1 ES použije na takovou situaci, jaká je dotčena v původním řízení, je třeba nejdříve určit, zda brání vnitrostátní právní úpravě, která podmiňuje vyplácení dávky poskytované na škody vzniklé během pobytu v koncentračním táboře podmínkou, že oběti bydlí v tuzemsku.

18.      Z tohoto hlediska by podle ustálené judikatury možnosti, které nabízí Smlouva v oblasti volného pohybu, nemohly být plně účinné, pokud by státní příslušník členského státu mohl být odrazen od jejich využití překážkami kladenými jeho pobytu v hostitelském členském státě z důvodu právní úpravy jeho státu původu, která jej sankcionuje z toho pouhého důvodu, že je využil(12). Se svobodou volného pohybu by bylo tedy neslučitelné, kdyby se ve vztahu k občanovi Unie mohlo v členském státě, jehož je státním příslušníkem, použít méně příznivé zacházení, než jakého by požíval, kdyby těchto možností nevyužil; v takovém případě by občanu Unie v jeho státě původu nebylo přiznáno totéž právní zacházení jako to, které se přiznává státním příslušníkům tohoto členského státu nacházejícím se v téže situaci, a byl by znevýhodněn pouze na základě skutečnosti, že vykonal své právo svobodně se pohybovat a pobývat v jiném členském státě(13).

19.      Takové vnitrostátní právní předpisy, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, přitom zavádějí rozdílné zacházení mezi polskými státními příslušníky, již byli oběťmi deportace, kteří bydlí v Polsku, a těmi, kteří využili své svobody pohybu a zřídili si bydliště v jiném členském státě. Tím, že uvedené vnitrostátní předpisy vážou vyplacení invalidního důchodu v souvislosti s pracovní neschopností způsobenou pobytem v koncentračním táboře na podmínku pobytu oprávněné osoby v tuzemsku, znevýhodňují některé vlastní státní příslušníky pouze na základě skutečnosti, že využili své svobody volného pohybu a zřídili si bydliště v jiném členském státě, a mohou je tedy odradit, aby tak činili. Představují tudíž omezení svobod, které čl. 18 odst. 1 ES přiznává každému občanu Unie.

20.      Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že takové omezení „může být s ohledem na právo Společenství odůvodněné pouze tehdy, pokud je založeno na objektivních hlediscích obecného zájmu, která jsou nezávislá na státní příslušnosti dotyčných osob, a je přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem“, přičemž se rozumí, že „opatření je přiměřené, pokud je způsobilé zajistit uskutečnění sledovaného cíle a přitom nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné“(14).

21.      Polské orgány ohledně existence objektivních hledisek obecného zájmu zejména uvádějí, že cílem dotčené vnitrostátní právní úpravy je přiznání dávek z titulu odškodnění újem a utrpení způsobených represemi, k nimž docházelo během války a po jejím skončení, a v případě žalobkyně konkrétně nucenou deportací na Sibiř. Polská společnost tím vyjadřuje svou solidaritu ve vztahu k obětem. S ohledem na tento cíl je oprávněné omezit uvedenou povinnost solidarity pouze na osoby, které mají dostatečnou míru vazby na polskou společnost.

22.      Je nesporné, že cíl omezit solidaritu společnosti na osoby, které jsou tam nadále dostatečně začleněny, může v určitých případech představovat objektivní hledisko veřejného zájmu(15). Za současného stavu práva Společenství může členský stát podmínit přiznání určitých sociálních dávek existencí vazby spojující osoby, které mají na dávku nárok, s uvedeným státem. Tato vazba nicméně nemusí vždy spočívat v podmínce bydliště. Je totiž třeba, aby vnitrostátní opatření stanovené za tímto účelem bylo způsobilé dosáhnout sledovaného legitimního cíle a neomezovalo svobodu pohybu občanů Unie více, než je za tímto účelem nezbytné. V tomto ohledu polské orgány uplatňují, že podmínka bydliště umožní doložit vůli příjemce zachovat si vazbu ke společnosti, která mu tímto dává najevo svou solidaritu.

23.      Tato argumentace mě nepřesvědčuje. Taková podmínka bydliště, jaká je stanovena polskými právními předpisy, tj. vyžadující, aby bydliště v tuzemsku bylo zachováno po celou dobu vyplácení, se mi nezdá být způsobilá prokázat existenci nezbytné vazby. K tomu, aby si kdokoli zasloužil národní uznání a solidaritu za utrpení, vyjádřené přiznáním dávek, stačí, aby byl z důvodu své státní příslušnosti nebo svého bydliště obětí represí. Právě postavení oběti jakožto člena společnosti v době represe, na základě jejího bydliště nebo státní příslušnosti, představuje vazbu, která odůvodňuje solidaritu vyjádřenou touto společností. S ohledem na legitimní cíl solidarity nespatřuji žádný rozdíl mezi polským státním příslušníkem, který byl obětí deportace sovětským režimem a který doposud žije na polském území, a jiným polským státním příslušníkem, který byl obětí uvedené deportace a který nyní žije v jiném členském státě. Toto rozdílné zacházení se mi jeví být o to méně přípustným, že občanství Unie má představovat základní status státních příslušníků členských států, k němuž se pojí základní svoboda pohybovat se a pobývat v celém prostoru Společenství. Z toho vyplývá, že členský stát již v zásadě nemůže podmínit povinnost solidarity vazbou začlenění, prokázanou podmínkou vnitrostátní územní působnosti. Občanství Unie musí členské státy podněcovat k tomu, aby legitimní pouto začlenění nenahlížely již pouze v úzkém rámci vnitrostátního společenství, ale v širším pojetí národů Unie(16).

24.      K tomu, aby nesouhlasily s tímto závěrem a odůvodňovaly podmínku bydliště po celou dobu vyplácení dávky, se polské orgány nemohou platně odvolávat na rozsudek Tas-Hagen a Tas, ve kterém bylo také rozhodováno o slučitelnosti podmínky bydliště stanovené pro přiznání dávky ve prospěch obětí války nebo jejích důsledků s právem Společenství. Soudní dvůr v tomto rozsudku sice rozhodl, že kritérium bydliště není v rozsahu, v němž se vztahuje výlučně ke dni podání žádosti o dávku, způsobilé k dosažení cíle omezit povinnost solidarity, jelikož může vést k rozdílným výsledkům pro osoby usazené v zahraničí, jejichž stupeň začlenění do společnosti členského státu, který poskytuje posuzovanou dávku, je v každém ohledu srovnatelný(17). Toto řešení by však nemělo být vykládáno tak, že povoluje podmínku bydliště, jestliže bude uložena na delší období, které by mohlo ukázat skutečný rozdíl s ohledem na úroveň začlenění požadovanou členským státem. Ve zvláštním kontextu dávek ve prospěch obětí války nebo jejích důsledků může být podmínka vnitrostátní územní působnosti přípustná pouze v rozsahu, v němž se vztahuje výlučně k datu škodné události, což umožňuje prokázat status oběti, vůči níž může národní společenství vyjádřit svou solidaritu.

25.      Polské orgány podmínku bydliště odůvodňují rovněž nezbytností kontroly existence a zachování podmínek přiznání invalidního důchodu. Umožňuje příslušným lékařským službám zjistit zdravotní stav žadatele a určit vztah mezi zjištěnými nedostatky a deportací, zhodnotit pracovní neschopnost a v případě, že rozhodnou o dočasné povaze pracovní neschopnosti, podrobit oprávněnou osobu novým vyšetřením po vypršení uvedeného rozhodnutí.

26.      Nicméně, pokud požadavky kontroly podmínek získání dávky představují objektivní hledisko veřejného zájmu(18), požadavek bydliště v tuzemsku po celou dobu vyplácení dávky se zřetelně jeví jako překračující svým rozsahem to, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle. Lze si představit různé jiné způsoby, lépe přizpůsobené sledovanému cíli, ale omezující volný pohyb a pobyt občanů Unie v menší míře. Evidentně by stačilo žadateli uložit, aby se za účelem lékařského vyšetření při posouzení žádosti dostavil k příslušným vnitrostátním službám.

27.      Konečně, za účelem odůvodnění podmínky bydliště dotčené v původním řízení polské orgány uvádí, že disponují pravomocí upravit výši a povahu dávek podle potřeb v oblasti zdraví a životních podmínek osoby, která má na dávku nárok. Kromě invalidního důchodu, jehož výše se může měnit za účelem zajistit osobě, která má na důchod nárok, minimální životní úroveň, totiž dotčená právní úprava stanovuje rovněž různé dávky, jako zejména slevy na dopravu, vzdělání, poskytování zvláštní péče, motorové kolečkové křeslo. Proto, ve snaze přizpůsobit dávky určené k odškodnění újmy způsobené pobytem v koncentračním táboře situaci osoby, která má na dávky nárok, nemůže být tato situace správně zohledněna bez existence podmínky bydliště na polském území.

28.      Touto argumentací Polská republika nepřímo odkazuje na judikaturu Soudního dvora, která povoluje podmínku bydliště, jako výjimku ze zásady přenositelnosti dávek sociálního zabezpečení do zahraničí, v případě dávek „úzce spojených se sociálním prostředím“(19). Základní myšlenka těchto řešení je ta, že pokud jsou výše a povaha dávky závislé na životní úrovni a podmínkách ve členském státě, který ji uděluje, podmínka bydliště stanovená k jejímu získání se jeví jako legitimní, přiměřená a nezbytná(20).

29.      Nicméně se mi nezdá, že by invalidní důchod dotčený ve věci v původním řízení spadal do tohoto typu dávek úzce spojených se sociálním prostředím. Dávky, které jsou judikaturou takto kvalifikovány, jsou dávkami, jejichž základním kritériem přiznání je nouze osoby a jejichž cílem je v důsledku toho zajistit dotyčnému minimální životní úroveň v hospodářském a sociálním kontextu členského státu, který zmíněnou podporu poskytuje. Ve věci v původním řízení je přitom invalidní důchod přiznán k odškodnění újmy na zdraví, způsobené pobytem v koncentračním táboře, nezávisle na hospodářské situaci příjemce; jejím cílem je kompenzace prožitého utrpení. Žalovaná v původním řízení to potvrdila, když ve svém vyjádření výslovně uvedla, že přiznání důchodu, jež je předmětem věci v původním řízení, není podmíněno osobními potřebami osoby, která má na dávku nárok. Výše uvedeného důchodu může být nanejvýše upravena v závislosti na hospodářské životní úrovni v Polsku. Je pravda, že ostatní dávky stanovené dotčenou vnitrostátní právní úpravou by naproti tomu mohly být považovány za úzce spojené se sociálním prostředím. Nemohou však, aniž by byla porušena zásada proporcionality, odůvodňovat obecný požadavek bydliště po celou dobu, na kterou je dávka přiznána, ať se jedná o jakoukoli dávku. Vnitrostátnímu zákonodárci tedy přísluší odlišovat, s ohledem na kritérium bydliště, podle povahy dotčených dávek. Každopádně vzhledem k tomu, že se invalidní důchod dotčený ve věci v původním řízení nejeví být úzce spojený se sociálním prostředím, nemůže být podmínění jeho vyplácení splněním podmínky bydliště odůvodněné.

IV – Závěry

30.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby odpověděl na položenou předběžnou otázku následovně:

„Článek 18 ES, který občanům Evropské unie zaručuje právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, musí být vykládán tak, že brání vnitrostátním právním předpisům, které podmiňují vyplácení invalidního důchodu v souvislosti s pobytem v koncentračním táboře podmínkou bydliště oprávněné osoby v tuzemsku po celou dobu vyplácení dávky.“


1 – Původní jazyk: francouzština.


2– Viz k tomuto bodu Azoulai, L., „Le rôle constitutionnel de la Cour de justice des Communautés européennes tel qu’il se dégage de sa jurisprudence“, článek, který bude publikován v Revue trimestrielle de droit européen.


3– Čl. 4 odst. 4 nařízení Rady č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3).


4– Ke stejnému sledu úvah vylučujícímu rovněž kvalifikaci jakožto dávek sociálního zabezpečení: dávek ve prospěch válečných zajatců, viz rozsudky ze dne 6. července 1978, Directeur régional de la Sécurité sociale de Nancy (9/78, Recueil, s. 1661); ze dne 16. září 2004, Baldinger (C‑386/02, Sb. rozh. s. I‑8411); invalidních důchodů vojáků, viz rozsudek ze dne 31. května 1979, Even a ONPTS (207/78, Recueil, s. 2019); dávek stanovených právními předpisy, jejichž cílem je ulehčit některé situace vzniklé na základě událostí souvisejících s nacionálně-socialistickým režimem a druhou světovou válkou, viz rozsudky ze dne 31. března 1977, Fossi (79/76, Recueil, s. 667), a ze dne 22. února 1979, Tinelli (144/78, Recueil, s. 757).


5– Viz například rozsudky ze dne 23. listopadu 2000, Elsen (C‑135/99 , Recueil, s. I‑10409, bod 33); ze dne 2. října 2003, Garcia Avello (C‑148/02 , Recueil, s. I‑11613, bod 25); ze dne 15. března 2005, Bidar (C‑209/03, Sb. rozh. s. I‑2119, bod 33), a ze dne 26. října 2006, Tas-Hagen a Tas (C‑192/05 , Sb. rozh. s. I‑10451, bod 22).


6– Jak ji Soudní dvůr výslovně kvalifikoval (viz rozsudek ze dne 11. července 2002, D’Hoop, C‑224/98, Recueil, s. I‑6191, bod 29).


7– Viz v tomto smyslu naposledy rozsudek ze dne 23. října 2007, Morgan a Bucher (C‑11/06 a C‑12/06, Sb. rozh. s. I‑9161, bod 22).


8– Rozsudky ze dne 20. září 2001, Grzelczyk (C‑184/99, Recueil, s. I‑6193, bod 31), a ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes–Schwarz (C‑76/05, Sb. rozh. s. I‑6849, bod 86).


9– Viz výše uvedené rozsudky Tas-Hagen a Tas (bod 23) a Garcia Avello (bod 26).


10– Viz výše uvedené rozsudky Garcia Avello (bod 24) a Schwarz a Gootjes–Schwarz (bod 87).


11– Pokud jde o obdobný sled úvah, viz rozsudek Tas-Hagen et Tas, uvedený výše (body 24 až 28), a rozsudek ze dne 12. července 2005, Schempp (C‑403/03, Sb. rozh. s. I‑6421, body 20 až 25).


12– Viz rozsudek Schwarz a Gootjes–Schwarz, uvedený výše, bod 89 a citovaná judikatura.


13– Status občana Unie by tím tudíž byl dotčen (viz například rozsudek D’Hoop, uvedený výše, body 28 a 30).


14– Rozsudek Morgan a Bucher, uvedený výše, bod 33) a citovaná judikatura.


15– Viz rozsudek Tas-Hagen a Tas, uvedený výše (bod 35). K dávkám vypláceným studentům, viz také výše uvedené rozsudky D’Hoop (bod 38) a Bidar (bod 57). A k dávkám vypláceným žadatelům o zaměstnání rozsudky ze dne 23. března 2004, Collins (C‑138/02, Recueil, s. I‑2703, bod 67), a ze dne 15. září 2005, Ioannidis (C‑258/04, Sb. rozh. s. I‑8275, bod 30).


16– Viz ve stejném smyslu stanovisko generální advokátky Trstenjak ve věci Morgan a Bucher, uvedené výše (body 82 až 84).


17– Výše uvedený rozsudek (body 37 až 39).


18– Viz k dávce v nezaměstnanosti rozsudek ze dne 18. července 2006, De Cuyper (C‑406/04, Sb. rozh. s. I‑6947, bod 41).


19– Viz rozsudky ze dne 27. září 1988, Lenoir (313/86, Recueil, s. 5391, bod 16); ze dne 4. listopadu 1997, Snares (C‑20/96, Recueil, s. I‑6057, bod 42); ze dne 31. května 2001, Leclere a Deaconescu (C‑43/99, Recueil, s. I‑4265, bod 32); ze dne 6. července 2006, Kersbergen–Lap a Dams–Schipper (C‑154/05, Sb. rozh. s. I‑6249, bod 33), a ze dne 18. prosince 2007, Habelt a další (C‑396/05, C‑419/05 a C‑450/05, Sb. rozh. s. I‑11895, bod 81).


20– Viz stanovisko generálního advokáta Légera ve věci Snares, uvedené výše (body 85 až 88).