Language of document : ECLI:EU:C:2013:237

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PEDRA CRUZ VILLALÓNA

přednesené dne 11. dubna 2013(1)

Věc C‑221/11

Leyla Ecem Demirkan

proti

Spolkové republice Německo

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Oberverwaltungsgericht Berlin‑Brandenburg (Německo)]

„Dohoda o přidružení EHS‑Turecko – Článek 41 odst. 1 dodatkového protokolu – Doložka ‚standstill‘ – Volný pohyb služeb – Pasivní volný pohyb služeb – Bezvízový vstup tureckých státních příslušníků – Rozšíření pasivního volného pohybu služeb na návštěvu příbuzných“






1.        Chrání ustanovení čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu z roku 1970 k Dohodě zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem z roku 1963 (dále jen „dodatkový protokol“) i příjemce služeb? Toto podle mého názoru představuje ústřední otázku projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

2.        Tato problematika je výsledkem souběhu dvou proudů judikatury Soudního dvora. První se týká čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu (takzvaná „doložka ,standstill‘ “). Tato doložka zakazuje smluvním stranám zavádět nová omezení svobody usazování a volného pohybu služeb. Soudní dvůr v rozsudku Soysal a Savatli upřesnil, že zavedení vízové povinnosti ze strany členských států pro vstup tureckých poskytovatelů služeb může být za blíže popsaných okolností v rozporu s doložkou „standstill“(2). Omezení volného pohybu služeb, jejichž přezkumem se Soudní dvůr doposud musel v rámci doložky „standstill“ zabývat, se vždy týkala činnosti poskytovatelů služeb.

3.        Druhý proud judikatury se týká volného pohybu služeb, který je chráněn článkem 56 SFEU. Tento podle ustálené judikatury Soudního dvora přiznává od rozsudku Luisi a Carbone(3) práva i příjemcům služeb (toto bývá označováno jako „pasivní volný pohyb služeb“).

4.        Toto řízení poskytuje Soudnímu dvoru možnost vyjasnit, zda pasivní volný pohyb služeb, který je zahrnut v článku 56 SFEU, je chráněn i článkem 41 odst. 1 dodatkového protokolu.

5.        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci sporu mezi Leyla Ecem Demirkan, tureckou státní příslušnicí, a Spolkovou republikou Německo. V tomto sporu se Leyla Ecem Demirkan domáhá, aby bylo určeno, že za účelem návštěvy svého německého nevlastního otce smí bez víza vstoupit na území Spolkové republiky Německo, a podpůrně žádá o udělení návštěvního víza.

I –    Právní rámec

A –    Mezinárodní právo

6.        Spolková republika Německo je od roku 1958 smluvní stranou Evropské dohody o úpravě pohybu osob mezi členskými státy Rady Evropy, Turecko je jí od roku 1961. Podle této dohody mohou státní příslušníci smluvních stran bez ohledu na to, ve kterém státě mají své trvalé bydliště, s některým z dokumentů, které jsou uvedeny v příloze této dohody, přicestovat a odcestovat za účelem pobytu trvajícího nejdéle tři měsíce přes všechny hranice na území druhé smluvní strany (čl. 1 odst. 1 a 2). Vízum v příloze dohody uvedeno není.

7.        Článek 7 dohody smluvním stranám mimo jiné dovoluje z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví dočasně přerušit uplatňování dohody vůči jednotlivým smluvním stranám. Takovéto opatření musí být oznámeno generálnímu tajemníkovi Rady Evropy. Spolková republika Německo v roce 1980 s odvoláním na článek 7 dohody oznámila, že od 5. října 1980 zavádí obecnou vízovou povinnost pro turecké státní příslušníky.

B –    Unijní právo

1.      Dohoda o přidružení EHS‑Turecko(4)

8.        Turecká republika, Evropské hospodářské společenství a jeho členské státy podepsaly dne 12. září 1963 v Ankaře Dohodu zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckou republikou (dále jen „dohoda“). Jménem Evropského hospodářského společenství byla tato dohoda uzavřena, schválena a potvrzena rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963(5).

9.        Dohoda podle svého článku 2 slouží podpoře posilování obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami při plném respektování nutnosti „zajistit urychlený rozvoj tureckého hospodářství a pozvednout úroveň zaměstnanosti a životní úroveň tureckého lidu.“ Preambule dohody tento cíl zdůrazňuje – i jménem trvalého „zlepšování životní úrovně v Turecku a v Evropském hospodářském společenství“ a snižování odstupu mezi tureckým hospodářstvím a hospodářstvím členských států Společenství. V tomto kontextu je spatřována nutnost poskytnout Turecku dočasnou hospodářskou pomoc, aby tak „později bylo ulehčeno přistoupení Turecka ke Společenství“. V této souvislosti článek 28 dohody stanoví přezkum možnosti přistoupení Turecka smluvními státy, „jakmile uplatňování dohody umožní očekávat, že Turecko v plném rozsahu převezme závazky ze Smlouvy o založení Společenství“.

10.      Za účelem dosažení cílů dohody má být ve třech etapách vytvořena celní unie. V přípravné etapě Turecko s pomocí Společenství upevní své hospodářství (článek 3 dohody). Během přechodné etapy bude postupně vytvořena celní unie a bude provedeno sblížení hospodářských politik (článek 4 dohody). Konečně závěrečná etapa se zakládá na celní unii a nese s sebou posílenou koordinaci hospodářských politik smluvních stran (článek 5 dohody).

11.      Uplatňování a postupný rozvoj režimu přidružení zajišťuje podle článku 6 dohody Rada přidružení, ve které zasedají smluvní strany. Rada přidružení je podle čl. 22 odst. 1 dohody oprávněna za účelem dosažení cílů dohody a v ní uvedených případech přijímat rozhodnutí, k jejichž provedení jsou smluvní strany povinny přijmout nezbytná opatření. Podle článku 8 dohody zejména určí před začátkem přechodné etapy podmínky, podrobnosti a harmonogram provádění ustanovení týkajících se jednotlivých oblastí Smlouvy o založení Společenství, které je nutno vzít v úvahu, což se týká (mimo jiné) především oblastí uvedených v hlavě II dohody.

12.      Hlava II („Provádění přechodné etapy“) dohody obsahuje kromě již zmíněného článku 8 a ustanovení týkajících se celní unie a zemědělství i jiná ustanovení hospodářské povahy. Pokud jde o postupné zavedení volného pohybu pracovníků, jakož i o zrušení omezení svobody usazování a volného pohybu služeb, články 12 až 14 dohody stanoví, že se smluvní strany budou inspirovat příslušnými ustanoveními Smlouvy o založení Společenství.

13.      Článek 14 dohody zní:

„Smluvní strany se dohodly, že se při vzájemném odstraňování omezení volného pohybu služeb budou inspirovat články 55, 56 a 58 až 65 Smlouvy o založení Společenství.“

2.      Dodatkový protokol

14.      Za účelem stanovení podmínek, podrobností a harmonogramu pro naplnění přechodné etapy (článek 1 dodatkového protokolu) podepsaly smluvní strany dohody dne 23. listopadu 1970 dodatkový protokol, který byl jménem Společenství uzavřen, schválen a potvrzen nařízením (EHS) č. 2760/72(6). Podle svého článku 62 je dodatkový protokol součástí dohody. Dodatkový protokol vstoupil podle svého čl. 63 odst. 2 v platnost dne 1. ledna 1973 a od tohoto data je závazný i pro Spolkovou republiku Německo.

15.      Kapitola II hlavy II („Pohyb osob a služeb“) dodatkového protokolu je věnována právu usazování, službám a dopravě. Článek 41 dodatkového protokolu, který se nachází v kapitole II, zní následovně:

„(1) Smluvní strany mezi sebou nebudou zavádět nová omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.

(2) Rada přidružení stanoví v souladu se zásadami uvedenými v článcích 13 a 14 dohody o přidružení harmonogram a podrobnosti, podle nichž smluvní strany vzájemně postupně zruší omezení svobody usazování a volného pohybu služeb.

Při stanovování harmonogramu a podrobností pro různé druhy činností Rada přidružení zohlední příslušná ustanovení, která již Společenství v těchto oblastech přijalo, a dále zohlední zvláštní situaci Turecka v hospodářské a sociální rovině. Přednost dostanou činnosti, které přispějí zejména k rozvoji produkce a obchodu.“

16.      Rada přidružení ES‑Turecko sice na základě čl. 41 odst. 2 dodatkového protokolu přijala rozhodnutí č. 2/2000(7), ve kterém v dubnu 2000 rozhodla o zahájení jednání mezi Společenstvím a Tureckem o liberalizaci sektoru služeb. Doposud však žádná relevantní podstatná liberalizace sektoru služeb provedená Radou přidružení neexistuje.

3.      Nařízení (ES) č. 539/2001 a (ES) č. 562/2006

17.      Podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 562/2006(8) je podmínkou pro vstup státního příslušníka třetí země pro pobyty, jejichž délka nepřekročí za období šesti měsíců dobu delší než tři měsíce, platné vízum, „pokud je požadováno na základě nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. března 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni, ledaže jsou držiteli platného povolení k pobytu“(9).

18.      Nařízení (ES) č. 539/2001(10) v čl. 1 odst. 1 stanoví, že státní příslušníci třetích zemí uvedených na seznamu v příloze I tohoto nařízení jsou povinni mít při překračování vnějších hranic členských států vízum. Turecko je v příloze I uvedeno.

C –    Vnitrostátní právo

19.      Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že dne 1. ledna 1973, kdy pro Spolkovou republiku Německo vstoupil v platnost dodatkový protokol, byli turečtí státní příslušníci podle § 5 odst. 1 bodu 1 Verordnung zur Durchführung des Ausländergesetzes (prováděcí nařízení k cizineckému zákonu, dále jen „DVAuslG“) ze dne 10. září 1965(11), ve znění ze dne 13. září 1972(12), ve spojení s k němu vydanou přílohou (tzv. pozitivní seznam), povinni požádat před vstupem o povolení k pobytu ve formě víza pouze tehdy, pokud chtěli ve Spolkové republice Německo vykonávat výdělečnou činnost. Návštěvní pobyty, jako ten, o který usiluje žalobkyně v původním řízení, byly od vízové povinnosti osvobozeny.

20.      Jedenácté nařízení o změně prováděcího nařízení k cizineckému zákonu ze dne 1. července 1980(13) zavedlo obecnou vízovou povinnost pro turecké státní příslušníky.

21.      Předkládající soud uvádí, že v době právního sporu podléhala žalobkyně vízové povinnosti. Vízová povinnost pro turecké státní příslušníky v zásadě vyplývá z § 4 odst. 1 první věty Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbestätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet (zákon o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území, dále jen „AufenthG“) ve spojení s čl. 1 odst. 1, jakož i přílohou I nařízení (ES) č. 539/2001.

II – Skutkový stav a původní řízení

22.      Leyla Ecem Demirkan, žalobkyně v původním řízení (dále jen „žalobkyně“), je tureckou státní příslušnicí narozenou v roce 1993. V roce 2007 požádala spolu se svou matkou na německém velvyslanectví v Ankaře o vydání schengenského víza k návštěvě svého nevlastního otce, který je německým státním občanem. Velvyslanectví obě žádosti zamítlo.

23.      Žalobkyně a její matka poté podaly žalobu u Verwaltungsgericht Berlin proti Spolkové republice Německo na určení práva na bezvízový vstup, podpůrně, aby byla žalované uložena povinnost vydat návštěvní vízum. Právo na bezvízový vstup podle nich vyplývá z doložky „standstill“ uvedené v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu. Příjemci služeb turecké státní příslušnosti se podle tohoto ustanovení mohou odvolávat na právo platné v okamžiku, kdy vstoupil v platnost dodatkový protokol, podle něhož turečtí státní příslušníci, kteří v Německu nechtěli pobývat déle než tři měsíce a nevykonávali výdělečnou činnost, byli od vízové povinnosti osvobozeni. Poté, co bylo matce žalobkyně v průběhu prvostupňového řízení uděleno vízum za účelem sloučení rodiny s jejím německým manželem a soudní spor byl potud účastníky řízení souhlasně prohlášen za vyřízený, pokračovala žalobkyně v uplatňování svého nároku sama.

24.      Rozsudkem ze dne 22. října 2009 Verwaltungsgericht žalobu zamítl. Žalobkyně se podle názoru Verwaltungsgericht nemůže dovolávat doložky „standstill“ už jen proto, že tato doložka se na návštěvní pobyt, o který žádá, nevztahuje. V této souvislosti tedy může zůstat nezodpovězeno, zda se doložka „standstill“ vztahuje i na omezení pasivního volného pohybu služeb. Pokud by tomu tak mělo být, musel by se vstup v každém případě uskutečnit za účelem využití služby. Využívání služeb při příležitosti návštěvního pobytu nestačí. Nárok na udělení víza rovněž neexistuje.

25.      Žalobkyně podala proti rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu, jímž je Oberverwaltungsgericht Berlin‑Brandenburg, a nadále uplatňuje svá návrhová žádání.

III – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem

26.      Usnesením ze dne 13. dubna 2011 přerušil Oberverwaltungsgericht Berlin‑Brandenburg řízení a podle článku 267 SFEU předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Spadá pod pojem ‚volný pohyb služeb‘ ve smyslu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu k Dohodě zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem ze dne 23. listopadu 1970 (dále jen ‚dodatkový protokol‘) i pasivní volný pohyb služeb?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku: Vztahuje se asociačně právní ochrana pasivního volného pohybu služeb podle čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu i na turecké státní příslušníky, kteří – jako žalobkyně – chtějí přicestovat do Spolkové republiky Německo nikoliv za účelem využití konkrétní služby, nýbrž za účelem návštěvy příbuzných na dobu pobytu kratší než 3 měsíce a odvolávají se na pouhou možnost přijímání služeb na spolkovém území?“

27.      Kromě Leyly Ecem Demirkan a německé vlády předložily písemná vyjádření vlády České republiky, Dánska, Estonska, Francie, Nizozemska, Slovenska a Spojeného království, jakož i Rada a Komise.

28.      Na jednání konaném dne 6. listopadu 2012 se vyjádřila Leyla Ecem Demirkan a Spolková republika Německo, jakož i Dánské království, Řecká republika, Francouzská republika, Nizozemské království, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Rada a Komise.

IV – Právní posouzení

29.      Předkládající soud by svou první otázkou chtěl vyjasnit, zda se doložka „standstill“ obsažená v dodatkovém protokolu vztahuje i na pasivní volný pohyb služeb. Pokud by tomu tak bylo, mohl by se turecký státní příslušník v souvislosti se vstupem do Spolkové republiky Německo za účelem využití služeb odvolat na právní stav pro něj výhodnější, který platil v okamžiku, kdy vstoupil v platnost dodatkový protokol, totiž na bezvízový styk, jenž tehdy platil. Pokud by na to Soudní dvůr odpověděl kladně, musel by se v rámci druhé otázky zabývat rozsahem pasivního volného pohybu služeb.

30.      Podle mého názoru je nutno na první otázku odpovědět v tom smyslu, že doložka „standstill“ obsažená v dodatkovém protokolu se na pasivní volný pohyb služeb nevztahuje. Zodpovězení druhé předběžné otázky tím pozbývá významu. Pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k jinému závěru, se budu zabývat i touto otázkou.

A –    První předběžná otázka

31.      Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda pojem „volný pohyb služeb“ uvedený v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu zahrnuje i takzvaný „pasivní volný pohyb služeb“.

32.      Žalobkyně se zasazuje za takovýto široký výklad. Státy zúčastněné na řízení, Komise a Rada ho však odmítají.

33.      Za účelem zodpovězení této otázky by nejprve měl být poskytnut přehled dosavadní judikatury Soudního dvora týkající se doložky „standstill“, zejména proto, že některé státy uvedly argumenty, které v konečném důsledku směřují k přehodnocení některých aspektů této judikatury. Bližší vysvětlení si poté zaslouží pojem pasivního volného pohybu služeb. Na závěr bude vyložena doložka „standstill“.

1.      Judikatura Soudního dvora k doložce „standstill“

34.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu přímo použitelný. Turečtí státní příslušníci, na které se toto ustanovení vztahuje, se ho mohou dovolávat před vnitrostátními soudy, aby tím vyloučili použití norem vnitrostátního práva, jež mu odporují. Přímá použitelnost je odůvodněna tím, že toto ustanovení obsahuje jasnou, přesnou a bezpodmínečnou, jednoznačnou doložku „standstill“, která právně zakládá zdržovací povinnost smluvních stran(14).

35.      Článek 41 odst. 1 dodatkového protokolu nicméně neposkytuje oprávněným osobám hmotněprávní nárok na vstup, pobyt nebo volný pohyb služeb(15). Toto ustanovení smluvním stranám naopak zakazuje vytvářet nové překážky pro využívání svobod uvedených v tomto ustanovení, tedy svobody usazování a volného pohybu služeb. Toto platí i pro ustanovení, která se týkají hmotněprávních či procesněprávních podmínek pro první vstup tureckých státních příslušníků na území dotyčného členského státu za účelem využívání uvedených svobod. Doložka „standstill“ tím tedy prakticky stanoví, podle kterých ustanovení členského státu musí být z časového hlediska posuzována situace tureckého státního příslušníka, který chce využít svobod uvedených v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu(16).

36.      Ve věci Soysal a Savatli měl Soudní dvůr použít výše uvedené zásady na vízovou povinnost zavedenou v roce 1980 v Německu, která se vztahovala i na vstup tureckých státních příslušníků za účelem poskytování služeb v mezinárodní nákladní dopravě pro podnik usazený v Turecku. Soudní dvůr rozhodl, že takováto vízová povinnost představuje v případě poskytovatelů služeb nové omezení volného pohybu služeb, které čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu zakazuje. Vízová povinnost pro poskytovatele služeb je podle Soudního dvora způsobilá narušit volný pohyb služeb, „a to zejména z důvodu dodatečného a opakovaného administrativního a finančního zatížení, které s sebou nese získání takovéhoto povolení, jehož platnost je časově omezena. Kromě toho v případě, kdy je žádost o vízum zamítnuta, brání právní úprava tohoto typu výkonu uvedené svobody.“(17)

37.      Soudní dvůr nepovažoval tento závěr za zpochybněný okolností, že právní úprava platná v Německu představovala provedení jednoho ustanovení sekundárního práva Společenství. Jako odůvodnění Soudní dvůr uvedl, že „přednost mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím před akty sekundárního práva Společenství velí vykládat tyto akty v co největším možném rozsahu v souladu s uvedenými dohodami“(18).

38.      Řada států zúčastněných na probíhajícím řízení a Rada předložily argumenty, které v konečném důsledku zpochybňují argumentaci Soudního dvora ve věci Soysal a Savatli.

39.      Německo, Řecko, Spojené království a Rada nespatřují ve vízové povinnosti žádné narušení volného pohybu služeb. Argumentují, že se v případě udělování víz jedná pouze o správní řízení k zajištění hraniční kontroly, které vstup nemusí nutně ztěžovat, nýbrž zajišťuje cestujícímu již před vstupem jistotu, zda splňuje hmotněprávní podmínky pro vstup. Náklady, na které poukázal Soudní dvůr, nejsou značné, alespoň pro soukromé osoby, jak je tomu v projednávaném případě, i vzhledem k možnosti vystavit jedno vízum pro více vstupů a snížit poplatky za vízum.

40.      S touto argumentací nelze souhlasit. Žadatelé o vízum nesou náklady a administrativní zátěž, kterým osoba vstupující do země bez vízové povinnosti vystavena není. Vízum rovněž neposkytuje právní jistotu, protože pouhé držení víza neopravňuje automaticky ke vstupu(19). V úvahu může připadat jiná vízová politika. Nebylo však prokázáno, že v konkrétním případě nedošlo na základě vízové povinnosti k omezení vstupu.

41.      Zejména Nizozemsko a Rada spatřují v povolení bezvízového vstupu tureckých státních příslušníků – s odvoláním na doložku „standstill“ – na území členského státu, a tím do schengenského prostoru v rozporu s nařízením (ES) č. 539/2001 potenciál konfliktu nejen se sekundárním právem, nýbrž s primárním právem EU. Pro něj přednost mezinárodních smluv neplatí. Příliš široký výklad doložky „standstill“ ohrožuje cíle společné vízové politiky, pro kterou Unii podle čl. 77 odst. 2 písm. a) SFEU přísluší výlučná pravomoc, minimálně pokud jde o její uplatňování.

42.      Použití čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu i na příjemce služeb by podle Rady představovalo rozbití společné vízové politiky. Podle jejích informací by turečtí příjemci služeb mohli v takovémto případě s odvoláním na vnitrostátní právní stav v okamžiku, kdy vstoupil v platnost dodatkový protokol, bezvízově vstoupit nejen na území Německa, Dánska, Irska a Spojeného království, což jsou všechno státy, které byly dotčeny již rozsudkem ve věci Soysal a Savatli, nýbrž i na území Belgie, Lucemburska, Nizozemska, Francie, Itálie, Španělska a Portugalska. V devíti státech schengenského prostoru by tak pro turecké příjemce služeb existoval bezvízový styk, ve čtrnácti členských státech a čtyřech dalších státech schengenského prostoru by však existovala vízová povinnost. Jednota schengenského prostoru by tak byla značně ohrožena.

43.      I přes tuto námitku nespatřuji ani zde žádný důvod navrhnout změnu judikatury Soudního dvora. Členským státům je sice podle čl. 2 odst. 2 SFEU zakázáno určovat třetí státy, jejichž státní příslušníci potřebují pro vstup do schengenského prostoru vízum. Vydáním nařízení (ES) č. 539/2001 tak Unie v této souvislosti pravomoc uvedenou v čl. 77 odst. 2 písm. a) SFEU, která je podle čl. 4 odst. 2 písm. j) SFEU sdílenou pravomocí, uplatnila. Povinnost členského státu umožnit v rámci doložky „standstill“ vstup bez víza nicméně není v rozporu s tímto rozdělením pravomocí. Rozpor existuje pouze mezi ní a nařízením (ES) č. 539/2001. Stanovisko Nizozemska a Rady tak toto nařízení v konečném důsledku staví fakticky na úroveň primárního práva.

44.      Komise již podnikla kroky s cílem provést změny v sekundárním právu, které se na základě rozsudku Soysal a Savatli staly nezbytnými, pokud jde o poskytovatele služeb. S výslovným odkazem na tento rozsudek navrhla, aby byl do článku 4 nařízení (ES) č. 539/2001 doplněn nový odstavec 4: „V rozsahu uloženém uplatněním čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu k Dohodě o přidružení mezi Tureckem a ES mohou členské státy stanovit výjimky z vízové povinnosti stanovené v čl. 1 odst. 1, pokud jde o turecké státní příslušníky, kteří během pobytu poskytují služby.“(20)

45.      I Spolková republika Německo provedla podle svého tvrzení úpravy příslušných právních a správních předpisů a turecké státní příslušníky, kteří chtějí za účelem poskytování určitých služeb vstoupit na území Spolkové republiky Německo, osvobodila od vízové povinnosti ve stejném rozsahu, jak tomu bylo v okamžiku, kdy pro Spolkovou republiku Německo vstoupil v platnost dodatkový protokol.

46.      Jak ukazuje probíhající řízení, rozsudek Soysal a Savatil nicméně nevyřešil všechny možné otázky vyvstávající v souvislosti s doložkou „standstill“. Naopak, podle předkládajícího soudu je od té doby ve vnitrostátní judikatuře a literatuře sporné, zda se čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu vztahuje i na pasivní volný pohyb služeb. Rozsudek Soysal a Savatli k tomu nic neuvádí.

2.      Pasivní volný pohyb služeb

47.      Pojem „pasivní volný pohyb služeb“ pochází z dělení přeshraničního poskytování služeb na tři základní typy, které je dnes obvyklé. Zaprvé, služba sama může bez změny místa poskytovatele služby a příjemce služby překročit hranici (tzv. služba poskytnutá korespondenčně). Zadruhé, poskytovatel služby může za účelem poskytnutí služby překročit hranici (aktivní volný pohyb služeb) a zatřetí, příjemce služby může za účelem využití služby cestovat do země poskytovatele služby (pasivní volný pohyb služeb)(21). Omezení prvních dvou složek volného pohybu služeb je možné hospodářsky rozumně odstranit, aniž přitom musí padnout i omezení pasivního volného pohybu služeb(22).

48.       Jeví-li se pasivní volný pohyb služeb na první pohled jako zrcadlový obraz aktivního volného pohybu služeb(23), při ochraně obou těchto typů přeshraničního pohybu služeb se ukazují kvantitativní a kvalitativní rozdíly. Jedná se o dvě formy, jejichž příslušné rozsahy se v žádném případě nekryjí. Uznání ochrany jedné formy proto automaticky neposkytuje odpověď, pokud jde o ochranu druhé formy.

49.      Kvantitativně aktivní volný pohyb služeb brání překážkám překračování hranic poskytovateli služeb, tedy poměrně jasně definovatelné skupině. Pasivní volný pohyb služeb však brání překážkám překračování hranic příjemci služeb. Zahrnuje tím tedy skupinu spotřebitelů služeb, do níž patří potenciálně každý, do ochrany volného pohybu služeb.

50.      Právě toto rozšíření volného pohybu služeb na spotřebitele vede ke kvalitativnímu rozdílu mezi oběma aspekty volného pohybu služeb. Poskytovatel služby je s chráněnou službou úzce spjat. On dostává odměnu, za kterou je služba poskytována. Jeho schopnosti omezují služby, které může poskytnout. Každý naproti tomu téměř denně spotřebovává nejrozličnější služby, aniž je některá z nich pro spotřebitele jako účastníka hospodářského styku typická. Služba se spotřebiteli rovněž nemusí jevit jako hospodářská činnost. Podle judikatury Soudního dvora totiž odměna za službu nemusí být nutně poskytnuta příjemcem služby(24). Prostřednictvím této široké ochrany překračování hranic spotřebiteli nabývá pasivní volný pohyb služeb ochranný prvek, který je fakticky stěží oddělitelný od volného pohybu osob(25).

51.      Pojem „volný pohyb služeb“ uvedený v článku 56 SFEU sice podle ustálené judikatury zahrnuje i pasivní volný pohyb služeb. Zásadním byl v tomto ohledu rozsudek Luisi a Carbone(26). Soudní dvůr v něm konstatoval, že pasivní volný pohyb služeb představuje „nezbytný doplněk“ aktivního volného pohybu služeb, který odpovídá cíli „liberalizovat veškerou činnost vykonávanou za úplatu, která nespadá pod volný pohyb zboží a kapitálu nebo pod volný pohyb osob.“(27) To však neznamená, že i čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu automaticky zahrnuje pasivní volný pohyb služeb.

3.      Pojem „volný pohyb služeb“ v doložce „standstill“

52.      To, zda pojem „volný pohyb služeb“ uvedený v čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu zahrnuje i pasivní volný pohyb služeb, musí být zjištěno výkladem této doložky. Judikatura k článku 56 SFEU ani dosavadní judikatura k čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu se k tomu nevyjadřuje.

53.      Vzhledem k tomu, že se v případě dodatkového protokolu jedná o mezinárodní smlouvu, je nutno při výkladu použít metodiku Vídeňské úmluvy o smluvním právu(28), jejíž pravidla pro výklad smluv platí jako mezinárodní obyčejové právo(29). Podle čl. 31 odst. 1 této úmluvy musí být smlouva „vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy“. Soudní dvůr tuto zásadu právem použil pro dohodu(30).

a)      Samotný pojem

54.      Znění čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu výklad pojmu „volný pohyb služeb“ neposkytuje. Zdá se, že tento pojem je formulován spíše se zřetelem na poskytovatele („poskytnutí“) než na příjemce služeb. V jiných jazykových verzích než v německé se to ukazuje ještě jasněji(31). Jedná se přitom ale o použití obvyklé terminologie pro volný pohyb služeb uvedený v článku 59 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství.

55.      Na rozdíl od tvrzení některých zúčastněných nelze s naprostou jistotou určit, jak smluvní strany v okamžiku uzavření dodatkového protokolu chápaly pojem „volný pohyb služeb“. Zdá se sice být jasné, že použily terminologii svobody pohybu služeb uvedenou ve Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství. Její obsah však byl v dané době nejasný. Skutečnost, že se svoboda pohybu služeb podle práva Společenství vztahuje na pasivní volný pohyb služeb, byla – jak bylo ukázáno – vyjasněna až v roce 1984 rozsudkem Luisi a Carbone(32). Před vydáním tohoto rozsudku existovaly jak indicie svědčící pro, tak indicie svědčící proti zahrnutí pasivního volného pohybu služeb.

56.      Na straně jedné obsahoval již Obecný program pro odstranění omezení volného pohybu služeb vypracovaný v roce 1961 mlhavé indicie svědčící o tom, že jako součást volného pohybu služeb má být liberalizován i pasivní volný pohyb služeb(33). Jasnější je odkaz na pasivní volný pohyb služeb ve směrnici Rady 64/220/EHS ze dne 25. února 1964 o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a pohybu služeb(34). Zrušení omezení pohybu a pobytu stanovené v této směrnici se podle jejího čl. 1 odst. 1 písm. b) vztahuje výslovně na „státní příslušníky členských států, kteří chtějí vycestovat do jiného členského státu jako příjemci služeb“.

57.      Na druhé straně bylo velmi sporné, zda se volný pohyb služeb vztahuje na pasivní volný pohyb služeb. Ještě v roce 1976 generální advokát Trabucchi takovýto široký výklad ve svém stanovisku ve věci Watson a Belmann výslovně odmítl. Takto široký výklad byl podle něj v rozporu se zněním článku 59 Smlouvy o EHS a se systematikou Smlouvy, která rozlišuje podle volného pohybu určitých skupin hospodářských subjektů(35). V právní vědě byla tato otázka diskutována kontroverzně(36). Za účelem předejití takovýmto nejasnostem je v dohodě o volném pohybu osob mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na straně jedné a Švýcarskou konfederací na straně druhé, která vstoupila v platnost dne 1. června 2002, příjemcům služeb výslovně přiznáno právo na vstup a pobyt(37).

b)      


 b)       Normativní kontext

58.      Z normativního kontextu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu lze vyvodit několik indicií pro výklad této normy. V této souvislosti je nejprve nutno poukázat na skutečnost, že čl. 41 odst. 2 dodatkového protokolu, který následuje bezprostředně po doložce „standstill“, uvádí, že Rada přidružení stanoví harmonogram a podrobnosti, podle nichž smluvní strany vzájemně postupně zruší omezení volného pohybu služeb. Článek 41 dodatkového protokolu tedy stanoví dvojdílný normativní program. Doložka „standstill“ zaručuje, že se právní stav, který platil v době, kdy vstoupil v platnost dodatkový protokol, již stran volného pohybu služeb nezhorší. Omezení volného pohybu služeb existující podle tohoto právního stavu budou v rámci činnosti Rady přidružení odstraněna. Účelem samotné doložky „standstill“ proto není dosáhnout odstranění existujících omezení, nýbrž pouze zabránit zhoršení právního stavu.

59.      Omezený rozsah doložky „standstill“ vyplývá ze dvou dalších zvláštností. Zaprvé článek 59 dodatkového protokolu upřesňuje, že v oblastech, na které se vztahuje dodatkový protokol, „se Turecku nesmí poskytovat zacházení příznivější, než které si vzájemně poskytují členské státy na základě Smlouvy o založení Společenství“. Zadruhé dodatkový protokol neobsahuje pro doložku „standstill“ žádná ustanovení upravující případy, kdy jsou omezení volného pohybu služeb odůvodněná, která by odpovídala článkům 61 SFEU, 51 SFEU a 52 SFEU. Toto naznačuje, že smluvní strany nevycházely z příliš široké věcné působnosti doložky „standstill“, která by zvlášť citlivé oblasti úpravy vyjímala z pravomoci pružné vnitrostátní regulace.

60.      Článek 14 dohody, jíž je dodatkový protokol podle svého článku 62 součástí, dále stanoví, že se smluvní strany při vzájemném odstraňování omezení volného pohybu služeb budou inspirovat ustanoveními primárního práva upravujícími volný pohyb služeb. Formulace „budou inspirovat“ ukazuje, že volný pohyb služeb ve smyslu primárního práva slouží jako vzor. Rovněž však naznačuje, že volný pohyb služeb nelze v plném rozsahu přenést na vztah přidružení(38). Výraz „budou inspirovat“ implikuje právě neexistenci totožnosti, a dovoluje naopak v zásadě rozdílné výklady.

61.      Tím vzniká otázka, zda se výklad pojmu volného pohybu služeb uvedeného v článku 56 SFEU, který je od rozsudku Luisi a Carbone obvyklý, použije i pro doložku „standstill“. Soudní dvůr své stanovisko k přenosu výkladu článku 56 SFEU na doložku „standstill“ vyjádřil ve věci Abatay a další mimo jiné tak, že „zásady volného pohybu služeb platné v rámci ustanovení Smlouvy o ES mají být v co nejširší možné míře přeneseny na turecké státní příslušníky“(39). Kritéria, která rozhodují o tom, zda je přenos zásad unijních Smluv na dohodu uzavřenou se třetím státem možný, rozvinul Soudní dvůr v řadě rozhodnutí.

62.      Podle této judikatury pouze podobnost, nebo dokonce totožnost znění ustanovení dohody se třetím státem a příslušných ustanovení unijních Smluv nestačí pro přenos judikatury týkající se ustanovení unijních Smluv na dohodu s třetím státem. Naopak, přenositelnost závisí zcela ve smyslu článku 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu na účelu příslušné smlouvy(40).

63.      Skutečnost, že dohoda se třetím státem má za cíl postupnou integraci za účelem pozdějšího přistoupení tohoto třetího státu k Unii, musí být jako jeden z účelů této dohody zohledněna(41). Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora k Evropské dohodě s Polskou republikou(42), existence tohoto účelu ale v žádném případě nevede k automatickému přenesení judikatury týkající se unijních Smluv na dohodu se třetím státem(43). Ani z rozsudku Pabst a Richarz KG, který uvedla žalobkyně, nevyplývá nic jiného: Soudní dvůr v tomto případě sice potvrdil převzetí judikatury týkající se Smlouvy o EHS na Dohodu o přidružení EHS-Řecko. K tomuto závěru nicméně dospěl na základě analýzy účelu smlouvy(44).

c)      Účel Smluv

64.      Pro možné určení toho, zda je judikatura Soudního dvora týkající se článku 56 SFEU způsobilá pro použití v rámci doložky „standstill“ dodatkového protokolu, je tedy nutno porovnat účel unijních Smluv s účelem dohody, jejíž součástí dodatkový protokol podle článku 62 je.

65.      Podívejme se nejprve na cíle dohody. V případě této dohody se jedná o takzvané „přístupové přidružení“, dohodu o přidružení, která otevírá perspektivu přistoupení k Unii(45). Generální advokát Bot ve věci Ziebell konstatoval, že dohoda má podporovat obchodní a hospodářské vztahy mezi Tureckem a Unií sleduje výlučně hospodářský účel(46). Soudní dvůr s ním souhlasil(47).

66.      Rozhodující je rovněž skutečnost, že dohoda z velké části představuje integračně politický program a není úplným, ihned použitelným, komplexním smluvním dílem, jak ukazují její ustanovení týkající s celní unie a základních svobod(48). Radě přidružení v této souvislosti přísluší zvláštní postavení. Zajišťuje nejen uplatňování, ale i postupný rozvoj režimu přidružení(49), i pokud jde o odstraňování omezení volného pohybu služeb(50). V praxi činnost Rady přidružení vykazuje velkou nerovnováhu. Rozvoj režimu přidružení tak například v oblasti volného pohybu zboží značně pokročil rozhodnutím č. 1/95, které stanoví ustanovení pro provedení závěrečné etapy celní unie (článek 1)(51). V oblasti volného pohybu služeb nebylo dosaženo žádného podstatného pokroku.

67.      Tyto cíle a struktura dohody o přidružení jsou v protikladu s cíli a strukturou Smluv Společenství, resp. EU. Jak opakovaně konstatovala judikatura, jejich účelem je mimo jiné vytvoření vnitřního trhu, tedy sloučení národních trhů do jednotného trhu prostřednictvím odstranění všech překážek volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy(52). Skutečný vnitřní trh může ovšem vzniknout pouze tehdy, je‑li občan vnímán a chráněn i mimo hospodářskou činnost. V této souvislosti přísluší zvláštní význam vytvoření občanství Unie a s ním spojeného volného pohybu(53). Zasazení občana Unie do centra unijního práva spojuje EU s cíli, které jdou daleko nad rámec hospodářského hlediska.

68.      Nyní je třeba rozhodnout, zda je skutečnost, že se volný pohyb služeb ve smyslu článku 56 SFEU vztahuje na pasivní volný pohyb služeb, důsledkem těch cílů, které Smlouvy EU sdílejí s dohodou, nebo zda vychází z cílů Smluv EU, které jdou nad jejich rámec. Z mé výše uvedené argumentace týkající se pasivního volného pohybu služeb vyplývá, že se jedná o posledně uvedený případ.

69.      Rozšíření článku 56 SFEU na pasivní volný pohyb služeb vyplynulo z cíle zacelit všechny mezery v ochraně svobod zaručených Smlouvami(54). Toto představovalo první krok k vytvoření volného pohybu občanů Unie. Ochrana pasivního volného pohybu služeb vychází v této souvislosti z cíle vytvořit prostřednictvím odstranění veškerých překážek skutečný vnitřní trh, tedy z cíle, kterým se unijní Smlouvy odlišují od dohody. Struktura dohody a výše vysvětlený normativní kontext hovoří proti tomu, že by doložkou „standstill“ měla být – bez výslovné úpravy – tak dalekosáhle upravena natolik citlivá oblast, jako je volný pohyb, jak by tomu bylo v případě, že by se doložka „standstill“ vztahovala na pasivní volný pohyb služeb.

70.      Judikaturu Soudního dvora týkající se pasivního volného pohybu služeb v rámci článku 56 SFEU proto s přihlédnutím k účelu Smluv není možné použít na čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu.

71.      Ve prospěch tohoto závěru hovoří i praxe smluvních stran(55). Podle argumentace Rady mnohé státy zavedly poté, co vstoupil v platnost dodatkový protokol, vízovou povinnost pro turistické pobyty tureckých státních příslušníků, aniž se přitom domnívaly, že jim v tom brání čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu. Podle nezpochybněného tvrzení Spolkové republiky Německo tak vůči Belgii a Nizozemsku postupovalo i samotné Turecko.

72.      První předběžnou otázku je tedy nutno zodpovědět v tom smyslu, že pasivní volný pohyb služeb nespadá pod pojem „volný pohyb služeb“ ve smyslu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu.

B –    Druhá předběžná otázka

73.      Bude‑li Soudní dvůr souhlasit s mým návrhem k první otázce, pozbude tím zodpovězení této otázky významu. Moje argumentace týkající se druhé předběžné otázky následuje pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k jinému závěru.

74.      Druhou předběžnou otázkou chce předkládající soud zjistit, zda se turecká státní příslušnice, která chce navštívit příbuzného a má přitom možnost využít služby, může v rámci čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu dovolávat pasivního volného pohybu služeb. Německý Verwaltungsgericht se sice nezabýval problematikou první předběžné otázky, avšak zodpověděl tuto otázku záporně a žalobu žalobkyně zamítl. Žalobkyně by tuto otázku zodpověděla kladně. Všichni ostatní zúčastnění navrhují – pokud se k této otázce vyjadřují – aby byla takovéto osobě možnost odvolání se na pasivní volný pohyb služeb odepřena. Uvedeným účelem cesty – podle argumentace Komise hlavním účelem cesty – musí být přijetí konkrétní, při vstupu pevně uvedené služby. Pouhá možnost využití služeb nestačí. Část zúčastněných kromě toho požaduje určitý hospodářský význam služby nebo poukazuje na to, že pasivní volný pohyb služeb může být dotčen pouze tehdy, pokud nejsou relevantní ustanovení o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.

75.      Pasivní volný pohyb služeb chrání příjemce služby, který cestuje do země poskytovatele služby(56). Pojem „služba“ je totožný pro aktivní i pasivní volný pohyb služeb(57) a je stanoven v článku 57 SFEU(58). Podle něj se za služby pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. V souladu s širokým pojmem „služba“ judikatura použila pasivní volný pohyb služeb v natolik rozličných odvětvích, jako je cestovní ruch(59), lékařské služby(60), vzdělávání financované ze soukromých prostředků(61) a leasing(62). V rámci oblasti chráněné volným pohybem služeb se přitom nerozlišuje mezi důležitými a nedůležitými službami, pokud se u těchto služeb jedná o skutečné činnosti, které nemají natolik omezený rozsah, že se jeví jako zcela okrajové a vedlejší(63).

76.      Použijeme‑li tento pojem „služba“ na skutkový stav druhé předběžné otázky, je nutno konstatovat, že Leyla Ecem Demirkan se neodvolává na službu, nýbrž se spokojuje s vyjádřením, že využití služeb je možné i při návštěvě příbuzných.

77.      Služby, které jsou přijímány – pokud nemají natolik omezený rozsah, že se jeví jako zcela okrajové a vedlejší – podléhají ochraně pasivního volného pohybu služeb(64). Toto je rovněž nezávislé na tom, zda jsou využívány u příležitosti rodinné návštěvy. Pokud se však nejedná o služby nebo pokud tyto mají zcela okrajový význam, není pasivní volný pohyb služeb dotčen.

78.      Rozlišovacím kritériem mezi překročením hranic, které spadá nebo nespadá pod ochranu pasivního volného pohybu služeb, je tedy nutně cíl cesty. Je‑li tento charakterizován přinejmenším i využitím služeb, uplatní se ochrana pasivního volného pohybu služeb(65). Je přitom irelevantní, že se při této cestě uskuteční i návštěva rodiny. Je‑li však služba natolik vedlejší, že se jako relevantní cíl jeví jen návštěva rodiny, ochrana pasivního volného pohybu služeb se neuplatní. Posouzení této skutečnosti přísluší v daném případě vnitrostátním soudům.

79.      Z kritéria účelu vyplývá, že pouhé uplatnění hypotetického využití blíže nekonkretizovaných služeb pro nárok na ochranu pasivního volného pohybu služeb nestačí.

V –    Závěry

80.      Na základě výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na otázky položené Oberverwaltungsgericht Berlin‑Brandenburg následovně:

„Pojem ‚volný pohyb služeb‘ ve smyslu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu k Dohodě zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem ze dne 23. listopadu 1970 nezahrnuje pasivní volný pohyb služeb.“

81.      Podpůrně pro případ, že by Soudní dvůr zastával názor, že pojem „volný pohyb služeb“ ve smyslu čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu zahrnuje pasivní volný pohyb služeb:

„Asociačně právní ochrana pasivního volného pohybu služeb podle čl. 41 odst. 1 dodatkového protokolu se nevztahuje na turecké státní příslušníky, kteří chtějí do členského státu přicestovat na návštěvu příbuzných na pobyt, jehož délka nepřekročí dobu delší než tři měsíce, a odvolávají se na pouhou možnost využití služeb.“


1 –      Původní jazyk: němčina.


2 –      Rozsudek ze dne 19. února 2009 (C‑228/06, Sb. rozh. s. I‑1031).


3 –      Rozsudek ze dne 31. ledna 1984 (286/82 a 26/83, Recueil, s. 377, body 10, 16); v návaznosti na něj byly vydány mimo jiné rozsudky ze dne 2. února 1989, Cowan (186/87, Recueil, s. 195, bod 15); ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz (C‑274/96, Recueil, s. I‑07637, bod 15); ze dne 19. ledna 1999, Calfa (C‑348/96, Recueil, s. I‑11, bod 16); ze dne 26. října 1999, Eurowings Luftverkehrs AG (C‑294/97, Recueil, s. I‑07447, bod 34); ze dne 6. listopadu 2003, Gambelli a další (C‑243/01, Recueil, s. I‑13031, bod 55); ze dne 17. listopadu 2009, Presidente del Consiglio dei Ministri (C‑169/08, Sb. rozh. s. I‑10821, bod 25); ze dne 20. května 2010, Zanotti (C‑56/09, Sb. rozh. s. I‑04517, bod 26), a ze dne 27. ledna 2011, Komise v. Lucembursko (C‑490/09, Sb. rozh. s. I‑00247, bod 35).


4 –      Uvedení v rámci části nadepsané „unijní právo“ je v souladu s obvyklou praxí. Dohody o přidružení jsou sice mezinárodními smlouvami, nicméně podle ustálené judikatury Soudního dvora představují nedílnou součást práva Společenství. Rozsudek ze dne 30. dubna 1974, Haegeman (181/73, Recueil, s. 449) (v souvislosti s dohodou o přidružení uzavřenou s Řeckem); rozsudek ze dne 30. září 1987, Demirel (12/86, Recueil, s. 3719, bod 7) (v souvislosti s dohodou o přidružení uzavřenou s Tureckem).


5 –      Úř. věst. 217, 29.12.1964, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10.


6 –      Úř. věst. L 293, 29.12.1972, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41.


7 –      Rozhodnutí č. 2/2000 Rady přidružení ES‑Turecko ze dne 11. dubna 2000 o zahájení jednání mezi Společenstvím a Tureckem o liberalizaci sektoru služeb a o vzájemném otevření trhů veřejných zakázek, Úř. věst. L 138, 9.6.2000, s. 27.


8 –      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex), Úř. věst. L 105, 13.4.2006, s. 1.


9 –      Poznámka pod čarou vypuštěna.


10 –      Nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. března 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Úř. věst. L 81, 21.3.2001, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 65). Toto nařízení bylo několikrát pozměněno.


11 –      BGBl. I, s. 1341.


12 –      BGBl. I, s. 1743.


13 –      BGBl. I, s. 782.


14 –      Rozsudky ze dne 11. května 2000, Savas (C‑37/98, Recueil, s. I‑2927, body 46 až 54); rozsudky ze dne 21. října 2003, Abatay a další (C‑317/01 a C‑369/01, Recueil, s. I‑12301, body 58 a 59); ze dne 20. září 2007, Tum a Dari (C‑16/05, Sb. rozh. s. I‑7415, bod 46), Soysal a Savatli (uvedený výše v poznámce pod čarou 2, bod 45); ze dne 21. července 2011, Sb. rozh. s. I‑6957, bod 23), a ze dne 15. listopadu 2011, Dereci a další (C‑256/11, Sb. rozh. s. I‑11315, bod 87).


15 –      Z Evropské dohody o úpravě pohybu osob mezi členskými státy Rady Evropy rovněž nelze žádný takovýto nárok vyvodit, již jen vzhledem k německému prohlášení podle článku 7 této dohody.


16 –      Rozsudky Savas (uvedený výše v poznámce pod čarou 14, bod 71), Abatay a další (uvedený výše v poznámce pod čarou 14, body 62 až 67), Tum a Dari (uvedený výše v poznámce pod čarou 14, body 47 až 55); Soysal a Savatli (uvedený výše v poznámce pod čarou 2, body 47 až 49); ze dne 17. září 2009, Sahin (C‑242/06, Sb. rozh. s. I‑8465, bod 64); ze dne 29. dubna 2010, Komise v. Nizozemsko (C‑92/07, Sb. rozh. s. I‑3683, bod 47); Dereci a další (uvedený výše v poznámce pod čarou 14, body 89 až 94).


17 –      Rozsudek Soysal a Savatli (uvedený výše v poznámce pod čarou 2, body 55, 57 a 63).


18 –      Rozsudek Soysal a Savatli (uvedený výše v poznámce pod čarou 2, bod 59).


19 –      Viz v současnosti článek 30 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex), Úř. věst. L 243, 15.9.2009, s. 1.


20 –       COM(2011) 290 final, s. 9 a 18.


21 –      Pojem „pasivní“ volný pohyb služeb je používán přinejmenším od roku 1972. Viz jen Völker, S., Passive Dienstleistungsfreiheit im Europäischen Gemeinschaftsrecht, Duncker & Humblot, Berlín, 1990, s. 54 a násl.. V rámci práva Světové obchodní organizace se podle čl. I odst. 2 dohody GATS rozlišují čtyři druhy přeshraničního poskytování služeb. Jedná se přitom o tři zde uvedené typy, jakož i o poskytnutí „pomocí komerční přítomnosti“, které je v evropském rámci zahrnuto do svobody usazování.


22 –      Toto ukazuje i dohoda GATS, v jejímž rámci si země mohou zvolit, které způsoby poskytování služeb budou liberalizovat.


23 –      Calliess, C., a Korte, S., Dienstleistungsrecht in der EU, C. H. Beck, Mnichov 2011, s. 55 a 56.


24 –      Rozsudek ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders a další (352/85, Recueil, s. 2085, bod 16).


25 –      Soudní dvůr to argumentativně uznává, když ve věci Bickel a Franz konstatoval, že státní příslušníci členských států se jako příjemci služeb mohou vydat do jiných členských států a volně se zde pohybovat, a bezprostředně na to poukázal „mimo jiné“ na volný pohyb občanů Unie. Rozsudek ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz (C‑274/96, Recueil, s. I‑07637, bod 15).


26 –      Rozsudek Luisi a Carbone (uvedený výše v poznámce pod čarou 3). Soudní dvůr toto zásadní rozhodnutí opakovaně potvrdil. Viz výše poznámka pod čarou 3.


27 –      Rozsudek Luisi a Carbone (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, bod 10).


28 –      1155 UNTS 331.


29 –      Pokud jde o článek 31, viz například rozsudek Mezinárodního soudního dvora ze dne 3. února 1994 ve věci Différend teritorial (Jamahiriya arabe libyenne / Tchad), C. I. J. Recueil 1994, s. 6, bod 41.


30 –      Rozsudek ze dne 2. března 1999, Eddline El‑Yassini (C‑416/96, Recueil, s. I‑1209, bod 47); stanovisko generálního advokáta Bota ve věci Ziebell (dříve Örnek), rozsudek ze dne 8. prosince 2011 (C‑371/08, Sb. rozh. s. I‑12735, bod 43).


31 –      Francouzsky: „libre prestation des services“, italsky: „libera prestazione dei servizi“, nizozemsky: „het vrij verrichten van diensten“.


32 –      Rozsudek Luisi a Carbone (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, body 10 a 16).


33 –      Úř. věst. 2 ze dne 15. ledna 1962, s. 32. Oddíl III hovoří o zrušení omezení nezávisle na tom, „zda je poskytovatel služby dotčen přímo nebo nepřímo prostřednictvím příjemce služby nebo poskytnutí“.


34 –      Úř. věst. 56, 4. 4.1964, s. 845. Nahrazena směrnicí Rady 73/148/EHS ze dne 21. května 1973 o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a pohybu služeb, Úř. věst. L 172, 28.6.1973, s. 14; Zvl. vyd. 05/01, s. 167.


35 –      Stanovisko generálního advokáta Trabucchiho, rozsudek ze dne 7. července 1976, Watson a Belmann (118/75, Recueil, s. 1185); následně rovněž stanovisko generálního advokáta Capotortiho, rozsudek ze dne 1. prosince 1977, Kuyken (66/77, Recueil, s. 2311).


36 –      Völker, S., Passive Dienstleistungsfreiheit im Europäischen Gemeinschaftsrecht, Duncker & Humblot, Berlín, 64 a násl.


37 –      Článek 5 odst. 3 dohody, která byla podepsána dne 21. června 1999 a jménem Evropského společenství schválena rozhodnutím Rady a Komise týkajícím se dohody o vědeckotechnické spolupráci ze dne 4. dubna 2002 o uzavření sedmi dohod se Švýcarskou konfederací, Úř. věst. L 114, 30.4.2002, s. 1.


38 –      K programové povaze této normy podrobněji (v souvislosti s potud srovnatelným článkem 12 dohody) rozsudek Demirel (uvedený výše v poznámce pod čarou 4).


39 –      Rozsudek Abatay a další (uvedený výše v poznámce pod čarou 14, bod 112) (kurziva provedena autorem stanoviska). Viz rozsudek ze dne 6. června 1995, Bozkurt (C‑434/93, I‑01475, bod 20).


40 –      Ustálená judikatura, rozsudky ze dne 9. února 1982, Polydor a RSO Records (270/80, Recueil, s. 329, body 14 až 19); ze dne 26. října 1982, Kupferberg (104/81, Recueil, s. 3641, bod 30); ze dne 1. července 1993, Metalsa (C‑312/91, Recueil, s. I‑3751, body 10 až 12); ze dne 29. ledna 2002, Pokrzeptowicz‑Meyer (C‑162/00, Recueil, s. I‑1049, body 32 a 33); ze dne 12. listopadu 2009, Grimme (C‑351/08, Sb. rozh. s. I‑10777, body 27 a 29); ze dne 11. února 2010, Fokus Invest (C‑541/08, Sb. rozh. s. I‑1025, body 28 a 29); ze dne 15. července 2010, Hengartner a Gasser (C‑70/09, Sb. rozh. s. I‑7233, body 41 a 42).


41 –      Rozsudky ze dne 29. dubna 1982, Pabst & Richarz KG (17/81, Recueil, s. 1331, body 26 a 27); ze dne 27. září 2001, Gloszczuk (C‑63/99, Recueil, s. I‑6369, body 49 až 52).


42 –      Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Polskou republikou na straně druhé, Úř. věst. L 348, 31. 12. 1993, s. 2.


43 –      Rozsudek Gloszczuk (uvedený výše v poznámce pod čarou 41, body 49 až 52); implicitně pro dohodu s Tureckem: rozsudek ze dne 8. prosince 2011, Ziebell (dříve Örnek) (C‑371/08, body 58 až 74).


44 –      Rozsudek Pabst & Richarz KG (uvedený výše v poznámce pod čarou 41, body 26 a 27). Podobně rozsudek ze dne 16. července 1992, Legros (C‑163/90, Recueil, s. I‑4625, body 23 až 27).


45 –      Schmalenbach, K., „Art. 217“, v: Calliess C., a Ruffert, M., (vydavatelé) EUV/AEUV, C. H. Beck, Mnichov, 4. vydání 2011, body 35 a 36.


46 –      Stanovisko generálního advokáta Bota ve věci Ziebell (uvedené výše v poznámce pod čarou 43, body 44 až 46).


47 –      Rozsudek Ziebell (uvedený výše v poznámce pod čarou 43, body 64 až 72).


48 –      Can, H., Das Assoziationsverhältnis zwischen der Europäischen Gemeinschaft und der Türkei, Peter Lang, Frankfurt nad Mohanem, 2002, s. 54; přehled o jednotlivých oblastech poskytuje také Lenski, E., „Turkey and the EU: On the Road to Nowhere?“, in: ZaöRV 63 (2003), s. 77 až 102.


49 –      Článek 6 dohody.


50 –      Článek 41 odst. 2 dodatkového protokolu.


51 –      Rozhodnutí Rady přidružení ES‑Turecko č. 1/95 ze dne 22. prosince 1995 o provádění závěrečné etapy celní unie, Úř. věst. L 35, 13.2.1996, s. 1.


52 –      Rozsudky ze dne 5. května 1982, Gaston Schul (15/81, Recueil, s. 1409, bod 33), ze dne 25. února 1988, Drexl (299/86, Recueil, s. 1213, bod 24), Metalsa (uvedený výše v poznámce pod čarou 40, bod 15) a Gloszczuk (uvedený výše v poznámce pod čarou 41, bod 50).


53 –      Články 20 SFEU a 21 SFEU.


54 –      Toto dokresluje i atypická povaha nejvýznamnějších případů týkajících se pasivního volného pohybu služeb. V případě Luisi a Carbone se tak jednalo o pokuty za nákup zahraničních deviz, pan Cowan se jako turista dovolával zákazu diskriminace zakotveného v článku 7 Smlouvy o EHS. Rozsudky Luisi a Carbone (uvedený výše v poznámce pod čarou 3) a Cowan (uvedený výše v poznámce pod čarou 3).


55 –      Článek 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu.


56 –      Lenaerts, K., a Van Nuffel, P., European Union Law, Sweet & Maxwell, Londýn, 3. vydání, 2011, s. 273.


57 –      Calliess, C,. a Korte, S., Dienstleistungsrecht in der EU, C. H. Beck, Mnichov 2011, s. 55 a 56, hovoří o „zrcadlovém obrazu“ aktivního volného pohybu služeb.


58 –      Rozsudek Eurowings Luftverkehrs AG (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, body 33 a 34).


59 –      Rozsudky Luisi a Carbone (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, bod 16) a Cowan (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, bod 15).


60 –      Rozsudky Luisi a Carbone (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, bod 16) a Komise v. Lucembursko (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, body 34 a 35).


61 –      Rozsudky Luisi a Carbone (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, bod 16) a Zanotti (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, body 26 až 35).


62 –      Rozsudek Eurowings Luftverkehrs AG (uvedený výše v poznámce pod čarou 3, bod 34).


63 –      Rozsudek ze dne 5. října 1988, Steymann (196/87, Recueil, s. 6159, bod 13).


64 –      Viz bod 75 tohoto stanoviska.


65 –      V souvislosti s prvkem účelu pobytově právní složky pasivního volného pohybu služeb viz Völker, S., Passive Dienstleistungsfreiheit im Europäischen Gemeinschaftsrecht, Duncker & Humblot, Berlín, 1990, s. 168 a násl. K značným praktickým potížím při uplatňování takového kritéria již Tomuschat, C., „Le principe de proportionnalité: Quis iudicabit?“, v: CDE 1977, 97, 102.