ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
4. července 2018(*)
„Řízení o předběžné otázce – Článek 49 SFEU – Korporační daň – Vnitrostátní daňové předpisy podmiňující převod ztrát utrpěných tuzemskou stálou provozovnou společnosti usazené v jiném členském státě na rezidentní společnost patřící do téže skupiny tím, že ztráty není možné daňově uplatnit v zahraničí“
Ve věci C‑28/17,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Østre Landsret (odvolací soud východní oblasti, Dánsko) ze dne 1. listopadu 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 19. ledna 2017, v řízení
NN A/S
proti
Skatteministeriet,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, C. G. Fernlund, J.‑C. Bonichot (zpravodaj), A. Arabadžev a S. Rodin, soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
vedoucí soudní kanceláře: C. Strömholm, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. listopadu 2017,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za NN A/S A. Ottosenem, advokat,
– za dánskou vládu J. Nymann-Lindegrenem a C. Thorningem, jako zmocněnci, ve spolupráci se S. Riisgaardem, advokat,
– za německou vládu T. Henzem, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi W. Roelsem a R. Lyalem, jako zmocněnci, ve spolupráci s H. Peytzem, advokat,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 21. února 2018,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 49 SFEU.
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi NN A/S, společností založenou podle dánského práva, a Skatteministeriet (ministerstvo daní, Dánsko) ve věci odmítnutí posledně uvedeného povolit dané společnosti odečíst od jejího zdanitelného příjmu ztráty utrpěné dánskou pobočkou její švédské dceřiné společnosti.
Právní rámec
Mezinárodní právo
3 Článek 7 odst. 1 dohody severských zemí o zamezení dvojího [dvojímu] zdanění v oblasti daní z příjmů a z majetku, uzavřené v Helsinkách dne 23. září 1996 (BKI č. 92 ze dne 25. 6. 1997, dále jen „Severská dohoda“), stanoví:
„Zisky společnosti z jednoho smluvního státu podléhají zdanění pouze v tomto státě, ledaže společnost vykonává svou činnost v druhém smluvním státě prostřednictvím stálé provozovny nacházející se v tomto smluvním státě. Vykonává-li společnost svou činnost výše popsaným způsobem, pak lze zisky této společnosti zdanit ve druhém státě, ale pouze v rozsahu, v jakém byly dosaženy touto stálou provozovnou.“
4 Podle článku 25 Severské dohody se smluvní státy rozhodly zamezit dvojímu zdanění stálých provozoven prostřednictvím metody takzvaného „započtení“. Na základě této metody stát, v němž má společnost sídlo, přizná daňovou úlevu ve výši odpovídající dani z příjmů zaplacené ve státě zdroje příjmů.
Dánsképrávo
5 Podle čl. 31 odst. 1 selskabsskattelov (zákon o korporační dani) dánské společnosti, jež jsou součástí skupiny společností, povinně podléhají společnému zdanění. Společnou daň odvádí hlavní mateřská společnost (nebo zastřešující mateřská společnost), je-li dánským daňovým poplatníkem, nebo v opačném případě rezidentní společností patřící do skupiny, tzv. „správcovskou společností“.
6 Vnitrostátní společné zdanění spočívá na zásadě teritoriálního zdanění v Dánsku. Podle této zásady nejsou výsledky dceřiných společností a stálých provozoven ze skupiny usazených mimo Dánsko součástí výsledku skupiny podléhajícího zdanění v Dánsku, ledaže by skupina využívala režim mezinárodního společného zdanění podle článku 31A zákona o korporační dani. Na druhé straně společné zdanění skupiny zahrnuje všechny společnosti a stálé provozovny skupiny usazené v Dánsku.
7 Zahrnuje tak i stálé provozovny společností skupiny se sídlem v zahraničí, které se nacházejí v Dánsku. V tomto případě se však započtení ztrát vykázaných dánskou pobočkou společnosti se sídlem v jiném členském státě proti společnému daňovému výsledku skupiny řídí zvláštními pravidly, upřesněnými v čl. 31 odst. 2 druhé větě zákona o korporační dani, podle něhož platí, že:
„Ztrátu vzniklou ve stálé provozovně lze započíst oproti příjmům společností skupiny, pouze pokud pravidla použitelná v zemi […], v níž je tato společnost usazena, neumožňují zohlednit tuto ztrátu při určení zdanitelného příjmu společnosti v zahraničí […] nebo pokud si skupina zvolila společné zdanění podle článku 31A […]“.
8 Z odůvodnění zákona o korporační dani, citovaného předkládajícím soudem, plyne, že cílem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby daňové ztráty byly v přeshraničních situacích započítávány vícekrát.
9 Článek 5G ligningslov (zákon o vyměřování daní) uvádí:
„Daňoví poplatníci, kteří spadají do působnosti článku 1 kildeskatteloven [(zákon o srážkové dani)], článku 1 zákona o korporační dani nebo článku 1 fondsbeskatningsloven [(zákon o zdanění investičních fondů)], si nemohou odečíst náklady, které jsou podle zahraničních daňových předpisů odpočitatelné od příjmů, které nejsou zahrnuty do daňového výsledku v Dánsku. Totéž platí, pokud podle zahraničních daňových předpisů lze odpočet nákladů přenést a odečíst od příjmů společností skupiny [viz článek 3B skattekontrolloven (zákon o daňových řízeních)], pokud nejsou zahrnuty do daňového výsledku v Dánsku“.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
10 NN je zastřešující společnost dánské skupiny, která zahrnuje mj. dvě její švédské dceřiné společnosti, Sverige 1 AB et Sverige 2 AB, z nichž první má v Dánsku pobočku C a druhá má tamtéž pobočku B. Obě pobočky se spojily do jediné pobočky A prostřednictvím převodu pobočky B na společnost Sverige 1 AB.
11 Skupina se rozhodla, že ve Švédsku bude s touto operací daňově zacházeno jako s restrukturalizací činností, která v uvedeném členském státě podle předkládajícího soudu nepodléhá dani. V důsledku toho převod goodwillu vytvořeného pobočkou B na pobočku A neumožňoval odpisy ve Švédsku.
12 V Dánsku však byla fúze zdaněna jako prodej aktiv za tržní cenu, což pobočce A umožnilo odpis pořizovacích nákladů goodwillu vytvořeného pobočkou B a v důsledku vykázat za rok 2008 ztrátu.
13 Dánské orgány však odmítly, aby byly v daném roce ztráty pobočky A započteny oproti společnému celosvětovému příjmu skupiny, jak požadovala NN. Tyto orgány vycházely z toho, že tomu brání čl. 31 odst. 2 druhá věta zákona o korporační dani, jelikož uvedené ztráty by mohly být započteny ve Švédsku oproti zdanitelnému výsledku švédské společnosti vlastnící danou pobočku.
14 Toto zamítavé rozhodnutí, potvrzené Landsskatteretten (národní komise pro daňové záležitosti, Dánsko), je předmětem žaloby podané společností NN k Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast, Dánsko).
15 Za těchto podmínek se tento soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Jaké faktory je nutné zohlednit při posuzování, zda za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, podléhají rezidentní společnosti z hlediska započtení ztrát podmínce rovnocenné, ve smyslu rozsudku ze dne 6. září 2012, Philips Electronics UK (C‑18/11, EU:C:2012:532, bod 20), podmínce vztahující se na pobočky nerezidentních společností?
2) Za předpokladu, že dánské daňové předpisy nezakládají takové rozdílné zacházení, o jaké se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 6. září 2012, Philips Electronics UK (C‑18/11, EU:C:2012:532), představuje zákaz započtení, tak jak byl popsán výše – v případě, kdy zisky stálé provozovny nerezidentní společnosti podléhají daňové pravomoci hostitelského státu – sám o sobě omezení svobody usazování podle článku 49 SFEU, jež je třeba odůvodnit naléhavými důvody obecného zájmu?
3) Lze v případě kladné odpovědi takové omezení odůvodnit zájmem předcházet dvojímu odpočtu ztráty, cílem zajistit vyvážené rozdělení daňových pravomocí mezi členskými státy nebo kombinací obojího?
4) Pokud ano, je takové omezení přiměřené?“
K předběžným otázkám
16 Podstatou otázek předkládajícího soudu je, zda má být článek 49 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě v oblasti zdanění skupiny, na jejímž základě rezidentní společnosti náležející ke skupině mohou provést odpočet ztrát stálé provozovny nacházející se na území daného státu a patřící nerezidentní dceřiné společnosti ze skupiny ze svého společného výsledku pouze tehdy, jestliže pravidla použitelná v členském státě, v němž má tato dceřiná společnost sídlo, neumožňují odečíst tyto ztráty ze zdanitelného výsledku dané dceřiné společnosti.
Úvodní poznámky
17 Svoboda usazování, kterou občanům Evropské unie přiznává článek 49 SFEU, je podle článku 54 SFEU pro společnosti založené podle právních předpisů některého členského státu, které mají sídlo, vedení nebo hlavní organizační složku v Unii, spojena s právem vykonávat činnost v jiných členských státech prostřednictvím dceřiné společnosti, pobočky nebo zastoupení.
18 K tomu, aby právní předpisy členského státu představovaly pro společnosti překážku svobody usazování, je třeba, aby z nich pro podniky využívající této svobody plynulo nerovné zacházení, aby se toto zacházení týkalo situací objektivně srovnatelných a nebylo odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu nebo bylo nepřiměřené svému cíli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 2010, X Holding, C‑337/08, EU:C:2010:89, bod 20).
K odlišnému zacházení
19 Podle čl. 31 odst. 1 zákona o korporační dani podléhají rezidentní společnosti, jež jsou součástí stejné skupiny společností, společnému zdanění. Podle vysvětlení předkládajícího soudu se toto společné vnitrostátní zdanění skupiny použije v zásadě rovněž na dánské stálé provozovny zahraničních společností, které jsou členy dané skupiny.
20 Nicméně podle čl. 31 odst. 2 druhé věty zákona o korporační dani ztráty vzniklé ve stálé provozovně nacházející se v Dánsku a patřící nerezidentní společnosti, která je členem skupiny, mohou být započteny oproti příjmům skupiny podléhajícím dani v Dánsku pouze v případě, že tyto ztráty nelze podle právních předpisů státu, v němž je usazena nerezidentní společnost, zohlednit při výpočtu jejích zdanitelných příjmů. Totéž ustanovení praví, že tato podmínka neplatí v případě – který však není předmětem předběžných otázek – že se skupina rozhodla využívat režim mezinárodního společného zdanění.
21 Na otázku, zda pravidlo uvedené v čl. 31 odst. 2 druhé větě zákona o korporační dani zavádí rozdílné zacházení omezující výkon svobody usazování, nemají účastníci původního řízení shodný názor.
22 Podle dánské vlády je třeba na takovou otázku odpovědět záporně, jak vyplývá z výkladu a contrario rozsudku ze dne 6. září 2012, Philips Electronics UK (C‑18/11, EU:C:2012:532).
23 V tomto ohledu ve věci, která vedla k přijetí tohoto rozsudku, se předkládající soud zabýval slučitelnosti ustanovení britského práva podrobujících možnost převést na rezidentní společnost prostřednictvím daňové úlevy pro skupinu ztráty tuzemské stálé provozovny nerezidentní společnosti podmínce srovnatelné s podmínkou stanovenou v čl. 31 odst. 2 druhé větě zákona o korporační dani se svobodou usazování.
24 V uvedeném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že taková podmínka je v rozporu se svobodou usazování, jelikož převod ztrát rezidentní společností na jinou rezidentní společnost téže skupiny není spojen s žádnými obdobnými podmínkami.
25 Dánská vláda přitom zdůrazňuje, že dánské právní předpisy naopak právě obdobnou podmínku pro rezidentní společnosti stanovují. Článek 5 G zákon o vyměřování daní totiž stanoví, že společnosti nemohou provést odpočet nákladů, které jsou podle daňových předpisů jiného státu odpočitatelné příjmů zdanitelných v tomto státě. Uvedený článek tak vylučuje započíst do výsledku skupiny zdanitelného v Dánsku ztráty rezidentní dceřiné společnosti nerezidentní společnosti, která je členem skupiny, je-li započtení těchto ztrát možné na základě práva členského státu, v němž je tato nerezidentní společnost usazena.
26 V důsledku toho má dánská vláda za to, že vnitrostátní právo nezavádí rozdílné zacházení se stálou provozovnou a s dceřinou společností, které by bylo stejné povahy jako zacházení, o němž Soudní dvůr v rozsudku ze dne 6. září 2012, Philips Electronics UK (C‑18/11, EU:C:2012:532), rozhodl, že je v rozporu se svobodou usazování.
27 Žalobkyně v původním řízení nicméně podotýká, že čl. 31 odst. 2 druhá věta zákona o korporační dani zavádí rozdílné zacházení jiného druhu.
28 NN totiž vysvětluje, že ztráty stálé provozovny nacházející se v Dánsku, která patří společnosti, která má sídlo rovněž v této zemi a náleží do skupiny, jsou bez omezení odpočitatelné ze zdanitelného zisku skupiny v Dánsku. Ve věci v původním řízení NN zdůrazňuje, že pokud by stálá dánská provozovna byla majetkem některé z jejích dánských dceřiných společnosti, mohly by její ztráty být každopádně započteny proti výsledku skupiny.
29 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že daňové právní předpisy dotčené v původním řízení skutečně zavádí rozdílné zacházení. Daňové zacházení s dánskou skupinou, která vlastní v Dánsku stálou provozovnu prostřednictvím určité nerezidentní dceřiné společnosti, je podle čl. 31 odst. 2 druhé věty zákona o korporační dani méně výhodné než v případě skupiny, jejíž všichni členové mají sídlo v Dánsku.
30 Toto rozdílné zacházení může činit výkon svobody usazování prostřednictvím vytváření dceřiných společností v jiných členských státech méně přitažlivým. To je však neslučitelné s ustanoveními Smlouvy pouze v případě, že se to týká objektivně srovnatelných situací.
Ke srovnatelnosti situací
31 Je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora musí být srovnatelnost přeshraniční situace s vnitrostátní situací posuzována s ohledem na cíl sledovaný dotčenými vnitrostátními ustanoveními (rozsudky ze dne 25. února 2010, X Holding, C‑337/08, EU:C:2010:89, bod 22; ze dne 12. června 2014, SCA Group Holding a další, C‑39/13 až C‑41/13, EU:C:2014:1758, bod 28; ze dne 22. června 2017, Bechtel, C‑20/16, EU:C:2017:488, bod 53, jakož i ze dne 12. června 2018, Bevola a Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, bod 32).
32 V projednávaném případě ze znění čl. 31 odst. 2 druhé věty zákona o korporační dani i z vysvětlení dánské vlády týkajících se tohoto ustanovení vyplývá, že jeho cílem je zamezení dvojímu odpočtu ztrát.
33 Soudní dvůr rozhodl, pokud jde o opatření přijatá členským státem s cílem zamezení nebo zmírnění dvojího zdanění zisků rezidentní společnosti, že se společnosti vlastnící stálou provozovnu v jiném členském státě v zásadě nenacházejí v situaci srovnatelné se situací společností vlastnících tuzemskou stálou provozovnu (rozsudek ze dne 12. června 2018, Bevola a Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, bod 37).
34 Obdobně je tedy třeba mít ohledně opatření určená k zabránění dvojímu odpočtu ztrát za to, že ani skupina, v jejímž rámci určitá nerezidentní dceřiná společnost vlastní tuzemskou provozovnu, se nenachází v situaci srovnatelné se situací skupiny, jejíž členská společnost a provozovna této společnosti jsou obě rezidenty.
35 Je nicméně třeba počítat i s případem, kdy neexistuje žádná možnost odpočtu ztrát nerezidentní dceřiné společnosti, které lze připsat stálé provozovně nacházející se v členském státě, ve kterém je uvedená společnost usazena. V tomto případě totiž skupina, v jejímž rámci je určitá nerezidentní dceřiná usazena v jiném členském státě, není s ohledem na cíl zamezení dvojímu odpočtu ztrát v situaci odlišné od situace čistě vnitrostátní skupiny. Schopnost obou skupin přispívat do státního rozpočtu je tak ztrátami jejich tuzemské stálé provozovny ovlivněna stejným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. června 2018, Bevola a Jens W. Trock, C‑650/16, EU:C:2018:424, bod 38).
36 Článek 31 odst. 2 druhá věta zákona o korporační dani sice rozdílné zacházení odstraňuje, „pokud pravidla použitelná v zemi […], v níž je tato společnost usazena, neumožňují zohlednit tuto ztrátu“, jelikož v takovém případě započtení ztrát tuzemské stálé provozovny nerezidentní dceřiné společnosti oproti příjmům skupiny připouští.
37 Nelze však vyloučit, že takový odpočet, jakkoliv právní úpravou cizího státu povolený, nebude v praxi možný, zejména v případě, kdy nerezidentní dceřiná společnost definitivně ukončila veškerou činnost.
38 Rozdílné zacházení uvedené v bodě 29 tohoto rozsudku se tak, alespoň v tomto případě, může týkat objektivně srovnatelných situací.
K odůvodnění a přiměřenosti
39 Předkládající soud se táže, zda by toto rozdílné zacházení mohlo být odůvodněno cílem zajistit vyvážené rozdělení zdaňovací pravomoci mezi členské státy, nebo zamezit dvojímu odpočtu ztrát.
40 V tomto ohledu je třeba uvést, že první důvod není relevantním odůvodněním. Pokud by totiž bylo možné ztrátu připisovatelnou stálé provozovně odečíst z výsledku skupiny zdanitelného v členském státě, ve kterém se tato provozovna nachází, i z výsledku nerezidentní dceřiné společnosti z uvedené skupiny zdanitelného ve druhém členském státě, nebyl by touto možností dvojího odpočtu zvýhodněn žádný z obou dotčených států na úkor druhého. Vyvážené rozdělení zdaňovací pravomoci mezi nimi by tím tedy nebylo dotčeno. Neexistence takového pravidla, jako je pravidlo stanovené v čl. 31 odst. 2 druhé větě zákona o korporační dani, by způsobila pouze ztrátu daňových příjmů jednoho z těchto dvou států.
41 Druhé odůvodnění, které zdůrazňuje dánská vláda, je odůvodnění vycházející z nutnosti zamezit dvojímu odpočtu ztrát.
42 V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že členské státy musí mít možnost zabránit nebezpečí dvojího zohlednění ztrát (rozsudky ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer, C‑446/03, EU:C:2005:763, bod 47, jakož i ze dne 15. května 2008, Lidl Belgium, C‑414/06, EU:C:2008:278, bod 35).
43 Je pravda, že v situaci, kdy jsou příjmy stálé provozovny zdaňovány ve dvou členských státech, se jeví odůvodněným, aby náklady této provozovny mohly být odečteny z uvedených příjmů v rámci obou daňových systémů, a to v souladu s vnitrostátními pravidly.
44 Existenci takové situace však nelze dovodit pouze z okolnosti, že oba členské státy souběžně vykonávají zdaňovací pravomoc na výsledek téže stálé provozovny, jako je tomu ve sporu v původním řízení v případě Dánského a Švédského království.
45 Nelze totiž pominout daňové úmluvy uzavřené mezi členskými státy právě pro zamezení dvojímu zdanění. Jak plyne z písemného vyjádření Evropské komise, jakož i z odpovědí společnosti NN na otázky položené na jednání, v tomto ohledu jsou vztahy mezi Dánským a Švédským královstvím upraveny Severskou dohodou.
46 Podle článku 25 uvedené úmluvy přitom platí, že pokud osoba s bydlištěm ve Švédsku obdrží příjmy, které jsou zdanitelné v jiném smluvním státě, umožňuje Švédské království odečíst si z daně z příjmů částku odpovídající dani z příjmů odvedené ve druhém státě.
47 Vzhledem k tomuto mechanismu nenutí souběžný výkon zdaňovací pravomoci Dánským a Švédským královstvím švédskou společnost, která má v Dánsku stálou provozovnu, k tomu, aby platila daň z příjmů dvakrát. Za těchto podmínek se možnost vyžadovaná dánskou skupinou, do níž náleží švédská společnost, aby bylo možné provést odpočet ztrát takové provozovny dvakrát, tj. v rámci obou vnitrostátních daňových systémů, nejeví být odůvodněnou.
48 Článek 31 odst. 2 druhá věta zákona o korporační dani má za cíl právě zabránit dotyčné skupině, aby mohla stejnou ztrátu využít dvakrát. Jak uvedl generální advokát v bodě 75 svého stanoviska, pokud by takové ustanovení neexistovalo, přeshraniční situace by poskytovala neoprávněnou výhodu v porovnání se srovnatelnou situací vnitrostátní, v níž není dvojí odpočet možný. Rozdílné zacházení zavedené vnitrostátními právními předpisy se tak jeví jako odůvodněné.
49 Je ještě třeba, aby toto rozdílné zacházení bylo přiměřené svému cíli, jak bylo připomenuto v bodě 18 tohoto rozsudku.
50 Takové pravidlo, jako je pravidlo zakotvené v čl. 31 odst. 2 druhé větě zákona o korporační dani, by přitom překračovalo rámec toho, co je nezbytné k zabránění dvojímu odpočtu ztráty, v případě, že by jeho účinkem bylo, že skupina by v takové přeshraniční situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, byla zbavena jakékoli možnosti odpočtu ztráty tuzemské pobočky.
51 Tak by tomu mohlo podle předkládajícího soudu být ve věci v původním řízení.
52 Vzhledem k tomu, že ztráta vzniklá v dánské stálé provozovně švédské dceřiné společnosti společnosti NN je v zásadě odpočitatelná ze zisku této dceřiné společnosti, zdanitelného ve Švédsku, nemůže být podle čl. 31 odst. 2 druhé věty zákona o korporační dani odpočitatelná od výsledku skupiny, zdanitelného v Dánsku.
53 Nicméně ve věci v původním řízení je ztráta výsledkem sloučení dvou dánských poboček skupiny a její volby, aby bylo s touto fúzí na základě možnosti poskytované švédským právem ve Švédsku daňově zacházeno jako s restrukturalizací činností, která ve Švédsku nepodléhá dani. To má za následek, že započtení ztráty proti výsledku švédské dceřiné společnosti by nebylo v praxi možné.
54 V takovém případě vnitrostátní ustanovení dotčená v původním řízení, která podle předkládajícího soudu zbavují dánskou skupinu jakékoliv reálné možnosti odpočtu ztráty tuzemské stálé provozovny nerezidentní dceřiné společnosti, která je jejím členem, porušují zásadu proporcionality.
55 Uvedená zásada by naopak byla dodržena, pokud by započtení ztráty tuzemské stálé provozovny nerezidentní dceřiné společnosti proti výsledku dánské skupiny bylo na základě výjimky z pravidla uvedeného v čl. 31 odst. 2 druhé větě zákona o korporační dani možné, pokud by skupina prokázala, že započtení ztráty proti výsledku dceřiné společnosti není ve skutečnosti ve druhém členském státě možné.
56 Je na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda tomu tak je ve sporu v původním řízení, pokud jde o dánskou pobočku švédské dceřiné společnosti společnosti NN.
57 Proto je třeba předkládajícímu soudu odpovědět, že článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že v zásadě nebrání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, podle nichž rezidentní společnosti náležející ke skupině mohou provést odpočet ztrát stálé provozovny nacházející se na území daného státu a patřící nerezidentní dceřiné společnosti ze skupiny ze svého společného výsledku pouze tehdy, jestliže pravidla použitelná v členském státě, v němž má tato dceřiná společnost sídlo, neumožňují odečíst tyto ztráty z výsledku dané dceřiné společnosti, pokud jsou tyto právní předpisy uplatňovány souběžně s dohodou o zamezení dvojímu zdanění umožňující v posledně uvedeném členském státu z daně z příjmů vyměřené dceřiné společnosti provést odpočet částky odpovídající dani z příjmů odvedené v členském státě, na jehož území se daná stálá provozovna nachází, z titulu činnosti uvedené provozovny. Článek 49 SFEU však musí být vykládán v tom smyslu, že takovým právním předpisům brání, pokud jejich použití zbavuje uvedenou skupinu jakékoli reálné možnosti odečíst uvedené ztráty z jejího společného výsledku, když započtení týchž ztrát proti výsledku uvedené dceřiné společnosti není možné v členském státě, na jehož území má tato společnost sídlo, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
K nákladům řízení
58 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že v zásadě nebrání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou předpisy dotčené v původním řízení, podle nichž rezidentní společnosti náležející ke skupině mohou provést odpočet ztrát stálé provozovny nacházející se na území daného státu a patřící nerezidentní dceřiné společnosti ze skupiny ze svého společného výsledku pouze tehdy, jestliže pravidla použitelná v členském státě, v němž má tato dceřiná společnost sídlo, neumožňují odečíst tyto ztráty z výsledku dané dceřiné společnosti, pokud jsou tyto právní předpisy uplatňovány souběžně s dohodou o zamezení dvojímu zdanění umožňující v posledně uvedeném členském státu z daně z příjmů vyměřené dceřiné společnosti provést odpočet částky odpovídající dani z příjmů odvedené v členském státě, na jehož území se daná stálá provozovna nachází, z titulu činnosti uvedené provozovny. Článek 49 SFEU však musí být vykládán v tom smyslu, že takovým právním předpisům brání, pokud jejich použití zbavuje uvedenou skupinu jakékoli reálné možnosti odečíst uvedené ztráty z jejího společného výsledku, když započtení týchž ztrát proti výsledku uvedené dceřiné společnosti není možné v členském státě, na jehož území má tato společnost sídlo, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.
Podpisy.