STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MICHALA BOBKA
přednesené dne 2. září 2021(1)
Spojené věci C‑143/20 a C‑213/20
A
proti
O (C‑143/20)
a
G. W.,
E. S.
proti
A. Towarzystwo Ubezpieczeń Życie S. A. (C‑213/20)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sądem Rejonowym dla Warszawy-Woli w Warszawie (obvodní soud ve Varšavě-Wola, Polsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Směrnice 2002/83/ES – Smlouvy o hromadném životním pojištění spojeném s investičními fondy – Rozsah a obsah informačních povinností před uzavřením smlouvy – Směrnice 2005/29/ES – Nekalé obchodní praktiky – Klamavá opomenutí“
I. Úvod
1. Spory v původních řízeních iniciovali polští spotřebitelé, kteří přistoupili ke smlouvám o hromadném životním pojištění. Tito spotřebitelé tvrdí, že jim nebyly sděleny dostatečně podrobné informace týkající se vlastností a rizik uvedených pojistných produktů. Z tohoto titulu požadují navrácení všech finančních prostředků, které do těchto produktů investovali. V tomto kontextu Sąd Rejonowy dla Warszawy-Woli w Warszawie (obvodní soud Varšava-Wola ve Varšavě, Polsko) vznáší několik otázek týkajících se rozsahu povinnosti poskytnout informace stanovené v čl. 36 odst. 1 směrnice 2002/83/ES(2) (dále jen „směrnice o životním pojištění“) a účinků neposkytnutí (úplných) informací.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
1. Směrnice o životním pojištění
2. Cílem směrnice o životním pojištění je odstranit rozdíly, které existují mezi vnitrostátními právními předpisy týkajícími se dozoru, a to koordinací určitých aspektů týkajících se přístupu k činnosti životního pojištění a jejího výkonu(3). V tomto ohledu bod 52 odůvodnění této směrnice uvádí následující:
„Na vnitřním pojistném trhu bude mít spotřebitel širší a rozmanitější výběr smluv. Pokud má mít zákazník z této rozmanitosti a ze zvýšené hospodářské soutěže plný užitek, musí obdržet všechny nutné informace umožňující mu zvolit si smlouvu nejlépe odpovídající jeho potřebám. Tento požadavek na poskytnutí informací je důležitý, protože trvání závazku může být velmi dlouhé. Minimální opatření musí být proto koordinována, aby zákazník obdržel jasné a přesné informace o základních vlastnostech mu navrhovaných produktů a údaje o orgánech, na které mohou být směrovány veškeré stížnosti pojistníků, pojištěných osob nebo osob oprávněných ze smluv.“
3. Článek 36 směrnice o životním pojištění, nadepsaný „Informace pro pojistníky“, stanoví:
„1. Před uzavřením pojistné smlouvy musí být pojistníkovi sděleny alespoň informace uvedené v příloze III bodě [části] A.
[…]
3. Členský stát závazku může na pojišťovnách požadovat, aby poskytly další informace k informacím uvedeným v příloze III, pouze pokud to je nutné pro správné pochopení základních prvků závazku pojistníkem.
4. Prováděcí pravidla k tomuto článku a příloze III přijme členský stát závazku.“
4. Příslušná část přílohy III uvedené směrnice, nadepsané „Informace pro pojistníky“, stanoví:
„Následující informace, které mají být sděleny pojistníkům před uzavřením smlouvy (A) nebo během doby smlouvy (B), musí být poskytnuty jasně a přesně, písemně a v úředním jazyce členského státu závazku.
[…]
A. Před uzavřením smlouvy
Informace o pojišťovně | Informace o závazku |
[…] | […] a)11 Pro pojistky spojené s fondy definice jednotek, se kterými jsou plnění spojena a)12 Údaje o povaze podkladových aktiv pro pojistky spojené s fondy […] |
2. Směrnice o nekalých obchodních praktikách
5. Směrnice 2005/29/ES(4) (dále jen „směrnice o nekalých obchodních praktikách“) se vztahuje „na nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům, jak je stanoveno v článku 5, před obchodní transakcí týkající se produktu, v jejím průběhu a po ní“(5). Článek 5 uvedené směrnice stanoví:
„1. Nekalé obchodní praktiky jsou zakázány.
[…]
4. Obchodní praktiky jsou nekalé zejména tehdy, jsou-li
a) klamavé ve smyslu článků 6 a 7 […]
[…]“
6. Článek 7 směrnice o nekalých obchodních praktikách, nadepsaný „Klamavá opomenutí“, stanoví:
„1. Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím [svým] rysům, okolnostem a omezením sdělovacího prostředku opomene uvést závažné informace, které v dané souvislosti průměrný spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí o obchodní transakci, čímž způsobí nebo může způsobit, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.
[…]
5. Požadavky na informace stanovené právními předpisy Společenství v souvislosti s obchodní komunikací, včetně reklamy a uvádění na trh, jejichž demonstrativní výčet je uveden v příloze II, jsou považovány za podstatné.“
B. Polské právo
7. V době rozhodné z hlediska skutečností v původních řízeních byla pojišťovací činnost v Polsku upravena ustawou o działalności ubezpieczeniowej (dále jen „zákon o pojišťovací činnosti“)(6). Cílem tohoto zákona bylo provedení směrnice o životním pojištění.
8. Článek 13 zákona o pojišťovací činnosti v příslušné části stanovoval:
„4. V případě životního pojištění spojeného s investičním fondem uvedeného v oddíle I skupině 3 přílohy tohoto zákona musí pojišťovna v pojistné smlouvě upřesnit nebo uvést následující:
1) seznam navrhovaných investičních fondů;
2) pravidla pro určení výše plnění z pojištění a výše odbytného, včetně pravidel týkajících se odkupu jednotek investičního fondu a lhůt pro přepočet na hotovost a vyplácení plnění;
3) pravidla, podle nichž bude fond investovat své zdroje, včetně zejména vlastností aktiv, které tvoří fond, kritérií pro výběr aktiv, jakož i zásad jejich diverzifikace a dalších investičních omezení;
4) pravidla a lhůty pro oceňování podílů investičního fondu;
5) pravidla pro určení výše nákladů a všech ostatních poplatků sražených z pojistného nebo z investičního fondu;
[…]“
III. Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky
A. C‑143/20
9. O (dále jen „žalovaná ve věci C‑143/20“) je právnická osoba se sídlem v Polsku. S životní pojišťovnou uzavřela smlouvu o hromadném životním pojištění spojenou s investičním fondem. Životní pojišťovna byla v této smlouvě uvedena jako pojistitel a žalovaná ve věci C‑143/20 jako pojistník.
10. Konkrétní smlouva uzavřená mezi žalovanou a pojišťovnou byla vázána na investiční fond (pojistný kapitálový fond). Statut fondu upřesňoval, že pojistné bude až do výše 100 % investováno do certifikátů emitovaných B1. Vyplacení podle těchto certifikátů bylo založeno na indexu B2.
11. Dne 8. října 2010 přistoupil A, fyzická osoba (dále jen „žalobce ve věci C‑143/20“), ke smlouvě o hromadném životním pojištění uzavřené mezi žalovanou ve věci C‑143/20 a pojišťovnou. Podle ustanovení prohlášení o přistoupení k této smlouvě měl žalobce ve věci C‑143/20 zaplatit první platbu pojistného a následně běžné měsíční platby pojistného. Doba pojištění byla stanovena na 15 let.
12. V pojistné smlouvě nebyla upřesněna pravidla pro oceňování jednotek investičního fondu, čistých aktiv celého fondu ani certifikátů, do nichž bylo pojistné zaplacené žalobcem ve věci C‑143/20 investováno. Pojistná smlouva neupřesňovala ani způsob výpočtu hodnoty indexu, na němž bylo vyplacení těchto certifikátů založeno.
13. Podle statutu fondu však zaručená výše výplaty z pojistného po uplynutí 15 let trvání smlouvy neměla být nižší než celková investovaná částka a mohla být navýšena o případnou pozitivní změnu indexu B2. V případě ukončení pojistné smlouvy před uplynutím doby její platnosti se pojišťovna zavázala uhradit pojištěnému částku ve výši hodnoty jeho podílů v investičním fondu ke dni ukončení smlouvy.
14. Po uplynutí sedmi let žalobce ve věci C‑143/20 vzhledem k významným ztrátám hodnoty investovaných prostředků předmětnou smlouvu ukončil. Pojišťovna mu jako odbytné vyplatila částku odpovídající hodnotě jeho podílů v investičním fondu ke dni ukončení pojistné smlouvy.
15. Žalobce ve věci C‑143/20 podal k Sądu Rejonowemu dla Warszawy-Woli w Warszawie (obvodní soud Varšava-Wola ve Varšavě, Polsko) žalobu na zaplacení. Žalobce tvrdí, že byl uveden v omyl ohledně povahy investice, do níž mělo být pojistné vloženo.
16. Předkládající soud uvádí, že v závislosti na jazykovém znění vyžaduje povinnost poskytnout informace obsažená v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění ve spojení s přílohou III částí A bodem 11 a částí A bodem 12 písm. a) téže přílohy, jakož i čl. 185 odst. 3 směrnice 2009/138/ES(7) (dále jen „směrnice Solventnost II“), aby byly žalobci ve věci C‑143/20 poskytnuty úplné informace o nabízených finančních nástrojích a investičních strategiích. Neposkytnutí takových informací by představovalo nekalé obchodní praktiky ve smyslu článků 5 a 7 směrnice o nekalých obchodních praktikách.
17. Za těchto skutkových a právních okolností se Sąd Rejonowy dla Warszawy-Woli w Warszawie (obvodní soud ve Varšavě-Wola) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) [M]usí být čl. 185 odst. 3 písm. i) [směrnice Solventnost II], čl. 36 odst. 1 ve spojení s přílohou III [částí] A bodem 12 [směrnice o životním pojištění] vykládán v tom smyslu, že v případě smluv o životním pojištění, které jsou spojeny s investičním fondem (pojistným kapitálovým fondem), jehož podkladovými aktivy jsou derivátové nástroje (nebo strukturované finanční nástroje zahrnující derivátové nástroje), je pojistitel nebo pojistník (který nabízí takové pojištění, distribuuje pojistný produkt, ‚prodává‘ pojištění) povinen poskytnout pojištěnému spotřebiteli informace o povaze, specifikaci typu a vlastnostech (angl. indication of the nature, něm. Angabe der Art, fr. indications sur la nature) podkladového nástroje (derivátového nástroje nebo strukturovaného finančního nástroje zahrnujícího derivátový nástroj), nebo v tom smyslu, že je dostatečné uvedení druhu podkladových (základních) aktiv bez poskytnutí informací o vlastnostech takového instrumentu?
2) [V] případě odpovědi na první otázku, že pojistitel nebo pojistník (který nabízí takové pojištění, distribuuje pojistný produkt, ‚prodává‘ pojištění spojené s investičním fondem – pojistným kapitálovým fondem) je povinen poskytnout spotřebiteli informace o povaze, specifikaci typu a vlastnostech podkladového nástroje (derivátového nástroje nebo strukturovaného finančního nástroje zahrnujícího derivátový nástroj), musí být čl. 185 odst. 3 písm. i) [směrnice Solventnost II] a čl. 36 odst. 1 ve spojení s přílohou III [částí] A bodem 12 [směrnice o životním pojištění] vykládán v tom smyslu, že informace o povaze, specifikaci typu a vlastnostech podkladového nástroje (derivátového nástroje nebo strukturovaného finančního nástroje zahrnujícího derivátový nástroj) poskytnutá pojištěnému – spotřebiteli musí obsahovat stejné informace, jaké vyžadují ustanovení čl. 19 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS [(Úř. věst. 2004, L 145, s. 1; Zvl. vyd. 06/07, s. 263)], čl. 24 odst. 4 směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnice 2002/92/ES a směrnice 2011/61/EU [(Úř. věst. 2014, L 173, s. 349)], tzn. srozumitelné informace o derivátových nástrojích a navrhovaných investičních strategiích, jejichž součástí by měly být vhodné pokyny a upozornění týkající se rizik spojených s investicemi do těchto nástrojů nebo určitých investičních strategií, a to zejména informací o metodice oceňování podkladového nástroje uplatňované pojistitelem nebo agentem pro výpočty v průběhu trvání pojistné ochrany, informací o riziku spojeném s derivátovým nástrojem a jeho emitentem včetně informací týkajících se změny hodnoty derivátového nástroje v čase, jednotlivých činitelů ovlivňujících tyto změny a míry jejich vlivu na hodnotu?
3) [M]usí být čl. 185 odst. 4 [směrnice Solventnost II] vykládán v tom smyslu, že v případě smluv o životním pojištění a pojištění dožití s investičním fondem (pojistným kapitálovým fondem), kde je podkladovým aktivem derivátový nástroj (nebo strukturovaný finanční nástroj zahrnující derivátový nástroj), je pojistitel nebo pojistník (který nabízí takové pojištění, distribuuje pojistný produkt, ‚prodává‘ pojištění) povinen poskytnout spotřebiteli – pojištěnému stejné informace, jaké vyžaduje čl. 19 odst. 3 směrnice 2004/39/ES a čl. 24 odst. 4 směrnice 2014/65/EU, tj. srozumitelné informace o derivátových nástrojích a navrhovaných investičních strategiích, jejichž součástí by měly být vhodné pokyny a upozornění týkající se rizik spojených s investicemi do těchto nástrojů nebo určitých investičních strategií, včetně zejména informací o metodice oceňování podkladového nástroje uplatňované pojistitelem nebo agentem pro výpočty v průběhu trvání pojistné ochrany, informace o riziku spojeném s derivátovým nástrojem a jeho emitentem včetně informací týkajících se změny hodnoty derivátového nástroje v čase, jednotlivých činitelů ovlivňujících tyto změna a míry jejich vlivu na hodnotu?
4) [V] případě kladné odpovědi na druhou nebo třetí otázku, představuje neposkytnutí požadovaných informací (uvedených ve druhé a třetí otázce) spotřebiteli – pojištěnému ze strany pojistitele nebo pojistníka, který nabízí životní pojištění spojené s investičním fondem (pojistným kapitálovým fondem), při nabízení pojištění spotřebiteli nekalou obchodní praktiku ve smyslu článku 5 [směrnice o nekalých obchodních praktikách], nebo klamavou obchodní praktiku ve smyslu článku 7 této směrnice?
5) [V] případě záporné odpovědi na druhou i třetí otázku, představuje skutečnost, že spotřebitel nebyl informován pojistitelem nebo pojistníkem (který nabízí takové pojištění, distribuuje pojistný produkt, ‚prodává‘ pojištění spojené s investičním fondem (pojistným kapitálovým fondem)), o tom, že jsou prostředky investičního fondu (pojistného kapitálového fondu) investovány do derivátových nástrojů (nebo do strukturovaných finančních nástrojů zahrnujících derivátové nástroje), nekalou obchodní praktiku ve smyslu článku 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách, nebo klamavou obchodní praktiku ve smyslu článku 7 této směrnice?
6) [V] případě záporné odpovědi na druhou i třetí otázku, představuje neposkytnutí podrobného vysvětlení spotřebiteli ze strany pojistitele nebo pojistníka nabízejícího životní pojištění spojené s investičním fondem (pojistným kapitálovým fondem) ohledně přesných vlastností finančního nástroje, do kterého jsou investovány prostředky investičního fondu (pojistného kapitálového fondu), zahrnující informace o pravidlech fungování takového instrumentu, když se jedná o derivátový nástroj (nebo strukturovaný finanční nástroj zahrnující derivátový nástroj), nekalou obchodní praktiku ve smyslu článku 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách, nebo klamavou obchodní praktiku ve smyslu článku 7 této směrnice?“
B. C‑213/20
18. A. Towarzystwo Ubezpieczeń Życie S. A. (dále jen „žalovaná ve věci C‑213/20“) je právnickou osobou se sídlem v Polsku, která prodává produkty životního pojištění. V červenci 2011 uzavřela se společností A. S. A., která působí v bankovnictví, smlouvu o hromadném životním pojištění spojeným s investičním fondem, podle níž byla žalovaná ve věci C‑213/20 pojistitelem a společnost A. S. A. pojistníkem (dále jen „pojistník ve věci C‑213/20“).
19. Konkrétní smlouva uzavřená mezi žalovanou a pojistníkem ve věci C‑213/20 byla vázána na investiční fond. Statut fondu upřesňoval, že pojistné bude až do výše 100 % investováno do indexovaných dluhopisů třetí společnosti.
20. Ve dnech 28. a 30. listopadu 2011 podepsaly G. W. a E. S., fyzické osoby (dále jen „žalobkyně ve věci C‑213/20“), prohlášení o přistoupení ke smlouvě o hromadném životním pojištění. Na základě ustanovení těchto prohlášení měly žalobkyně ve věci C‑213/20 zaplatit první platbu pojistného a následně běžné měsíční platby. Doba pojištění byla stanovena na 15 let.
21. Nabídka přistoupení k dotčené smlouvě o hromadném životním pojištění byla předložena na jediné schůzce v obchodních prostorách pojistníka. Pojistný produkt byl žalobkyním ve věci C‑213/20 představen jako kapitálová investice ve formě pravidelného spoření. Ústní prezentace pojistného produktu byla zaměřena na ukázku grafů s možnými výnosy z investic do pojistného investičního fondu. Na téže schůzce žalobkyně ve věci C‑213/20 rovněž obdržely dokumenty, a sice prohlášení o přistoupení a standardní smluvní doložky.
22. Žalobkyně ve věci C‑213/20 však neobdržely žádné informace ohledně podmínek nákupu indexovaných dluhopisů třetí společnosti. Neměly tedy žádné informace o rizikových faktorech investování do takových strukturovaných produktů. Jediné informace týkající se rizik vyplývajících z fondu se týkaly zejména rizik spojených se snížením hodnoty indexu, do něhož bylo pojistné investováno, z důvodu vývoje na finančních trzích a případné ztráty části investovaného pojistného v případě ukončení pojistné smlouvy před uplynutím doby pojištění.
23. Spolu s prohlášením o přistoupení ke smlouvě o hromadném životním pojištění podepsaly žalobkyně ve věci C‑213/20 rovněž písemný dokument obsahující informace, podle nichž se hodnota podílů fondu během doby pojištění může značně měnit v závislosti na ocenění finančních nástrojů, do nichž fond investoval. Nicméně jim bylo zaručeno, že na konci patnáctiletého smluvního období jim bude vyplacena celková hodnota podílů investičního fondu.
24. V souladu se zněním a podmínkami smlouvy o hromadném životním pojištění bylo pojistné, které platily žalobkyně ve věci C‑213/20, investováno do indexovaných dluhopisů třetí společnosti. Během pojistné doby hodnota podílů investičního fondu postupně klesala. Po osmi letech žalobkyně G. W. smlouvu s účinností ke dni 23. ledna 2019 vypověděla.
25. Pojišťovna zaplatila G. W. odbytné ve výši hodnoty jejích podílů na účtu snížené o určité náklady na likvidaci. V době podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce žalobkyně E. S. pojistné nadále platila a právní vztah vyplývající z uzavřené smlouvy neukončila.
26. Žalobkyně ve věci C‑213/20 však podaly proti žalované žalobu k Sądu Rejonowemu dla Warszawy-Woli w Warszawie (obvodní soud ve Varšavě-Wola). Na podporu svých žalob uvádějí, že jim žalovaná neposkytla úplné informace o vlastnostech indexovaných dluhopisů třetí společnosti a o rizicích s nimi spojených. Ve skutečnosti tedy nedošlo k prohlášení o záměru přistoupit ke smlouvě o hromadném životním pojištění.
27. Předkládající soud uvádí, že i když žalobkyně ve věci C‑213/20 nejsou formálně stranami pojistné smlouvy uzavřené mezi žalovanou a pojistníkem, čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění obsahuje informační povinnost týkající se „alespoň informací uvedených v příloze III bodě [části] A“ uvedené směrnice „před“ uzavřením pojistné smlouvy. Jelikož za těchto okolností spotřebitel přebírá některé povinnosti pojistníka, zejména povinnost platit pojistné, předkládající soud se táže, zda musí být pojištěné osobě poskytnuty veškeré informace, které byly poskytnuty pojistníkovi ve věci C‑213/20 v okamžiku uzavírání smlouvy s žalovanou ve věci C‑213/20. Pokud tomu tak je, pak vzniká nejistota ohledně okamžiku takového poskytnutí informací a způsobu, jakým má být vykládán rozsah ustanovení přílohy III části A) bodu 11 a části A) bodu 12 písm. a) téže přílohy směrnice o životním pojištění.
28. Sąd Rejonowy dla Warszawy-Woli w Warszawie (obvodní soud ve Varšavě-Wola) se tedy rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 36 odst. 1 [směrnice o životním pojištění] ve spojení s částí A bodem 12 písm. a) její přílohy III vykládán v tom smyslu, že povinnost sdělit informace v něm uvedené se vztahuje rovněž na pojištěného, není-li současně pojistníkem a vystupuje-li jako osoba přistupující v postavení spotřebitele ke smlouvě o hromadném životním pojištění a pojištění dožití s pojistným kapitálovým fondem, uzavřené mezi pojišťovnou a pojistníkem – podnikatelem, a jako skutečný investor ve vztahu k peněžním prostředkům hrazeným jako platby pojistného?
2) Musí být v případě kladné odpovědi na první otázku čl. 36 odst. 1 [směrnice o životním pojištění] ve spojení s částí A bodem 11 a částí A bodem 12 písm. a) její přílohy III vykládán v tom smyslu, že v rámci právního vztahu obdobného vztahu uvedenému v první otázce znamená povinnost informovat o vlastnostech kapitálových aktiv spojených s pojistným kapitálovým fondem rovněž to, že spotřebitel – pojištěný musí být informován vyčerpávajícím a srozumitelným způsobem o veškerých rizicích spojených s investováním do aktiv kapitálového fondu (zejména strukturovaných dluhopisů nebo derivátových nástrojů), jejich druhu a míře, nebo zda, ve smyslu výše uvedeného ustanovení, je dostačující sdělit spotřebiteli – pojištěnému pouze základní informace o hlavních druzích rizik spojených s investováním prostředků prostřednictvím pojistného kapitálového fondu?
3) Musí být čl. 36 odst. 1 [směrnice o životním pojištění] ve spojení s částí A bodem 11 a částí A bodem 12 písm. a) její přílohy III vykládán v tom smyslu, že v rámci právního vztahu popsaného v první i ve druhé otázce z něho vyplývá povinnost, aby spotřebitel přistupující ke smlouvě o životním pojištění v postavení pojištěného byl informován o všech investičních rizicích a s nimi spojených podmínkách, o kterých emitent aktiv (strukturovaných dluhopisů nebo derivátových nástrojů), jež jsou součástí pojistného kapitálového fondu, informoval pojistitele?
4) Musí být v případě kladné odpovědi na předchozí otázky čl. 36 odst. 1 [směrnice o životním pojištění] vykládán v tom smyslu, že spotřebitel přistupující v postavení pojištěného ke smlouvě o hromadném životním pojištění a pojištění dožití s pojistným kapitálovým fondem musí obdržet informace, které se týkají vlastností kapitálových aktiv a rizik spojených s investováním do nich, před uzavřením smlouvy v rámci samostatně vymezeného předsmluvního procesu, a že se tedy ustanovení tohoto článku příčí takové ustanovení vnitrostátního práva, [jako je] čl. 13 odst. 4 [zákona o pojišťovací činnosti], podle něhož je dostačující, když jsou tyto informace zpřístupněny až v textu pojistné smlouvy a v průběhu jejího uzavírání, a okamžik obdržení informací není jednoznačně a jasně vymezený a oddělený v rámci procesu uzavírání smlouvy?
5) Musí být v případě kladné odpovědi na první tři otázky čl. 36 odst. 1 [směrnice o životním pojištění] ve spojení s částí A bodem 11 a částí A bodem 12 písm. a) její přílohy III […]vykládán rovněž v tom smyslu, že řádné splnění povinnosti v něm stanovené musí být považováno za podstatnou náležitost smlouvy o hromadném životním pojištění a pojištění dožití s pojistným kapitálovým fondem, a že tedy závěr, že tato povinnost nebyla řádně splněna, může mít za následek přiznání práva na vrácení veškerých uhrazených plateb pojistného spotřebiteli z důvodu případného prohlášení smlouvy za neplatnou nebo od samého počátku neúčinnou či z důvodu případného rozhodnutí o neplatnosti nebo neúčinnosti individuálního prohlášení o přistoupení k této smlouvě?“
C. Řízení před Soudním dvorem
29. Rozhodnutím ze dne 24. března 2021 byly věci C‑143/20 a C‑213/20 spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.
30. Písemná vyjádření předložili žalobci ve věci C‑213/20, žalovaná ve věci C‑213/20, řecká, italská a polská vláda, jakož i Evropská komise. Žalobkyně ve věci C‑213/20, žalovaná ve věci C‑213/20, italská a polská vláda, jakož i Komise rovněž odpověděli na písemné otázky, které jim byly položeny dne 23. března 2021.
IV. Analýza
31. Toto stanovisko je strukturováno následovně. Začnu uvedením a vysvětlením povahy dotčených pojistných produktů a poté shrnu společné skutkové okolnosti, které se pro toto stanovisko jeví jako relevantní (A). Poté se zaměřím na pořadí otázek položených předkládajícím soudem (B) a následně se budu zabývat jejich podstatou: kdo má povinnost poskytnout informace stanovenou v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění (C); jaké informace musí být podle tohoto ustanovení poskytnuty (D); kdy musí k tomuto poskytnutí dojít (E); a jaké jsou důsledky nesplnění této povinnosti (F).
A. K produktům hromadného životního pojištění a relevantním skutkovým okolnostem
32. Pojišťovnictví je velice citlivou oblastí, pokud jde o potřebu ochrany spotřebitele(8). Pojistné smlouvy jsou právně složité finanční produkty, jež se mohou značně lišit v závislosti na nabídce pojistitele, a mohou být spojeny se značnými finančními závazky a potenciálně velmi dlouhou dobou. V tomto rámci je spotřebitel ve vztahu k pojistiteli přirozeně slabší stranou(9). V roce 2013 předložila Evropská komise zprávu o směrnici o nekalých obchodních praktikách a zdůraznila znepokojivou skutečnost, že u finančních služeb a nemovitostí se nejčastěji hlášené nekalé praktiky v členských státech týkaly nedostatku základních informací ve fázi reklamy a klamavého popisu dotčených produktů(10).
33. Z těchto důvodů poskytuje judikatura Soudního dvora širokou ochranu spotřebitelům(11). Přestože není absolutní(12), je cílem zvýšené úrovně ochrany, kterou Soudní dvůr uznává, vyvážit vyjednávací pozici slabší strany, která uzavírá smlouvu s pojišťovnou (tedy pojistníka nebo spotřebitele)(13).
34. Tyto úvahy platí i pro oblast zajišťování. Zjednodušeně řečeno, pojištění kryje nebezpečí nebo rizika, která mohou vzniknout (a má tedy hodnotu pouze v případě pojistné události), zajištění je finančním krytím, které stanoví odměnu za událost, která jistě nastane. Zajištění tedy slibuje výplatu buď ve formě zaručeného minima, nebo investičního zhodnocení při odkoupení.
35. Smlouva o hromadném životním pojištění je samostatnou smlouvou o životním pojištění uzavřenou mezi pojišťovnou a pojistníkem. Jednotliví spotřebitelé mohou k hromadné smlouvě přistoupit vyplněním jednotlivých prohlášení o přistoupení. Za pravidelné placení pojistného mají tito spotřebitelé výhody plynoucí z ochrany, kterou jim nabízí základní struktura příslušné smlouvy.
36. Mnohé produkty nebo smlouvy o životním pojištění jsou však koncipovány a prodávány výlučně jako osobní finanční investiční nástroje nebo nástroje s mnoha podobnými prvky. Často jsou uváděny na trh jako způsob spoření na důchod. Tak je tomu v případě pojištění spojených s investičním fondem. U těchto typů smluv je zaplacené pojistné investováno do podílových listů investičního fondu. Hodnota těchto listů pak závisí na majetku fondu. Pokud hodnota podkladových aktiv kolísá, bude rovněž kolísat hodnota podílových listů, do nichž bylo pojistné investováno. Za účelem uspokojení poptávky po bezpečnosti vzhledem k takovému možnému kolísání hodnoty mohou plány pojištění spojeného s investičními fondy obsahovat „záruky doby splatnosti“. Podstatou těchto záruk je stanovení minimální úrovně hodnoty smlouvy v době splatnosti, tedy ke dni ukončení platnosti smlouvy, nezávisle na tržní hodnotě podkladových aktiv.
37. Tyto druhy systému hromadného životního pojištění spojeného s investičním fondem dotčené ve věcech v původních řízeních jsou populárním pojišťovacím produktem. Jsou určeny pro průměrné spotřebitele s příslibem bezpečného a dlouhodobého spoření, které může vést ke zvýšenému výnosu na konci smlouvy nebo pokud dojde k pojistné události(14). Jak totiž vysvětluje předkládající soud, dotčené věci jsou pouze dvěma příklady řady sporů podobné povahy, které tento soud právě projednává.
38. Konečně před tím, než se budu zabývat (složitou) podstatou sporů v původních řízeních, může být užitečné stručně připomenout relevantní a společné skutkové okolnosti, které jsou základem sporů v původních řízeních.
39. V den, který předkládající soud neupřesnil, byly mezi pojišťovnou a pojistníkem uzavřeny dvě nezávislé a nepropojené smlouvy o hromadném životním pojištění. Pojišťovna i pojistník jsou právnickými osobami. V letech 2010 a 2011 žalobci v původních řízeních, kteří jsou polskými fyzickými osobami a zjevně rovněž spotřebiteli pro účely relevantních unijních právních předpisů, dobrovolně přistoupili k těmto smlouvám na dobu 15 let. Za to se zavázali platit po celé toto období každý měsíc pevnou částku pojistného.
40. Vzhledem k tomu, že dotčené životní pojištění bylo spojené s investičním fondem, pojišťovna žalobci zaplacené pojistné investovala do podílových listů (jinými slovy cenných papírů) uvedeného fondu. Tyto investice nesly riziko, že hodnota těchto listů bude během doby pojištění významně kolísat.
41. Nicméně ke konci období 15 let byla žalobcům poskytnuta záruka, že jim bude vyplacena alespoň celková částka investovaného pojistného (C‑143/20) nebo celková hodnota podílových listů investičního fondu (C‑213/20). Existovala tak možnost, že jim bude vyplacena vyšší částka, pokud by hodnota příslušných fondů, s nimiž byla dotčená smlouva o hromadném životním pojištění spojena, během příslušného doby pojištění vzrostla.
42. V případě zrušení pojistné smlouvy před dobou splatnosti by byla žalobcům v původních řízeních uhrazena pouze částka rovnající se hodnotě příslušných podílových listů investičního fondu oceněných k okamžiku výplaty snížené o likvidační poplatek. Ve věcech v původních řízeních to znamenalo, že hodnota všech vyplacených prostředků byla mnohem nižší, než částka jakou žalobci investovali.
43. Žalobci v původních řízeních tvrdí, že nebyli dostatečně informováni o povaze a vlastnostech finančních nástrojů, na nichž byly smlouvy o hromadném životním pojištění, k nimž přistoupili, založeny. To v důsledku znamenalo, že neměli dostatečně jasnou představu o možných rizicích. Podali tak žalobu proti pojistníkovi (C‑143/20) a pojišťovně (C‑213/20) za účelem zneplatnění dotčených prohlášení o přistoupení ke smlouvám o hromadném životním pojištění a požadovali vrácení všech finančních prostředků vložených do těchto smluv.
B. K přeformulování otázek a jejich pořadí
44. Než se budu zabývat podstatou otázek položených předkládajícím soudem, je potřeba předběžně vyjasnit dva aspekty projednávaných věcí: zaprvé použitelné unijní právo a zadruhé znění a zjednodušení položených otázek.
45. Zaprvé předkládající soud v některých svých otázkách žádá o výklad určitých ustanovení směrnice Solventnost II. Jak však správně uvádí polská vláda a Komise, použitelnost uvedené směrnice byla odložena na 1. ledna 2016(15). Vzhledem k tomu, že žalobci v původních řízeních učinili svá prohlášení o přistoupení k dotčeným smlouvám o hromadném životním pojištění již 8. října 2010 (C‑143/20) a 28. a 30. listopadu 2011 (C‑213/20), není směrnice Solventnost II na projednávané věci použitelná ratione temporis.
46. Stejně tak předkládající soud svou otázkou č. 2 ve věci C‑143/20 žádá o srovnání oblasti působnosti čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění s čl. 19 odst. 3 směrnice 2004/39/ES a směrnicí 2014/65/EU. Směrnice 2004/39 a 2014/65 však ze své oblasti působnosti výslovně vylučují pojišťovny(16). Směrnice 2014/65 navíc není na skutkové okolnosti ve věci v původním řízení použitelná ratione temporis. Z tohoto důvodu by bylo jakékoliv posuzování podle uvedené směrnice zcela teoretické(17).
47. Navrhuji proto přeformulovat otázky č. 1 a 2 ve věci C‑143/20, jakož i otázky č. 1, 2 a 3 ve věci C‑213/20 tak, že žádají pouze o výklad čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění. Kromě toho s ohledem na skutečnost, že otázka č. 3 ve věci C‑143/20 žádá pouze výklad čl. 185 odst. 4 směrnice Solventnost II, je tato otázka bezpředmětná a Soudní dvůr na ní nemusí odpovídat.
48. Zadruhé takto přeformulované a zjednodušené otázky nahlížejí na poskytnutí informací před přistoupením k pojistné smlouvě podle směrnice o životním pojištění ze čtyř různých úhlů pohledů: kdo musí informovat spotřebitele o vlastnostech a rizicích produktů hromadného životního pojištění spojených s investičním fondem; jaké informace musí být poskytnuty; kdy musí k tomuto poskytnutí dojít; a jaké jsou důsledky neposkytnutí.
49. Podstatou otázky č. 1 ve věci C‑143/20 a otázky č. 1 ve věci C‑213/20 je, kdo přesně musí informovat pojistníka podle čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění. Za konkrétních skutkových okolností věcí v původních řízeních je toto určení komplikováno skutečností, že skutečným „prodávajícím“ pojistného produktu není pojišťovna, ale jiná (právnická) osoba (viz část C).
50. Podstatou otázky č. 2 ve věci C‑143/20, jakož i otázek č. 2 a 3 ve věci C‑213/20 je výklad slova „co“. Přeformulované otázky se týkají toho, jaký druh informací a s jakou mírou podrobností musel být žalobcům v původních řízeních sdělen na základě čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění ve spojení s přílohou III částí A bodem 11 a částí A bodem 12 písm. a) téže přílohy (viz část D).
51. Slovem „jak“ se zabývá otázka č. 4 ve věci C‑213/20. Táže se, zda z čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění vyplývá povinnost zavést samostatný postup před uzavřením smlouvy, v jehož průběhu musí být oznámeny spotřebiteli informace uvedené v příloze III části A. Pokud tomu tak je, předkládající soud se dále táže, zda tento článek brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 13 odst. 4 zákona o pojišťovací činnosti, které neupřesňuje, v jakém okamžiku mají být informace poskytnuty (viz část E).
52. Otázky č. 4 až 6 ve věci C‑143/20 a otázka č. 5 ve věci C‑213/20 se týkají důsledků neposkytnutí informací, které spotřebitel potřebuje k tomu, aby měl povědomí o povaze a vlastnostech pojistného produktu. Činí tak z hlediska směrnice o nekalých obchodních praktikách a směrnice o životním pojištění (viz část F).
53. Těmito otázkami se nyní budu zabývat.
C. Kdo má povinnost poskytnout informace a kdo má být jejich příjemcem?
54. Podstatou otázek č. 1 předkládajícího soudu ve věcech C‑213/20 a C‑143/20 je, zda pojištěná osoba, která není pojistníkem a která jakožto spotřebitel pouze přistoupila ke smlouvě o hromadném životním pojištění spojené s investičním fondem, musí obdržet informace, na něž se vztahuje informační povinnost podle čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění.
55. Žalovaná ve věci C‑213/20 má za to, že na tyto otázky je třeba odpovědět záporně. Tvrdí, že čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění zavádí oznamovací povinnost pouze ve vztahu mezi pojišťovnou a pojistníkem. Pokud spotřebitelé přistoupí ke smlouvě o hromadném životním pojištění uzavřené mezi pojišťovnou a pojistníkem, avšak nestaly se pojistníky jako takovými, čl. 36 odst. 1 této směrnice se nepoužije.
56. Žalobkyně ve věci C‑213/20, italská a polská vláda, jakož i Komise v podstatě tvrdí, že ze systematického a teleologického výkladu čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění vyplývá, že oznamovací povinnost, která je v něm obsažená, musí být vykládána v tom smyslu, že se vztahuje i na spotřebitele, kteří přistoupí ke smlouvě o hromadném životním pojištění, pokud tito spotřebitelé přijmou hlavní povinnosti pojistníka (jako je placení pojistného a převzetí investičního rizika, na němž je smlouva založena).
57. Souhlasím s posledně uvedeným názorem.
58. Podle bodů 2, 3 a 5 odůvodnění směrnice o životním pojištění je jejím cílem podpořit vnitřní trh v oblasti životního pojištění a zároveň zajistit odpovídající ochranu pojistníků a osob oprávněných k pojistnému plnění v Evropské unii.
59. Pokud jde o posledně uvedený cíl, zaměřuje se uvedená směrnice na ochranu spotřebitelů založenou na informacích(18). Tento přístup se odráží v bodě 52 odůvodnění směrnice o životním pojištění, který vysvětluje, že cílem směrnice o životním pojištění je zejména koordinace minimálních opatření, aby spotřebitel obdržel jasné a přesné informace o základních vlastnostech produktů, které jsou mu nabízeny. Jak je uvedeno v témže bodě odůvodnění, aby měl spotřebitel na vnitřním pojistném trhu plný užitek z širšího a rozmanitějšího výběru a ze zvýšené hospodářské soutěže, musí obdržet všechny nutné informace umožňující mu zvolit si smlouvu nejlépe odpovídající jeho potřebám(19).
60. Taková odpovídající ochrana má být zajištěna zejména oznamovací povinností stanovenou v článku 36 směrnice o životním pojištění. Toto ustanovení ve svém prvním pododstavci stanoví, že před uzavřením „pojistné smlouvy“ musí být „pojistníkovi“ sděleny alespoň informace uvedené v příloze III části A. Podle druhého pododstavce má uvedený „pojistník“ právo být po celou dobu trvání pojistné smlouvy informován o všech změnách týkajících se informací uvedených v příloze III části B. Pokud to je nutné pro správné pochopení základních prvků závazku „pojistníkem“, třetí pododstavec stanoví, že členské státy mohou na „pojišťovnách“ požadovat, aby poskytly další informace k informacím uvedeným v prvním a druhém pododstavci. Podle čl. 36 čtvrtého pododstavce uvedené směrnice se prováděcí pravidla k plnění těchto povinností řídí vnitrostátním právem.
61. První dva pododstavce článku 36 směrnice o životním pojištění jsou formulovány v trpném rodě. Neupřesňují, jaký subjekt má informace poskytnout. Liší se tedy například od třetího pododstavce téhož článku, který konkrétně uvádí, že „pojišťovny“ mohou mít oznamovací povinnosti přesahující povinnosti harmonizované uvedenou směrnicí.
62. Proč unijní normotvůrce v čl. 36 prvním (a druhém) pododstavci směrnice o životním pojištění neupřesnil, kdo má povinnost poskytnout informace? Vyjádření zúčastněných neobsahují žádné informace o důvodech takového způsobu formulace. Takové informace nelze vyvodit ani z přípravných prací ke směrnici o životním pojištění.
63. Odpověď na otázku, kdo je povinen poskytnout informace, je jednoduchá a intuitivní v případech, kdy se jedná o jedinou smlouvu mezi dvěma smluvními stranami, kdy existuje pouze jeden pojistitel a jeden pojistník. Stejná odpověď je však méně zřejmá v případech složitějších ujednání, v nichž se vyskytují více než dvě strany. Co se stane, když (původní, nominální) pojistník vyzve jiné osoby, aby přistoupily k pojistné smlouvě, nebo když tento produkt dále prodává třetím osobám a tyto třetí osoby ve skutečnosti přebírají právní nebo hospodářská rizika vyplývající z pojistné smlouvy?
64. Přesná právní kvalifikace těchto složitých ujednání může značně záviset na použitelných kategoriích vnitrostátního (občanského) práva a na přesném typu právní konstrukce ve vnitrostátním právu. Nicméně nezávisle na taxonomii, kterou bude možné případně určit, nelze z výkladu čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění ve světle bodů 2, 3 a 52 odůvodnění uvedené směrnice jednoduše dospět k závěru, že spotřebitel, který by měl být vždy chráněn povinností poskytnout informace obsaženou v článku 36, by z tohoto schématu zcela vypadl. Výběr určitého obchodního nebo prodejního modelu pojistných produktů, a tedy zahrnutí vyššího počtu subjektů do daného schématu, než bylo původně stanoveno právní úpravou, nemůže mít za následek vyhnutí se povinnostem vyplývajícím z uvedené směrnice.
65. Připouštím, že zohlednění složitějších situací v rámci znění čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění si vyžaduje toto ustanovení poněkud rozšířit(20). To je však s ohledem na logiku a účel tohoto ustanovení, jakož i celé dané právní oblasti, zcela přirozené. Kromě toho je to v souladu s trpným rodem použitým v čl. 36 odst. 1 a 2 uvedené směrnice, který stanoví, kdo má informace obdržet, ale nikoliv, kdo je má poskytnout.
66. V této souvislosti má totiž povinnost poskytnout informace obsaženou v čl. 36 odst. 1 a 2 směrnice o životním pojištění každá strana, která uzavře pojistnou smlouvu s „pojistníkem“. Tyto odstavce stanoví „dynamickou“ oznamovací povinnost, která „cestuje“ se změnou smluvní strany pojistné smlouvy. Naproti tomu případná další povinnost stanovená v třetím pododstavci téhož článku vzniká „pojišťovnám“, které jsou v souladu s požadavky článku 4 směrnice o životním pojištění definovanou a uzavřenou skupinou, pouze pokud se členské státy rozhodnou jít nad rámec minimálních harmonizovaných norem obsažených v uvedené směrnici. Pokud tato další povinnost vznikne, bude se vztahovat pouze na jeden druh smluvní strany (tedy na „pojišťovny“). Tato povinnost tedy zůstává „statická“.
67. Za účelem určení, kdo má podle čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění dynamickou povinnost poskytnout informace, je z čistě algebraického hlediska třeba posoudit dvě proměnné. První z nich je existence „pojistné smlouvy“. Druhou je existence „pojistníka“. Nejprve posoudím, zda jsou tyto dvě proměnné za okolností věcí v původních řízeních splněny (body 1 a 2), a poté navrhnu odpověď na otázky č. 1 v obou věcech (část 3).
1. K existenci „pojistné smlouvy“
68. Co pro účely směrnice o životním pojištění představuje „pojistná smlouva“? Znění uvedené směrnice tento pojem neupravuje. Uvedená směrnice v tomto ohledu ani neodkazuje na právo členských států. Bod 44 odůvodnění směrnice totiž výslovně uvádí, že jejím cílem není harmonizace právních předpisů členských států v oblasti pojistných smluv. Obsah těchto právních předpisů oproti tomu ponechává na členských státech, není-li stanoveno jinak(21). Oblast působnosti výrazu „pojistná smlouva“ je tedy třeba hledat při zohlednění kontextu, do kterého je směrnice o životním pojištění zasazena, a musí být vykládána autonomním a jednotným způsobem podle unijního práva(22).
69. Soud Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) měl již příležitost vysvětlit, že jedním ze základů „pojistné smlouvy“ ve smyslu směrnice o životním pojištění je existence právního úkonu, který zahrnuje „nové a nezávislé převzetí rizika za úplatu“(23). To byl rovněž postoj Soudního dvora v různých souvislostech při posuzování základních vlastností pojistné transakce. I podle něj je základem to, že pojistitel se na základě předchozí úhrady pojistného zavazuje zajistit pojištěnému v případě, že dojde k materializaci krytého rizika, plnění dohodnuté při uzavření smlouvy(24). Taková činnost již z povahy věci implikuje existenci smluvního vztahu (obvykle) mezi poskytovatelem pojišťovacích služeb a osobou, jejíž rizika jsou pokryta pojištěním(25).
70. Společným prvkem obou definicí je důraz na hospodářskou logiku (tedy převzetí rizika), a nikoli na formální smluvní ujednání. V konkrétním případě produktů životního pojištění je totiž „rizikem“ (institucionálního) subjektu – typicky pojišťovny – že k výplatě pojistného dojde během smluvní doby a že pojistník bude při ukončení smlouvy odškodněn za případné ztráty. Typickou povinností pojistníka je platit pojistné po celou dobu trvání pojistné smlouvy.
71. Je zřejmé, že cílem článku 36 směrnice o životním pojištění je pomoci pojistníkům s promyšlenou volbou ohledně přijetí jejich povinností uzavřením nového smluvního vztahu v rámci pojistných produktů. Bod 52 odůvodnění uvedené směrnice totiž vysvětluje, že základem povinnosti poskytnout informace je záměr umožnit pojistníkům a spotřebitelům uzavírat právní transakce, které povedou k uzavření smlouvy o životním pojištění(26). Z toho vyplývá, že cílem této směrnice je poskytnout těmto stranám nezbytné nástroje k tomu, aby se mohly samy rozhodnout o rizicích, která pravděpodobně přijmou(27).
72. Pokud tedy spotřebitel prostřednictvím tohoto typu právního vztahu s třetí osobou přijme nové a nezávislé riziko (nebo povinnost), je cílem povinnosti poskytnout informace před uzavřením smlouvy a po jejím uzavření vyplývající z článku 36 směrnice o životním pojištění umožnit spotřebiteli, aby ohledně smlouvy učinil informovanou volbu, která mu nejvíce vyhovuje, před jejím uzavřením nebo v průběhu její platnosti.
73. Z otázky, zda byla taková povinnost zakotvena, se pak stává posouzení skutkových okolností konkrétní věci, které náleží předkládajícímu soudu. Z vyjádření předložených Soudnímu dvoru se však jeví jako nesporné, že žalobci v původních řízeních podepsali individuální „prohlášení“ o přistoupení k dotčeným smlouvám o hromadném životním pojištění. Tím žalobci v původních řízeních přijali určitá práva a povinnosti. Povinnosti se měly týkat hospodářské zátěže spočívající v pravidelném placení pojistného, které měla pojišťovna později investovat do podílových listů podkladových investičních fondů. Mezi práva patří zejména záruka při splatnosti, podle níž by žalobci po uplynutí doby 15 let obdrželi potenciálně vyšší částku nebo částku odpovídající alespoň svým celkovým investicím do smlouvy. Vzhledem k existenci těchto zásadních prvků se z hlediska směrnice o životním pojištění jeví, že prohlášení o přistoupení k dotčené smlouvě o hromadném životním pojištění vedla k uzavření „pojistných smluv“ ve smyslu uvedené směrnice.
74. Tento závěr není dotčen vysvětlením předkládajícího soudu, že podle polského práva v případě, kdy spotřebitel přistoupí ke smlouvě o hromadném životním pojištění, se nestane stranou této smlouvy, ale získá pouze postavení „pojištěné osoby“.
75. Soudnímu dvoru nepřísluší vykládat nebo se vyjadřovat k vnitrostátnímu právu. Není mi však jasné, jak by bylo možné získat postavení pojištěného bez jakékoli smlouvy. Logicky bych předpokládal, že pojištěná osoba musí být v takové situaci v určitém (smluvním) právním vztahu. Prohlášení o přistoupení, které žalobci v původních řízeních zjevně podepsali, lze považovat za přistoupení k původní smlouvě mezi pojistitelem a pojistníkem, přičemž žalobci se podle původní smlouvy stali (přidruženými) pojistníky. Podpůrně lze totéž prohlášení vykládat jako uzavření druhé smlouvy mezi pojistníkem a pojištěnou osobou. Podle vnitrostátních právních předpisů by tak existovaly dvě po sobě jdoucí smlouvy: původní smlouva mezi pojistitelem a původním pojistníkem a druhá smlouva mezi pojistníkem a spotřebitelem.
76. Lze si však jen obtížně představit, že žádný z těchto dvou případů ve skutečnosti podle vnitrostátního práva nenastal a že by se pojištěné osoby pohybovaly v určitém (bezsmluvním) právním vakuu(28).
77. S ohledem na informace poskytnuté předkládajícím soudem se jako pravděpodobnější jeví druhá možnost. V takovém případě by podle vnitrostátního práva ve skutečnosti existovaly dvě následné smlouvy. Jednak by existoval „předcházející“ právní vztah mezi pojišťovnou a „původním“ pojistníkem, který je základem smlouvy o hromadném životním pojištění. Dále by existoval nový a samostatný „navazující“ právní vztah mezi pojistníkem a spotřebitelem.
78. Zdá se tedy, že žalobci v původních řízeních uzavřeli „pojistnou smlouvu“ ve smyslu směrnice o životním pojištění nezávisle na nejasné a výjimečné právní kvalifikaci této skutečnosti podle polského práva a že tyto právní vztahy vznikají nezávisle na „původní“ (a „předcházející“) pojistné smlouvě uzavřené mezi pojišťovnou a pojistníkem.
2. Kdo je „pojistníkem“ podle dotčených pojistných smluv?
79. Pokud jde o pojem „pojistník“, směrnice o životním pojištění rovněž neobsahuje definici ani odkaz na vnitrostátní právo. Ze struktury směrnice o životním pojištění nicméně vyplývá, že i když je „pojistník“ obecně chápán jako osoba, která je adresátem nabídky v rámci právního vztahu, který představuje „pojistnou smlouvu“(29), tyto pojmy se nutně nemusí překrývat(30).
80. Pokud jde o článek 36 směrnice o životním pojištění, Soudní dvůr nedávno uvedl, že odkaz na „pojistníka“ v uvedené směrnici musí být vykládán široce tak, že zahrnuje rovněž pojem „spotřebitel“, a to s ohledem na cíl ochrany spotřebitele uvedený v bodě 52 odůvodnění této směrnice(31).
81. Podle mého názoru by se stejná logika měla uplatnit i v projednávaných věcech.
82. Jak jsem vysvětlil v bodech 77 až 78 tohoto stanoviska, zdá se, že ve věcech v původních řízeních uzavřeli žalobci individuální „pojistné smlouvy“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění s různými pojistníky. Na základě těchto smluv, které vznikají „jako navazující“ na vztah mezi pojišťovnou a pojistníky ve věcech v původních řízeních, vystupovali pojistníci v rámci přistoupení ke smlouvě o hromadném životním pojištění jako adresáti nabídky. Pravděpodobnost, že uvedení pojistníci neučinili mnohem více, než že vystupovali jako zprostředkovatelé při podpoře hromadného životního pojištění pro třetí osoby (tedy pro žalobce v původních řízeních), nemá vliv na jejich postavení předkladatelů nabídky v rámci příslušných „navazujících“ pojistných smluv. Jak totiž vysvětluje předkládající soud, spotřebitel, který přistoupí ke smlouvě o hromadném životním pojištění, může očekávat, že bude mít stejná práva a povinnosti, jaké vyplývají z individuální smlouvy o životním pojištění uzavřené přímo s pojišťovnou.
83. V důsledku toho a s výhradou ověření předkládajícím soudem, i když jsou žalobci v původních řízeních jen konzumenty smlouvy o hromadném životním pojištění, ve skutečnosti při podpisu dotčených „prohlášení“ s pojistníky v původních řízeních převzali stejná práva a povinnosti jako „pojistníci“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění.
3. Řešení neznámé v rovnici
84. Po objasnění obou proměnných v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění lze nyní určit, zda se toto ustanovení použije za okolností projednávaných věcí.
85. Jak jsem vysvětlil v bodě 66 tohoto stanoviska, povaha povinnosti poskytnout informace před uzavřením smlouvy obsažené v čl. 36 prvním pododstavci směrnice o životním pojištění zavádí „pohyblivý“ zdroj informační povinnosti, který se odvíjí od potřeby ochrany dotčeného spotřebitele.
86. Jak správně uvádí polská vláda, když pojistníci v původních řízeních navrhli vytvoření samostatných právních vztahů s dotčenými žalobci, v důsledku čehož by dotčeným žalobcům vznikla nová a nezávislá rizika výměnou za právo, aby se na ně vztahovalo hromadné životní pojištění, z těchto pojistníků se podle dotčených pojistných smluv stali předkladatelé nabídky. Aktivovali tím tzv. „dynamickou“ informační povinnost stanovenou v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění. Tito pojistníci tak měli povinnost sdělit žalobcům v původních řízeních alespoň informace uvedené v příloze III části A této směrnice, které by jim umožnily posoudit účinky a rizika použitelného hromadného životního pojištění a vybrat si toto pojištění se znalostí všech relevantních skutečností.
87. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky č. 1 v obou věcech odpověděl následovně:
Článek 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění musí být vykládán v tom smyslu, že v něm obsažená povinnost poskytnout informace před uzavřením smlouvy ukládá druhé smluvní straně smlouvy se spotřebitelem, který přistoupí ke smlouvě o hromadném životním pojištění, aniž se na základě původní pojistné smlouvy stane pojistníkem, povinnost sdělit tomuto spotřebiteli alespoň informace uvedené v příloze III části A této směrnice.
D. Jaké informace musí být poskytnuty?
88. Podstatou otázky č. 2 předkládajícího soudu ve věci C‑143/20, jakož i otázek č. 2 a 3 ve věci C‑213/20 je, jaký druh informací a s jakým stupněm podrobností musel být sdělen žalobcům v původních řízeních na základě čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění ve spojení s přílohou III částí A bodem 11 a částí A bodem 12 písm. a) téže přílohy. Předkládající soud dodává, že z jazykového srovnání německého, francouzského, anglického a polského znění přílohy III části A bodu 12 písm. a) uvedené směrnice vyplývá z polského znění („wskazanie“ neboli „údaje“) nižší úroveň, zatímco německé, francouzské a anglické znění vyžaduje informace o povaze, specifikaci a vlastnostech podkladových aktiv.
89. Ve věci C‑143/20 žalobce v původním řízení zřejmě tvrdí, že mu měly být sděleny podrobné informace o vlastnostech předmětné investice a pravidlech pro rozdělování plateb pojistného do jednotlivých složek indexu. Poskytnutí informace pouze o tom, že se investice týkala „certifikátů“, jak patrně učinila žalovaná v uvedené věci, je nedostatečné. Pokud jde o věc C‑213/20, žalobkyně tvrdí, že měly obdržet „úplné“ informace o vlastnostech strukturovaných dluhopisů nakupovaných spojenými investičními fondy, včetně „podrobných“ a „úplných“ informací o rozsahu, míře a druhu „všech rizik“ spojených s těmito investicemi.
90. Žalovaná ve věci C‑213/20 tvrdí, že příloha III část A bod 12 písm. a) směrnice o životním pojištění nevyžaduje sdělení „podrobného“ popisu úrovně, rozsahu a povahy investičního rizika spojeného s aktivy investičního fondu. Tento druh informací není součástí „povahy“ podkladových aktiv pro produkty spojené s investičním fondem v uvedeném smyslu.
91. Polská vláda a Komise se s tímto názorem široce ztotožňují. Tyto zúčastněné v podstatě tvrdí, že jasným a přesným způsobem musí být oznámeny pouze základní vlastnosti reprezentativních podkladových aktiv v investičním fondu. To zahrnuje poskytnutí informací o hospodářské a právní povaze těchto aktiv, jakož i o riziku, které s nimi souvisí.
92. Souhlasím s tímto posledně uvedeným názorem.
93. Z přílohy III části A bodu 11 a části A bodu 12 písm. a) téže přílohy směrnice o životním pojištění vyplývá, že informace, které mají být sděleny spotřebiteli před uzavřením smlouvy o hromadném životním pojištění spojené s investičním fondem, musí obsahovat dva prvky. První prvek uvedený v bodě 11 písm. a) vyžaduje stanovení „definice jednotek“, se kterými je pojistná smlouva spojena. Druhý prvek uvedený v bodě 12 písm. a) téže přílohy vyžaduje „údaje o povaze podkladových aktiv“ pro pojistky spojené s fondy.
94. Bez bližšího osvětlení může být „definice jednotek“ investičního fondu velice podrobná, ale také nemusí. Stejně tak „povaha podkladových aktiv“ pojistky může být sama o sobě vysvětlena odkazem na její obecný finanční termín (například „derivát“), může však rovněž vyžadovat dosti podrobné vysvětlení ohledně druhu a fungování tohoto aktiva.
95. V takovém případě nabývá na významu bod 52 odůvodnění směrnice o životním pojištění. Obsahuje několik kritérií, která by měla být použita při výkladu čl. 36 odst. 1 a přílohy III části A uvedené směrnice(32). Za tímto účelem bod 52 odůvodnění ve své relevantní části stanoví, že uvedená směrnice by měla mezi členskými státy koordinovat rozsah těchto minimálních informací, aby spotřebitel obdržel „všechny nutné informace umožňující mu zvolit si smlouvu nejlépe odpovídající jeho [svým] potřebám“. Poskytnuty musí být „jasné a přesné informace o základních vlastnostech mu navrhovaných produktů“(33).
96. Všechny tyto skutečnosti podle mého názoru vedou ke třem úvahám. Zaprvé, cílem směrnice o životním pojištění nebyla úplná harmonizace rozsahu informací, které musí mít spotřebitel k dispozici před uzavřením pojistné smlouvy. Vnitrostátnímu právu je tedy ponechán určitý prostor k tomu, aby šlo nad rámec požadavků obsažených ve směrnici. Zadruhé podrobnost informací, které mají být poskytnuty, závisí na posouzení potřeb vyjádřených spotřebitelem. Tyto požadavky však musí být vyváženy z hlediska cíle „nezbytnosti“. Zatřetí, informace poskytnuté na konci tohoto procesu vyvažování musí zahrnovat přinejmenším „základní vlastnosti“ pojistného produktu. Pro účely povinnosti poskytnout informace před uzavřením smlouvy stanovené v čl. 36 odst. 1 směrnice jsou tyto vlastnosti uvedeny v příloze III části A, a zejména v jejím bodu 11 a bodu 12 písm. a)(34).
97. Je zjevné, že posouzení této třetí úvahy nelze provést abstraktně. S ohledem na složitost pojistných produktů nemusí být „základní vlastnosti“ jednoho produktu nutně základními vlastnostmi jiného produktu. Dodržení povinnosti poskytnout informace stanovené v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění musí být tedy prováděno případ od případu v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech, s přihlédnutím k vyvažování uvedenému v předchozím bodě tohoto stanoviska.
98. I když Soudnímu dvoru nepřísluší v projednávaných věcech toto ověření provést, může být nicméně užitečné uvést tři poznámky k vysvětlení skutkového a právního posouzení projednávaných věcí předkládajícím soudem.
99. Zaprvé jakýkoli rozpor ve smyslu polské jazykové verze přílohy III části A bodu 11 písm. a) nemění rozsah informací, které mají být poskytnuty na základě této přílohy. Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva nemůže sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být přiznána přednostní povaha oproti jiným jazykovým verzím. Potřeba vykládat ustanovení unijního práva jednotně tak vylučuje, aby byla tato ustanovení chápána izolovaně, a vyžaduje naopak, aby byla vykládána v závislosti na obecné systematice a účelu právní úpravy, jejíž jsou součástí(35).
100. Zadruhé, pokud jde o situaci žalobce ve věci C‑143/20, sdílím názor předkládajícího soudu, polské vlády a Komise, podle kterého pouhá pojmová definice, jinými slovy definice aktiv investičního fondu jako skládajících se z „derivátů“ nebo „strukturovaných produktů“, nepostačuje ke splnění požadavků přílohy III části A bodu 11 písm. a). Je zřejmé, že „základní vlastnosti“ produktu vyžadují alespoň nějaký ekonomický nebo právní popis těchto jednotek, aby se spotřebitel mohl rozhodnout, zda mu tento produkt vyhovuje.
101. Kromě toho předkládající soud uvádí, že smlouva předložená žalobci ve věci C‑143/20 neobsahovala pravidla oceňování podílových listů fondu ani veškerých čistých aktiv fondu, stejně jako informace o způsobu výběru certifikátů, do nichž mělo být pojistné investováno. Informace v takto omezeném rozsahu jsou zjevně nedostatečné k tomu, aby spotřebitel pochopil ekonomickou a právní povahu podkladových aktiv a posoudil rizika s nimi spojená. Poslední slovo v rámci tohoto posouzení informační hranice uvedené v příloze III části A bodě 11 a části A bodě 12 písm. a) téže přílohy však přísluší předkládajícímu soudu.
102. Zatřetí, pokud jde o žalobkyně ve věci C‑213/20, pokud se vůbec vezme v potaz bod 52 odůvodnění uvedené směrnice, informace, které jim musí být sděleny, nemohou být tak „podrobné“ nebo „úplné“, pokud jde o rozsah nebo druhy „veškerých rizik“ spojených s investicemi. „Základní vlastnosti“ produktu nejsou z podstaty věci ani „podrobné“, ani „úplné“. Zahrnují pouze jeho „základní“ prvky. Přirozeně totiž není možné podrobně uvést veškerá rizika složitého investičního produktu. Je pouze potřeba uvést skutečnou povahu podkladového nástroje a strukturální rizika, která jsou s ním spojena a která byla známá nebo rozumně předvídatelná v okamžiku poskytnutí informace. Pouze vnitrostátní soud tedy může plně posoudit otázku, zda požadavky žalobkyň ve věci C‑213/20 nespadají mimo rámec přílohy III části A bodu 11 a části A bodu 12 písm. a) téže přílohy uvedených v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění.
103. S ohledem na tyto úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku č. 2 ve věci C‑143/20, jakož i na otázky č. 2 a 3 ve věci C‑213/20 odpověděl následovně:
Článek 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje sdělení skutečné povahy podkladového produktu a strukturálních rizik, která jsou s ním spojena. Tyto informace zahrnují definici jednotek, na něž je vázáno plnění vyplývající ze smluv spojených s investičním fondem, a uvedení povahy podkladových aktiv těchto smluv, které zahrnuje alespoň základní ekonomické nebo právní vlastnosti těchto jednotek a podkladových aktiv.
Vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit, zda s ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci informace sdělené spotřebiteli tuto úroveň splňují.
E. Kdy musí být tyto informace poskytnuty?
104. Podstatou otázky předkládajícího soudu č. 4 ve věci C‑213/20 je, zda z čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění vyplývá povinnost zavést samostatný postup před uzavřením smlouvy, v rámci něhož musí být spotřebiteli sděleny informace uvedené v příloze III části A. V případě kladné odpovědi se předkládající soud dále táže, zda tento článek brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 13 odst. 4 zákona o pojišťovací činnosti, podle kterého stačí poskytnout informace vyžadované čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění poprvé v pojistné smlouvě, při jejím podepisování.
105. Žalobkyně ve věci C‑213/20 tvrdí, že informace obsažené v příloze III části A směrnice o životním pojištění jim měly být sděleny před, a nikoliv při podpisu prohlášení o přistoupení k dotčené smlouvě o hromadném životním pojištění. Pouze takovým způsobem mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí ohledně výběru pojistného krytí, které mu nejlépe vyhovuje.
106. Žalovaná ve věci C‑213/20 a polská vláda s tímto názorem nesouhlasí. V podstatě vysvětlují, že znění čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění neuvádí ani potřebu postupu před uzavřením smlouvy, ani přesný okamžik, v němž musí být informace uvedené v příloze III části A sděleny spotřebiteli. Z tohoto důvodu žalovaná ve věci C‑213/20 a polská vláda uvádějí, že vzhledem k tomu, že čl. 13 odst. 4 zákona o pojištění neupřesňuje, kdy má být povinnost poskytnout informace splněna, nebrání čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění danému ustanovení.
107. Komise dovozuje analogii s existující judikaturou Soudního dvora v oblasti spotřebitelských úvěrů a práv spotřebitele, která vyložila obdobné povinnosti tak, že vyžadují oznámení „s dostatečným předstihem“ před podpisem smlouvy(36). Z tohoto důvodu nestačí oznámit informace uvedené v příloze III části A až v okamžiku uzavírání smlouvy.
108. Souhlasím s Komisí.
109. Výchozím bodem je znění čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění. Toto ustanovení uvádí, že „před uzavřením pojistné smlouvy“ musí být pojistníkovi sděleny alespoň informace uvedené v příloze III části A(37). Neuvádí nic dalšího ohledně toho, kdy má k tomuto sdělení dojít nebo zda musí být podle vnitrostátního práva zaveden samostatný postup před uzavřením smlouvy. První pododstavec přílohy III části A pouze doplňuje, že takové informace musí být poskytnuty „jasně a přesně, písemně a v úředním jazyce členského státu závazku“.
110. Znění směrnice o životním pojištění jako takové vyžaduje, aby ke sdělení minimálních informací, které jsou v ní stanoveny, došlo před uzavřením dotčené pojistné smlouvy. To již samo o sobě logicky vylučuje, aby se tento „okamžik poskytnutí informací“ shodoval s „okamžikem uzavření smlouvy“.
111. Kromě toho, jak správně uvedla polská vláda, ze znění čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění ve světle bodu 52 jejího odůvodnění vyplývá, že účelem rozlišování mezi těmito dvěma okamžiky je, aby byla spotřebiteli poskytnuta určitá doba, během níž může plně využít rozmanitost nabídky a zvýšenou hospodářskou soutěž (na vnitřním pojistném trhu), „umožňující mu zvolit si smlouvu nejlépe odpovídající jeho potřebám“.
112. Na rozdíl od některých jiných nástrojů unijního práva(38) však směrnice o životním pojištění v tomto ohledu nestanoví žádnou minimální lhůtu. V případě neexistence takových pravidel je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie v tomto smyslu upravil procesní podmínky určené k zajištění ochrany práv spotřebitelů. Tyto podmínky však nesmí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), ani upravené takovým způsobem, aby v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity)(39).
113. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve sporech v původních řízeních vyvstaly otázky spojené s rovnocenností. Jak však uvádí předkládající soud, jelikož čl. 13 odst. 4 zákona o pojišťovací činnosti umožňuje poskytnutí informací uvedených v příloze III části A směrnice o životním pojištění při uzavření smlouvy o životním pojištění, je třeba toto ustanovení zkoumat s ohledem na užitečný účinek cíle sledovaného směrnicí o životním pojištění, a zejména jejím čl. 36 odst. 1.
114. Z vyjádření zúčastněných obsažených ve spise v tomto ohledu vyplývá, že čl. 13 odst. 4 zákona o pojišťovací činnosti přebírá otevřené znění čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění, avšak neupřesňuje, kdy musí být poskytnuty informace uvedené v příloze III části A této směrnice.
115. To samo o sobě není problémem. I pokud je článek 36 uvedené směrnice vykládán ve světle předmětu a účelu této směrnice, nevyžaduje, aby vnitrostátní právo provádějící tuto směrnici stanovilo konkrétní okamžik, minimální lhůtu pro poskytnutí informací, či dokonce samostatný postup pro jejich poskytnutí. Zároveň však musí mít spotřebitel v jednotlivých případech dostatek času k tomu, aby mohl učinit informované rozhodnutí ohledně pojistné smlouvy, kterou chce uzavřít. Takovou informovanou volbu lze učinit pouze v případě, že spotřebitel písemně obdrží relevantní minimální množství informací a že mu je poskytnuta určitá doba ke zvážení rizik a výhod vyplývajících z konečného rozhodnutí smlouvu uzavřít, ledaže by výslovně této doby nechtěl využít.
116. Je zjevné, že zásada efektivity brání tomu, aby takové informace byly poskytnuty pouze ústně, případně písemně až v okamžiku podpisu pojistné smlouvy. Proto některé unijní směrnice v oblasti ochrany spotřebitele odkazují na nutnost předat spotřebiteli před přijetím jeho spotřebitelského rozhodnutí „s dostatečným předstihem“ určité minimum informací(40). Soudní dvůr vyložil obdobné jazykové znění z čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/83/EU rovněž v tomto smyslu, aniž by tato směrnice takovou formulaci obsahovala(41).
117. K tomu, aby spotřebitel formuloval své rozhodnutí, vyžadují předmět a účel směrnice o životním pojištění stejný druh „časového polštáře“. Přesná délka této řádné lhůty na rozmyšlenou musí záviset na konkrétním případě a musí zohledňovat prvky, jako jsou složitost navrhované pojistné smlouvy, situace dotčeného spotřebitele, jakož i okolnosti uzavření smlouvy a jejího předložení. S ohledem na výše uvedené se mohou otázky, co přesně znamená „s dostatečným předstihem“ a zda byla poskytnuta „přiměřená doba na rozmyšlenou“ v každém jednotlivém případě přirozeně lišit.
118. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na otázku č. 4 ve věci C‑213/20 odpověděl následovně:
Článek 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která spotřebiteli nezaručuje, že před uzavřením smlouvy obdrží písemně alespoň informace stanovené v příloze III části A uvedené směrnice, a to jasným a přesným způsobem, které mu po uplynutí doby na rozmyšlenou umožní učinit informovanou volbu.
Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda tyto podmínky byly ve věci v původním řízení dodrženy.
F. Jaké jsou důsledky neposkytnutí těchto informací?
119. Otázky č. 4 až 6 ve věci C‑143/20 a otázka č. 5 ve věci C‑213/20 se týkají důsledků neposkytnutí alespoň informací obsažených v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění.
120. Uvedené otázky nastolují tuto problematiku z hlediska směrnice o nekalých obchodních praktikách a směrnice o životním pojištění. Vzhledem k tomu, že v případě rozporu mezi těmito dvěma instrumenty má směrnice o životním pojištění přednost(42), je nezbytné se nejprve zabývat otázkou č. 5 ve věci C‑213/20. Pouze v případě, že tato otázka ukáže, že směrnice o životním pojištění neupravuje důsledky neposkytnutí alespoň informací uvedených v příloze III části A uvedené směrnice, je možné se zabývat otázkou č. 4 ve věci C‑143/20.
1. Upravuje čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění neposkytnutí dotčených informací?
121. Podstatou otázky č. 5 ve věci C‑213/20 je, zda čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění musí být vykládán v tom smyslu, že v případě řádného nesplnění povinnosti, která je v něm obsažena, by spotřebitel mohl požadovat vrácení veškerého zaplaceného pojistného, a to bez ohledu na to, zda by tomu tak bylo na základě případného prohlášení neplatnosti, nebo neúčinnosti předmětné smlouvy.
122. Podle mého názoru tomu tak být nemůže. Jak správně zdůrazňují všichni zúčastnění s výjimkou žalobkyně ve věci C‑213/20, takový výklad z čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění nevyplývá. Toto ustanovení totiž důsledky porušení povinnosti poskytnout informace stanovené v čl. 36 odst. 1 uvedené směrnice neupravuje(43).
123. Soudní dvůr totiž rozhodl, i když v souvislosti s ustanovením, které předcházelo současnému čl. 36 odst. 3 směrnice o životním pojištění, že „důsledky, které vnitrostátní právo pojí s neposkytnutím těchto informací, jsou v zásadě irelevantní, pokud jde o soulad povinnosti poskytnout informace s [uvedeným ustanovením]“(44).
124. Nic nenasvědčuje tomu, a ani nebyly předloženy žádné argumenty v tomto smyslu, že by tento závěr měl být v případě čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění jiný. Je pravda, že z neposkytnutí alespoň informací uvedených v příloze III části A směrnice o životním pojištění musí vyplývat důsledky. Je však na vnitrostátním právu, aby v souladu se zásadou vnitrostátní procesní autonomie, a s výhradou požadavků rovnocennosti a efektivity, stanovilo konkrétní důsledky.
125. Podle mého názoru tedy čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění neupravuje důsledky neposkytnutí alespoň informací uvedených v její příloze III části A, a musí je tedy stanovit vnitrostátní právo.
2. Použijí se články 5 a 7 směrnice o nekalých obchodních praktikách na okolnosti věcí v původních řízeních?
126. Otázky č. 4 až 6 ve věci C‑143/20 se dále týkají toho, zda neposkytnutí alespoň informací požadovaných čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění představuje nekalou obchodní praktiku ve smyslu článku 5 uvedené směrnice nebo klamavé opomenutí ve smyslu článku 7 této směrnice.
127. Vzhledem k odpovědi, kterou navrhuji poskytnout na otázky č. 1 a 2 ve věci C‑143/20(45), jsou otázky č. 5 a 6 vznesené v téže věci bezpředmětné. V této části tedy budu zkoumat pouze otázku č. 4 ve věci C‑143/20, a posoudím tedy, zda neposkytnutí určitých minimálních informací spotřebiteli může představovat nekalou obchodní praktiku ve smyslu článku 5 této směrnice nebo klamavé opomenutí ve smyslu článku 7 této směrnice.
128. Polská vláda a Komise mají v podstatě za to, že neposkytnutí alespoň informací požadovaných čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění může představovat nekalou obchodní praktiku ve smyslu článku 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách. Zejména se může jednat o klamavé opomenutí ve smyslu článku 7 této směrnice, pokud takové opomenutí vede nebo může vést k tomu, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.
129. Polská vláda dodává, že tato úvaha není zpochybněna ustanovením čl. 3 odst. 4 směrnice o nekalých obchodních praktikách. Posledně uvedená směrnice není v rozporu se směrnicí o životním pojištění. Spíše směrnici o životním pojištění doplňuje, pokud jde o důsledky nedodržení minimálních požadavků na informace stanovených unijním právem.
130. S názorem Komise a polské vlády se do značné míry ztotožňuji.
131. „Kolizní klauzule“ obsažená v čl. 3 odst. 4 směrnice o nekalých obchodních praktikách je v bodě 10 odůvodnění této směrnice vysvětlena tak, že se použije pouze „pokud neexistují zvláštní právní předpisy Společenství upravující konkrétní hlediska nekalých obchodních praktik, například požadavky na informovanost a pravidla upravující způsob předkládání informací spotřebiteli“. Dává tedy přednost jiným ustanovením unijního práva, která takové důsledky stanoví(46).
132. Jak však bylo uvedeno v bodech 121 až 125 tohoto stanoviska, směrnice o životním pojištění neupravuje konkrétní aspekt důsledků nedodržení povinnosti poskytnout informace podle čl. 36 odst. 1 této směrnice. Nemůže tedy existovat zřejmý rozpor vyplývající ze současného použití těchto dvou právních nástrojů(47). Směrnice o nekalých obchodních praktikách v tomto ohledu naopak doplňuje směrnici o životním pojištění tím, že pouze uvádí, jaký typ požadavků ve smyslu článku 36 posledně uvedené směrnice lze kvalifikovat jako „podstatný“ ve smyslu článku 7 prvně uvedené směrnice(48).
133. Po tomto upřesnění je ještě třeba určit, zda nedodržení povinnosti poskytnout informace stanovené v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění může představovat nekalou obchodní praktiku ve smyslu článku 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách nebo klamavé opomenutí ve smyslu článku 7 této směrnice.
134. Směrnice o nekalých obchodních praktikách má stanovit jednotná pravidla týkající se nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům s cílem přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele(49). Vztahuje se na nekalé obchodní praktiky vyvstávající před obchodní transakcí, v jejím průběhu a po ní(50). V této souvislosti se jeví nesporné, že tím, že žalované a žalobci ve věcech v původních řízeních přistoupili ke smlouvě o hromadném životním pojištění spojené s investičním fondem, se zapojili do „obchodních praktik“ ve smyslu čl. 2 písm. d) uvedené směrnice(51).
135. Článek 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách upravuje zákaz nekalých obchodních praktik. Jeho první pododstavec stanoví obecný zákaz(52). Jeho druhý pododstavec stanoví, co se rozumí nekalou obchodní praktikou: obchodní praktiky, které jsou v rozporu s požadavky náležité profesionální péče a podstatně narušují nebo jsou schopné narušit ekonomické chování „průměrného spotřebitele“(53). Čtvrtý pododstavec pak stanoví dvě zvláštní kategorie „nekalých“ obchodních praktik. Jedna z těchto kategorií se týká „klamavých“ obchodních praktik.
136. Článek 7 směrnice o nekalých obchodních praktikách je výrazem zvláštní kategorie „klamavých obchodních praktik“(54). Zabývá se „klamavými opomenutími“. Jeho první pododstavec ukládá obchodníkům pozitivní povinnost poskytnout spotřebitelům veškeré informace považované za „závažné“, jejichž opomenutí je sankcionováno v souladu s vnitrostátním právem(55), za podmínky, že toto opomenutí způsobí nebo může způsobit, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.
137. Zároveň bod 15 odůvodnění ve spojení s čl. 7 odst. 5 a přílohou II směrnice o nekalých obchodních praktikách obsahuje právní domněnku, že informace vyžadované článkem 36 směrnice o životním pojištění, včetně jeho prvního pododstavce, musí být považovány za „závažné“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 směrnice o nekalých obchodních praktikách(56).
138. Je tedy na předkládajícím soudu, aby s ohledem na veškeré skutkové okolnosti, které má k dispozici, posoudil, zda pojistníci ve věci C‑143/20 opomněli sdělit „závažné informace“ uvedené v příloze III části A směrnice o životním pojištění; a dále, zda na základě tohoto opomenutí žalobci ve věci C‑143/20 (ve vztahu ke standardu přiměřeně obezřetného a průměrného spotřebitele) mohli učinit rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinily(57).
139. Takové posouzení může provést pouze vnitrostátní soud s plnou znalostí skutkových okolností sporu v původním řízení. Za těchto okolností by mohlo být užitečné uvést dvě úvahy, které by měl předkládající soud zvážit v rámci svého posouzení podle článku 7 směrnice o nekalých obchodních praktikách.
140. Zaprvé je třeba mít za to, že na základě čl. 7 odst. 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách měl unijní normotvůrce za to, že informace uvedené v příloze III části A směrnice o životním pojištění představují absolutní minimum, které musí být poskytnuto v případě produktů životního pojištění. Pokud tomu tak není, z bodu 52 odůvodnění směrnice o životním pojištění vyplývá, že spotřebitel nemá možnost vybrat si „smlouvu nejlépe odpovídající jeho [svým] potřebám“. Tyto domněnky musí následně hrát významnou roli při posuzování, zda jejich neposkytnutí vedlo nebo mohlo vést průměrného spotřebitele k tomu, že učinil rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.
141. Úroveň přezkumu při posuzování otázky, zda by průměrný spotřebitel učinil dotčené rozhodnutí o obchodní transakci, má objektivní povahu. Bere v potaz v rozumné míře pozorného a opatrného spotřebitele(58). Toto kritérium jako takové není spojeno s jakýmikoliv konkrétními nebo zvláštními přáními daného spotřebitele. Při takovém (nutně objektivizovaném) posouzení nejsou rozhodující subjektivní pocity spotřebitele, a sice že by byl subjektivně rád, kdyby obdržel více informací.
142. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku č. 4 položenou ve věci C‑143/20 odpověděl následovně:
Článek 7 odst. 1 a 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách musí být vykládán v tom smyslu, že neposkytnutí alespoň informací uvedených v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění představuje klamavou obchodní praktiku, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem a omezením sdělovacího prostředku nejsou průměrnému spotřebiteli poskytnuty informace, které v dané souvislosti potřebuje pro rozhodnutí o obchodní transakci, čímž způsobí nebo může způsobit, že tento spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.
Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda tomu tak ve věci v původním řízení bylo.
V. Závěry
143. Navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Sądem Rejonowym dla Warszawy-Woli w Warszawie (obvodní soud ve Varšavě-Wola, Polsko) odpověděl následovně:
Otázky č. 1 ve věcech C‑143/20 a C‑213/20:
Článek 36 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/83/ES ze dne 5. listopadu 2002 o životním pojištění musí být vykládán v tom smyslu, že v něm obsažená povinnost poskytnout informace před uzavřením smlouvy ukládá druhé smluvní straně smlouvy se spotřebitelem, který přistoupí ke smlouvě o hromadném životním pojištění, aniž se na základě původní pojistné smlouvy stane pojistníkem, povinnost sdělit tomuto spotřebiteli alespoň informace uvedené v příloze III části A této směrnice.
Otázky č. 2 ve věci C‑143/20 a č. 2 a 3 ve věci C‑213/20:
Článek 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění musí být vykládán v tom smyslu, že vyžaduje sdělení skutečné povahy podkladového produktu a strukturálních rizik, která jsou s ním spojena. Tyto informace zahrnují definici jednotek, na něž je vázáno plnění vyplývající ze smluv spojených s investičním fondem, a uvedení povahy podkladových aktiv těchto smluv, které zahrnuje alespoň základní ekonomické nebo právní vlastnosti těchto jednotek a podkladových aktiv. Vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit, zda s ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci informace sdělené spotřebiteli tuto úroveň splňují.
Otázka č. 4 ve věci C‑213/20:
Článek 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která spotřebiteli nezaručuje, že před uzavřením smlouvy obdrží písemně alespoň informace stanovené v příloze III části A uvedené směrnice, a to jasným a přesným způsobem, které mu po uplynutí doby na rozmyšlenou umožní učinit informovanou volbu. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda tyto podmínky byly ve věci v původním řízení dodrženy.
Otázka č. 4 ve věci C‑143/20:
Článek 7 odst. 1 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že neposkytnutí alespoň informací uvedených v čl. 36 odst. 1 směrnice o životním pojištění představuje klamavou obchodní praktiku, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem a omezením sdělovacího prostředku nejsou průměrnému spotřebiteli poskytnuty informace, které v dané souvislosti potřebuje pro rozhodnutí o obchodní transakci, čímž způsobí nebo může způsobit, že tento spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda tomu tak ve věci v původním řízení bylo.