STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
GIOVANNIHO PITRUZZELLY
přednesené dne 11. června 2019(1)
Spojené věci C‑349/18 až C‑351/18
Nationale Maatschappij der Belgische Spoorwegen (NMBS)
proti
Mbutuku Kanyebovi (C‑349/18)
Larisse Nijs (C‑350/18)
Jean-Louis Anita Dedroogovi (C‑351/18)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Vredegerecht te Antwerpen (smírčí soud v Antverpách, Belgie)]
„Řízení o předběžné otázce – Železniční doprava – Práva a povinnosti cestujících – Nařízení (ES) č. 1371/2007 – Článek 9 odst. 4 – Cestující bez přepravního dokladu – Nenapravení – Povaha právního vztahu – Zneužívající ujednání ve smlouvách uzavřených se spotřebiteli – Směrnice 93/13/EHS – Články 2, 3 a čl. 6 odst. 1 – Rozsah působnosti – Všeobecné přepravní podmínky – Sazební přirážka použitelná na cestující, kteří nemají jízdenku“
1. Je právní vztah, který zavazuje jednotlivce, který se rozhodl nastoupit do vlaku, aniž si zakoupil jízdenku nebo po kontrolách napravil své postavení, podle unijního práva smlouvou? A může se v každém případě na tento právní vztah uplatnit právní úprava týkající se zneužívajících ujednání s tím důsledkem, že ujednání upravující přirážku požadovanou přepravním podnikem z důvodu nezakoupení jízdenky mohou být soudem považována za nezávazná pro spotřebitele-cestujícího?
2. Taková je podstata otázek, které jsou na pozadí projednávané věci, jež má původ v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Vredegerecht te Antwerpen (smírčí soud v Antverpách, Belgie) v rámci původního řízení, které se týká sporu, v rámci něhož belgický dopravní železniční podnik požaduje po cestujících, kteří nemají jízdenku, zaplacení částky podle všeobecných přepravních podmínek v případě, kdy cestující bez jízdenky odmítl zaplatit cenu jízdenky s navýšením stanoveným pro případ následného nenapravení.
I. Právní rámec
A. Unijní právo
3. Dvanáctý bod odůvodnění směrnice 93/13/EHS(2) stanoví následující:
„[…]
vzhledem k tomu, že však za daného stavu věcí vnitrostátní právní předpisy umožňují, aby se uvažovalo pouze o částečné harmonizaci; že zejména tato směrnice se vztahuje pouze na smluvní ujednání, která nebyla sjednána individuálně; že členským státům by měla být ponechána možnost, aby s náležitým ohledem na Smlouvu zajistily spotřebitelům vyšší úroveň ochrany prostřednictvím přísnějších vnitrostátních ustanovení, než jsou ustanovení této směrnice“.
4. Článek 1 směrnice 93/13 stanoví:
„1. Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.
2. Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“
5. Článek 3 této směrnice stanoví, že:
„1. Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.
2. Ujednání je vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.
Skutečnost, že některé aspekty ujednání nebo jedno konkrétní ujednání byly sjednány individuálně, nevylučuje použití tohoto článku na zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o smlouvu uzavíranou adhezním způsobem.
Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určité standardní ujednání bylo sjednáno individuálně, je povinen o tom předložit důkaz.
3. Příloha obsahuje informativní a nevyčerpávající seznam ujednání, která mohou být považována za zneužívající.“
6. Článek 6 odst. 1 stanoví, že:
„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“
7. Článek 8 směrnice 93/13 stanoví, že:
„Členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení slučitelná se Smlouvou v oblasti působnosti této směrnice, aby zajistily nejvyšší stupeň ochrany spotřebitele.“
8. Článek 4 nařízení (ES) č. 1371/2007(3) stanoví, že:
„S výhradou této kapitoly se uzavírání a plnění přepravní smlouvy a poskytování informací a přepravních dokladů řídí oddíly II a III přílohy I.“
9. Článek 9 odst. 4 nařízení (ES) č. 1371/2007 stanoví, že:
„Železniční podniky nabízejí možnost získat přepravní doklady pro daný dopravní spoj ve vlaku, pokud to není omezeno nebo zakázáno z důvodů bezpečnosti nebo politiky zaměřené proti podvodům nebo z důvodu povinné rezervace míst ve vlaku nebo na základě přiměřených obchodních důvodů.“
10. Článek 6 hlavy II přílohy I „Výňatek z jednotných právních předpisů pro smlouvu o mezinárodní železniční přepravě osob (CIV)“ nařízení (ES) č. 1371/2007 stanoví, že:
„1. Přepravní smlouva zavazuje dopravce k přepravě cestujícího a případně zavazadel a vozidel na místo určení a k vydání zavazadel a vozidel v místě určení.
2. Přepravní smlouva se zaznamenává v jednom nebo ve více přepravních dokladech, které se vydají cestujícímu. Chybí-li přepravní doklad, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím dotčena existence a platnost přepravní smlouvy, která bez újmy ustanovení článku 9 podléhá těmto Jednotným právním předpisům.
3. Přepravní doklad slouží až do prokázání opaku jako doklad o uzavření a obsahu přepravní smlouvy.“
11. Článek 9 hlavy II přílohy I nařízení (ES) č. 1371/2007 stanoví, že:
„1. Cestující je povinen mít od počátku cesty platný přepravní doklad a předložit jej při kontrole přepravních dokladů. Všeobecné přepravní podmínky mohou stanovit, že:
a) cestující, který se neprokáže platným přepravním dokladem, je povinen uhradit kromě jízdného přirážku;
b) cestující, který odmítne ihned uhradit jízdné nebo přirážku, může být vyloučen z přepravy;
c) zda a za jakých podmínek se přirážka vrací.“
B. Belgické právo
12. Článek I.8.39 Wetboek van Economisch Recht (hospodářský zákoník)(4) uvádí následující pojem „podnik“:
„Podnik: fyzická nebo právnická osoba, která trvale sleduje hospodářský cíl, včetně jejích sdružení.“
13. Článek VI.83, 24° hospodářského zákoníku uvádí:
„Ve smlouvách uzavřených mezi podnikem a spotřebitelem se v každém případě považují za zneužívající ujednání a podmínky nebo kombinace ujednání a podmínek, které:
[…]
24° stanoví výši náhrady a úroků pro případ nesplnění nebo opožděného splnění povinností spotřebitele, která zjevně převyšuje skutečnou škodu, kterou by podnik mohl utrpět“.
14. Článek VI.84 odst. 1 hospodářského zákoníku uvádí, že:
„Všechna zneužívající ujednání jsou zakázaná a nicotná. Smlouva je nadále závazná pro smluvní strany, pokud může existovat bez zneužívajících ujednání. Spotřebitel se nemůže vzdát práv, která mu jsou přiznána touto částí zákona.“
15. Článek 2 všeobecných a zvláštních přepravních podmínek Nationale Maastschappij van de Belgische Spoorwegen (národní společnost belgických železnic, dále jen „SNCB“) (Algemene en bijzondere vervoersvoorwaarden van de Nationale Maatschappij van de Belgische Spoorwegen), nadepsaný „přijetí všeobecných a zvláštních přepravních podmínek pro cestujícího“, uvádí:
„Využíváním přepravních služeb SNCB berete na vědomí, že jste byli seznámeni s tímto dokumentem, jakož i Zvláštními podmínkami (dostupnými na našich internetových stránkách sncb.be) a souhlasíte s jejich dodržováním v plném rozsahu. Tento dokument může SNCB kdykoli změnit z legitimních důvodů, jako jsou zejména povinnosti spojené s posláním veřejné služby, dodržování rozhodnutí přijatých orgány veřejné moci, provozní omezení týkající se infrastruktury, sítě nebo zdrojů. SNCB Vás bude informovat o jakýchkoli změnách těchto Všeobecných přepravních podmínek prostřednictvím kanálů SNCB (zejména na internetových stránkách sncb.be), jakož i prostřednictvím Moniteur Belge. Tyto změny budou platné od jejich zveřejnění“.
16. Článek 4 odst. 3 všeobecných a zvláštních přepravních podmínek stanoví, že:
„Zjištění nedostatku z důvodu nedodržení povinností spojených s přepravním dokladem vede k uplatnění opatření stanovených v příloze I – Nedostatky a neslušnost v žádném případě nezakládají přepravní smlouvu. V důsledku toho nebudete mít žádné právo domáhat se odškodnění nebo náhrady škody“.
17. Článek 5.4 všeobecných a zvláštních přepravních podmínek, nadepsaný „Zakoupení přepravního dokladu za ‚sazbu ve vlaku‘ “, stanoví, že:
„1. S výjimkou případů uvedených v čísle 1 přílohy I – nedostatky a neslušnost, pro které je zjištění nedostatku stanoveno okamžitě, Vám průvodčí navrhne zakoupení přepravního dokladu ze sortimentu výrobků prodávaných ve vlaku za ‚sazbu ve vlaku‘ v následujících případech:
a) nejste schopni, z jakéhokoli důvodu, předložit průvodčímu přepravní doklad;
[…]
3. ‚Sazba ve vlaku‘ se skládá z ceny jízdenky navýšené o příplatek, jehož výše je stanovena ve Zvláštních přepravních podmínkách. Je součástí ceny přepravního dokladu.“
18. Bod 2.1.2 přílohy I Zvláštních přepravních podmínek, nadepsané „Zjištění ‚středního‘ nedostatku“, stanoví, že:
„Zjištění ‚středního‘ nedostatku je stanoveno v případě, že se cestující nachází v jedné ze situací uvedených v článku 5.4 Všeobecných přepravních podmínek a odmítne si zakoupit přepravní doklad za ‚Sazbu ve vlaku‘.“
19. Bod 4 přílohy I Zvláštních přepravních podmínek upravuje výši příplatku pro případ nedostatku v přepravním dokladu:
„Paušální částka (včetně 6 % DPH)
– Zjištění nedostatku přepravního dokladu.
Zaplacení ve lhůtě 14 kalendářních dnů (včetně dne, kdy se událost stala): 75,00 eur.
Nezaplacení ve lhůtě 14 kalendářních dnů (včetně dne, kdy se událost stala): 225,00 eur.“
II. Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
20. Toto řízení vychází ze tří věcí projednávaných u Vredegerecht te Antwerpen (smírčí soud v Antverpách, Belgie), ve vztahu k nimž byly Soudnímu dvoru předloženy stejné předběžné otázky.
21. V průběhu roku 2015 Nationale Maatschappij van de Belgische Spoorwegen (národní společnost belgických železnic) zjistila, že Mbutuku Kanyeba čtyřikrát porušil přepravní podmínky, neboť cestoval vlakem bez zaplacení jízdného. Mbutuku Kanyeba ani při jedné ze čtyř příležitostí nevyužil možnosti, kterou mu SNCB nabídla, aby „napravil tuto situaci“ zakoupením jízdenky ve vlaku s přiřážkou ve výši 7,50 eur nebo alternativně zaplacením příplatku ve výši 75 eur ve lhůtě čtrnácti dnů od zjištění porušení nebo částky 225 eur po uplynutí čtrnáctidenní lhůty od zjištění porušení.
22. V průběhu let 2013 a 2015 bylo stejné zjištění učiněno pětkrát ve vztahu k Larisse Nijs a v letech 2014 a 2015 jedenáctkrát ve vztahu k Jean-Louis Anita Dedroogovi.
23. SNCB nabídla každému z nich možnost napravit situaci za podmínek uvedených v bodě 21. Nicméně nikdo z nich této možnosti nevyužil.
24. SNCB tedy podala žalobu k soudu, kterou se domáhala uložení povinnosti M. Kanyebovi k zaplacení 880,20 eur, L. Nijs 1 103,90 eur a J.-L. A. Dedroogovi 2 394,00 eur. Žalobkyně v původním řízení tvrdí, že povaha vztahu mezi ní a těmito třemi osobami je správní, a nikoli smluvní, neboť tyto osoby si nezakoupily přepravní doklad.
25. Předkládající soud má za to, že podle judikatury Soudního dvora je povinen přezkoumat z moci úřední použití ustanovení týkajících se zneužívajících ujednání vždy, když je služba poskytnuta spotřebiteli, jako je tomu v projednávané věci. V tomto ohledu je jednak kladena otázka, jaká je povaha právního vztahu mezi SNCB a spotřebiteli, a dále, zda smlouva může být uzavřena navzdory skutečnosti, že spotřebitelé cestovali bez zakoupení přepravního dokladu.
26. Předkládající soud zejména uvádí, že právní základ všeobecných přepravních podmínek SNCB není jasný. Podle prvního tvrzení jsou všeobecné podmínky, které určují práva a povinnosti stran, čistě smluvní ujednání. Naopak podle druhého tvrzení tyto všeobecné podmínky představují právní úpravu podle správního práva.
27. Kromě toho předkládající soud odkazuje na akademickou diskuzi v Belgii o povaze právního vztahu mezi SNCB a cestujícími. Někteří považují tento vztah za vztah mající smluvní povahu – i v případě, že si cestující přepravní doklad nezakoupí – neboť pouhý vstup do prostoru, kde je nutné mít platný přepravní doklad, vede k adheznímu uzavření přepravní smlouvy. Jiní naopak tvrdí, že vztah by měl smluvní povahu pouze v případě, pokud by si cestující zakoupil přepravní doklad, v opačném případě musí být považován za vztah pramenící z normativních předpisů.
28. Konečně předkládající soud poukazuje na to, že Grondwettelijk (Ústavní soud, Belgie) a Hof van cassatie (Kasační soud, Belgie) upřesnily, že v belgickém právu je „nauka o zneužívajících ujednáních“ použitelná také na normativní právní vztahy.
29. Za těchto okolností Vredegerecht te Antwerpen (smírčí soud v Antverpách, Belgie) přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je třeba vykládat čl. 9 odst. 4 [nařízení (ES) č. 1371/2007] ze dne 23. října 2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě ve spojení s čl. 2 písm. a) a článkem 3 směrnice 93/13 v tom smyslu, že smluvní vztah mezi přepravní společností a cestujícím vzniká vždy, a to i tehdy, pokud posledně uvedený využije služby dopravce bez přepravního dokladu?
2) V případě záporné odpovědi na výše uvedenou otázku: vztahuje se v takovém případě ochrana na základě nauky o zneužívajících ujednáních na cestujícího, který využívá prostředky veřejné dopravy bez přepravního dokladu, a který je tudíž podle všeobecných přepravních podmínek dopravce, jež je třeba považovat za obecně závazné z důvodu jejich normativní povahy nebo z důvodu jejich oznámení ve sbírce úředních tisků státu, povinen zaplatit přirážku k jízdnému?
3) Brání článek 6 směrnice 93/13 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách – v němž se stanoví: ‚Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může- li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání‘ – ve všech případech tomu, aby soud zmírnil ujednání, jež je kvalifikováno jako zneužívající, nebo místo něj použil obecnou právní úpravu?
4) V případě záporné odpovědi na výše uvedenou otázku: za jakých okolností potom může vnitrostátní soud zmírnit takové ujednání považované za zneužívající, nebo je nahradit obecnou právní úpravou?
5) Pokud nelze na výše uvedené otázky odpovědět abstraktně, vyvstává otázka, zda v případě, kdy státní železniční společnost uloží podle občanskoprávní úpravy cestujícímu bez platného přepravního dokladu přirážku, která může být přičtena k jízdnému, jako sankci, a soud dospěje k závěru, že stanovená přirážka zakládá zneužívající ujednání ve smyslu čl. 2 písm. a) ve spojení s článkem 3 směrnice 93/13, brání článek 6 směrnice 93/13 tomu, aby soud prohlásil uvedené ujednání za nicotné a použil na náhradu škody uplatňovanou státní železniční společností obecnou právní úpravu občanskoprávní odpovědnosti?“
III. Právní analýza
30. V souladu se žádostí Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na posouzení druhé předběžné otázky, kterou se však s ohledem na úzké propojení budu zabývat společně s první předběžnou otázkou. Třetí až pátá předběžná otázka budou posouzeny společně a ve vztahu k těmto předběžným otázkám se omezím na stručné poznámky k ustálené judikatuře Soudního dvora.
1. K první a druhé předběžné otázce
a) Úvodní poznámky
31. První a druhou předběžnou otázkou se předkládající soud v podstatě Soudního dvora táže, zda z nařízení (ES) č. 1371/2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě a ze směrnice 93/13 o zneužívajících ujednáních vyplývá, že smluvní vztah mezi přepravní společností a cestujícím vzniká vždy, a to i tehdy, pokud cestující využije služby přepravce bez přepravního dokladu. V případě záporné odpovědi, zda se na takovouto situaci v každém případě může uplatnit právní úprava týkající se zneužívajících ujednání obsažená ve směrnici 93/13, a to tak, že případné ujednání, které cestujícímu bez platného přepravního dokladu ukládá zaplacení příplatku, může být soudem prohlášeno za zneužívající a tudíž nezávazné pro spotřebitele.
32. Pro účely následujících úvah je nezbytné učinit dvě premisy.
33. První: nařízení (ES) č. 1371/2007 a směrnice 93/13 neposkytují žádné informace ohledně právní povahy vztahu mezi spotřebitelem, který nastoupí do vlaku, a přepravním podnikem.
34. Článek 4 nařízení (ES) č. 1371/2007 uvádí, že: „S výhradou této kapitoly se uzavírání a plnění přepravní smlouvy a poskytování informací a přepravních dokladů řídí oddíly II a III přílohy I.“
35. Článek 6 hlava II přílohy I nařízení (ES) č. 1371/2007 v odstavci 2 pouze uvádí, že „[p]řepravní smlouva se zaznamenává v jednom nebo ve více přepravních dokladech, které se vydají cestujícímu. Chybí-li přepravní doklad, má-li nedostatky nebo byl-li ztracen, není tím dotčena existence a platnost přepravní smlouvy, [...] bez újmy ustanovení článku 9“.
36. Článek 9 hlava II přílohy I nařízení (ES) č. 1371/2007 upřesňuje, že „1. Cestující je povinen mít od počátku cesty platný přepravní doklad a předložit jej při kontrole přepravních dokladů. Všeobecné přepravní podmínky mohou stanovit, že: a) cestující, který se neprokáže platným přepravním dokladem, je povinen uhradit kromě jízdného přirážku; b) cestující, který odmítne ihned uhradit jízdné nebo přirážku, může být vyloučen z přepravy […].“
37. Tato ustanovení tedy, jak již Soudní dvůr jednoznačně uvedl, jednoduše předpokládají existenci přepravní smlouvy, která byla předtím uzavřena(5).
38. Směrnice 93/13 neobsahuje žádné informace ohledně pojmu smlouva nebo okamžiku jejího uzavírání, pouze pro účely uplatnění právní úpravy týkající se zneužívajících ujednání předpokládá existenci smluvní dohody(6).
39. Žádné ustanovení unijního práva citované předkládajícím soudem tedy nedefinuje, kdy je právní vztah možné kvalifikovat jako přepravní smlouvu, ani okamžik, kdy lze přepravní smlouvu považovat za uzavřenou.
40. Je tedy zcela na uvážení členských států, aby kvalifikovaly povahu právního vztahu, který vzniká ve výše popsaných situacích(7).
41. Unijní právo tudíž nebrání existenci vnitrostátních ustanovení, která stanovují, že osoba, jež cestuje vlakem bez přepravního dokladu a po kontrolách nenapraví své postavení, není vázána smlouvou s železničním podnikem(8).
42. Mám tedy za to, že čl. 9 odst. 4 nařízení (ES) č. 1371/2007 a čl. 2 písm. a) a článek 3 směrnice 93/13 nelze vykládat v tom smyslu, že smluvní vztah mezi přepravní společností a cestujícím vzniká vždy.
43. Je tedy na vnitrostátním soudu, aby ve světle vnitrostátního práva ověřil existenci či neexistenci smluvního vztahu.
44. Druhou premisou je to, že popsané jednání má společensky škodlivou povahu, která může být v různých právních řádech právně kvalifikována jako pouhé porušení smlouvy, jako správní delikt nebo dokonce jako trestný čin(9), a to z důvodu veřejného zájmu obsaženého v přepravě cestujících.
45. Nacházíme se tedy v situaci, jak lze pochopit ze spisu, kdy cestující nastoupí do vlaku vědomě bez jízdenky a bez jakékoli vůle splnit svou povinnost zaplatit cenu za službu, kterou využívá, a to navzdory různým možnostem, které mu poskytovatel služby nabízí během využívání služby nebo po jejím využití.
b) Použití právní úpravy týkající se zneužívajících ujednání na situaci cestujícího bez jízdenky
46. S ohledem na výše uvedené premisy se v rámci merita druhé předběžné otázky předkládající soud v zásadě Soudního dvora táže, zda právní úprava týkající se zneužívajících ujednání obsažená ve směrnici 93/13 může být použita i na situaci, kdy cestující nastoupí do vlaku bez jízdenky a poté, co při několika příležitostech na základě ustanovení všeobecných přepravních podmínek železničního podniku odmítne napravit své postavení, po něm tento podnik soudní cestou vymáhá zaplacení jízdenky včetně sazebního příplatku.
47. Právním zdrojem zaplacení sazebního příplatku v případě nedržení platného přepravního dokladu (a následné nenapravení navzdory opakovaným a postupným žádostem) jsou všeobecné přepravní podmínky železničního podniku.
48. Předkládající soud má za to, že tyto všeobecné podmínky jsou použitelné na všechny cestující z důvodu jejich normativní povahy nebo z důvodu jejich oznámení ve sbírce úředních tisků.
49. V zásadě však nelze vyloučit, že se jedná o vztah smluvního původu(10).
50. Je povinností vnitrostátního soudu, jak bylo uvedeno, na základě vnitrostátního práva ověřit smluvní či mimosmluvní povahu právního vztahu mezi dopravcem a spotřebitelem bez jízdenky.
51. Ačkoli přísluší vnitrostátnímu soudu, aby na základě vnitrostátního práva kvalifikoval, při neexistenci přesných odkazů na okamžik uzavření smlouvy ve výše uvedených pramenech unijního práva, popsanou právní situaci, je stejně tak pravda – jak uvedla také Komise v písemném vyjádření obsaženém ve spisu(11) – že pro účely kvalifikace právního vztahu jako smluvního vztahu je společným prvkem v právních řádech členských států existence vyjádření vzájemné vůle.
52. V takové situaci, jako je situace popsaná výše, lze úspěšně pochybovat o existenci takovéhoto vzájemného vyjádření vůle. Nejenže se totiž cestující rozhodne nezakoupit jízdenku nabízenou veřejnosti, ale odmítá vyjádřit svou vůli zakoupit jízdenku také ve vztahu k dodatečnému smluvnímu návrhu ve vlaku.
53. Mohou tedy vyvstávat pochybnosti, že v případě protiprávního jednání, jako je výše popsané jednání, může existovat způsobilá výměna vzájemné vůle, která může založit smlouvu. Cestující totiž nevyjadřuje svůj souhlas se základním prvkem smlouvy, kterým je cena služby a její zaplacení.
54. Pokud by se mělo za to, že vztah mezi dopravním podnikem a spotřebitelem, který odmítl zaplatit jízdenku, má smluvní povahu, měla by se v zásadě uplatnit právní úprava týkající se zneužívajících ujednání. Podle čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 však nejsou předmětem ustanovení této směrnice smluvní ujednání, která odrážejí závazné správní předpisy.
55. Pokud jsou všeobecné přepravní podmínky v příslušném vnitrostátním právu kvalifikovány jako podmínky mající normativní povahu, pak by se měl uplatnit výše uvedený čl. 1 odst. 2 s následným vyloučením právní úpravy týkající se zneužívajících ujednání.
56. Naopak pokud by všeobecné přepravní podmínky, které obsahují ujednání, jež vyžaduje zaplacení sazebního příplatku v případě nezaplacení jízdenky, měly být považovány za podmínky mající smluvní povahu, tak jelikož nenachází uplatnění čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, samotné ujednání by mohlo být posouzeno ve světle právní úpravy týkající se zneužívajících ujednání.
57. V konkrétním případě belgického právního řádu však Komise ve svém písemném vyjádření zdůrazňuje, že Belgické království neprovedlo čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 do svého vnitrostátního právního řádu, neboť využilo možnosti stanovené v článku 8 této směrnice(12).
58. Pokud by tento stav byl skutečně platný v belgickém právním řádu a pokud by se mělo za to, že ustanovení uvedené v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 není přímo použitelné v právních řádech členských států, měl by soud v každém případě posoudit zneužívající povahu ujednání.
59. V jiné situaci, kdy v příslušném vnitrostátním právním řádu vztah mezi dopravcem a spotřebitelem, který odmítl zaplatit jízdenku, nemá smluvní povahu, nespadá tato situace do oblasti působnosti unijního práva.
60. Článek 1 odst. 1 směrnice 93/13 totiž jasně vymezuje oblast působnosti směrnice na smlouvy uzavřené mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.
61. Předkládající soud však v předkládacím usnesení předloženém Soudnímu dvoru, které v tomto ohledu není zvláště jasné, uvádí, že v belgickém právním řádu judikatura Ústavního soudu a Kasačního soudu rozšířila „nauku o zneužívajících ujednáních“ také na „normativní právní vztah“(13).
62. Pokud je v belgickém právu ochrana proti zneužívajícím ujednáním rozšířena na všechny vztahy mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, i pokud mají normativní povahu – což přísluší ověřit výhradně vnitrostátnímu soudu – mělo by být ujednání, které ukládá zaplacení příplatku spotřebiteli, který odmítá zaplatit jízdenku, posouzeno podle právní úpravy týkající se zneužívajících ujednání.
63. V každém případě je však kromě výše uvedených subjektivních hledisek týkajících se společenské škodlivosti chování spotřebitelů třeba zohlednit, že se jedná o velmi zvláštní situaci, ve které se prolínají soukromé a veřejné zájmy: výkon služby přepravy osob; „postihující“ povaha příplatku v případě opakovaného odmítnutí zaplatit jízdenku, jejíž funkcí je zároveň odradit od takovéhoto protiprávního jednání a nahradit podnikateli administrativní náklady za pokus o získání dlužných částek; jednání osoby, která vědomě odmítá zaplatit cenu služby, kterou využívá, čímž porušuje povinnost předem si opatřit vhodný přepravní doklad a následně odmítá napravit tento nedostatek prostřednictvím zaplacení ve vlaku.
64. Pokud jde o způsoby, jakými by mohl vnitrostátní soud konkrétně přistoupit k posouzení zneužívající povahy ujednání, měl by tento soud náležitě zohlednit výše uvedený kontext za účelem ověření toho, zda výše uvedené ujednání vytváří, či nevytváří významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, jak vyžaduje čl. 3 odst. 1 směrnice 93/13.
65. V tomto ohledu se jeví jako legitimní pochybovat o existenci výrazné nerovnováhy v právech a povinnostech, která je vyžadována pro účely zjištění zneužívající povahy, když jsou jednotlivá ujednání, ačkoli poskytují výhody pro toho, kdo je připravil, odůvodněna oprávněnými organizačními a řídícími potřebami podniku, přičemž v případě jejich neexistence by tento podnik nemohl vykonávat svou činnost efektivně a ziskově.
2. Ke třetí, čtvrté a páté předběžné otázce
66. Třetí, čtvrtou a pátou předběžnou otázkou se předkládající soud v zásadě táže na rozsah povinnosti vnitrostátního soudu konstatovat nicotnost ujednání, které považuje za zneužívající, a na to, zda čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu zakazuje, aby zmírnil ujednání, které stanoví sazební příplatek pro cestující bez přepravního dokladu, jež je považováno za zneužívající, jakož i v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu zakazuje, aby za účelem odškodnit podnik za vzniklou škodu nahradil toto ujednání obecnou právní úpravou v oblasti odpovědnosti.
67. Jak bylo uvedeno na začátku, považuji za vhodné se těmito otázkami zabývat společně a omezím se na připomenutí příslušné judikatury Soudního dvora v této oblasti.
68. Nejprve považuji za nezbytné zabývat se otázkou přípustnosti těchto otázek.
69. Z předkládacího usnesení totiž nevyplývají ani důvody, které vedou vnitrostátní soud k tomu, že se táže na tyto aspekty, a už vůbec ne vnitrostátní právní rámec, do něhož jsou tyto otázky zasazeny.
70. Požadavky týkající se obsahu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou obsaženy v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora a vnitrostátní soud je v rámci spolupráce mezi soudy uvedenými v článku 267 SFEU povinen je znát a pečlivě je dodržovat(14).
71. Ačkoli totiž není pochyb o tom, že předmětem třetí, čtvrté a páté předběžné otázky je výklad článku 6 směrnice 93/13, tak z předkládacího usnesení jasně nevyplývá, jaká ustanovení jsou předmětem posouzení zneužívající povahy, a už vůbec se v předkládacím usnesení neupřesňuje, jaká ustanovení „obecné právní úpravy“ má předkládající soud v úmyslu použít namísto ujednání prohlášeného za zneužívající.
72. V každém případě postačí odkázat na judikaturu Soudního dvora týkající se výkladu čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13, podle které tento článek brání vnitrostátní právní úpravě, která vnitrostátnímu soudu umožňuje, konstatuje-li neplatnost zneužívajícího ujednání ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, aby doplnil uvedenou smlouvu tak, že změní obsah tohoto ujednání(15).
73. Jak bylo objasněno touto judikaturou, zásah soudu v tomto smyslu by ohrozil dlouhodobý cíl směrnice spočívající v odrazování od vkládání zneužívajících ujednání ze strany prodávajícího nebo poskytovatele(16).
74. Znění čl. 6 odst. 1 kromě toho jasně uvádí, že ujednání prohlášené za zneužívající musí být ze smlouvy odstraněno tak, aby žádným způsobem nezavazovalo spotřebitele. Je tedy zřejmé, že zásah soudu ve smyslu zmírnění nebo potlačení účinků takovéhoto zneužívajícího ujednání je v jasném rozporu s doslovným, a následně teleologickým, zněním předmětného právního předpisu.
75. Pokud jde naopak o možnost vnitrostátního soudu nahradit zneužívající ujednání, je třeba připomenout, že jediná výjimka v tomto smyslu spočívá na judikatuře Soudního dvora ve věci Kásler(17), podle které je zásah soudu považován za oprávněný pouze, pokud existují dvě podmínky; jednak skutečnost, že neuplatnění ujednání prohlášeného za zneužívající znamená podle vnitrostátního práva zrušení celé smlouvy, a jednak skutečnost, že zrušení této smlouvy vystavuje spotřebitele zvláště nepříznivým(18) a penalizujícím důsledkům.
76. Kromě výše uvedených podmínek navíc judikatura také upřesnila, že doplnění smlouvy se může uskutečnit pouze prostřednictvím ustanovení majících dispozitivní povahu nebo nahrazením zneužívajícího ujednání ujednáním, které odráží právní ustanovení, a to bez jakéhokoli výkladového nebo „kreativního“ prostoru soudu.
77. V projednávané věci, jež je vzhledem k výše uvedenému protiprávnímu jednání spotřebitelů zcela specifická, je zřejmé, že předkládající soud předkládá Soudnímu dvoru třetí, čtvrtou a pátou otázku za situace, kdy se nachází v právním rámci, ve kterém na jedné straně výklad vnitrostátních ustanovení ze strany nejvyšších soudů zdá se rozšiřuje použitelnost právní úpravy týkající se zneužívajících ujednání i na mimosmluvní situace, na druhé straně však judikatura Soudního dvora neumožňuje změnu ujednání ve prospěch spotřebitele.
78. Jinými slovy, předkládající soud si je dobře vědom protiprávnosti jednání spotřebitele, nicméně má pochybnosti ohledně nepřiměřené výše příplatku uloženého všeobecnými podmínkami v případě nezakoupení přepravního dokladu.
79. Aniž jsou dotčeny uvedené úvahy, které vnitrostátnímu soudu ukládají, aby posoudil situaci, která je předmětem řízení, na základě platného vnitrostátního práva, a to ve výše uvedeném výkladovém rámci unijního práva, domnívám se, že Soudní dvůr by mohl posoudit možnost omezeného a ohraničeného rozšíření pravomoci soudu zasahovat do takovýchto ujednání změnou, a to v případě vnitrostátních právních rámců, ve kterých právní úprava týkající se zneužívajících ujednání může být teoreticky uplatněna i na takovou situaci, jako je situace popsaná výše.
IV. Závěry
80. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Vredegerecht te Antwerpen (smírčí soud v Antverpách, Belgie), ve vztahu ke druhé předběžné otázce, následovně:
„Směrnice 93/13/EHS neupravuje podmínky uzavírání smlouvy a právní úprava v oblasti zneužívajících ujednání obsažená v této směrnici se v zásadě použije výlučně na právní vztahy smluvního původu, které musí být kvalifikovány vnitrostátním soudem na základě vnitrostátního práva. V případě cestujícího, který využívá přepravní službu bez zakoupení jízdenky a který je v důsledku tohoto jednání povinen zaplatit přirážku k jízdnému, musí vnitrostátní soud na základě vnitrostátního práva kvalifikovat smluvní či mimosmluvní povahu vztahu a posoudit, zda právní úprava týkající se zneužívajících ujednání může být použita na jakýkoli vztah mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, a to i na vztahy, které mají mimosmluvní povahu. Posouzení zneužívající povahy ujednání, které ukládá zaplacení příplatku k jízdnému z důvodu předběžného nezaplacení a následného nenapravení, které je stanoveno ve všeobecných přepravních podmínkách, musí být navíc učiněno prostřednictvím ověření toho, že v souladu s článkem 3 směrnice 93/13 nastala výrazná nerovnováha v postavení stran, a to rovněž s ohledem na skutečnost, že v takové situaci se prolínají soukromé a veřejné zájmy, a při zohlednění všech okolností konkrétní věci, zejména protiprávního jednání spotřebitele.“