ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
12. června 2015(*)
„Ochrana spotřebitele – Zdravotní tvrzení při označování potravin – Nařízení (EU) č. 432/2012 – Žaloba na neplatnost – Nařizovací akt nevyžadující přijetí prováděcích opatření – Bezprostřední dotčení – Přípustnost – Nařízení (ES) č. 1924/2006 – Námitka protiprávnosti – Rejstřík pro zdravotní tvrzení“
Ve věci T‑334/12,
Plantavis GmbH, se sídlem v Berlíně (Německo),
NEM, Verband mittelständischer europäischer Hersteller und Distributoren von Nahrungsergänzungsmitteln & Gesundheitsprodukten eV, se sídlem v Laudertu (Německo),
zastoupené T. Büttnerem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené L. Pignataro-Nolin a S. Grünheid, jako zmocněnkyněmi,
a
Evropskému úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA), zastoupenému D. Detkenem, jako zmocněncem, ve spolupráci s R. Van der Houtem a A. Köhler, advokáty,
žalovaným,
podporovaným
Evropským parlamentem, zastoupeným J. Rodriguesem a P. Schonardem, jako zmocněnci,
vedlejším účastníkem podporujícím Komisi,
a
Radou Evropské unie, zastoupenou M. Simm a I. Šulce, jako zmocněnkyněmi,
vedlejší účastnicí podporující Komisi a EFSA,
jejímž předmětem je návrh na zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin (Úř. věst. L 404, s. 9) a nařízení Komise (EU) č. 432/2012 ze dne 16. května 2012, kterým se zřizuje seznam schválených zdravotních tvrzení při označování potravin jiných než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí (Úř. věst. L 136, s. 1), jakož i rejstříku výživových a zdravotních tvrzení při označování potravin zveřejněného na internetové stránce Komise,
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení M. Kančeva (zpravodajka), vykonávající funkci předsedkyně, C. Wetter a E. Bieliūnas, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Weychert, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 23. října 2014,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně, společnost Plantavis GmbH a sdružení NEM, Verband mittelständischer europäischer Hersteller und Distributoren von Nahrungsergänzungsmitteln & Gesundheitsprodukten eV, mají sídlo v Německu, přičemž prvně uvedená společnost je podnikem, který vyrábí a uvádí potravinové doplňky a dietetické potraviny na evropský trh, a druhý subjekt je profesním sdružením zastupujícím zájmy podniků provozujících tento druh činnosti. Tyto podniky každodenně uvádějí zdravotní tvrzení na etiketách svých výrobků a v reklamě na tyto výrobky.
2 V návaznosti na přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin (Úř. věst. L 404, s. 9) předložily žalobkyně zdravotní tvrzení orgánům svých členských států pro účely schvalovacího řízení stanoveného v čl. 13 odst. 1 až 3 tohoto nařízení. Komise Evropských společenství následně obdržela celkem přibližně 44 000 zdravotních tvrzení od členských států podle čl. 13 odst. 2 uvedeného nařízení. V tomto kontextu byl sestaven souhrnný seznam, určený ke sloučení všech zdravotních tvrzení předaných členskými státy a k zamezení duplikací a opakování, a zřízen systém kodifikace pro zajištění jednotného zacházení s vnitrostátními seznamy, jak uvádí Komise, a identifikace uvedených tvrzení použitím identifikačního čísla.
3 Dne 24. července 2008 zaslala Komise Evropskému úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) oficiální žádost o vědecké stanovisko podle čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1924/2006. Při této příležitosti předala Komise EFSA první část souhrnného seznamu. Zbývající části tohoto seznamu byly předány po konzultaci s členskými státy v listopadu a v prosinci 2008 a poté v březnu 2010 prostřednictvím dodatku, čímž konečný počet zdravotních tvrzení, která měla být zhodnocena, dosáhl 4 637.
4 Mezi říjnem 2009 a červencem 2011 provedl EFSA vědecké hodnocení zdravotních tvrzení předaných Komisí.
5 Podle čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1924/2006 přijala Komise dne 16. května 2012 nařízení (EU) č. 432/2012, kterým se zřizuje seznam schválených zdravotních tvrzení při označování potravin jiných než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí (Úř. věst. L 136, s. 1). V tomto nařízení Komise schválila částečný seznam 222 zdravotních tvrzení odpovídajících 497 položkám v souhrnném seznamu, ohledně kterých EFSA v podstatě dospěl k závěru, že na základě předložených údajů byl zjištěn příčinný vztah mezi kategorií potravin, potravinou nebo jednou její složkou a uváděným účinkem (dále jen „seznam schválených tvrzení“). Uvedená tvrzení, jakož i další tvrzení, která byla zamítnuta, byla rovněž zapsána do rejstříku Unie pro výživová a zdravotní tvrzení při označování potravin vytvořeného Komisí v souladu s čl. 20 odst. 2 písm. c) a d) nařízení č. 1924/2006. Kromě toho Komise stanovila, že se nařízení č. 432/2012 začne používat šest měsíců po svém vstupu v platnost, a sice od 14. prosince 2012, aby se provozovatelé potravinářských podniků, kteří používají neschválená tvrzení, mohli přizpůsobit požadavkům stanoveným v tomto nařízení, včetně zákazu uvádění na trh, který je uveden v čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1924/2006.
6 Téhož dne identifikovala Komise seznam více než 2 000 tvrzení, jejichž hodnocení EFSA nedokončil nebo o nichž Komise ještě nerozhodla, a zveřejnila tento seznam na své internetové stránce. Podle Komise byla tato zdravotní tvrzení, která se týkala zejména účinků rostlinných látek či látek rostlinného původu nazývaných „botanické látky“, pozastavena, a mohla být tedy nadále používána podle přechodného režimu stanoveného v čl. 28 odst. 5 a 6 nařízení č. 1924/2006.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
7 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 25. července 2012 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.
8 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 25. října 2012 požádala Rada Evropské unie o vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise a EFSA.
9 Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 16. listopadu 2012 požádal Evropský parlament o vstup do řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise.
10 Usnesením ze dne 15. ledna 2013 předseda prvního senátu Tribunálu tato vedlejší účastenství povolil.
11 Při změně složení senátů Tribunálu byla soudkyně zpravodajka přidělena k osmému senátu, kterému byla tudíž tato věc přidělena.
12 Vzhledem k překážce na straně předsedy osmého senátu předseda Tribunálu podle pořadí stanoveného v článku 6 jednacího řádu Tribunálu určil nejprve soudce nahrazujícího předsedu senátu a na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu dále určil soudce, který tento senát doplnil.
13 Na základě zprávy soudkyně zpravodajky rozhodl Tribunál (osmý senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu vyzval žalobkyně, aby mu zaprvé předložily seznam zdravotních tvrzení, která se jich týkají, a přesně uvedly status uvedených tvrzení, a sice, zda tato tvrzení byla v návaznosti na přijetí nařízení č. 432/2012 schválena, zamítnuta nebo pozastavena, zadruhé, aby konkrétně uvedly akty, jichž se jejich návrh týká, jakož i ustanovení uvedených aktů, jež jsou předmětem jejich návrhu na zrušení, a zatřetí, aby upřesnily, které návrhy v jejich žalobě jsou primární a které podpůrné. Kromě toho Tribunál vyzval účastníky řízení, aby uvedli, zda je nařízení č. 432/2012 podle jejich názoru nařizovacím aktem, který se týká žalobkyň bezprostředně a který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření ve smyslu třetího předpokladu uvedeného v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. Účastníci řízení těmto výzvám ve stanovené lhůtě vyhověli.
14 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 23. října 2014.
15 Žalobkyně navrhují, aby Tribunál zrušil zákazy stanovené v nařízení č. 1924/2006 ve spojení s nařízením č. 432/2012 a rejstříkem výživových a zdravotních tvrzení při označování potravin zveřejněným na internetové stránce Komise (dále jen „rejstřík pro schválená zdravotní tvrzení“), jakož i hodnocení výživových a zdravotních tvrzení provedená EFSA, o která se Komise opírá.
16 Komise a EFSA navrhují, aby Tribunál:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou a podpůrně ji zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
17 Úvodem je třeba uvést, že v odpovědi na jednu z otázek položených žalobkyním v rámci organizačních procesních opatření žalobkyně Tribunálu upřesnily, že jejich návrh na zrušení primárně a na základě článku 263 SFEU směřuje proti nařízení č. 432/2012. Kromě toho žalobkyně uvedly, že se svým návrhem incidenčně a na základě článku 277 SFEU domáhají, aby byla na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení prohlášena nepoužitelnost nařízení č. 1924/2006. Kromě toho se žalobkyně ve svých písemnostech domáhají zrušení rejstříku pro schválená zdravotní tvrzení, jakož i hodnocení výživových a zdravotních tvrzení provedených EFSA, o která se Komise opírá. Je tudíž třeba zabývat se těmito třemi návrhy samostatně.
K návrhu na zrušení nařízení č. 432/2012
18 Aniž Komise a EFSA, podporované Radou a Parlamentem, vznesly formální námitku nepřípustnosti podle článku 114 jednacího řádu, tvrdí, že návrh na zrušení nařízení č. 432/2012 je nepřípustný. Konkrétně uvádějí, že i kdyby bylo nařízení č. 432/2012 považováno za nařizovací akt, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, žalobkyně neprokázaly, že jsou uvedeným nařízením bezprostředně dotčeny. EFSA mimoto dodává, že uvedený návrh na zrušení musí být každopádně odmítnut v rozsahu, v němž směřuje proti němu, neboť nařízení č. 432/2012 bylo přijato pouze Komisí.
19 Žalobkyně zpochybňují argumenty Komise a EFSA týkající se nepřípustnosti žaloby. Především tvrdí, že nařízení č. 432/2012 je nařizovacím aktem ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, jenž nevyžaduje přijetí prováděcích opatření. Dále tvrdí, že v souladu s judikaturou se jich toto nařízení dotýká bezprostředně, neboť má bezprostřední účinky na jejich právní postavení, a dále že toto nařízení neponechává adresátům pověřeným jeho provedením žádnou volnost uvážení.
20 Úvodem Tribunál poukazuje na to, jak správně namítá EFSA, že návrh na zrušení nařízení č. 432/2012 musí být prohlášen za nepřípustný v rozsahu, v němž se tento návrh týká uvedeného úřadu, neboť tento úřad není autorem napadeného aktu. V této souvislosti stačí konstatovat, že Komise přijala po konzultaci s EFSA seznam schválených tvrzení postupem podle čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1924/2006 i všechny podmínky nezbytné pro používání těchto tvrzení. Za těchto okolností je třeba mít za to, že projednávaný návrh na zrušení směřuje výlučně proti Komisi.
21 Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může každá fyzická nebo právnická osoba za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci zmíněného článku podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti nařizovacím aktům, které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.
22 V projednávané věci je nesporné, že nařízení č. 432/2012 nebylo určeno žalobkyním, které tudíž nejsou adresátkami tohoto aktu. Za těchto okolností mohou žalobkyně podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU podat žalobu na neplatnost zmíněného aktu pouze za podmínky, že buďto představuje nařizovací akt, který se bezprostředně dotýká žalobkyň a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, anebo se dotýká žalobkyň bezprostředně a osobně.
23 Na prvním místě je tak třeba ověřit, zda napadené nařízení představuje nařizovací akt ve smyslu třetího předpokladu uvedeného v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.
24 Podle judikatury musí být pojem „nařizovací akt“ chápán tak, že zahrnuje všechny akty s obecnou působností kromě legislativních aktů (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, Sb. rozh., EU:C:2013:625, bod 60).
25 Právním základem nařízení č. 432/2012 je v projednávané věci čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1924/2006, jenž postupem podle čl. 25 odst. 3 téhož nařízení zmocňuje Komisi k přijetí seznamu schválených zdravotních tvrzení při označování potravin jiných než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí. Článek 25 odst. 3 nařízení č. 1924/2006 odkazuje na článek 5a rozhodnutí Rady 1999/468/ES ze dne 28. června 1999 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi (Úř. věst. L 184, s. 23; Zvl. vyd. 01/03, s. 124), který je vyhrazen k přijímání opatření, jejichž předmětem je změna jiných než podstatných prvků základního aktu přijatého postupem spolurozhodování. Z toho vyplývá, že nařízení č. 432/2012 bylo přijato Komisí při výkonu prováděcích pravomocí v rámci regulativního postupu s kontrolou, a že v důsledku toho nepředstavuje uvedené nařízení legislativní akt ve smyslu judikatury vyplývající z rozsudku Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada (EU:C:2013:625, bod 24 výše).
26 Kromě toho, jelikož se nařízení č. 432/2012 ve spojení s čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 vztahuje na všechny provozovatele potravinářských podniků, kteří používají zdravotní tvrzení při označování potravin jiných než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí, je třeba učinit závěr, že uvedené nařízení má obecnou působnost, jelikož se uplatňuje na objektivně určené situace a vytváří právně závazné účinky vůči kategorii osob pojímaných obecným a abstraktním způsobem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2011, Microban International a Microban (Europe) v. Komise, T‑262/10, Sb. rozh., EU:T:2011:623, bod 23].
27 Z toho vyplývá, že nařízení č. 432/2012 představuje nařizovací akt ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce in fine SFEU.
28 Na druhém místě, pokud jde o pojem bezprostředního dotčení, bylo judikováno, že tato podmínka v první řadě vyžaduje, aby dotčené opatření mělo bezprostřední dopad na právní postavení žalobce, a v druhé řadě, aby jeho adresátům pověřeným jeho provedením neponechávalo žádnou volnost uvážení, naopak, aby toto provedení bylo čistě automatické povahy a vyplývalo výlučně z dotčené úpravy, aniž by bylo třeba použít další zprostředkující předpisy (rozsudky ze dne 5. května 1998, Dreyfus v. Komise, C‑386/96 P, Recueil, EU:C:1998:193, bod 43, a ze dne 10. září 2009, Komise v. Ente per le Ville Vesuviane a Ente per le Ville Vesuviane v. Komise, C‑445/07 P a C‑455/07 P, Sb. rozh., EU:C:2009:529, bod 45).
29 V projednávané věci je nejprve třeba poukázat na to, že účinky vyplývající z nařízení č. 432/2012 spočívají podle jeho článku 1 ve schválení celkem 222 zdravotních tvrzení při označování potravin jiných než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí. Kromě toho, jak je uvedeno v bodech 12 a 13 odůvodnění nařízení č. 432/2012, účinkem tohoto nařízení je na základě jeho použití ve spojení s čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1924/2006 zákaz některých tvrzení téhož druhu, jejichž hodnocení a ověření podle čl. 13 odst. 3 uvedeného nařízení ukončila EFSA a Komise v podstatě se závěrem, že buď nebyla vědecky podložena, nebo že nesplňovala obecné či konkrétní požadavky stanovené uvedeným nařízením.
30 Z toho vyplývá, že jelikož žalobkyně coby provozovatelé potravinářských podniků zpochybňují legalitu nařízení č. 432/2012, je na nich, aby identifikovaly tvrzení dotčená uvedeným nařízením, která nepříznivě zasahují do jejich právního postavení, aby tak prokázaly, že jsou bezprostředně dotčeny ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Konkrétně, jak v podstatě vyplývá z písemností žalobkyň, jestliže schválená zdravotní tvrzení nejsou předmětem jejich žaloby z důvodu, že se žalobkyně nemohou dovolávat žádného zájmu vyplývajícího z jejich případného zrušení, mají povinnost prokázat, že při podání žaloby k Tribunálu používaly ve svých obchodních sděleních týkajících se jejich výrobků tvrzení zakázaná v návaznosti na přijetí nařízení č. 432/2012.
31 V projednávané věci žalobkyně v odpovědi na žádost Tribunálu v rámci organizačních procesních opatření, aby mu předložily seznam zdravotních tvrzení nařízení č. 432/2012, která se jich týkají, a přesně uvedly status uvedených tvrzení, pouze uvedly, že tvrzeními, která používaly v rámci své obchodní činnosti, jsou tvrzení obsažená v příloze A.1 k jejich žalobě.
32 Je přitom nutno konstatovat, že uvedená příloha se vztahuje pouze k seznamu zdravotních tvrzení, který žalobkyně zaslaly německým orgánům pro účely vypracování vnitrostátních seznamů, na které odkazuje čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1924/2006, aniž by však poskytovala odpověď na otázku, zda každé z těchto tvrzení bylo schváleno či zamítnuto nařízením č. 432/2012. V této souvislosti je třeba podotknout, že je sice pravda, že tuto informaci lze získat nahlédnutím do přílohy uvedeného nařízení a rejstříku zveřejněného Komisí na její internetové stránce, jejíž odkaz byl Tribunálu oznámen ve spisu, avšak tomuto soudu nepřísluší vyhledávat a identifikovat tvrzení, která by případně mohla představovat základ pro přípustnost žaloby žalobkyň, zejména pokud je jako v projednávané věci dotčeno přibližně 2 000 zdravotních tvrzení, z nichž 222 bylo schváleno, což odpovídá 497 položkám v souhrnném seznamu, a 1 719 tvrzení bylo zakázáno [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 8. července 2010, Strålfors v. OHIM (ID SOLUTIONS), T‑211/10, EU:T:2010:301, bod 7 a citovaná judikatura].
33 Z toho vyplývá, že se žalobkyním nepodařilo identifikovat zdravotní tvrzení dotčená nařízením č. 432/2012, jejichž zákaz by nepříznivě zasahoval do jejich právního postavení.
34 Výše uvedený závěr nelze zpochybnit ostatními argumenty žalobkyň v odpověď na otázky Tribunálu jak v rámci organizačních procesních opatření, tak na jednání.
35 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že jsou nařízením č. 432/2012 bezprostředně dotčeny z důvodu, že po jeho vstupu v platnost jsou zdravotní tvrzení, která stejně jako jejich tvrzení nebyla Komisí schválena, nutně zakázána podle čl. 10 odst. 1 nařízení č. 1924/2006.
36 Nicméně i kdyby, jak tvrdí žalobkyně, tvrzení, která se jich týkají, nebyla nařízením č. 432/2012 schválena, takové tvrzení nestačí k přesné identifikaci neschválených tvrzení, která by mohla založit bezprostřední dotčení žalobkyň. Je totiž třeba poukázat na to, jak vyplývá z bodů 10 a 11 odůvodnění nařízení č. 432/2012, že u více než 2 000 zdravotních tvrzení, jež spadají pod čl. 13 odst. 1 až 3 nařízení č. 1924/2006, se ještě čeká na zhodnocení, a mohou být tudíž používána v souladu s přechodnými opatřeními stanovenými v čl. 28 odst. 5 a 6 téhož nařízení. V tomto kontextu nelze vyloučit, že zdravotní tvrzení, která se týkají žalobkyně, jsou součástí seznamu pozastavených tvrzení. Kromě toho je v této souvislosti třeba zdůraznit, že jelikož se pozastavená tvrzení stále hodnotí a Komise ještě s konečnou platností nerozhodla ani o jejich schválení, ani o jejich zákazu, nemohou vést k žalobě na neplatnost. Na tvrzení, která zůstávají pozastavena, se totiž nadále vztahuje právní režim, který se na ně používal před přijetím nařízení č. 432/2012. V důsledku toho podniky dotčené těmito tvrzeními mohou tato tvrzení nadále používat v rámci svých činností spočívajících v uvádění potravin na trh v souladu s čl. 28 odst. 5 a 6 nařízení č. 1924/2006.
37 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že zamítnutá tvrzení nelze snadno identifikovat účastníky trhu, kteří tudíž nevědí, jaká tvrzení byla zamítnuta a jaká tvrzení mohou být nadále používána v souladu s čl. 28 odst. 5 a 6 nařízení č. 1924/2006.
38 K tomuto Tribunál nicméně uvádí, že body 4 a 11 odůvodnění nařízení č. 432/2012 obsahují odkaz na internetové stránky EFSA a Komise, na nichž je veřejnosti zpřístupněn souhrnný seznam všech identifikačních čísel zdravotních tvrzení předaných členskými státy podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 a dále seznam identifikačních čísel týkajících se zdravotních tvrzení, u kterých probíhá hodnocení, jakož i seznam identifikačních čísel týkajících se zdravotních tvrzení, která byla zamítnuta. Za těchto okolností je třeba poznamenat, že neschválená zdravotní tvrzení a pozastavená zdravotní tvrzení lze identifikovat nahlédnutím do souhrnného seznamu použitím identifikačních čísel poskytnutých Komisí, takže výtka žalobkyň vycházející z nedostatečné jasnosti nebo přesnosti v tomto ohledu musí být zamítnuta.
39 Zatřetí, třebaže žalobkyně tvrdí, že se na projednávanou věc použije rozsudek ze dne 30. dubna 2014, Hagenmeyer a Hahn v. Komise (T‑17/12, Sb. rozh., EU:T:2014:234), v němž Tribunál uznal bezprostřední dotčení dvou žalobců pouze z důvodu, že podali žádost o schválení zdravotního tvrzení u vnitrostátních orgánů, je nutno v první řadě konstatovat, že se uvedený rozsudek týká schvalovacího řízení podle článků 14 až 18 nařízení č. 1924/2006 týkajících se zdravotních tvrzení o snížení rizika onemocnění a tvrzení o vývoji a zdraví dětí, jež se liší od schvalovacího řízení relevantního v projednávané věci, a sice řízení podle čl. 13 odst. 1 až 3 téhož nařízení týkajícího se zdravotních tvrzení jiných než tvrzení o snížení rizika onemocnění a o vývoji a zdraví dětí. Je totiž třeba poukázat na to, jak Tribunál uvedl v bodě 42 výše citovaného rozsudku Hagenmeyer a Hahn v. Komise (EU:T:2014:234), že zatímco se řízení podle článků 14 až 18 nařízení č. 1924/2006 zahajuje na žádost o schválení podanou jednotlivci, kteří tedy mohou podat připomínky ke stanoviskům EFSA a domoci se individuálního rozhodnutí, řízení podle čl. 13 odst. 1 až 3 téhož nařízení je založeno na seznamech tvrzení předaných členskými státy, přičemž jednotlivci nemohou podat individuální žádosti o schválení. Ve druhé řadě je třeba uvést, že na rozdíl od projednávané věci Tribunál v rámci výše citovaného rozsudku Hagenmeyer a Hahn v. Komise (EU:T:2014:234) shledal bezprostřední dotčení žalobkyň, neboť konečné rozhodnutí o zamítnutí jejich žádosti o schválení bylo zahrnuto v napadeném nařízení. V projednávané věci, jak vyplývá ze závěru učiněného v bodě 33 výše, se přitom žalobkyním nepodařilo prokázat, že konečné rozhodnutí o zamítnutí tvrzení, která se jich týkají, vyplynulo z přijetí nařízení č. 432/2012. Řešení přijaté v rámci výše citovaného rozsudku Hagenmeyer a Hahn v. Komise (EU:T:2014:234) tudíž nelze použít na projednávanou věc.
40 Začtvrté žalobkyně na jednání dokonce tvrdily, že tvrzení, která zaslaly německým orgánům, nikdy nebyla Komisi předána podle čl. 13 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 a že neznají důvody pro toto opomenutí.
41 V této souvislosti je nejprve třeba poukázat na to, že v souladu s tímto posledně uvedeným ustanovením přísluší vnitrostátním orgánům členských států poskytnout Komisi seznam zdravotních tvrzení, která mají být poté předmětem vědeckého hodnocení EFSA a ověření dalších podmínek stanovených v nařízení č. 1924/2006 Komisí. Z toho vyplývá, že pokud, jak tvrdí žalobkyně, německé orgány nepředaly seznam tvrzení, která jim žalobkyně zaslaly, jakákoli výtka týkající se tohoto údajného opomenutí by mohla být přezkoumána pouze příslušnými vnitrostátními orgány.
42 Dále je třeba podotknout, jak v podstatě vyplývá z výkladu bodu 13 odůvodnění ve spojení s bodem 15 odůvodnění nařízení č. 432/2012, že se uvedené nařízení vztahuje jedině na tvrzení, která byla zaslána Komisi, nebyla následně vzata zpět členskými státy a která byla poté posouzena EFSA a o nichž Komise s konečnou platností rozhodla buď tak, že je schválila, nebo zamítla. Kdyby se však ukázalo, že německé orgány, kterým žalobkyně zaslaly tvrzení, uvedená tvrzení Komisi nepředaly nebo je vzaly zpět, bylo by pak nutno konstatovat, že tato tvrzení nemohla být EFSA a Komisí zkoumána, a že by se tudíž na ně nemohlo vztahovat nařízení č. 432/2012.
43 Mimoto, jak Komise uvedla na jednání, nelze vyloučit, že tato tvrzení byla předána orgány jiných členských států, a že tedy mohla být zamítnuta či pozastavena. V tomto případě by bylo v souladu se závěry v bodě 30 výše možné v projednávané věci konstatovat bezprostřední dotčení žalobkyň, pouze pokud by přesně určily status každého z uvedených tvrzení.
44 Konečně přestože žalobkyně tvrdí, že jsou v tomto kontextu zbaveny jakékoli možnosti domoci se schválení tvrzení, která každodenně používají při uvádění svých výrobků na trh, neboť žaloba proti nařízení č. 432/2012 je jediný způsob, jak toho dosáhnout, takový argument nelze přijmout. Kdyby se totiž ukázalo, že vnitrostátní orgány uvedená tvrzení Komisi nezaslaly, takže by uvedená tvrzení nebyla předmětem dotčeného schvalovacího řízení, mohly by se žalobkyně nadále obracet na uvedené orgány, které mají možnost požádat Komisi, aby po konzultaci s EFSA změnila seznam schválených tvrzení podle čl. 13 odst. 4 nařízení č. 1924/2006.
45 S ohledem na výše uvedené se žalobkyním nepodařilo prokázat, že jsou nařízením č. 432/2012 bezprostředně dotčeny.
46 Za těchto okolností musí být jejich návrh na zrušení nařízení č. 432/2012 odmítnut jako nepřípustný, aniž je nutné zkoumat ostatní podmínky stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.
K návrhu na prohlášení nepoužitelnosti nařízení č. 1924/2006
47 Komise a EFSA, podporované Radou a Parlamentem, tvrdí, že návrh na zrušení nařízení č. 1924/2006 je nepřípustný, neboť nesplňuje požadavky stanovené v článku 277 SFEU k tomu, aby mohl být považován za námitku protiprávnosti.
48 Žalobkyně tyto argumenty zpochybňují.
49 Podle článku 277 SFEU platí, že „[d]otýká-li se spor aktu s obecnou působností přijatého orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie, může se každá strana, i když lhůta stanovená v čl. 263 šestém pododstavci [SFEU] uplynula, domáhat z důvodů stanovených v čl. 263 druhém pododstavci [SFEU] před Soudním dvorem Evropské unie nepoužitelnosti tohoto aktu“.
50 Podle ustálené judikatury nepředstavuje možnost poskytnutá článkem 277 SFEU dovolávat se protiprávnosti aktu s obecnou působností samostatné právo podat žalobu a může být vykonávána pouze incidenčně, takže nepřípustnost žaloby ve věci samé způsobuje nepřípustnost námitky protiprávnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 1981, Albini v. Rada a Komise, 33/80, Recueil, EU:C:1981:186, bod 17, a usnesení ze dne 16. listopadu 2000, Schiocchet v. Komise, C‑289/99 P, Recueil, EU:C:2000:641, body 11 a 25).
51 Mimoto námitka protiprávnosti, která byla při zpochybňování legality jiného aktu v hlavním řízení vznesena incidenčně podle článku 277 SFEU, je přípustná jen tehdy, když existuje spojitost mezi tímto aktem a normou, jejíž údajná protiprávnost je namítána. Vzhledem k tomu, že cílem článku 277 SFEU není umožnit účastníku řízení zpochybnění použitelnosti jakéhokoliv aktu obecného charakteru ve prospěch jakékoli žaloby, dosah námitky protiprávnosti musí být omezen na to, co je nezbytné pro vyřešení sporu. Z toho vyplývá, že obecný akt, jehož protiprávnost se uplatňuje, musí být přímo nebo nepřímo použitelný ve věci projednávané v rámci žaloby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 1993, Reinarz v. Komise, T‑6/92 a T‑52/92, Recueil, EU:T:1993:89, bod 57 a citovaná judikatura).
52 V projednávané věci je třeba poukázat na to, že přípustnost návrhu podaného na základě článku 277 SFEU závisí, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 50 výše, na přípustnosti žaloby směřující ke zrušení nařízení č. 432/2012.
53 Vzhledem k tomu, že jak bylo konstatováno v bodě 46 výše, byl návrh na zrušení nařízení č. 432/2012 prohlášen za nepřípustný, i námitku protiprávnosti je třeba prohlásit za nepřípustnou.
K návrhu na zrušení rejstříku pro schválená zdravotní tvrzení, jakož i hodnocení provedených EFSA
54 Komise a EFSA tvrdí, že rejstřík pro schválená zdravotní tvrzení ani hodnocení provedená EFSA v rámci postupu podle čl. 13 odst. 1 až 3 nařízení č. 1924/2006 nemohou být předmětem žaloby ve smyslu článku 263 SFEU, jelikož se nejedná o akty s právně závaznými účinky, které mohou měnit právní postavení žalobkyň.
55 Žalobkyně mají za to, že jak zveřejnění učiněná Komisí v rejstříku pro schválená zdravotní tvrzení, tak zveřejnění EFSA podléhají přezkumu unijního soudu na základě článku 263 SFEU. Co se týče EFSA, žalobkyně tvrdí, že uvedený úřad vykonává ve skutečnosti rozhodovací funkci, která má přímé právní důsledky vůči třetím osobám v rámci posouzení nařízení č. 1924/2006 a č. 432/2012.
56 Podle ustálené judikatury mohou být akty nebo rozhodnutími, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 263 SFEU, pouze opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobců tím, že tato opatření podstatným způsobem mění jejich právní postavení (rozsudky ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, EU:C:1981:264, bod 9; ze dne 31. března 1998, Francie a další v. Komise, C‑68/94 a C‑30/95, Recueil, EU:C:1998:148, bod 62, a ze dne 4. března 1999, Assicurazioni Generali a Unicredito v. Komise, T‑87/96, Recueil, EU:T:1999:37, bod 37). Při určování toho, zda akt nebo rozhodnutí takovéto účinky vyvolává, je třeba se zaměřit na jeho podstatu (usnesení ze dne 13. června 1991, Sunzest v. Komise, C‑50/90, Recueil, EU:C:1991:253, bod 12, a výše citovaný rozsudek Francie a další v. Komise, EU:C:1998:148, bod 63).
57 V projednávané věci je třeba poukázat na to, že žalobkyně navrhují zrušení „zveřejnění Komise […] uvedených v rejstříku Společenství, který vede, jakož i hodnocení výživových a zdravotních tvrzení provedených EFSA, o která se Komise opírá“.
58 Pokud jde zaprvé o návrh na zrušení rejstříku pro schválená zdravotní tvrzení, je třeba obdobně jako Komise uvést, že uvedený rejstřík byl vytvořen v souladu s článkem 20 nařízení č. 1924/2006 a že jako takový nepředstavuje právní akt ve smyslu judikatury citované v bodě 56 výše. Jak totiž vyplývá z bodu 31 odůvodnění nařízení č. 1924/2006, rejstřík pro schválená zdravotní tvrzení je nástrojem komunikace pro účely transparentnosti a informování, aby se zabránilo žádostem týkajícím se tvrzení, která již byla posouzena. I když tento rejstřík poskytuje informace o právních aktech přijatých v oblasti výživových a zdravotních tvrzení, nic to nemění na tom, že není určen k tomu, aby vytvářel právní účinky vůči třetím osobám.
59 Rejstřík pro schválená zdravotní tvrzení tudíž nemůže být předmětem žaloby podle článku 263 SFEU.
60 Pokud jde zadruhé o vědecká stanoviska EFSA zveřejněná v návaznosti na hodnocení provedená v souladu s postupem podle čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1924/2006, stačí připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 20 výše, že EFSA jedná v postavení orgánu, který vykonává vědecké a technické úkoly, aniž by měl možnost přijmout akty s právně závaznými účinky na právní postavení třetích osob.
61 V této souvislosti je třeba připomenout, že stanoviska a doporučení orgánů, institucí a jiných subjektů Unie jsou z působnosti článku 263 SFEU výslovně vyloučena, a nemohou být tudíž předmětem žaloby na neplatnost [v tomto smyslu viz usnesení ze dne 14. května 2012, Sepracor Pharmaceuticals (Ireland) v. Komise, C‑477/11 P, EU:C:2012:292, bod 52 a citovaná judikatura].
62 Mimoto podle ustálené judikatury platí, že pokud jde o akty nebo rozhodnutí, která jsou vypracována v několika fázích, jsou v zásadě za napadnutelné akty považována jen ta opatření, která vyjadřují konečné stanovisko orgánu na konci řízení, nikoliv mezitímní opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí (rozsudek ze dne 18. prosince 1992, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑10/92 až T‑12/92 a T‑15/92, Recueil, EU:T:1992:123, bod 28).
63 V projednávané věci je třeba učinit závěr, že podle čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1924/2006 představují vědecká stanoviska EFSA mezitímní kroky postupu, které nemohou mít účinek na právní postavení třetích osob. Jak EFSA poznamenává, tento úřad má totiž poskytovat stanoviska, pokud to jako v projednávané věci stanoví relevantní právní rámec. V takových případech přitom EFSA nemůže přijímat akty s právními účinky a jedinými napadnutelnými akty jsou akty obsahující konečné rozhodnutí přijaté Komisí týkající se schválení nebo zákazu přezkoumaných tvrzení.
64 Hodnocení provedená EFSA v rámci postupu podle čl. 13 odst. 3 nařízení č. 1924/2006 tudíž nemohou být předmětem žaloby podle článku 263 SFEU.
65 Z toho vyplývá, že jelikož rejstřík pro schválená zdravotní tvrzení ani stanoviska EFSA nejsou akty, které mohou být předmětem žaloby podle článku 263 SFEU, musí být třetí návrh žalobkyň na zrušení odmítnut jako nepřípustný.
66 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba žalobu odmítnout v plném rozsahu jako nepřípustnou.
K nákladům řízení
67 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a EFSA požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit, aby nesly vlastní náklady řízení a nahradily náklady řízení vynaložené Komisí a EFSA.
68 Podle čl. 87 odst. 4 jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení a Tribunál může nařídit, že vedlejší účastníci nesou vlastní náklady. V projednávané věci Rada a Parlament ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se odmítá.
2) Plantavis GmbH a NEM, Verband mittelständischer europäischer Hersteller und Distributoren von Nahrungsergänzungsmitteln & Gesundheitsprodukten eV, ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí a Evropským úřadem pro bezpečnost potravin (EFSA).
3) Rada Evropské unie a Evropský parlament ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. června 2015.
Podpisy.