ROZSUDEK SOUDU (šestého senátu)
29. ledna 2008 (*)
„Dumping – Dovozy žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky a Ukrajiny – Status podniku působícího v tržním hospodářství – Právo na obhajobu – Článek 2 odst. 7 písm. c) a čl. 20 odst. 5 nařízení (ES) č. 384/96“
Ve věci T‑206/07,
Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware Co. Ltd, se sídlem ve Foshanu (Čína), zastoupená J.‑F. Bellisem, advokátem, a G. Vallerou, barrister,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené J.-P. Hixem, jako zmocněncem, původně ve spolupráci s B. O’Connorem, solicitor, a P. Verganem, advokátem, poté B. O’Connorem a E. McGovernem, barrister,
žalované,
podporované
Komisí Evropských společenství, zastoupenou H. van Vlietem a K. Talabér-Ricz, jako zmocněnci,
a
Vale Mill (Rochdale) Ltd, se sídlem v Rochdale (Spojené království),
Pirola SpA, se sídlem v Mapello (Itálie),
a
Colombo New Scal SpA, se sídlem v Rovagnate (Itálie),
zastoupenými G. Berrischem a G. Wolfem, advokáty,
a
Italskou republikou, zastoupenou I. Bragugliou, jako zmocněncem, ve spolupráci s W. Ferrante, avvocato dello Stato,
vedlejšími účastníky řízení,
jejímž předmětem je návrh na zrušení nařízení Rady (ES) č. 452/2007 ze dne 23. dubna 2007 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímního cla uloženého z dovozů žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky a Ukrajiny (Úř. věst. L 109, s. 12) v rozsahu, ve kterém zavádí antidumpingové clo na dovozy žehlicích prken vyráběných žalobkyní,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (šestý senát),
ve složení M. Jaeger, zastupující předseda, A. W. H. Meij (zpravodaj) a V. Vadapalas, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Pocheć, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. prosince 2007,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Článek 2 odst. 7 písm. c) první pododstavec druhá odrážka nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „základní nařízení“), stanoví, že žádost směřující k získání zacházení vyhrazeného pro podniky, které působí v podmínkách tržního hospodářství, musí obsahovat dostatečné důkazy o tom, že výrobce disponuje „jednoznačným a jasným účetnictvím prověřeným nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používaným ve všech oblastech“.
2 Článek 2 odst. 7 písm. c) druhý pododstavec základního nařízení stanoví:
„Rozhodnutí o tom, zda výrobce odpovídá výše uvedeným kriteriím, se přijme do tří měsíců od zahájení šetření po zvláštní konzultaci poradního výboru a poté, co výrobní odvětví Společenství dostanou možnost zaujmout stanovisko. Rozhodnutí zůstává v platnosti během celého řízení.“
3 Krom toho čl. 20 odst. 4 a 5 základního nařízení stanoví:
„4. Konečné informace musí být poskytnuty písemně. Podávají se co nejdříve, obvykle nejpozději jeden měsíc před vydáním konečného rozhodnutí nebo před předložením návrhu Komise na přijetí konečných opatření podle článku 9 […]. Poskytnutím informací není dotčeno jakékoli další rozhodnutí, které Komise nebo Rada případně přijmou, ale pokud toto rozhodnutí vychází z jiných skutečností nebo úvah, musí být tyto informace nebo úvahy sděleny co nejdříve.
5. Ke stanoviskům obdrženým po poskytnutí konečných informací lze přihlédnout pouze tehdy, obdrží-li je Komise ve lhůtě, kterou stanoví v každém případě s ohledem na naléhavost věci a která činí nejméně deset dnů.“
Skutečnosti předcházející sporu
4 Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware Co. Ltd (dále jen „žalobkyně“) je společností se sídlem ve Foshanu (Čína), která vyrábí a vyváží žehlicí prkna zejména do Evropské unie.
5 Dne 4. února 2006 zveřejnila Komise oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky a Ukrajiny (Úř. věst. C 29, s. 2).
6 Dne 23. února 2006 předložila žalobkyně žádost podle čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení, aby jí byl přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství. Dne 3. dubna 2006 předala žalobkyně Komisi své odpovědi na antidumpingový dotazník.
7 Komise provedla od 20. do 23. června 2006 v sídle žalobkyně a dne 26. června 2006 v sídle společnosti spojené s žalobkyní a usazené v Hong Kongu šetření týkající se otázky, zda může být žalobkyni přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství, a určení běžné hodnoty dotčených výrobků na čínském trhu.
8 Dopisem ze dne 11. srpna 2006 informovala Komise žalobkyni, že se domnívá, že nesplňuje kritérium uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci druhé odrážce základního nařízení, a že z tohoto důvodu jí nelze přiznat status podniku působícího v tržním hospodářství. Podle Komise totiž účetní dokumenty žalobkyně, jakož i auditorské zprávy neodpovídají požadavkům mezinárodních účetních standardů (International Accounting Standards, dále jen „standardy IAS“).
9 Žalobkyně předložila dne 1. září 2006 své stanovisko k uvedenému dopisu. Komise odpověděla dopisem ze dne 15. září 2006 na stanovisko žalobkyně a informovala ji o svém rozhodnutí nepřiznat jí status podniku působícího v tržním hospodářství.
10 Dne 30. října 2006 přijala Komise nařízení (ES) č. 1620/2006, kterým se ukládá prozatímní antidumpingové clo z dovozů žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky a Ukrajiny (Úř. věst. L 300, s. 13) (dále jen „prozatímní nařízení“). Toto nařízení potvrdilo zamítnutí žádosti žalobkyně o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství a uvalilo na dovozy žehlicích prken vyrobených žalobkyní prozatímní clo ve výši 18,1 %.
11 Dne 1. prosince 2006 předložila žalobkyně stanovisko k prozatímnímu nařízení. Dne 18. ledna 2007 předložila doplňující stanovisko týkající se výhradně určení statusu podniku působícího v tržním hospodářství.
12 Dne 19. ledna 2007 poskytla žalobkyně v průběhu slyšení v sídle Komise ústní stanovisko. Poté předala Komisi oficiální statistiky týkající se měsíčních čínských dovozů ocelářských výrobků v průběhu let 2004 a 2005.
13 Dopisem ze dne 20. února 2007 předala Komise žalobkyni konečný obecně informační dokument, jakož i zvláštní informační dokument. V prvním dokumentu Komise sdělovala svůj záměr přiznat žalobkyni status podniku působícího v tržním hospodářství. Komise se totiž jednak domnívala, že nedostatky v účetní praxi podniku, zjištěné ve fázi předběžných opatření, nemají významný dopad na finanční výsledky zanesené do účetnictví, a jednak že neúplný charakter účetnictví, zaprvé, nepředstavuje problém, pokud jde o informace týkající se prodejů na vývoz, jelikož tyto údaje již akceptovala, jakmile byla schopna ověřit jejich spolehlivost, a zadruhé, není rozhodující, pokud jde o vnitrostátní prodeje, jelikož tyto prodeje nejsou dostatečně významné k tomu, aby byly reprezentativní. Komise tak uvedla, že za těchto podmínek musí být běžná hodnota stanovena na základě výrobních nákladů a že cena oceli je jejich základní položkou. V tomto ohledu se Komise domnívala, že oficiální čínské statistické údaje týkající se dovozu oceli, předložené v průběhu správního řízení, potvrzují spolehlivost účetních údajů podniku ohledně ceny oceli, a umožňují tak určení běžné hodnoty na základě v Číně početně zjištěné hodnoty.
14 Dopisem ze dne 2. března 2007 sdělili stěžovatelé, na základě jejichž podnětu bylo antidumpingové řízení zahájeno, své stanovisko ke konečnému obecně informačnímu dokumentu ze dne 20. února 2007. Tvrdili v něm jednak, že žalobkyně nesplňuje kritérium uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci druhé odrážky základního nařízení, a jednak, že poslední věta čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení v každém případě brání tomu, aby orgány v průběhu řízení měnily určení statusu podniku působícího v tržním hospodářství.
15 Dne 6. března 2007 provedl poradní výbor ustavený podle článku 15 základního nařízení (dále jen „poradní výbor“) posouzení pracovního dokumentu, který mu předala Komise dne 20. února 2007. Někteří členové poradního výboru zpochybnili skutečnost, že byl žalobkyni přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství.
16 Komise sdělila žalobkyni faxem ze dne 23. března 2007 opravená znění konečného obecně informačního dokumentu a zvláštního informačního dokumentu, ve kterých sdělovala, že přehodnotila svůj názor ze dne 20. února 2007, týkající se přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství žalobkyni. Komise se totiž zejména domnívala, že praxe žalobkyně spočívající v kompenzaci příjmů a výdajů a v úhrnném zaznamenávání prodejních operací do účetních knih, v rozporu se závazkovou zásadou, představuje porušení standardů IAS neslučitelné s požadavky zakotvenými v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.
17 Dne 23. března 2007 předala Komise členům poradního výboru ke konzultaci rovněž opravené znění konečného pracovního dokumentu. Tento dokument byl schválen poradním výborem dne 27. března 2007 po skončení písemného řízení.
18 Lhůta, která byla žalobkyni vymezena pro předložení stanoviska k opraveným zněním konečného obecně informačního dokumentu a zvláštního informačního dokumentu, byla stanovena na 29. března 2007. Dopisem ze dne 29. března 2007 Komise tuto lhůtu na žádost žalobkyně prodloužila do 2. dubna 2007 a sdělila jí, že jí poskytla přístup k nedůvěrnému spisu ode dne 27. března 2007, přičemž upřesnila, že do něho v průběhu předchozích dvou týdnů nepřibyla žádná nová informace.
19 Dne 29. března 2007 předala Komise Radě návrh na přijetí konečných opatření vycházející z opraveného znění konečného obecně informačního dokumentu. Důvodová zpráva předcházející tomuto návrhu uváděla, že konzultace s členskými státy proběhla v rámci poradního výboru na schůzi dne 6. března 2007.
20 Dne 2. dubna 2007 předložila žalobkyně své stanovisko k dokumentům předaným dne 23. března 2007, které obsahovaly opravené posouzení Komise. V rámci tohoto stanoviska žalobkyně zpochybnila závěr Komise, podle kterého nesplňuje podmínky vyžadované pro přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství, a požádala ji, aby nepřistupovala na tezi žadatelů, podle které poslední věta čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení zakazuje Komisi přehodnotit své původní rozhodnutí o nepřiznání tohoto statusu.
21 Komise odpověděla dopisem ze dne 4. dubna 2007, v němž potvrdila své závěry týkající se nesplnění podmínek vyžadovaných pro přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství. Dále uvedla, že judikatura týkající se posuzování žádostí o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství neumožňuje nové posouzení starých skutečností.
22 Dopisem ze dne 5. dubna 2007 žalobkyně Komisi požádala, aby navrhla Radě konečná opatření založená na konečném obecně informačním dokumentu ze dne 20. února 2007, jelikož závěr týkající se statusu podniku působícího v tržním hospodářství je podle žalobkyně založen na nesprávném právním posouzení.
23 Dne 23. dubna 2007 přijala Rada nařízení (ES) č. 452/2007 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímního cla uloženého z dovozů žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky a Ukrajiny (Úř. věst. L 109, s. 12) (dále jen „napadené nařízení“). Napadené nařízení zavedlo konečné antidumpingové clo na dovozy žehlicích prken vyrobených žalobkyní ve výši 18,1 %.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
24 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 12. června 2007 žalobkyně podala projednávanou žalobu.
25 Samostatným podáním ze stejného dne podala žalobkyně návrh na základě čl. 76a odst. 1 jednacího řádu Soudu, aby byla věc projednána ve zrychleném řízení.
26 Dne 10. července 2007, poté, co obdržel vyjádření Rady, se druhý senát Soudu rozhodl vyhovět žádosti o zrychlené řízení.
27 V rámci organizačních procesních opatření uvedených v článku 64 jednacího řádu byly žalobkyně a Rada vyzvány, aby se dne 19. července 2007 zúčastnily neformální schůzky se soudcem zpravodajem za účelem posouzení způsobu průběhu zrychleného řízení.
28 Podáními došlými soudní kanceláři dne 28. srpna a 5. a 6. září 2007 podala nejprve Komise, dále společnosti Vale Mill (Rochdale) Ltd, Pirola SpA a Colombo New Scal SpA (dále jen „společnosti vystupující jako vedlejší účastnice“) a nakonec Italská republika návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.
29 Vzhledem k tomu, že složení senátů Soudu se změnilo, byl soudce zpravodaj přidělen jako předseda k šestému senátu, kterému byla v důsledku toho projednávaná věc přidělena.
30 Třemi usneseními ze dne 3. října 2007 předseda šestého senátu Soudu vedlejší účastenství povolil. Dále byly v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu vedlejší účastnice vyzvány k předložení svých spisů vedlejšího účastníka, což ve stanovené lhůtě učinily.
31 Rozhodnutím ze dne 6. prosince 2007 byl předseda Soudu M. Jaeger v souladu s čl. 8 třetím pododstavcem a čl. 32 odst. 3 jednacího řádu určen zastupujícím předsedou senátu namísto soudce T. Čipeva, vzhledem k překážce na jeho straně.
32 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– zrušil napadené nařízení v rozsahu, ve kterém na dovozy žehlicích prken její výroby zavádí antidumpingové clo;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
33 Rada, podporovaná Komisí a společnostmi vystupujícími jako vedlejší účastnice, navrhuje, aby Soud:
– žalobu zamítl;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
34 Italská republika navrhuje, aby Soud žalobu zamítl.
Právní otázky
35 Žalobkyně uplatňuje dva žalobní důvody, vycházející z nesprávného právního posouzení při použití čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení a z porušení práva na obhajobu a čl. 20 odst. 5 téhož nařízení.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při použití čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení
Argumenty účastnic řízení
36 Žalobkyně tvrdí, že jediné vysvětlení předložené k odůvodnění náhlé změny postoje Komise k přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství je obsaženo v dopise ze dne 4. dubna 2007, ve kterém Komise tvrdila, že judikatura týkající se posuzování žádostí o přiznání takového statusu neumožňuje nové posouzení starých skutečností. Žalobkyně upozorňuje, že Komise nevysvětlila, proč jsou závěry uvedené v konečném obecně informačním dokumentu neopodstatněné, a uvádí, že návrh na přijetí konečných opatření předložený Radě tak v rozporu s článkem 253 ES není nijak odůvodněn.
37 Žalobkyně připomíná, že otázkou, zda jsou orgány oprávněny měnit určení statusu podniku vzhledem k čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, se zabývá rozsudek Soudu ze dne 14. listopadu 2006, Nanjing Metalink Rada (T‑138/02, Sb. rozh. s. II‑4347). Uvádí, že v tomto rozsudku Soud rozhodl, že ratio legis poslední věty čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení představuje ochrana objektivního určování statusu podniku působícího v tržním hospodářství a vyloučení toho, aby o této otázce bylo rozhodnuto v závislosti na jejím účinku na stanovení dumpingového rozpětí. Bylo tak rozhodnuto, že toto ustanovení brání tomu, aby orgány přehodnocovaly informace, které měly k dispozici již při původním určování statusu podniku působícího v tržním hospodářství. Soud se nicméně domníval, že orgány mohou status podniku působícího v tržním hospodářství odejmout, ukáže-li se, že v důsledku změn skutkové situace nebo v důsledku toho, že vyjdou najevo nové skutečnosti, dotčený podnik nesplňuje kritéria umožňující mu mít takový status.
38 Žalobkyně tvrdí, že pravidlo, podle kterého poslední věta čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení brání tomu, aby orgány prováděly nová posuzování informací, které měly k dispozici již při původním určování statusu podniku působícího v tržním hospodářství, nezbytně vyžaduje, aby před stanovením běžné hodnoty bylo přijato předběžné rozhodnutí ohledně tohoto statusu. Podle žalobkyně by totiž toto pravidlo v opačném případě nemělo jakýkoliv smysl. Přitom v projednávaném případě Komise provedla současně jednak posouzení otázky, zda lze žalobkyni přiznat status podniku působícího v tržním hospodářství, a jednak stanovení běžné hodnoty.
39 Za těchto podmínek není dle žalobkyně žádný důvod k tomu, aby byla odlišně posuzována otázka statusu žalobkyně vzhledem k čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení a ostatní aspekty předběžného stanovení dumpingového rozpětí, které mohou být v průběhu šetření přehodnoceny. Výklad tohoto ustanovení provedený Komisí je rovněž v rozporu se zásadou řádné správy, jelikož ukládá Radě a Komisi uložit konečné clo na chybném základě. Jelikož Komise došla k závěru, že původní určení statusu žalobkyně bylo z důvodů uvedených v konečném obecně informačním dokumentu ze dne 20. února 2007 neodůvodněné, měla nejen právo, ale rovněž povinnost provést opravu určení tohoto statusu.
40 V důsledku toho je návrh na přijetí konečných opatření založen na porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení. Tato protiprávnost postihuje rovněž napadené nařízení.
41 Rada a vedlejší účastnice řízení, kterým bylo povoleno vstoupit do řízení na podporu jejích návrhových žádání, zpochybňují opodstatněnost tohoto žalobního důvodu.
Závěry Soudu
42 Nejprve je třeba ověřit, zda Komise přehodnotila svůj návrh obsažený v konečných informacích ze dne 20. února 2007 z důvodu, že je zakázáno, aby prováděla nová posouzení starých skutečností.
43 V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že v bodech odůvodnění 12 až 14 napadeného nařízení uvedla Rada následující:
„(12) Po uložení prozatímních opatření jeden čínský spolupracující vyvážející výrobce uvedl, že mu měl být přiznán STH. Společnost zdůraznila, že účetní postupy stanovené v 25. bodě odůvodnění prozatímního nařízení, které vedly k zamítnutí STH u pěti čínských vyvážejících výrobců (u tří z nich došlo k zamítnutí pouze z tohoto důvodu), nejsou tak závažné, aby ovlivnily spolehlivost účtů, které byly v podstatě úplné a nemají dopad na stanovení dumpingového rozpětí.
(13) V této souvislosti se uvádí, že při inspekci na místě bylo ohledně výše uvedených účetních postupů používaných danou společností zjištěno, že jsou jednoznačně v rozporu s mezinárodními účetními standardy [IAS], zejména s[e standardem] IAS č. 1, a nelze je považovat za nezávažné. Nebyly předloženy žádné nové důkazy, které by změnily zjištění uvedené v 25. bodě odůvodnění prozatímního nařízení.
(14) Jelikož nebyly vzneseny žádné další relevantní a odůvodněné připomínky, potvrzuje se 15. až 28. bod odůvodnění prozatímního nařízení.“
44 Z výše uvedeného plyne, že odmítnutí změnit určení statusu podniku působícího v tržním hospodářství, provedené v prozatímním nařízení, nebylo v napadeném nařízení odůvodněno překážkou pro nové posouzení starých skutečností zakotvenou čl. 2 odst. 7 písm. c) poslední větou základního nařízení, ale neslučitelností účetnictví žalobkyně se standardy IAS a neexistencí nové skutečnosti, která by toto posouzení mohla ovlivnit. K tomuto odmítnutí došlo v důsledku toho na základě použití věcných kritérií čl. 2 odst. 7 písm. c) prvního pododstavce druhé odrážky tohoto nařízení.
45 Dále je třeba konstatovat, že ani z opravených znění konečného obecně informačního dokumentu a zvláštního informačního dokumentu nevyplývá, že by odmítnutí Komise přiznat žalobkyni status podniku působícího v tržním hospodářství bylo odůvodněno zákazem nového posuzování starých skutečností, jelikož argumenty Komise v tomto ohledu vycházely výlučně z neslučitelnosti účetních postupů žalobkyně se standardy IAS.
46 Jediným dokumentem, ve kterém Komise uvádí, že judikatura týkající se určení statusu podniku působícího v tržním hospodářství neumožňuje nové posouzení starých skutečností, je, jak žalobkyně sama uvádí, dopis Komise ze dne 4. dubna 2007. Komise v něm totiž zejména uvádí:
„Ve stanovisku ze dne 2. dubna 2007 Váš klient neustále opakuje tytéž argumenty, které již byly uplatňovány před poskytnutím konečných informací, týkající se nedostatků v účetnictví a jejich (ne)slučitelnosti se standardy IAS, ale jak jste si dobře vědom, judikatura týkající se posuzování žádostí o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství neumožňuje nové posouzení starých skutečností.“
47 Jak vyplývá z tohoto dopisu, Komise se dovolávala judikatury zakazující nové posouzení starých skutečností k tomu, aby odmítla argumenty, které žalobkyně předložila již před poskytnutím konečných informací. V odpověď na otázku Soudu v průběhu jednání Komise upřesnila, aniž by jí v tomto ohledu žalobkyně odporovala, že argumenty uvedené v tomto vyjádření byly obsaženy v dopise ze dne 1. září 2006, zaslaném žalobkyní před původním určením statusu podniku působícího v tržním hospodářství, které bylo datováno dnem 15. září 2006 a provedeno v prozatímním nařízení.
48 Je třeba nicméně poznamenat, že v dopise ze dne 4. dubna 2007 založila Komise své odmítnutí přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství na tom, že účetnictví žalobkyně opomíjelo v rozporu se standardy IAS zásadu závazkového účetnictví, provádělo kompenzace a operace vykazovalo souhrnně, namísto toho, aby je vykazovalo odděleně. Komise v tomto ohledu uvedla, že provedené audity nevedly v tomto ohledu k žádným výtkám. Soud poznamenává, že Komise rovněž uvedla, že informace týkající se ceny oceli neumožňují nové posouzení nedostatků zjištěných v účetnictví žalobkyně.
49 Z celého tohoto dopisu tak vyplývá, že vyjádření Komise týkající se nemožnosti provést nové posouzení starých skutečností je vedlejší, neboť orgán založil své odmítnutí navrhnout přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství na posouzení otázky, zda žalobkyně splňuje použitelná věcná kritéria.
50 Je tedy nutno konstatovat, že tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise v projednávaném případě vycházela ze zákazu nového posouzení starých skutečností, není podloženo skutkovými okolnostmi. Jelikož první žalobní důvod nelze z tohoto důvodu přijmout, diskuze týkající se výkladu poslední věty čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení a bodu 44 výše uvedeného rozsudku Nanjing Metalink v. Rada není v důsledku toho relevantní.
51 Krom toho je třeba upřesnit, že zpochybnění, uskutečněné žalobkyní v průběhu jednání, rozhodovacího postupu, který vedl k návrhu Komise, jakož i posouzení orgánů ohledně toho, zda podnik splňoval podmínky zakotvené v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci druhé odrážce základního nařízení, nemá sloužit jako samostatný důvod směřující ke zrušení, jelikož takový důvod by byl nový, a z tohoto důvodu nepřípustný, jak uplatňovala Rada a vedlejší účastnice řízení, kterým bylo povoleno vstoupit do řízení na podporu jejích návrhových žádání. Jak totiž potvrdila žalobkyně v průběhu jednání, účelem těchto argumentů je pouze doplnit základ prvního žalobního důvodu.
52 Navíc, co se týče argumentu žalobkyně, podle kterého Komise nevysvětlila, proč jsou její závěry v konečném obecně informačním dokumentu neodůvodněné, je třeba uvést, že podle povinnosti stanovené v článku 253 ES musí být konečný akt odůvodněn pouze ve vztahu ke všem skutkovým a právním okolnostem, které jsou rozhodující pro účely posouzení, jež má být uskutečněno. Účelem povinnosti odůvodnění není vysvětlovat vývoj názoru orgánu v průběhu správního řízení, a tato povinnost tedy není určena k odůvodňování odchylek řešení přijatého v konečném aktu od předběžného názoru uvedeného v dokumentech předávaných zúčastněným stranám v průběhu tohoto řízení k tomu, aby jim bylo umožněno vyjádřit své stanovisko (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 13. července 2006, Impala v. Komise, T‑464/04, Sb. rozh. s. II‑2289, bod 285). Tato povinnost tedy ani neukládá orgánu povinnost vysvětlit, proč byl jeho názor, o kterém uvažoval v určité fázi správního řízení, případně neodůvodněný.
53 Mimoto je třeba uvést, že konečné informace nepředstavují akt, který by nepříznivě zasahoval do práv osoby nebo by této osobě přiznával práva. Jak vyplývá z článku 20 základního nařízení, účelem tohoto dokumentu je popsat v průběhu správního řízení základní skutkové okolnosti a úvahy, na základě kterých Komise zamýšlí doporučit přijetí konečných opatření, tak aby byly všechny zúčastněné strany informovány o jejich zamýšleném směřování a bylo možné získat jejich stanovisko v tomto ohledu. Jelikož může být na základě obdržených stanovisek měněn, je Komisí uvedený názor, jak uplatňují Rada a Komise, nutně zamýšlen jako předběžný, v souladu s tím, co uvádí poslední věta čl. 20 odst. 4 základního nařízení.
54 V důsledku toho okolnost, že odůvodnění napadeného nařízení nevysvětluje, v čem jsou závěry uvedené v konečném obecně informačním dokumentu ze dne 20. února 2007 neopodstatněné, a skutečnost, i kdyby byla prokázána, že Komise v tomto ohledu neposkytla žádné vysvětlení, nemohou samy o sobě způsobovat protiprávnost napadeného nařízení.
55 S ohledem na výše uvedené je třeba první žalobní důvod zamítnout.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení práva na obhajobu a čl. 20 odst. 5 základního nařízení
Argumenty účastnic řízení
56 Žalobkyně uvádí, že z čl. 20 odst. 4 a 5 základního nařízení vyplývá, že Komise musí zúčastněným stranám poskytnout konečné informace o základních skutkových okolnostech a úvahách, na základě kterých zamýšlí doporučit přijetí konečných opatření, více než deset dnů před předáním návrhu na přijetí konečných opatření Radě, aby bylo účastníkům řízení umožněno předložit v této minimální lhůtě stanovisko a Komisi jej zohlednit.
57 Přitom Komise předala Radě návrh na přijetí konečných opatření založených na opraveném znění konečných informací sotva šest dní po jejich poskytnutí žalobkyni, aniž by vyčkala uplynutí lhůty deseti dnů předepsané v čl. 20 odst. 5 základního nařízení, a čtyři dny před datem stanoveným žalobkyni pro předložení jejího stanoviska.
58 Rada a vedlejší účastnice řízení, kterým bylo povoleno vstoupit do řízení na podporu jejích návrhových žádání, zpochybňují, že by bylo porušeno právo žalobkyně na obhajobu. Po předání opraveného znění konečného obecně informačního dokumentu totiž Komise poskytla žalobkyni lhůtu šesti dnů, prodlouženou následně na deset dnů, pro předložení jejího stanoviska. Lhůta deseti dnů stanovená v čl. 20 odst. 5 základního nařízení tedy byla dodržena. Rada krom toho tvrdí, že časový rozvrh, na základě kterého probíhá předávání návrhů Komise Radě, je procesní otázkou, která nespadá pod požadavky uvedené v čl. 20 odst. 5 základního nařízení. Komise tak neporušila procesní povinnosti.
59 Krom toho žalobkyně neprokázala, že by její stanovisko nebylo Komisí posouzeno. Rada uvádí, že žalobkyně byla schopna zabývat se otázkami nedostatků zjištěných v účetnictví při šetřeních, což i učinila. Rovněž tak dodává, s podporou Italské republiky a společností vystupujících jako vedlejší účastnice, že skutečnost, že návrh Komise byl předán před uplynutím lhůty stanovené pro předání stanoviska žalobkyně, neprokazuje, že by uvedené stanovisko nebylo zohledněno, jelikož Komise byla schopna svůj návrh před jeho schválením Radou změnit, považovala-li by to za nezbytné.
60 A konečně, Rada, podporovaná Italskou republikou a společnostmi vystupujícími jako vedlejší účastnice, se domnívá, že žalobkyně neupřesňuje argumenty, které by bývala mohla předložit a které nebyly Komisí posouzeny. Společnosti vystupující jako vedlejší účastnice upřesňují, že žalobkyně ve svém dopise ze dne 2. dubna 2007 pouze opakuje své předchozí argumenty, na které již Komise odpověděla. V důsledku toho se domnívají, že žalobkyně neprokázala, že by zaslání návrhu Radě před uplynutím lhůty, která jí byla stanovena, měla dopad na její schopnost se obhajovat.
61 Komise doplňuje, že žalobkyně měla každopádně možnost se k otázce nedostatků, které vykazovalo její účetnictví, vyjádřit a dokázat, že splňuje kritéria uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci druhé odrážce základního nařízení. Její stanovisko bylo posouzeno a odmítnuto v dopise Komise ze dne 15. září 2006, přičemž toto posouzení bylo dále potvrzeno prozatímním nařízením, poté zopakováno v dopise ze dne 4. dubna 2007, aby bylo nakonec znovu potvrzeno v napadeném nařízení.
62 Podle Komise a společností vystupujících jako vedlejší účastnice nebylo zaslání faxu ze dne 23. března 2007, kterým byla žalobkyně informována, že služby Komise zamýšlejí předložit kolegiu členů Komise návrh odlišný od zamýšleného návrhu obsaženého v dopise ze dne 20. února 2007, nezbytné, jelikož čl. 20 odst. 4 in fine základního nařízení stanoví povinnost informovat dotčené strany pouze tehdy, je-li přijaté rozhodnutí založeno na skutkových okolnostech a úvahách odlišujících se od těch, které byly uvedeny v konečných informacích. Přitom opravená znění konečného obecně informačního dokumentu a zvláštního informačního dokumentu neobsahovala žádné nové skutkové okolnosti nebo úvahy.
Závěry Soudu
63 Zásada dodržování práva na obhajobu je základní zásadou práva Společenství, podle které musí být podnikům, které jsou dotčeny řízením předcházejícím vydání antidumpingového nařízení, umožněno účinně se vyjádřit v průběhu správního řízení k existenci a relevanci tvrzených skutečností a okolností (viz rozsudek Soudu ze dne 28. října 2004, Shanghai Teraoka Electronic Rada, T‑35/01, Sb. rozh. s. II‑3663, body 288 a 289 a citovaná judikatura).
64 Tyto požadavky jsou zavedeny v článku 20 základního nařízení, který ve svém odstavci 4 stanoví písemné poskytnutí konečných informací. Podle tohoto ustanovení, je-li nakonec přijaté rozhodnutí založeno na skutkových okolnostech a úvahách odlišujících se od těch, které byly sděleny prostřednictvím konečných informací, „sdělí je [Komise] co nejdříve“. Článek 20 odst. 5 základního nařízení upřesňuje, že „[k]e stanoviskům obdrženým po poskytnutí konečných informací lze přihlédnout pouze tehdy, obdrží-li je Komise ve lhůtě, kterou stanoví v každém případě s ohledem na naléhavost věci a která činí nejméně deset dnů“.
65 V projednávaném případě Rada tvrdí, že předání návrhu na přijetí konečných opatření Komisí Radě před uplynutím lhůty deseti dnů stanovené v čl. 20 odst. 5 základního nařízení neporušuje toto ustanovení. V tomto ohledu je třeba uvést, že ze znění čl. 20 odst. 4 základního nařízení výslovně vyplývá, že Komise je povinna poskytnout zúčastněným stranám konečné informace nejpozději jeden měsíc před předložením návrhu na přijetí konečných opatření Radě. Jestliže čl. 20 odst. 5 základního nařízení neupřesňuje, musí-li Komise vyčkat před předáním svého návrhu Radě uplynutí lhůty deseti dnů, toto ustanovení, které následuje bezprostředně po odstavci 4, nelze vykládat způsobem, který by s tímto odstavcem nebyl v souladu. Proto je nutné mít za to, že Komise nemůže předat svůj návrh Radě před uplynutím lhůty deseti dnů stanovené v tomto ustanovení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 19. listopadu 1998, Champion Stationery a další v. Rada, T‑147/97, Recueil, s. II‑4137, body 81 až 83).
66 Tento závěr je nezbytný krom toho i pro zajištění, aby případná stanoviska zúčastněných stran byla Komisí před předáním návrhu Radě skutečně zohledněna. V tomto ohledu nelze přijmout argument Rady vycházející z toho, že Komise může tato stanoviska zohlednit tím, že později změní svůj návrh předložený Radě. Je totiž třeba uvést, že čl. 250 odst. 2 ES svěřuje Komisi pravomoc změnit její návrh předložený Radě, tak aby došlo k usnadnění, způsobem, jenž je v souladu se zájmem Společenství, který definuje, sbližování stanovisek uvnitř orgánu nebo, případně, mezi jednotlivými orgány zapojenými do postupu rozhodování (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 1994, Německo v. Rada, C‑280/93, Recueil, s. I‑4973, bod 36). Výkon této pravomoci je tak nevhodný pro účely náležitého zohlednění stanovisek účastnic řízení.
67 Krom toho je třeba zdůraznit, že stanoviska zúčastněných stran mohou mít značné důsledky na obsah konečného aktu. Přitom samotná okolnost, že Radě byl již předložen návrh na přijetí konečných opatření, může mít sama o sobě vliv na důsledky, které by mohly z těchto stanovisek vyplývat. Nelze tak vyloučit, že možnost Komise předložit Radě její návrh dokonce předtím, než jí zúčastněné strany předají svá stanoviska, má nepříznivý vliv na jejich účinné zohlednění.
68 V projednávaném případě je třeba nejprve konstatovat, že na rozdíl od tvrzení společností vystupujících jako vedlejší účastnice a Komise je posledně uvedená povinna informovat dotčené strany o změně svého názoru, tak jak bylo uvedeno v opravených zněních konečného obecně informačního dokumentu a zvláštního informačního dokumentu ze dne 23. března 2007, jelikož tyto dokumenty obsahovaly novou nebo jinou úvahu ve smyslu čl. 20 odst. 4 základního nařízení, podle které informace týkající se dovozních cen oceli nemohou pozměnit důsledky, které je třeba vyvodit z nedodržování standardů IAS žalobkyní, pokud jde o přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství.
69 V tomto ohledu je třeba uvést, že jelikož čl. 20 odst. 4 základního nařízení výslovně odkazuje na „jiné skutečnosti a úvahy“, nezakotvuje tezi obhajovanou Komisí v průběhu jednání, podle které pouhá změna posouzení skutkových okolností, které se nezměnily, nemusí být sdělena zúčastněným stranám. Je-li zamýšleno uskutečnění prvního posouzení rozhodných skutkových okolností, musí být toto sděleno zúčastněným stranám za účelem předložení jejich stanovisek v této věci.
70 Soud dále podotýká, že je nesporné, že opravená znění konečného obecně informačního dokumentu a zvláštního informačního dokumentu byla předána žalobkyni dne 23. března 2007, zatímco návrh na přijetí konečných opatření byl předán Radě dne 29. března 2007, to znamená o šest dní později. Je proto nutno konstatovat, že Komise nedodržela požadavky čl. 20 odst. 5 základního nařízení.
71 Nicméně nedodržení lhůty deseti dnů stanovené v čl. 20 odst. 5 základního nařízení může vést ke zrušení napadeného nařízení pouze tehdy, jestliže existuje možnost, že z důvodu tohoto pochybení by správní řízení mohlo vést k jinému výsledku, čímž by došlo ke skutečnému zásahu do práva žalobkyně na obhajobu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 1980, Distillers Company v. Komise, 30/78, Recueil, s. 2229, bod 26, a výše uvedený rozsudek Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 331).
72 V tomto ohledu, co se týče otázky určení statusu podniku působícího v tržním hospodářství, ze spisu nevyplývá, že by byly v opravených zněních konečného obecně informačního dokumentu a zvláštního informačního dokumentu, předaných dne 23. března 2007, uvedeny nové skutkové okolnosti, se kterými by ještě žalobkyně nebyla seznámena. Komise v těchto dokumentech pouze informovala žalobkyni o svém záměru přehodnotit dřívější názor, a setrvat tak na rozhodnutí původně přijatém dne 15. září 2006 a provedeném v prozatímním nařízení.
73 Přitom, jak tvrdí Komise, žalobkyni bylo umožněno předat své stanovisko k původnímu určení statusu podniku působícího v tržním hospodářství (viz body 9 až 12). Stanovisko žalobkyně, která zejména předložila informace týkající se dovozních cen oceli, dokonce Komisi vedlo k úmyslu přehodnotit původní určení statusu podniku působícího v tržním hospodářství. Je tedy nutno konstatovat, že žalobkyně již měla v průběhu předchozí fáze správního řízení možnost vyjádřit se k názoru opět uvedenému v opravených zněních konečného obecně informačního dokumentu a zvláštního informačního dokumentu ze dne 23. března 2007.
74 Krom toho, jak zdůrazňuje Rada, žalobkyně neupřesňuje argumenty, které by byla mohla předložit, pokud by nedošlo ke zjištěným procesním nedostatkům, a které již nebyly Komisí posuzovány. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že kromě argumentů týkajících se tvrzeného uplatnění poslední věty čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení z dopisu ze dne 2. dubna 2007 nevyplývá, že by žalobkyně předložila nové argumenty v reakci na názor přijatý Komisí. Stanovisko žalobkyně se totiž soustřeďuje na důležitost, kterou je třeba připisovat zjištěným účetním nedostatkům, jakož i důsledkům, které je třeba vyvodit z informací týkajících se dovozních cen oceli, tj. otázky, ke kterým již v dostatečné míře sdělila své stanovisko.
75 Pokud jde o stanovisko, obsažené v témže dopise, týkající se uplatnění poslední věty čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení a výše uvedeného rozsudku Nanjing Metalink v. Rada, toto stanovisko nemohlo v žádném případě ovlivnit obsah napadeného nařízení, jelikož, jak bylo konstatováno v rámci prvního žalobního důvodu, odmítnutí přiznat status podniku působícího v tržním hospodářství bylo založeno na použití věcných kritériích uvedených v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci druhé odrážce základního nařízení (viz body 48 a 49 výše).
76 V důsledku toho je třeba konstatovat, že porušení čl. 20 odst. 5 základního nařízení nemohlo ovlivnit obsah napadeného nařízení, a tak ani právo žalobkyně na obhajobu. Tento nedostatek proto nemůže být důvodem protiprávnosti napadeného nařízení a jeho zrušení. Druhý žalobní důvod tedy musí být zamítnut.
77 V důsledku toho je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu jako neopodstatněnou.
K nákladům řízení
78 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Krom toho, podle čl. 87 odst. 4 téhož jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice, nesou vlastní náklady.
79 Vzhledem k tomu, že Rada a společnosti vystupující jako vedlejší účastnice požadovaly po žalobkyni náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou a společnostmi vystupujícími jako vedlejší účastnice. Komise a Italská republika ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (šestý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware Co. Ltd ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou, Vale Mill (Rochdale) Ltd, Pirola SpA a Colombo New Scal SpA.
3) Komise a Italská republika ponesou vlastní náklady řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 29. ledna 2008.
Vedoucí soudní kanceláře | | Zastupující předseda |