STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NIILA JÄÄSKINENA
přednesené dne 18. října 2012(1)
Věc C‑460/09 P
Inalca SpA – Industria Alimentari Carni,
Cremonini SpA
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Mimosmluvní odpovědnost Unie – Promlčecí lhůta – Počátek běhu lhůty“
I – Úvod
1. Svým kasačním opravným prostředkem se společnosti Inalca SpA – Industria Alimentari Carni (dále jen „Inalca“) a Cremonini SpA (dále jen „Cremonini“) domáhají zrušení usnesení Soudu prvního stupně Evropských společenství (nyní Tribunál) ze dne 4. září 2009, Inalca a Cremonini v. Komise (T‑174/06, dále jen „napadené usnesení“), kterým byla odmítnuta jejich žaloba na náhradu škody, již údajně utrpěly tím, že Komise Evropských společenství zaslala italským orgánům dne 6. července 1998 závěry vyšetřování, ve kterých byly navrhovatelky obviněny (dále jen „dopis Komise ze dne 6. července 1998“)(2).
2. Je třeba zdůraznit, že navrhovatelky, společnosti Inalca a Cremonini, tvrdí – aniž Komise v této souvislosti cokoli namítá – že byly v rámci vnitrostátních řízení, která byla zahájena v důsledku uvedeného dopisu Komise, očištěny od veškerých podezření. Komise proto v roce 2006 zastavila řízení vůči navrhovatelkám, jehož předmětem bylo vrácení vývozních náhrad popsané v dopise Komise ze dne 6. července 1998.
3. V rámci této věci má Soudní dvůr především rozhodnout o délce promlčecí lhůty, která se vztahuje na nárok z mimosmluvní odpovědnosti Evropské unie, a konkrétně o kritériích, která v projednávaném případě určují počátek běhu uvedené lhůty.
II – Skutkové okolnosti, řízení na vnitrostátní úrovni a na úrovni Společenství
4. Společnosti Inalca a Cremonini jsou součásti skupiny společností, které se zabývají výrobou a distribucí výrobků určených pro restaurace, jakož i provozem restaurací.
5. Po vyšetřování vedeném v Jordánsku v únoru a březnu 1998 v rámci režimu vývozních náhrad za zemědělské výrobky informovala Komise dopisem ze dne 6. července 1998 italské orgány, že z celkového množství 37 978 tun hovězího masa vyvezeného mimo Evropské společenství bez celního prohlášení o propuštění na jordánský trh pocházelo 2272 tun z Itálie. V tomto dopise Komise vyzvala italské orgány, aby zejména vyhledaly jméno vývozce za účelem zahájení řízení o vrácení vývozních náhrad, a v případě prokázání spoluúčasti trestních řízení.
6. Dopisy ze dne 15. ledna 1999 oznámil příslušný italský správní orgán společnostem Inalca a Cremonini rozhodnutí o povinnosti vrátit náhrady týkajících se sporných vývozů (dále jen „rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999“)(3). Proti uvedeným rozhodnutím podaly navrhovatelky správní žaloby, které byly zamítnuty rozhodnutími ze dne 7. března 2000.
7. Dne 16. února 1999 sdělily italské orgány výsledky vyšetřování Komise příslušnému italskému soudnímu orgánu, což vedlo k zahájení trestního řízení proti statutárním orgánům navrhovatelek.
8. Dne 30 listopadu 1999 uzavřely navrhovatelky dvě smlouvy o zřízení pojistných záruk („polizze fideiussorie“) s cílem dosáhnout odkladu v postupu vymáhání požadovaných částek.
9. Trestní stíhání bylo zastaveno dne 18. prosince 2002. Občanskoprávním rozsudkem ze dne 16. ledna 2004 bylo konstatováno, že výtky formulované vůči společnosti Inalca na podporu rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999 postrádají právní základ a že částku, jejíž vrácení bylo požadováno, společnost Inalca nedluží. Občanskoprávní rozsudek ze dne 27. dubna 2005 konstatoval ve vztahu ke společnosti Cremonini obdobné závěry.
10. Na základě dopisu ze dne 22. března 2004 vyhověly italské orgány návrhu společnosti Inalca na zrušení příslušného rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999 a na základě dopisu ze dne 23. března 2004 došlo k zániku pojistné záruky sjednané touto společností. Stejně tak bylo na základě dopisu ze dne 22. prosince 2004 vyhověno návrhu společnosti Cremonini na zrušení rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999, které se jí týkalo, a na základě dopisu ze dne 23. prosince 2004 došlo k zániku pojistné záruky sjednané touto společností.
11. Dopisem ze dne 27. ledna 2005 požádala společnost Inalca Komisi o náhradu škody, kterou údajně utrpěla v důsledku vyšetřování zahájeného Komisí a závěrů sdělených Komisí italským orgánům. Dopisem ze dne 15. dubna 2005 Komise(4) informovala společnost Inalca, že nemůže vyhovět této žádosti o náhradu škody, neboť případný nárok na odškodnění je v každém případě promlčen podle článku 46 statutu Soudního dvora.
12. Rozhodnutím č. 2006/678/ES ze dne 3. října 2006(5) (dále jen „rozhodnutí Komise ze dne 3. října 2006“) Komise odstranila případy nesrovnalostí související s náhradami za vývoz hovězího masa do Jordánska, jež byly oznámeny Italské republice, ze seznamu oznámení stanovených články 3 a 5 nařízení Rady (EHS) č. 595/91 ze dne 4. března 1991 o nesrovnalostech a zpětném získávání částek neoprávněně vyplacených v rámci financování společné zemědělské politiky, o organizaci informačního systému v této oblasti a o zrušení nařízení (EHS) č. 283/72 (Úř. věst. L 67, s. 11; Zvl. vyd. 03/11, s. 171).
13. Dopisem ze dne 9. března 2006 zaslaly navrhovatelky Komisi žádost o náhradu utrpěné škody, celkově ohodnocené na částku 2 861 000 eur. Komise této žádosti nevyhověla.
III – Žaloba před Tribunálem a napadené usnesení
14. Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 27. června 2006 podaly navrhovatelky žalobu k Tribunálu, na základě které se domáhaly toho, aby byla určena mimosmluvní odpovědnost Společenství a Komisi uložena náhrada údajně utrpěné škody ohodnocené na částku 2 861 000 eur a úhrada souvisejících úroků, jakož i případných úroků z prodlení.
15. Samostatným podáním ze dne 18. září 2006 vznesla Komise námitku nepřípustnosti na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu, jelikož měla za to, že žaloba je nepřípustná z důvodu promlčení podle článku 46 statutu Soudního dvora.
16. Pokud jde o přípustnost, Tribunál v bodě 46 napadeného usnesení připomněl, že promlčení lhůta nároku z mimosmluvní odpovědnosti Společenství začíná běžet, pokud jsou splněny všechny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pak pokud se škoda, která se má nahradit, konkretizovala. V bodě 47 napadeného usnesení Tribunál připomněl, že v případech, kdy odpovědnost Společenství vyplývá z normativního aktu, promlčecí lhůta začne běžet, když nastanou škodlivé účinky tohoto aktu. Upřesnil, že ve sporech vzniklých, jako je tomu v projednávaném případě, z individuálních aktů, začíná tato lhůta běžet až okamžikem, kdy k újmě skutečno došlo. Z toho v bodě 49 napadeného usnesení vyvodil, že přesný okamžik, kdy se projevily tvrzené škodlivé účinky vůči navrhovatelkám, je třeba určit tak, že se postupně přezkoumají majetkové újmy a nemajetková újma, jejichž náhrady se navrhovatelky domáhají.
17. Co se týče majetkové újmy, Tribunál v bodě 51 napadeného usnesení nejprve konstatoval, že k újmě související se sjednáním pojistných záruk s pojišťovací společností s určitostí došlo od 30. listopadu 1999, tedy ode dne, kdy navrhovatelky uzavřely uvedené smlouvy o zřízení pojistných záruk, čímž odmítl argument navrhovatelek, podle něhož škodlivé účinky sporného dopisu s určitostí nastaly až přijetím rozhodnutí Komise ze dne 3. října 2006. Tribunál nicméně v bodech 59 a 64 napadeného usnesení upřesnil, že újma tvořená výdaji spojenými se zřízením pojistných záruk má trvalý charakter a že žaloba znějící na náhradu této újmy je v případě smlouvy prodloužené po 27. červnu 2001 přípustná.
18. Dále, co se týče výdajů vynaložených na právní podporu a poradenství, jakož i personálních výdajů vzniklých z důvodu správy dotčených spisů, Tribunál v bodech 71 a 73 napadeného usnesení uvedl, že újma tvořená těmito výdaji má jednorázový charakter, a že z tohoto důvodu je právo podat žalobu na náhradu škody, která se týká uvedené újmy, promlčeno.
19. Konečně, pokud jde o žalobu na náhradu škody údajně utrpěné ve formě ušlého zisku z důvodu snížení disponibility finančních prostředků následkem plateb souvisejících se zřízením pojistných záruk a výdajů na právní podporu a poradenství, jakož i personálních výdajů, Tribunál v bodě 74 napadeného usnesení rozhodl, že žaloba navrhovatelek postrádá nezbytnou přesnost a musí být odmítnuta jako nepřípustná.
20. Pokud jde o nemajetkovou újmu, Tribunál v bodě 77 napadeného usnesení rozhodl, že právo podat žalobu, jež se této újmy týká, je promlčeno, jelikož k tvrzené újmě došlo při zahájení těchto řízení v letech 1999 a 2000, což je více než pět let před podáním žaloby. Tribunál v bodě 78 napadeného usnesení odmítl argument navrhovatelek, že tato újma měla trvalý charakter až do vyhlášení rozsudku ze dne 27. dubna 2005, a v bodě 79 téhož usnesení dodal, že se navrhovatelky v každém případě dovolávaly pouze zásahu do své dobré obchodní pověsti, aniž v tomto ohledu předložily jakýkoli důkaz. Tribunál z toho v bodě 81 napadeného usnesení vyvodil, že žaloba je přípustná pouze v rozsahu, v němž směřuje k náhradě škody vyplývající z plateb souvisejících se zřízením pojistných záruk od 27. června 2001.
21. Pokud jde o věc samou, Tribunál poté, co připomněl ustálenou judikaturu, podle níž je vznik mimosmluvní odpovědnosti Společenství ve smyslu čl. 288 druhého pododstavce ES vázán na současné splnění podmínek týkajících se protiprávnosti jednání vytýkaného orgánu, skutečné škody a příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním a uplatňovanou škodou, upřesnil v bodě 85 napadeného usnesení, že vzhledem k tomu, že jedna ze tří podmínek pro vznik odpovědnosti Společenství není splněna, musí být nároky na odškodnění zamítnuty, aniž je nezbytné zkoumat, zda jsou další dvě podmínky splněny.
22. V bodě 90 napadeného usnesení Tribunál konstatoval, že aniž je nezbytné rozhodnout o tom, zda lze újmu způsobenou rozhodnutími o vrácení ze dne 15. ledna 1999 přičíst Společenství, či nikoli, újma vyplývající ze zřízení pojistných záruk nebyla přímo způsobena dopisem Komise ze dne 6. července 1998.
23. S ohledem na výše uvedené Tribunál v bodě 94 napadeného usnesení rozhodl, že žaloba na náhradu škody podaná navrhovatelkami musí být v rozsahu, v němž je přípustná, zamítnuta jako zjevně postrádající jakýkoli právní základ.
IV – Kasační opravný prostředek a vedlejší kasační opravný prostředek
24. Ve svém kasačním opravném prostředku se navrhovatelky domáhají toho, aby Soudní dvůr zrušil napadené usnesení a vrátil věc zpět Tribunálu, jakož i toho, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů tohoto řízení a řízení ve věci T‑174/06. Na podporu svého kasačního opravného prostředku uvádí navrhovatelky sedm důvodů.
25. Ve své kasační odpovědi se Komise vyjadřuje ke všem těmto sedmi důvodům kasačního opravného prostředku.
26. Kromě toho Komise podává vedlejší kasační opravný prostředek vycházející z nesprávného právního posouzení a žádá Soudní dvůr, aby zejména zrušil napadené usnesení v rozsahu, v němž prohlašuje žalobu v prvním stupni za částečně přípustnou, a ukončil poté spor tím, že odmítne tuto žalobu jako nepřípustnou v plném rozsahu a v každém případě uloží navrhovatelkám náhradu nákladů řízení obou stupňů.
V – Analýza
27. Vzhledem k rozhodující povaze vedlejšího kasačního opravného prostředku podaného Komisí, je třeba jako první přezkoumat tento prostředek.
A – K vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise
1. Argumentace Komise
28. Svým vedlejším kasačním opravným prostředkem se Komise domáhá toho, aby Soudní dvůr objasnil svoji judikaturu týkající se okamžiku, od něhož začíná běžet promlčecí lhůta nároků na náhradu škody ve věcech, v nichž odpovědnost nepramení z normativního aktu.
29. Komise především tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 46 a 47 napadeného usnesení rozhodl, že okamžik, od něhož začíná běžet promlčecí lhůta v projednávané věci, je okamžik, kdy nastaly škodlivé účinky aktu. Komise připomíná, že pro případy, kdy odpovědnost Unie pramení z normativního aktu, byl zaveden zvláštní režim. Tato úprava má své opodstatnění ve zvláštnosti škody, jež vyplývá z normativního aktu, jehož účinky se vůči jednotlivcům projeví až posléze, ale nevztahuje se na ostatní případy, kdy odpovědnost vyplývá zejména z jednání nebo rozhodných mimovolních skutečností.
30. Komise podpůrně tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 47 napadeného usnesení rozhodl, že nárok na náhradu škody, o němž má rozhodnout, se týká sporu vzniklého z individuálních aktů ve smyslu rozsudku Holcim (Deutschland) v. Komise(6), třebaže se nejednalo o individuální akt mající závazné účinky ve vztahu k jeho adresátovi.
31. Komise má dále podpůrně za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že svévolně změnil kritéria formulovaná ve výše uvedeném rozsudku Holcim (Deutschland) v. Komise. Komise se domnívá, že v projednávaném případě začíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy nastala škodní událost, tedy ode dne 6. července 1998, což je datum dopisu Komise, a když ne, tak nejpozději od okamžiku, kdy se navrhovatelky seznámily s uvedeným dopisem, a to prostřednictvím rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999(7).
32. Komise dále tvrdí, že pokud by uplatňované újmy měly trvalý charakter, existovala by v praxi možnost podat žalobu z důvodu odpovědnosti za škodu s cílem dosáhnout byť jen částečné náhrady škody po velmi dlouhou dobu, a to až do uplynutí pátého roku od okamžiku, kdy se navrhovatelka dovolávala posledních škodlivých důsledků aktu, na nějž se v žalobě zaměřuje. Promlčecí lhůta by tak již neplnila funkci překážky pro uplatnění nároku, ale omezovala by pouze částku nahraditelné újmy na újmu utrpěnou po dobu pěti let, které předcházely podání žaloby.
33. Navrhovatelky mají za to, že je třeba vedlejší kasační opravný prostředek Komise zamítnout.
2. Analýza
34. V rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku má Soudní dvůr ověřit, zda Tribunál nechal správně určit běh promlčecí lhůty od okamžiku uvedeného v napadeném usnesení.
35. Pokud jde o počátek běhu promlčecí lhůty, je třeba připomenout, že podle článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie „[se] nároky vůči Unii z mimosmluvní odpovědnosti promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají“.
36. Počátek běhu pětileté promlčecí lhůty byl upřesněn v judikatuře pro různé případy. Pokud jde o případy, kdy odpovědnost Unie vyplývá z normativního aktu, tato promlčecí lhůta tedy nemůže začít běžet před tím, než nastanou škodlivé účinky tohoto aktu, a tudíž před tím, než se stalo zřejmým, že dotčeným osobám vznikla určitá škoda(8). V případě sporů vzniklých z individuálních aktů počíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy se účinky rozhodnutí projeví vůči osobám, které jsou jím dotčeny(9). V ostatních případech nemůže uvedená promlčecí lhůta začít běžet před tím, než jsou splněny všechny podmínky, na které je vázána povinnost náhrady škody, a zejména pak před tím, než je škoda, která má být nahrazena, konkretizována(10).
37. Je třeba učinit dvě poznámky, zaprvé ke způsobu počítání promlčení lhůty a zadruhé k přesnému počátku jejího běhu.
38. Zaprvé, pokud jde o způsob počítání běhu promlčení lhůty, je třeba uvést, že v napadeném usnesení Tribunál upustil od myšlenky, že se rozhodující okamžik pro účely analýzy otázky, zda je právo podat návrh týkající se náhrady škody promlčeno, či nikoli, určí v závislosti na datu, kdy k němu byla podána žaloba. Podle tohoto přístupu je okamžik, který je třeba vzít v úvahu, datum předcházející pět let před podáním uvedené žaloby. Vzhledem k tomu, že tato žaloba byla podána dne 27. června 2006, určil Tribunál za datum počátku běhu promlčecí lhůty datum 27. června 2001.
39. Takový přístup založený na „obrácené chronologii“ přitom není v projednávané věci bez rizika. Je třeba připomenout, že článek 46 statutu Soudního dvora naopak vychází z obvyklé chronologie tím, že definuje počátek běhu promlčení lhůty v závislosti na okamžiku, kdy nastala skutečnost, která vedla ke vzniku škody(11).
40. Je tedy třeba identifikovat jednání nebo událost přičitatelnou orgánu Unie, které mohou způsobit běh promlčení lhůty. V této souvislosti je nutno zdůraznit následující.
41. Komise je toho názoru, že v projednávaném případě začíná promlčecí lhůta běžet od okamžiku, kdy nastala škodní událost, tedy od dopisu Komise ze dne 6. července 1998 nebo v každém případě od okamžiku, kdy se navrhovatelky seznámily s tímto dopisem, a to prostřednictvím rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999.
42. Podle skutečností, které byly přeloženy Tribunálu, se datum dopisu Komise ze dne 6. července 1998 jeví jako datum, kdy Komise poprvé začala v této věci jednat.
43. Dopisu Komise ze dne 6. července 1998 lze škodlivý účinek, za předpokladu, že ho může mít, skutečně přičíst. Nejedná se přitom o normativní akt ani o individuální akt a ostatně ani o akt, který je možné napadnout. Soudní dvůr měl již příležitost analyzovat tento typ dokumentu ve věci Nutral v. Komise(12). Upřesnil, že se v tomto případě jedná o zvláštní formu spolupráce mezi Komisí a členským státem. Lze ho charakterizovat jako doporučení Komise členskému státu, které se projevuje konkrétními povinnostmi dotčených hospodářských subjektů individualizovaných přijetím vnitrostátního rozhodnutí.
44. I když byl tudíž dopis Komise ze dne 6. července 1998 na počátku škod uplatňovaných navrhovatelkami, nemění to nic na tom, že s ohledem na povahu a nekompletnost tohoto dokumentu nemůže tento dopis sám o sobě v projednávané věci způsobit běh promlčecí lhůty. Uvedený dopis bylo třeba konkretizovat a individualizovat jinými opatřeními, a sice v projednávané věci rozhodnutími o vrácení ze dne 15. ledna 1999. Tato rozhodnutí tedy konkretizovala případnou škodu tím, že stanovila povinnost vrácení a individualizovala navrhovatelky. Od převzetí uvedených rozhodnutí byly navrhovatelky přesně informovány o situaci a finančních důsledcích, které z ní mohou vyplývat. Teprve změnou právního postavení navrhovatelek podle vnitrostátního práva v důsledku převzetí rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999 se projevil škodlivý účinek dopisu Komise ze dne 6. července 1998. Za počátek běhu promlčecí lhůty, pokud jde o vznik odpovědnosti Unie, je tedy třeba v projednávané věci považovat datum převzetí rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999.
45. Promlčecí lhůta, která začala běžet v lednu 1999, tedy uplynula o pět let později, a sice v lednu 2004. Cílem této lhůty je dopředu stanovit období, během kterého se lze dovolávat odpovědnosti Unie. Každá osoba, která měla v úmyslu zpochybnit odpovědnost Unie z důvodu dopisu Komise ze dne 6. července 1998, po kterém následovala rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999 přijatá italskými orgány, musela jednat během pětiletého období následujícího po převzetí uvedených rozhodnutí. Jediným skutečným důvodem pro přerušení této lhůty bylo podání žaloby. Článek 340 SFEU totiž nezakazuje obrátit se na Soudní dvůr s tím, aby principálně určil, že je Unie odpovědná za bezprostředně hrozící a s dostatečnou jistotou předvídatelnou škodu, i když škoda ještě nemůže být přesně vyčíslena(13).
46. Počátek běhu promlčecí lhůty musí být tedy v projednávané věci stanoven k datu, kdy se navrhovatelky seznámily s rozhodnutími o vrácení ze dne 15. ledna 1999.
47. Jak jsem již uvedl, pětiletá promlčecí lhůta, která začala běžet v lednu 1999 od převzetí rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999, uplynula v lednu 2004. Žaloba podaná dne 27. června 2006 k Tribunálu tedy musí být považována za opožděnou.
48. Z tohoto důvodu je třeba vyhovět vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise a ve zbývající části ho zamítnout, jelikož Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 46 a 47 napadeného usnesení rozhodl, že promlčecí lhůta začala v projednávané věci běžet až v okamžiku, kdy skutečně došlo k újmě v důsledku dopisu Komise ze dne 6. července 1998, a jelikož Tribunál považoval roční prodlužování smluv o zřízení pojistných záruk za odlišné škodní události, na základě kterých může být prodloužena promlčecí lhůta.
49. Z toho vyplývá, že se Tribunál rovněž dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 75 napadeného usnesení prohlásil žalobu za částečně přípustnou.
50. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby:
– rozhodl o vedlejším kasačním opravném prostředku tak, že napadené usnesení se zrušuje v rozsahu, v němž určuje, že žaloba v prvním stupni je částečně přípustná, a
– žaloba v prvním stupni se v plném rozsahu odmítá jako nepřípustná.
B – K prvním šesti důvodům hlavního kasačního opravného prostředku
51. Ve svém kasačním opravném prostředku navrhovatelky předkládají důvody vycházející z rozpornosti odůvodnění, z porušení judikatury Společenství, z porušení čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu, ze zkreslení vznesených argumentů a z nesprávného právního posouzení.
52. Vzhledem k tomu, že navrhuji Soudnímu dvoru, aby vyhověl vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku Komise a odmítl žalobu jako nepřípustnou v plném rozsahu z důvodu její opožděnosti, není již nutné těchto prvních šest důvodů hlavního kasačního opravného prostředku zkoumat.
53. Jsou zde tudíž zkoumány jen podpůrně a pro úplnost. Mimoto, jelikož se druhý, třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku týká škody související s ušlým ziskem a nemajetkové újmy, je třeba se jimi zabývat společně.
1. K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku
54. První důvod hlavního kasačního opravného prostředku navrhovatelek vychází z rozporného charakteru odůvodnění a z porušení judikatury Společenství stran rozdílu mezi procesním kritériem týkajícím se počátku promlčecí lhůty a ověřením existence podmínek odpovědnosti.
55. Podle navrhovatelek Tribunál neprávem nepřihlédl v bodě 55 napadeného usnesení k rozhodnutí Komise ze dne 3. října 2006. Až do přijetí tohoto rozhodnutí se totiž žalobkyně nacházely v právně nejisté situaci ohledně existence a částky utrpěné újmy, ke které podle nich definitivně došlo až v roce 2006. Navrhovatelky tvrdí, že Tribunál rovněž neprávem vycházel v bodě 55 napadeného usnesení z nesouladu mezi kritériem týkajícím se počátku promlčecí lhůty a zjištěním existence podmínek odpovědnosti.
56. Podle názoru navrhovatelek měl Tribunál přihlédnout k datu 3. října 2006, což je datum, kdy Komise přijala rozhodnutí ukončující řízení.
57. Navrhovatelky tudíž tvrdí, že promlčecí lhůta začíná běžet až poté, co se škody projeví.
58. Tuto analýzu je přitom třeba odmítnout z několika důvodů.
59. Zaprvé ze samotných písemností navrhovatelek vyplývá, že utrpěly škody ještě před rozhodnutím Komise ze dne 3. října 2006. Jako příklad uvádí, že uzavření smluv o zřízení pojistných záruk, ke kterému došlo v roce 1999, zahrnovalo platby k datům uvedeným v těchto smlouvách. V tomto hledu nelze platně tvrdit, že nehledě na existenci škody, vycházíme‑li z toho, že k ní skutečně došlo, začíná promlčecí lhůta běžet až za sedm let, tj. v roce 2006. Relevantním datem tedy nemůže být datum uváděné navrhovatelkami.
60. Mimoto promlčecí lhůta neběží od okamžiku, kdy je akt, který způsobil újmu, odstraněn z právního řádu. Soudní dvůr toto připomněl v rozsudku Holcim (Deutschland) v. Komise(14) ve vztahu k rozhodnutí zrušenému soudem Unie, když uvedl, že pro zahájení běhu promlčecí lhůty je nepodstatné, že existence protiprávního jednání Unie byla určena soudním rozhodnutím.
2. K druhému důvodu kasačního opravného prostředku
61. Pokud jde o promlčení práva podat návrhy týkající se výdajů na právní podporu a poradenství, jakož i personálních výdajů vynaložených navrhovatelkami, navrhovatelky tvrdí, že odůvodnění napadeného usnesení je zjevně rozporuplné a že Tribunál porušil ustálenou judikaturu.
62. Tento důvod je třeba zamítnout. Tribunál v bodě 71 napadeného usnesení právem kvalifikoval újmu tvořenou výdaji na právní podporu a poradenství, jakož i personálními výdaji, jež vznikly navrhovatelkám, jako jednorázovou a vyvodil z toho, že žaloba byla v této záležitosti podána opožděně. Navrhovatelky zaměňují lhůtu, která se použije na podání žaloby, se vznikem škody. V případě, že bude Soudní dvůr souhlasit s mojí analýzou týkající se počátku běhu promlčecí lhůty, musela by být žaloba na náhradu škody i ohledně výše uvedené újmy podána nejpozději v lednu 2004, tak tomu však nebylo(15).
3. Ke třetímu, čtvrtému a pátému důvodu kasačního opravného prostředku
63. Třetí, čtvrtý a pátý důvod se týká škody utrpěné údajně ve formě ušlého zisku a nemajetkové újmy.
64. Na podporu třetího důvodu navrhovatelky tvrdí, že Tribunál zkreslil argumenty a porušil čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu tím, že rozhodl, že návrh na náhradu škody utrpěné navrhovatelkami ve formě ušlého zisku, je nepřípustný.
65. Mimoto podle čtvrtého důvodu Tribunál údajně porušil judikaturu a použil zjevně nelogické odůvodnění stran promlčení práva podat návrh na náhradu nemajetkové újmy.
66. Konečně v rámci pátého důvodu navrhovatelky tvrdí, že Tribunál porušil čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu a judikaturu v oblasti nemajetkové újmy a že odůvodnění Tribunálu je zjevně nelogické v tom, že rozhodl, že je návrh na náhradu nemajetkové újmy v každém případě nepřípustný.
67. Co se týče zaprvé přípustnosti návrhů na náhradu tvrzené újmy spočívající v ušlém zisku a nemajetkové újmy, ani v tomto případě nelze argumenty navrhovatelek přijmout. Tribunál odmítl v bodech 74 a 80 napadeného usnesení tyto návrhy z důvodu jejich abstraktnosti. Vzhledem k jejich neurčitosti nebyly v souladu s čl. 44 odst. 1 písm. c) jednacího řádu Tribunálu. Je přitom nesporné, že podle judikatury je nezbytné předložit dostatečné důkazy na podporu návrhů týkajících se náhrady újmy spočívající v ušlém zisku a nemajetkové újmy. I u tohoto typu škody měly totiž navrhovatelky předložit důkaz jak o existenci této újmy, tak o údajích, ze kterých vychází její vyčíslení(16).
68. Mimoto, pokud jde o údajně trvalý charakter uplatňované nemajetkové újmy, Tribunál v bodech 77 a 78 napadeného usnesení právem nesouhlasil s uvedeným charakterem.
4. K šestému důvodu kasačního opravného prostředku
69. Na základě šestého důvodu navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení ohledně podmínky příčinné souvislosti tím, že v rozsahu, v němž byl uvedený návrh prohlášen za přípustný, rozhodl, že pokud jde o návrh na náhradu újmy vyplývající z plateb souvisejících se zřízením pojistných záruk, neexistuje mezi jednáním vytýkaným Komisi a tvrzenou újmou příčinná souvislost.
70. Komise má za to, že tento důvod v každém případě zjevně postrádá jakýkoli právní základ.
71. V tomto ohledu je třeba uvést, že se tento důvod týká pouze části žaloby, kterou Tribunál prohlásil za přípustnou. Pokud však bude Soudní dvůr souhlasit s mojí analýzou týkající se počátku běhu promlčecí lhůty, bude muset být napadené usnesení v této záležitosti každopádně zrušeno rovněž na základě vedlejšího kasačního opravného prostředku podaného Komisí.
72. Pro úplnost uvádím, pokud jde o příčinnou souvislost, že Tribunál v bodě 92 napadeného usnesení právem konstatoval per analogiam k výše uvedenému rozsudek Holcim (Deutschland) v. Komise, že možnost sjednat pojistnou záruku byla ponechána na volném uvážení navrhovatelek a neměla závazný charakter vyplývající z přijetí vnitrostátních rozhodnutí o vrácení ze dne 15. ledna 1999. Kdyby totiž navrhovatelky zvolily okamžité vrácení vývozních náhrad, vyhnuly by se platbě výdajů spojených se zřízením uvedené záruky. Jak na jednání konstatovala Komise, v takovém případě by byly příslušné částky navrhovatelkám vráceny spolu s úroky. V důsledku toho se šestý důvod jeví jako zjevně postrádající jakýkoliv základ, a navrhuji ho rovněž zamítnout.
73. Z toho vyplývá, že žádný ze šesti důvodů uvedených v bodě 51 tohoto stanoviska není opodstatněný. Je tudíž třeba je v každém případě zamítnout jako neopodstatněné.
C – K sedmému důvodu kasačního opravného prostředku
74. V rámci svého posledního důvodu se navrhovatelky domáhají toho, aby Soudní dvůr zrušil napadené usnesení z důvodu porušení zásady přiměřené délky řízení.
75. Navrhovatelky především tvrdí, že vzhledem ke skutkovému a procesnímu původu projednávaného případu není namístě použít judikaturu Soudního dvora, která v případě nepřiměřené délky řízení před Tribunálem podmiňuje možnost domoci se zrušení rozhodnutí Tribunálu podáním důkazu o tom, že nepřiměřená délka řízení měla dopad na řešení sporu, bez dotčení možnosti domoci se náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení podle článků 235 ES a 288 ES.
76. Navrhovatelky podpůrně tvrdí, že nepřiměřená délka řízení měla v každém případě dopad na konečný výsledek věci.
77. Komise všechny tyto argumenty popírá a dovolává se jejich nepřípustnosti.
78. Poznamenávám, že důvod vycházející z překročení přiměřené lhůty rozhodování týkající se řízení před Tribunálem nebyl před Tribunálem přednesen(17). Navrhovatelky totiž neměly ani příležitost tak učinit, jelikož Tribunál rozhodl prostřednictvím usnesení, aniž nařídil jednání.
79. Je třeba připomenout, že nedodržení přiměřené lhůty rozhodování ze strany Tribunálu by sice za předpokladu, že by bylo prokázáno, mohlo vést k návrhu na náhradu škody prostřednictvím žaloby podané žalobcem proti Unii na základě ustanovení článku 268 SFEU ve spojení s čl. 340 druhým pododstavcem SFEU, nic to však nemění na tom, že čl. 113 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že v rámci kasačního opravného prostředku musí návrhové žádání navrhovatele směřovat k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí Tribunálu, případně k úplnému nebo částečnému vyhovění návrhovému žádání, které bylo vzneseno v prvním stupni(18). Tak tomu v projednávaném případě není.
80. Pokud má nicméně nedodržení přiměřené délky rozhodování dopad na vyřešení sporu před Tribunálem, je možné se ho dovolávat na podporu důvodu směřujícího ke zrušení v rámci kasačního opravného prostředku. V projednávaném případě, kdy nic nenasvědčuje tomu, že délka trvání řízení měla dopad na vyřešení sporu, nemůže přitom důvod vycházející z toho, že řízení před Tribunálem překročilo požadavky na dodržení přiměřené lhůty, vést ke zrušení usnesení vydaného Tribunálem, a tedy musí být prohlášen za nepřípustný(19).
81. Za těchto podmínek musí být návrh znějící na zrušení, který navrhovatelky podaly prostřednictvím sedmého důvodu v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku, odmítnut jako nepřípustný.
VI – Závěry
82. Na závěr Soudnímu dvoru navrhuji, aby rozhodl následovně:
„1) Usnesení Soudu prvního stupně Evropských společenství ze dne 4. září 2009, Inalca a Cremonini v. Komise (T‑174/06), se zrušuje v rozsahu, v němž prohlašuje v bodě 75 žalobu za přípustnou v případě návrhů na náhradu majetkové újmy tvořené ztrátami, které vznikly úhradou plateb spojených se zřízením pojistných záruk a které měly uvedené společnosti povinnost platit od 27. června 2001.
2) Hlavní kasační opravný prostředek se zamítá a vedlejší kasační opravný prostředek se zamítá ve zbývající části.
3) Žaloba podaná k Soudu prvního stupně Evropských společenství společnostmi Inalca SpA – Industria Alimentari Carni a Cremonini SpA ve věci T‑174/06 se odmítá jako nepřípustná v plném rozsahu.
4) Společnosti Inalca SpA – Industria Alimentari Carni a Cremonini SpA ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí jak v řízení v prvním stupni, tak v řízení o tomto kasačním opravném prostředku.“