Spojené věci C‑349/18 až C‑351/18
Nationale Maatschappij der Belgische Spoorwegen (NMBS)
v.
Mbutuku Kanyeba a další
[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vredegerecht te Antwerpen (smírčí soud v Antverpách, Belgie)]
Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 7. listopadu 2019
„Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce – Železniční doprava – Práva a povinnosti cestujících – Nařízení (ES) č. 1371/2007 – Článek 3 bod 8 – Smlouva o přepravě – Pojem – Cestující, který při nástupu do vlaku nemá jízdenku – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13/EHS – Článek 1 odst. 2 a čl. 6 odst. 1 – Všeobecné přepravní podmínky železničního podniku – Závazné právní a správní předpisy – Ujednání o smluvní pokutě – Pravomoci vnitrostátního soudu“
1. Doprava – Železniční doprava – Nařízení č. 1371/2007 – Práva a povinnosti cestujících v železniční přepravě – Smlouva o přepravě – Pojem – Situace, v níž cestující nastoupí do volně přístupného vlaku s úmyslem cestovat, aniž si opatřil přepravní doklad – Zahrnutí
(Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1371/2007, čl. 3 bod 8)
(viz body 36, 37, 48–53, výrok 1)
2. Ochrana spotřebitelů – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13 – Určení zneužívající povahy ujednání – Rozsah – Změna obsahu zneužívajícího ujednání vnitrostátním soudem – Snížení výše pokuty zavedené ujednáním o smluvní pokutě k tíži spotřebitele – Nepřípustnost – Nahrazení ze strany vnitrostátního soudu uvedeného ujednání, na základě zásad smluvního práva, ustanovením vnitrostátního práva dispozitivní povahy – Nepřípustnost – Výjimka
(Směrnice Rady 93/13, čl. 6 odst. 1)
(viz body 67–74, výrok 2)
Shrnutí
Cestující, který nastoupí do volně přístupného vlaku s úmyslem cestovat, aniž si opatřil přepravní doklad, uzavře „přepravní smlouvu“
V rozsudku Kanyeba a další (C‑349/18 až C‑351/18), který byl vyhlášen dne 7. listopadu 2019, rozhodoval Soudní dvůr jednak o výkladu pojmu „přepravní smlouva“ ve smyslu čl. 3 bodu 8 nařízení č. 1371/2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě(1), a jednak o pravomocích vnitrostátního soudu při konstatování zneužívající povahy ujednání ve smyslu směrnice 93/13 o zneužívajících ujednání(2).
Tento rozsudek byl vydán v souvislosti se třemi spory mezi Société nationale des chemins de fer belges (SNCB) a třemi cestujícími ve věci příplatků požadovaných od posledně uvedených za cestování bez platného přepravního dokladu. Uvedení cestující totiž odmítli srovnat situaci, buď okamžitým zaplacením cestovného navýšeného o příplatek, nebo později uhrazením paušální částky, a SNCB se obrátila na soud, kde požadovala, aby jim bylo uloženo zaplatit jí částky dlužné z důvodu uvedených porušení přepravních podmínek. V tomto rámci SNCB tvrdila, že vztah mezi ní a uvedenými cestujícími nemá smluvní povahu, ale povahu vztahu plynoucího z nařizovacího předpisu, neboť posledně uvedení si nezakoupili cestovní doklad. Předkládající soud se tázal Soudního dvora jednak na povahu právního vztahu mezi přepravní společností a cestujícím, který využije její služby bez přepravního dokladu, a jednak, zda se ochrana na základě nauky o zneužívajících ujednáních vztahuje na takového cestujícího.
Soudní dvůr nejprve upřesnil pojem „přepravní smlouva“ ve smyslu čl. 3 bodu 8 nařízení č. 1371/2007. Především s ohledem na uvedené ustanovení uvedl, že taková smlouva zakládá v zásadě povinnost železničního podniku poskytnout cestujícímu jednu či více dopravních služeb a povinnost cestujícího zaplatit jejich cenu, pokud není přepravní služba poskytována bezplatně. Z toho vyplývá, že jak železniční podnik na jedné straně tím, že ponechává volný přístup do vlaku, tak cestující na druhé straně tím, že do vlaku nastoupí s cílem cestovat, projevují shodnou souhlasnou vůli vstoupit do smluvního vztahu, takže podmínky nezbytné k založení existence přepravní smlouvy jsou v zásadě splněny. Dále Soudní dvůr přezkoumal kontext, do kterého uvedené ustanovení spadá, a konstatoval, že s ohledem na znění uvedeného ustanovení a na daný kontext je pojem „přepravní smlouva“ nezávislý na tom, zda cestující má přepravní doklad, a že v důsledku toho zahrnuje situaci, v níž cestující nastoupí do volně přístupného vlaku s cílem cestovat, aniž si opatřil jízdenku. Nakonec Soudní dvůr zdůraznil, že by bylo v rozporu s cílem chránit práva cestujících v železniční přepravě, sledovaný nařízením č. 1371/2007, mít za to, že takový cestující nemůže být pouze z důvodu, že není v okamžiku nástupu do vlaku držitelem jízdenky, považován za stranu smluvního vztahu s železničním podnikem, který nechal své vlaky volně přístupné, tento cestující by mohl být z důvodu okolností, které mu nelze přičítat, zbaven práv, která toto nařízení spojuje s uzavřením přepravní smlouvy. Mimoto Soudní dvůr dodal, že v případě neexistence ustanovení v tomto ohledu v nařízení č. 1371/2007, není takovým výkladem pojmu „přepravní smlouva“ ve smyslu čl. 3 bodu 8 uvedeného nařízení dotčena platnost této smlouvy nebo důsledků, jež mohou být spojeny s neplněním smluvních závazků jednou ze stran, které se v případě neexistence ustanovení v tomto ohledu v tomto nařízení nadále řídí použitelným vnitrostátním právem.
Zadruhé Soudní dvůr úvodem připomenul, že podle čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 smluvní ujednání, která odrážejí zejména závazná právní a správní ustanovení, nepodléhají ustanovením této směrnice, a že přísluší vnitrostátnímu soudu, aby ověřil, že dotčené ujednání se nevymyká z působnosti uvedené směrnice. Soudní dvůr nicméně vycházel z předpokladu, že ujednání spadá do uvedené působnosti a rozhodl o pravomocech vnitrostátního soudu(3) při konstatování zneužívající povahy smluvního ujednání ve smyslu směrnice 93/13. Ohledně ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem Soudní dvůr na jedné straně rozhodl, že čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice brání tomu, aby vnitrostátní soud, který konstatuje zneužívající povahu takového ujednání, snížil částku pokuty spotřebitele stanovené uvedeným ujednáním. Na druhé straně Soudní dvůr rozhodl, že uvedené ustanovení brání rovněž tomu, aby vnitrostátní soud toto ujednání nahradil, na základě zásad smluvního práva, ustanovením vnitrostátního práva dispozitivní povahy, s výjimkou případů, kdy by dotčená smlouva nemohla nadále existovat v případě zrušení zneužívajícího ujednání a kdy by zrušení smlouvy jako celku vystavilo spotřebitele zvláště nepříznivým důsledkům.