Language of document : ECLI:EU:T:2021:410

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

7. července 2021(*)

„Mimosmluvní odpovědnost – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu – Seznam osob a subjektů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Dostatečně závažné porušení právní normy, která přiznává práva jednotlivcům“

Ve věci T‑692/15 RENV,

HTTS Hanseatic Trade Trust & Shipping GmbH, se sídlem v Hamburku (Německo), zastoupená M. Schlingmannem, advokátem,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené J.-P. Hixem a M. Bishopem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou R. Tricotem, C. Hödlmayrem, J. Roberti di Sarsinou a M. Kellerbauerem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článků 268 a 340 SFEU a znějící na náhradu újmy, která žalobkyni údajně vznikla tím, že její jméno bylo zařazeno jednak prováděcím nařízením Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2010, L 195, s. 25), do přílohy V nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 103, s. 1), a jednak nařízením Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1) do přílohy VIII nařízení č. 961/2010,

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení H. Kanninen, předseda, M. Jaeger a O. Porchia (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: B. Lefebvre, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 20. listopadu 2020,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu a řízení před vrácením věci

1        Žalobkyně, společnost HTTS Hanseatic Trade Trust & Shipping GmbH, založená v roce 2009 Naserem Batenim, je společností založenou podle německého práva, která vykonává činnosti zástupce rejdařské společnosti a technické správy plavidel.

2        Projednávaná věc spadá do rámce omezujících opatření zavedených za účelem vyvinutí tlaku na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila jaderné činnosti, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a vývoj nosičů jaderných zbraní. Jedná se zejména o opatření přijatá vůči rejdařské společnosti Islamic Republic of Iran Shipping Lines (dále jen „IRISL“), jakož i vůči fyzickým či právnickým osobám údajně spojeným s touto společností, mezi něž podle Rady Evropské unie patří mimo jiné společnost IRISL Europe, žalobkyně a další dvě rejdařské společnosti, Hafize Darya Shipping Lines (dále jen „HDSL“) a Safiran Pyam Darya Shipping Lines (dále jen „SAPID“).

3        Rozhodnutím 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. 2010, L 195, s. 39) zařadila Rada žalobkyni na seznam subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní obsažený v příloze II uvedeného rozhodnutí. Jméno žalobkyně bylo odpovídajícím způsobem zařazeno prováděcím nařízením Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2010, L 103, s. 25), na seznam obsažený v příloze V nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 103, s. 1). Rozhodnutí 2010/413 a prováděcí nařízení č. 668/2010 byly v části, v níž poprvé zařazují jméno žalobkyně na seznam (dále jen „první zařazení“), odůvodněny skutečností, že tato společnost „[jednala] jménem [na účet] HDSL v Evropě“. Toto zařazení na seznam nebylo napadeno žalobou na neplatnost.

4        Dne 25. října 2010 přijala Rada nařízení (EU) č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1). Příloha VIII nařízení č. 961/2010 obsahovala seznam osob, subjektů a orgánů, jimž byl zmrazen majetek na základě čl. 16 odst. 2 uvedeného nařízení. Z předmětného nařízení, kterým bylo jméno žalobkyně zařazeno na tento seznam (dále jen „druhé zařazení“), vyplývá, že důvodem pro zařazení této společnosti na seznam bylo, že [byla] „[o]vládána IRISL nebo [jednala] jménem [na účet] IRISL“. Žalobkyně napadla druhé zařazení před Tribunálem.

5        Rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), zrušil Tribunál druhé zařazení, nicméně určil, že účinky nařízení č. 961/2010 zůstávají v rozsahu, v němž se toto nařízení týká žalobkyně, zachovány až do 7. února 2012.

6        Po vyhlášení rozsudku ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), Rada opětovně zařadila jméno žalobkyně na seznamy, a sice zaprvé dne 23. ledna 2012 rozhodnutím 2012/35/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2012, L 19, s. 22), a to z následujících důvodů: „Společnost je ovládána IRISL nebo jedná jménem [na účet] IRISL. [Žalobkyně] je evidována v Hamburku [(Německo)] na stejné adrese jako IRISL Europe GmbH a její ředitel Dr. Naser Ba[t]eni byl předtím zaměstnán u IRISL“. Z těchto důvodů bylo jméno žalobkyně prováděcím nařízením Rady (EU) č. 54/2012 ze dne 23. ledna 2012, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2012, L 19, s. 1), odpovídajícím způsobem zařazeno na seznam obsažený v příloze VIII nařízení č. 961/2010.

7        Zadruhé bylo jméno žalobkyně dne 23. března 2012 zařazeno na seznam obsažený v nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. 2012, L 88, s. 1). Toto zařazení, které bylo žalobkyní napadeno před Tribunálem, bylo zrušeno rozsudkem ze dne 12. června 2013, HTTS v. Rada (T‑128/12 a T‑182/12, nezveřejněný, EU:T:2013:312).

8        A konečně zatřetí bylo jméno žalobkyně nově zařazeno na seznam dne 15. listopadu 2013 rozhodnutím 2013/661/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2013, L 306, s. 18), a prováděcím nařízením (EU) č. 1154/2013, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 (Úř. věst. 2013, L 306, s. 3). Toto zařazení bylo žalobkyní napadeno před Tribunálem a zrušeno rozsudkem ze dne 18. září 2015, HTTS a Bateni v. Rada (T‑45/14, nezveřejněný, EU:T:2015:650).

9        Mezitím Tribunál rozsudkem ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), zrušil zařazení jmen společnosti IRISL a dalších rejdařských společností, včetně společností HDSL a SAPID, na seznamy, které se jich týkaly, protože skutečnosti uváděné Radou neodůvodňovaly zařazení jména společnosti IRISL na seznamy, a tudíž ani nemohly odůvodnit přijetí a zachování omezujících opatření proti ostatním rejdařským společnostem, které byly zařazeny na seznamy z důvodu svých vazeb na společnost IRISL.

10      Dopisem ze dne 23. července 2015 zaslala žalobkyně Radě žádost o náhradu újmy, kterou podle svých slov utrpěla v souvislosti s původním zařazením i následnými zařazeními osob spojených s činností společnosti IRISL na seznamy. Dopisem ze dne 16. října 2015 Rada tuto žádost zamítla.

11      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 25. listopadu 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu, kterou se domáhá, aby Tribunál:

–        uložil Radě zaplacení náhrady škody žalobkyni ve výši 2 513 221,50 eura z titulu majetkové a nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla v důsledku zařazení jejího jména na seznamy osob, subjektů a orgánů v příloze V nařízení č. 423/2007 a příloze VIII nařízení č. 961/2010 (dále společně jen „sporné seznamy“);

–        uložil Radě zaplacení úroků z prodlení vypočtených na základě sazby stanovené Evropskou centrální bankou (ECB) pro své hlavní refinanční operace zvýšené o dva procentní body od 17. října 2015;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

12      Tato žaloba byla zapsána do rejstříku soudní kanceláře Tribunálu pod číslem T‑692/15.

13      Rada navrhla, aby byla žaloba zčásti odmítnuta jako nepřípustná a v každém případě zamítnuta jako neopodstatněná a aby byla žalobkyni uložena náhrada nákladů řízení.

14      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. dubna 2016 podala Evropská komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Rozhodnutím ze dne 13. května 2016 předseda sedmého senátu Tribunálu tomuto návrhu vyhověl v souladu s čl. 144 odst. 4 jednacího řádu Tribunálu.

15      Ukončení písemné části řízení bylo účastníkům řízení oznámeno dne 30. srpna 2016. Účastníci řízení nepředložili ve lhůtě tří týdnů od doručení tohoto oznámení žádost o nařízení jednání, jak ji stanoví čl. 106 odst. 2 jednacího řádu.

16      Rozhodnutím předsedy Tribunálu ze dne 5. října 2016 byla věc přidělena novému soudci zpravodaji, který zasedá ve třetím senátu.

17      Rozhodnutím ze dne 8. června 2017, které bylo účastníkům řízení doručeno následujícího dne, Tribunál, který měl věc na základě podkladů obsažených v soudním spise ve věci za dostatečně objasněnou, a vzhledem k tomu, že účastníci řízení nepodali v tomto směru žádost, rozhodl, že v souladu s čl. 106 odst. 3 jednacího řádu bude o žalobě rozhodováno bez konání ústní části řízení.

18      Nicméně žalobkyně podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 12. června 2017 požádala, aby se jednání konalo, a to mimo jiné z důvodu vyhlášení rozsudku ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), a požádala, aby Tribunál v rámci organizačního procesního opatření vyslechl jejího ředitele a jediného společníka N. Bateniho, zejména k rozsahu majetkové a nemajetkové újmy, která měla žalobkyni vzniknout.

19      Rozhodnutím ze dne 20. června 2017 Tribunál zaprvé potvrdil své rozhodnutí ze dne 8. června 2017. Co se týče žádosti žalobkyně o konání jednání, Tribunál jednak konstatoval, že tato žádost byla podána po uplynutí stanovené lhůty, a jednak uvedl, že neexistují žádné nové skutečnosti, které by případně mohly být důvodem pro to, aby se takové jednání konalo. V této souvislosti měl za to, že rozsudkem ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), byl pouze potvrzen rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), a proto v jeho vyhlášení nelze spatřovat důvod pro otevření ústní části řízení. Zadruhé Tribunál nevyhověl návrhu na organizační procesní opatření týkající se vyslechnutí N. Bateniho, jelikož považoval věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise ve věci a na základě relevantní judikatury týkající se posouzení újmy způsobené nezákonným omezujícím opatřením.

20      Rozsudkem ze dne 13. prosince 2017, HTTS v. Rada (T‑692/15, dále jen „původní rozsudek“, EU:T:2017:890), zamítl Tribunál žalobu na náhradu škody podanou žalobkyní a uložil jí náhradu nákladů řízení. Zamítl její první žalobní důvod, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, i druhý žalobní důvod, vycházející z porušení hmotněprávních podmínek pro zařazení na sporné seznamy.

21      Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 13. února 2018 podala žalobkyně proti původnímu rozsudku kasační opravný prostředek, který byl zapsán do rejstříku pod číslem C‑123/18 P. Rozsudkem ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada (C‑123/18 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:C:2019:694), zrušil Soudní dvůr původní rozsudek a vrátil věc Tribunálu na základě čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

22      Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 49 a 50 původního rozsudku rozhodl, že Rada může uplatnit všechny relevantní skutečnosti, které nebyly zohledněny při zařazení žalobkyně na sporné seznamy, a zejména tím, že v bodě 60 uvedeného rozsudku konstatoval, že z řady skutečností uvedených v jeho bodě 59 vyplývá, že se Rada nedopustila dostatečně závažného porušení normy unijního práva v rámci svého posouzení rozsahu obchodních vztahů mezi žalobkyní a společností IRISL, neboť tyto skutečnosti, které dokazují, že žalobkyně měla postavení společnosti „vlastněné nebo ovládané“ společností IRISL, nebyly Radě k datu zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy známy, jak vyplývá z bodů 51 a 56 až 86 rozsudku o kasačním opravném prostředku.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení po vrácení věci

23      Věc vrácená Tribunálu byla zapsána do rejstříku soudní kanceláře Tribunálu pod číslem T‑692/15 RENV a dne 19. září 2019 byla v souladu s čl. 216 odst. 1 jednacího řádu přidělena prvnímu senátu.

24      Účastníci řízení byli vyzváni, aby v souladu s čl. 217 odst. 1 jednacího řádu předložili vyjádření k závěrům, které je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku pro toto řízení. Účastníci řízení předložili vyjádření ve stanovených lhůtách.

25      Ve vyjádření došlém soudní kanceláři Tribunálu dne 11. listopadu 2019 se žalobkyně vyjádřila k tomu, jaké důsledky je třeba vyvodit z rozsudku o kasačním opravném prostředku pro projednávanou věc. V tomto ohledu trvá na návrhových žádáních uvedených v žalobě a směřujících k tomu, aby byla Radě uložena povinnost zaplatit jí náhradu vzniklé majetkové a nemajetkové újmy.

26      Ve vyjádření předloženém soudní kanceláři Tribunálu dne 19. listopadu 2019 Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako částečně nepřípustnou a každopádně ji zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení zahájeného před Tribunálem ve věcech T‑692/15 a T‑692/15 RENV a nákladů řízení o kasačním opravném prostředku v řízení před Soudním dvorem ve věci C‑123/18 P.

27      Ve vyjádření došlém soudní kanceláři Tribunálu dne 19. listopadu 2019 Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

28      Žalobkyně dne 29. ledna 2020 a Rada dne 30. ledna 2020 požádaly o konání jednání.

29      Tribunál na návrh soudkyně zpravodajky uvedeným žádostem vyhověl a zahájil ústní část řízení.

30      Rozhodnutím ze dne 30. června 2020 předseda prvního senátu po vyslechnutí účastníků řízení rozhodl, že projednávaná věc bude na základě čl. 68 odst. 1 jednacího řádu spojena s věcí T‑455/17, Bateni v. Rada, pro účely ústní části řízení.

31      Po několikerém odročení jednání z důvodu zdravotní krize související s nemocí COVID-19 byly řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem vyslechnuty na jednání, které se dne 20. listopadu 2020 konalo se souhlasem žalobce prostřednictvím videokonference.

 Právní otázky

 K námitce nepřípustnosti vycházejícípromlčení nároku žalobkyně na náhradu újmy

32      Rada se v duplice předložené v rámci řízení, v němž byl vydán původní rozsudek, dovolává částečné nepřípustnosti žaloby z důvodu uplynutí promlčecí lhůty stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora Evropské unie.

33      Rada v této souvislosti tvrdí, že se žaloba podaná žalobkyní dne 25. listopadu 2015 zakládá na aktech, které byly přijaty o více než pět let dříve, konkrétně dne 26. července 2010, pokud jde o prováděcí nařízení č. 668/2010, a dne 25. října 2010, pokud jde o nařízení č. 961/2010.

34      Rada má za to, že žaloba je každopádně částečně nepřípustná z důvodu promlčení nároku na náhradu újmy žalobkyně, pokud jde o újmu, která jí měla vzniknout před 25. listopadem 2010, tedy pět let před tím, než podala žalobu na náhradu škody, která soudní kanceláři Tribunálu došla dne 25. listopadu 2015.

35      Rada mimoto ve svém vyjádření došlém soudní kanceláři Tribunálu dne 19. listopadu 2019 setrvává na tomto argumentu a tvrdí, že „rozsudek ze dne 10. září 2019 nemá žádný vliv na [její] argument, podle kterého Tribunál je zčásti nepříslušný, neboť práva dovolávaná v rámci žaloby jsou částečně promlčena“.

36      Žalobkyně, která byla vyzvána, aby zaujala stanovisko k uvedenému argumentu, na jednání připomněla, že žádala Radu o náhradu újmy před zahájením soudního řízení v pětileté lhůtě.

37      Úvodem je třeba připomenout, že článek 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, použitelný na řízení před Tribunálem na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu, stanoví, že nároky vůči Evropské unii z mimosmluvní odpovědnosti se promlčují za pět let ode dne, kdy nastala skutečnost, na níž se zakládají. Promlčení se přerušuje buď podáním žaloby u Soudního dvora, nebo předchozí žádostí, kterou poškozený předloží příslušnému orgánu Unie. V naposledy uvedeném případě musí být žaloba podána ve lhůtě dvou měsíců stanovené v článku 263 SFEU; podle okolností se použijí ustanovení čl. 265 druhého pododstavce SFEU.

38      Kromě toho se dvouměsíční lhůta stanovená v článku 263 SFEU použije na případ, kdy bylo rozhodnutí o zamítnutí předchozí žádosti podané k příslušnému orgánu oznámeno osobě, která žádost podala, zatímco dvouměsíční lhůta stanovená v čl. 265 druhém pododstavci SFEU se použije v případě, že dotyčný orgán nezaujal stanovisko do dvou měsíců od podání této žádosti [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 4. května 2005, Holcim (France) v. Komise, T‑86/03, EU:T:2005:157, bod 38, a rozsudek ze dne 21. července 2016, Nutria v. Komise, T‑832/14, nezveřejněný, EU:T:2016:428, bod 36].

39      V projednávané věci bylo první zařazení na seznam zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 27. července 2010 a žalobkyně zaslala Radě žádost o náhradu újmy faxem dne 23. července 2015. Po uplynutí dvouměsíční lhůty, které je třeba považovat za implicitní rozhodnutí o zamítnutí této žádosti, Rada toto rozhodnutí vzala zpět a uvedenou žádost zamítla dopisem ze dne 16. října 2015 (obdobně viz rozsudek ze dne 11. června 2019, Frank v. Komise, T‑478/16, EU:T:2019:399, bod 78 a citovaná judikatura). Žalobkyně tím, že podala žalobu na náhradu škody dne 25. listopadu 2015, tak učinila do dvou měsíců od doručení zamítavého dopisu Rady (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. dubna 1997, Hartmann v. Rada a Komise, T‑20/94, EU:T:1997:55, bod 134).

40      V projednávané věci tedy může být promlčecí lhůta považována za přerušenou dne 23. července 2015, tedy méně než pět let od 27. července 2010, takže projednávanou žalobu je třeba považovat za přípustnou.

 Kžalobnímu důvodu vycházejícímuporušení povinnosti uvést odůvodnění

41      Žalobkyně v podstatě tvrdí, že mimosmluvní odpovědnost Unie musí být založena z důvodu, že při zařazení jejího jména na sporné seznamy byla porušena povinnost uvést odůvodnění.

42      Je třeba připomenout, že v souladu s čl. 61 druhým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie je Tribunál v případě vrácení věci vázán právním názorem obsaženým v rozhodnutí Soudního dvora.

43      Jak totiž zdůrazňují Rada a Komise a jak připustila žalobkyně na jednání, rozsudek o kasačním opravném prostředku potvrdil závěr obsažený v bodě 88 původního rozsudku, podle kterého porušení povinnosti uvést odůvodnění nemůže v zásadě založit mimosmluvní odpovědnost Unie, a Soudní dvůr ostatně zdůraznil, že i kdyby žalobkyně předložila důkazy umožňující konstatovat protiprávnost prováděcího nařízení č. 668/2010 z důvodu nedostatku odůvodnění, nemohly by její výtky vést k uznání dostatečně závažného porušení unijního práva, aby byla založena její mimosmluvní odpovědnost (v tomto smyslu viz rozsudek o kasačním opravném prostředku, body 102 a 103).

44      Z týchž důvodů musí být žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění zamítnut.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímudostatečně závažného porušení hmotněprávních podmínek pro zařazení na sporné seznamy

45      Na podporu tohoto žalobního důvodu uplatňuje žalobkyně dvě výtky. V rámci první výtky tvrdí, že Rada nepředložila dostatečné důkazy, že je žalobkyně ovládána společností IRISL. V rámci druhé výtky žalobkyně tvrdí, že důvody, které vedly k zařazení jejího jména na sporné seznamy, a sice účast společností IRISL a HDSL na šíření jaderných zbraní, byly vzhledem k rozsudku ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), nesprávné.

46      Kromě toho žalobkyně v podstatě tvrdí, že prováděcí nařízení č. 668/2010 je protiprávní. Domnívá se, že i když má Soudní dvůr za to, že zrušení nařízení č. 961/2010 v rozsahu, v němž se jí týká, nevede automaticky ke zrušení uvedeného prováděcího nařízení, byly tyto předpisy přijaty na nedostatečném skutkovém základě, a jsou tedy neplatné. Má tedy za to, že pokud ke dni druhého zařazení na seznam neexistoval dostatek důkazů k tomu, aby její jméno bylo možné zařadit na seznam, mělo to a fortiori platit i pro první zařazení.

47      Pokud jde o první výtku, žalobkyně tvrdí, že první a druhé zařazení na seznam (dále společně jen „sporná zařazení“), jež byla odůvodněna údajem, že žalobkyně „jedná jménem [na účet] HDSL v Evropě“ a „je ovládána IRISL nebo jedná jménem [na účet] IRISL“, nebyla založena na žádném skutkovém základě, neboť Rada na jednání před Soudním dvorem dne 5. března 2019 mimo jiné připustila, že v okamžiku, kdy k těmto zařazením došlo, neměla k dispozici informace zmíněné v bodě 59 původního rozsudku a že tyto informace nepoužila v době, kdy případ prošetřovala.

48      Pokud jde o druhou výtku, žalobkyně tvrdí, že porušení, kterého se dopustila Rada, je o to závažnější, že důvody, na jejichž základě bylo její jméno zařazeno na sporné seznamy, a sice účast společností IRISL a HDSL na šíření jaderných zbraní, již byly nesprávné s ohledem na rozsudek ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), takže sporná zařazení jsou stižena „dvojím pochybením“. Tvrdí, že se společnosti IRISL a HDSL nepodílely na šíření jaderných zbraní a kromě toho mezi žalobkyní a těmito společnostmi neexistovala žádná vazba, která by jim umožňovala ovlivňovat její hospodářská rozhodnutí.

49      Rada a Komise s žádnou z výtek vznesených žalobkyní nesouhlasí.

 Připomenutí judikatury v oblasti mimosmluvní odpovědnosti Unie

50      Je třeba připomenout, že žaloba na náhradu škody je samostatným prostředkem nápravy, který nesměřuje ke zrušení daného opatření, ale k získání náhrady škody způsobené orgánem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. prosince 1971, Zuckerfabrik Schöppenstedt v. Rada, 5/71, EU:C:1971:116, bod 3), a že žaloba na neplatnost nepředstavuje předchozí podmínku pro podání žaloby na náhradu škody k Tribunálu.

51      Z judikatury Soudního dvora mimoto vyplývá, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, skutečná existence škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Artegodan v. Komise, C‑221/10 P, EU:C:2012:216, bod 80 a citovaná judikatura, a rozsudek o kasačním opravném prostředku bod 32).

52      Podle ustálené judikatury jsou podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU kumulativní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2010, Fahas v. Rada, T‑49/07, EU:T:2010:499, bod 93, a usnesení ze dne 17. února 2012, Dagher v. Rada, T‑218/11, nezveřejněné, EU:T:2012:82, bod 34). Z toho plyne, že není-li jedna z těchto podmínek splněna, musí být žaloba v plném rozsahu zamítnuta, aniž je nutné zkoumat ostatní podmínky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise, C‑257/98 P, EU:C:1999:402, bod 14, a ze dne 26. října 2011, Dufour v. ECB, T‑436/09, EU:T:2011:634, bod 193).

53      Z ustálené judikatury vyplývá, že určení protiprávnosti unijního právního aktu, například v rámci žaloby na neplatnost, nepostačuje – i když je tato protiprávnost politováníhodná – k tomu, aby bylo možné učinit závěr, že je z tohoto důvodu automaticky založena mimosmluvní odpovědnost Unie na základě protiprávního jednání některého z jejích orgánů. Aby mohlo být uznáno, že je tato podmínka splněna, totiž judikatura vyžaduje, aby žalobkyně nejprve prokázala, že se dotyčný orgán dopustil nikoli pouhé protiprávnosti, ale dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům (viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 48 a citovaná judikatura).

54      Kromě toho je prokázání dostatečně závažného porušení práva zejména v oblasti omezujících opatření nezbytné zejména k předejití tomu, že poslání, které má dotyčný orgán plnit ve všeobecném zájmu Unie a jejích členských států, bude ohroženo tím, že tento orgán bude nakonec muset nahradit újmu, která mohla dotyčným osobám případně vzniknout, aniž přitom budou jednotlivci zatíženi majetkovými či nemajetkovými důsledky závažných a neomluvitelných nesplnění povinnosti dotyčným orgánem (viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 49 a citovaná judikatura).

55      V souladu s cíli vnější činnosti Unie, které jsou uvedeny v článku 21 SEU, je totiž širší cíl zachování mezinárodního míru a bezpečnosti takové povahy, že odůvodňuje i významné negativní následky, které pro určité hospodářské subjekty vyplývají z rozhodnutí provádějících akty přijaté Unií za účelem dosažení tohoto základního cíle (rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 50).

 Připomenutí zásad zakotvených v rozsudku o kasačním opravném prostředku

56      Soudní dvůr v bodě 33 rozsudku o kasačním opravném prostředku připomněl, že k dostatečně závažnému porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, dojde, překročí-li dotyčný orgán zjevně a závažným způsobem meze, kterými je ohraničena jeho posuzovací pravomoc, přičemž skutečnostmi, ke kterým je třeba v tomto ohledu přihlédnout, jsou zejména složitost situací, které bylo třeba vyřešit, stupeň jasnosti a přesnosti porušené normy, jakož i rozsah prostoru pro uvážení, který tato norma unijnímu orgánu ponechává.

57      V tomto ohledu Soudní dvůr zaprvé v bodě 34 rozsudku o kasačním opravném prostředku zdůraznil, že požadavek dostatečně závažného porušení normy unijního práva vyplývá z nutnosti vyvážit ochranu jednotlivců před protiprávním jednáním orgánů na straně jedné a prostor pro uvážení, který musí být přiznán těmto orgánům, aby nebyla paralyzována jejich činnost, na straně druhé a že toto vyvažování je o to důležitější v oblasti omezujících opatření, v níž se Rada, pokud jde o dostupnost informací, často potýká s obtížemi, v jejichž důsledku je posuzování, k němuž musí přistoupit, obzvlášť náročné.

58      Zadruhé Soudní dvůr v bodě 43 rozsudku o kasačním opravném prostředku uvedl, že odpovědnost Unie může vzniknout pouze tehdy, je-li zjištěno pochybení, kterého by se za obdobných okolností nedopustila běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa.

59      Zatřetí měl Soudní dvůr v bodech 44 a 46 rozsudku o kasačním opravném prostředku za to, že všechna kritéria vyjmenovaná v bodě 56 výše, která je třeba zohlednit při posouzení, zda došlo k dostatečně závažnému porušení normy unijního práva, se vztahují k datu, kdy dotyčný orgán přijal předmětné rozhodnutí nebo kdy přistoupil k předmětnému jednání, a že z toho vyplývá, že existence dostatečně závažného porušení normy unijního práva musí být nutně posuzována podle okolností, za kterých dotyčný orgán jednal k tomuto konkrétnímu datu.

60      Začtvrté Soudní dvůr v bodě 41 rozsudku o kasačním opravném prostředku judikoval, že vzhledem k tomu, že druhé zařazení bylo zrušeno rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), který založil překážku věci pravomocně rozsouzené, byla první část první podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, a sice porušení normy unijního práva, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, splněna, pokud jde o nařízení č. 961/2010.

61      Zapáté Soudní dvůr v bodech 99 a 100 rozsudku o kasačním opravném prostředku upřesnil, že z rozsudku ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), v němž byl konstatován nedostatek odůvodnění, nelze dovozovat, že prováděcí nařízení č. 668/2010 musí být rovněž považováno za protiprávní z důvodu téže vady, a jelikož žalobkyně nezpochybnila legalitu prvního zařazení žalobou na neplatnost, bylo na ní, aby prokázala protiprávnost tohoto prováděcího nařízení, neboť aktům unijních orgánů v zásadě svědčí domněnka legality a tyto akty zakládají právní účinky tak dlouho, dokud nejsou zrušeny svým autorem ab initio, zrušeny v rámci žaloby na neplatnost nebo prohlášeny za neplatné v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti.

62      Zašesté, pokud jde konkrétně o kritéria pro zařazení na seznam, o nichž žalobkyně tvrdí, že v projednávaném případě došlo k jejich závažnému a zjevnému porušení, Soudní dvůr v bodě 69 rozsudku o kasačním opravném prostředku uvedl, že použití výrazu „vlastněny“ a „ovládány“, tedy kritéria pro zařazení na seznam obsažená v nařízeních č. 423/2007 a 961/2010, na jejichž základě došlo ke sporným zařazením na seznam, odpovídá skutečnosti, že Radě musí být umožněno přijmout účinná opatření vůči všem osobám, subjektům a orgánům spojeným se společnostmi zapojenými do šíření jaderných zbraní. Z toho podle Soudního dvora vyplývá, že vlastnictví nebo ovládání může být přímé nebo nepřímé. Kdyby totiž měla být tato vazba dána pouze za situace přímého vlastnění nebo ovládání uvedených osob, opatření by bylo možné obcházet mnoha způsoby smluvního nebo faktického ovládání, které by společnosti umožňovaly vykonávat nad jinými subjekty stejně tak rozsáhlý vliv jako v případě vlastnictví nebo přímého ovládání.

63      Soudní dvůr proto v bodě 70 rozsudku o kasačním opravném prostředku rozhodl, že pojem „vlastněná nebo ovládaná společnost“, jak Tribunál připomněl v původním rozsudku, nemá v oblasti omezujících opatření stejný význam, jaký má obvykle v právu obchodních společností, pokud jde o určení obchodní odpovědnosti společnosti, která se z právního hlediska nachází pod rozhodovací kontrolou jiného obchodního subjektu.

64      Soudní dvůr tudíž v bodě 75 rozsudku o kasačním opravném prostředku potvrdil, že společnost lze považovat za „vlastněnou nebo ovládanou jiným subjektem“, nachází-li se takový subjekt v postavení, v němž je schopen ovlivňovat rozhodnutí dotčené společnosti, a to i v případě, že mezi těmito dvěma hospodářskými subjekty neexistuje žádný právní vztah, vlastnictví nebo kapitálová účast.

65      A konečně v bodech 77 až 79 rozsudku o kasačním opravném prostředku Soudní dvůr konstatoval, že pro účely přijetí opatření je nutné považovat jednání určité entity ovládané osobou nebo subjektem a jednání jménem takové osoby nebo subjektu za rovnocenné. Uvedl, že tento závěr je podpořen analýzou cíle čl. 16 odst. 2 písm. d)nařízení č. 961/2010, jímž je umožnit Radě přijmout účinná opatření vůči osobám zapojeným do šíření jaderných zbraní a zabránit tomu, aby se taková opatření obcházela. Kromě toho upřesnil, že uvedený závěr je rovněž potvrzen analýzou kontextu, do něhož je toto ustanovení zasazeno.

 Závěry Tribunálu

66      Právě ve světle zásad připomenutých v bodech 50 až 65 výše je třeba ověřit, zda jsou v projednávaném případě splněny podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie a zejména zda došlo k dostatečně závažnému porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům.

67      Na úvod je třeba konstatovat, že s přihlédnutím ke skutečnostem připomenutým v bodě 60 výše, pokud jde o druhé zařazení, vzhledem k tomu, že bylo zrušeno rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), který založil překážku věci pravomocně rozsouzené, Soudní dvůr uznal, že první část první podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, a sice porušení normy unijního práva, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, byla splněna, pokud jde o nařízení č. 961/2010.

68      Naproti tomu je třeba konstatovat, že pokud jde o první zařazení, jak bylo připomenuto v bodě 61 výše, nelze z rozsudku ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), v němž byl konstatován nedostatek odůvodnění, dovozovat, že prováděcí nařízení č. 668/2010 musí být rovněž považováno za protiprávní z důvodu téže vady, a že jelikož žalobkyně nezpochybnila legalitu prvního zařazení žalobou na neplatnost, bylo na ní, aby prokázala protiprávnost tohoto prováděcího nařízení, neboť aktům unijních orgánů v zásadě svědčí domněnka legality.

69      V každém případě i za předpokladu, že by bylo první zařazení protiprávní, je třeba pro toto i druhé zařazení analyzovat, zda skutečnosti předložené žalobkyní, jak jsou připomenuty v bodech 47 a 48 výše, umožňují prokázat, že tato zařazení představují dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům.

–       K první výtce, vycházející ze skutečnosti, že Rada neuvedla skutkové okolnosti podporující závěr, že žalobkyně je ovládána společností IRISL

70      Žalobkyně v podstatě tvrdí, že se Rada dopustila závažného a zjevného porušení hmotněprávních podmínek pro zařazení na seznam, když měla za to, že je žalobkyně ovládána společností IRISL nebo jedná na její účet, aniž pro to Rada měla důkazy.

71      Žalobkyně tvrdí, že Rada při sporných zařazeních neprovedla žádné šetření, aby prokázala povahu kontroly ze strany IRISL nad žalobkyní, neměla žádný důkaz a jednala na základě údajů pocházejících z členských států. Žalobkyně uvádí, že Tribunál tento postup v rozsudku ze dne 12. června 2013, HTTS v. Rada (T‑128/12 a T‑182/12, nezveřejněný, EU:T:2013:312), kvalifikoval jako „zjevně nesprávné posouzení“. Kromě toho žalobkyně kritizuje způsob, jakým Rada postupovala v návaznosti na zrušení druhého zařazení, totiž že provedla nové zařazení s mírně upraveným odůvodněním. Žalobkyně uzavírá, že Rada závažným a zjevným způsobem porušila meze své posuzovací pravomoci a flagrantním způsobem porušila hmotněprávní podmínky zařazení na seznam.

72      Žalobkyně dále s odkazem zejména na rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), tvrdí, že Rada neměla žádný prostor pro uvážení, pokud jde o povinnost prokázat opodstatněnost sporných zařazení na seznam, a že se stejně jako ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, dopustila závažného a zjevného porušení spočívajícího v provedení těchto zařazení, aniž pro to měla k dispozici nějaké informace či důkazy. Kromě toho tvrdí, že se Rada nemohla k odůvodnění takového jednání dovolávat složitosti skutečností, které mají být upraveny, ani obtíží při uplatňování nebo výkladu unijních pravidel v této oblasti, neboť s ohledem na to, že se jednalo o flagrantní porušení, nepředstavovaly uvedená složitost a obtížnost jeho příčinu.

73      V tomto ohledu je třeba ve světle rozsudku o kasačním opravném prostředku ověřit, zda se Rada ke dni provedení sporných zařazení s ohledem výlučně na důkazy, které měl tento orgán k dispozici v tomto konkrétním okamžiku, dopustila dostatečně závažného porušení hmotněprávních podmínek pro zařazení na seznam.

74      Pokud jde zaprvé o argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že Rada provedla sporná zařazení bez jakéhokoli důkazu a na základě údajů pocházejících z členských států, je třeba uvést, že Rada na jednání upřesnila obsah prohlášení, které učinila na jednání před Soudním dvorem dne 5. března 2019 a podle kterého ke dni provedení těchto zařazení neměla k dispozici informace uvedené v bodě 59 původního rozsudku, v tom smyslu, že neměla k dispozici veškeré informace.

75      Pokud jde konkrétně o první zařazení, Rada uvedla, že to bylo založeno na skutečnosti, že žalobkyně má sídlo v Hamburku (Německo), Schottweg 7, a že IRISL Europe, evropská dceřiná společnost společnosti IRISL, má sídlo v Hamburku, Schottweg 5. Je třeba uvést, podobně jak učinila Rada, že k datu uvedeného zařazení na seznam totiž měla k dispozici tuto informaci týkající se adresy žalobkyně a adresy společnosti IRISL Europe, jak vyplývá z identifikačních údajů týkajících se podniků zařazených na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007, ve znění vyplývajícím z části III bodu 1 písm. d) a j) přílohy prováděcího nařízení č. 668/2010.

76      Rada dále uvedla, že má k dispozici rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1803 (2008) ze dne 3. března 2008 a 1929 (2010) ze dne 9. června 2010 týkající se společnosti IRISL, jakož i zprávu Výboru pro sankce Rady bezpečnosti, která konstatovala tři zjevná porušení zbrojního embarga společností IRISL, uloženého rezolucí Rady bezpečnosti 1747 (2007) ze dne 24. března 2007. Jak Rada správně uvádí, důkaz o tom, že tyto dokumenty skutečně měla k dispozici, vyplývá ze skutečnosti, že jsou uvedeny v odůvodnění týkajícím se zařazení IRISL do přílohy II části III rozhodnutí 2010/413 a do části III přílohy prováděcího nařízení č. 668/2010.

77      Kromě toho nebyla zpochybněna věcná existence všech tří porušení zbrojního embarga, která byla zmíněna v uvedené zprávě Výboru pro sankce Rady bezpečnosti OSN, stejně jako obsah uvedené zprávy, z které vyplývá, že společnost IRISL zahájila činnosti s cílem obejít přijatá opatření převedením svých činností na jiné podniky a že se její sídlo v Evropě nacházelo v blízkosti sídla žalobkyně. Jak v podstatě uvedla Rada, jednalo se zde o skutečnosti hovořící pro zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy, jelikož toto zařazení bylo přímým důsledkem zařazení společnosti IRISL a ostatně i společnosti HDSL, přičemž posledně uvedená společnost, na jejíž účet žalobkyně jednala, byla zařazena do přílohy II části III rozhodnutí 2010/413, jakož i do části III přílohy prováděcího nařízení č. 668/2010 jako společnost, která sama jedná na účet IRISL.

78      Je třeba ostatně uvést, že zeměpisná blízkost sídla společnosti IRISL Europe a sídla žalobkyně nebyla žalobkyní zpochybněna. Ta na jednání stran této blízkosti dokonce uznala, že v době, kdy došlo ke sporným zařazením, a tedy i v době prvního zařazení, mohla využívat zaměstnance společnosti IRISL Europe, která jí dala k dispozici část svého personálu.

79      Pokud jde o druhé zařazení, Rada tvrdila, že bylo rovněž založeno na přesných a nezpochybněných okolnostech, které žalobkyně uznala ve dvou dopisech ze dne 10. a 13. září 2010, v nichž požádala o přehodnocení rozhodnutí o zařazení jejího jména na sporné seznamy. Jak přitom Rada správně uvedla, z těchto dopisů vyplývá, že v době provedení sporných zařazení byla žalobkyně činná jako zástupkyně rejdařské společnosti HDSL, která byla považována za úzce propojenou se společností IRISL, jelikož její jméno bylo dne 26. července 2010 rovněž zařazeno na seznamy subjektů podezřelých z usnadňování šíření jaderných zbraní v Íránu, neboť „přeprav[ovala] kontejnery plavidly patřícími IRISL“, a že N. Bateni byl ředitelem společnosti IRISL až do roku 2008, než se usadil v Evropě a založil žalobkyni.

80      Navíc je třeba dodat, pokud jde o sporná zařazení, že k datu jejich provedení existovaly veřejné zdroje informací, jak správně uvedla Rada na jednání, zejména článek v New York Times ze dne 7. června 2010 nadepsaný „Companies Linked to IRISL“, který obsahoval seznam 66 podniků, včetně žalobkyně a společnosti HDSL, které měly vazby na společnost IRISL a na které posledně uvedená společnost převedla plavidla.

81      Pokud jde navíc o druhé zařazení, je třeba uvést, že adresáty dopisů ze dne 10. a 13. září 2010 zmíněných v bodě 79 výše byla samotná Rada a není zpochybňováno, že je obdržela při tomto zařazení na seznam. Kromě toho byly tyto dopisy citovány v rozsudku ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), a Tribunál je tedy zohlednil v rámci řízení, v němž byl vydán uvedený rozsudek.

82      Je třeba ostatně zdůraznit, že i když Tribunál rozsudkem ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), zrušil druhé zařazení, byly účinky tohoto zrušení odloženy, neboť Tribunál v bodech 41 až 43 uvedeného rozsudku konstatoval, že nelze vyloučit, že uložení omezujících opatření žalobkyni by se z meritorního hlediska přesto mohlo ukázat jako odůvodněné. Tribunál tedy uznal, že i kdyby mělo být druhé zařazení zrušeno z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění, mohlo by zrušení uvedeného nařízení s okamžitým účinkem vážně a nenapravitelně narušit účinnost omezujících opatření přijatých tímto nařízením vůči Íránské islámské republice, jelikož existují pochybnosti o tom, že by se na základě skutečností, které má Rada k dispozici, mohlo ukázat, že zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy je opodstatněné.

83      Pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že způsob, jakým Rada postupovala, kvalifikoval Tribunál v rozsudku ze dne 12. června 2013, HTTS v. Rada (T‑128/12 a T‑182/12, nezveřejněný, EU:T:2013:312), jako „zjevně nesprávné posouzení“, je třeba uvést následující.

84      Jak uvádí Rada, zjevně nesprávné posouzení jakožto důvod uplatněný na podporu žaloby na neplatnost musí být odlišeno od zjevného a závažného překročení mezí posuzovací pravomoci, které je v rámci žaloby na náhradu škody uplatňováno za účelem určení dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům.

85      V takovém kontextu okolnost uváděná žalobkyní, že v rozsudku ze dne 12. června 2013, HTTS v. Rada (T‑128/12 a T‑182/12, nezveřejněný, EU:T:2013:312), měl Tribunál rovněž za to, že zařazení jména žalobkyně na seznam obsažený v nařízení č. 267/2012 dne 23. března 2012, které bylo založeno na týchž důvodech, na nichž bylo založeno druhé zařazení na seznam, je protiprávní vzhledem k existenci zjevně nesprávného posouzení, neumožňuje automaticky dospět k závěru, jejž navrhuje žalobkyně, že se Rada dopustila dostatečně závažného porušení hmotněprávních podmínek pro zařazení na seznam.

86      Kromě toho – a jak vyplývá z bodu 44 rozsudku o kasačním opravném prostředku – se všechna kritéria, která je třeba zohlednit při posuzování, zda došlo k dostatečně závažnému porušení právní normy, musí vztahovat k datu, kdy dotyčný orgán přijal předmětné rozhodnutí nebo kdy přistoupil k předmětnému jednání.

87      Argumenty žalobkyně týkající se rozsudku ze dne 12. června 2013, HTTS v. Rada (T‑128/12 a T‑182/12, nezveřejněný, EU:T:2013:312), stran zařazení jejího jména na seznam obsažený v nařízení č. 267/2012 dne 23. března 2012, tedy po druhém zařazení na seznam, tudíž nemohou být vzaty v úvahu jako informace dostupné k datu posledně uvedeného zařazení za účelem posouzení, zda se Rada v souvislosti s uvedeným zařazením dopustila závažného a zjevného porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům.

88      Pokud jde o argument žalobkyně vycházející ze skutečnosti, že jednání Rady v projednávané věci bylo totožné s jednáním ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), je třeba upřesnit, že i když Tribunál v uvedeném rozsudku dospěl k závěru, že se Rada dopustila protiprávnosti, protože neměla prostor pro uvážení, bylo to dáno tím, že k datu přijetí předmětných opatření neměla k dispozici informace o omezujících opatřeních ani důkazy na podporu důvodů pro přijetí uvedených omezujících opatření vůči žalobkyni, a že tudíž porušila povinnost, která již k datu přijetí předmětných ustanovení vyplývala z ustálené judikatury Soudního dvora a ve vztahu k níž Rada neměla žádný prostor pro uvážení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 69 a citovaná judikatura).

89      Předmětem projednávané věci přitom není otázka, zda Rada splnila povinnost předložit důkazy na podporu zařazení jména žalobkyně na sporné seznamy. V projednávané věci je totiž třeba určit, zda se Rada tím, že provedla sporná zařazení na základě důkazů, které měla k dispozici ke dni, kdy uvedená zařazení provedla, zejména důkazů uvedených v bodech 74 až 81 výše, dopustila dostatečně závažného porušení, které je způsobilé založit mimosmluvní odpovědnost Unie. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu prostor, jejž měla Rada při posuzování nepřímých důkazů použitých na podporu omezujících opatření.

90      V této souvislosti je třeba poukázat na to, že i když z rozsudku ze dne 7. prosince 2011, HTTS v. Rada (T‑562/10, EU:T:2011:716), vyplývá, že Tribunál zrušil druhé zařazení z důvodu nedostatečného odůvodnění, je zjevné, že pojem „společnost vlastněná nebo ovládaná jiným subjektem“, pokud jde o omezující opatření, ponechával Radě k datu provedení sporných zařazení prostor pro uvážení.

91      Ostatně je třeba uvést, že i když Soudní dvůr v rozsudku o kasačním opravném prostředku upřesnil pojem „vlastněný“ a „ovládaný“, je třeba poukázat na to, že v bodě 70 uvedeného rozsudku potvrdil, co Tribunál připomněl v původním rozsudku, a sice že pojem „společnost vlastněná nebo ovládaná“ nemá v oblasti omezujících opatření stejný dosah, jaký má obecně v právu společností, jde-li o identifikaci obchodní odpovědnosti společnosti, která právně podléhá rozhodovací kontrole jiné obchodní entity. Soudní dvůr upřednostnil dosti širokou definici pojmu „kontrola“ v rámci omezujících opatření a nevymezil výrazy „vlastněný“ a „ovládaný“ striktně, jak v podstatě vyplývá z bodů 74 a 75 rozsudku o kasačním opravném prostředku.

92      Je tedy třeba mít souhlasně s Radou a Komisí za to, že ke dni provedení sporných zařazení mohla existovat nejistota ohledně přesného obsahu pojmu „společnost vlastněná nebo ovládaná jiným subjektem“, a že tedy Rada měla určitý prostor pro posouzení skutečností, které jsou způsobilé prokázat, že žalobkyně byla vlastněna nebo ovládána společností, která se účastní jaderných aktivit Íránu, je s nimi přímo spojena nebo je podporuje.

93      Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně v rámci první výtky, předložila Rada informace, které považovala za způsobilé prokázat ke dni jak prvního, tak druhého zařazení na seznam povahu vazby mezi žalobkyní a společností IRISL.

94      Za těchto podmínek tudíž platí, že i za předpokladu, že by se Rada při provedení sporných zařazení dopustila nesprávného posouzení, když vycházela z dovolávaných okolností, nelze mít za to, že toto pochybení bylo zjevné a neomluvitelné a že by se jej za obdobných okolností běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa nedopustila (obdobně viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, bod 73).

95      Z toho vyplývá, že první výtka vycházející z toho, že Rada neprokázala na základě dostatečných důkazů, že žalobkyně byla ovládána společností IRISL, musí být zamítnuta.

–       Ke druhé výtce, vycházející ze skutečnosti, že zařazení žalobkyně na sporné seznamy z důvodu účasti společností IRISL a HDSL na šíření jaderných zbraní je nesprávné

96      Žalobkyně tvrdí, že porušení, kterého se dopustila Rada, je o to závažnější, že důvody, na jejichž základě bylo její jméno zařazeno na sporné seznamy, a sice účast společností IRISL a HDSL na šíření jaderných zbraní, již byly nesprávné na základě rozsudku ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453). Dále tvrdí, že prováděcí nařízení č. 668/2010 a nařízení č. 961/2010 jsou stiženy „dvojím pochybením“, neboť společnosti IRISL a HDSL se nepodílely na šíření jaderných zbraní a mezi ní a těmito subjekty neexistovala žádná vazba, která by jim umožnila ovlivňovat hospodářská rozhodnutí žalobkyně.

97      Prvním argumentem žalobkyně v podstatě tvrdí, že poté, co bylo zrušeno zařazení společností IRISL, SAPID a HDSL na seznam rozsudkem ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), jsou sporná zařazení protiprávní, jelikož z uvedeného rozsudku vyplývá, že společnosti IRISL a HDSL se na šíření jaderných zbraní nepodílely.

98      V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že jak vyplývá z judikatury citované v bodě 53 výše, zrušení zařazení společnosti IRISL na sporné seznamy nemůže být samo o sobě považováno za dostatečné k prokázání toho, že sporná zařazení představovala dostatečně závažné porušení, které je způsobilé založit odpovědnost Unie.

99      Zadruhé je třeba připomenout, že v projednávané věci musí být legalita napadených aktů posuzována v závislosti na skutkových a právních okolnostech existujících ke dni, kdy byl akt přijat, jak vyplývá z bodu 46 rozsudku o kasačním opravném prostředku, a že v okamžiku, kdy byla provedena sporná zařazení, nebylo zařazení společností IRISL, SAPID a HDSL na seznamy subjektů obviněných z podpory šíření jaderných zbraní v Íránu ještě zrušeno. V souladu s tím, co bylo připomenuto v bodě 61 výše, se na tato zařazení vztahovala domněnka legality a uvedená zařazení byla v plném rozsahu platná.

100    V každém případě je nutno konstatovat, že jak uvedl Soudní dvůr v bodě 48 rozsudku ze dne 31. ledna 2019, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (C‑225/17 P, EU:C:2019:82), věcná existence tří porušení zbrojního embarga zavedeného rezolucí 1747 (2007) nebyla rozsudkem ze dne 16. září 2013, Islamic Republic of Iran Shipping Lines a další v. Rada (T‑489/10, EU:T:2013:453), zpochybněna. Tribunál v bodě 66 uvedeného rozsudku konstatoval, že „se jeví jako důvodná úvaha, že skutečnost, že IRISL byla zapojena do tří incidentů týkajících se přepravy vojenského materiálu v rozporu se zákazem stanoveným v odstavci 5 rezoluce 1747 (2007), zvyšuje riziko, že byla rovněž zapojena do incidentů týkajících se přepravy materiálu souvisejícího se šířením jaderných zbraní“.

101    Ze zrušení zařazení jmen společností IRISL, SAPID a HDSL na seznamy po provedení sporných zařazení tudíž nevyplývá, že se Rada dopustila porušení hmotněprávních podmínek pro zařazení na seznam, které může založit mimosmluvní odpovědnost Unie. První argument žalobkyně je proto třeba odmítnout.

102    Pokud jde o druhý argument, týkající se údajné neexistence vazby mezi společnostmi IRISL a HDSL na straně jedné a žalobkyní na straně druhé, jež by společnostem IRISL a HDSL umožňovala ovlivňovat hospodářská rozhodnutí žalobkyně, tento argument odkazuje na argumenty již analyzované v rámci první výtky vznesené žalobkyní a je třeba jej odmítnout ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v bodech 70 až 95 výše.

103    Za těchto okolností nelze Radě vytýkat, že se tím, že sporná zařazení žalobkyně založila na vazbách mezi žalobkyní a společností IRISL, dopustila protiprávnosti, které by se za obdobných okolností nedopustil běžně obezřetný správní orgán postupující s řádnou péčí, jemuž Smlouvy svěřují zvláštní pravomoci, jako jsou pravomoci přijímat omezující opatření považovaná za nutná v rámci činnosti Unie směřující k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti (obdobně viz rozsudek ze dne 5. června 2019, Bank Saderat v. Rada, T‑433/15, nezveřejněný, EU:T:2019:374, body 73 a 74).

104    Druhá výtka žalobkyně, vycházející ze skutečnosti, že její zařazení na sporné seznamy z důvodu účasti společností IRISL a HDSL na šíření jaderných zbraní je nesprávné, proto musí být zamítnuta.

105    Vzhledem k tomu, že obě výtky vznesené žalobkyní byly zamítnuty, je třeba žalobu v celém rozsahu zamítnout, aniž je třeba zkoumat, zda jsou splněny ostatní podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie.

 K nákladům řízení

106    Podle článku 219 jednacího řádu rozhoduje Tribunál v rozhodnutích vydaných po zrušení jeho rozhodnutí a vrácení věci o nákladech souvisejících s řízeními zahájenými před ním a s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr v rozsudku o kasačním opravném prostředku zrušil původní rozsudek a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později, přísluší Tribunálu, aby v tomto rozsudku rozhodl o veškerých nákladech řízení souvisejících s řízeními zahájenými před ním, jakož i o nákladech řízení souvisejících s řízením o kasačním opravném prostředku ve věci C‑123/18 P.

107    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

108    Kromě toho čl. 135 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že v souladu s požadavky ekvity může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení, který neměl úspěch ve věci, ponese vlastní náklady řízení a nahradí pouze část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

109    A konečně podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení.

110    Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla v projednávané věci úspěch a Rada požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné žalobkyni uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou, a to náklady související jak s tímto řízením, tak s řízením ve věci T‑692/15.

111    Pokud jde o náklady žalobkyně a Rady související s řízením o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem, má Tribunál za to, že Soudní dvůr rozsudkem o kasačním opravném prostředku kasačnímu opravnému prostředku podanému žalobkyní vyhověl, a proto považuje za spravedlivé rozhodnout, že každý z těchto účastníků řízení ponese vlastní náklady související s uvedeným řízením.

112    Komise ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnost HTTS Hanseatic Trade Trust & Shipping GmbH ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie související s tímto řízením i s řízením ve věci T692/15.

3)      Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady související s řízením ve věci C123/18 P.

4)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení související s tímto řízením, s řízením ve věci T692/15 i s řízením ve věci C123/18 P.

Kanninen

Jaeger

Porchia

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 7. července 2021.

Podpisy.


Obsah



*      Jednací jazyk: němčina.