ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
31. října 2019(*)
„Nesplnění povinností státem – Vlastní zdroje – Přidružení zámořských zemí a území (ZZÚ) k Evropské unii – Rozhodnutí 91/482/EHS – Článek 101 odst. 2 – Přijetí produktů, které nepocházejí ze ZZÚ, ale jsou v ZZÚ ve volném oběhu a jsou jako takové zpětně vyváženy do Unie, k dovozu do Unie s osvobozením od cla – Vývozní osvědčení – Protiprávní vydání osvědčení, kterého se dopustily orgány ZZÚ – Článek 4 odst. 3 SEU – Zásada loajální spolupráce – Odpovědnost členského státu, který má zvláštní vztah k dotčené ZZÚ – Povinnost nahradit ztrátu vlastních zdrojů Unie, která vznikla v důsledku protiprávního vydání vývozních osvědčení – Dovoz hliníku z Anguilly“
Ve věci C‑391/17,
jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU, podaná dne 30. června 2017,
Evropská komise, zastoupená A. Caeirosem, J.-F. Brakelandem, L. Flynnem a S. Noëm, jako zmocněnci,
žalobkyně,
proti
Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, zastoupenému původně J. Kraehling, G. Brown a R. Fadoju, jakož i S. Brandonem, jako zmocněnci, ve spolupráci s K. Bealem, QC, a P. Luckhurstem, barristers, poté S. Brandonem a F. Shiblim, jako zmocněnci, ve spolupráci s K. Bealem, QC, a P. Luckhurstem, barristers,
žalovanému,
podporovanému:
Nizozemským královstvím, zastoupeným M. K. Bulterman a P. Huurnink, jakož i J. Langerem, jako zmocněnci,
vedlejším účastníkem,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, J.-C. Bonichot, A. Arabadžev, M. Safjan, S. Rodin, předsedové senátů, J. Malenovský, L. Bay Larsen, T. von Danwitz (zpravodaj), C. Toader, C. Vajda, F. Biltgen a K. Jürimäe, soudci,
generální advokát: M. Bobek,
vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. října 2018,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 6. února 2019,
vydává tento
Rozsudek
1 Evropská komise se žalobou domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska tím, že nenahradilo ztrátu vlastních zdrojů, které měly být stanoveny a poskytnuty do rozpočtu Evropské unie v souladu s články 2, 6, 10, 11 a 17 nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1552/89 ze dne 29. května 1989, kterým se provádí rozhodnutí 88/376/EHS, Euratom o systému vlastních zdrojů Společenství (Úř. věst. 1989, L 155, s. 1), pokud by nebyla v rozporu s čl. 101 odst. 2 rozhodnutí Rady 91/482/EHS ze dne 25. července 1991 o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému hospodářskému společenství (Úř. věst. 1991, L 263, s. 1, dále jen „rozhodnutí o ZZÚ“) vydána vývozní osvědčení pro dovoz hliníku z Anguilly v období 1999/2000, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z ustanovení článku 5 Smlouvy o ES (později článek 10 ES a nyní čl. 4 odst. 3 SEU).
Právní rámec
Mezinárodní právo
2 Dne 26. června 1945 byla v San Francisku podepsána Charta Organizace spojených národů. Článek 73 písm. b) této Charty, který je součástí její kapitoly XI, nadepsané „Deklarace o nesamosprávných územích“, stanoví:
„Členové Spojených národů, kteří mají nebo přejímají odpovědnost za správu území, jejichž lid ještě nedosáhl v plné míře samosprávy, uznávají zásadu, že zájmy obyvatel těchto území jsou na prvém místě, a přijímají za svou svatou povinnost závazek, že budou v rámci soustavy mezinárodního míru a bezpečnosti zřízené touto chartou co nejvíce podporovati jejich blahobyt a že k tomu cíli:
[…]
b. budou rozvíjeti samosprávu, náležitě hleděti k politickým tužbám lidu a pomáhati mu v postupném rozvíjení jeho svobodných politických zřízení, a to podle zvláštních poměrů každého území a jeho lidu i jejich různých stupňů rozvoje“.
Unijní právo
Smlouva o ES
3 Skutkové okolnosti, které vedly k vytýkanému nesplnění povinností, se odehrály jak před vstupem Amsterodamské smlouvy, kterou byla pozměněna Smlouva o ES, v platnost, tak i po něm. Ustanovení relevantní pro posuzovanou žalobu pro nesplnění povinnosti nicméně zůstala v podstatě stejná. Článek 5 Smlouvy o ES (později článek 10 ES) zněl následovně:
„Členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství. Usnadňují mu plnění jeho poslání.
Zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této smlouvy.“
4 Toto ustanovení bylo v podstatě nahrazeno čl. 4 odst. 3 SEU.
5 Ve čtvrté části této Smlouvy, nadepsané „Přidružení zámořských zemí a území“, byly obsaženy články 131 až 137 této Smlouvy (později po změně články 182 ES až 188 ES a nyní články 198 až 204 SFEU). Zmíněný článek 131 (později po změně článek 182 ES a nyní článek 198 SFEU) zněl:
„Členské státy se shodují, že ke Společenství přidruží mimoevropské země a území, které mají zvláštní vztah k Belgii, Dánsku, Francii, Itálii, Nizozemsku nebo Spojenému království. Tyto země a území (dále jen ‚země a území‘) jsou vyjmenovány v příloze IV této smlouvy.
Účelem přidružení je podporovat hospodářský a sociální rozvoj těchto zemí a území a navazovat úzké hospodářské vztahy mezi nimi a Společenstvím jako celkem.
V souladu se zásadami vytyčenými v preambuli této smlouvy má přidružení sloužit především podpoře zájmů a blahobytu obyvatel těchto zemí a území a tomu, aby byly vedeny k hospodářskému, sociálnímu a kulturnímu rozvoji, o nějž usilují.“
6 Článek 133 odst. 1 uvedené Smlouvy (později po změně čl. 184 odst. 1 ES a nyní čl. 200 odst. 1 SFEU) stanovil:
„Cla na zboží pocházející z těchto zemí a území budou při dovozu do členských států zcela odstraněna tak, jak budou postupně odstraňována cla mezi členskými státy v souladu s ustanoveními této smlouvy.“
7 V článku 136 téže Smlouvy (později po změně článek 187 ES a nyní článek 203 SFEU) bylo uvedeno:
„Pro první pětileté období ode dne vstupu této smlouvy v platnost stanoví prováděcí úmluva připojená k této smlouvě podrobnosti a postup pro přidružování zemí a území ke Společenství.
Před skončením platnosti úmluvy uvedené v předchozím odstavci rozhodne Rada jednomyslně na základě získaných zkušeností a na základě zásad vymezených touto smlouvou o předpisech pro další období.“
8 Článek 227 odst. 1 a 3 Smlouvy o ES (později po změně čl. 299 odst. 1 a 3 ES a nyní čl. 52 odst. 1 SEU a čl. 355 odst. 2 SFEU) stanovil:
„1. Tato smlouva se vztahuje na Belgické království, Dánské království, Spolkovou republiku Německo, Řeckou republiku, Španělské království, Francouzskou republiku, Irsko, Italskou republiku, Lucemburské velkovévodství, Nizozemské království, Rakouskou republiku, Portugalskou republiku, Finskou republiku, Švédské království a Spojené království Velké Británie a Severního Irska.
[…]
3. Na zámořské země a území uvedené v příloze IV této smlouvy se vztahuje zvláštní systém přidružení, který je stanoven v části čtvrté této smlouvy.
Tato smlouva se nevztahuje na zámořské země a území, jež udržují zvláštní vztahy se Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska a jež nejsou zahrnuty ve výše uvedeném seznamu.“
9 V seznamu obsaženém v příloze IV Smlouvy o ES (později po změně příloha II Smlouvy o ES a nyní příloha II Smlouvy o FEU), nadepsané „Zámořské země a území, na něž se vztahuje část čtvrtá Smlouvy“, byla uvedena mimo jiné i Anguilla.
Nařízení č. 1552/89
10 Články 2, 6, 10, 11 a 17 nařízení č. 1552/89 upravovaly v době rozhodné z hlediska skutkového stavu podmínky, za kterých byly členské státy povinny stanovit vlastní zdroje Unie, mezi něž patřila i cla, a poskytnout je do unijního rozpočtu.
Rozhodnutí o ZZÚ
11 První a třetí bod odůvodnění rozhodnutí o ZZÚ zněly takto:
„[V]zhledem k tomu, že je nezbytné upravit pro další období ustanovení o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému hospodářskému společenství (dále jen ‚ZZÚ‘); že se tato ustanovení vztahují na území, která jsou spojena s Francouzskou republikou, na země a území, které jsou spojeny se Spojeným královstvím, na země, které jsou spojeny s Nizozemskem, a částečně na Grónsko;
[…]
vzhledem k tomu, že trh Společenství je již dlouho dobu otevřen produktům pocházejícím ze ZZÚ i produktům ze států AKT; že je třeba s ohledem na zvláštní vztahy mezi Společenstvím a ZZÚ založené na ustanoveních Smlouvy a zejména její čtvrté části propracovat její ustanovení tím, že ZZÚ bude umožněna větší flexibilita, pokud jde o pravidla původu u produktů pocházejících ze ZZÚ, a že budou přijata nová pravidla ohledně některých produktů, které nepocházejí ze ZZÚ“. (citace z uvedeného rozhodnutí použité v textu tohoto rozsudku jsou neoficiálním překladem)
12 Podle článku 1 tohoto rozhodnutí byla jeho cílem podpora a urychlení hospodářského, kulturního a sociálního rozvoje a posilování hospodářských struktur ZZÚ vyjmenovaných v příloze I uvedeného rozhodnutí. V bodě 5 této přílohy byla jako ZZÚ, která je „spojena se [Spojeným královstvím]“, uvedena Anguilla.
13 Článek 6 první pododstavec rozhodnutí o ZZÚ stanovil:
„Orgány účastnící se postupu partnerství podle článku 10 v rámci svých pravomocí pravidelně zkoumají výsledky jeho uplatňování a předkládají stanoviska a podněty nezbytné k naplňování cílů tohoto rozhodnutí.“
14 Článek 10 tohoto rozhodnutí zněl:
„S cílem umožnit příslušným místním orgánům ZZÚ intenzivnější zapojení do uplatňování zásad přidružení ZZÚ k EHS s náležitým respektem k pravomocem jednotlivých ústředních orgánů dotčených členských států, se zavádí konzultační postup vycházející ze zásady partnerství mezi Komisí, členským státem a ZZÚ.
Na základě tohoto partnerství, které je upraveno v článcích 234, 235 a 236 tohoto rozhodnutí, bude možné zkoumat výstupy, jichž bylo dosaženo v rámci přidružení, a jednat o problémech, které případně vyvstanou ve vztazích mezi ZZÚ a Společenstvím.“
15 Článek 101 odst. 2 uvedeného rozhodnutí zněl takto:
„Produkty, které nepocházejí ze ZZÚ, ale jsou v ZZÚ ve volném oběhu a jsou jako takové zpětně vyváženy do Společenství, se přijímají k dovozu do Společenství s osvobozením od cla a poplatků s rovnocenným účinkem za předpokladu, že
– v dotyčné ZZÚ bylo zaplaceno clo nebo poplatky s rovnocenným účinkem na úrovni alespoň stejné jako cla platná ve Společenství na dovoz týchž produktů s původem ve třetích zemích způsobilých pro doložku nejvyšších výhod;
– nebyly předmětem částečného nebo úplného osvobození od cla nebo navrácení cla či poplatků s rovnocenným účinkem,
– jsou doprovázeny vývozním osvědčením.“
16 Podle čl. 108 odst. 1 druhé odrážky rozhodnutí o ZZÚ byly podmínky vstupu do Unie pro produkty nepocházející ze ZZÚ, které jsou však v ZZÚ ve volném oběhu, a způsoby správní spolupráce, které se jich týkají, uvedeny v příloze III tohoto rozhodnutí.
17 Článek 234 tohoto rozhodnutí zněl:
„Činnost Společenství vychází v nejvyšší možné míře z úzkých konzultací mezi Komisí, členským státem, s nímž je ZZÚ spojena, a příslušnými místními orgány ZZÚ.
Tyto konzultace se dále označují jako ‚partnerství‘.“
18 Článek 235 odst. 1 a 2 uvedeného rozhodnutí stanovil:
„1. Partnerství se týká plánování, přípravy, financování, sledování a vyhodnocování činnosti Společenství v souvislosti s tímto rozhodnutím, jakož i každého problému, který vyvstane ve vztazích mezi ZZÚ a Společenstvím.
2. Za tímto účelem lze na žádost zejména dotčených ZZÚ zřídit pracovní skupiny pro přidružení ZZÚ s poradní funkcí, jejichž členy jsou tři partneři uvedení v článku 234, a to buď podle zeměpisné oblasti ZZÚ nebo podle skupiny ZZÚ, které jsou spojeny se stejným členským státem. Tyto skupiny fungují:
– buď na ad hoc bázi, a to při řešení konkrétních problémů,
– nebo trvale do konce platnosti rozhodnutí o přidružení; v tomto případě se scházejí alespoň jednou ročně, aby zhodnotily provádění tohoto rozhodnutí nebo řešily ostatní otázky uvedené v odstavci 1.“
19 Článek 237 téhož rozhodnutí zněl:
„S výhradou zvláštních ustanovení ohledně vztahů mezi ZZÚ a francouzskými zámořskými departementy uvedených v tomto rozhodnutí se toto rozhodnutí vztahuje jednak na území, na něž se vztahuje Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, a to za podmínek stanovených v této Smlouvě, a jednak na území ZZÚ.“
20 Článek 2 přílohy III rozhodnutí o ZZÚ, nadepsaný „Vývozní osvědčení EXP“, v odstavcích 1 a 6 stanovil:
„1. Dodržení čl. 101 odst. 2 tohoto rozhodnutí se prokazuje vývozním osvědčením EXP, jehož vzor je uveden v příloze I této přílohy.
[…]
6. Vývozní osvědčení EXP vydávají celní orgány ZZÚ vývozu, pokud může být dotčené zboží považováno za zboží ve volném oběhu ve smyslu čl. 101 odst. 2 tohoto rozhodnutí.“
21 Článek 7 této přílohy, nadepsaný „Ověřování vývozních osvědčení EXP“, stanovil:
„1. Následné ověřování vývozních osvědčení EXP se provádí nahodile a vždy v případech, kdy mají celní orgány státu dovozu důvodné pochybnosti o pravosti dokladu nebo o správnosti údajů týkajících se skutečného původu dotčených produktů.
[…]
6. Jestliže ověřovací postup nebo jiné dostupné údaje nasvědčují, že zřejmě došlo k porušení požadavků této přílohy, provede ZZÚ z vlastního podnětu nebo na žádost Komise dostatečně rychle náležitá šetření nebo zařídí náležitá šetření, aby byla tato porušení zjištěna a aby jim bylo zabráněno. Těchto šetření se Komise může zúčastnit.
[…]
7. Spory, které nemohly být vyřešeny mezi celními orgány státu dovozu a celními orgány ZZÚ vývozu nebo které vyvolávají problém s výkladem této přílohy, se postoupí Výboru pro celní právní předpisy.
[…]“
22 Jak vyplývá zejména ze sdělení Komise COM(77)210 ze dne 13. června 1977 o stavu celní unie Evropského hospodářského společenství, Výbor pro celní předpisy, který je zřízen Radou a předsedá mu zástupce Komise, se skládá ze zástupců členských států.
Celní kodex a prováděcí nařízení
23 Článek 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2700/2000 ze dne 16. listopadu 2000 (Úř. věst. 2000, L 311, s. 17; Zvl. vyd. 02/10, s. 239) (dále jen „celní kodex“), stanovil:
„S výjimkou případů uvedených v čl. 217 odst. 1 druhém a třetím pododstavci se dodatečné zaúčtování neprovede, pokud
[…]
b) částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů, kterou nemohla osoba povinná zaplatit clo rozumným způsobem zjistit, a pokud tato osoba jednala v dobré víře a dodržela všechna ustanovení platných předpisů týkající se celního prohlášení.
[…]“
24 Článek 239 odst. 1 tohoto kodexu zněl:
„Dovozní clo nebo vývozní clo lze vrátit nebo prominout i v jiných případech než podle článků 236, 237 a 238,
– které budou vymezeny postupem projednávání ve výboru,
– které vyplývají z okolností, jež nelze přičítat podvodnému jednání nebo hrubé nedbalosti zúčastněné osoby. Případy, kdy lze toto ustanovení použít, a příslušná procesní pravidla se vymezí postupem projednávání ve výboru. Vrácení či prominutí může podléhat zvláštním podmínkám.“
25 Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení č. 2913/92 (Úř. věst. 1993, L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3), ve znění nařízení Komise (ES) č. 1335/2003 ze dne 25. července 2003 (Úř. věst. 2003, L 187, s. 16; Zvl. vyd. 02/13, s. 463) (dále jen „prováděcí nařízení“), obsahovalo v hlavě III části IV, nadepsané „Vymáhání celního dluhu“, články 868 až 876a, které upravovaly žádosti podané na základě čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Článek 873 první pododstavec tohoto nařízení zněl takto:
„Po konzultaci s odbornou skupinou složenou ze zástupců všech členských států, která se sejde v rámci výboru k projednání dané věci, Komise rozhodne, zda zkoumaná situace umožňuje upustit od dodatečného zaúčtování daného cla či nikoli.“
26 Článek 874 uvedeného nařízení stanovil:
„Rozhodnutí uvedené v článku 873 se zúčastněnému členskému státu oznámí co nejdříve, nejpozději však do jednoho měsíce po uplynutí lhůty stanovené ve zmíněném článku.
Komise uvědomí členské státy o rozhodnutích, která přijala, aby pomohla celním orgánům v rozhodování v situacích srovnatelné faktické a právní povahy.“
27 Článek 875 téhož nařízení stanovil:
„Pokud rozhodnutí podle článku 873 stanoví, že zkoumaná situace umožňuje upustit od dodatečného zaúčtování daného cla, může Komise určit podmínky, za kterých mohou členské státy v případech srovnatelné faktické a právní povahy upouštět od dodatečného zaúčtování cla.“
28 Kapitola 3 hlavy IV týkající se vrácení a prominutí dovozního a vývozního cla, která je obsažena v části IV prováděcího nařízení, byla nadepsána „Zvláštní prováděcí ustanovení k článku 239 [celního] kodexu“. Obsahovala oddíl 2 týkající se rozhodnutí přijímaných Komisí, ve kterém byly obsaženy články 905 až 909 tohoto nařízení. Článek 907 tohoto nařízení v prvním pododstavci stanovil:
„Po konzultaci s odbornou skupinou složenou ze zástupců všech členských států, která se sejde v rámci výboru k projednání dané věci, Komise rozhodne, zda zkoumaná situace umožňuje vrátit nebo prominout clo.“
29 Článek 908 tohoto nařízení stanovil:
„1. Rozhodnutí uvedené v článku 907 se zúčastněnému členskému státu oznámí co nejdříve, nejpozději však do jednoho měsíce po uplynutí lhůty stanovené ve zmíněném článku.
Komise uvědomí členské státy o rozhodnutích, která přijala, aby pomohla celním orgánům v rozhodování v situacích srovnatelné faktické a právní povahy.
2. Rozhodující orgán rozhodne o žádosti na základě rozhodnutí Komise oznámeného podle odstavce 1.
3. Pokud rozhodnutí podle […] článku 907 stanoví, že zkoumaná zvláštní situace zakládá dostatečný důvod k vrácení nebo prominutí cla, může Komise určit podmínky, za kterých mohou členské státy v případech srovnatelné faktické a právní povahy clo vracet nebo promíjet.“
Nařízení (ES, Euratom) č. 1605/2002
30 Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1995/2006 ze dne 13. prosince 2006 (Úř. věst. 2006, L 390, s. 1) (dále jen „finanční nařízení“), v článku 73a stanoví:
„Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení a uplatňování rozhodnutí Rady o systému vlastních zdrojů Společenství, promlčují se nároky Společenství vůči třetím osobám a nároky třetích osob vůči Společenství po pěti letech.
Počátek běhu promlčecí doby a podmínky pro její přerušení a stavení stanoví prováděcí pravidla.“
Nařízení (ES, Euratom) č. 2342/2002
31 Článek 85b nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení č. 1605/2002 (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 145), ve znění nařízení Komise (ES, Euratom) č. 478/2007 ze dne 23. dubna 2007 (Úř. věst. 2007, L 111, s. 13) (dále jen „nařízení o prováděcích pravidlech“), nadepsaný „Pravidla pro běh promlčecích dob“, v odstavci 1 prvním pododstavci uvádí:
„Doba promlčení nároků Společenství vůči třetím osobám počíná běžet dnem uplynutí lhůty oznámené dlužníkovi v oznámení o dluhu […].“
Právo Spojeného království
32 Podle práva Spojeného království je Anguilla britským zámořským územím, které tvoří s ostatními britskými zámořskými územími a Spojeným královstvím jeden celek; není však součástí tohoto království.
33 Anguilla má ústavu, v níž je zakotvena funkce guvernéra, výkonné rady, poslanecké sněmovny, komise pro veřejné služby a komise pro soudní systém.
34 Britská vláda je mezinárodně zodpovědná za vnější vztahy takových britských zámořských území, jako je Anguilla. Podle ústavní zásady má kromě toho britský parlament pravomoc přijímat ve vztahu k těmto územím právní předpisy.
Skutkový základ sporu
35 V roce 1998 Anguilla a společnost Corbis Trading (Anguilla) Ltd (dále jen „společnost Corbis“) se sídlem na Anguille zavedly režim překládky, v jehož rámci bylo na Anguille ve vztahu k dovozu hliníku ze třetích zemí podáno celní prohlášení a tento hliník byl následně přepraven do Unie.
36 Orgány Anguilly vydaly v letech 1998 a 1999 na zpětný vývoz dodávek hliníku ze třetích zemí do Unie, u kterých byla na Anguille provedena překládka, vývozní osvědčení EXP (dále jen „vývozní osvědčení“).
37 Vzhledem k tomu, že vyvstaly pochybnosti ohledně souladu režimu překládky, který byl zaveden na Anguille, s čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ, Commissioners for Her Majesty’s Revenue and Customs (daňová a celní správa Spojeného království) provedla v listopadu 1998 šetření, na jehož základě vypracovala zprávu, v níž konstatovala, že evropské podniky, které na Anguillu dovážejí hliník, nejprve zaplatily na Anguille clo a získaly k tomuto dovozu hliníku vývozní osvědčení, a poté byl těmto podnikům poskytnut „příspěvek na přepravu“. Podle závěrů uvedených v této zprávě vyplácela uvedený „příspěvek na přepravu“ zmíněným podnikům společnost Corbis, přičemž částky, které za tímto účelem vynaložila, jí uhradily orgány Anguilly. V uvedené zprávě byl vzhledem k tomu, že režim překládky byl na Anguille zřízen v podstatě za účelem navrácení cla, učiněn závěr, že výplatu takového „příspěvku na přepravu“ je nutno považovat za částečné navrácení cla zaplaceného na Anguille, které odporuje čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ.
38 Výsledky šetření provedeného daňovou a celní správou Spojeného království byly zaslány Koordinační jednotce pro boj proti podvodům působící v rámci Komise (UCLAF).
39 Dne 18. února 1999 zveřejnila UCLAF sdělení podle článku 45 nařízení Rady (ES) č. 515/97 ze dne 13. března 1997 o vzájemné pomoci mezi správními orgány členských států a jejich spolupráci s Komisí k zajištění řádného používání celních a zemědělských předpisů (Úř. věst. 1997, L 82, s. 1; Zvl. vyd. 02/08, s. 217) (dále jen „sdělení o vzájemné pomoci“). UCLAF v tomto sdělení uvedla informace, které jí poskytla daňová a celní správa Spojeného království ohledně režimu překládky zavedeného na Anguille, jak jsou shrnuty v bodě 37 tohoto rozsudku. UCLAF měla za to, že vývozní osvědčení vydaná za takových podmínek odporují čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ a orgánům členských států doporučila, aby veškerá vývozní osvědčení vydaná orgány Anguilly odmítaly a přijaly ochranná opatření spočívající v tom, že budou po dovozcích vyžadovat u cla splatného při vstupu do Unie zřízení záruky nebo složení jistoty.
40 Dne 28. května 2003 vydal Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) zprávu o společné kontrolní misi (dále jen „zpráva OLAF z roku 2003“), která se týkala vývozních osvědčení, jež vydaly orgány Anguilly v letech 1998 a 1999. OLAF v bodě 4.2 této zprávy uvedl, že celní postupy se v Anguille po celou tuto dobu nezměnily a že podniky, které vystupovaly coby dovozci hliníku do Anguilly, byly ve vývozních osvědčeních vydaných orgány Anguilly uvedeny jako vývozci tohoto zboží. Podle závěrů uvedených v bodě 4.2 zmíněné zprávy se v uvedené době nezměnil ani „příspěvek na přepravu“ vyplácený unijním dovozcům, ačkoliv společnost Corbis pozměnila obsah faktur zasílaných orgánům Anguilly, ve kterých již „příspěvek na přepravu“ vyplácený společností Corbis nebyl uveden zvlášť. V bodě 4.3 zprávy OLAF z roku 2003 bylo doplněno, že hospodářská pobídka vyplácená ve formě takového příspěvku zpravidla činila 25 amerických dolarů (USD) za tunu hliníku dovezenou do Unie přes Anguillu a v některých případech mohla být i vyšší. V tomtéž bodě 4.3 byly kromě toho uvedeny názvy společností dovážejících do Unie, kterým byly poskytnuty finanční částky coby tento „příspěvek na přepravu“ a jejich celková výše.
41 V rozhodnutí REC 03/2004 (C/2004/5358) ze dne 28. prosince 2004 (dále jen „rozhodnutí REC 03/2004“) Komise v souvislosti s konkrétním případem, kdy italský podnik dne 1. dubna 1999 dovezl do Itálie ze třetích zemí 41 hliníkových ingotů v nelegované surové podobě a na tento dovoz se vztahovalo vývozní osvědčení vydané orgány Anguilly, konstatovala, že není třeba provést dodatečné zaúčtování dovozního cla. Komise v tomto rozhodnutí uvedla, že při šetření, které provedla Unie a některé členské státy v souvislosti s režimem překládky na Anguille fungujícím od roku 1998, bylo zjištěno, že hospodářským subjektům, které na Anguille propustí hliník do volného oběhu, může být poskytnut „příspěvek na přepravu“ ve výši 25 USD za tunu tohoto kovu, a to na základě individuálního rozhodnutí přijatého orgány Anguilly. Co se týče slučitelnosti vývozních osvědčení vydaných v souvislosti s poskytováním takového příspěvku s čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ, Komise v bodě 9 zmíněného rozhodnutí uvedla toto:
„Útvary Komise posoudily, jakým způsobem se na Anguille uplatňují ustanovení čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ, a dospěly k závěru, že mezi úhradou cla a následnou výplatou příspěvku na přepravu existuje souvislost, že režim zavedený na tomto území (výběr cla a následná výplata příspěvku na přepravu) není v souladu s ustanoveními výše citovaného čl. 101 odst. 2 a že výplatu příspěvku na přepravu je třeba ve skutečnosti považovat za částečné navrácení cla. Toto zboží proto nebylo možno přijmout k dovozu do Společenství s osvobozením od cla.“
42 Komise v rozhodnutí REC 03/2004 kromě toho konstatovala, že orgány Anguilly vydaly vývozní osvědčení, ačkoliv věděly nebo měly vědět, že režim, který zavedly, těmto ustanovením odporuje. V bodech 21 a 22 tohoto rozhodnutí bylo v tomto ohledu zdůrazněno následující:
„(21) [J]e třeba konstatovat, že na základě některých okolností lze v posuzovaném případě prokázat, že příslušné orgány Anguilly věděly nebo přinejmenším vědět měly, že zboží, ke kterému vydaly vývozní osvědčení, nesplňuje podmínky zvýhodněného zacházení při dovozu do Společenství.
(22) Nadto je třeba poznamenat, že vývoz hliníku z Anguilly do Evropské unie zaznamenal v letech 1998 a 1999 značný nárůst, jehož si orgány Anguilly nemohly nevšimnout a který souvisel s poskytováním výše uvedeného příspěvku na přepravu, ačkoliv uvedený příspěvek vyplácel při propuštění do volného oběhu v Anguille a vydávání vývozních osvědčení jiný místní správní orgán než orgán pověřený výběrem cla.“
43 Komise nicméně v bodech 24 až 28 tohoto rozhodnutí konstatovala, že subjekt, který jednal v dobré víře, nemohl chybu, jíž se dopustily orgány Anguilly, ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu zjistit, což byl i případ dotyčného italského dovážejícího podniku.
44 V bodě 31 uvedeného rozhodnutí Komise v souladu s článkem 875 prováděcího nařízení určila podmínky, za kterých mohou členské státy podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu v případech srovnatelné faktické a právní povahy upustit od dodatečného zaúčtování dovozního cla, následovně:
„Žádosti o upuštění od dodatečného zaúčtování podané v zákonných lhůtách, které se týkají dovozu do Společenství z Anguilly, lze ze skutkového i právního hlediska k posuzovanému případu přirovnat tehdy, pokud jsou okolnosti, za kterých se dovoz uskutečnil, právně a skutkově srovnatelné s okolnostmi posuzovaného případu. Dotčené osoby nemusí být nikterak zapojeny do přepravy zboží ze země vývozu přes Anguillu až do okamžiku vstupu na celní území Společenství. Zboží musí nakoupit na základě smlouvy DDP (delivered duty paid). Tyto osoby musí vystupovat pouze jako dovozce zboží do Společenství nebo jako jeho zástupce. Konečně nesmí být považovány za osoby spojené s jejich dodavatelem, s vývozcem na Anguille, s osobami, které se podílely na přepravě zboží ze země vývozu do Společenství, nebo s vládou Anguilly. […] Dotčené osoby se konečně nesmí dopustit podvodného jednání nebo hrubé nedbalosti.“
45 V rozhodnutí REM 03/2004 [(2006) 2030] ze dne 24. května 2006 (dále jen „rozhodnutí REM 03/2004“) se Komise vyjádřila k režimu překládky zavedenému na Saint-Pierre a Miquelon u dovozu hliníku pocházejícího ze třetích zemí do Unie přes tuto ZZÚ, v jehož rámci bylo rovněž vybráno clo a následně byl hospodářským subjektům, které hliník v uvedené ZZÚ propustily do volného oběhu, vyplacen „příspěvek na přepravu“ ve výši 25 USD za tunu tohoto kovu. Komise opět konstatovala, že takový režim není v souladu s čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ a že orgány této ZZÚ věděly nebo měly vědět, že nejsou splněny podmínky pro vydání vývozního osvědčení. Za těchto podmínek dospěla k závěru, že je třeba dovozní clo prominout podle článku 239 celního kodexu. Komise kromě toho potvrdila své posouzení režimu překládky zavedeného na Anguille a na základě článku 908 prováděcího nařízení uvedla, že členské státy mohou vrátit nebo prominout dovozní clo „související s dovozem do [Unie] ze Saint-Pierre a Miquelon, Anguilly a Nizozemských Antil, pokud k dovozu došlo za situace, jejíž faktická a právní povaha je srovnatelná s posuzovaným případem“.
46 V období od března 1999 do června 2000 byl do Itálie dovážen hliník pocházející ze třetích zemí, a to na základě předložení vývozních osvědčení vydaných orgány Anguilly v roce 1999. Zmíněné orgány vydaly v průběhu posledně uvedeného roku dvanáct vývozních osvědčení.
47 V letech 2006 a 2007 italské orgány informovaly Komisi, že na základě rozhodnutí REC 03/2004 a REM 03/2004 přijaly několik rozhodnutí o prominutí dovozního cla z dovozu hliníku z Anguilly. Italské orgány poskytly Komisi v roce 2010 na její žádost doplňující informace.
48 Dopisem ze dne 8. července 2010 Komise na základě článku 5 Smlouvy o ES (později článek 10 ES a nyní čl. 4 odst. 3 SEU) požádala Spojené království, aby nahradilo ztrátu vlastních zdrojů Unie, ke které podle jejího názoru došlo proto, že orgány Anguilly vydaly vývozní osvědčení odporující čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ, a italským orgánům tak bylo znemožněno vybrat předmětné dovozní clo. Komise v tomto dopise uvedla, že jakékoliv prodlení s náhradou této ztráty povede k úrokům z prodlení.
49 Po uvedeném dopise došlo mezi Komisí a Spojeným královstvím k výměně další korespondence.
Postup před zahájením soudního řízení
50 Dne 27. září 2013 zaslala Komise Spojenému království výzvu dopisem, ve které ho požádala o náhradu ztráty vlastních zdrojů odpovídající clům, která byla předmětem rozhodnutí o prominutí, jež vydaly na základě rozhodnutí REC 03/2004 a REM 03/2004 italské orgány.
51 Spojené království odpovědělo na tuto výzvu dopisem ze dne 21. listopadu 2013, přičemž vyvrátilo, že by mělo nějakou odpovědnost za jednání Anguilly a že by došlo k nějakému porušení unijního práva.
52 Dne 17. října 2014 zaslala Komise Spojenému království odůvodněné stanovisko, na které tento členský stát odpověděl s tím, že setrval na svém postoji.
53 Vzhledem k tomu, že Spojené království neprovedlo požadovanou náhradu ztráty, se Komise rozhodla podat projednávanou žalobu.
K žalobě
Argumentace účastníků řízení
54 Komise tvrdí, že Spojené království je na základě zásady loajální spolupráce zakotvené v článku 5 Smlouvy o ES (později článek 10 ES a nyní čl. 4 odst. 3 SEU) povinno nahradit ztrátu tradičních vlastních zdrojů, k níž podle jejího názoru došlo proto, že orgány Anguilly vydaly v roce 1999 v rozporu s ustanoveními rozhodnutí o ZZÚ dvanáct vývozních osvědčení, a znemožnily tak italským orgánům vybrat clo z dotčeného dovozu. V tomto ohledu upřesňuje, že její žaloba směřuje k tomu, aby bylo určeno, že Spojené království nesplnilo tuto povinnost náhrady bez ohledu na výši této ztráty; nepožaduje, aby Soudní dvůr tuto výši určil.
55 Komise se zaprvé domnívá, že Spojené království musí jakožto členský stát nést odpovědnost za jednání a nedbalost orgánů Anguilly odporující rozhodnutí o ZZÚ, a to s ohledem na zvláštní vztah, které má ke svojí ZZÚ, jež podle názoru Komise není samostatným státem a je nedílnou součástí tohoto království.
56 Komise dodává, že Spojené království se za účelem zdůvodnění toho, proč nebyly dodrženy jeho povinnosti vyplývající ze zásady loajální spolupráce, nemůže dovolávat správní samostatnosti, kterou má Anguilla. Spojené království si ostatně ponechalo pravomoci, které zajišťují, aby jednání nebo opomenutí této ZZÚ nevedla ke ztrátě vlastních zdrojů unijního rozpočtu. Britský parlament má zejména neomezenou pravomoc přijímat ve vztahu k ZZÚ Spojeného království právní předpisy.
57 Komise zadruhé připomíná, že členské státy jsou podle zásady loajální spolupráce povinny přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění působnosti a účinnosti unijního práva. Protiprávní vydání vývozních osvědčení orgány Anguilly v projednávaném případě znemožnilo vybrání cel a jejich poskytnutí do unijního rozpočtu coby vlastních zdrojů. Vzhledem k tomu, že Spojené království tuto ztrátu vlastních zdrojů nenahradilo, ohrozilo řádné fungování systému vlastních zdrojů Unie, jelikož uvedenou ztrátu musí nahradit všechny členské státy prostřednictvím navýšení vlastních zdrojů na základě hrubého národního důchodu. Ochrana unijního rozpočtu tudíž vyžaduje, aby bylo možné konstatovat, že Spojené království odpovídá za to, že orgány Anguilly porušily rozhodnutí o ZZÚ, a že nahradí z toho plynoucí ztrátu zdrojů.
58 Komise zatřetí tvrdí, že jelikož Spojené království dotčenou ztrátu vlastních zdrojů nenahradilo, musí zaplatit z částky odpovídající této ztrátě úroky z prodlení. Povinnost zaplatit takové úroky z prodlení se podle Komise nezakládá na unijní právní úpravě vlastních zdrojů, ale spadá pod povinnost loajální spolupráce, a to s ohledem na neoddělitelnou spojitost povinnosti stanovit vlastní zdroje Unie, povinnosti připsat tyto zdroje na účet Komise ve stanovených lhůtách a konečně povinnosti zaplatit úroky z prodlení.
59 Pokud jde o skutkové okolnosti vedoucí k nesplnění povinností vytýkanému Spojenému království, Komise na základě zprávy OLAF z roku 2003 tvrdí, že orgány Anguilly vydaly v roce 1999 dvanáct vývozních osvědčení a zároveň poskytly unijním dovozcům „příspěvek na přepravu“. Vzhledem k tomu, že podle rozhodnutí REC 03/2004 a REM 03/2004 je nutno poskytnutí takového příspěvku považovat za částečné navrácení cla ze strany Anguilly, tato osvědčení byla vydána v rozporu s čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ. S ohledem na informace uvedené ve zmíněných osvědčeních a na dovozní prohlášení, která předložily italské orgány, byla tato vývozní osvědčení použita k dovozu hliníku s osvobozením od cla, a způsobila tudíž ztrátu vlastních zdrojů Unie, kterou Spojené království nenahradilo.
60 Spojené království, podporované Nizozemským královstvím, s nesplněním povinností, které je mu vytýkáno, nesouhlasí. Zaprvé tvrdí, že na základě celního kodexu, unijních právních předpisů o vlastních zdrojích ani samotného rozhodnutí o ZZÚ nelze dovozovat odpovědnost Anguilly vůči Unii za pochybení, kterých se dopustily její orgány při uplatňování tohoto rozhodnutí, a za z toho plynoucí ztrátu vlastních zdrojů. Nelze tedy konstatovat ani to, že za taková pochybení odpovídá Spojené království, a to pouze proto, že se jedná o členský stát, k němuž je Anguilla připojena.
61 Podle judikatury Soudního dvora vyplývající z posudku 1/78 (Mezinárodní dohoda o přírodním kaučuku) ze dne 4. října 1979 (EU:C:1979:224, bod 62) je třeba odlišovat odpovědnost členských států, pokud jde o mezinárodní vztahy ZZÚ, a povinnosti těchto států podle unijního práva. Spojené království v tomto ohledu uvádí, že podle čl. 227 odst. 3 Smlouvy o ES (později čl. 299 odst. 3 ES a nyní čl. 355 odst. 2 SFEU) je Anguilla považována za entitu odlišující se od tohoto členského státu, na kterou se bez výslovného odkazu neuplatní obecná ustanovení Smluv. Komise přitom svým tvrzením rozšiřuje povinnosti obsažené v článku 5 Smlouvy o ES (později článek 10 ES a nyní čl. 4 odst. 3 SEU) na jednání a opomenutí ZZÚ, což unijní právo a zejména rozhodnutí o ZZÚ výslovně nestanoví. Vzhledem k tomu, že v tomto smyslu žádná výslovná ustanovení neexistují, Spojené království nemůže mít povinnost zabránit porušení tohoto rozhodnutí ze strany Anguilly a odpovídat za něj ve vztahu k Unii.
62 Spojené království se domnívá, že s ohledem na samostatnost, kterou má Anguilla podle vnitrostátního ústavního práva, je tvrzení, že Spojené království odpovídá za jednání orgánů této ZZÚ, v rozporu s čl. 4 odst. 2 SEU i se zásadou mezinárodního obyčejového práva, která se odráží v článku 73 Charty Organizace spojených národů. Podle vnitrostátního ústavního práva totiž Anguilla není součástí Spojeného království; jedná se o odlišnou státoprávní jednotku, která se vyznačuje vysokou mírou samostatnosti zejména v celní a daňové oblasti. Vzhledem k tomu, že se uspořádání na Anguille řídí její vlastní psanou ústavou, pravomoc přijímat právní předpisy, kterou má vůči Anguille britský parlament, mu neumožňuje zasahovat do každodenní činnosti orgánů tohoto území.
63 Spojené království zadruhé uvádí, že tvrzení, podle něhož je odpovědné za jednání orgánů Anguilly, a proto je povinno nahradit ztráty vlastních zdrojů vyplývající z porušení rozhodnutí o ZZÚ, kterého se dopustily tyto orgány, se nemůže opírat o článek 5 Smlouvy o ES (později článek 10 ES a nyní čl. 4 odst. 3 SEU). S takovou odpovědností totiž nepočítá žádná část tohoto článku. Toto tvrzení tedy odporuje zásadě právní jistoty, která se uplatní obzvláště tehdy, jde-li o právní úpravu, jež s sebou může nést finanční zátěž.
64 Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o ZZÚ přiznává orgánům ZZÚ v otázkách přidružení klíčovou úlohu, orgány Anguilly kromě toho podle Spojeného království zpochybnily výklad uvedeného rozhodnutí, kterého se dovolává Komise, a požádaly o svolání pracovní skupiny, která je podle článku 235 rozhodnutí o ZZÚ pověřena řešením všech problémů ve vztazích mezi ZZÚ a Unií, a o uplatnění postupu partnerství podle čl. 7 odst. 7 přílohy III tohoto rozhodnutí. Pro řešení případných pochybení, kterých se dopustily orgány Anguilly, měla Komise podle názoru Spojeného království použít tato opatření stanovená v rozhodnutí o ZZÚ.
65 Spojené království dodává, že mu nemůže být uloženo ani to, aby zaplatilo úroky z prodlení, jelikož pro to neexistuje žádný právní základ. Článek 11 nařízení č. 1552/89 se v posuzované věci neuplatní.
66 Co se nakonec týče skutkových okolností vedoucích k nesplnění povinností, které je Spojenému království vytýkáno, tento členský stát nesouhlasí s názorem, že vývozní osvědčení byla v roce 1999 vydána protiprávně, jelikož Komise neprokázala, že tato osvědčení vedla k poskytnutí „příspěvku na přepravu“. V tomto ohledu uvádí, že od listopadu 1998 již ve fakturách, které zasílala společnost Corbis orgánům Anguilly, nebyla žádná zmínka o „příspěvku na přepravu“; bylo v nich poukázáno na „služby poskytnuté“ touto společností. Dne 22. ledna 1999 kromě toho poslanecká sněmovna Anguilly přijala rozhodnutí, podle kterého musel každý produkt přepravovaný do Unie přes Anguillu podléhat celní sazbě rovnocenné té, která se na tento produkt vztahovala podle unijního práva. Spojené království má v každém případě za to, že takový „příspěvek na přepravu“ nelze považovat za částečné navrácení cla, které odporuje čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ.
67 Komise podle názoru Spojeného království neprokázala ani to, že případné protiprávní vydání uvedených vývozních osvědčení vedlo ke ztrátě vlastních zdrojů. Kromě toho, že Spojené království popírá, že tato osvědčení byla skutečně předložena před italskými orgány, zpochybňuje i existenci příčinné souvislosti mezi případným protiprávním vydáním uvedených osvědčení a namítanou ztrátou vlastních zdrojů. Je totiž toho názoru, že kdyby italské orgány přijaly ochranná opatření, která byla doporučena ve sdělení o vzájemné pomoci, dotčené subjekty by možná od dovozu předmětného zboží do Unie upustily. Pokud kromě toho nebyly splněny požadavky týkající se chování těchto subjektů, jak jsou vymezeny v bodě 31 rozhodnutí REC 03/2004, italské orgány měly clo vybrat; nelze mít tedy za to, že Spojené království nese v tomto ohledu odpovědnost.
68 Závěru, podle něhož byla porušena údajná povinnost nahradit částku – případně navýšenou o úroky – odpovídající ztrátě vlastních zdrojů, která vznikla v důsledku toho, že orgány Anguilly protiprávně vydaly vývozní osvědčení, kromě toho podle názoru Spojeného království v projednávaném případě brání judikatura plynoucí z rozsudku ze dne 13. listopadu 2014, Nencini v. Parlament (C‑447/13 P, EU:C:2014:2372, body 47 a 48). Komise totiž podala projednávanou žalobu sedmnáct let poté, co došlo k předmětným dovozům, a více než dvanáct let poté, co bylo zveřejněno rozhodnutí REC 03/2004, a učinila tak tudíž po uplynutí přiměřené lhůty, kterou měla podle této judikatury dodržet.
Závěry Soudního dvora
69 Nejprve je třeba zdůraznit, že ačkoliv byla v době jednání orgánů Anguilly, které vedlo k podání posuzované žaloby pro nesplnění povinnosti, zásada loajální spolupráce zakotvena v článku 5 Smlouvy o ES a následně v článku 10 ES, tato ustanovení byla v době, kdy Komise požádala Spojené království, aby nahradilo ztrátu vlastních zdrojů, k níž podle jejího názoru došlo v důsledku tohoto jednání, nahrazena čl. 4 odst. 3 SEU. Z toho vyplývá, že žalobu je třeba posoudit z hlediska zásady loajální spolupráce, jak je zakotvena v posledně uvedeném ustanovení.
70 Podle čl. 4 odst. 3 druhého pododstavce SEU platí, že Spojené království je coby členský stát Unie povinno učinit veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie.
71 I když musí za tímto účelem dodržování norem unijního práva zajišťovat v rámci svých pravomocí všechny orgány tohoto členského státu, za dodržování povinností, které z tohoto práva vyplývají, je podle článku 258 SFEU vůči Unii odpovědný pouze uvedený členský stát (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. října 2012, Bjankov, C‑249/11, EU:C:2012:608, bod 64 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 13. května 2014, Komise v. Španělsko, C‑184/11, EU:C:2014:316, bod 43 a citovaná judikatura).
72 Jak přitom uvedla Komise v replice, posuzovaná žaloba pro nesplnění povinnosti se nezakládá na pochybeních, kterých se dopustily orgány Spojeného království, nýbrž na odpovědnosti tohoto členského státu za ztrátu vlastních zdrojů v důsledku toho, že orgány Anguilly porušily ustanovení rozhodnutí o ZZÚ týkající se vydávání vývozních osvědčení.
73 Jak vyplývá z čl. 227 odst. 3 Smlouvy o ES ve spojení s její přílohou IV (později čl. 299 odst. 3 ES a příloha II Smlouvy o ES, nyní čl. 355 odst. 2 SFEU a příloha II Smlouvy o FEU), Anguilla byla uvedena na seznamu ZZÚ obsaženém ve zmíněné příloze, a proto se na ni vztahoval zvláštní systém přidružení vymezený ve čtvrté části Smlouvy o ES, v níž byly obsaženy články 131 až 137 této Smlouvy (později články 182 ES až 188 ES a nyní články 198 až 204 SFEU), jehož podrobnosti a postupy byly na základě článku 136 uvedené Smlouvy (později článek 187 ES a nyní článek 203 SFEU) stanoveny v rozhodnutí o ZZÚ.
74 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ačkoliv Soudní dvůr rozhodl, že obecná ustanovení Smlouvy o ES, tedy ta, jež nejsou uvedena v části čtvrté této Smlouvy, se bez výslovného odkazu na ZZÚ neuplatní (rozsudek ze dne 5. června 2014, X a TBG, C‑24/12 a C‑27/12, EU:C:2014:1385, bod 45, jakož i citovaná judikatura), nesplnění povinností vytýkané Spojenému království pod situaci, jíž se týká tato judikatura, nespadá. Komise totiž netvrdí, že se zásada loajální spolupráce uplatní i na Anguillu, ale tvrdí, že Spojené království je na základě této zásady povinno nést důsledky protiprávního vydání vývozních osvědčení, kterého se dopustily orgány Anguilly. Jak přitom bylo připomenuto v bodě 70 tohoto rozsudku, uvedená zásada se na Spojené království vztahuje jako na členský stát Unie.
75 S ohledem na tyto úvahy je třeba posoudit zaprvé, zda Spojené království na základě povinností, které má coby členský stát podle čl. 4 odst. 3 SEU, odpovídá vůči Unii za případné vydání vývozních osvědčení v rozporu s rozhodnutím o ZZÚ, kterého se dopustily orgány Anguilly, zadruhé, zda je na základě tohoto ustanovení povinno nahradit částku – případně navýšenou o úroky z prodlení – odpovídající případné ztrátě vlastních zdrojů Unie, která vznikla v důsledku tohoto postupu, a zatřetí, je-li tomu tak, zda je nesplnění povinností vytýkané Spojenému království opodstatněné.
K odpovědnosti Spojeného království v důsledku případného protiprávního vydání vývozních osvědčení, kterého se dopustily orgány Anguilly
76 Komise tvrdí, že Spojené království musí vůči Unii odpovídat za jednání a opomenutí orgánů Anguilly, které vydaly vývozní osvědčení v rozporu s rozhodnutím o ZZÚ, kvůli zvláštnímu vztahu, který tento členský stát k Anguille má.
77 Spojené království patří mezi členské státy, které mají podle čl. 131 prvního pododstavce Smlouvy o ES (později čl. 182 první pododstavec ES a nyní čl. 198 první pododstavec SFEU) „zvláštní vztah“ k ZZÚ. Připojení těchto zemí a území ke zvláštnímu systému přidružení vymezenému ve čtvrté části Smlouvy o ES se podle tohoto ustanovení v době vydání zmíněných vývozních osvědčení zakládalo na tomto zvláštním vztahu.
78 Zmíněný zvláštní vztah se vyznačuje tím, že ZZÚ nejsou samostatnými státy; jsou to země a území, která jsou na takovém státu závislá a tento stát jim zejména zajišťuje zastupování na mezinárodní úrovni [v tomto smyslu viz posudek 1/78 (Mezinárodní dohoda o přírodním kaučuku) ze dne 4. října 1979, EU:C:1979:224, bod 62, a posudek 1/94 (Dohody připojené k Dohodě o WTO) ze dne 15. listopadu 1994, EU:C:1994:384, bod 17].
79 Podle článku 131 Smlouvy o ES (později článek 182 ES a nyní článek 198 SFEU) se tento zvláštní systém přidružení vymezený v části čtvrté této Smlouvy, jehož účelem je podporovat hospodářský, sociální a kulturní rozvoj ZZÚ, vztahuje pouze na země a území, které mají zvláštní vztah k dotčenému členskému státu, který požádal o to, aby se na ně zvláštní systém přidružení uplatňoval. Co se konkrétně týče Anguilly, která je spojena se Spojeným královstvím, toto území bylo na seznam ZZÚ uvedený v příloze IV Smlouvy o EHS (později příloha II Smlouvy o ES a nyní příloha II Smlouvy o FEU) doplněno na základě čl. 24 odst. 2 aktu o podmínkách přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Evropským společenstvím a o úpravách smluv (Úř. věst. 1972, L 73, s. 14).
80 Projevem zvláštního vztahu mezi členským státem a jeho ZZÚ podle čl. 131 prvního pododstavce Smlouvy o ES (později čl. 182 první pododstavec ES a nyní čl. 198 první pododstavec SFEU) jsou v této souvislosti výrazy, které jsou použity zejména v prvním bodě odůvodnění, v článku 234 a v čl. 235 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ k označení členského státu, „s nímž je spojena“ ZZÚ. Tento výklad potvrzuje i článek 1 rozhodnutí o ZZÚ ve spojení s jeho přílohou I bodem 5, z nichž vyplývá, že Anguilla je ZZÚ, „které je spojeno se [Spojeným královstvím]“.
81 Výrobky pocházející z Anguilly měly kromě toho v rámci uvedeného zvláštního systému přidružení na základě čl. 133 odst. 1 Smlouvy o ES (později čl. 184 odst. 1 ES a nyní čl. 200 odst. 1 SFEU) zvýhodněný přístup k vnitřnímu trhu spočívající v osvobození od cla, který byl v rozhodnutí o ZZÚ – jak to bylo uvedeno v bodě 3 jeho odůvodnění – rozšířen i na některé produkty nepocházející z této ZZÚ. Podle čl. 101 odst. 2 tohoto rozhodnutí ve spojení s čl. 108 odst. 1 druhou odrážkou, jakož i s přílohou III tohoto rozhodnutí platilo, že produkty, které nepocházejí ze ZZÚ, ale jsou v ZZÚ ve volném oběhu a jsou jako takové zpětně vyváženy do Unie, se přijímají k dovozu s osvobozením od cla a poplatků s rovnocenným účinkem za předpokladu, že v uvedené ZZÚ bylo zaplaceno clo nebo poplatky s rovnocenným účinkem na úrovni alespoň stejné jako cla platná v Unii na dovoz týchž produktů s původem ve třetích zemích způsobilých pro doložku nejvyšších výhod, že nebyly předmětem částečného nebo úplného osvobození od cla nebo navrácení cla či poplatků s rovnocenným účinkem a jsou doprovázeny vývozním osvědčením.
82 Vydávání vývozních osvědčení orgány Anguilly přitom upravovalo unijní právo. Podle čl. 2 odst. 1 a 6 přílohy III rozhodnutí o ZZÚ, které se na území ZZÚ vztahovalo na základě jeho článku 237, totiž měly tato osvědčení, která dokládají dodržení ustanovení čl. 101 odst. 2 tohoto rozhodnutí, vydávat orgány ZZÚ. Tyto orgány tedy byly při vydávání takových osvědčení povinny dodržovat požadavky obsažené v tomto čl. 101 odst. 2.
83 Ústřední význam, který měl pro systém přidružení vymezený ve čtvrté části Smlouvy o ES zvláštní vztah mezi dotčenou ZZÚ a členským státem, s nímž byla tato ZZÚ spojena, ve smyslu čl. 131 prvního pododstavce Smlouvy o ES (později čl. 182 první pododstavec ES a nyní čl. 198 první pododstavec SFEU), se kromě toho odrážel i v postupech pro řešení sporů či problémů, které se v této souvislosti mohou objevit, jež upravuje rozhodnutí o ZZÚ.
84 V tomto ohledu je třeba zejména zohlednit čl. 7 odst. 7 přílohy III rozhodnutí o ZZÚ, podle kterého se spory týkající se legality vývozních osvědčení, které nebylo možno vyřešit mezi celními orgány státu dovozu a celními orgány ZZÚ vývozu, musely řešit na úrovni Výboru pro celní právní předpisy v rámci řízení, kterého se účastnil mimo jiné zástupce členského státu, s nímž byla ZZÚ vývozu spojena, ale neúčastnily se ho příslušné místní orgány této ZZÚ.
85 Co se kromě toho týče případného řešení problémů, které mohly vyvstat v souvislosti s protiprávním vydáním vývozních osvědčení, v rámci partnerství podle článků 234 a 235 rozhodnutí o ZZÚ, je nutno konstatovat, že toto partnerství nemohlo být založeno na dvoustranném dialogu dotčené ZZÚ a Komise, ale vyžadovalo třístrannou konzultaci, které se kromě Komise musel účastnit i členský stát, s nímž byla dotčená ZZÚ spojena, a příslušné místní orgány této ZZÚ. Podle čl. 10 prvního pododstavce tohoto rozhodnutí platilo, že účast členského státu, s nímž je ZZÚ spojena, na této třístranné konzultaci, se vyžaduje proto, aby bylo zajištěno respektování „pravomocí jednotlivých ústředních orgánů dotčených členských států“.
86 Existence zvláštního vztahu ve smyslu čl. 131 prvního pododstavce Smlouvy o ES (později čl. 182 první pododstavec ES a nyní čl. 198 první pododstavec SFEU) mezi Spojeným královstvím a Anguillou za těchto podmínek může vést ke vzniku zvláštní odpovědnosti uvedeného členského státu vůči Unii, vydají-li orgány této ZZÚ vývozní osvědčení v rozporu s uvedeným ustanovením.
87 Spojené království ovšem existenci takové odpovědnosti zpochybňuje. Zaprvé tvrdí, že podle judikatury plynoucí z posudku 1/78 (Mezinárodní dohoda o přírodním kaučuku) ze dne 4. října 1979 (EU:C:1979:224, bod 62) je třeba odlišovat Anguillu a Spojené království coby členský stát. Spojené království je zadruhé toho názoru, že na základě systému správní spolupráce zavedeného v rozhodnutí o ZZÚ se lze obrátit přímo na orgány ZZÚ, takže Komise nemůže mít za to, že za jednání těchto orgánů odpovídá podle čl. 4 odst. 3 SEU Spojené království. Připuštění takové odpovědnosti by zatřetí podle Spojeného království ohrožovalo ústavní autonomii Anguilly v rozporu s čl. 4 odst. 2 SEU a článkem 73 Charty Organizace spojených národů.
88 Pokud jde o první argument, je pravda, že Soudní dvůr v bodě 62 posudku zmíněného v předchozím bodě v podstatě rozhodl, že pokud členský stát uzavře mezinárodní dohodu coby mezinárodní zástupce ZZÚ, která je s tímto státem spojena, nejedná v postavení členského státu. Tento závěr, na jehož základě Soudní dvůr dovodil, že takové zastoupení nemá vliv na „vymezení oblastí pravomoci uvnitř Společenství“, ovšem není relevantní při posuzování odpovědnosti členského státu za situace, kdy orgány ZZÚ, jež je spojena s tímto členským státem, vydají vývozní osvědčení v rozporu s rozhodnutím o ZZÚ, přičemž toto vydání se řídí ustanoveními unijního práva vztahujícími se na území ZZÚ.
89 Co se týče druhého argumentu Spojeného království vycházejícího ze systému správní spolupráce, který je zaveden v rozhodnutí o ZZÚ, je pravda, že podle čl. 7 odst. 6 přílohy III tohoto rozhodnutí bylo na orgánech dotčené ZZÚ, aby mimo jiné provedly náležitá šetření, pokud ověřovací postup podle čl. 7 odst. 1 této přílohy nebo jiné dostupné údaje nasvědčují tomu, že zřejmě došlo k porušení požadavků této přílohy. V tomto odstavci 6 ovšem bylo stanoveno, že se Komise šetření, jejichž cílem je zjistit porušení požadavků kladených na vydávání vývozních osvědčení a zabránit jim, „může zúčastnit“; v tomto ohledu jí zde nebyla uložena žádná povinnost. Ačkoliv bylo dále v čl. 7 odst. 7 uvedené přílohy stanoveno, že spory, které vzniknou v souvislosti s takovými šetřeními, nebo které vyvolávají výkladový problém, „se postoupí“ k řešení Výborem pro celní právní předpisy, ze samotného znění posledně uvedeného ustanovení vyplývá, že se týkalo pouze sporů mezi státem dovozu a ZZÚ vývozu, a na Komisi se tudíž nevztahovalo.
90 Na rozdíl od toho, co tvrdí Spojené království, kromě toho odpovědnosti členského státu za protiprávní vydání vývozních osvědčení orgány jeho ZZÚ podle čl. 4 odst. 3 SEU nebrání ani ustanovení o konzultaci označované jako „partnerství“. Podle samotného znění článku 234 rozhodnutí o ZZÚ musela činnost Unie vycházet z těchto konzultací mezi Komisí, členským státem, s nímž byla ZZÚ spojena, a příslušnými místními orgány této ZZÚ, „v nejvyšší možné míře“. Podle čl. 235 odst. 2 tohoto rozhodnutí kromě toho platilo, že na žádost zejména dotčených ZZÚ „lze […] zřídit“ pracovní skupiny pro přidružení, které řeší všechny problémy mezi ZZÚ a Unií. I když je pravda, že se tento postup partnerství v projednávaném případě neuplatnil, nic to nemění na tom, že ze znění těchto ustanovení vyplývá, že využití tohoto postupu je fakultativní.
91 Obstát nemůže ani třetí argument vycházející z ústavní autonomie Anguilly, jelikož Spojené království nevysvětlilo, jak by mohla odpovědnost členského státu za jednání jeho ZZÚ, která nemá vliv na úkoly, jež těmto ZZÚ svěřuje rozhodnutí o ZZÚ, ohrozit jejich autonomii.
92 Dále je třeba posoudit, za jaké druhy pochybení, kterých se dopustí ZZÚ v souvislosti s vydáváním vývozních osvědčení, musí nést členský stát, s nímž je tato ZZÚ spojena, odpovědnost.
93 Ze zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU v tomto ohledu vyplývá, že členské státy jsou povinny přijmout veškerá opatření nezbytná k zajištění působnosti a účinnosti unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. října 2010, Stils Met, C‑382/09, EU:C:2010:596, bod 44, a ze dne 5. prosince 2017, Německo v. Rada, C‑600/14, EU:C:2017:935, bod 94).
94 S ohledem na preferenční a odchylnou povahu celního režimu, který se vztahoval na produkty nepocházející ze ZZÚ za podmínek stanovených v čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ ve spojení s čl. 108 odst. 1 druhou odrážkou a s přílohou III tohoto rozhodnutí, se přitom povinnost připomenutá v předchozím bodě uplatní v projednávaném případě obzvlášť striktně. Odpovědnost členského státu, s nímž je ZZÚ spojena, vůči Unii se tudíž podle čl. 4 odst. 3 SEU vztahuje na každé pochybení, kterého se dopustí orgány této ZZÚ v souvislosti s vydáváním vývozních osvědčení. Argument Spojeného království, podle kterého v podstatě nemůže nést odpovědnost za případné protiprávní vydání vývozních osvědčení, kterého se dopustily orgány Anguilly, jelikož k němu došlo před tím, než byl v rozhodnutí REC 03/2004 vyjasněn rozsah požadavků stanovených v čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ, je tedy nutno odmítnout.
95 S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba dospět k závěru, že Spojené království na základě povinností, které má coby členský stát podle čl. 131 prvního pododstavce Smlouvy o ES (později čl. 182 první pododstavec ES a nyní čl. 198 první pododstavec SFEU), jakož i čl. 4 odst. 3 SEU, vůči Unii odpovídá za případné vydání vývozních osvědčení v rozporu s rozhodnutím o ZZÚ, kterého se dopustily orgány Anguilly [obdobně viz rozsudek z dnešního dne, Komise v. Nizozemsko (Odpovědnost za jednání ZZÚ), C‑395/17, bod 97].
K povinnosti nahradit případnou ztrátu vlastních zdrojů na základě čl. 4 odst. 3 SEU
96 Podle ustálené judikatury platí, že členské státy jsou na základě zásady loajální spolupráce povinny odstranit protiprávní důsledky porušení unijního práva. Je tudíž na orgánech členských států, aby v rámci svých pravomocí přijaly všechna nezbytná opatření za účelem nápravy porušení tohoto práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. června 2007, Jonkman a další, C‑231/06 až C‑233/06, EU:C:2007:373, body 37 a 38; ze dne 26. července 2017, Comune di Corridonia a další, C‑196/16 a C‑197/16, EU:C:2017:589, bod 35 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 27. června 2019, Belgisch Syndicaat van Chiropraxie a další, C‑597/17, EU:C:2019:544, bod 54).
97 Vzhledem k tomu, že vydání vývozního osvědčení v rozporu s čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ brání za podmínek stanovených v čl. 220 odst. 2 písm. b) a článku 239 celního kodexu orgánům dotčeného členského státu dovozu vybrat clo, které by musely vybrat v případě neexistence takového vývozního osvědčení, z toho plynoucí ztráta tradičních vlastních zdrojů Unie představuje protiprávní důsledek porušení unijního práva. Podle judikatury Soudního dvora totiž taková ztráta musí být nahrazena buď z jiného vlastního zdroje, nebo přizpůsobením výdajů (obdobně viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2005, Komise v. Dánsko, C‑392/02, EU:C:2005:683, bod 54, a ze dne 5. října 2006, Komise v. Německo, C‑105/02, EU:C:2006:637, bod 88).
98 Členský stát, který vůči Unii odpovídá za protiprávní vydání takového osvědčení, je tudíž v souladu se zásadou loajální spolupráce povinen přijmout všechna nezbytná opatření za účelem nápravy tohoto porušení unijního práva a zejména musí nahradit z toho plynoucí ztrátu vlastních zdrojů [obdobně viz rozsudek z dnešního dne, Komise v. Nizozemsko (Odpovědnost za jednání ZZÚ), C‑395/17, bod 100].
99 Pokud jde konkrétně o otázku, zda musí být částka odpovídající takové ztrátě vlastních zdrojů případně navýšena o úroky z prodlení, postačuje uvést, že k odstranění protiprávních důsledků vydání vývozního osvědčení v rozporu s právními předpisy nemůže postačovat pouhá náhrada cla, které nemohlo být vybráno.
100 Tento výklad nemůže zpochybnit argument Spojeného království vycházející ze zásady právní jistoty, podle něhož taková povinnost náhrady nemůže vzniknout, pokud unijní právo v tomto ohledu neobsahuje výslovné ustanovení. Povinnost nahradit ztrátu vlastních zdrojů vyplývající z protiprávního vydání vývozních osvědčení je totiž pouze konkrétním projevem povinnosti vyplývající ze zásady loajální spolupráce, podle níž jsou členské státy povinny přijmout všechna nezbytná opatření za účelem nápravy porušení unijního práva a odstranit jeho protiprávní důsledky. Jak vyplývá z ustálené judikatury připomenuté v bodě 96 tohoto rozsudku, posledně uvedená povinnost se vztahuje na všechny protiprávní důsledky porušení tohoto práva, a to zejména na takové důsledky finanční povahy, o jaké se jedná v projednávané věci.
101 Úroky z prodlení nicméně začnou nabíhat až ode dne, kdy byla dotčenému členskému státu zaslána žádost o náhradu ztráty vlastních zdrojů.
102 S ohledem na všechny tyto úvahy je třeba dospět k závěru, že členský stát, který vůči Unii odpovídá za protiprávní vydání vývozních osvědčení, kterého se dopustila ZZÚ, která je s ním spojena, je v souladu se zásadou loajální spolupráce povinen nahradit případnou ztrátu vlastních zdrojů případně navýšenou o úroky z prodlení.
K vytýkanému nesplnění povinností
103 Komise tvrdí, že orgány Anguilly vydaly v roce 1999 dvanáct vývozních osvědčení v rozporu s čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ, že v důsledku tohoto protiprávního vydání vznikla Unii ztráta vlastních zdrojů a že Spojené království nesplnilo svoji povinnost tuto ztrátu nahradit.
104 Co se zaprvé týče údajné protiprávnosti dotčených vývozních osvědčení, Komise tvrdí, že k prokázání takové protiprávnosti postačují rozhodnutí REC 03/2004 a REM 03/2004, jakož i zpráva OLAF z roku 2003. Spojené království je naproti tomu toho názoru, že je na Komisi, aby pro účely posuzované žaloby pro nesplnění povinnosti doložila protiprávnost jednotlivých osvědčení.
105 Pokud jde v tomto ohledu o rozhodnutí REC 03/2004 a REM 03/2004, je třeba připomenout, že podle článku 875 a čl. 908 odst. 3 prováděcího nařízení platí, že pokud Komise podle článků 873 a 907 tohoto nařízení přijímá rozhodnutí, ve kterém je stanoveno, že zkoumaná situace umožňuje upustit od dodatečného zaúčtování daného cla, může určit podmínky, za kterých mohou členské státy v případech srovnatelné faktické a právní povahy přijmout obdobné rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Aqua Pro, C‑407/16, EU:C:2017:817, bod 68).
106 Rozhodnutí REC 03/2004 a REM 03/2004 představují rozhodnutí, která obsahují takové závěry. Komise v těchto rozhodnutích konstatovala, že orgány Anguilly a Saint-Pierre a Miquelon poskytovaly v průběhu dotčených období „příspěvek na přepravu“ ve výši 25 USD za tunu hliníku, a to hospodářským subjektům, které hliník v těchto ZZÚ nejprve propustily do volného oběhu a následně toto zboží zpětně vyvezly do Unie. Komise se domnívala, že výplata takového příspěvku za těchto okolností souvisí s předchozí úhradou cla a představuje jeho částečné navrácení, což znamená, že vývozní osvědčení vydaná uvedenými orgány odporují čl. 101 odst. 2 druhé odrážce rozhodnutí o ZZÚ. Podle závěrů uvedených ve zmíněných rozhodnutích byla existence „příspěvku na přepravu“ vykazujícího tyto vlastnosti označena za okolnost, která je rozhodná pro závěr o porušení tohoto ustanovení.
107 Podle judikatury přitom skutková a právní posouzení obsažená v takovém rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí REC 03/2004 a REM 03/2004, zavazují všechny orgány členského státu, jemuž je toto rozhodnutí určeno, a za podmínek určených Komise i orgány jiných členských států, a to v případech srovnatelné faktické a právní povahy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. listopadu 2008, Heuschen & Schrouff Oriental Foods Trading, C‑375/07, EU:C:2008:645, bod 64 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 26. října 2017, Aqua Pro, C‑407/16, EU:C:2017:817, bod 69).
108 Nadto je třeba připomenout, že pokud zpráva OLAF obsahuje relevantní informace mimo jiné i o jednání celních orgánů ZZÚ vývozu, může být zohledněna při určování, zda má daný případ srovnatelnou faktickou a právní povahu jako případ, který byl předmětem rozhodnutí Komise přijatého na základě článků 873 a 907 prováděcího nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Aqua Pro, C‑407/16, EU:C:2017:817, body 55 a 70).
109 V projednávaném případě je třeba uvést, že rozhodnutí REC 03/2004 a zpráva OLAF z roku 2003 se týkají celní praxe téže ZZÚ, totiž Anguilly. V bodě 4.2 této zprávy bylo kromě toho konstatováno, že celní postupy v Anguille a poskytování hospodářské pobídky unijním dovozcům ve formě „příspěvku na přepravu“ se – nehledě na změnu poznámky uvedené na fakturách, které zasílala společnost Corbis orgánům této ZZÚ – v letech 1998 a 1999 nezměnily. Všechna dotčená vývozní osvědčení kromě toho vydaly v roce 1999 orgány Anguilly podnikům, které byly v bodě 4.3 uvedené zprávy označeny za příjemce tohoto příspěvku.
110 Na základě závěrů uvedených ve zprávě OLAF z roku 2003 tedy lze prokázat, že orgány Anguilly vydaly dotčená vývozní osvědčení s tím, že zároveň poskytly takový „příspěvek na přepravu“. Komise tudíž na základě této zprávy v rámci posuzované žaloby podrobně vyložila, že tato osvědčení byla vydána za situace, jejíž faktická a právní povaha je srovnatelná s faktickou a právní povahou situace, které se týkalo rozhodnutí REC 03/2004.
111 I když platí, že v rámci řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU je na Komisi, aby prokázala existenci tvrzeného nesplnění povinnosti tím, že Soudnímu dvoru předloží veškeré poznatky nezbytné k tomu, aby mohl existenci tohoto nesplnění povinnosti ověřit, a nemůže se přitom opírat o žádnou domněnku, pokud Komise předložila dostatečné poznatky, z nichž vychází najevo, že ustanovení unijního práva nejsou na území žalovaného členského státu v praxi správně uplatňována, přísluší tomuto členskému státu, aby takto předložené poznatky a jejich důsledky zpochybnil věcným a podrobným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. ledna 2016, Komise v. Portugalsko, C‑398/14, EU:C:2016:61, body 47 a 48, jakož i citovaná judikatura).
112 Jak vyplývá ze závěru dovozeného v bodě 95 tohoto rozsudku, tuto judikaturu lze uplatnit i za takové situace, jaká nastala ve věci v původním řízení. Vzhledem k tomu, že Komise – jak to vyplývá z bodu 110 tohoto rozsudku – na základě zprávy OLAF z roku 2003 podrobně vyložila, že dotčená vývozní osvědčení byla vydána za situace, jejíž faktická a právní povaha je srovnatelná s faktickou a právní povahou situace, které se týkalo rozhodnutí REC 03/2004, nebyla za tímto účelem povinna předložit zvláštní důkazy pro jednotlivá osvědčení. Za těchto podmínek bylo naopak na Spojeném království, aby závěry uvedené v této zprávě věcným a podrobným způsobem zpochybnilo.
113 Je však nutno konstatovat, že Spojené království v projednávaném případě tento požadavek nesplnilo. Vzhledem k tomu, že uvedlo pouze taková obecná tvrzená, jaká jsou popsána v bodě 66 tohoto rozsudku, nenamítlo žádnou konkrétní skutečnost, která by mohla zpochybnit závěr učiněný zejména v rozhodnutí REC 03/2004, podle něhož bylo nutno příspěvek na přepravu, který byl podle zjištění uvedených ve zprávě OLAF z roku 2003 poskytován v souvislosti s vydáváním dotčených vývozních osvědčení, považovat za částečné navrácení cla.
114 Za těchto podmínek je právně dostačujícím způsobem prokázáno, že dotčená vývozní osvědčení vydaly orgány Anguilly v rozporu s čl. 101 odst. 2 rozhodnutí o ZZÚ.
115 Zadruhé, za účelem prokázání toho, že protiprávní vydání dotčených vývozních osvědčení vedlo ke ztrátě vlastních zdrojů, Komise kromě těchto osvědčení předložila mimo jiné i dovozní prohlášení, která jí poskytly italské orgány. Spojené království zpochybňuje, že by tyto dokumenty mohly doložit, že skutečně došlo ke ztrátě vlastních zdrojů namítané Komisí.
116 Mezi účastníky řízení v tomto ohledu není sporné, že k dovozu hliníku, kterého se týkalo rozhodnutí REC 03/2004, došlo na základě předložení dotčených vývozních osvědčení italským orgánům. Informace uvedené v těchto osvědčeních a dovozních prohlášeních kromě toho dokládají, že s výjimkou dvou případů byla všechna uvedená osvědčení předložena italským orgánům za účelem dovozu hliníku do Unie s osvobozením od cla. Skutečnost, že tato osvědčení byla uvedeným orgánům opravdu předložena, dokládá totožný popis předmětného zboží a jeho původu, totožnost použitého plavidla a podniku vystupujícího jako unijní dovozce a zejména okolnost, že je v těchto dovozních prohlášeních uvedeno referenční číslo zmíněných vývozních osvědčení.
117 S výjimkou dvou případů tedy Komise na základě dotčených vývozních osvědčení a dovozních prohlášení prokázala, že všechna tato vývozní osvědčení byla předložena italským orgánům.
118 I když Komise v odpovědi na otázku Soudního dvora připustila, že se dokumenty přiložené k její žalobě netýkají všech případů dovozu hliníku, kterých se dovolává pro účely žaloby pro nesplnění povinnosti, je třeba uvést, že žaloba Komise neobsahuje žádný vyčíslený návrh. Na jednání ostatně zdůraznila, že její žaloba směřuje k tomu, aby bylo určeno, že Spojené království nesplnilo svou povinnost loajální spolupráce tím, že již z principu odmítlo provést jakoukoliv náhradu ztráty vlastních zdrojů plynoucí z protiprávního vydání dotčených vývozních osvědčení, a to bez ohledu na výši této ztráty.
119 Vzhledem k tomu, že je nesporné, že Spojené království k žádné takové náhradě nepřistoupilo, pro účely tohoto řízení není namístě vymezovat všechny případy dovozů hliníku do Unie na základě předložení dotčených vývozních osvědčení, ani výši z toho plynoucí ztráty vlastních zdrojů.
120 Pokud jde o otázku, zda vydání dotčených vývozních osvědčení nepochybně vedlo ke ztrátě vlastních zdrojů, je třeba poznamenat, že italské orgány na základě těchto protiprávně vydaných vývozních osvědčení přijaly hliník z Anguilly k dovozu do Unie s osvobozením od cla a vydaly rozhodnutí o prominutí a navrácení cla.
121 Spojené království zpochybňuje, že mezi protiprávním vydáním dotčených vývozních osvědčení a touto ztrátou vlastních zdrojů existuje příčinná souvislost. V podstatě tvrdí, že italské orgány mohly této ztrátě zamezit, kdyby se řídily doporučeními uvedenými ve sdělení o vzájemné pomoci a konstatovaly, že nejsou splněny takové požadavky kladené na jednání dotčených subjektů, jaké jsou vymezeny v bodě 31 rozhodnutí REC 03/2004.
122 Pouze okolností – kterou namítá Spojené království – že kdyby se italské orgány řídily doporučeními uvedenými ve sdělení o vzájemné pomoci, dotčené subjekty by od dovozu předmětného zboží do Unie případně upustily, ovšem existenci této příčinné souvislosti nelze zpochybňovat. Stejně tak je třeba uvést, že tvrzení Spojeného království, že pokud italské orgány konstatovaly, že dotčené subjekty nesplňují požadavky uvedené v bodě 31 rozhodnutí REC 03/2004, měly clo vybrat, se týká předpokladu, který v posuzované věci, kdy tyto orgány – jak to bylo v podstatě uvedeno v bodě 47 tohoto rozsudku – clo na základě uvedeného rozhodnutí prominuly nebo vrátily, nenastal.
123 Spojené království kromě toho namítá, že možnosti určit nesplnění povinnosti nahradit tuto ztrátu v projednávaném případě brání zásady právní jistoty a řádné správy, jelikož Komise o takovou náhradu nepožádala v souladu s judikaturou plynoucí z rozsudku ze dne 13. listopadu 2014, Nencini v. Parlament (C‑447/13 P, EU:C:2014:2372, bod 48), v přiměřené lhůtě.
124 V tomto ohledu je třeba připomenout, že se judikatura vycházející z rozsudku zmíněného v předchozím bodě týká článku 85b nařízení o prováděcích pravidlech, ve kterém je stanoveno, že pětiletá promlčecí lhůta podle článku 73a finančního nařízení počíná běžet dnem uplynutí lhůty oznámené dlužníkovi v oznámení o dluhu.
125 Je pravda, že Soudní dvůr v uvedeném rozsudku rozhodl, že v případech, kdy relevantní právní předpisy danou otázku neupravují, zásada právní jistoty vyžaduje, aby dotyčný orgán přistoupil k tomuto sdělení v přiměřené lhůtě, přičemž upřesnil, že je třeba lhůtu pro sdělení oznámení o dluhu považovat za nepřiměřenou, pokud k tomuto sdělení dojde po více než pěti letech od okamžiku, kdy orgán byl za obvyklých okolností schopen uplatnit svůj nárok (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. listopadu 2014, Nencini v. Parlament, C‑447/13 P, EU:C:2014:2372, body 48 a 49).
126 Aniž je však třeba zkoumat, zda se článek 73a finančního nařízení a článek 85b nařízení o prováděcích pravidlech uplatní i na povinnost nahradit takovou ztrátu vlastních zdrojů na základě čl. 4 odst. 3 SEU, o jakou se jedná v projednávaném případě, je nutno konstatovat, že Komise pětiletou lhůtu, po jejímž uplynutí musí být lhůta pro sdělení oznámení o dluhu považována podle judikatury plynoucí z rozsudku citovaného v předchozím bodě za nepřiměřenou, každopádně nepřekročila. Vzhledem k tomu, že bylo na italských orgánech – jak to vyplývá z článku 875 a čl. 908 odst. 3 prováděcího nařízení – aby provedly rozhodnutí REC 03/2004 a REM 03/2004 a rozhodly o navrácení nebo prominutí cla z dovozu hliníku z Anguilly, Komise po Spojeném království nemohla požadovat náhradu z toho plynoucí ztráty vlastních zdrojů před tím, než ji italské orgány informovaly o rozhodnutích, která přijaly. Mezi účastníky řízení je přitom nesporné, že italské orgány tuto informaci Komisi poskytly – jak to bylo uvedeno v bodě 47 tohoto rozsudku – až v letech 2006 a 2007. Je tudíž třeba dovodit, že pokud Komise požádala Spojené království o náhradu této ztráty v roce 2010, uvedenou lhůtu dodržela.
127 Je tedy třeba určit, že Spojené království tím, že nenahradilo ztrátu vlastních zdrojů, která vznikla v důsledku toho, že orgány Anguilly vydaly v rozporu s rozhodnutím o ZZÚ vývozní osvědčení týkající se dovozu hliníku z Anguilly v období 1999/2000, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 4 odst. 3 SEU.
K nákladům řízení
128 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Spojené království nemělo ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.
129 Na základě čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, podle kterého členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení, ponese Nizozemské království vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Spojené království Velké Británie a Severního Irska tím, že nenahradilo ztrátu vlastních zdrojů, která vznikla v důsledku toho, že orgány Anguilly vydaly v rozporu s rozhodnutím Rady 91/482/EHS ze dne 25. července 1991 o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému hospodářskému společenství vývozní osvědčení týkající se dovozu hliníku z Anguilly v období 1999/2000, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 4 odst. 3 SEU.
2) Spojenému království Velké Británie a Severního Irska se ukládá náhrada nákladů řízení.
3) Nizozemské království ponese vlastní náklady řízení.
Podpisy.